//Mahtaë sever přes jih

Řeka klopýtala přes kamení a já ji následoval. Míjel jsem v krajině zajímavá místa, ovšem ještě jsem nechtěl vodní tok opustit. Naděje, že by mne mohla řeka dovést k moři, byla pravděpodobně bláhová. Jistě, každý vodní tok si k němu svou cestu najde, tak či onak, mohl bych však jít ještě hodně, hodně dlouho, než bych k němu dorazil. Prozatím mne však nohy ještě příliš nebolely, v letním dni zbývala ještě spousta světla a směr podél řeky byl směr jako každý jiný. Šlo se mi s ní dobře a tak jsem nepociťoval příliš touhu se od ní odklonit. Častokrát už mne voda zavedla právě tam, kde jsem chtěl být. Nebo měl.
A kde bych teď chtěl být? Nemusel jsem příliš usilovně přemýšlet, obraz zlatých očí se mi v mysli vynořil tak jasně, jako by Hyetta stála přede mnou. Chtěl bych být s ní a s Lalií. Alespoň se ujistit, že jsou v pořádku. Byly však v této zemi? Z toho, co jsem zatím viděl, by se jim mohla líbit. Jistě by tu Hyetta nalezla pěkné místo, kde založit oltář pro Annan...
Ztratil jsem se v myšlenkách na poměrně dlouho dobu, nicméně náhle jsem se zarazil. Koryto řeky už se delší dobu rozšiřovalo, ovšem mou pozornost upoutalo to, co jsem viděl před sebou. Na obzoru se netyčily hory, ba ani tam nečekaly další lesy. Přede mnou leželo moře. Poryv větru s sebou přinesl jeho vůni a křik racků. Srdce mi poskočilo a rázem jsem zapomněl na to, že se o mě začínala pokoušet únava a chtěl jsem jít hledat úkryt na noc. Nerozběhl jsem se, přidal jsem však do kroku. Chtěl jsem k moři dojít, ještě než slunce zapadne.

//Mušličková pláž

//Mahtae sever

Šel jsem dál a popravdě jsem netušil, jestli jsem náhodou někde špatně nezabočil. V téhle chumelenici to bylo jednoduché. Jeden šel a pak najednou bum byl úplně někde jinde. Chtěl jsem nás vzít podél řeky a pak u jezer odpočit, ale jak jsem šel, najednou jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Jediné, co mi zůstalo jako navigační bod byla řeka. "Drž se u mě," řekl jsem Styx a snažil se jí sněhem udělat cestu, aby se nemusela tolik namáhat. Doufal jsem, že řeka nás dovede někam, kde se zorientuju lépe. Sněhu přibývalo s každou vteřinou se na nás nsnášel a snad sněžilo i ze spoda. Nechtělo se mi tu zemřít a tak jsem doufal, že snad mne naše kroky dovedou ěkam správně. Prosím.... prosím...
A tak se stalo, že jsem nás dovedl až k moři, kde konečně přestávalo tolik sněžit, jak bylo teplo a spíše tu mrholilo. "Tak to ne, já ho budu chtít zpátky," ohradil jsem se. Rozhodně jsem neplánoval jí svůj přívěsek nechávat. Kde sehnala ty ostatní mne mírně zaujalo. "A kdes vzala ty ostatní?" zeptal jsem se. Na tajnou zlodějku mi přišla až moc nápadná. Na borce, co si něco vybojuje silou zase moc mrňavá. Sice mohla mít magickou sílu, ale tu jsem nepovažoval za použitelnou. Nebo, ne v jejím případě, když tu byl magický skoro každý. "Tak odtud je to jenom kousek do našeho pelechu," pronesl jsem s úsměvem, když jsem se konečně zorientoval.

//Roh hojnosti přes magický palouk

VLA 16 (3/5)
Běh 13/15

<<< Mušličková pláž

S jednou, docela velkou mušličkou v tlamě pokračoval dále. Nelíbilo se mu, že se nacházel tak blízko vody, takže to v nejbližším možném místě, chtěl otočit, aby si nemusel zbytečně více namáčet tlapky či zbytek těla. U něj projde jedině déšť v jeho srsti. Jenže ten písek byl tolik lákavý... Líbilo se mu chodit po něčem takovém měkkém, čistém a přijemném. Bylo to to nejměkčí, co kdy mohl potkat pod svými tlapami. Takovou radost z pouhého písku měl. Ještě, že jej nikdo neviděl, jak poprvé má možnost vidět něco takového. Bylo to, jako by znovu omládnul do věku několika měsíců... Měl radost. I z takové maličkosti, co by někomu přišla jako opravdu hloupá obyčejná věc. Ale pro něj to bylo opravdu něco nového... Toto místo ale nebylo tolik bezpečné jako samotná pláž. Vypadalo hluboké, nepřehledné... A docela dost vody v něm... Kam jsem se to zase dostal? Zakroutil hlavou a ještě, než se dostal úplně daleko, otočil to k břehu.

>>> Řeka Mahtaë (jih)

//Bukáč přes Mahtaë jih

"Ty dva se vypařili jako mlha v horkém letním ránu. Viděl jsem to na vlastní oči," podotkl Spár, když vyšli z lesa k řece a vydali se po jejím proudu. "Jo. Neříkej to Tase, měla by z toho záchvat," upozornil Stín ptáka. "Kvůli tomu na ni přece vůbec nemluvím," řekl Spár jednoduše a sletěl ze Stínových zad, aby sezobl na břehu řeky nějaký hnus. "Tak je to asi lepší." Tasa možná snášela mluvícího brouka, ale Stín si pamatoval, že když slyšela mluvit Spára, nijak zvlášť se jí to nezamlouvalo. Jaký v tom byl rozdíl, to sám nechápal, ale znal Tasu dost dobře na to, aby věděl, že nemá absolutně žádný smysl se v tom rýpat. Pravděpodobně v tom ani žádná logika nebyla. Její mozek prostě fungoval svým vlastním trhlým způsobem.
Spár se vznesl, kroužil nad vlkem a podle všeho si užíval výlet mimo hranice lesa podobně, jako sám šedivák. "Tamhle je nějaká divná věc," krákl náhle seshora. "Kde?" nastažil Stín uši tím směrem, ale zatím nic neviděl. "Pojď. Ukážu ti to." Vlk pokrčil rameny a šel. Proč ne.

//Mušličková pláž

// Řeka Mahtaë (jih)

Sledovat tok Mahtaë od VVj až k moři 3

Táta jí vyprávěl skoro až posvátně o Životovi. Říkala si, jestli vůbec bude mít právo ho o něco žádat, když je to tak mocný vlk. Ještě mocnější než táta a to je co říct. Zlí a nebezpeční vlci? To snad ne! Vždyť okolo mě byli samí hodní a milí. Musím být větší a silnější, aby se o mě nemusel bát. Pozvolna se její sen začal měnit na to, že opravdu chce být větší a silnější, aby se nemusela nikoho bát a mohla dát tátovi na chvilku oddych. Ale to je ještě daleko, teď si užívala, že je spolu s ním. Vlastně, dokáže být bez táty a mámy? Nedokázala si to vůbec, ale vůbec představit. "Tak až u něj budeme, budu ho muset, moc a moc a moc hezky poprosit."
"Žjóva, celý les bude jenom náš?" Nechala tlamičku otevřenou, jak si představovala, jak je paní celého lesa. Pak jí došlo, že táta mluvil o jejím bráškovi, tak ho chtěla vyzdvihnout, aby věděl, že je Reonys taky úžasný. Zatím nikdy necítila ke svým sourozencům nějakou zášť. "Reo je moc schopný a moudrý a až vyroste, bude silný jako ty!"
Sledovala, jak se popere s otázkou od motýlka, ale zdálo se, že jen ona mohla rozumět maličkému sosáčku. Znovu se zachichotala. "Mluvím. Říkal ti, že jsem prý nezbednice a jestli si byl taky jako malý nezbeda. Ale myslel to dobře," hájila ho, kdyby se snad táta chtěl rozzlobit. Ten ale vypadal, že je moc rád, že jí vidí, i když už spolu šli kolem řeky delší dobu. Ona však byla moc ráda ve společnosti rodičů, Nechápala, jak to Reo i Viv zvládají, nevidět je tak dlouho. A co teprve Crowley? Kde je mu vůbec konec?

Nakonec došli k místu, kde se řeka vlévala do velkého jezera. Tedy aspoň si Ciri myslela, že je to jezero, jen nevidí jeho konec. Pak to ale táta pojmenoval jako moře. "Moře," vydechla a od tlamy jí šla pára. Nemohla se vynadívat, vždyť to nemělo vůbec žádný konec. Jen voda, voda a voda. "Tak sem půjdeme společně. Třeba až zase bude sluníčko, to se budeme moct i vykoupat," řekla potěšeně a ještě jednou se na moře podívala. "Budeme jim to vyprávět spolu," řekla rozhodně, že ani jiná možnost neexistuje a otočila se zpátky k místu, odkud přišli. "Můžeme jít. Zatím jsem se vynadívala dost. Ale určitě sem chci ještě někdy jít."

// Řeka Mahtaë (jih)

// Mušličková pláž

Možná mě proklel už někdo dávno. A to, že jsem byl teď tady znamenalo, že jsem hrál do karet někomu z vyšší moci. Proč by se ale bohové zajímaly o někoho, jako jsem já? Jsem tu sotva chvíli. Nešlo mi to moc do hlavy. Proč jsem dostal tu druhou šanci? Že by se tu někdy mohl objevit Tristan a hledal svého otce? Jeho otec je teď jako chodící mrtvola. Neměl jsem zázemí, neměl jsem domov. To kam jsem to dopracoval, takhle jsem před synem stát nikdy nechtěl. Teď to bude ale jiné. Druhou šanci jsem byl ochotný obětovat prakticky cokoliv. Věděl jsem, že pokud tady chci nadále žít, budu potřebovat domov. Ale najít tu správnou rodinu může trvat déle, než celou zimu.
Dostal jsem se až k vodě, která tady jasně ukazovala, kdo tu dominuje. Chvíli jsem hleděl, jaký proud tady je. Ihned jsem zavrhl veškerou snahu o to dostat se na druhou stranu, byla by to sebevražda. Najdu lepší místo, jak se dostat na druhou stranu, i když chci tam vůbec? Neměl bych spíš na druhou stranu? Nebo se vrátit? Ty Bažiny, smradlavé Bažiny, které mi utkvěly v paměti, musím být blíž než si myslím! Orientační smysl stále nefungoval a proto jsem dělal dle vlastního uvážení to, co jsem si myslel, že je dobře.

// Sekvojový les

Podivný déšť skutečně zmizel tak rychle, jak se objevil a zanechal po sobě jen nepříjemný pocit na mé kůži. Podrbala jsem se za uchem, jako bych se toho tím mohla zbavit. Ale kdepak. "To je asi pravda," přisvědčila jsem. Snažila jsem se nevzpomínat na dobu, kdy mě hlad trápil hodně a lov myší a jiných hlodavců nikdy nebyl dost, protože jsem to jídlo nepotřebovala jen já, ale i vlčata, která ještě ani nepřišla na svět. Na chvíli se mi tvář zkřivila bolestnou grimasou a pak... to bylo pryč. Jako by vítr tu vzpomínku odvál pryč. Zapadla zase kamsi do pozadí, kde jsem se ji snažila držet. Bylo hloupé očekávat, že bych ji tam mohla schovávat navždy. Nejspíš byla na tom stejném místě, odkud se vynořovaly ty stíny - mohla jsem na ně zapomenout, tvářit se, že tam nejsou, ale ony se nakonec stejně vždycky připomněly.
Artyom přisvědčil, že by byl dobrý nápad zkusit ulovit pár ryb. "Zkusím to," přikývla jsem a namířila si to k řece. V břiše už mi kručelo a Artyomovi nepochybně taky. Vlezla jsem předníma do čisté vody a zahleděla se skrze hladinu do vodní říše. Zatím jsem žádnou rybu neviděla, ale věděla jsem, že k takovéhle věci je třeba zejména trpělivosti. "Já nevím," zavrtěla jsem hlavou, opravdu jsem netušila, jestli se země může rozpadnout na kusy. "Ale viděla jsem tu takovou velkou díru, trhlinu. Dál na severu. Třeba se mohla roztrhnout a kus země do ní spadnout..." Jenže Artyom měl pravdu. Kde by se pak vzal ten oheň? "Oheň do toho ale nezapadá. Nerozumím tomu," zavrtěla jsem zkroušeně hlavou. Artyom uvažoval, že by se možná ze země mohlo dostat něco ven, kdyby se vázně lámala. "Že by byl oheň pod zemí? Ale kde by se tam, pro pána, vzal?"
Zároveň jsem zachytila ve vodě pohyb ryby. Vrhla jsem se po ní. Zuby se mi pevně sevřely kolem kluzkého těla a já ji vytáhla ven. Nebyla nijak obří, ale jistě bude stačit na zahnání nejhoršího hladu. Na chvíli se mi z tváře i z duše vytratily veškeré starosti a když jsem se se svým úlovkem v tlamě obracela k Artyomovi, v očích mi zářila téměř vlčecí radost a ocas kmital ze strany na stranu. "Povedlo se!" pronesla jsem s úsměvem, když jsem rybu položila na zem. "Na, vezmi si ji. Ulovím další," obrátila jsem se znovu k řece a přiměla se soustředit.
K větru, který kolem fičel, se přidaly znovu dešťové kapky. "Počasí je celé podivné. Jako nemocné," broukla jsem už zase poněkud smutnějším tónem. Tohle byl hodně divný konec léta. Chňapla jsem po další rybě, ale tahle mi proklouzla mezi zuby jako nic. "Možná bude lepší najít si úkryt. Nemá cenu nechat se promáčet na kost... a ten vítr taky není nijak příjemný," otřásla jsem se. Vichr se mi opíral do kožichu, který od posledně ještě ani nestačil uschnout a navzdory tomu, že léto ještě ani neskončilo, mi začínala být celkem zima. Ještě jsem ale chtěla ulovit jednu rybu pro sebe. Čekala jsem a čekala, ale nakonec přece jen jedna vyplula z úkrytu mezi kameny. Tahle mi neunikla. Pevně jsem ji chytila a vytáhla ji nad hladinu, rychle jsem ji zakousla, aby se příliš netrápila. Právě včas, protože se nezdálo, že by se počasí chtělo umoudřit, spíš naopak. "Jdeme?" zahuhlala jsem s plnou tlamou ryby a ani jsem se nemusela příliš dlouho rozhlížet - nedaleko od nás se tyčily stromy lesa.

//Les ztracených duší

Déšť nebyl obyčejný. Svědila z něj kůže a byl podivně cítit. Nepřinášel mi radost a osvěžení jako obvykle. "Je s ním něco špatně," přisvědčila jsem Artyomovi a zkusmo si tiše zabroukala do rytmu pleskajících kapek. Jenže mi přišlo, že tenhle déšť zpívá velice smutnou píseň a tak jsem hned zmlkla. Tenhle déšť nebyl takový, s jakým bych si ráda zazpívala. Byl jakýsi nemocný.
"To ano," přikývla jsem znovu, když Artyom podotkl, že s lovem ryb už musím mít zkušenosti. "Vlastně je to jedna z mála věcí, které opravdu spolehlivě ulovit dokážu." Obvykle jsem přežívala na rybách a malých hlodavcích, občas se mi poštěstilo se zajícem, ale tím to haslo. Nebyla jsem v lovu příliš šikovná. "Jestli... jestli chceš, můžu to zkusit." Věděla jsem, že oba máme hlad. Řeka tady nevypadala příliš divoce, možná by to šlo. Pokud bych se ovšem dokázala dostatečně soustředit. Pomůžeme jeden druhému, zopakovala jsem si. Měla bych to alespoň zkusit.
Pořád mě ale svíral strach. Co byla ta podivná rána? Proč se třásla země pod našima nohama? Artyom ale řekl, že přinejmenším to druhé tak neobvyklé není. "Vážně? Nikdy jsem to nezažila. Bylo to strašidelné, jako by se každou chvíli měla otevřít a spolknout nás," otřásla jsem se. Jen jsem zavrtěla hlavou, když se hnědý vlk zeptal, zda jsem předtím měla na mysli něco konkrétního. "Já nevím. Co když je to něco vážnějšího, než obyčejný požár? Mohla... mohla by se země lámat na kusy?" upřela jsem zlatá očka na Artyomovu tvář, viditelně naprosto ztracená v tom, jestli je něco takového vůbec možné nebo ne. Bylo toho hodně, co jsem o světě nevěděla a tohle se úplně vymykalo všemu, co jsem dosud viděla a zažila.