//Borovicová školka přes Středozemku

Šla jsem celkem bezstarostně dlooouhatánskou plání. Jistě jsem tu nebyla prvně, ale naposledy to bylo... kdy? V zimě? Asi když se Mordecai ztratil v té sněhové bouři. Brrrrr strašná vzpomínka! Snad je v pořádku, hrozně mi chybí... A Morgoth taky. A Morticia taky, mí Bohové, chybí mi mí sourozenci! Čupla jsem si na zadek do trávy a rozbrečela se. Ještě že mě takhle nikdo nevidí, to by se mi asi nelíbilo. Na druhou stranu... vlastně je mi to asi jedno, emoce k životu patří, a já teď emocemi překypovala. Bylo toho na mě moc a byla jsem šíleně osamělá. Jsem zvyklá na velkou smečkou, neustálou pozornost.
Mám štěstí, že MOJE pozornost je naprosto strašná. A teď mi náramně pomohla necítit se... takhle. "Pááááni! *vzlyk* Tolik listí." Popotáhla jsem a rozešla se k té lákavé barevné kupce. A co jiného žejo, hned jsem do něj hupsla. Blbla jsem a válela se a skotačila a... z plna hrdla zaječela. Ježek! Naštvaný, rozespalý, bodlinatý tvoreček vylezl z té kupky listí, zadupal, zafučel a odešel. A já měla pobodaný zadek.
Bolestně jsem úpěla a vylezla z té hroudy ven. Tohle už riskovat nebudu, raději půjdu zas o kus dál.

//Medvědí jezírka

<- Medvědí jezírka

Wizku podotkla, že je to šílené a je ráda, že to přežil, na což se zazubil. "Jo, to já tedy taky," zasmál se trochu nejistě. Znovu by se do něčeho takového rozhodně nepouštěl. Trochu zpomalil v chůzi, když podotkla, že by z lodi vyskočila. Úplně ho z té představy brala hrůza. Jak se její tělíčko ztratí v divokých vlnách toho nekonečného oceánu. Kdyby mohl, asi by v tu chvíli byl bledý jak stěna. A to si to jenom na okamžik představil. Jenže pak řekla něco, co ho šokovalo. "C-cože?" vybalil ze sebe jako opařený a rovnou se zastavil. Koukal na ni jako tele na nové vrata a párkrát zaskočeně zamrkal. "Dýchat pod vodou?" vydechl užasle a ohlédl se za jezírky, kolem kterých před chvílí prošli. Sakra, měl by to vyzkoušet! Jenže co když to on neumí? "Měl bych to vyzkoušet. Ale co když je to nějaké tvé speciální kouzlo? Bych to pak vyzkoušel poprvé a naposledy," zasmál se, zamával ocasem a zase se rozešel.
V ten moment mu to došlo. "Eheheh, ale jestli to umím... Tak jsem se bál úplně zbytečně! A mohl jsem fakt z lodi vyskočit a doplavat na pevninu, aniž bych se s tím zvláštním týpkem musel podílet na dalších podivnostech!" Byl z toho chudák celý rozhozený. Přišel si teď zpětně jako panická hysterka. Jasně, ještě netušil, jestli to umí taky, ale ta možnost tam byla a velká. Ono to pro někoho, kdo svoji magii ovládl teprve nedávno, bylo těžké zjišťovat. Vůbec ještě teprve zjišťoval, co se svou magií vlastně umí. Ve svých letech to ani nechtěl extra přiznávat.
Ukonejšila ho ohledně sourozenců a Aithér se vděčně usmál. Díval se na ni očima, které byly plné lásky. Dokázala právě to, o čem se před chvílí bavili - uklidnit jej, když upadá do nejistoty. Tak jak si vzájemně slíbili. Jemně se o ni otřel a v rychlosti olízl její líčko. To gesto bylo tak nakažlivé, že se musel držet, aby to nedělal pořád. "Určitě ano. Těším se, až vás představím. A znáš vůbec moje prostřední sourozence? Arminia, Kezi a Sib?" zeptal se zkoumavě. Ani netušil, jak dlouho není v Borůvce, ale musela to už být nějaká doba. On se vrátil těsně před zimou a ta se zase hopem blížila. Vůbec se na ni netěšil, doufal, že nebude tak krutá, jako ta minulá.
Zasmál se společně s Wizku a přikývl. "Beztak! Podivín jeden starej," podotkl ještě se smíchem, snad aby si ulevil.

-> Sekvojový les

// Mahtae, jih

Přes řeku to byl boj a já se znova narodil. Ale povedlo se mi to. Cestoval jsem na vlastní pěst. Kam vlastně jdu? Ptal jsem se v duchu. Uvidíš. Jdeme zjistit, co jsi zač. Jdeš zjistit, kdo vlastně jsi. Projelo mi hlavou. A to mi za to opravdu stálo. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se po celkem zanedbaném lese. Tady se mi moc nelíbilo, byla tu spoustu keřů. Jediné dobré, co na tom bylo bylo počasí. Aspoň neprší. Zamyslel jsem se. Ale teď jsem možná poprvé něco zažíval. Ale ta samota... to byl špatný pocit. Teď mě mohly zachránit jenom hlasy, ale ty neměly v mém životě žádnou hmatatelnou moc.
Nejhorší máme za sebou, pokračuj chlapče! Zamyslel jsem se a tak jsem začal hledat, kudy by se mohlo dát projít. Povedlo se to, našel jsem cestičku do které jsem se hravě vešel. A tohle místo pomalu a jistě končilo.

// Středozemní pláň

//Mahtaë jih

Most z kořenů měl úspěch. Cielo zůstal stát jako přimrazený, rybu v tlamě, jen oči kulil, div mu nevypadly z důlků. Kdybych na něj nepočkala, možná by tam zůstal stát jako pařez navěky věků. Když já už jsem slézala z mostu na druhém břehu, který byl zarostlý hustým křovím a mlázím, on ještě otálel na mostě a koukal z něj dolů do vody. "Hustý, co?" zašklebila jsem se, potěšená sama sebou a svým výtvorem. Jakmile vlček slezl na pevnou zem, kořeny se zase rozpletly, stáhly a po mostě nebyla ani stopa. Zhluboka jsem si vydechla, trochu jsem tomu kouzlení odvykla, ale oklepala jsem se rychle. Tuhle magii jsem už měla v malíku, jeden most mě nepoloží.
"Vezmem to krajem toho houští, tak nechoď těsně za mnou, ať ti nějakou větví nevyšvihnu voko," poučila jsem Ciela a vyrazila. Musela jsem se místy pěkně krčit a párkrát jsem podrážděně zavrčela, když mě trnitá větvička chytla za chlupy nebo rovnou za kůži, ale protože jsme to nebrali tou nejhorší houštinou a ani jeden z nás nebyl zrovna mamut, zvládnout se to dalo.
"Poneseš tu rybu až domů?" zajímala jsem se čistě ze zvědavosti, bylo mi celkem fuk, co s ní Cielo dělá. Třeba ji chtěl ukázat rodičům nebo něco. "Ještě před náma kus cesty je, ale nejhorší máme za sebou," informovala jsem ho, když jsem viděla, že houština začíná řídnout. Setřepala jsem ze zadní nohy ostružinový šlahoun a vyhlížela konečně zase volné prostranství.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

//Ranský les přes mahtae jih

Opustila jsem vlče někde v té sněhové spoušti. Nebylo to nic, co bych nějak oplakávala. Každému co jeho jest. I tak jsem se ovšem rozhlížela, jestli někde nezahlédnu stopu vlčete, které se mi ztratilo. Yggdrasil nebo jak se ten smrad jmenoval, byl ovšem dávno v trapu a já narozdíl od něj aspoň věděla kam jdu. Prodrala jsem se kolem zamrzlé řeky směrem k velkému houští, které, jak už název napovídal. Nebylo ničím jiným než velkou spoustou křovin. Znala jsem to tu jenom sporadicky, takže jsem musela pečlivě volit cestičku mezi keřy. Nebylo to tak zlé, sníh totiž obalil jejich trny a já se tak mohla se svou malou postavou hezky valit skrz. Nebyla jsem jako buldozer, ale aspoň jsem se mohla vyhnout nízkým větvím lépe, než kdokoli jiný.
Takže jsem prostě šla a moje tlapky se zabořily pokaždé do sněhu. Nad ránem jsem je přestávala cítit a věděla jsem, že bych se měla někde ohřát. Pokud jsem dobře veděla, někde by tu mělo být to teplé jezero. Pokusila jsem se tedy zamířit rovnou k němu.

//ronherský potok

// Hruškový sad přes Roh hojnosti

Neměl jsem čas si všimnout, že se stromy rozestupují a vítr zesiluje. Jediné, čeho jsem si všiml s naprostou jistotou bylo, že sníh je hlubší a hlubší a bylo stále těžší se skrz něj probojovat. A tak jsem do toho vkládal všechnu svou neexistující sílu, fyzickou i mentální. Držel jsem se stopy, kterou za sebou zanechal ten vlk. Pořád obtížně zdolatelná, ale jinak bych asi zapadl někde dřív, než bych vůbec začal.
Byla to fuška. Všechno mě bolelo a byla mi zima, ale úsilí, které jsem vynakládal, mě zatím zahřívalo. Teď už jsem nehrál na neznámého nebezpečného vlka. Chtěl jsem na něj zavolat. Hrozně moc jsem chtěl. Ať počká. Že jdu za ním. Potřebuju jeho pomoc. Potřebuju jeho. Ale kdykoliv jsem otevřel tlamičku, nevyšlo z ní ani hlásky. Nešlo to. Nedokázal jsem křičet. A tak jsem znovu jen zapadnul do závěje. Těžce se mi dýchalo. Na chvíli jsem se zastavil, ale bál jsem se zůstat dlouho. Musel jsem dál. Pokračovat. Ještě kousek. Určitě... určitě brzy někam dojdeme. Určitě si mě brzy ten vlk všimne. Zastaví. Pomůže. Prosím, upínal jsem své naděje k neznámému se slzami na krajíčku.

// Ranský les přes Mahtae

Použij 3x za měsíc jednu ze svých magií k přežití (1/3)

V tom měl Nickolas naprostou pravdu. A vypadalo to, že bude hůř. Nebe postupně tmavlo, ačkoliv teprve začínal nový den, a z oblohy se snášely velké vločky. Postupně jich bylo víc a víc, ale v houštině jsme byli jakž takž chráněni. Přesto se mi tu nelíbilo. Bylo to tu všelijak prorostlé a sotva dost místa pro nás dva. Pokud jsem si měla vybrat mezi nepohodlným cestováním a odchodem od brášky, vždy bych si vybrala vlastní nepohodlí. "Tak půjdeme," rozhodla jsem.
Překvapeně jsem zamrkala a rázně zavrtěla hlavou, i když jsem se tomu musela smát. "Nemusíš se za mě přimlouvat." Vlastně jsem byla ráda, že se Životem nemám žádný hlubší vztah. Nechtěla jsem tam nahoře v kopcích uvíznout navěky. Ale to ani tady. Postupně jsem se zimou začala klepat a zuby mi o sebe cvakaly o sto šest. "K-krásně jsi se o něj staral, Nicku. Děkuji," vydechla jsem a náramek si od něj převzala. Navlékla jsem si ho na zadní tlapku, tak, jak jsem byla zvyklá. Ale ten pocit byl... nezvyklý. Už jsem si dávno odvykla. Naneštěstí jsem měla jiné věci k řešení, třeba snahu neumrznout.
Z kožichu mi vyletěla elektrická jiskra, která nešikovně dopadla vedle shluku větviček. Zavrtěla jsem podrážděně hlavou a s trochu větším soustředěním vytvořila druhou jiskru, která větvičky zažehla. Bylo načase. Zuby mi o sebe cvakaly a neváhala jsem ani vteřinu - přiblížila jsem se k ohni tak blízko jak to jen šlo. "Pojď, ohřej se taky," pobídla jsem Nickolase. Koneckonců jsme byli sourozenci se stejnou srstí a musel také mrznout. Hlava mi mezitím jela na plné obrátky. Nemohli jsme přežít jako dva potulní mezi keři.
Nezbývalo než jít a doufat. Čapla jsem jednu hořící větvičku do zubů - za tu stranu, která nehořela, samozřejmě - a rozhodla se vést směr tam, kde jsem tušila, že bude les. Tam jsme měli větší šanci než kdekoliv jinde. "Jdeme. Drž se u mě, ano?" Zahuhlala jsem a věnovala Nickovi rázný pohled, aby bylo jasno, že nežertuji. Ještě bych ho někde v té vánici ztratila, a co pak?

//Buk Bukvice přes Mahtajé

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Překvapeně zamrkal a se zarděním se sklopil oči. Řekl že uloví on? Bylo vskutku šokující, s jakou lehkostí mu prakticky nabízel, že se o něj postará. Bylo to zvláštní, na jednu stranu hodně uklidňující a nabízelo bezpečí, ale na stranu druhou znepokojivé a rvalo mu to útroby. Cítil svou neschopnost s každým krokem, každým slovem, které z jeho nového přítele plyne, ale zároveň se stával na tomhle rozporuplném pocitu závislým. Nemohl totiž popřít, že ho Morgothova nátura fascinovala. Vše na něm bylo nové, překvapivé a mocné. Dokonce i jeho chůze byla jiná, než chůze všech co zná. Tvrdá, jistá, ale zároveň lehká a elegantní. Nechápal, kde se tu tenhle vlk vzal, ale nestěžoval si. Ba naopak.
"Ano i ne, v lese je mnoho nor i puklin ve starých stromech. Nejsou vysloveně teplé, ale jsou útulné a tvoří perfektní závětří." nabídl jednu z možností, které jeho les nabízí. "A pro hustotu korun stromů se sníh tolik nevrství."dodal mimoděk, ale netušil, zda je to dostačující. Pro něj byla zima jeho přirozeností a upřímně... tady ve zdejších krajích žádná zima není. Jen příjemný chlad a občasné rozmary počasí. Žádná nekonečná krutá zima. Bylo to pro něj neskutečně příjemné. O mnoho příjemnější než ta strašná vedra, která ho mnohokrát málem stála život.
"Morghana a Mordecai... heh, zní skutečně jako tví sourozenci." zasmál se měkce. "Jak vypadají? Poznal bych je snadno?" naklonil hlavu na stranu. "Předpokládám, že jsou taktéž cítit krví?"

//Ranský les přes Mathae