Tundra sa takmer nespoznávala, už dlho ju jej vlastné emócie takto neodrovnali ako teraz. Nevedela čo so sebou, mala rozhádzané myšlienky a cítila sa akoby sa v jej vnútri nachádzal nejaký uragán. Nedokázala si momentálne nijako pomôcť, nemala ani len najmenšiu predstavu ako regulovať svoje vlastné emócie - vždy sa jej slušne darilo ich vopchať kdesi kde sa na ne nemusela pozerať. Posledné mesiace ale boli katastrofa, čistá katastrofa a Tundra si potrebovala oddýchnuť. Najradšej by vybrala mozog z hlavy a nechala ho položený kdesi na kameni aby sa vyvetral. To jej znelo ako najlepší nápad. Keďže to ale v zdraví nešlo, jediné čo jej zostávalo bolo, aby sa pohla ďalej. Možno zmena scenérie bude na ňu pôsobiť blahodarne, aj keď o tom Tundra viac ako len pochybovala. S prekrútením očí sa prinútila na laby a kúsok smerom odkiaľ prišla.
> Ranský les cez Mahtae juh

2. Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.

//Magický palouk

Hraní na boha mi vydrželo tak akorát dlouho, dokud jsem si nenašel jinou zábavu. Sestřičku jsem nechal někde za mými zády - těžko říct kde - a vydal jsem se vstříc dobrodružství sám. U řeky jsem se, pro jednou s rozumem, zastavil a vykulil na ni oči. Voda tu měla dvě barvy! "Žůžo. To musí bejt nějaký kouzlo!" Rozhodl jsem se. Přiblížil jsem se blíž ke břehu, i když jsem si dával pozor. Řeka vypadala divoce a já byl každým dnem starší a moudřejší, takže mi asi docházelo, že divoká řeka rovná se au.
Na samém okraji mě zaujalo cosi blyštivého. Byl to kamínek! Takový tmavý, lesklý, hezky umytý od vody. Na první pohled vlastně docela obyčejný. Ale to nemohla být náhoda, že něco tak pěkného bylo zrovna tady u dvoubarevné řeky. "Je to poklad!" Prohlásil jsem zvesela a čapl kamínek mezi zuby. "A teď je můj. Můj poklad!" Zahuhlal jsem. Ale co když mi ho Elisa bude chtít vzít? Tak to ne! Rychle jsem se rozhlédl na všechny strany abych se ujistil, že nejsem sledován, a rozeběhl se kupředu i se svým pokladem.
Netušil jsem, kam mě toulavé tlapky táhnou, ale bylo to dál a dál od bezpečí Vrbového lesa. Ale přesně tak jsem to vlastně chtěl! Konečně se vydat na pořádné dobrodružství. Jen koukej, mami! Já to zvládnu sám!

//Mahtaje

// mahtae sever

Sníh a vítr nám vály do obličeje, takže jsme pořádně neviděli na cestu. Já tak nějak tušila, že jdeme na jih, můj orientační smysl mě ještě nikdy nezklamal, ale neviděla jsem nic. Šli jsme podél toku řeky a Adiram mi klestil cestu sněhem, takže jsem se jenom držela za ním a nechala jo, ať mi proráží cestu.
“Ooooh, smůla, neslyším tě,” houkla jsem na něj zpátky přes vítr, ačkoliv jsem ho moc dobře slyšela. “Jsem ráda, že ti nevadí, že si ho nechám!” zazubila jsem se. Dostali jsme se až k moři. Na chvíli jsme zastavili a tak jsem se postavila vedle něj a usmála se skrze vločky. ”Sebrala je utopencům v jezeře. Byla jsem tam s Baghý a lovily jsme mrtvoly z jezera. Dva utopení a dva staří pošli chladem a stářím u břehu. Tak jsem vzala co se mi líbilo,” řekla jsem hrdě, jako kdyby se nejedla o něco odpudivého. Byla to moje oblíbená vzpomínka.
Rozešla jsem se znovu za Adiramem a na chvíli zpomalila, protože se mi náhle trochu navalilo. Spolkla jsem zvratky a doběhla ho, jen co jsem snědla trochu sněhu. “A kdes přišel k věnci ty?” zeptala jsem se ho hlasitě.

//roh hojnosti

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (291)

//Slunečná pláž přes magický palouk

No... ale co kdyby byl opravdu tak troufalý a usadil se? Co ho to bude stát? Vesměs nic! Nic než najít místo a... Cožpak já jsem nějaký alfa? Zavrtěl hlavou odmítavě. Nicméně myšlenka zůstala poměrně aktivní. Došel k deltě, která rozdělovala pláž plnou mušliček a skaliny. Voda bouřila a šílela, ale celé to bylo spíš uklidňující než děsivé. Z vlny na vlnu přeskakovaly ryby a Siku se měkce pousmál. Nikdy by nevěřil, že se podívá na kořist bez touhy ji okamžitě sežrat, neboť je syt. Bylo to fajn. Kéž by mohl zůstat sytý navěky věků.

//Ranský les přes řeku Mathae

//Mušličková pláž

Pomalými kroky se vzdaloval od moře s krkavcem usazeným na hřbetě, až nakonec dorazili k deltě řeky, která je, jak věděl, dovede spolehlivě k domovu. Hltavě se napil vody a suchost v tlamě trochu ustoupila, ale odporná pachuť oceánu mu na patře pořád zůstávala. "Bleh," odplivl si do trávy. Mohl by si už zapamatovat, že se má od toho hnusného moře držet dál. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. No, aspoň tentokrát upražili na slunci mořské monstrum. Usoudil, že z toho může čerpat aspoň trochu pocitu zadostiučinění. "Tady chvíli zastavíme," nadhodil a rovnou si lehl mezi řídké křoviny, kde byl trochu krytý před okolním světem. Zavřel oči a oddechoval. Kdoví, co všechno bude potřeba udělat v lese, takže si hodlal odpočinout, dokud po něm Tasa nehuláká a neskáče po něm Vlče a Corvus ho nečastuje svým zamračeným monoklovatým pohledem. Na chvíli se mu povedlo dokonce i usnout.

Když opět rozlepil zraky, na obzor už se dralo svítání. Stín vyskočil na tlapy, byl probuzený raz dva a cítil se už docela dobře. Možná pořád trochu rozlámaně z té proměny na poloviční rybu, ale to přejde. Spár seděl vedle něj na zemi a zdálo se, že ještě podřimuje. Šedivák ho pošťouchl tlapou. "Vstávat. Je čas se vrátit." A tak šli.

//Bukáč přes Mahtaë jih

//Mahtaë

Vyrazil jsem směrem k jihu a nechal Sheyu za sebou, stejně jako Proximu, Saelind, Háti i Omóriku. Neměl jsem z toho nejlepší pocit. Neměl bych je opouštět. Po všech mých zkušenostech zde jsem se nemohl ubránit obavám z toho, že jakmile se ke své rodině otočím zády, stane se cosi strašného. Věděl jsem, že to už trochu hraničí s paranoiou a že se takhle nedá žít - nemohl jsem být pořád kolem, abych byl připraven odvrátit katastrofu, která dost možná ani nepřijde. Stejně jsem se však nemohl ubránit tomu úzkostnému pocitu. Nedalo se to prostě logicky vysvětlit a odmávnout kamsi pryč. Nemohl jsem ho jen tak setřást.
K moři jsem se ale prostě podívat musel, jinak bych těžko měl ještě někdy klid. Třeba potkám Sigyho na pláži, jak tam jen stojí a kouká na vlny. Nebo ho tam najdu vyplaveného, utopeného- V hlavě se mi vynořila představa tak živá, až se mi málem zvedl žaludek. Ne. Kdepak. Logická část mé mysli věděla, že pokud Sigy skutečně spadl do moře a začal se topit, teď už je pro něj pravděpodobně pozdě. Mohl být kdekoliv, úplně kdekoliv na té širé vodě. Jaká vůbec byla šance, že bych ho viděl? Přesto jsem se musel přesvědčit, právě kvůli té malé, malinkaté možnosti, že to celé je pravda a že bych třeba mohl něco udělat. Následoval jsem za deště tok řeky a brzy už cítil slanou vůni moře. Rozléhalo se tam přede mnou, nekonečná modrá hladina.

//Mušličková pláž

<< řeka Mahtae - jih

"To opravdu je," přitakal souhlasně, přičemž pak dodal: "Ale je taky hodně mocný, víš? Může ti pomoct s velkou spoustou věcí - naučí tě líp kouzlit, může z tebe udělat někoho jiného. Můžeš ho poprosit, že chceš být silnější a on to pro tebe třeba udělá a pomůže ti. Dost vlků tady v našem světě je nebezpečných a zlých, Ciri. Je moc důležitý, aby ses, jakmile dospěješ a budeš se někde toulat sama, zvládla postarat sama o sebe a byla silná. Nerad bych, aby se ti někdy něco přihodilo. Proto, až tě za panem Životem někdy vezmu, ho můžeš zkusit poprosit a sdělit mu svá tajná přání," hravě na ni mrkl. Přál si, aby se jeho děti dožili ve zdraví spokojeného stáří, jako jeho vlastní otec. Můj táta měl bez tak pohodovej život úplně vždycky. Byl v Asgaaru a to je všechno, nemusel nikdy nic řešit, napadlo ho. O jeho minulosti toho však popravdě moc nevěděl, jen si to nechtěl přiznat. "Hlavně je důležitý, aby Reonys byl hodně moc silnej a schopnej. Jednou po nás převezme naši smečku, kterou právě zakládáme, a bude jí vládnout. Bude mít na starost celý Cedrový háj. A vy mu budete se ségrou pomáhat, jo?" budoucnost si kreslil jako nějaký obrázek...
Natočil ucho na Ciri, když se ho začala na něco vyptávat. Povytáhl obočí, usmál se a pohlédl na motýlka, který jeho dceři přistál na uchu. Vypadala s ním roztomile. Na jak dlouho si s ním asi bude moct hrát a povídat? Zvláštní, nikdy se nesetkal s tím, že by vlk měl vlastního kamaráda, nebo snad mazlíčka? jiného druhu. Teda vlastně Nemesis měl nějakýho ptáka, ne? Povídal si s ním, vzpomněl si. Pak ale zavrtěl hlavou, protože tomu všemu nerozuměl. Motýlek se ocitl u Etnyho ucha, šedý vlk s sebou trochu cukl. Byl zamyšlený a nečekal, že se motýl bude potloukat kolem něj. "Cože? Jestli ho slyším?" zopakoval po ní a zaostřil zrak na motýla, který už seděl Ciri mezi ušima. V jejím kožichu mu asi bylo teplo. "No, slyším nějaký pískání, něco asi frflá, ale... To je všechno. Nerozumím mu. S tebou teda mluví, jo?"
Když Ciri projevila nadšení a sdělila, že je na výletě spokojená, zahřálo ho to příjemně po celém těle. "To jsem fakt rád, mě se ten výlet taky moc líbí. Jsem rád, že jsi se mnou, stýskalo se mi," pomazlení jí opětoval a vesele u toho zavrtěl ocásem. "Vivianne je kdo ví, kde a Reonys pořád captá se strécem Sigym. Za to ty jsi taková miloučká holčička, že jsi mi přišla v tom lese naproti," rozplýval se a tlapkou Ciri poplácal pochvalně po zádečkách. "Připadalo mi, že jste všichni pryč moc dlouho. Měl jsem strach," podíval se na ni s vřelým úsměvem na tváři. Pak ještě dodal: "A k tomu červenému jezeru tě rád vezmu!

Cesta to byla dlouhá, ale nakonec zřejmě úspěšně dorazili do cíle. Zastavil se až na konci cesty, až už dál jít nemohl. Ohlédl se za sebe na jehličnatý les, kolem kterého procházeli, a pak ukázal tlapou na rozlehlé moře, jehož konec byl v nedohlednu. "Ciri, tomu se říká moře," pověděl jí. Mlčky chvíli tento úžasný přírodní jev pozoroval, moc se mu to líbilo. Tok řeky, který se vléval do moře, vydával příjemný uklidňující zvuk. Všude bylo bílo, dál padala vločka za vločkou a od tlamiček se těm dvěma vznášel bílý dým, který se ztrácel kdesi před nimi. "Líbí se ti to?" hlesl tiše. Nechtěl rušit ty překrásně zvuky přírody. "Mámě by se tady určitě taky moc líbilo," stýskalo se mu. Moc. Těšil se, až Lucy znovu uvidí a pomazlí se s ní. Jak jí asi bylo? Byla chudinka sama opuštěná v Cedrovém lese. Nebo možná šla hledat Vivi s Reonysem a v Cedráku ji vůbec nenajde. Pak by musel čekat, než se ona sama vrátí zpátky k němu. Zavřel na moment oči, nasál do plic chladný večerní vzduch a s výdechem je zase otevřel. "Tak, tohle je konec celé téhle dlouhé řeky, Ciri. Popravdě jsem to nevěděl, nikdy jsem až k jejímu konci nedošel. Takže tahle řeka ústí do moře... Moc pěkný. Musím to říct mámě i Reonysovi s Vivi. Musím se jich zeptat, jestli o tom věděli," usmál se na dceru a lehce drbl čenichem do jejího kožichu na krku. "Půjdeme?" broukl, přičemž se otočil a pomalu se rozešel zpět tou stejnou cestou, kterou sem přišli.

>> Mahtae - jih

Prestalo byť neznesiteľne horúco. Artyom sa otriasol aby sa zbavil zvyškov dažďovej vody, to mu ale nepomohlo. Znovu a znovu sa liala z neba a viazla mu v srsti, spolu so studeným vetrom útočila na jeho vyziabnuté telo a ani jeho severský kožuch už neslúžil ako brnenie proti všetkých vrtochom prírody. Malo by byť stále leto, sťažoval sa v duchu, ale zdá sa, že jeseň sa ojavila trochu predčasne. Alebo to možno súvisí so všetkými tými zvláštnosťami ktoré sa tu odohrali. Predpokladal, že druhá možnosť bude asi bližšie k pravde.
Jasnave sa na tvári mihol smútok a a Artyom pochopil, že jeho slová v nej asi oživili spomienku na niečo bolestivé, čo v duchu oľutoval. Keď však ten smutný výraz nahradilo odhodlanie uloviť im nejaké ryby, rozhodol sa nevracať sa k tomu. Ak by Jasnava chcela, povedala by mi o tom sama. Každý má veci, ktoré by najradšej nechal ležať niekde hlboko vnútri a nevyťahoval ich na svetlo sveta. Nie som jediný, koho sa to týka. Zdržiaval sa mimo ostatných vlkov tak dlho, že si neuvedomoval, ako podobný im stále je. A prišiel na to až pri bližšom kontakte s Jasnavou. „Mnogo šťastia,“ zaželal jej Artyom. Zostal bez pohybu stáť aby ryby nevyplašil a po chvíli sa jedna naozaj objavila. Sledoval, ako ju Jasnava zdanlivo bez veľkej námahy chytila do zubov a priniesla naspäť na breh. Radovala sa ako malá, no Artyomovi to neprišlo hlúpe. Naopak, jej šťastie zapríčinilo, že i na jeho tvári sa zjavil drobný úsmev. „Jesli sa zdes už odna taká priepasť nachádza, možno sa niečo podobné stalo v minulosti,“ uvažoval nahlas. „Zdá sa mi, že iz severu prichádzal i ten dym a žiara na obloge.“ Zamyslene sa zamračil. „Až bude znovu bezpečné cestovať, zvládla by si nás k tej priepasti zaviesť? Nemusíš, jesli nechočeš. Ak by nám niečo grozilo, vrátime sa naspäť sem. No chcel by som znať, što za tým všetkým stojí.“ Stále mal rešpekt pred nebezpečím, jeho zvedavosť bola čím ďalej silnejšia. Chcel vedieť, čo spôsobilo otrasy a záblesky na nebi, zároveň ale chápal že Jasnava možno nebude zdieľať jeho názor.
„Nie som si istý,“ pokrútil hlavou na otázku o ohni. „No odkiaľ by sa mogol vzať? Padal by z neba?“ Pozrel k oblohe,odkiaľ sa stále znášal dážď. „Uže by som sa nedivil vôbec ničomu. No kogda sa zdes nachádajú trgliny v zemi, napadlo mi, že by ich mogol vytvoriť ogoň.“ Trochu zahanbene sklonil hlavu. „Eto jesť asi glúposť, znaju, no na nič lepšie som neprišiel.“ Dohady bolo to jediné čo mali, až kým všetko neuvidia na vlastné oči. Čo ich na severe bude čakať? Spálená pustatina alebo roklina plná tekutého ohňa? Artyom zažmurkal. Opäť sa mu zdalo, že v myšlienkach natrafil na niečo dôležité. Tekutý oheň... „Spasibo,“ poďakoval Jasnave za rybu ktorú mu prenechala. S jedením však počkal až kým si neulovila vlastnú. „Da,“ súhlasil. „Akoby príroda ochorela. Nepáči sa mi to, no myslím, što ona znovu vyzdravie. I les ktorý zgorel znovu zakvitne,“ vyslovil, vedel to už z vlastných skúseností. „Škoda len, že o tvoroch iz mäsa i kostí eto neplatí.“ Našiel v sebe trochu humoru. Temného, no sebe vlastného. S rybou v tlame nasledoval Jasnavu k blízkemu lesu a kým mu darovaná korisť zabraňovala rozprávať, premýšľal nad riekou ohnivej kvapaliny ktorá roztrhla zem a vyvalila sa z nej ako záplava. Hrozná predstava ako z nočnej mory... Ale čo ak bola skutočnosťou?

// Les stratených duší