Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Márylouka

Ani nevím proč mi nálada najednou pohasla. Cítil jsem se tak sám. Naposledy jsem vyl na měsíc ještě se synem, nebo s bývalou smečkou. Ale stále s někým. Tohle bylo snad mé první vytí takhle v cizí krajině, ke které jsem se upsal. Vkročil jsem do dalšího lesa přede mnou. Byl to snad jižní les? Nebo západní? Těžko říct, nesnažil jsem se ani zjistit, jakým směrem jdu. Prostě jsem šel, jenomže hned jak jsem tam vešel něco tady bylo špatně. Kdykoliv jsem vešel do lesa, vládl tam život, i v tuto noční dobu. Přece jen existuje spousta nočních tvorů, tady to ale úplně nesedělo. Zastříhal jsem ušima a trochu zpozorněl. Moc dobře jsem v tomto temném lese neviděl, ale přesto jsem se snažil rozeznat siluety. Jako by se život rozutekl do všech stran. Jako by se ze světa ztratil smích. To bylo první, co mi problesklo hlavou.
Důstojně jsem si ale stoupnul a rozhlížel se. Pak jsem se vydal dál, při dalším kroku jsem něco uslyšel. Šum za mnou, otočil jsem se ale nikdo tam nebyl. Pak jsem uslyšel smích přímo přede mnou. Hm? Lákalo mě zjistit, co to je. Že by další špatný vtip ze strany Moonlight? Mohla by to být ona? Proč by mě pořád takhle pronásledovala? Možná to že jsem dostal druhou šanci znamenalo, že mě bude i nadále pronásledovat. Do konce mého života, možná mě toužila svým způsobem zabít takhle ze záhrobí.
Nechal jsem konspirační teorie a šel to prostě zjistit. Zase se ozval ten protivný smích. "Co jsi zač?" Zeptal jsem se do prázdna. V ten okamžik se kolem mě něco prohnalo. Ucítil jsem letmý dotek na místě, kde mi udělal jizvu ten medvěd. Ihned jsem se tím směrem podíval, ale nikdo tam nebyl. Chvíli se neslo ticho, ale přesto jsem v dálce slyšel pohyb. Jako by si se mnou někdo hrál. "Lepší otázka je kdo, ne co." Hlas, ze kterého se mi ježily chlupy na zádech. "Omlouvám se," ihned jsem se omluvil, ale stále jsem neviděl tvář oné bytosti, která tu se mnou byla. Byla tu sama? Bylo jich tu víc? Z hlasu jsem poznal, že se jedná o něžnější pohlaví. Ale rozhodně ne něžnější v tomhle smyslu. Hlas byl jízlivý, táhl se jako by někdo tahal kočku za ocas. "Druhou šanci jsi dostal, hmmm?" Dlouze se táhlo to její hmm? Hlas šel z levé strany, ostře sem se tam podíval, ale jako by se vypařila jako pára nad hrncem. Zůstala tam jen lepkavá a mléčná mlha. Když jsem hlavu vrátil zpátky, skoro se mi kolena podlomila.
Stála přede mnou vlčice, která měla tělo zohavené jako by prošla ze záhrobí. Připomínala mi trochu Moonlight, také byla podobně pochroumaá. Byl to přízrak? Nebo duch? Ustoupil jsem instinktivně o krok zpátky, ale ona bytost udělala krok za mnou. "Bojíš se?" Zeptala se. Hledal jsem v jejich očích něco, co by mi mohlo dát odpovědi. Neviděl jsem v nich ovšem odpor, viděl jsem v nich možná i zájem. Přesto ten zjev byl naprosto šílený. "Kdo..." Nebyl jsem zcela schopen v tuhle chvíli mluvit. Jako by mi někdo sevřel krk a držel ho. Entita přede mnou si olízla svou pochmůrně zničenou tlamu. Při tom se podivně usmívala. Obešla si mě a nakonec zůstala stát přede mnou. "Smrt může být tak křehká, že?" Zeptala se, jako by nic. Polkl jsem na sucho a cítil, jako by mi sliny uvízly v krku. "To ano, svou druhou šanci nehodlám promarnit." Řekl jsem. Začala se usmívat. "Co není může být, heh..." Cvakla zuby a já uskočil, měl jsem z ní nahnáno, o tom žádná. "Běž panáčku utíkej, vrať se až toho budeš hoden." Začala se smát a při tom se ztratila z mého dohledu. Zahalila jí mlha. Chtě nechtě mi nohy začaly utíkat. Jedna za druhou. "K Mrtvolce cestu najdeš, zase jednou, Tonresi!" Chechtala se po celém lese. Ne, vůbec to nebylo strašidelná. Bylo to naprosto šílené. A já byl vystrašený k smrti. "Náš osud už se propletl!" To byly poslední slova, které jsem za sebou uslyšel. Co to mělo znamenat? Tím že jsem umřel ve mě něco zanechala? Ta Mrtvolka? Možná to nebylo vůbec skutečné. Nebyl jsem schopný dalšího slova. Tohle nebyla věc, se kterou bych se setkával každý den. Tohle bylo něco úplně jiného. Nemohl jsem popadnout dech, teprve až odsud budu sakra daleko.

// Ostružinová louka

// Ranský les

Když jsem vyšel z lesa ven, něčeho jsem si všiml. Bylo to zvláštní, úplňků jsem za svůj život už zažil. Ale tohle bylo jiné, světlo nebylo tak výrazné, jako bych si u měsíce představoval. Defekt mého černobílého vidění mi zabraňoval vidět krvavý měsíc. A ten fakt, že se může něco dít. Konečně jsem vyšel z lesa ven, abych se mohl podívat. Měsíc byl krásně vidět a já si tak mohl užít jeho záři. Ale jak už jsem zmiňoval, něco bylo špatně.
Chvíli jsem tam jen tak postával a sledoval krvavý měsíc, který tomu tady jasně dominoval. Louka byla poměrně malá, po krátkém zkoumání jsem přišel na to, že není ničím výjimečná. Možná jen podivnými kaktusy, které jsou pro louku nezvyklé. Ale bodláky přece bývají všude možně. Posadil jsem se a znova zhlédl k měsíci. Byl kouzelný, velký. Dal bych krk za to, že někde v dálce jsem uslyšel i hrůzostrašnou melodii. Přirovnal bych jí k cirkusu, ale to bych byl až moc velký detailista. Zavřel jsem oči a čumák dal směrem nahoru. Z mého hrdla se táhlo dlouhé vytí přímo k měsíci. Něco jako pocta k tomu, že jsem byl v tuhle nekřesťanskou hodinu vzhůru.
Jedno vytí, po chvíli podruhé, nemohl jsem se odtrhnout. Bylo to něco pro nás vlky tak přirozené, že jsem až zapomněl že to umím. Výt na měsíc bylo tak přirozené, že to šlo samo a já se nemohl jen tak od toho odpoutat. Bylo to neskutečně silné, že jsem se mohl zase cítit sám sebou. Hlava mi ovšem třeštila a říkala mi, že nemám páru o tom, kde vlastně jsem. Ani kam jdu. Nerozeznal jsem sever, ani jih. Neuměl jsem se řídit podle slunce, v tuhle chvíli měsíce. Ale to všechno jsem hodil za hlavu, teď na tom nezáleželo. Vyl jsem na měsíc a dělal to, pro co jsem byl kdysi stvořen. Harmonicky jsem vyl, tak moc že by to jiným možná trhalo i srdce. Chtě nechtě to vytí bylo smutné, až žalostné. Vyl jsem pro svého syna, vyl jsem pro tento měsíc a vyl jsem pro tuto zemi. Tímto jsem se k tobě upsal, drahá Gallireo. Slíbil jsem jí. Bohové mi dali šanci a já je nehodlal zklamat. Hned další den začnu na sobě pracovat. Aby na mě bohové mohly být patřičně hrdí.
Na chvíli jsem se odmlčel a jen naslouchal zvukům přírody. Zda-li mi někdo mé vytí třeba vrátí, zatím se tak ovšem nestalo. Místo toho jsem začal svou melodii zase znova já. Jako věčné utrpění, které jsem hodlal ještě prodloužit jsem pokračoval. Ještě několik minut jsem tam seděl, než jsem byl dostatečně ukojen svými pocity. Zvedl jsem se a zamířil k místu dalšího lesa. Tam se před světlem měsíce schovám.

// Javorový les

// Řeka Mahtaë, Jih

Celý mokrý jsem zamířil do blízkého lesa. Ještě jednou jsem se ohlédl, abych se mohl podívat na řeku. Celkem mě ten proud zaskočil. Stačilo tak málo a já mohl utonout, umřít. A zanechal bych tady po sobě co? Na Galliree nulový odkaz. Měl by ses začít projevovat víc. Napadlo mě. Zkroušeně jsem se zastavil a sem tam se ohlédl do stran. Aspoň náznakově. Zívl jsem. Začaly mě napadat zvláštní myšlenky. Bylo to tak křehké, život dá se říct. Stačí jen kousek a všichni můžeme umřít. Napadlo mě. Co když už je i Tristan mrtvý? Co potom? Zamračil jsem se. To by bylo příšerné, ale stačil jen moment a je po nás. Stačí tak málo a je po nás. Smutně jsem povzdychl.
Já už měl tu čest umřít, právě tady. Ale bohové se rozhodly mi dát druhou šanci. Šanci ale na co? Na život? Nebo bych měl umřít nějak jinak? Medvěd mi dal jasně za vyučenou a ukázal, kdo tady tomu velí. Ale já jsem zpátky a tomu lesu jsem se hodlal vyhýbat obloukem, dokud to jen šlo. Pro někoho musí být smrt požehnání. Ale co udělá někdo, když umře a pak znova ožije? Já měl chuť žít, toužil jsem něco dokázat. Toužil jsem zapadnout do tohohle světa. Ale kdybych přišel o Tristana, kdybych ho mohl obejmout, jeho mrtvé tělo. Žít bych už nechtěl, i kdyby mě bohové vrátili klidně i víckrát.
Život byl křehčí, než se mohlo na první pohled zdát. A život bychom si měli užít, dokud to jen šlo. My zabíjíme zvěř na potkání, ale zvěř může zabít i nás. Lusknutím prstů. Zachvěl jsem se. Běhal mi z toho všeho mráz po zádech. Nechtěl jsem to zažít znova, nechtěl jsem to vidět znova. Měl jsem před očima Moonlight. Ta byla mrtvá, když jsem jí viděl naposledy. Ta čelist tomu dost nasvědčovala. Co se jí ale stalo? Že by ji náhodou někdo přes tu tlamu opravdu dal? Ona si to ale zasloužila, možná jsem jí zabil i já. Bádal jsem ve své hlavě, co jsem jí tehdy provedl. Dal jsem jí dost zabrat, ale měl jsem zlost a vztek. Není se čemu divit, že jsem po ní tak šel. A ten život bych jí vzal znova.
Ale nebyla to jen Moonlight, nebyl jsem to jen já. Ale jsou tu i další vlci. Při pomyšlení, že umírají i vlčata se mi dělalo těžko. Měl bych tomuhle světu pomoci. Dokud to ještě jde. Význam smrti v mém životě měl obrovský. Kdykoliv jsem stáhl tlapu na zvíře, bral jsem mu život. A bylo mi to líto, ale zároveň jsem se musel najíst i já. Kdykoliv umřel můj blízký vlk, poznamená mě to. Ať chci nebo nechci, negativně či pozitivně. Ale důležité je být silný a se vším se vyrovnat. I s vlastní smrtí. Při té myšlence jsem se podíval na svůj bok. Ten byl nehezky zdobený dlouhou medvědí jizvou. Zůstane tam nejspíš už navždy, ještě trochu mokvala. Ale to i díky vodě, která se do rány často dostávala. Důkaz toho, že jsem přežil vlastní smrt. Sklonil jsem hlavu a byl vděčný za to, že jsem tu mohl ještě stát. Nezklamu Vás. Poslal jsem myšlenku k bohům a podíval se při tom na nebe, zda-li už vyšel měsíc. Abych na něj měl lepší rozhled, zamířil jsem z lesa ven, na pláň.

// Márylouka

// Velká houština

Musel jsem ujít ještě kus, než jsem se dostal k řece. Ač hučela na míle daleko, byl jsem od ní vzdálen. Naštěstí jsem byl dostatečně odpočatý na takovou cestu. Lákalo mě přebrodit zase další řeku. Když to udělám, je mi jasné že se nevracím, ale jdu dopředu. Na sever? Snad, nebo na východ? Kdo ví. A není to jedno? Ta dezorientace nebyla zase tak špatná. Vkročil jsem do řeky a ihned ucítil její sílu. Položil jsem tam i druhou tlapu, bylo to velmi chladné. Obzvlášť teď v noci. Kožich jsem neměl zdaleka suchý od posledního koupání. Ale co bych to byl za vlka, který by se složil po podzimním koupáku?
Vlezl jsem tam celý a začal kopat nohama. Vybral jsem si špatné místo na to dostat se na druhou stranu. Proud byl silný a stačil mě odnést o pár metrů níž. Nebýt těch pár záchranných lan, ve formě skal pod nohama, o které jsem se mohl zapřít... mohl jsem dopadnout mnohem hůř. Síly pomalu opadaly, ale nevzdával jsem se. Zaryl jsem drápy na druhou stranu a začal se tak škrábat nahoru. Zaber! Hlas zněl jasně a já ho hodlal poslechnout. Vší silou jsem se napřáhl, abych se vytáhl na břeh. A pak jsem pomalu pokračoval dál do neznáma.

// Ranský les

Prudce jsem otevřel oči a začal se rozhlížet. Tep jsem měl vysoký, cítil jsem jako by mě někdo sledoval. Ale ve skutečnosti nikde nikdo nebyl. Tedy krom nějakého okolního hmyzu. Byl to jen zlý sen, který se mi honil v hlavě a já se tak trochu vyděsil. Nebylo to něco, na co bych nebyl zvyklí. Noční děsy jsem míval poměrně často už v mládí a teď jsem na to trpěl víc než dost. Postavil jsem se na nohy a protáhl se. Tělo i za tu chvíli bylo celkově ztuhlé. Necítil jsem se úplně vyspaný, ale dostatečně mi to naštěstí stačilo. Rozhodně jsem neměl nejmenší chuť pokračovat ve spánku. Tak jako vždy. Stále mi hlava nepracovala tak, jak bych si představoval. Celou cestu sem jsem si nepamatoval a když ano, byly to jen útržky oblastí. Rozhodně bych už nedokázal dojít do pouště, ve které jsem kroužil skoro celý den.
Povzdychl jsem si a rozhlédl se. Pomalu padala noc. Ovšem nebyla to úplně černá noc, zdá se že bude dneska úplněk. Možná teď, nebo za pár hodin. Neuměl jsem se zcela dobře zorientovat. Naštěstí to ani nebylo zapotřebí. Pomalu jsem vyskočil ze svého provizorního úkrytu v prohlubni zemi. Zaryl jsem drápy do měkké půdy, abych se tak mohl vyhoupnout zpátky nahoru. Rozhlédl jsem se, les byl tichý, jako by tu snad ani nikdo nežil. Když v tom jsem uslyšel ostrou ozvěnu. Bylo to vytí výra, nebo jiné sovy. Zastříhal jsem ušima. Už roky jsem žádnou velkou sovu neviděl. Možná si mě ani nevšimla, že jsem tu nocoval. Narušil jsem jí snad její obydlí?
Zkoumavě jsem naklonil hlavu na stranu a začal se rozhlížet. Černá noc mi znepříjemňovala život a celkově i pohled na to, abych jí mohl najít. Ale já doufal, že jí aspoň koutkem oka zahlédnu. Proto jsem se rozešel dál, snažil jsem se být co možná nejtišší. Vyhýbal jsem se haluzím a větvičkám, které by zbytečně udělali rozruch. Přeskočil jsem jeden ze spadlých stromů, byl jsem blízko. Měla snad v tomhle lese nějaké hnízdo? Mají sovy vůbec hnízda? Bádal jsem nad tím a zamračil se. Kdo ví, už jsem se pomalu blížil i k hranicím lesa. Tam ale ta sova určitě není, musí sedět někde tady. Zastříhal jsem ušima. V ten okamžik jsem opravdu stoupnul na jednu větev, která pode mnou praskla. Podíval jsem se dolů a pak nahoru, odkud šel hluk. Sova vyletěla přímo nad mou hlavou a uháněla pryč z lesa. Chvíli jsem se na ni díval, než se mi definitivně ztratila z dohledu. Být volný jako pták, jaké to asi je? Taková velká sova si mohla letět kam se jí zachtělo. Byla pryč, ještě chvíli jsem se motal po lese a hledal její hnízdo. Ale nic jsem zespodu neviděl. Proto jsem se sebral a rozešel k řece.

// Řeka Mahtaë, Jih

// Sekvojový les

Přešel jsem pomalu do druhého lesa. Zastavil jsem se u jeho hranic a zvedl hlavu. Pořádně jsem našpicloval uši a očekával, že něco uslyším. Nic, kromě šumu z lesa jsem ale neslyšel. Jako by se i zvěř rozhodla vytratit se z tohohle místa. Bylo na něm snad něco špatného? Měl bych si tu někde najít menší úkryt. Zívl jsem unaveně. Nohy už vypovídaly službu a já věděl, že bych měl co nejdříve sklonit hlavu. Co nevidět padne tma a já neuvidím ani na krok. Přišlo mi fér pokračovat v cestě zase zítra.
Po zvěři ani stopy, to mi nijak nevadilo. Neměl jsem zatím ani hlad. Díky tomu, že jsem nepracoval správně mi ani o jídlo tolik nešlo. Našel jsem menší prohlubeň v lese, kterou jsem hodlal využít jako takovou postel. Útočiště, na první pohled budu před okolím skryt. A aspoň si pořádně budu moct odpočinout. Lehl jsem si tam a schoulil se do klubíčka. Hlavu jsem položil na tlapky a před oči jsem nechal spadnout huňatý ocas. Co nejdýl to půjde. Věděl jsem ale, že mé prokletí mi nedá dlouho spát. Tělo ale potřebovalo odpočívat, ať se poruše chtělo, nebo nechtělo. Zavřel jsem oči a nechal se ukonejšit zvuky okolního šumu.

// Delta

Na moment jsem se odklonil od řeky a šel stále směrem, který mi přišel správný. Byl to sever? Byl to jih? Už dávno jsem se přestal snažit o to pochopit, kterým směrem jdu. Ale jedno jsem věděl, dojdu někam. Vždy někam dojdu, ať jdu kam jdu. Zvedl jsem hlavu a rozhlížel se po okolním lese. Byl jsem unavený a celý zničený, ale odmítal jsem se tady složit. Bojovat do posledního dechu, tak mě to kdysi učili. Ještě kousek bych mohl jít. Povzdychl jsem, ale cítil jsem, jak napínám každý sval v těle. Že melu z posledního.
Hlavu jsem zvedl, přímo nade mnou proletěl jeden z větších ptáků. Byl jsem ostražitý od toho útoku, který jsem kupodivu přežil. Ale stále jsem měl hlavu na správném místě. Nebo jsem si to aspoň myslel. Každopádně než se vrátím zpátky do starého života, musel jsem se rozloučit s tím novým. Nebo ho přivítat? Odmítal jsem se smířit s tím, že se neorientuji. Pozoroval jsem detaily tohoto místa a snažil se je zapamatovat. Kdykoliv jsem ale viděl něco nového, něco čeho bych se mohl chytit, jako by to předchozí zmizelo. Hlava nepracovala tak, jak bych si představoval.

// Velká houština

// Mušličková pláž

Možná mě proklel už někdo dávno. A to, že jsem byl teď tady znamenalo, že jsem hrál do karet někomu z vyšší moci. Proč by se ale bohové zajímaly o někoho, jako jsem já? Jsem tu sotva chvíli. Nešlo mi to moc do hlavy. Proč jsem dostal tu druhou šanci? Že by se tu někdy mohl objevit Tristan a hledal svého otce? Jeho otec je teď jako chodící mrtvola. Neměl jsem zázemí, neměl jsem domov. To kam jsem to dopracoval, takhle jsem před synem stát nikdy nechtěl. Teď to bude ale jiné. Druhou šanci jsem byl ochotný obětovat prakticky cokoliv. Věděl jsem, že pokud tady chci nadále žít, budu potřebovat domov. Ale najít tu správnou rodinu může trvat déle, než celou zimu.
Dostal jsem se až k vodě, která tady jasně ukazovala, kdo tu dominuje. Chvíli jsem hleděl, jaký proud tady je. Ihned jsem zavrhl veškerou snahu o to dostat se na druhou stranu, byla by to sebevražda. Najdu lepší místo, jak se dostat na druhou stranu, i když chci tam vůbec? Neměl bych spíš na druhou stranu? Nebo se vrátit? Ty Bažiny, smradlavé Bažiny, které mi utkvěly v paměti, musím být blíž než si myslím! Orientační smysl stále nefungoval a proto jsem dělal dle vlastního uvážení to, co jsem si myslel, že je dobře.

// Sekvojový les

// Magický palouk

Kdybych byl blázen, možná bych řekl že cestuji už několik dní. Neorientoval jsem se v dění kolem, co je za část dne a hlavně kde jsem. Ale stále jsem tu byl a ze všech sil jsem se snažil všemu tady porozumět. Bylo ovšem těžké se naučit něco, v čem jsem v tuhle chvíli plaval. A za všechno mohl ten medvěd. Litai, medvěd, smrt, Moonlight, vlčata, smrt. Zopakoval jsem, slova, které mě před nedávnem udržovaly při životě jsem pozměnil. Čím déle jsem šel, tím víc mi to smysl dávalo. I když jsem v tom měl stále hodně nevysvětlitelných uliček.
Vstoupil jsem na pláž, která mi v první chvíli připomněla poušť, ve které jsem byl uvízlý dlouhé hodiny. Jediným přítelem je mi má vlastní mysl. Šel jsem dál, vzduch tady byl ale jiný, více slanější. Tohle není poušť. Neuměl jsem všechny výrazy, jak popsat kdejaký palouk, louku, nebo stezku. Ale věděl jsem, že se to nějak rozlišuje. Pláž? Mlaskl jsem. Na co tady mají vlci pláž? Nešel jsem do vody, zůstal jsem stát tak, aby se vlny ke mě nedostaly. Díval jsem se na nekonečně velkou vodní plochu. Šel mi z toho mráz po zádech. Proč tu jsi? Jdi dál! Hlas v hlavě mi jasně ukazoval, že se nesmím zdržovat.

// Delta

// Tebonská louže

Unaveně jsem zvedl oči a pozoroval nebe. Přemýšlel jsem nad tím, jak dlouho bude trvat, než padne tma. Stihnu si najít nějaký úkryt na přečkání noci? Nebo mě to počasí vypeče? Mám hodinu? Nebo dvě? Přemýšlel jsem nad tím a zavrtěl při tom ocasem. Unaveně jsem zívl. I když tělo bylo unavené, věděl jsem, že dýl jak dvě hodiny v kuse spát nebudu. A nebo mě pak budou honit noční děsy. Ale bohužel s tímhle jsem se už narodil. A nikdo o tom neměl nejmenší potuchy.
Procházel jsem paloukem, který by nemusel být ničím výjimečný. I když jsem viděl pár bylinek, které i v tuto podzimní dobu stále ještě rostlo. Fascinující. Možná bych se jindy i zastavil, abych je prozkoumal, ale byl jsem moc unavený na to, abych přemýšlel nad jejich významem. Raději bych se spokojil s nějakým dobrodruhem, který by mi o tom mohl i něco říct. A já se tak mohl něčemu novému přiučit. Měl jsem toho nadpřirozena ale teď až až. Abych to celkově i strávil a mohl se tak vrátit do starých kolejí. Ty byly v tuhle chvíli dost zrezivělé. Nevěš hlavu. Mlaskl jsem a zamířil k místům, které mi až nebezpečně moc připomenou poušť.

// Mušličková pláž

// Roh hojnosti

Zastavil jsem se až když mi to pod nohama začalo pořádně čvachtat. Nevnímal jsem, kudy jsem vlastně šel, až ve chvíli než jsem se objevil ve vodě. Jezero? Zmateně jsem se rozhlížel. Ale nezdálo se být nijak hluboké, proto jsem udělal ještě jeden, dva kroky. Voda nebyla víceméně hluboká, ale přesto by možná uměla být i zrádná, kdyby si jeden nevšímal. Sklonil jsem hlavu, abych se v rychlosti napil, i když jsem žízeň moc neměl. Ale potřeboval jsem to.
Za chvíli bych měl být v Bažinách, nebo ne? Rozhlížel jsem se, co mi krk stačil. Ale neviděl jsem nic, co by mi něco připomínalo. Byl jsem v tomhle zcela zmaten, ale netroufal jsem si odhadnout, kudy a kam bych měl jít dál. Prostě jsem šel a doufal, že někam dřív nebo později dojdu.
Vyšel jsem z louže ven a oklepal se. Voda mi kapala z kožichu a díky tomuhle gestu jsem jí dostal pryč, aspoň nějakou menší část. Netroufal jsem si ale odhadnout, kdy uschnu. Do noci určitě ne, ale žádná škoda. Snad bude noc teplejší, než ty předešlé. Ale měl jsem z koupele celkem dobrý pocit, aspoň jsem se po delší době začal cítit zase jako vlk.

// Magický palouk

// Ronherský potok

Odklonil jsem se od řeky. Hlavu jsem měl v jednom ohni, bolelo mě i myslet. Neuměl jsem poznat, jakým směrem jdu. Kdybych to věděl, pravděpodobně bych byl už někde jinde. Takhle to ale ve světě funguje, co když takhle musí žít vlci i roky? Co když mi to prokletí zůstane? Zmateně jsem se plácl tlapkou přes tvář. Těžko bych se s tím srovnal. Snažil jsem se zapamatovat si detaily v oblastech, které jsem prošel. V hlavě jsem měl poušť, popel, ale nic mi nedávalo smysl. Aspoň ne teď. Možná až si pořádně odpočinu, všechno do sebe začne zapadat jako puzzle.
Dlouze jsem zívnul, už jsem na sobě cítil únavu i fakt, že bych nejraději prospal celou noc. I přes mou poruchu jsem ale věděl, že to nedokážu, ale můžu se o to aspoň pokusit. Ale pro vlastní klid jsem toužil najít nějaký les, který by mi mohl být aspoň na pár hodin domovem. Nebo při nejhorším, útočištěm. Zaryl jsem drápy do půdy a pomalu se vydal dál. Nemohl jsem stát dlouho ne jednom místě, protože pak jsem ztrácel koordinaci pohybu. A nechtěl jsem, aby svaly ztuhly víc, než jsou teď.

// Třeboňská louže

// Červená řeka

Tady se řeka rozdvojovala. Byl jsem na vážkách, co teď? Když jsem se otočil, vrátilo by mě to zpátky k jezeru, asi. Ale když půjdu dál, zavede mě to do míst, ve kterých se ztratím ještě víc než teď. Polkl jsem a chvíli váhal, udělat ten krok, nebo ne? Voda tady vypadala trochu jinak, odstín byl světlejší. A teplota vody chladnější. Polkl jsem a váhal i několik minut. Nakonec jsem vkročil do řeky, stejně jsem se chtěl okoupat. Do noci pravděpodobně neuschnu, ale nebyl jsem z cukru. Zdá se, že by mohla být teplá noc. Aspoň dle mého odhadu.
Přebrodil jsem řeku na druhý břeh. Musel jsem vynaložit trochu více sil. Čím víc mě to ovšem bolelo, tím víc jsem si připadal, že jsem naživu. Nevracím se tudy zpátky na poušť? Kéž bych to mohl vidět z ptačí perspektivy. Motal jsem se snad v kruhu? Nemohl jsem, teď jsem řeku přebrodil úplně poprvé, což znamená, že se nemohu motat v kruhu. Nebo si se mnou snad jen někdo pohrává? Tohle by nevymyslel ani génius, a to je nechci podceňovat. Mlaskl jsem zmateně. Netušil jsem, kde je sever a kde jih. Měl jsem za to, že jdu stále na sever, ale ve skutečnosti to byla jen lež, které jsem věřil.

// Roh hojnosti

// Ohnivé jezero

Nadále jsem se nechal vést proudem, který jasně ukazoval k řece. Šel jsem po jejím boku a sem tam se podíval dolů. Pár řas jsem viděl, ale níž ne. Možná za to mohla i snížená viditelnost, díky přicházející noci. Byla to noc, teď jsem si byl už jistý. Nic jiného to být nemohlo. Orientovat jsem se ale zcela nedokázal. Proto když se budu držet řeky, bude to pro mě mnohem jednodušší, aspoň do budoucna. Řeky můžou ukrývat spousty tajemství, ale i tajemných míst. Nech se vést. Kéž bych tady mohl mít našeptávače. Takhle jsem se vydal do neznáma. A zároveň bych se nedokázal vrátit zpátky na poušť, ne že bych o to tedy stál.
Voda v řece byla teplejší, než bych si představoval. Jelikož se blížila zima, počítal bych s tím, že bude ledová jako led. Ale na téhle řece, stejně tak i v sousedním jezeru, bylo něco špatně. Možná jednou zjistím, co je to vlastně zač a proč je to takové zvláštní. Ale teď se zaměř sám na sebe. Zastříhal jsem ušima. Na lov jsem neměl ani myšlenky, i když by si žaludek mile rád něco dal.

// Ronherský potok

// Liliový palouk

Něco tady mi přišlo povědomé, ale nemohl jsem si vzpomenout na to, co mi to připomíná. Byl jsem tady? Nemožné, nebo ano? Sklonil jsem hlavu a ihned začal pít. Bylo mi jedno, jestli je to voda zabahněná, špinavá, nebo maková. Měl jsem takovou žízeň, že jsem to akutně potřeboval ze všech sil doplnit. Žízeň jsem měl už dlouho, už od pouště, co jsem se tam motal. A motat se tu po světě ještě pár dní nejspíš budu. Než se moje mysl vrátí zpátky tam, kde původně byla. Pak by to snad mohlo do sebe zapadat jako skládačka. Uchechtl jsem se.
Stále jsem se snažil pít, břicho se mi nafukovalo jako sud. Ale nemohl jsem se odtrhnout, aspoň né, dokud nebudu mít ten pocit slasti. Po několika minutách jsem hlavu zase zvedl, nechával vodu odkapávat mi z tlamy. Rozhlížel jsem se po okolí, i kdyby mi to přišlo povědomé, nejspíš bych si nevzpomněl, co jsem tady dělal. A tak jsem neměl v úmyslu tu nadále zůstávat. Chtěl jsem si najít nějaké vlastní útočiště. Něco kde bych mohl na chvíli sklonit hlavu, pokud mysl dovolí. Měl jsem jí plnou myšlenek a neuměl jsem se s tím zcela vypořádat. Ale odpočinek by mi mohl prospět, ale jen najít nějaké místo na něj.

// Červená řeka