Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z tržiště si nesu jako suvenýr 23 lístků, ke kterým bych pak ráda přidala ještě dalších 5 výměnou za všechny hvězdičky vlastností.
Dohromady teda 28 lístků na rozfofrování, které bych konkrétně chtěla provést takhle:

kolo NÁHODY – 10 lístků
kolo OSUDU – 17 lístků
kolo ODVÁŽNÝCH – 1 lístek

Děkuji

// Loterie 54
// Zlatavý les

Nevnímal jsem, kam se mé tělo řítí. Dokud to nebylo do hluboké jámy či na dno jezera, nezáleželo na tom. Slova. Všude byla slova. Nikdy jsem nemiloval. Nedokázal jsem vidět svět, který mne obklopoval. Vše, co jsem viděl, byla tma. Neuvědomil jsem si, jak k tomu došlo, ale z křoví se stal les. A z lesa pak kopec. Bylo zvláštní vidět sám sebe, jak stoupám vzhůru, když jsem byl na dně. Když mne panika připoutávala k zemi. Když neviditelná tíha nutila prohýbat má záda. Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Slova neztrácela na intenzitě. Stále bolela, jako když jsem se zjevila poprvé. Řezala do mne. Ubližovala mi tak akorát na to, abych byl na pokraji smrti. Nikdy jsem nemiloval. A nikdy se neosvobodil. Kdy to přestane? zoufale jsem se rozhlížel a hledal spásu. Hledal cokoliv, co by připomínalo opak chladu. Opak bezcitnosti. Opak hrůzy. Opak mne.
Nalezl jsem pouze mlhu. Hustou a bílou. Cítil jsem, jak na můj kožich dopadají drobné kapky vody. Netušil jsem, že na něj za okamžik dopadne i vina. Opět. „Zabil jsi mne,“ ozval se z mlhy stín, o kterém jsem si byl jist, že jsem se ho zbavil. „Zabil jsi mne!“ zakřičel a z mlhy se zhmotnila Mire. Nebyla taková, jakou jsem si ji pamatoval. Ne. Měla tělo a tvář poseté jizvami, které nepřestávaly krvácet. Mlha pod ní se barvila do ruda a pozvolna se dostávala až k mým tlapkám, stejně jako se k nim dnes natahovaly vlnky moře. „To ony. Tvé tlapy,“ řekla a slyšel jsem, že se znovu chystá propuknout ve smích. Prohlížel jsem si své tlapy jako kdybych je viděl poprvé. „Zabily mne, Therione,“ oznámila mi Mire a smála se. Její úpěnlivý smích pronikal až do mé mysli a tam se odrážel v nekonečné ozvěně. „Zabilo mě to, že jsi někoho miloval. Počkat, co to slyším?“ mlhová silueta se přiblížila ke mně a mé tlapky byly zaplaveny v krvavé mlze. „No jo, nikoho jsi nikdy nemiloval!“ zařvala a všechna mlha náhle byla rudá. Padl jsem k zemi. Nemohl jsem jít dál. Nevěděl jsem, proč bych měl jít dál. Slova, která tak moc ranila mou mysl, z úst jiných zněla ještě hůře. „Nikdy jsi nemiloval! Nikdy jsi nemiloval! Nikdy jsi nemiloval!“ Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Maniakální smích pronásledoval každé slovo. Stejně tak i bolest. Nikdy. Jsem. Nemiloval. Zavřel jsem zdravé oko a snažil se předstírat, že neexistuji. Nebyl jsem. Nechtěl jsem být. Přál jsem si, abych byl pryč. Aby všechno bylo pryč.
Uběhlo mnoho času, než jsem se opovážil své oko znovu otevřít. Echo smíchu mne neopouštělo. Ani myšlenky ne. Avšak nevnímal jsem je. Nyní jsem byl mrtvým já, ne Mire. Myšlenky a zvuky nedávaly smysl. Já nedával smysl. Byl jsem prázdný. Bezcílný. Bezcitný. Bez bolesti. Bez naděje. Bez... lásky. Pomalou chůzí jsem došel až na vrchol kopce a pohlédl na jediný strom, který široko daleko rostl. Přál jsem si mu navrhnout, abychom zůstali opuštění společně, ale neměl jsem na to sílu. Posadil jsem se. Jaro? Smích nahradil zpěv ptáků. Kolem mne byly květy. Motýli. Na stromě ševelilo listí. Porozuměl jsem a mírně se pousmál. Vše bylo náhle tak prosté. Zemřel jsem. Na ničem již nezáleželo. Mohl jsem zůstat společně se stromem a poslouchat ptáky. Navždy. Smrt mi nehrozila. V mé mysli se rozprostřel klid, jakého jsem vždy chtěl dosáhnout. Mé tělo, projela mnou myšlenka a já došel ke kruté pravdě, že stále hledím na onen dokonalý svět pouze jedním okem. A že noha, kterou jsem si ranil, stále bolí. Já nejsem... zmateně jsem se ohlédl na strom, který jen tiše stál. Nikdy bych si to nezasloužil, zklamaně jsem vstal a přičichl k nejbližší květině. Je vůbec skutečná? Jsem já skutečný? Květinu jsem uchopil mezi zuby a utrhl ji. Skutečná květina. A já ji skutečně usmrtil. Stále poněkud prázdný jsem květinu přiložil ke kořenům směrujícím k západu slunce. „Omlouvám se,“ špitl jsem a vydal se dál. Svět, který osamocený strom nabízel, jsem si nemohl zasloužit.

// Tajemná louka

OBJEDNÁVKA:
Dohromady mám 143 bodíků (85 za Vlčíška, 4 za Fali-akci a 54 za posty k dnešnímu dni c:)
*nasazuje poker face* all in
Tyto bodíky bych chtěla využít následovně:
137 bodů → 2055 oblázků
2055 oblázků + 45 oblázků z inventáře → 21 lístků
1 bod → 5 drahokamů
5 drahokamů + 35 drahokamů z inventáře → 1 lístek
5 bodů → 25 květin
25 květin + 15 z inventáře → 1 lístek

Podrženo, sečteno:
Therion má 23 lístků a v inventáři zbude 0 drahokamů, 4 květiny a 7 oblázků.

// Loterie 53
// Velké houští

Potřeboval jsem skrýš před bouří, která se odehrávala kdesi mezi mým srdcem a mou hlavou. Z obřích zamračených mraků, které nevěstily nic dobrého a vážily tolik, že jsem se nedokázal zvednout na nohy, pršelo jen několik slov. Nikdy. Jsem. Nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Kapity kap, přál jsem si smrt. Možná, že to byl jediný skutečný únik. Možná, že všechno ostatní byly pouhopouhé lži udělené z milosti. Přesně takovou jsem potřeboval. Potřeboval jsem lež, která by prohlásila za lež pravdu. Nebo naopak? Potřebuji pravdu, která prokáže, že pravda je lež? Nezáleželo na tom. Potřeboval jsem jen jedinou vlčici. Věděl jsem, že se ohledně toho nebude cítit dobře. Že jí ublížím. Že rozzlobím Lothiela. Že jí zkazím život. Že budu jen přítěží. Že mne neuvidí ráda. Že nebude ráda slyšet má slova. Ale potřeboval jsem ji příliš mnoho. Musel jsem být sobecký. Cítit její teplo. Jediná iluze štěstí, která mi na tomto světě zbyla. Musel jsem vědět, že se mám kam vrátit. Musel jsem jí říct... musel jsem jí říct, že... Jsem nikdy nemiloval. Nikdy jsem nemiloval, panicky jsem se pokusil ještě více zrychlit. Utéct před myšlenkami, které chtěly mou smrt. Palčivá bolest v noze se zdála jako jediná pozitivní emoce, kterou jsem cítil. Nikdy jsem nemiloval?

// Osamělý strom

// Loterie 52

Myslel jsem špatně. Křoví, které se klenulo tak těsně nade mnou, ve mně probouzelo hrůzu, která mne sotva stihla opustit. Chce mne lapit. Chce mne potrestat. Chce, abych trpěl. Skrčil jsem se a pozoroval dřeviny, jejichž větvičky byly tak nepříjemně blízko. Výhružně mne obklopovaly a já cítil, jak se mne snaží dotknout. Lapit. Potrestat. Bál jsem se. Věděl jsem, že mi chtějí ublížit, avšak nedokázal jsem si představit bolest, kterou způsobí. Připadalo mi, že každým momentem skončím. Byl pro mne čas odejít. A ten čas se krátil o velikost větvičky. „Nikdy jsem nemiloval?“ zašeptal jsem slova a věděl, že nic více již nikdy bolet nebude. Svíjel jsem se v křečích, které se děly uvnitř mé mysli. Krvácel, aniž by po mně zůstala jediná kaňka. Umíral, aniž bych zemřel. Toužil jsem křičet. Vykřiknout. Zbavit se toho děsu, který mne zevnitř požíral. Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Nikdy jsem nemiloval. Neměl jsem právo pokračovat ve své parodii na život. Nechtěl jsem. Jediné, po čem jsem toužil, bylo ticho. Klid. Dno jezera. Hluboké jámy. Cokoliv. Nikdy jsem nemiloval. Zařval jsem. Nebyl to můj hlas. Pouze zvuk raněného zvířete.
Toužil jsem vše ukončit. Nebyl jsem si jistý, zda jsem kdy žil, tak proč v tom pokračovat? Nikdy jsem nemiloval. Slova, jejichž opakování mne zabíjelo. Nikdy jsem nemiloval. Přiznání? Pravda? Prohlášení, kterému nešlo utéci. Musím, zalapal jsem po dechu. Nedokázal jsem vdechovat vzduch. Nedokázal jsem ho vydechovat. Topil jsem se v jediné myšlence. Nikdy jsem nemiloval. Potřeboval jsem záchranu. Potřeboval jsem se přesvědčit, že je to lež. Potřeboval jsem být přesvědčen. Launee, opatrně jsem vstal na všechny čtyři a kulhavě se vydal k domovu.

// Zlatavý les

// Loterie 51
// Ústí

Nemysli na to. Nemysli na to. Nemysl- láska? nedalo se onomu slovu nijak vyhnout. Pronásledovalo mne. Zasahovalo mi do života. Možná, že kdyby tvůj život nebyl, tak se to nestane. Nestálo by za zvážení se toho života zbavit? Stejně za moc nestál. Ničilo mi život? Mně ne. Ostatním. A ne to slovo. Ne to, čím je. Já. Mrazilo mne při představě toho, jak bezcitný jsem byl. Měl jsem pro někoho city a zároveň jsem byl vůči němu bezcitný. Záleželo mi snad jen na tom, abych byl milován a ne, abych miloval? Panicky jsem vypoulil oči a musel se zastavit. Nezáleží mi na druhých? Co když mi na druhých nezáleží? Co když pouze toužím po jejich lásce? A nehodlám ji opětovat? Chci být jen milovaný? Chci, abych k nikomu nic necítil, a zároveň- cosi ve mně se zbortilo. Zhroutilo. Bál jsem se toho, kým jsem byl. Myslel jsem si, že jsem se znal, avšak myšlenky, které se nyní samovolně tvořily, mi představovaly zcela nového mne. Nikdy jsem nemiloval. Nemiloval jsem. Strach z toho, že by ty myšlenky mohly být pravdou, byl všude. Byl ve mně. Vedle mne. Nade mnou. Pode mnou. Za mnou. Nahlodával mne. Pozřel mne.
Nemiloval jsem? Nikdy? Nikdy jsem nemiloval? pokládal jsem si otázku znovu a znovu, jako kdybych nebyl schopen jí porozumět. Avšak rozuměl jsem jí. Pouze odpověď na ni mi zůstávala neznámou. Děsil jsem se z toho, že ji brzy poznám. Nikdy jsem nemiloval? Pomalu jsem získával přesvědčení, že veškeré city, které jsem kdy pociťoval, nebyly skutečné. Všechny byly jen dílem přetvářky a touhy po získání si náklonnosti. Nikdy jsem nemiloval? Spatřil jsem křoví a ukryl se v něm. Doufal jsem, že když budu v bezpečí, má mysl se uklidní.

// Loterie 50
// Mušličková pláž

Šel jsem podél moře, dokud to bylo možné. Cosi na jeho pravidelnosti mne uklidňovalo. Na tom, jaký pravidelný chaos dokážou vlnky vytvořit. Ty také dokážeš vytvořit chaos, jestli ti to pomůže. Chaos ve své hlavě a chaos v životě ostatních. Jaká to ocenitelná schopnost. Na tom, jak se třpyt slunce vždy na moment vytratil, avšak ihned byl zpátky. Na tom, jak jedna vlnka vrážela do druhé. Ty jsi vrazil do života ostatních a nikomu se to nelíbilo. Nikomu. Pokoušel jsem se nebýt přítomný. Ne. Já jsem nebyl. Kéž kdybys nebyl doopravdy. Nebylo by pak krásně? Všem by bylo lépe. Hlavně těm, kterým jsi ublížil. A že jich bylo. Provinile jsem pohlédl na své tlapy. Stále jsem byl a byl jsem vinen za vše, co jsem učinil. Předstíraná nepřítomnost mne nemohla ochránit před tím, kým jsem byl. Zrůda.
Prudce jsem se za sebe ohlédl. Bolest, která tak náhlým pohybem vznikla, jsem nevnímal. Jsi tam? zeptal jsem se Mire a pozoroval holou zasněženou pláň za mými zády. Čekal jsem, kdy se vynoří stín. Pověz, kdy sis na ni naposledy vzpomněl? Záleželo ti na ní někdy? Nebo sis zakázal nad tím přemýšlet? zavrtěl jsem hlavou. Nikdy jsem se k této části svého života netoužil vrátit. Nepřál jsem si to. Vyhýbal jsem se své minulosti s tvrzením, že jsem ublížil. Nic víc. Žádné detaily. Žádná jména. Žádné pocity. Možná jsem ji smrtelně ranil. Zabil jsem ji, stále jsem upíral zrak na své tlapy a uvažoval, zda patří vrahovi. Jistě, že jsi ji zabil. Nebylo to taky to, co jsi chtěl? Další zavrtění hlavou. Nechtěl. Chtěl jsem... to slovo. Stále bylo těžké na něj jen pomyslet. Jakýsi symbol všeho, co si nezasloužím.

// Velké houští

// Loterie 49
// Zrádcův remízek

Čím více jsem se vzdaloval od jámy a zpívajících stromů, tím více jsem si uvědomoval vlastní vyčerpanost. Rozlámané tělo nenápadně naznačovalo, že dál už moci nebude. Jaké to štěstí, že stejně nevíš, kam bys zamířil, že? poznámky mého já se nyní zdály jako plnohodnotná a příjemná konverzace. Nemáš nikoho, za kým jít. Vrátit se domů? Do smečky? Nikdo tam nebyl, nezdálo se ti? Možná se Alfa rozhodla založit si smečku bez tebe. Nikdo nestrpí být s tebou na stejném území. Nejsi tam vítaný, pousmál jsem se nad tím, jak jsem se pokoušel sám sobě ublížit ještě více, i když jsem si zároveň uvědomoval, že to nejspíše nebude možné. Nejsi nikde vítaný. Možná, že by ses přeci jen mohl vrátit. Vrátit se k té jámě a skončit to. Prosím. Neposlouchal jsem. Nechtěl jsem poslouchat. Bál jsem se, že jakmile bych začal využívat svých uší, zazněla by znovu ta píseň. Píseň o tom, jak někdo toužil zabít. Pro lásku. Pro neopětovanou lásku. Nepřipadá ti ta píseň povědomá? zahleděl jsem se do moře, které se přede mnou takřka náhle zjevilo. Vlny byly jen drobné, klidné. Nepokoušely se ničit vše, co jim přišlo do cesty, jako to vlny v mém světě většinou dělaly. Tyhle byly vlnami pouze proto, že jimi býti musely. Doprovázel je k tomu studený vánek. Ty jsi taky takový studený vánek. Vetřeš se i tam, kde tě nechtějí. Pozoroval jsem, jak si odstíny modré a zelené pohrávají se světlem. Nic víc. Modrá, zelená, světlo. Nejsem. Neexistuji, pokoušel jsem se vytratit. Nechtěl jsem dál být. Nebo alespoň ne sám sebou. To se ti nedivím. Být tebou... oh, já jsem tebou. Ale pořád jsem lepší než ty. Být tebou, tak se asi zabiju. Ale počkat, to se ti také nepovedlo. Klidně jsem kráčel podél moře. Nevyhýbal jsem se vlnkám, které došly až k mým tlapkám. Nebyl jsem. Jak bych tudíž mohl být namočený?

// Ústí

// Loterie 48

Probuzení. Bolest. Bolest a zmatek. Kde to jsem? chtěl jsem otevřít oči a zmateně mžourat do světla. Jedno ale tohoto úkonu nebylo schopné. Nedokázal jsem ho otevřít. Krev? překvapeně jsem pozoroval tmavě rudé kapky, které ležely vedle mé hlavy, jako kdyby byly její přirozené společnice. Co se stalo? Já- mhouřil jsem obličej, částečně kvůli bolesti, částečně kvůli mozkové aktivitě, a pokoušel se rozpomenout. Asta a Awarak. Utekl jsem. Sem. Potom- „Mire,“ vyřkl jsem jméno stínu, který mne nehodlal opustit. Bylo zvláštní cítit její jméno v tlamě. Jméno, které jsem ranil ve jménu své... lásky. Neměl jsem to dělat. Nikdy. Měl jsem... chápat. Měl jsem... se vzdát. Pozoroval jsem stín, který pomalu přebíhal mezi stromy. Věděla, že o ní vím. Takže se vzdáš i Launee? I Launee, která by o tebe stejně nestála? předstíral jsem, že sám sebe neslyším. Předstíral jsem, že neexistuji. Jediné, co ve mně existovalo, byla lítost nad tím, co jsem učinil. „Omlouvám se, já-“ šeptal jsem a nevnímal bolest, která pokřivila celé mé tělo. Stejně pokřivená byla předtím tvá mysl. Nyní k sobě alespoň ladíte. No není to nádhera? „Neměl jsem,“ snažil jsem se jí vše vysvětlit, ale slova, která jsem tak zoufale hledal, se skryla. Neměl jsem nic. Nikdy jsem neměl milovat. Měl jsem... měl jsem milovat. Neměl jsem... nutit někoho, aby miloval mne. Jsem sobec. Miloval jsem ho, tak proč jsem pro něj nechtěl to nejlepší? jizvy, které mi tehdy způsobil, znovu začaly pálit. Zasloužil jsem si je. Nikdy jsem neměl... píseň stromů stále zněla. Zněla hlasitěji a hlasitěji. Možná chtěla, abych se stal součástí. Jen další zrádce. Ublížit. Stín se blížil. Věděl jsem, že jakmile přijde ke mně, odejdu. Pryč. Nebylo by to tak spravedlivé? nevěděl jsem, zda otázka byla vyřčena skrze žalozpěv stromů, nebo zda si ji pokládám já. Změnil jsem se. Nikomu jsem- zavrtěl jsem hlavou. Ublížil jsi tolika vlkům. Ublížil jsi všem. Co kdybys- co kdybys jim pro jednou udělal laskavost? stín a stromy se natahovaly k mému tělu, které bezmocně leželo na sněhu. Nebylo by to tak spravedlivé? Zemřít. Vynahradit vše, co jsi učinil. Docházel mi čas a rozsudek byl zřejmý. Opravdu jsem nikomu nepomohl? Ublížil jsem jim? V hlavě se mi zjevil obraz Asty, která se neusmívala. Launee se neusmívala. Amnesie se neusmívala. Darkie. Poděkovala mi. Pomohl jsem jí čelit jejímu strachu. Měla mne ráda. Já- Neusmívala se. Byl jsem vetřelcem na jejich území. Nepomohl jsem jí. To ona sama. Byl jsem zbytečný. Píseň zněla tak hlasitě, a přesto nedokázala přehlušit vinu, která zněla v mé hlavě. Opatrně jsem vstal. Kvůli pravé zadní noze, která utrpěla při pádu, jenž jsem si nepamatoval, bylo těžké udržet rovnováhu, ale na tom nezáleželo. Jediná rovnováha, na které záleží, je spravedlnost. A takhle to je spravedlivé. Odevzdaně jsem dokulhal k okraji jámy, která nebyla daleko od místa, kde jsem upadl. Stačí upadnout znovu a bude vše vyřešené. Zhluboka jsem se nadechl a připravoval se na poslední ponoření do temnoty pode mnou. Bude to tak lep- zarazil jsem se. Za všemi těmi tvářemi, kterým jsem ublížil, byla jedna, která mne stále milovala. Nokt, cítil jsem, jak se mé srdce, tolik připravené na smrt, probouzí zpět k životu. Nikdy by mi neodpustil. Nikdy. Ustoupil jsem o několik bolestivých krůčků. Neodpustil by mi to. Nikdy. Já- viděl jsem, jak se ke mně natahují větve a chtějí po mně, abych skočil. Nemohu, vyděšeně jsem se přikrčil, snad aby bylo pro stromy těžší mne lapit. Nebylo by to tak spravedlivé? Nyní jsem si byl jistý, že ne. Opravdu velmi pomalým během jsem se vydal pryč. Pryč od jámy. Pryč od stínu. Pryč od smrti.

// Mušličková pláž

// Loterie 47
// Náhorní plošina

Mire, znělo prosté slovo se složitým příběhem. Potká Lothiela to samé? Proč bys mu to neudělal. Jak jinak dokázat své city? Jak jinak, než- co jsi to vlastně plánoval? Dát jí lekci? Poučit ji? Mírumilovně si s ní pohovořit? Nebo to byl pokus o vraždu? Podle krve, co na tom místě zbyla, to tak působilo. Stále jsem běžel a všude kolem mne se na moment zjevila krev. Vzpomínka na ni. Krev Mire a krev moje. Myslel jsem si, že jsem se rozhodl správně, omlouval jsem se stínu, který se za mnou několikrát mihl. Věděl jsem, že ta věc, pohybující se v mém stínu a skrývající se za stromem pokaždé, když jsem se ohlédl, byla má minulost. Byla to Mire. Tak ty jsi myslel. Copak si neuvědomuješ, jak hloupé to tvé myšlení je? Že jsi nikdy nic správně nevymyslel? Tak tys to myslel dobře! Ano, to tě jistě omlouvá. Příště, až své dílo dokonáš, bys rovnou mohl říct, že jsi to tak nemyslel. Nebude to lepší? Počkat. Ne. Nebude. Tlapky se netoužily přestat pohybovat a já netoužil přestat utíkat. Neutečeš. Jsi vinen. Udělal jsi to. Chtěl jsi lásku, ale použil jsi násilí. Jsi jen sobec. Zrychlil jsem a stín za mnou také. Větve stromů, které byly neobvykle nízko, se ke mně skláněly a já věděl, že mne chtějí zachytit. Chtějí mne lapit. Chtějí, aby se mé maso zapletlo mezi jejich sotva vyrašené listí. Jejich mocné větve byly tak blízko. A stín se smál. Nebylo by to tak spravedlivé? uznával jsem, že ten druhý měl pravdu. Že bych se měl zastavit a nechat se roztrhat na kousky. Ale bál jsem se. Nikomu jinému jsem pak neublížil, pokoušel jsem se omluvit neomluvitelné, zatímco jsem se začal topit ve smíchu stínu. Nechtěl jsem nikomu jinému ublížit. Nikdy. Ani Mire. Jen jsem toužil- teprve nyní jsem slyšel jakýsi žalozpěv, který vydávaly stromy, zatímco lačnily po mé krvi. Stejně jako já po té Mire. Nebylo by to tak spravedlivé? Být milován, dokončil jsem myšlenku. Stromy se neslitovaly. Dále se snažily ponechat si mne. Mou kůži a mé tělo. Nedokázal jsem běžet rychleji. Ohlížel jsem se za sebe a pokoušel se nalézt stín. Bylo pozdě. Byl přede mnou. A všude byla má a jeho krev.

// Loterie 46
// Louka vlčích máků

Sám se svou osobností. Měl by sis zvykat, jsem to jediné, co s tebou kdy zůstane. Ne že bych měl na výběr. Krajina, kterou jsem procházel, budila všechna stejný dojem. Mrtvo. Nevěděl jsem, zda je to kvůli bílé vrstvě, která skrývala vše živé, nebo kvůli mému zkaženému vnímání. Celý jsem zkažený, provinile jsem pozoroval své tlapky, které se nepříliš směle pohybovaly vpřed. Není to to samé, jako můj život? Jako životy všech? Také nevíme, kam míříme. Kdybychom to věděli... zastavili bychom se? Otázku jsem věnoval právě svým končetinám. Neodpověděly. Odpověď je nezajímala. Dál pokračovaly do neznáma. To byla opravdu vynikající úvaha, pane Moudrý. Kdybych měl zůstat ještě u toho míření... co takhle, kdyby sis to namířil někde z útesu? otrářsl jsem se, avšak dál pokračoval v chůzi. Neměl jsem na výběr. Kráčel jsem vpřed a nedokázal se vrátit. Ne. Ještě ne. Nemohl jsem se vrátit. Ne k Astě a Awarakovi. K těm, kteří se baví lépe bez tebe. Vskutku. Bylo by hloupé se k nim vrátit a zkazit jim tak zábavu. Oni všichni mají zábavu, když jsi pryč. Třeba... co já vím, Launee a Lothiel, že? toužil jsem se schovat. Ukrýt se před myšlenkami, které znovu a znovu probouzely vzpomínku na vlčici, kterou... zavrtěl jsem hlavou. Launee a Lothiel. Pověz, nehodí se k sobě? Nehodí se k sobě snad více, než by ses k ní kdy hodil ty? Ty se nehodíš k nikomu. Jsi... nevhodný. Pokoušel jsem se cítit cokoliv, jen ne zahořklost vůči zrzavému vlkovi. My oba víme, jaký jsi. Zlobíš se, nebo snad ne? Copak se něco podobného již nestalo? nyní jsem se neubránil hlasitému zavrření. Byl jsem sám. Mohl jsem. Mire. Jméno, které jsem považoval za ztracené kdesi v prachu minulosti. Mire. Ublížil jsi jí. Wenttu ji miloval. A ty jsi jí ublížil. Takhle si lásku nezasloužíš. Proč jsi to udělal? Mire. Jenže ztracené nebylo a já cítil, jak mne hodlá pronásledovat. Musel jsem uprchnout. Opět.

// Zrádcův remízek

// Loterie 45
// Ohnivé jezero

Utíkal jsem před tíhou přátelství, které jsem za přátelství nepovažoval. Nedokázal jsem ho za něj považovat. Nepatřím k nim. Není možné, abychom byli přátelé, běžel jsem, jak nejrychleji jsem dokázal, jen abych byl co nejdál. Od přátel. Od iluze přátel. Nemám přátele. Měl jsem je někdy? Záleželo mi někdy na někom? Záleželo někomu někdy na mně? Ano. Ale... jen tehdy, když jsem působil jako mrtvola, kterou by mohli považovat za vlastní vinu. Za vlastní selhání. Avšak přátelil by se někdo s vlastním selháním, kdyby k tomu nebyl donucen? zklamaně jsem se zastavil. Ne. Nebyl jsem si ani příliš jistý, odkud se ve mně ono zklamání vzalo. Neměl bych být zklamaný, když jsem nic neočekával. Jenže ty jsi něco očekával, že? Ty jsi očekával, že jakmile budeš mít domov, všechno bude lepší. Že budeš mít přátele. Že budeš mít, na koho by ses spolehl. A ani teď to nevzdáváš, že ano? tiše jsem zavrčel na vlastní mysl. Je to pravda, nebo snad ne? Ah, Therione, očekávali jsme toho tolik! Přátele, domov... a rodinu, nemám pravdu? Snažíš se to v sobě skrýt, ale necítíš, náhodou, lás- padl jsem rychle k zemi a skryl svou hlavu do tlap. Láska. To je to slovo, kterého se bojíš? Přiznat si, že cítíš? Svíral jsem svou hlavu, jak nejsilněji jsem dokázal, jen aby byla ona myšlenka pryč. Myšlenka, jejíž pravda bolela. Launee? Nemusíš se strachovat, nikdy by o tvou lásku nestála. Tvé city... jsou k ničemu. Nepomáhalo to. Nebyl způsob, jak se zbavit sám sebe. Víš to. Ty víš, že tvé city nemají takovou hodnotu, jako ty ostatních. Tak proč stále doufáš? Proč stále věříš, že bys mohl být šťastný? Bolest, která nyní zevnitř svírala mé tělo, mne na moment propustila ze svého vězení. Jakýsi záblesk otupění citů mi dovolil, abych se narovnal a pozoroval směr, odkud jsem přišel. Nepřijdou za tebou. Nezáleží jim na tobě. Copak jsi zapomněl? zasmál se ten uvnitř a má cela, byť jsem si byl předtím téměř jist, že jsem se z ní osvobodil, se zdála nyní ještě menší a stísněnější, než kdy dříve. Avšak věděl jsem, že se musím dát do pohybu. Do čumáku se mi vetřely pachy dvou cizích vlků. A v naší věznici návštěvy netrpíme. Vyčerpaně jsem vstal a pokračoval ve své cestě. Sám.

// Náhorní plošina

// Loterie 44
// Maharské močály
// Moc se omlouvám, že se takhle odděluji, mám den volna a napadlo mě, že bych si mohla ještě něco nahrabat ^^ Někde u stromu vás doženu c:

Vrátím se. Vrátím se. Vrátím se? slib, který se objevil v mé hlavě, stále více připomínal otázku. Nechtěl jsem si svou nejistotu přiznat. Nechtěl jsem si přiznat, že nevím, zda se ve svém novém domově cítím vítaný. Nechtěl jsem si přiznat, že nevím, zda se někdy někde cítit vítaný budu. Je to pouze dočasné. Jsem šťastný. Jsem šťastný. Jsem šťastný, pokoušel jsem se probudit tu část sebe, kterou má druhá část nazývala „Naivita“, ale neobjevila se. Bez ní má naděje působila jako nesmyslné opakování lží. Jsem šťastný? mé opakování opět získalo formu otázky. Proč bych nebyl? Mám... přátele, ohlédl jsem se na Astu, která vedla vlídnou konverzaci s Awarakem, a cítil se odtrženě. Avšak měl jsem přátele. Koho? Amnesii? Která se ti pokoušela pomoci, protože si myslela, že jsi zoufalec? Nikdy ti neřekla, že jste přátelé. Nikdy jsi neprojevil nic, co by tomu naznačovalo. Pokoušeje se zbavit obrázku černobílé vlčice s fialovýma očima, která se ptala na barvy, pohlédl jsem na zmrzlou hladinu jezera. Nikdy ji nejspíš znovu nespatřím. Ona na mne zapomněla a já... jsem příliš neschopný na to, abych ji našel. Na ledu se třpytily paprsky slunce a byť jindy by mne přinutily po tak dlouhé zimě k úsměvu, nyní jsem toho nebyl schopen. Jsem šťastný? znovu jsem věnoval krátký pohled Astě a Awarakovi. Nepatřím k nim, projelo mnou uvědomění, které za sebou nechávalo pouze strach a děs. Nemohu k nim patřit, zoufale jsem se rozhlédl a rozeběhl se od nich pryč.

// Louka vlčích máků

// Loterie 43
// Skála Mahar

Opustil jsem teplo úkrytu a vrátil se zpět do močálů. Do mrtva močálů. Je zde tak mrtvo a stále... mne to nepřestává udivovat. Nepřítomně jsem pozoroval, jak hraničí půda s vodou. Sám jsem byl nepřítomný. Jediné, co dokazovalo moji existenci, byla jakási zvláštní touha přimět sám sebe, abych se vzdal. Vzdal se Awaraka. Znělo to směšně. Já byl směšný. Já... chtěl bych jen přítele. Kamaráda. Který by zůstal ve smečce. Možná... chci příliš? Potřebuji toho příliš. Jsem... neschopný. A ode všech vše potřebuji. Jen tu... nebýt sám. Nejsem sám. Mám Launee a... Astu. Nejsem sám? Já... nikomu nerozumím, stále jsem neopouštěl pohledem kalnou vodu, ve které se topil sníh. Kéž kdyby bažina pozřela i mé myšlenky, vyčerpaně jsem se pousmál nad představou štěstí, které by mne tak lehce mohlo zasáhnout. Buď utopit své myšlenky, nebo sám sebe. Štěstí.
Cítil jsem se nepřítomný, jako kdybych byl součástí vzduchu nad stojatým jezírkem, kam se můj zrak upíral. Avšak poté Awarak pronesl zajímavá slova. Nemůže se stát součástí smečky, jelikož má problém? Jaký? Také si myslí, že je zbytečný? Trápí ho něco jiného? Možná... zadíval jsem se na vlastní tlapky. Možná má opravdové problémy, ne jako ty. Pane Vymýšlím-si-problémy-abych-byl-zajímavý. Ty nevíš, jaké to je, když má vlk problém. Žiješ bezstarostný život. Co kdybys byl od té lásky a vlkům, jejichž život je mnohem složitější než ten tvůj, se nepletl do cesty? Jak se vůbec opovažuješ? Co kdybys místo uvažování o tom, jaké mají ostatní problémy, pro jednou jedním přestal být? Přestal jsem poslouchat konverzaci, kterou Asta s Awarakem vedli. Nepatřil jsem do ní. Nepatřil jsem nikam. Nepatřil jsem nejspíše ani do smečky. Že by byl čas odejít? zoufale jsem se rozhlédl po okolí, které mělo býti mým domovem. Vrátím se, slíbil jsem spíše sobě, než-li krajině, a nahlas na krátkou rozloučenou zavyl.

// Ohnivé jezero

// Loterie 42

Asta nepromluvila. Ublížil jsem jí tím, co jsem právě vyřkl? Měl jsem... lhal jsem? Lhal jsem, když jsem nedořekl to, co jsem netušil, jak doříct? Měl jsem... pokoušel jsem se bezradně hledat ne vždy zcela úplné otázky na hladině jezírka, ve které se nyní zračilo pomalu se smrákající nebe. Neměl jsem nic říkat. Měl jsem... měl jsem zůstat u omluvy. Neměl jsem začínat cosi, co nedokáži dokončit, já- nadechl jsem se, abych se opět omluvil, avšak náhle promluvil Awarak. Pokusil jsem se na něj co nejpřátelštěji usmát, zatímco vychvaloval náš úkryt. Není to náš problém, je to můj problém. Já byl tím, kdo zavedl Awaraka do úkrytu. Ne Asta. A ne Awarak. Asta mne pouze podpořila, prootže je mou přítelkyní. Nikdo jiný za to není vinen. Jen... já, zavrtěl jsem nenápadně hlavou, snad aby byla znát alespoň ta drobná známka nesouhlasu, která mne nyní pronásledovala. Neučinili- neučinil jsem nic špatného. Pomohl jsem. Nebo... ne? Mohlo by na pomoci jinému, kdo je v nouzi, být cosi špatného? Navíc, pokud vlk vypadá mile? Nemůže- nemůže to být špatně. Jak by- proud mých myšlenek přerušila myšlenka Awarakova. Lovit? pomalu a obezřetně jsem na jeho nápad přikývl. „Také,“ špitl jsem, když Asta prohlásila, že se zúčastní. Onen nápad působil totiž... zvláštně příjemně. Nedokázal jsem ho vnímat jako omluvu za něco, co jsem považoval za správné, avšak těšila mne představa toho, že budu prospěšný. Užitečný. A s vlky, kteří... které mám rád? tázavě jsem se zahleděl na Awaraka. Ale copak, snad sis někoho opět neoblíbil? Nezapomeň mu ublížit, jak jen to půjde, ano? provinile jsem se vrátil pohledem ke svým tlapkám, jako kdybych je snad nepozorováním zanedbával. Mám ho rád příliš rychle? Neměl bych... být... vzdálenější? Je cizí. Měl by mi být cizí. Proč- těžko se mi bránilo té náhlé radosti, kterou vyvolala Asta se svým návrhem. Mohl by zůstat. Mohl by být s námi. Mít... domov. Rodinu. Mohl by- a nekreslíš si to nějak růžově? Nepřeješ si toho mnoho? Ten vlk je cizí, proč by ti na něm mělo záležet. Proč bys měl mít někoho rád? Vyčerpán z vlastních myšlenek jsem jen tiše přikývl na souhlas a dříve, než by někdo, včetně mne, mohl zkoumat mé emoce, jsem se vydal z úkrytu.

// Maharské močály

// Loterie 41

Awarak byl z našeho úkrytu nadšený. Cítil jsem z něj, jak ho celé umístění smečky jaksi okouzlilo. Možná bys zde mohl zůstat, pousmál jsem se směrem k jezírku a jen matně tušil, že cizinec již ulehává a každou chvílí usne. Měl by zde zůstat. Jistě by se mu tu líbilo. Venku je zima. A on... působí přátelsky. Tak proč... nezůstat? otočil jsem se na Astu, snad abych jí pohledem naznačil otázku, jež by se týkala Awaraka, avšak její otázka byla položena jako první. Chtěl jsem umřít? provinile jsem na ni pohlédl. Myslel jsem si, že ne. Dlouho jsem si myslel, že ne. Dlouho je ale jen relativní. Vzhledem k délce mého života to stále byla krátká doba. A přeci se zdálo, že snad nikdy neskončí. A pak... skončila. A s ní skončila i má vůle žít. Já... nechtěl jsem. Měl jsem... měl jsem přátele. Získal jsem domov. Úkryt. Útočiště. Poté stačila jediná příležitost a... „Omlouvám se,“ špitl jsem a pozoroval přitom její oči. V těch modrých jezerech se zračila starostlivost. Nechtěl jsem ti přidělat problémy. Toužil jsem pouze pomoci. Do poslední chvíle. Pouze pomoci. Ale jakmile se mé tělo dotklo ledové hladiny- jako kdyby... jako kdyby zamrzla i má touha po životě. Měl jsem jen pomoci. Pouze pomoci a... „Nechtěl jsem,“ pokusil jsem se ze sebe dostat větu, která by Astu přesvědčila o tom, že jsem netoužil zemřít. Když jsem se ale poprvé smočil v té vodě, tak... nedokázal jsem svá slova doříct. Nejspíše kvůli tomu, že se jednalo o částečnou lež, které jsem sám nerozuměl. Nechtěl jsem ti tím ublížit, omluvně jsem sklouzl pohledem zpět k jezírku.