Smrt by měla být klidným přitakáním, láskyplným rozloučením se starými přáteli, se světem. Neměla by v ní být obsažena ani stopa tragédie. Nebo tak nějak to bylo. No, něco vám povím. Můj život je všechno, jen ne klidné přitakání. Moje famílie je tabu a stejně za chvíli zaklepe bačkorami, přátele si zásadně nedělám, svět nesnáším a jsem jedna velká chodící tragédie. A co že to má společného se Smrtí? To ona mě do tohohle všeho zatáhla. Alespoň myslím – ale ona je ten nejlepší adept na viníka, tak proč ne. Máma nás, mě a mé sourozence, jednoho krásného dne s břichem větším, než medvědí záď takové krásné kmotře Smrti upsala, a od té doby to se mnou šlo jen z kopce. Co jednou bylo nevinné vlče bylo smeteno výhružkami a sprostými slovy jako prach. Ale nenechte se zmást, já neteskním po životě bez problémů – když už si můžu užívat jízdu dolů, využiju ji celou. A komu by se chtělo chodit do kopce?
Co moje tělo neposbíralo na velikosti (a že se mohlo snažit o dost víc), to posbíralo v řeči. Od dětství se moje samotaření nezměnilo, no, pokud už si mě nějaká vaše společnost najde, můžete si být jisti, že vám vymluvím díru do hlavy. Nepotřebná fakta, samomluva, flirt, sarkasmus. A při celém tom procesu sleduji vaše pohyby a analyzuji, co nadále s vámi – takže vlastně zvládám na rozdíl od jiných vlčích individuí dělat víc věcí najednou. A když už vypadám jako samička, tak bych taky měl být pořádná samice, no ne?
Je fakt, že do chytrosti toho moje osobnost moc nepobrala. Slovní hádky a dobré urážky, flirt s náhodnými vlky… To všechno jde krásně přírodně, ale jakmile jde do boje a je potřeba si promýšlet další kroky, no… Je dost pravděpodobné, že se s kmotřičkou Smrtí budeme společně dívat, jak Gallirea vzplane mnohem dřív, než bylo v plánu.
Ostrá slova mi sedí na jazyku nejlépe a nejsladčeji, no a sarkasmus je mi bližší než vlastní krev. Jednoduše – buď vám budu osinou v pozadí nebo zajímavou atrakcí, nic mezitím. Ale ve finále je mi jedno, co si myslíte vy, protože jakmile vstoupíte do mého čtyřmetrového osobního prostoru, patříte mně. Sobeckost? Možná. Nezajímá mě vaše pohlaví, psychický nebo fyzický stav. Pokud z vás mohu něco mít, a to že z každého hlupáka něco kápne, nebojím se zůstat pozadu s čímkoliv. Bavit se umím – se vším, co dostanu pod nos.
Jestli jde o vztahy, nemusíte být zrovna vzdělaní, aby vám došlo, že pro mě žádné vztahy neexistují. Všichni jsou si v mém světě rovní – jen já jsem něco víc, když dojde na rozdávání odměn. Samci, samice, bobři. Je mi to jedno, ale nic jiného než pár hodinové - maximálně denní - příměří ve slovních potyčkách nebo láska na jednu noc z toho nebude. Ani rodinné vztahy nejsou zlaté. Vlastně… vůbec. Rodina je cizí ošklivé slovo.
Řekněme ale, že se nějak dostanete do mé přízně, neboť ani tahle část povahy nemůže být vynechána. Pokud mi nejste ukradení, automaticky patříte do rodiny, i kdybychom byli jen dobří přátelé. Nic se výrazně nezmění, jen budu se slovy mírnější a občas si postěžuju nad životem, než mě zase napadne nějaký ujetý nápad, jak se nechat zabít.
No, nehledě na to, jaký vztah ke mně máte, v ohledu ke vzteku a jakékoliv podobné emoci jsem jako skála. Můžete se snažit sebevíc a nikdy na mě neuvidíte naštvaný obličej. Jakákoliv taková grimasa je myšlena pouze ironicky a ihned nahrazena úšklebkem. Sice to neznamená, že se stejný pocit odehrává i uvnitř, ale… Působí to děsivě. Tak proč dávat cokoliv najevo? A když jeden mluví pořád stejně a pomalu i když druhému nervy už praskají… Teprve potom začne správné rodeo.
Smečky. Smečky jsou pouze přehnaná vlčí propaganda na ideální život, když v realitě se ten poslední nikdy nenažere a prvnímu hrozí smrt za každým rohem od jeho vlastních přátel. Ne, díky. Pro mě je nemožné poslouchat autority, a i kdyby mě nějaká smečka přijala, zdrhnul bych při první příležitosti – nebo se na ní začal pouze přiživovat. Podobně je to i s vlčaty, vlčata jsou jako nástroje ostatních vlků, jak vás nalákat na ideál rodiny, přitom se na ty malé haranty nedá ani koukat.
Přidejte si k tomuhle nějakou tu hordu hnědých chlupů a oči plné halucinací… No a vyjde vám ne zrovna veselý dáreček. Již od dětství mi žilami teče manipulace a nenávist. Krásný příklad prostředního dítěte. Utečte.

Jak už bylo řečeno, můj život byl nedobrovolně poskvrněn smrtí ještě předtím, než jsem se vůbec podíval na svět. Osud vlků na Galliree snad odjakživa ovládali Život a Smrt a každý normálně uvažující vlk by svá vlčata nechal pokřtít právě Životem. Šťastný život plný barev a radovánek. Dvojčata hrající si s duhou u vodopádu, zatímco je jejich sestra spokojeně sleduje. No, dobrá, přestaňme sledovat ostatní. Já byl připsán Smrti.
Takže to měla tři satančata spočítané. Vím o tom svoje – vždyť jsem jedno z nich. Ale až o pár dlouhých dnů později od setkání se Smrtí se to stalo – uprostřed rána, když Gallireu ještě objímala tma. Místo vítěze mi sebral Alastor, moje osobní zrcadlo, a poslední se zuby drápky držela Rowena. Dáte si dvě a dvě dohromady a dojde vám, že jsem byl uprostřed. Prostřední dítě, co nadělat. Ne, že by na mě zapomínali, dokonce mi dali i jméno, ale však víte, jak to s prostředními chodí. Alastora si pojmenovala mamka, mě si osvojil taťka a Rowenu pojmenovala pomalu jedna kolemjdoucí, tetička Elisa. Úkryt se zaplňoval zvědavými čenichy a bylo jasné, že už od narození mi bude svatý pokoj naprosto odepírán.
Mléko jsem tedy sdílel s dalšími dvěma nepovedenými pokusy Amorka. Celý měsíc jsme strávili v tom samém úkrytu, v kterém jsme se narodili – a život to byl velmi nudný. Naučili jsme se všechno základní, chodit, trochu žvatlat – říct pár normálních slov a vět, a stejně jsme ještě chvíli čekali, než nás mamka konečně poprvé vzala na výlet z úkrytu. Bohužel, pomalu po prvních dvou krůčcích nám bylo k tlapkám předhozeno cosi… krvavého a opeřeného. Nejdřív jsem si myslel, že je to hračka, jenže táta Savior mě vyvedl z omylu. Prý jsem to měl sníst – a to pardon? Nedůvěřivě jsem se na to díval, ale nakonec zkusil napodobit sourozence, nemohl jsem zůstat s ničím pozadu. No, peří mě málem zadusilo a hned mě na maso přešla chuť, takže jsem uprosil druhého rodiče k něčemu jinému. To už bylo lepší – Lennie nám to, mně s Rowenou, přednesla pomalu na stříbrném podnose. Takže jsem si mohl na seznam úspěchů připsat i jezení masa.
Potom už to šlo s rodinnou atmosférou pěkně do kopru. Už si ani nepamatuji, jak jsme se s tátou a Alastorem rozdělili, ale najednou jsem byl sám s mámou a Rowenou. Neříkám, že to nebyla zábava – právě naopak. Toulali jsme se po celé Galliree a v Lesíku Topolů čekal speciálně pro mě první neznámý! Představil se mi jako Pán a já chtěl zjistit, jestli je samice. Moc se mu to nelíbilo, ale naučil mě krásné slovíčko. To bylo moje první slovo nevhodné každodenního slovníku a, no… odtamtud už to šlo jenom z kopce. Víte, to slovíčko se mi líbilo natolik, že jsem ho opakoval pořád. A pořád a pořád a pořád, dokola, hučel jsem to do všech a do všeho. Lennie měla jistou snahu mě toho postižení zbavit, ovšem bylo jí to k ničemu. Matce ruply nervy a najednou jsem těch slov neuměl jedno, ale alespoň deset. Ups. To se dějí věci, když ty haranti začnou mluvit, což? A najednou už nebyla ani Rowena, ale jenom já a máma. A najednou už jen já.
Moje každodenní toulky nebyly ničím zajímavé. Potkával jsem vesměs jen hloupé vlky, kteří by neublížili ani mouše. Takže jsem si nezranitelně kráčel Gallireou, z jihu na sever a zase jinam, zpět na sever. Nakonec jsem se dostal zpět do hor, kde žila naše rodná smečka. Ani tam jsem nestrávil déle než pár hodin. Začínalo se mi zdát, že naše rozdělení od táty a Roweny bylo tehdy konečné. Já, máma a Alastor, na cestě za novou smečkou. Ta nás uvítala přívětivě, ale už tehdy jsem nejspíš tušil, že stejně nezůstane mým domovem. Vlastně jsem se ani nesnažil o to ji za domov považovat.
Jednou z těch jasnějších vzpomínek je moje krátké zatoulání se z nového smečkového území. Neutekl jsem nikam daleko, sotva pár kilometrů, možná ani to ne, a přesto si mě našlo jakési zadostiučinění. To nemělo jméno, alespoň oni mi je nedali. Ale byli šediví, dva vlci, zjizvení, sourozenci. Na ničem takovém nezáleželo. Jejich zuby byly ostré a stejně tak i drápy, zarývaly se mi do kůže a krátily cestu mezi mnou a kmotřičkou Smrtí. Jenže ani tenkrát nenadešel můj čas. Utekl jsem a vrátil se zpět do bezpečí smečkového úkrytu. Naučilo mne to něco? Ne. Ačkoliv… Nevěřit ostatním. Jen sám sobě.
Po opuštění úkrytu a odloučení se od vlčice jménem Jaimie jsem se opět setkal se svými sourozenci. Jak se ukázalo, naše rodina už se rodinou nazývat nedala a pojilo nás k sobě jen jakési pokrevní pouto. Odebrali jsme se ze severu na jih, cesta plná výčitek a předhánění se v tom, kdo je z nás nejlepší. Možná by se nad námi snad i někdo slitoval a spojil nás kouzlem zpět dohromady, ale nic takového se nestalo. Rowena se od nás oddělila u jiné smečky a mezi jí a mnou se propast zase o něco zvětšila.
Zbavil jsem se i poslední koule u nohy, mého vlastního zrcadla, Alastora. I díky této události byla vzpomínka na moji skoro smrt důležitá. Zkřížila nám cestu jedna ze zjizvených sourozenců. Její cíl byl jasně daný – buď já nebo Alastor. Mohl bych lhát, rvát se o život mého bratra, o svůj vlastní a zachránit celý svět, stát se hrdinou pro všechny. Mohl bych lhát a být miláčkem všech. Ale ne. Naslouchal jsem hlasitému jekotu vlastní krve, nechal jsem od sebe odtrhnout to jediné, co mě drželo u země. A šel jsem dál, bez jediné výčitky. Svět je stejně určen jen těm silnějším.

Zajímavosti:

Již od vlčete mu po otci zůstal velmi dobrý sluch. Místo inteligentního používání této vlastnosti při lovu ovšem svého daru zneužívá spíše při konverzacích – snadno zachytí i mumlání, které by jinak patřilo jen pro vaše vlastní uši. Občas ho uši i zabolí, především, když na něj začnete ječet (což bude nejspíš zahrnovat většinu konverzace). Rád se svým sluchem chvástá a ostatním tvrdí, že s ním umí číst i myšlenky.
Naprosto nenávidí mokrou srst, ačkoliv chová neuvěřitelnou lásku k vodě a především bouřkám – těm pravým, i s blesky a pořádnými hromy. Naopak si vypěstoval nenávist k létu a vedru obecně, zrovna tohle roční období tráví především právě uprostřed jezera jako vodník, aby mu nebylo takové vedro – přitom jeho srst není ani v zimě tak dlouhá, aby se nějak extra přehříval.
Jeho růst se zastavil na úrovni trpaslíka. Oprosti ostatním samcům je značně menší a u některých samic to jde také vidět, i když bych ho za podprůměr zase nepovažovala – je to prostě prcek s tělem podobným spíše samicím – a stejně je na tom jeho hlas, takový ukřičený holčičkovský – ale sladký!