Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 62

Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 62

Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 66

Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 66

Notice: Undefined variable: jsemmulti in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 640

Notice: Undefined variable: zdravi in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 705

Notice: Undefined variable: energie in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 705

Notice: Undefined variable: stesti in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 705

Notice: Undefined variable: kaminky in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 705
Gallirea - Profil

Wizku



Další herní charaktery tohoto uživatele:
avatar

Poznámka

Aktuálně: do 8.6. max jeden post za den, nebo mě Gallirea bude stát budoucnost :'D aka. přijímačky

Wizku je po zimně stále celkem hubená, rozhodně je to první věc, které si všimnete. Náramek je již zahraný.

Informace

Uživatelské jméno wizku
Zobrazované jménoWizku
Skupina Vlci
Zaregistrován od 8.4.2019 17:36
Naposledy aktivní 29.5.2020 8:49
Webwizkuaspol.webnode.cz
Příspěvků 417, zobrazit >
Počet přihlášení 2330
Pohlaví vlka:Samice
Postavení ve smečce:Delta - pečovatel
Partner:... nemá partnera ...
Smečka:Borůvková smečka
Datum narození:17.6.2015
Matka/Otec:Rose / Darkhe
Sourozenci:Ayshi, Nickolas, Asu, Shadow;
nevlastní: Kiara
Potomci:... nemá žádné potomky ...
Úkryt:Jaskyne Burūberī

Povaha

Vždycky jsem měla ráda ticho. Pouze šum přírody, bez zbytečných slov ostatních – naprosto sama, jediná živá duše v širokém okolí. A mám to ráda i nyní, to ticho, rušené jen zpěvem ptactva, ovšem už to není jen nudou či příjemným pocitem. Společnost cizích či méně známých mi začala více než vadit, a kdybych přeháněla, mohla bych se nazvat i asociálem. Minimálně tak vypadám, pokud u sebe nemám někoho velmi, velmi blízkého. Mohla bych být ráda, kdybych si rozuměla s jednou osobou, takže je jasné, že já s vámi první slova nezapřu. Vlastně se vám s trochou štěstí vyhnu obloukem, nebo, pokud nebudu spěchat, půjdu deset metrů za vámi a přizpůsobím se vašemu tempu, abyste si nemysleli, jak drzá jsem, když vás předběhnu. Ano, tohle se mi opravdu honí hlavou, neustále, denně, dvacet čtyři sedm. Nadměrné přemýšlení je můj životní problém a nejspíše to tak i zůstane. Smějete se se svojí partou, nejspíše nějakému vtipu určenému kameni, ale já si to vezmu osobně – co když se smějete mně? Pokud vás třeba budu muset o něco požádat, třeba i jen o uvolnění cesty (ačkoliv bych si radši počkala), budu si lámat hlavu nad tím, za jaké trapné vlče mě musíte mít. Tento fakt, nepříjemnost a strach, ani ne tak sociální fóbie, jako postižení věkem, mi přivádí velké úzkosti. Panické záchvaty jsem nikdy neměla, ovšem takovéto úzkosti, pocity, kdy bych se nejradši vypařila – ty mám pořád. Zvykla jsem si, časem, ale na první notu se se mnou moc nepobavíte. Jsem ten úzkostlivý typ, kterého když potkáte, budete mít štěstí, že neuteče.
A vlastně, i když se se mnou alespoň trochu spřátelíte, stejně jsem divná. Za prvé, pokud nejste moje spřízněná duše, nemáte šanci. Ve vaší společnosti se necítím dobře, i když se snažím navázat konverzaci – nemám vás ráda, ne tak, jak bych měla mít přátele ráda. Za druhé, budu trochu blázen, chaotické třeštidlo, pokud to znamená, že vy budete mít rádi mě. Vaše štěstí je pro mě vším, vzhledem k tomu, že já tak šťastná snad ani být nemohu. Často také bývám velmi vlčecí, ale to mi radši neříkejte, už víte, jak to mám s nadměrným přemýšlením, a mé sebevědomí také není úplně nahoře. Přesto jsem milá, vždy a pořád, pohodová a sympatická vlčice, která si své největší problémy nechává jen pro sebe a uvnitř sebe. Není to tak, že bych nevěřila nikomu, nevěřím pořádně ani sama sobě, ale to, co mám na srdci, patří pouze na mé srdce.
Pokud mě zrovna potkáte a podaří se vám se mnou navázat rozhovor, budu velmi, velmi tichá. Budu odpovídat na vaše věty, možná sama zapředu rozhovor, ale nebudu se snažit ho udržet. Při první známce trapného ticha se pokusím odejít. Pak tu ale nastává situace, kdy jste moji přátelé – již sice víte, že vás nemám ráda, ale pro změnu mám někoho, koho se tak nebojím. To pak může být pěkný problém a velká ztráta času, pro vás. Nezastavím se – ticho jsem většinu dne a když potkám někoho jako vás, mluvím a mluvím, o tom, jaké je počasí, jaký jsem měla den, co se mi zdálo, co jsem měla k obědu, a ještě si k tomu přidám pár vymyšlených věcí, nebo minimálně poupravených pravd, abych si sama sobě a vám přišla více zajímavá. Pokud se mi pak stane něco neobvyklého, i kdybych jen zahučela někam do křoví, budu to říkat všem na potkání (všem, které znám, samozřejmě), protože, o můj bože, je to zajímavé! Výchylky z každodenního, otravného života jsou pro mě jako božské ovoce. A pro vás jen další kapitola mého života.
Řekněme tedy nyní, že jste vlčetem. To už nebudu tak ostýchavá, koneckonců jste mladší než já, menší než já, a nyní si mohu více dovolit také já. Přestože to nebude úplně ono a nebudu přímo odvázaná, bude to něco. Ráda si s vlčaty popovídám a pohraji, dělám hlouposti, jako bych to byla já, to malé bezbranné vlče. Ano, malá vlčata mám ráda, ale jen dokud nejsou moje a nemusím je vidět každý den. Pokud mě taková malá stvoření potom často otravují, začnu být otravná a nepříjemná já, často dokážu být i taková ta zlá teta Wizku. Záleží jen na povaze vlčete a na mojí náladě, je to loterie, jestli si s vámi budu hrát nebo se budu přemáhat, abych vám neřekla pár ostrých slov. Když mě k tomu někdo vyprovokuje, samozřejmě, že vytasím drápky, ale nikdy, nikdy a nikdy bych nedokázala někoho doopravdy zabít. Sama si nedokážu ani ulovit, když nepočítám zajíce a pokud to není otázka života a smrti. Nejtěžší životní překážkou pro mě vždy bylo a vždycky bude usmrcení mé kořisti, nehledě na vlčí instinkty a všemožné pudy, které se mi honí krví.
Nyní tedy k tomu, co se mi často honí v hlavě. Jsem dost dobrá? Mám na to? Dokážu to? Ne, nejsem dost dobrá a nemám na to, ale dokážu to, protože to je život a musím. Ano, to si doopravdy říkám, ale v tom lepším případě – tedy, když mám lepší náladu. V tom horším je odpověď na poslední otázku ne, nemám na to, protože už se ani nechci snažit, je to zbytečné a nemá cenu za to bojovat. Ano, až takový strašpytel jsem a bojím se všeho a všech. Jediný důvod, proč se hrnu do akcí po hlavě a vlezu všude, kam nemám, je moje zvědavost tří letého dítěte. Ani slzy pro sebe nedokážu vyprodukovat, jak se bojím, aby si třeba veverka nepomyslela, jak hloupá jsem.
Nebrečím, neboť jsem ještě nikdy nebyla natolik zlomená, abych doopravdy musela brečet sama pro sebe. Budu brečet pro vás, krvácet pro vás, ale pro sebe ne. Nejsem sobecká, abych se obětovala sama pro sebe.
Pokud si někdo všiml, skvělé, pokud ne, nevadí, ale na svůj věk jsem až podivně vyspělá. Nedělám hloupé, puberťácké chyby, nejsem ten rozjasněný mráček štěstí. Přemýšlím nad věcmi tak nějak jinak, hlouběji, a možná za to může i to nadměrné přemýšlení – kdo ví. Každopádně mám svůj názor. Na všechno, všechny, vždycky ho mám a vždycky mít budu, ale nikdy ho neřeknu. Ani, kdybych s vámi měla strávit zbytek života, jednoduše – vaše štěstí mi je většinou bližší než mé, a pokud to nebude tragédie, budu radši držet pusu. V mé povaze mám opravdu těžký život, a přesto se snažím být alespoň takto pozitivní. Vaše štěstí je mé štěstí, vždy a napořád.
Ano, mé ego je na dně, hodně, hodně na dně, možná i pod ním. Ráda si ho zvedám, představuji si, jak zachraňuji svět, či, pokud mě něco nebo někdo inspiruje, na pár dní se snažím být jako on. Však, nenechte se zmást, nikdy to nevydrží. Vše, pro co se nadchnu, jednou přejde, dříve či později – mám to tak v mozku nastavené. Změny mám ráda, ale ne ty dlouhodobé. Právě i tímto představováním si vynahrazuji nedostatek kontaktu mých jedinců, jedinců stejného i opačného pohlaví. Vynahrazuji si lásku, kterou kvůli své stydlivosti a všem těm sociálním věcem, kterým nerozumím, nedokážu tak nějak vstřebat doopravdy.
Když nad tím tak přemýšlím – ano, jsem emocionálně velmi nestabilní. Ale přesto přesevše dokážu pomoct, více než sama sobě. Mám v sobě ukrytá tichá, příjemná, přátelská, chytrá slovíčka. Dokážu vám zpříjemnit den, přihrát vám na tvář úsměv. Jen čekám na někoho, kdo by to dokázal opětovat mně. Ale jsem to já, příliš přemýšlející o tom, co se může stát. Někdy až moc otupělá vůči všemu. Já, Wizku, která se nechává vláčet životem. A nejspíš tomu tak bude i po celý můj pobyt zde. Nebo i po zbytek života zde? Kdo ví.

Příběh a zajímavosti

I. - Vlčecí začátky - Do dvou let
Má maminka se nad tím jednáním musela pousmát. Desetiměsíční vlče nepřestávalo nakukovat do jeskyně, a jak mi vždy vyprávěla, každým nakouknutím se snažilo být více a více nenápadné. I přes bolesti, které doprovázely můj porod, se prý dokázala pokaždé na plné kolo rozesmát, až ten chrochtavý zvuk přivedl k jeskyni právě maminku onoho vlčátka, a jen díky ní se dozvěděla jeho jméno. Nebylo tomu divu, když se na celý les ozvalo jasné a hlasité 'Tano', až se všichni v rodinné smečce otáčeli. Moje maminka poté už jen s radostí vyprávěla, že mě vlastně porodila skrz smích a naprosto nečekané, náhodné přátelství. Bylo to jasné od začátku, že jsme byli jedna velká čtyřka, samozřejmě až poté, co mě tedy 'vysmíchovala' – lepší slovo, než porodila, no ne? Já jsem byla vysmíchovaná až jako čtvrtá. První, pokud mě paměť neklame, byl Shadow, černý vlček se srstí velmi dlouhou, a jen bůh ví, kde k tomu v našich genech přišel. Druhá se, doprovázená smíchem, narodila Asu, naprostý opak našeho Shadowa. Byla sněhově bílá a srst se jí lepila na hubené tělo, jak nás bylo v těle matky moc. Třetí pozici mi sebral Nickolas, který se prý vyřítil jako tornádo. Nedivím se, že se pak prý k mléku sápal u Shadowa. On byl smíchaninou sourozenců, stejně jako já, jen u něj převažovala černá, která se mu táhla až ke konci tlapek. No, pak jsem tu byla samozřejmě já. Mamince zabralo pěknou chvíli, než mě dostala na tento krutý svět. Možná jsem byla až čtvrtá, ale zabrala jsem rekordní čas porodu jednoho vlčete. Tedy, vysmíchovaní vlčete! A pátá byla Ayshi, má trochu pomanutá sestra, nosící všechny odstíny hnědé. Sloužila trochu jako důkaz, že jsme byli potomky táty, který byl celý flekatý a hnědý. Stejná byla i ona, takže jí vlastně bylo bez optání předurčeno, aby byla tatínkův mazánek. My? My jsme byli tým mamka.
Život nás sedm ale doopravdy netrápil. Spolu s Tanou a její maminkou jsme byli nerozlučný tým. Rose, Darkhe, Shadow, Ayshi, Asu, Nickolas, já, Tana a její rodiče – později jsme dokonce opustili smečku, abychom mohli žít jen takto. Vystačili jsme si i bez svých chův, bez vlků, kteří by nám lovili, a já jsem i nyní jen ráda, že jsem byla vychována v ne zrovna královských podmínkách. Nikdy jsme doopravdy netrpěli hlady, ale bylo pro nás těžké něco pořádného ulovit. Ani s teplem jsme na tom nebyli nejlépe, vzhledem k tomu, že se naše sídlo přesunulo do hor. Jen Shadow se nám vysmíval, i když o svoji srst zakopával. Vždycky jsme si dokázali poradit, a moje vyrůstání a učení se bylo dokonale nešikovné, přesto úžasné, když pominu naprostý začátek, kdy pro mě matčina bradavka znamenala celý vesmír a tahala jsem jí vždy a všude.
Větší sranda začala až o pár dní později, kdy jsem se zázrakem doplazila hliněným doupětem až k tomu světlu, které ukrývalo vnější svět. Po několika neúspěšných pokusech vyšplhat se vzhůru, po několika hrozivých pádech a po tom, co jsem si nadobro zlomila dráp na zadní noze, jsem to zkusila znovu. Tentokrát to vypadalo tak moc nadějně, dokud mi na hlíně nepodklouzla tlapka a já se svojí tlamou nenarvala do tvrdé země. Bolelo to tak moc, že jsem musela prudce zkousnout, abych zabránila slzám, když v tom mě něco zaštípalo na dásních – ouha, zuby! Byla jsem zdánlivě první s takovým rychlým vývojem, a i když jsem měla po tom pádu o dva zuby méně, moje probojování se k mléku už nebylo tak těžké, akorát jsem se občas divila, proč maminka tak ječí, když jsem se zakousla do své mléčné trubky.
Sranda to přestala být, když mi hodili k tlapkám kus masa, ale to se předbíhám. Nejdříve přišlo na řadu mé hrdinské postavení. Již jsem říkala, že Ayshi byla má trochu pomanutá sestra, jenže jsem jí stále měla velmi ráda – bohužel na rozdíl od Shadowa. Ten nemohl vystát nikoho ze sourozenců už od toho, co se narodil a my mu nechtěli uvolnit cestu k mléku, no Ayshi to od něj stále schytávala nejvíce. Neměla zuby, plazila se velmi pomalu a vůbec byla celá opožděná, že stále hrozilo, že by to nemusela přežít. Bylo mi to natolik líto, že jsem obětovala celé svoje průzkumy úkrytu, abych mohla trávit čas s ní a s Tanou, která nás vzhledem ke svému věku vždy málem zašlápla. Shadow byl potom přesným opakem mé pomanuté sestry. Již měl všechny své zuby, jako perličky, jak rád říkával taťka, a s pomocí stěny doupěte se stavěl na všechny čtyři, dokonce udělal několik kroků, a jak plynuly dny, už nám, sice nejistě ale jo, běhal po doupěti a málem nás všechny zadupal. Všechno to pak vyvrcholilo jedno ráno, kdy si Ayshi trochu přivstala a omylem ho vzbudila, při čemž jeho štěkání vzbudilo mě. Naše očka nebyla naplno otevřená, takže jsem viděla jen lehké stíny, jak se jeho nemotorná tlama pohybuje v zápalu jakýchsi pazvuků, které měly napodobovat otcovo nadávání, když se něco nedařilo. Pak přišla jeho tlapa a setkala se s lebkou chudáka Ayshi, která nemohla pořádně ani se plazit, natož chodit. Zato já už měla všechny svaly připravené na velké povstání, jen jsem byla vždy moc líná se nějak hnout, ovšem v této situaci bylo všechno jinak. Za sourozence se má bojovat, nehledě na to, jak moc postižení jsou, takže jsem se s velkým zívnutím zapřela o stěnu, o kterou jsem se tolikrát snažila zvednout, a tentokrát jsem zapojila všechny mozkové buňky, kosti a svaly, až jsem stála na svých tlapkách, poprvé za celý svůj kraťoučký život. Pak už to rodiče neradi vypráví, ale co si vybavuju z velmi matných vzpomínek, dostala jsem po hlavě i já a Shadow skončil na druhé straně doupěte po tom, co otec zjistil, co se vlastně dělo.
A teď ten kus masa. Po tom, co mi kus větší, jak moje hlava přistál bez varování před nosem, jsem nejspíš prodělala infarkt, dvojitý po tom, co mi bylo oznámeno, že s mlíkem je útrum. Prosím pěkně? Rodiče nás sice pomalu připravovali, vyvrhovali nám potravu, nejdříve v menších a poté ve větších kusech, ale v prvních sekundách jsem si myslela, že v příchozích několika dnech zemřu hladem, v další minutě už jsem to věděla, neboť jsem tomu slizkému čemusi nedokázala přijít na chuť. V mysli jsem stále měla mě a Tanu, jak jsme dováděly mimo úkryt, jak jsme opakovaly po dospělých sprostá slova a pak dostaly vynadáno, ale vždy jsme se vracely domů k mléku a k teplu svých sourozenců, nebo tedy minimálně já. Všechny moje sny o tom, že by to mohlo být navždy, se mi rozplynuly s podivným zápachem té věci. Tvářila jsem se prý nanejvýš pohoršeně, stejně jako Ayshi a Nickolas, jen Shadow měl jako vždy navrch, a i když nic nesnědl, minimálně se snažil trhat. Pár dnů, týdnů, možná i měsíc uplynul, a jak se ukázalo, bez masa nešlo přežít. Celý můj život se z levelu mléko přesunul na level maso, maso, samé maso. Bylo to pohodlné, žádné rvačky o matčino břicho, nýbrž pohodlné válení se v trávě, zatímco vám rodiče k tlapkám přihodili srnku, jelena, divoké prase, cokoliv bylo na lesním menu. Nechápala jsem, co Tana dělá, když se proháněla po louce rovnou do lesa a vracela se s veverkou v tlamě. Byl to jakýsi druh černé magie, jen jsem to nedokázala identifikovat, dokud se vyšší mozek mých rodičů nerozhodl, že je čas mi tato tajemství života odhalit.
Takže nás všechny, za matčin tým mě, Nickolase a Ayshi, za otcův Shadowa a Asu, vzali na smečkový lov. Nemuseli jsme lovit, nýbrž všechny sledovat a dobře se učit. Tátův tým se vydal stopovat zraněné divoké prase, které se snažilo opustit naše území, zatímco já a zbytek matčina týmu se rozhodl pro čerstvé maso z mláděte, které stále nestihlo nic pořádného zažít. Stopovali jsme ho, a vlastně i jeho matku, pěkně dlouho, až mě moje vlčecí tlapky dost bolely. Naštěstí mě jako každého normálního vlka před pořádným lovem zaplavil adrenalin, pro mě naprosto neznámý pocit toho, že bych mohla skolit i medvěda. Byl to úžasný pocit, až jsem si myslela, že se nevydržím jen dívat. Tento naprosto nesmyslný fakt bych také vynechala, kdyby to nebyla první chvíle, kdy jsem dokázala vydržet statečná. Vlčata často brečí, nemají tak silnou toleranci bolesti a já na tom byla snad nejhůř, dokud jsem při závodech ke skolené kořisti se svými sourozenci nehodila pořádného zajíce. Sedřela jsem si kůži na břiše, a i když jsem cítila vodu ve svých očích, zatnula jsem všechny svaly a zuby, takže ze mě nevypadla ani slzička. Byla jsem na sebe tak hrdá, že jsem přemlouvala rodiče tak dlouho, až nám všem dovolili zúčastnit se lovu v plné výši. Byl to skvělý zážitek a zároveň největší chyba v mém životě.
Nebylo to ani tak o sourozenecké spolupráci jako o tom ukázat si právě v naší rodině, kdo bude po zbytek našeho soužití vůdcem prcků. Bylo to jasné už od začátku, že Shadowa jen tak něco neporazí, přesto mezi námi panovala neuvěřitelně hustá válečnická atmosféra, až jsem se sama bála jít i do doupěte. Většina mých sourozenců na tom byla stejně, a při sebemenším zvuku jsme všichni mohli vylétnout z kůže. Nic nebylo tak dramatické, ale v našich malých hlavičkách jsme každý rýsovali plán na to, jak se stát lovcem roku, mezi vlčaty, samozřejmě. Se svými sourozenci jsem nepromluvila tři dny ani slovo, celých sedmdesát dva hodin jsem strávila sama, pouze ve společnosti Tany. Právě ona byla mojí tajnou zbraní, jak před Shadowem vyzrát – on neměl žádné kamarády, zato já, já měla Tanu, která se již aktivně smečkových lovů účastnila. Nechávala mě ji sledovat, když lovila svoji večeři, a naučila mě pár základních triků. Každý večer jsme běhali po lesích a přes celou pláň, abychom mi zvětšili výdrž, a hlavně abych nabrala na rychlosti. Tři dny nestačily na to, abych byla dostatečně rychlá i vytrvalá, nu minimálně zapříčinily, že jsem byla z celé rodiny nejvíce protáhnutá a v kondici. Tentokrát jsem započítala i dospělé, samozřejmě. Dostali jsme za úkol lovit zajíce, a to vám řeknu, ti hlupáci se nedali pomalu ani vystopovat, natož chytat! Bylo to od rodičů skoro jako naschvál, když jsme strávili celé odpoledne až do setmění plýtváním času chytáním něčeho, co se nejspíše zahrabalo do země. Mé lovecké ego se posunulo na bod mrazu a po zbytek noci jsem trucovala u blízké řeky – a to bylo ono. Maminka mi vždy říkala, že trucování ničemu nepomůže, a ještě jsem častokrát dostala po hlavě, ale nyní to bylo výhodné až moc. Žluté oči mi zářily tmou, zatímco jsem si tlapkou hrála s vodní hladinou. Sledovala jsem, jak se vlní, podle toho, co jsem zrovna s tlapkou prováděla. Bylo to, jako by mi voda plnila přání, když jsem doufala, že by mi třeba někdo mohl přijít pomoct. Přišla Tana, jediné vlče, které mi kdy doopravdy rozumělo, pokud to nebylo pochopeno z předchozích částí. Nechala mě, abych si postěžovala, abychom se zasmály a po zbytek noci se v letní noci choulily k sobě, zatímco jsem dokázala vodní hladinu pod vlivem štěstí rozpohybovat i bez pomoci tlapek, a mé oči se postupně zbarvily do modrých odstínů.
Až po tomto nečekaném objevu se rodiče doopravdy nechali přesvědčit, že jsme připravení. Po pár dalších dnech, samozřejmě. Začalo to mnou, a kupodivu to pokračovalo Ayshi, které se oči zbarvily do hněda, skoro vlastně nezměnily svoji žlutou, když v záchvatu vzteku dokázala zatřást kamením. Asu přišla asi o dva dny později s očima rudýma jako krev, když se vzduch při hrátkách na louce najednou oteplil a ona to zalomila na několik hodin, než nabrala zpět energii. Nickolas měl oči šedé jako ranní mlha, když začal z ničeho nic křičet na Shadowa, že není pako, přitom nebylo nic řečeno. A nakonec, samozřejmě, Shadow, pro kterého musela být rána, že nebyl první a předběhla ho malá ustrašená holka. Jeho oči se zbarvily taktéž do modra, ovšem do světlejší, dost možná tyrkysové. Přišel na to po tom, co jsem se mu vysmívala za to, že žádnou magii nemá, a dokázal mi zacuchat srst. Po zjištění, že dostal hloupý vzduch, jsem samozřejmě vybuchla smíchy ještě víc.
Takže to bylo jasné. Byli jsme všichni připravení začlenit se do právoplatného života mimo smečku, a jediné, co nás doopravdy dělilo, bylo pár dalších měsíců socializování a tento lov. Jediná chyba mohla znamenat další měsíce trávením hloupého učení a sourozeneckých hádek. Tentokrát jsme si každopádně šli každý po svém, po své vlastní kořisti. Jako vlčata jsme se učit lovit začali až velmi pozdě, nu měli jsme více času naučit se potřebným dovednostem, zrychlit se, vytrvat, použít veškerou sílu, která v nás byla – a samozřejmě zasadit poslední ránu. To byl můj problém, ta rána. Dokázala jsem zvíře honit, dokonce se i přenést přes to, že mu občas musím ublížit, abych ho mohla skolit k zemi, ale zasadit poslední ránu bylo moc. Zjistila jsem to právě ten den, kdy jsem byla na řadě s lovem já, za pomocí Tany, samozřejmě. Zůstali jsme jedna druhé po boku, při stopování jakési rodinky zajíců i při jejich nálezu, kdy jsme se naprosto bez hnutí a dechu schovávali ve křoví. Bylo to jen prasknutí větvičky, co zapříčinilo, že se zaječí rodinka pustila do úprku a donutila mě zapojit všechny čtyři končetiny a své plíce k běhu. Předběhla jsem dokonce i Tanu, nu kličkovat se mi již nedařilo. Bylo vidět od začátku, že i přes svoji rychlost lov nebyl mojí parketou, dvojnásobně, když jsem se třikrát vykoupala v bahně a pětkrát se musela vzpamatovávat z nárazu do stromu. Přestože jsem předběhla starší vlčici, byla to Tana, která musela jednoho ze zaječí přišlápnout k zemi. Nepočítalo se to, nebyl to můj úlovek, a já již věděla, že budu muset ve smečce zůstat déle než ostatní, i než Tana, která ve své podstatě čekala jen na mě. Mohli jsme to zamaskovat, že jsem nedokázala ulovit zajíce, kdybych si ho zakousnutého donesla domů – koneckonců byl stále naživu a čekalo se na moje zuby, jenže to jsem taky nedokázala. Koukat se do jeho očí, jak byly vystrašené, se stalo mojí noční můrou až do dnešních dob. Byla ze mě hyena, a s Tanou jsem se musela nadobro rozloučit, neboť se ve smečce nemohla již déle zůstávat. I moji sourozenci odešli, aniž by popřáli štěstí, a můj život tak nabral trochu depresivní směr. Kdybychom nebyli rodina, skončila bych jako vyhnanec neschopný se začlenit do života ve smečce, nu takhle jsem měla ještě rok na to, abych se dokázala naučit zabít a ulovit. Byl to nemožný úkol a všichni to věděli, přesto to byl, až na tuto malou drobnost, skvělý rok.
Nepřišlo to jen tak hned, po několika měsících, spíše až po roce, když jsem konečně dosáhla svých dvou úspěšných let. Nebyla jsem dospělá, ale nebyla jsem ochotná zdržovat se ve smečce, tedy, spíše jsem toho nebyla hodna. Nedokázala jsem svoji kořist usmrtit. Nedokázala jsem jít smečce prospěchem, takže, i když jsem to stihla navrhnout dříve než rodiče, byla jsem tak trochu vyhnanec. Vyděděnec, v lepším případě. Moji rodiče mě přesto milovali, a já tak věděla, že jejich slzy nejsou falešné – ne, když mě objímali a olizovali, jako bych byla znovu jen malá koulička, která neumí ani chodit. Ale užila jsem si to, a to pořádně, neboť takový vyhnanec se nesměl vrátit do smečky. Ani do rodiny. Nikdy. V životě. Nikdy.
II. – Vyhnancem – Do tří let
❝Hle; jsi na začátku a konec je v nedohlednu. Proč si myslíš, že po jednom pádu nenásleduje povstání ze země? Proč si myslíš, že onen pád na tvé cestě ti rozdrtil veškeré kosti v těle, že tě zničil? Zlato, až ti my řekneme, že budeš moci skončit, teprve tehdy skončíš.❞
Tak to byla moudrá slova mé babičky. Ale to se předbíhám, o celý rok dokonce. Život vyhnance ke mně byl krutý, ještě navíc, když jsem stále byla jen odrostlým vlčetem. Dospělost se také počítá až od tří let, a já sotva dosahovala těch dvou. Pokud si k tomu přidáte ten fakt, že lovit mi také nešlo, umíte si představit, jaká katastrofa to byla. Vydržela jsem bez jídla téměř měsíc, a ano, je to možné. Naučila jsem se zabít zajíce, překonat svůj vlčecí problém, ale větší zvěř, to byl oříšek. Při životě mě tak drželi jen zajíci, navíc, čím slabší jsem byla, tím těžší bylo je lovit. K vodě jsem měla téměř neomezený přístup, na své cestě, i když bylo parno, jsem potkávala tisíce vodních toků – ale to jídlo, to byla jiná. Za ten měsíc mé tělo zesláblo, měla jsem pocit, že mě vlastní orgány pojídají za živa – což možná dělaly. Skrz černobílou srst mi prokukovala žebra a za den jsem dokázala ujít jen velmi málo kilometrů, jak slabé nohy jsem měla. Jediné štěstí, co při mně stálo, bylo vedro, které zahnalo všechny predátory do jeskyň. Kdyby se tu objevil jen obyčejný rys, bylo by po mně. Kdyby se objevil i zástupce mé vlastní rasy, také by bylo po mně. Byla jsem naprosto bezbranná a snažila se vzpomínkami vrátit ke svému narození, i když už to nešlo. Bylo to to jediné, co jsem měla, vzpomínat na staré dobré časy, i na ty nedobré – všechno bylo lepší, než vyhnanství, kterým jsem procházela. Představovala jsem si pod tím všelijaké věci, tlupu rebelů, temné území, a utrpení taky, ale tohle bylo mnohem víc. Bylo a jistě brzy mělo skončit, kdyby se neobjevila právě ona – má babička.
❝Co sis myslela, že děláš? Zlatíčko, tímto si v ničem nepomůžeš.❞ Co prosím? Než jsem se nadála, vysela jsem ve vzduchu, jak rychle mě zvedla z písečné země. Zmateně jsem nad jejími slovy přemítala, než se mi přes vzpomínky přehnal mlžný opar a já konečně viděla jasně. Pokoušela jsem se zahrabat – nadobro a doslova. Ismael. Jmenovali se Ismael. Jmenovali? V tu dobu jsem netušila, proč chtěla, abych je oslovovala takto. A abych byla upřímná, nevím to ani nyní – ale byla to babička a zachránila mi život.
Takže to bylo další putování – ale nejdřív byla tak ochotná, že mi ulovili menší svačinu. Bylo to blaho, nikdy jsem tolik nevnímala všechny chutě masa, až jsem si říkala, jestli nebylo otrávené. Ale nebylo, došli jsme celou tu štreku domů – společně, bok po boku. Byli rozhodnutí se mě zastat, kdyby rodiče úplně nebyli spříznění s nápadem, že bych měla ještě pár chvil zůstat doma, než dorostu do věku, kdy budu chápat. Ale já si byla jistá, že rodiče budou plakat štěstím, že jsem se vrátila. A také jsem si byla jistá, že jsem již dorostla do toho věku. Ten hlad změnil můj pohled na celý život, na to, že to není jen procházka růžovou zahradou, samé kytičky a srdíčka – sundala jsem si své růžové brýle a podívala se na svět svým pravým zrakem. Byl to krutý svět. Musela jsem se jím probojovat, vždy jsme jen bojovali o svůj holý život – a nyní jsem stála sama za sebe. Nebyla jsem tou šťastnou vlčicí, ba naopak – odešla jsem jiná a přišla jsem jiná. Úplně jiná.
❝Hle; jsi na začátku a konec je v nedohlednu. Proč si myslíš, že po jednom pádu nenásleduje povstání ze země? Proč si myslíš, že onen pád na tvé cestě ti rozdrtil veškeré kosti v těle, že tě zničil? Zlato, až ti my řekneme, že budeš moci skončit, teprve tehdy skončíš.❞ Byly mi přesně dva roky a půl, když se nás Ismael rozhodli opustit mě a naši rodinu. Tato slova se mi vryla hluboko do paměti, do té části, kterou nezapomenete ani ve stáří. Však i s těmito slovy mi poradila, abych se obrátila na opačnou stranu, než jsem šla předtím. Takže jsem šla, znovu se slzami v očích, když jsem se musela rozloučit s rodiči. Tentokrát jsem šla větší, silnější, rychlejší a hlavně chytřejší. Dospělá. Instinkt přežití mi párkrát dovolil zabít zvíře, i když to byla jen stará veverka. Byl to nepatrný pokrok, a s veverkou v tlamě jsem také přišla sem. Rozlehlo se přede mnou nové území, ráj na zemi. Gallirea.

Zajímavosti: Dalekozrakost - do metru až dvou má obraz celkem rozostřený.

Ocenění, questy a výpravy

Říjen 2019; Sepsala anglický příspěvek do Zmateného křoví.


Říjen 2019; V rámci Halloweenské akce hrdě zastupovala skupinu kostlivců!


Listopad '19 - Březen '20; Na záchraně světa spolupracoval s vlky v rámci Diskohry!

Leden - Duben 2020; Zima nám dala zabrat! Přeživší gallirejského hladomoru.


Duben 2020; Zúčastnil se herní akce "Naše sny a cíle"

Vlastnosti

Síla 45%
Vrozená síla: 20% / Bonusy: 25%
Rychlost 100%
Vrozená rychlost: 100% / Bonusy: 0%
Vytrvalost 50%
Vrozená vytrvalost: 50% / Bonusy: 0%
Obratnost 20%
Vrozená obratnost: 20% / Bonusy: 0%
Taktika lovu 10%
Vrozená taktika lovu: 30% / Bonusy: 0%

Magie

Vrozená magie


1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
Bonusy: //

Doplňující magie

1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
...
...
...
...
...