Jsou jednom dvě možnosti, jak na tohoto vlka lze hledět – jako na nejvěrnějšího přítele, nebo nejhoršího nepřítele. V jeho očích sice existuje více rolí, které mohou jiní dostat, ale on sám je viděn pouze v těch dvou, které jsou určeny už prvním setkáním s ním. Nemesis se možná může zdát složitý a komplexní, ale dá se jednoduše rozdělit na dvě hlavní části, podle kterých se lze řídit a rozuzlovat, proč se chová, jak se chová. Není tím nijak řečeno, že je jednoduchou osobností, ale po tom rozdělení je snadno pochopitelné, proč je takový, jaký zrovna je.
Věc, která rozdělí jeho povahu, je první dojem. Klíčový zlom, který jemu samotnému určí, proti komu stojí. Může se to zdát jako povrchní záležitost, ale on takovým docela je. První dojem mu určí to, jak se má vůči vlkovi chovat a je hodně těžké tenhle první názor jakkoli pozměnit. Po určení prvního dojmu se už pak povaha rozděluje na přítele a nepřítele.
Pokud si určí vlka jako přítele, je zvědavý. Zkoumá, jaký ten vlk je, co mu může přinést, jaká jsou jeho tajemství. Je trochu ješitný a rýpavý, ale v tom lepším slova smyslu. Úsměv mu není cizí a upovídanost zrovna tak. Občas se může zdát trochu drzý, ale jindy je to zase ochranář, který by se postavil samotné Smrti, kdyby to znamenalo, že bude bránit čest jiného.
Ve chvíli, kdy první dojem nevyjde a vlk je určen jako nepřítel, je to jako stát proti kusu ledu, který má ostré hrany. Rýpavý jazyk, kterému není cizí útok slovní, fyzický i magický. Nenechá si nic líbit a mnohdy začne první krok útoku, protože si přijde neporazitelný. Nebo spíše nezabitelný. Ví, že může být poražen a zostuzen, ale dokud přežije, nějak mu na těch věcech nezáleží. A ve chvíli, kdy stojí proti nepříteli, žije pouze pro jedno slovo, které mu řekli, když byl malý – karma. Konej zlo a zlo se ti vrátí. Touha po pomstě je to, co mu koluje žilami, když prohraje souboj, když vidí, jak jiní provedli něco zlého jemu nebo komukoli jinému.
Ale i po rozdělení jeho povahy na dvě hlavní odvětví, které přichází v reakci na společnost, ve které je, existuje ještě zbytek jeho osobnosti, která je vždy stejná a silně zakořeněná. Prvním tím důležitým bodem je, že ať se ten vlk zdá jakýkoli, má neskutečný strach ze samoty. Jenom vědomí, že v jeho okolí nikdo není, že nemá nikoho, na koho by se mohl obrátit, nebo třeba jen podívat, mu stahuje žaludek a cítí se zle. Jako kdyby ani neexistoval a jeho samotná existence byla nepotřebná. Potřebuje ve své společnosti vždy někoho, aby věděl, že na světě ještě existuje. Není si tím jistý, protože mu přijde, že nikdy nebyl vlastní osobností. Že vždy patřil někomu, pod někoho, ale nikdy nebyl určen jako někým, kdo by byl snadno zapamatovatelný.
Dá se říct, že ten vlk nemá žádné ambice v životě. Nechce být někým, nechce ničeho dosáhnout, nemá touhu vyšplhat se v hierarchii. Jediné, co ho zajímá, jsou odpovědi na otázky, které v průběhu života položil, ale nikdy nezískal odpověď. Některé jsou prosté a potřebuje pouze najít někoho, kdo zná odpověď, ale jindy se jedná o to, co nikdo nedokáže odpovědět.
Před fyzickou silou upřednostňuje magie. Nebojí se sice použít sílu, ale ví, že v té oblasti není zrovna zručný a raději se pomůže magií, i když se to v určitých případech může považovat za podvod. Jeho vrozená magie je v tom značnou výhodou.
V životě potřebuje nějaký opěrný bod. Někoho, kdo bude v jeho pomyslném žebříčku známostí stát vysoko nad ním a bude tam jakousi modlou, za kterou se může otočit, když bude zmatený a nebude tušit, kam jít dál a co dělat. Původně to byla jeho matka, za kterou se stále otáčel, ale později pocítil, že od ní nemůže dostat tu oporu, kterou chtěl. Obrátil se proto k otci, kterého si na tom žebříčku momentálně drží.

Dá se říct, že pokud jde na svět potomek alf, něco se od něho očekává. Jisté chování, předpoklady, ambice a postavení k životu. Pokud však nejde o prvního potomka, ale o čtvrtého, dá se odhadovat, že by se od něho už tolik očekávat nemuselo. Snad by se mohlo jednat o toho posledního, kterého si chtějí rozmazlit, protože u jiných tolik šancí neměli.
Tak či onak, na svět přišel někdo, kdo zapadal do všech těch možností, ale vlastně ani do jedné z nich.
Nemesis se narodil uprostřed parného léta v jeskyni, kde se narodili všichni jeho sourozenci. Z vrhnu přišel na svět první a také vlastně i předposlední. Následovala ho jeho sestra, která byla o poznání menší a hubenější než on. Jméno dostal od svého staršího bratra, Sionna, který ho spojil ze dvou jmen – Nym, vlčice, která tehdy nebyla ještě jeho partnerkou a z Arcanuse, jejich otce.
Jestli se ze samého počátku šedý vlk něčím vyznačoval, byla to jeho fixace na matku a jistý odpor k otci. Žárlivost? Nejspíše se to tak dalo nazvat. Svůj negativní postoj dával prostě najevo, cokoli, co jeho otec udělal, to bylo špatně. Kdykoli na něho sáhl, to byla pro něho rána, kdy skučel a tvrdil, že je ve skutečnosti Arcanus jenom násilník a nic víc.
Nejspíše za to mohlo právě chování malého šedého vlka, ale brzy po jeho narození a prvním objevování světa také poznal něco, co neslo název hádka. Byl u toho, když se jeho rodiče pohádali ohledně jeho samotného. Arcanus obvinil Elisu, že Nemesis se Shireen ani nejsou jeho potomky, protože se dle všeho měla dříve spustit s šedým vlkem, který neměl v okolí dobrou reputaci. Rozhádaná rodina se na krátko rozdělila, kdy Shireen zůstala ve smečkovém lese a Elisa se vydala se svým synem k Životu, kam je následoval i Arcanus.
Ta výprava byla něčím, co Nemesise poznamenalo ze všeho nejvíce. Byl podzim, pršelo a celý ten den se už nesl v hodně špatné náladě. Elisa Nemesise odložila u zlatých kopců v díře, zapálila oheň, který neuhasínal a řekla mu, že se vrátí a počká na ni. Vlček čekal, moknul, bylo mu chladno, ale jeho matka nepřicházela. Odmítal ztrácet naději, avšak… nevracela se. Místo toho dorazil Arcanus, který sám netušil, co se s jeho partnerkou stalo, ale rozhodl se odnést vlče, které údajně nebylo jeho synem, domů. Nemesis zprvu nechtěl, ale byl unavený, promrzlý a co se mu mohlo jediné honit hlavou? Že ho matka opustila a nic víc.
Některé pocity se mohou vlčatům zdát zmatené, věc nepochopitelné a s tím vším se mohou vyrovnávat těžko. Nemesis se tím pokusil vyrovnat jednoduše – krádeží. Procházel okolo řeky s vlkem, u kterého ani netušil, že by to měl být jeho otec a narazil na želvu. Malou želvu, která se pouze pokoušela žít vlastním životem a místo toho skončila v měkkém stisku vlčete, které si ji vzalo, protože si myslelo, že se tím vyrovná se ztrátou vlastní matky.
Jenže želva nemohla nahradit ztrátu matku a vlče to brzy pochopilo. Rozhodlo se proto, že když matka nemůže přijít za ním, přijde on za ní. Nevěděl sice, kde by ji měl hledat, ale to nebylo ničím, co ho mohlo zastavit. Poprvé sám opustil les, kde se narodil, aby se vydal po stopách matky, i když netušil, kde ji vlastně ztratil. Brzo se proto mezi ztracenými ocitl i on sám a snad jediným důvodem, proč je stále naživu, je setkání s vlkem, kterého jako prvního mohl nazvat přítelem a poznal v té bolestivé době i nějaké radosti. Fiér si myslel, že by Nemesisovu matku mohli hledat u Smrti, což se však pletli. Elisa tam nebyla a ze setkání se Smrtí si Nemesis odnesl akorát tak hrůzu z té vlčice a jednu jizvu na nose. Za kterou sice nemohla Smrt, ale Fiérův pokus Nemesise vystrašit, když byl ještě rozklepaný ze setkání s Bohem.
Společně Elisu hledali několik dní, příšerně dlouhých a únavých, které skončily nezdarem. Místo vlastní matky poznal vlček radost, ale i fyzickou bolest, získal několik jizev a viděl dokonce i své mrtvé já, které se ho pokoušelo sežrat. Naštěstí ho z toho dostal Fiér, který uznal, že je načase vrátit se do lesa a počkat, zda se Elisa neobjeví.
Nemesis se nechtěl vracet, ne bez své matky, ale nemohl ani nic namítat. Byl unavený, strhaný a už se pouze nechal nést dospělým vlkem do smečky, kde ho čekalo překvapení. Viděl svou matku – živou, zdravou. Stála tam s Arcanusem a jeho sestrou, jako kdyby se nic nedělo. V mysli vlčete však ano. Místo radosti vnímal jenom jednu otázku – proč mě nehledala? On ji ano, ale ona ho nechala, aby byl sám.
Byl sice rád, že svou matku vidí, ale přesto si byl nejistý vším, co se stalo. Kdyby zůstal v lese, nebyl by zjizvený, vyděšený, nepotkal by Smrt a neviděl sebe samého mrtvého. Jenže to všechno se stalo a zůstalo v něm hluboko zakořeněné.
Blížila se zima, strach z opuštění Nemesise neopustil, naopak zůstal a převzal nadvládu nad jeho tělem. V té chvíli však nebyl opuštěný, protože byl se svou matkou, která ho chtěla naučit lovit. Šli spolu mimo les, dokonce na to místo, kde ji před pár měsíci hledal a potkal Fiéra. Pokoušel se o chytání malých syslů, zatímco Elisa se měla vypořádat s tulačkou, která se chtěla přidat do smečky, přestože se ani nenacházeli na území smečky. Nemesis viděl něco dalšího, co se v něm hluboko zakořenilo a usadilo se hned vedle pocitu opuštění – slabí si nic nezaslouží. Viděl, jak jeho matka napadá tulačku a sám to krátce na to praktikoval na hloupém vlčeti, které s ním žilo ve smečce.
Toho dne také viděl první sníh. Ledové období si moc neoblíbil, ale možná to bylo tím, co všechno v těch měsících, kdy svět byl obklopen sněhem, následovalo.
Nejdříve to byla hříčka samotného Osuda nebo jiného vyššího stvoření, které vzneslo na Asgaar vtípek a prokletí. Těla vlků byla proházena, malý Nemesis v kůži svého otce, který byl naopak jeho starším bratrem a bratr měl tělo Nemesise. I jiní byli propleteni, ale v té době se soustředil jenom na jedno – na sebe. Respektive na tělo Arcanuse, které oplývalo magií a dalo mu možnost zkusit vše, co si mohlo malé vlče přát. Obyčejné magie, o kterých mu vyprávěli po ty, které nikdy v životě neviděl. Vyzkoušel jich mnoho, ne všechny zcela úspěšně, ale našel v nich jednu krásnou, kterou sám chtěl ovládnout – přikazování. Přál si roznášet rozkazy světu, a to i přesto, že věděl, že si svou magii nevybere a zbývá mnoho času, než se mu projeví.
Pobyt v těle dospělého silného vlka mu navíc dalo znovu odvahu odejít za hranice lesa. Tam, kde mohl být chvíli sám a zkoumat, co se skrývá za lesy. Viděl moře, viděl vodopád, hory a cizí lesy. A v jednom to lese potkal vlčici. Druhého vlka, kterého mohl nazvat přítelem. Nejdříve spolu jenom mluvili, poznávali se – a Nemesis musel vysvětlovat, že ve skutečnosti je někdo jiný – a později se i bavili. Klouzali se po ledu, který ani jeden z nich neznal a vytvořili si tak vlastní název skluz. Poté šplhali do hor, ze kterých se klouzali dolů, protože to ostatně byla furt vlčata, která se chtěla bavit. I když jejich dovádění mělo na svědomí Biančino zranění, které je dohnalo do jeskyně, kde se museli skrývat, než Bianca bude moct chodit a přejde velká bouře, která přišla.
Doba to byla strašná. Oba měli hlad, žízeň, bylo jim chladno a nikdo netušil, kde se nachází. Naživu je udržovalo vlastně jenom společné mluvení o věcech, které se vůbec netýkaly zimy, protože jim to jako jediné pomáhalo až do nastávajícího dne, kdy se bouře začala uklidňovat a oni mohli opustit svou skrýš.
Mířili proti proudu jedné řeky, protože věděli, že po jejím břehu se oba dva dostanou domů. Bainčina cesta byla sice mnohem delší, ale alespoň nějakou dobu spolu mohli jít, než se zcela rozdělili.
Vypadalo to, že po každém dobrodružství venku se Nemesis vždy na chvíli uklidnil. Nepadal někde z vodopádu, neskrýval se v mrazu v jeskyni, pouze se snažil sekat dobrotu. Minimálně do chvíle, než se spřáhnul se svojí sestrou, kterou přesvědčil, ať jdou lovit, protože v lese nebylo co žrát. Sotva však vytáhli paty z lesa, problém si je nalezl a Nemesis s ním již byl obeznámen. Jednalo se o vlčici, které jeho matka dala jasně najevo, že není v lese vítána, ale ona se přesto ochomýtala poblíž. Nejspíše by na to ta vlčata neměla být hrdá, ale vlčici napadly a Shireen jí dokonce urvala kus ucha, které následně darovala Sionnovi.
A poté zase přišla chvíle sekání dobroty, než ho zase přestalo bavit sedět ve smečce a raději se chtěl... projít. Chtěl dokonce vidět i Smrt, protože se blížil jeho první rok života a on chtěl vědět, jaká se v něm skrývá magie.
Než však došel ke Smrti, potkal vlka, který se v jeho hlavě a srdci zaryl ze všech asi nejvíc. Hnědý od hlavy až po špičku ocasu, zelené oči, které nikdy neviděl. Přišel mu z počátku možná trochu zvláštní, ale asi to, jak byl jiný, než ostatní ho na něm upoutalo nejvíce. Jmenoval se Alastor a i on mířil ke Smrti, o které tvrdil, že je jeho kmotka. Nemesis to moc nechápal, ale šel s tím vlkem, ostatně měli stejný směr, proč nemít společnost? Nesnášel samotu a Alastor mu byl tou nejlepší společností, kterou si mohl přát.
Ke Smrti šel první Alastor, který se však vrátil... zničený. Zhroutil se k zemi a v Nemesisovi se probudil hloupý pud ochrany přítele a vydal se za Smrtí v rozložení, ve kterém chodit neměl. Jeho drzost byla brzy potrestána a on skončil na zemi, mohutná černá tlapa mu šlapala na krk a nemohl dýchat. Smrt se ho rozhodla ušetřit s výhružkou, že se už nikdy nesmí vrátit a on se rozhodl poslechnout. Setkání s ní bylo podruhé stejně hrozné, ale tentokrát to dělal pro Alastora.
Společně se vydali i k Životu a každým krokem Nemesis cítil, že k tomu vlkovi tíhne a bude ho bolet, až od něho odejde, protože se vlci vždy musí rozdělit. Jenže... chápal sice, že se musí rozloučit s Fiérem. Byl dospělý, měl partnerku a svoje povinnosti. Chápal, proč i Bianca musí odejít, protože patřila do jiné smečky. Ale rozdělení s Alastorem? Nedávalo mu to smysl. Mladý hnědý vlk byl tulák a on byl také skoro dospělý, tak proč nemohl jít s ním? Přemýšlel nad tím několikrát, dokonce se nesoustředil na nic jiného, ale... nahlas to nikdy neřekl.
Sám se tak dostal do té části života, kdy sám neví, co chce. Zůstat ve smečce nebo odejít? Navždy následovat hnědého vlka, nebo pochopit, že oba dva mají svůj život? A to nejdůležitější – kým vlastně chce být? Nikdy nad tím nepřemýšlel, nikdy nehledal, co by vyhovovalo jeho hlavě a srdci. Po roce života by se tak dalo říct, že je ten vlk ztracený. Všude, mezi všemi a hlavně v sobě.
Ale... třeba se někdy najde.