Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Velké houští přes Mahtaë jih

Prchala jsem s Artyomem před tím podivným nebezpečím, které ani jeden z nás nechápal. Bojovala jsem s panikou a vší silou se snažila udržet krok s tmavým vlkem, který právě vyslovil něco tak šíleného, až se mi nechtělo věřit, že jsem mu správně rozuměla. "Cože?" vyjekla jsem. "To ses dočista pomátl? Jako že bych tě měla prostě nechat umřít? Ani náhodou!" Teď už mi z očí vážně vyhrkly slzy. Proč si vůbec myslel, že bych na něco takového měla přistoupit? Nemohla jsem ho opustit, kdyby na to přišlo. To přátelé nedělali - a já už Artyoma za přítele považovala. A proč byl tak připraven a ochoten obětovat vlastní život? To v něm skutečně neviděl takovou cenu, jako v životě kohokoliv jiného?
Běželi jsme dál a já se už neohlížela. V hrudi mě z toho úprku už pálilo a docházel mi dech, ale nemohla jsem zastavit. Náš cíl se ale blížil. Zastavili jsme na břehu řeky, která se dál vlévala do obrovského jezera, které muselo být mořem. Jindy bych se mu možná obdivovala, ale dnes byly mé myšlenky úplně jinde. "Já to rozhodně zjišťovat nechci," vyhrkla jsem. Nechtěla jsem se k tomu vůbec přibližovat, ať to bylo cokoliv. Ještě jsem pořád funěla a popadala dech, chvílemi se mi z hrdla vydral nějaký zbloudilý vzlyk, nemohla jsem se vůbec uklidnit. Artyoma napadalo, kdo by za tím mohl stát. Já ale o podobné bytosti nikdy neslyšela. "Smrt? Tu neznám. Myslíš, že..." Chladné spáry hrůzy jako by mě náhle sevřely a začaly drtit. "Myslíš, že... že... Smrt... proč se jí říká Smrt?" Strach, strach, strach se mi už zase zažíral svým chladem až do kostí. "Chce - nás - všechny - zničit?" vyrážela jsem ze sebe jednotlivá slova a cítila jsem, jak se mi roztřásly nohy a vlastně celé tělo. Ani jsem si neuvědomila, že jsem stáhla ocas a krčím se jako nějaký rozklepaný ratlík. Uvědomovala jsem si jen, že se nedokážu pořádně nadechnout, že jen marně lapám po dechu a srdce mi hrozí vyskočit z hrudi. Umřeme? Nemůžeme umřít. Nechci umřít. Nechci, nechci, nechci... Krizové situace jsem nezvládala a tohle krize jistě byla. V uších mi hvízdalo. "Chci... domů," zaúpěla jsem prosbu, která většinou vycházela z tlamy malých vlčat.

Každá příjemná chvíle nakonec musí skončit. Jako bych to nevěděla. Jen jsem na to zkrátka s oblibou zapomínala. Jenže ona skutečnost se ráda připomínala sama od sebe - tentokrát se jí to povedlo v podobě kouřového pachu, který se nám začal pomalu vtírat do čenichů. Byl to hodně podivný večer, tichý, ale až přespříliš tichý. Ptáci zmlkli, všechno ztichlo. Jako by se celý svět nadechoval, napadlo mne, ale... nadechoval se k čemu? Zdálo se mi, že ve vzduchu visí nebezpečí, nějaká zlá, hrozná předtucha svírala moji duši. Zahleděla jsem se na Artyoma, hledala jsem u něj ujištění o tom, že všechno bude v pořádku, možná i nějaké zcela a naprosto nevinné vysvětlení toho, co se děje. I on ale vypadal nejistě. Samozřejmě. Má přece z ohně strach. "Co budeme dělat?" špitla jsem. Neviděla jsem žádný oheň, jen jsem cítila dým.
Ale Artyom naštěstí měl plán. "Věřím ti," bylo jediné, na co jsem se zmohla, než jsem poklusem zamířila za ním ven z křoví. A vtom se ozvala ta rána, jako zadunění hromu kdesi na severu. Na zlomek vteřiny jsem se ohlédla a s hrůzou si uvědomila, že nebe na severu svítí rudou září. Zarazila jsem se jako přimražená. "Artyome! Co se to... co se to děje?" zaúpěla jsem, protože to vypadalo hrozně, děsivě, naprosto příšerně. Umřeme? Co když umřeme? Když jsem se ale ohlédla, Artyom už byl o kus dál. Hrůza z toho, že bych snad měla zůstat sama v takové příšerné chvíli, mě donutila pořádně natáhnout krok. Kam že jsme to mířili? K moři? Hnala jsem se za tmavým vlkem a jen stěží se bránila naprosté panice.

//Ústí přes Mahtae jih

Čas nám ubíhal celkem příjemně. Ve skrytu křoví na nás nemohl ani déšť, ani horké sluneční paprsky, i když teplo tedy bylo pořádné, dokonce i s přicházejícím večerem. Vyměňovat si naše životní pohledy bylo rozhodně zajímavé. Jeden se mohl leccos přiučit a podívat se na věci taky z trochu jiného úhlu.
Zažertovala jsem, že bychom si to mohli rozdělit, jednomu na ostražitosti trochu přidat a druhému ubrat, ale měl pravdu, že kdyby to takhle fungovalo, svět by byl asi o hodně méně rozmanitý. "To asi ano," zasmála jsem se. "Takhle je to nejspíš lepší, když je každý unikátní a jedinečný." Olízla jsem si čenich a široce se usmála, když hnědý vlk se zjizvenou tváří pronesl, že mě rád poznal. "To i já tebe," řekla jsem a myslela to zcela upřímně. "A jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct." Trochu - ne, vlastně hodně se mi zpočátku zdálo, že se Artyom domnívá, že si pomoc nezaslouží. Ale to samozřejmě nebyla pravda. Potřásla jsem hlavou: "Kdepak, i ty jsi mi hodně pomohl a za to ti patří dík."
Mohla jsem si myslet, že Artyom nepatří k těm, které by vyděsily nějaké pověsti a pohádky. "No... to asi ano," souhlasila jsem váhavě, ale sama jsem věděla, že já se nechám vyplašit lecjakou děsivou historkou. Jak si jeden vůbec mohl být jistý tím, co je doopravdy skutečné a co je úplný výmysl? Jistě v sobě spousta těch příběhů měla alespoň zrnko pravdy... Lehce jsem se otřásla a radši se soustředila na veselejší věci. Třeba proč se srnám v Artyomově jazyce říká kozulja. "Možná. Je pravda, že jsou srny vlastně takové kozy, jen trochu jinačí," přemítala jsem, na lovnou zvěř jsem expert nebyla, což ostatně vyšlo najevo hned vzápětí. "Jak říkám, možná tady kolem na pláních? Pomohla bych ti, nebo bych to alespoň zkusila, ale nemohu ti nic slibovat..."
Jenže vtom mého společníka cosi zarazilo. "A co?" nechápala jsem nejdřív, ale pak jsem to také ucítila. Kouř? "Vlastně... ano." A také bylo podivné ticho, což jsem si až dosud neuvědomila. Ptáci jakoby zmlkli. Ve vzduchu cosi viselo jako podivná předtucha, zlověstná předzvěst něčeho zlého. "Něco... něco asi není v pořádku," polkla jsem nasucho a obrátila poplašený pohled zlatých očí k Artyomově tváři.

Déšť ustal a naše kožichy začaly pomalu vysychat, zatímco jsme se skrývali v křoví jako dva nějací spiklenci. Trochu jsem se tomu usmála, ale jen tak lehce. Snažila jsem se soustředit a neztrácet se příliš v myšlenkách, jak jsem měla ve zvyku. Dávala jsem pozor, co Artyom říká.
Zdálo se, že můj přístup k životu se mu zamlouval, či to alespoň tvrdil. Věděla jsem, že to občas někomu připadalo hloupé nebo naivní, ale pro mě to bylo zkrátka normální. Měl ale pravdu v tom, že někdy není úplně snadné to dobro najít. "Někdy je jeden musí hledat vážně složitě," přisvědčila jsem tiše a trochu svěsila uši, když jsem viděla, jak Artyom dumá nad mými slovy. Nechtěla jsem v něm nějak vyvolávat starou bolest. Tiše jsem si povzdechla, když konečně promluvil a vysvětlil, že je pro něho po všem co zažil těžké věřit druhým. "Možná... není tak špatné být nedůvěřivý a opatrný. Já prý ostatním věřím zase až příliš," potřásla jsem hlavou. "Možná bychom si měli tu důvěřivost a nedůvěřivost rozdělit nějak mezi sebe a pak bychom byli dva úplně normálně ostražití vlci," zasmála jsem se nápadu, který se mi v tu chvíli vynořil v hlavě. Jen jsem doufala, že hnědý nenabude dojmu, že se snad směju jemu.
Vypověděla jsem mu další věci o svém domově. "Bylo to bezpečné místo," přikývla jsem. "Taky si myslím, že mí rodiče vybrali dobře." Trochu jsem ale nakrčila čelo, když Artyom pronesl o vlcích, kteří věřili strašidelným historkám, za slaboduché. Nebo tak něco. "Hádám, že by ses asi takovými povídačkami nenechal vyděsit, že?" otázala jsem se. Věděla jsem, že já bych se asi zastrašit nechala. Ne, že bych věřila na strašidla, ale... Vlastně jsem na ně asi věřila. Proč by se jich vůbec někdo bál, kdyby vůbec nebyla skutečná? Jistě, byly to skoro určitě jen povídačky pro vlčata, ale kdo si tím mohl být jistý, že? Lehce jsem se otřásla a odolala jsem touze paranoidně se otočit přes rameno, jestli tam nestojí nějaký bubák.
Radši jsem věnovala pozornost cizím názvům zvířat, které na mě Artyom vychrlil. "Kozulja," zopakovala jsem a uculila se: "To se mi líbí." Snažila jsem se všechna ta nová jména zapamatovat a nacpat si je do paměti, aby mi jen tak nevyklouzla, až bych málem přeslechla další otázku. "Zvěř?" vyhrkla jsem, jako bych o ní snad nikdy neslyšela. "Ach, jasně. Zvěř. No... hádám, že na té pláni přes kterou jsme běželi, by nějaká mohla být?" Znejistěla jsem ale tváří v tvář možné hrozbě toho, že bych byla zatažena do lovu. "Já ale nejsem moc zdatný lovec," přiznala jsem. A to bylo ještě řečeno mírně. Nikdy jsem nechytila nic většího, než zajíce.

//Náhorní plošina

Z otevřené pláně jsme došli až do skrytu stromů. Nebo možná spíš křoví. Nebyla jsem si jistá, jak přesně nazvat tu houštinu, která nás objala, ale hlavní bylo, že jsme v ní byli skrytí před výkyvy počasí. Artyom se zamýšlel nad tím, co jsem mu řekla a pak zase vyzval k zamyšlení mne. Že dobro a zlo jsou v rovnováze, tomu jsem asi i věřila - přála bych si samozřejmě, aby vždycky převažovalo dobro, ale bylo mi jasné, že svět nikdy nebude jenom růžový. Také ale nikdy nebude úplně zlý, aby se na něm už nic hezkého nenašlo. Ovšem skoro se zdálo, že to Artyom vidí trochu naopak, než já. "Hm, když kolem mě převažuje dobro, většinou se na nic zlého nesoustředím," střihla jsem ušima. "A na nemilých situacích se snažím najít alespoň něco hezkého, i když to není někdy moc snadné, pravda." Byly chvíle v mém životě, kdy se mi zdálo, že slunce už nikdy nevyjde a už nikdy nebude lépe. Jenže to bylo to - slunce nakonec vždycky vyšlo a teď, když už uplynul nějaký ten rok, ta bolest skoro vymizela. Občas se pořád objevovala, vyplula na povrch, jako když se před nedávnem Adiramovi omylem podařilo zasáhnout bolestivé místo, ale... nebylo to nakonec taky k něčemu dobré? Zavedlo mě to do toho rozkvetlého háje a tam jsem potkala Artyoma, který byl rozhodně nejzajímavějším vlkem, na jakého jsem narazila za opravdu dlouho dobu. "Přece jen se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. I když to spíš asi záleží na tom, jak se na to kdo zrovna dívá."
Zamávala jsem ocasem, když Artyom můj rodný hvozd označil za bezpečné místo pro vlčata. "To ano. Nic nám tam nechybělo," pronesla jsem s úsměvem, jak jsem vzpomínala na ta bezstarostná léta. Trochu jsem se zarazila nad tou poznámkou - od koho jiného by mohlo něco hrozit? Od nikoho z mojí rodiny určitě ne. Přešla jsem to ale bez většího pozastavení a pokrčila rameny, když se vlk začal víc zajímat o ta naše "strašidla". "No, krajem kolovaly různé pověsti. Byl to hodně starý, zarostlý hvozd, asi by se mohl zdát strašidelný tomu, kdo to tam neznal. A myslím, že táta taky po okolí roznášel nejrůznější historky, aby nás nikdo neobtěžoval," zasmála jsem se. Nedocházelo mi, ani teď v dospělosti ne, že vyrůstat v izolaci jediného lesa bez kontaktu se světem není tak úplně normální, stejně jako počínání mých rodičů. Bylo to jediné dětství, jaké jsem znala, a dívala jsem se na něj skrze růžová sklíčka.
Naučit se novou řeč asi nebylo úplně snadné, ale fakt, že se podobala té jeho rodné, to usnadňoval. "Myslím, že ji ovládáš slušně. Rozumím ti skoro bez problémů," usmála jsem se na Artyoma - nějaké slůvko jsem pravda sem tam nepochytila, ale většinu jsem si dokázala domyslet a hlavní bylo, že jsme se domluvili, ne? Usadili jsme se do skrytu olistěných větví a já se zamyslela, jaká slova bych mohla chtít slyšet. "Hmm, já nevím..." Rozhlédla jsem se kolem a nakonec plácla první, co mě napadlo: "Co takhle nějaká zvířata?"

//Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Bylo to asi skutečně otázkou štěstí, na koho vlk zrovna narazí. Artyom se na to ale díval poněkud černě. Svou větu sice nechal nedokončenou, ale mohla jsem si to domyslet. "Nojo. Stát se může leccos... ale někdy taky stačí jedno správné setkání a všechno je hned lepší!" nadhodila jsem s nadějí.
Nepřekvapilo mne, že o Morhonském hvozdě nic neví. Bylo to skryté místo, kam nezabloudila živá duše kromě mojí rodiny. "Vlastně bych se dost divila, kdybys o něm slyšel," pronesla jsem a otřásla si rychle přebytečnou vodu z kožichu. Celkem zbytečně, protože dál pršelo a hned se mi v srsti usazoval nový déšť, ale i tak jsem se hned cítila o něco lehčí. "Nikdo tam moc nechodil. Kolem se povídalo, že tam straší, takže se mu vlci vyhýbali - ale já tam žádné strašidlo nikdy neviděla." Kdoví, jak to tam vypadalo dnes? Les byl určitě pořád stejný, ale žila tam moje rodina pořád? Ta myšlenka mě bolestivě bodla u srdíčka, tak jsem ji odsunula stranou.
Zvědavě jsem naslouchala tomu, co Artyom říkal o své rodné zemi a jazyce, kterým tam mluvili. "Ještě jsem vlastně nikdy nepotkala nikoho, kdo by mluvil cizí řečí," přiznala jsem. "Bylo těžké se naučit tu naši?" zajímala jsem se a oči se mi rozzářily, když mi Artyom nabídl, že mě naučí nějaká další slova. "Jistě, to by bylo skvělé! Ráda se něco přiučím," poskočila jsem si v dešti jako malé vlče a tlama se mi roztáhla do zářivého úsměvu.

//Velké houští

Pokrčila jsem rameny. "Možná nechodí. Rozhodně je hodně těch, kteří si hledí jen sami sebe nebo chtějí druhým uškodit... ale těch dobrých je taky spousta," nahlížela jsem na to z trochu optimističtějšího úhlu. Většina vlků, které jsem v životě potkala, mi nechtělo nijak ublížit a spousta mi jich i pomohla. Možná jsem měla jen štěstí, ale chtěla jsem věřit, že na světě je pořád dost dobra. Sama jsem se k němu snažila co nejvíce přispívat.
Konečně jsem se dozvěděla i jeho jméno. Artyom. Moje jméno nejspíš zaznívalo ozvěnou jeho rodného kraje, o kterém jsem ovšem vůbec nic nevěděla. "Ze... Sibíri?" zopakovala jsem a zavrtěla hlavou: "Kdepak. O takové zemi jsem nikdy ani neslyšela. Já jsem se narodila v Morhonském hvozdu, ale myslím, že ten s tou Sibí- s tím Sib- eh... s tou zemí nemá nic společného." Teď jsem ale byla zvědavá. Do hlavy se mi nahrnula spousta otázek, které jsem ještě na chvíli odsunula stranou, i když mi bylo jasné, že se brzy vyvalí do popředí.
Nejdřív jsem ale přednesla svůj nápad s tím, že bychom se mohli porozhlédnout kolem a možná poznat trochu z okolí. Třeba bychom našli i něco k snědku, kdoví? Artyom měl ale nejspíš pravdu, když navrhoval, že nejprve bychom si měli hledat úkryt. Déšť totiž zesiloval a blesky, které každou chvíli rozčísly oblohu, začínaly trochu děsit i mě. Dokud jsem nebyla sama, bouřky jsem se příliš nebála, ale i tak jsem měla pocit, že se mi dušička vždycky trochu zachvěje, když uslyším prásknutí hromu. "Dobrý nápad. Tak vyrazíme, něco tu poblíž jistě bude," zamávala jsem ocasem a vykročila za ním podél řeky. "Takže... ty jsi z té Sibíri?" nedokázala jsem konečně udržet na uzdě svou zvědavost. "Je to daleko? Mluví se tam tím jiným jazykem, kde žízeň je život a život je břicho a... tak dál?"

//Náhorní plošina přes Medvědí řeku

Proč bych se vůbec starala o někoho, koho ani neznám? No. Dobrá otázka. Věděla jsem, že je hodně vlků, kteří si hledí jen svého a na ostatní se příliš neohlížejí, ale já taková nebyla. Nepřišlo mi správné se k vlkům obracet zády, když by mohli potřebovat přítele. Jen díky vlkům, kterým nebyl ukradený osud naprosto cizí vlčice, jsem pořád ještě byla naživu. Bylo jedině dobře snažit se podobnou laskavost rozširovat sama. I když hnědému třeba zrovna nešlo o život. "Asi jsem prostě taková," odpověděla jsem stručně, neboť uspořádat všechny ty myšlenky do slov, která by dávala smysl, bylo trochu nad moje síly. "Imja... jakože jméno?" pokoušela jsem se domýšlet si, jaký by asi mohl být význam toho slova. "To se přece dá snadno napravit," pousmála jsem se a uvědomila jsem si, že ani on moje jméno nezná. Tak jsem se do toho napravování rovnou pustila: "Já jsem Jasnava."
Nebyl zvyklý na pomoc druhých, dokonce s ní ani nepočítal. Věděla jsem už, že nechce, abych ho litovala, ale přesto mě to bodlo u srdce. Svět dokázal být krutým místem. Tiše jsem si povzdechla, ale držela jsem jazyk za zuby. "To nic," broukla jsem, když se omluvil, že mě nazval lhářkou. "Prostě nedorozumění." Zabolelo to slyšet, to ano, ale nejspíš to tak nemyslel. Navíc jsem věděla, že ostatním občas připadám podivná a už spousta vlků měla problém pochopit, o co mi vlastně jde, když mě ve výsledku nešlo vlastně o nic konkrétního. Prostě jsem... byla a snažila se být taková, abych se za sebe nemusela stydět.
Na chvíli se mezi námi rozestřelo mlčení, narušované jen občasným vzdáleným zaduněním hromu. Teď už se to zdálo blíž a noční obloha byla zakrytá černými mraky. Ve vzduchu byl cítit déšť. Brzy to asi začne. Když hnědý zase promluvil, už jsem mu znovu nepřipomínala, že žádnou "odměnu" nechci. Nebyl hloupý, už mu to přece muselo dojít. "Já to tu taky příliš neznám," přiznala jsem. "A zrovna prvotřídní lovec taky nejsem. Možná bychom se ale mohli po nějakých takových místech porozhlédnout, až se ta bouřka přežene?" navrhla jsem a lehce se otřásla, když mi první studená kapka dopadla na čenich. Slíbil, že když budu potřebovat pomoci nebo poradit, udělá, co bude moct. S vděkem jsem se usmála, i když mě zrovna vůbec nenapadalo nic, s čím bych mohla chtít pomoct. "Tak děkuji. A nápodobně," řekla jsem, aby bylo jasné, že i já jsem ochotná pomoci jemu - i když jsem taky nebyla z nejsilnějších nebo nejschopnějších.

Šla jsem za ním prostě proto, že se uprostřed naší rozpravy rozběhl kamsi pryč a já netušila proč. Jistě, že jsem se o něj v tu chvíli bála! Jenže vlk, jehož jméno jsem stále neznala, si to celé vykládal asi úplně jinak, než to ve skutečnosti bylo. "Tak to není," pokoušela jsem se to vysvětlit, ale měla jsem pocit, že akorát zabředám hlouběji do jakého nedorozumění. "Nebála jsem se - tedy, ano, ale ne protože... Prostě jsem netušila, co tě tak vyděsilo." Zamávala jsem krátce ocasem, jen jedno zhoupnutí sem tam a lehce se pousmála: "Přece jsem neřekla, že by sis neporadil. Ale vlk si vždycky nemusí poradit úplně sám, ne? Když má tu možnost?" Doufala jsem, že neříkám něco hloupého. Jeho náhled na svět byl podle všeho od toho mého dosti odlišný.
Jenže pak mě obvinil ze lhaní. Lehce jsem sebou škubla, jako by mě snad plácl po čenichu. "Lhát?" vydechla jsem. Ale ne, co jsem to vyvedla? "Ale já přece nelžu. K čemu by mi to bylo?" To docela zabolelo. Nebyla jsem nikdy lhářkou - a proč bych mu lhala o něčem takovém? "Nešla jsem za tebou, protože jsem si myslela že si neporadíš nebo protože by mi tě bylo líto. Vážně ne."
Vážně o sobě smýšlel tak špatně, že nemohl uvěřit ničemu z toho, co jsem říkala? Věřil, že by s ním někdo mohl chtít trávit čas jen tehdy, když bude k něčemu užitečný? To by mi možná vážně líto bylo. A... opravdu si s ním nikdo rád nepovídal? "Ale byla to přece zajímavá rozprava," pípla jsem, protože už jsem netušila, co říct a co si raději nechat pro sebe. Nemohla jsem ale dost dobře zůstat úplně zticha. Taky jsem jedné části z toho, co říkal, zase vůbec nerozuměla - ili ty pervaja? Nechala jsem to raději být.
Snažila jsem se zklidnit jeho strach, který vyvolávala blížící se bouře. Akorát ho to ale asi více rozesmutnilo. "Nemusela jsem sem běžet," podotkla jsem tiše. "Jsem tady, protože chci. A žádné hlouposti jsem taky neslyšela."

//Třešňový háj přes Středozemku

Prchal a já pořád nevěděla před čím vlastně, ale byla jsem mu v patách. Skoro. Divokému tempu jeho úprku jsem tak úplně nestačila. Požár, říkal, ale já necítila ani závan kouře, neviděla jsem jediný plamínek. Jenže on utíkal, jako by mu za patami vážně hořelo. Nechtěla jsem, aby utekl a zmizel. Takhle vyplašený by přece neměl zůstat sám. Už jsem pozapomněla na jeho poznámku o tom, jak se ostatním vyhýbal. Ani mě nenapadlo, že by o mou společnost vůbec nemusel stát.
Dohnala jsem ho až u jezera, kolem kterého nervózně poklusával. Konečně jsem zvolnila divoký běh a začala do rozpálených plic popadat dech. "Počkej," vydechla jsem znovu udýchaně. Zdálo se, že jsem ho znovu překvapila, tentokrát tím, že jsem za ním šla. Možná prostě jen bylo velmi snadné ho překvapit. "Jistě, že jsem šla," pousmála jsem se, ale ten výraz na mé tváři poněkud pohasnul, když o sobě hnědý řekl, že nikomu není nijak užitečný. Že to všichni vědí a proto ho nechávají osamotě. Ucítila jsem tíhu u srdce. "Proč bys mi měl být nějak užitečný, abych chtěla zůstat?" zeptala jsem se tiše. Přece jsem mu už povídala, že nehledám pomoc. Nechtěla jsem ho k ničemu využívat. "Dobře se mi s tebou povídalo. A nechtěla jsem, abys vběhl do nějakých potíží, když jsi najednou začal tak prchat." Naklonila jsem hlavu ke straně, zahleděla se do napjaté tváře, která na sobě nesla tu děsivou jizvu.
Vzdálené hřmení v sobě neslo příslib bouře, která se už brzy přižene. Právě ona byla nejspíš důvodem jeho strachu. Věděla jsem, že blesk občas uhodí do stromu, že ho může rozčísnout vedví jako nic a že není zrovna nejbezpečnější se v bouřce shovávat pod osamělými stromy. O takových požárech, o jakých mluvil, jsem ale nikdy neslyšela. On o tom ale věděl hodně - možná o tom slyšel, ale spíš to znělo, jako by něco takového sám zažil nebo alespoň viděl. A bál se toho. "To se ale stát nemusí," pronesla jsem ve snaze ho uklidnit, i když to vyznělo poněkud chabě. "Bouřka nás třeba obloukem obejde a uslyšíme jen hrom v dálce." Hnědého ale zachvacoval strach, viděla jsem to na něm, zahleděl se kamsi k nebesům a hrudník se mu silně zvedal a klesal. Jestli oheň přijde sem... "Žádný oheň tu není," řekla jsem tiše a přikročila k němu o krůček blíže, až jsem stála vedle něj a hleděla přibližně na stejné místo, k černým mrakům, které se sbíraly nad lesy. "I kdyby přišel, jsme v bezpečí. Sám jsi to přece říkal, ne? Jsme u jezera a u řeky, před námi je veliká louka, kdyby se něco stalo, máme spoustu míst, kam můžeme utéct."

Do tváře jsem mu neviděla, ale podle jeho dalších slov jsem poznala, že jsem ho asi překvapila. Čím? Že jsem nehledala pomoc? Asi to bylo... zvláštní. Dokázala jsem si představit, že ještě před chvílí, tam mezi kořeny stromu, roztřesené uplakané klubko čehosi, jsem nevypadla příliš statečně. Ani teď jsem se tak necítila, pořád ještě trochu roztřesená, ale pomoc - pomoc jsem v tuhle chvíli už nehledala. Nejspíš bych mluvila jinak, kdyby teď stíny vířily všude kolem, to bych ho nejspíš prosila a žadonila a lepila se mu k boku jako vyplašené vlče. Teď ale stíny dávno odletěly a já nebyla sama, aby hrozilo, že se hned zase vrátí. Moje mysl byla možná poněkud pochroumaná, ovšem jistou její výhodou bylo, že se z toho nejhoršího vzpamatovávala celkem rychle, jakmile se situace vylepšila. Rychle si ale také dokázala na to nejhorší vzpomínat. To už tak skvělé nebylo.
Vlk se opět rozhovořil a já poslouchala, ovšem ne všechna slova jsem pochytila a s touhle jeho krátkou řečí jsem měla trošku problém. Asi jsem ale pochytila ten hlavní význam. Trochu jsem si povzdechla. "Vysávají sílu... ano, to asi dělají. Možná z ní žijí? Nebo ze strachu?" to už jsem ale spíše jen přemýšlela nahlas, takže jsem lehce zavrtěla hlavou. "Hádám, že já se to nikdy příliš skrývat nesnažila," uvědomila jsem si. O kolik těžší to muselo být, snažit se za každou cenu udržet ono tajemství skutečně tajným? To musel být nikdy nekončící boj. Pak by se dalo i pochopit, proč se vlk vyhýbal společnosti. Pokud jeho stíny nevylézaly ze samoty, jako ty moje. "Takže... tulák samotář?" pousmála jsem se lehce k siluetě mezi stromy. Já byla na druhou stranu tulák, co se chytal každé společnosti, kterou mohl najít. Možná by bylo snazší si najít nějaký stálý domov... ale všeho do času.
Jeho řeč jsem zvládala více méně rozšifrovávat, ovšem když se dostal k tomu, že v "žízni není mnoho pěkného", zmátlo mě to. Jistě, že žízeň nebyla nic příjemného, ale tušila jsem, že to se mi asi sdělit nesnažil. Jak jsem předpokládala, nešlo totiž vůbec o žízeň. Byl to "život". "Ach," přikývla jsem a dozvěděla se ještě, že v jeho jazyce slovo pro život značí něco úplně jiného. Jestli tohle není pořádně matoucí. Žízeň byla život, protože život byl... asi břicho, možná krk. Tak jsem se v tom zasekla, až jsem si málem neuvědomila, co se mi to prve snažil říct.
"V životě je ale spousta hezkých věcí," namítla jsem trochu smutně, když se mi konečně rozsvítilo. "I když je-" Jenže něco se změnilo. Ve vzduchu už delší dobu visela předzvěst bouřky, ale stín mezi stromy se při tichém zadunění hromu náhle otřásl a pak vzhlédl k obloze, čímž mi konečně odhalil svou tvář. Jakákoliv slova jsem se chystala vyslovit mi zmrzla v hrdle. Celá polovina jeho tváře, kterou přede mnou dosud držel schovanou, byla jedinou jizvou. Vypadalo to... děsivě, ale můj úlek a překvapení vydržely jen chvíli, než je nahradilo bodnutí lítosti. Co hrozného se mu asi muselo stát? Co vůbec mohlo způsobit taková zranění a jak je mohl přežít? Ale nebyl čas na přemýšlení, ani na otázky, protože můj společník se náhle pustil na úprk. "Požár?" vykřikla jsem a rozběhla se za ním. V běhu jsem větřila a rozhlížela se, necítila jsem ale žádný kouř. "Počkej!" natahovala jsem nohy, abych mu stačila. Nechtěla jsem, aby se mi teď ztratil! Ale jeho nohy nesly dál a dál a tak jsem já taky musela běžet, i když už jsem za poslední dny měla naběháno až až.

//Medvědí jezero přes Středozemku

Temná silueta mezi stromy poslouchala. Tedy... předpokládala jsem, že poslouchá. Jaké podivné setkání. Jaký zvláštní rozhovor. Už dlouho jsem však nepotkala nikoho, kdo by rozuměl. Dlouho? Možná se spíš hodilo říct nikdy. Jistě, že Ashton a Elric to chápali, ale rozuměli tomu doopravdy? Tenhle poloskrytý cizinec snad měl zkušenosti z první tlapy. To bylo něco nezvyklého. Něco, s čím jsem se ještě nikdy nesetkala. Nebyla jsem tedy možná sama.
"Nejspíš?" zaváhala jsem. Stíny jsem začala vidět až jako dospělá, po všech těch strašných věcech, co se staly. Ale nečekaly tam už dřív? Předtím jsem nikdy nebyla tak sama, aby se odvážily vylézt, takže jsem o nich ani nevěděla, ale číhaly tam nejspíš odjakživa. To jsem si alespoň myslela. Na jeho další slova jsem jen přikývla. Ano, vždycky jsem si jen přála, aby stíny zmizely, jenže ony nikdy nebyly příliš poslušné. Někdy opravdu zmizely, ztratily se i na dost dlouhou dobu, ovšem nakonec se vždycky vrátily. "Nehledám pomoc," řekla jsem polohlasně. "Už s nimi žiju dlouho. Většinou... si taky umím poradit." Tentokrát se to příliš nepovedlo, že? Setkání s Adiramem vytáhlo na povrch příliš mnoho staré bolesti. Obvykle jsem to ale nějak zvládla. Možná ne vždycky zrovna nejlépe, ale nějak ano. "Jen jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by se potýkal s něčím podobným. Myslela jsem, že jsem sama."
Dosud jsem mu rozuměla celkem v pořádku, i přes jisté podivnosti jeho řeči, ale to, co řekl jako další, mi vážně nějak přeletělo přes hlavu. "V... žízni?" zarazila jsem se a přemýšlela, co jiného by "žízeň" mohla značit, než vyprahlé hrdlo z nedostatku vody. Muselo to být něco jiného, protože takhle to příliš smysl nedávalo. "Asi nerozumím, co myslíš." Naklonila jsem hlavu lehce ke straně. "Nechtěl bys... vyjít z toho stínu? Prosím?" požádala jsem pak opatrně. Chtěla bych vidět, s kým vlastně mluvím. Nutit jsem ho ale taky nechtěla.

Stáli jsme kousek od sebe a já mu stále ani pořádně neviděla do tváře. Jako by ji naschvál skrýval, nedíval se na mě přímo, ale po straně. Možná by mi to mělo být podezřelé, snad to i vzbuzovat obavy, ale moje pozornost se momentálně upínala úplně jinam. Duši jsem měla pořád plnou rozjitřených pocitů, ke kterým se teď přidalo napjaté očekávání. Mohl existovat někdo, kdo zažil to samé, co já? Třeba taky viděl stíny. Třeba alespoň rozuměl tomu, odkud přišly. Snažila jsem se ale neočekávat příliš mnoho. Nesnesla bych asi další zklamané naděje. Už tak jsem jich měla plnou hlavu. Tiše jsem popotáhla a pomalu se posadila, když vlk začal mluvit.
Měl hrubý hlas, ale mým uším nepřišel nepříjemný. Některá slova byla zvláštní - etogo? - rozuměla jsem mu ale bez větších problémů. Možná to byl cizinec, z nějaké daleké země... a podle toho, co říkal, měl nejspíš cizince i ve vlastní hlavě. Nebo alespoň věděl, jaké to je ho tam mít. Jeho slova, jeho vyprávění znělo trochu rozdílně od toho, co jsem zažívala já, ale chápala jsem to i tak. Bylo to podobné, že? Hodně podobné. "Myslím, že já je tam měla už od začátku," špitla jsem. "Ty stíny. Nebo toho... vetřelce," tak tomu přece říkal on, že? "Jen dlouho nebyly vidět. Ani teď tu nejsou vždycky. Ale když se objeví..." Zavrtěla jsem hlavou. Mluvila jsem opatrně, jako by mě vlastní slova mohla pokousat. I tak jsem měla pocit, že všechno nedokážu dost dobře vyjádřit. "Je mi líto, že taky víš, jaké to je. Není to... Není to nic hezkého." Povzdechla jsem si a vzhlédla ke tváři, která se ke mně stále neobracela. Teď jsem si přála, aby se mi ukázal, abych konečně pořádně viděla, s kým mluvím.

Cítila jsem na sobě stále tři páry očí. To bylo trochu moc. Víc, než by se mi líbilo. Nechtěla jsem zůstat sama a prchat před stíny, ale v přítomnosti třech úplných cizinců bych se nejraději propadla do země, když mě zrovna museli vidět... takhle. Vypadali přátelsky, to ano, obzvláště ten světlý vlk a hnědá vlčice - na toho třetího jsem pořádně neviděla, ještě se pořád skrýval ve stínech. Věděla jsem, že to myslí dobře. Byla jsem jim vděčná, že se o mě zajímali, že mě tu jen tak nenechali vybrečet si duši z těla, jen... jen kdyby v tu chvíli všechno prostě nebylo příliš.
Znovu jsem popotáhla, když hnědá vlčice pronesla, že pitomá nejsem. Její slova zněla rozumně, ale ona samozřejmě nevěděla, co se stalo. "Ale jsem," špitla jsem, že mě snad ani nebylo slyšet. Kdybych nebyla pitomá, dávno bych se poučila z vlastních chyb, nebo ne? Neopakovala bych je stále dokola. Pak se ozval hlas vlka, který se skrýval opodál. Byl tam mezi stromy jen o málo víc než schovaným stínem, ale tohohle stínu jsem se nebála. Nezněl nebezpečně, i když hovořil trochu zvláštně - a asi nerozuměl slovu, které jsem použila. "Hloupá," vydechla jsem a konečně se přiměla posadit. Zrak jsem zabořila do země a hlas se mi pořád třásl, ale už dokázala jsem se udržet a znovu se nerozplakat. "A nepoučitelná."
Pozvedla jsem hlavu akorát včas, abych si všimla pohledu, který si vyměnila Hnědá a Světlý. V něčem jsem je vyrušila? Trochu se zdálo, jako by odtud chtěli zmizet. Než jsem ale stihla cokoliv říct, ozval se znovu hlas ze stínů. Ohlédla jsem se po hnědém vlku, který tam stál s podivně vykrouceným krkem... a nasucho polkla. Vetřelec. V mojí duši? Uslzené oči se mi rozšířily. Zdálo se, jako by na to uhodil naprosto přesně. Mohl by snad pochopit? Slova se mi zasekla v hrdle. Rozuměl by? Přejela jsem pohledem zpět ke dvojici vlků, která přišla jako první. "Nechtěla jsem vás v ničem vyrušit," špitla jsem. "Omlouvám se. Já, ehm... nebudu vás zdržovat," pomalu jsem vstala. "Děkuju ale za starost," vyloudila jsem na tváři alespoň náznak úsměvu a lehce jim pokývla, než jsem udělala pár váhavých kroků k siluetě mezi stromy. Nebyla jsem si jistá, co mu říct. Ani proč se skrýval stranou. Nenakráčela jsem ti to tedy přímo k němu, zůstala jsem stát pár kroků od něj. Ohlédla jsem se, jestli se ti druzí dva už vzdálili, než jsem se konečně ohlodlala polohlasně promluvit: "Vetřelec - ty... ty o tom něco víš?"

Div, že jsem si nevyplakala duši z těla, stočená pod třešní, z jejíchž větví se chvílemi snášely k zemi okvětní lístky a pár jich jistě skončilo i v mém kožichu. Jindy bych se jistě obdivovala kráse tohoto místa, rozkvetlým stromům a zajímavým tvarům, do kterých během let dorostly, ale ne teď. Teď jsem mohla jen bulet jako malé vlče ztracené v temném lese - ze strachu ze stínů, které vířily všude kolem, ale i kvůli jiným věcem, pro jiné věci. Pro dávno ztracenou lásku, pro Adirama, který chtěl víc, než jsem mu mohla dát, pro svá vlčátka, která umřela dřív, než mohla žít, pro staré přátele, kteří teď žili své životy jinde zatímco já byla tady, ztracená, vyděšená a sama. Jak jsem si někdy mohla myslet, že tohle všechno zvládnu sama? Nikdy jsem neměla Ashtona s Elricem opustit, nikdy.
Háj kolem mě byl tichý a já příliš nevnímala, když jsem se sem hlava nehlava přihnala, tudíž jsem nejprve ani nezaznamenala, že nejsem tak sama, jak se mohlo zdát. Přes vlastní vzlyky a bušení srdce jsem stejně skoro nic neslyšela. Až když se kousek ode mne ozval neznámý hlas, lehce jsem sebou škubla a otevřela uslzená očka. Hleděla jsem do tváře hnědé vlčice, která se vynořila zdánlivě odnikud. Stíny zmizely, když se ona objevila, jako to dělaly vždycky. Div, že jsem se jí nevrhla kolem krku samou vděčností z toho, že mě zbavila alespoň téhle hrůzy! Ale nevrhala jsem se nikam, zůstala jsem ležet a roztřeseně popotáhla. "Ahoj," pípla jsem a poskočila pohledem kolem - byl tu ještě další vlk, světlejší, a opodál se mezi stromy po chvíli vynořil další cizinec. Najednou jich tu bylo vážně hodně... možná až příliš velké publikum pro mé uplakané usoplené já. Co možná nejméně nápadně jsem si otřela čenich tlapou a snažila se dostat pod kontrolu... no, všechno. Jenže když se nově příchozí zeptal, zda jsem v pořádku, co jsem na to mohla říct? Mohla jsem asi mlčet, protože se neptal mě, ale to jsem si popravdě nejdřív ani neuvědomila. Všimla jsem si jen, že mluví poněkud zvláštně, ale rozuměla jsem mu dobře. "Nejsem," zavrtěla jsem hlavou a cítila jsem, jak se mi už zase křiví tvář. "Jsem pitomá," zabořila jsem si čenich mezi přední tlapy a chtěla se propadnout do země. Věděla jsem, že se na mě všichni tři dívají a kdoví, co si asi myslí? Ale mě to všechno v tu chvíli tak hrozně bolelo...