Gallirea - Příspěvky uživatele

Odtáhli jsme se od sebe, odstoupili jeden od druhého a svým způsobem to byla úleva. Jen kdybych mohla umlčet to cosi uvnitř, co toužilo udělat těch pár kroků zpátky a zase se zabořit do toho hnědého kožíšku. Dát mu, co chce. Nemůžu. Ne teď a ne takhle... Což nejspíš znamenalo, že už nikdy a nijak. Adiram odejde a nebude mít žádný důvod mě znovu hledat. A já bych asi taky neměla. Bylo to jasné, mělo by to být snadné pochopit, ale já z toho byla tak akorát smutná. Bylo tohle všechno, co vlci po vlčicích chtěli? Ne, jistě ne všichni, to jsem věděla dobře. Možná to byli jen ti sladcí a milí, modroocí hezouni, ke kterým mě moje pitomé srdce táhlo... Ale jeho vina to není, že jsem rozbitá.
Chtěla jsem, aby už šel. Ne proto, že bych se na něj zlobila nebo mu něco vyčítala, jen jsem chtěla, aby se vytratil, než se mu přece jen podaří mě přemluvit k nějaké hlouposti, které budu napořád litovat. Takových jsem už víc nepotřebovala. Ale on neodešel. Ne hned. "Můžeš," ujistila jsem ho měkce. "Prosím tě o to." Hrdlo se mi zase stahovalo a nechtěla jsem, aby mě viděl znovu plakat. Držela jsem se jen tak tak. Prosím, jdi. Už mě dál nepřemlouvej. Už... je to pokažené, tak je nejlepší prostě odejít, ne?

Jak se slzy jednou začaly valit, bylo těžké je zastavit, i když jsem se snažila. Neměla jsem pláč ráda. Raději bych byla spokojená, šťastná, v pořádku... ale místo toho jsem se celá sesypala. Přála bych si, aby ty věci z mé minulosti zmizely. Abych mohla být bezstarostná a nebulet na Adiramově rameni. Přála bych si, aby mě o tohle nikdy nepožádal. Nic se ale nedalo dělat, tyhle věci byly zcela mimo mou kontrolu.
Řekl, že se vlastně nemám čeho bát. Věděla jsem ale, že tak prosté to není. "Já vím, proč se bojím," špitla jsem tiše. Měla jsem své důvody a věděla jsem, že to jsou dobré důvody. Aspoň tímhle jsem si má hlava byla jistá, i když jinak třeba nebyla z těch nejmoudřejších.
Adiram se nezlobil, alespoň zdánlivě. Že bych ho tedy hrozně nezklamala? Popotáhla jsem, pomalu jsem přestávala vzlykat jako pominutá. Spolkla jsem další omluvu, která se mi drala na jazyk, protože už jsem si připadala jako zaseknutý kolovrátek. Kdybychom se potkali jindy, za lepších okolností, všechno mohlo být jiné. Takhle jsem to akorát pokazila a Adiram se teď musel vrátit ke své smečce. Možná to taky bylo nejlepší. Když se ale zeptal na doprovod, stejně jsem zaváhala. Pak jsem ale zavrtěla pomalu hlavou. "Víš... asi tu ještě chvíli zůstanu." Ve strašidelné tmavé noře. Sama. Ale když už mě sem osud jednou zavedl, pak to určitě mělo nějaký důvod. Byl ten důvod jen, abych si opět pošramotila srdíčko? Tak to nemohlo být, nebo ano? Odtáhla jsem se od vlka, i když mi to dalo práci. Vážně byl moc milý. Líbil se mi. Nebyla jeho vina, že jsem byla pitomá a čekala od něj kdoví co. "Mrzí mě, že jsme se nepotkali za lepších okolností, Adirame," povzdechla jsem si. "Ale takhle... už tě nebudu dál zdržovat, když na tebe čeká smečka." Jemu jsem nic nevyčítala, ale zjistila jsem, že si vlastně trochu přeju, aby už šel. Bolelo se na něj dívat.

Adiram spustil hotový příval slov o tom, jak nemůže opustit svou smečku, ani kdyby chtěl a já to chápala. Měl povinnosti, které ho poutaly k místu, kam já nepatřila. Musel se nejdřív starat o svůj domov a o ty, co tam žili. Rozuměla jsem tomu. Opravdu ano. Ale znamenalo to, že já bych musela zůstat sama. A kdyby z toho, k čemu se snažil směřovat, vznikla další vlčata, pak bych byla sama i na ně. Věděla jsem, že nic podobného bych už znova nezvládla. Poprvé mě to zlomilo, podruhé by mě to zničilo. "Já to chápu," popotáhla jsem a do očí se mi začaly valit slzy. "Přece tě tady nechci držet. Vím, že máš svůj život jinde." A už to bylo, slzy a vzlyky, a Adiramovy jemné doteky na mé tváři. Sliby, kterým jsem chtěla věřit... ale nemohla jsem. Všechny vzpomínky teď byly na povrchu a před očima mi vířily všechny ty hrůzné možnosti.
"Já - já ti věřím," popotáhla jsem. "I tak ale... nemůžu... nemůžeme-" Zavrtěla jsem hlavou, roztřeseně se nadechla. "Odpusť mi to. Nechtěla jsem tě navést na něco, co ti pak nemůžu splnit. Jsem pitomá, já vím, že jsem pitomá, jen..." Samozřejmě jsem měla pocit, že celá tahle situace je moje vina, že jsem ho zklamala, ale doufala jsem, že pochopí. Chtěla jsem, aby to pochopil. Proč mě osud vodí po takových cestách? Proč? "Kdyby se něco stalo... Kdybych měla vlčata a ty zmizel - ne schválně, ale kdyby se něco přihodilo - pak... Sama bych si neporadila. Neznám tenhle kraj. Neznám tu nikoho." Mluvila jsem tiše, odvracela jsem tvář od toho milého a pohledného vlka, který ode mne očekával příliš mnoho. "Promiň. Je to prostě-" Zavrtěla jsem hlavou a radši vydechla další omluvu. "Promiň."

Jeho váhání mě zaujalo. Byl... roztomilý, když se tak zdráhal. Chtěla jsem slyšet, co má na srdci, co ho napadlo. Netušila jsem žádnou nekalost, nejdřív - a když začal mluvit, nejprve jsem nechápala, kam tím celým míří. Pak mi to ale došlo a ucítila jsem, jak se mi najednou v žaludku formuje kostka ledu. Tak přece jen to chce. Viděla jsem smutek na jeho tváři, snad se zdálo, že se i rozpláče, ale nejdřív jsem nebyla schopná ze sebe vypravit jediné slovo, protože se mi zatočila hlava z toho všeho, co na mě právě vybalil. Kdo ví, kdy se uvidíme. Chtěl odejít? Chtěl... mě nechat samotnou? Myslela, jsem, že - A co ten osud, co nás svedl dohromady? Nezáleželo na tom?
Ale on nechtěl jen odejít. Nejdřív chtěl ještě něco. Chtěla jsem říct jasné a rázné "ne". Jenže já nikdy moc rázná nebyla. Otevřela jsem tlamu, abych konečně promluvila, ale nevyšel z ní žádný zvuk. Možná zůstane, když mu dám, co chce. Možná mi dovolí jít s ním, ozval se ten pitomoučký hlásek, který se tolik bál samoty a který nechtěl ztratit jedinou spřízněnou duši, na kterou jsem v tomhle neznámém kraji narazila. Ale ten pitomoučký hlásek nebyl jediný, který jsem měla v hlavě. Byl tam i ten, který si všechno moc dobře pamatoval. Z hrdla se mi vydral roztřesený povzdech a lehce jsem se nahrbila, jako bych se chtěla schoulit sama do sebe. "A ty pak zmizíš," řekla jsem hlasem, který ho neobviňoval, pouze konstatoval nevyhnutelný fakt. Vzhlédla jsem k Adiramovi a ve zlatých očích mi stály slzy, protože jsem ho chtěla potěšit, byl hodný a milý a líbil se mi, ale když jsem teď na něj hleděla, najednou až příliš splýval s Eliasem - s Eliasem, kterého jsem milovala celým srdcem, kterému jsem dala všechno, co chtěl, a který se potom vypařil jako ranní mlha a zanechal mě jen se spoustou bolesti a trápení a zlámaných snů. "Já - já bych... já ti tohle nemůžu dát. Ne, když... když se pak už nebudeme moci vidět," vypravila jsem ze sebe s tichým vzlykem a první slzy mi skrápěly tváře. Nechtěla jsem zklamat Adirama. Ale víc jsem nechtěla znovu zažít tu strašnou bolest a strach. Nechtěla jsem, aby další vlčátka umřela, než dostanou šanci žít. Nechtěla jsem ani, abych umřela já.

Pokoušela jsem se jíst slušně, pomalu a civilizovaně, jenže se mi to příliš nedařilo. Hlad byl silnější než já a nic pořádného jsem nejedla už nějakou tu chvíli, takže se snad dalo pochopit, že do mě zaječí maso padalo jako do bezedné jámy. I tak jsem zajíce nezhltala celého. Nejdřív. Čekala jsem, až se Adiram probudí, abych se s ním o snídani, kterou beztak zajistil on, mohla podělit. A on opravdu vzápětí otevřel modré oči a posadil se. "Nalezla," obrátila jsem se k němu, jen co jsem si trochu olízala krev z tlamy - nechtěla jsem být celá špinavá a zapatlaná. "Mockrát děkuji. To od tebe bylo moc hezké, už jsem hlady skoro neviděla," usmála jsem se a zamávala ocasem. Už už jsem chtěla nesnědený zbytek přistrčit k němu, ovšem on to odmítl, ještě než jsem stačila vůbec něco říci. "Ach. Opravdu? Ráda se s tebou o něj podělím, konec konců namáhal ses s ním ty," ujistila jsem se ještě, ale Adiram vypadal, že je rozhodnutý. S tichým zahihňáním jsem mu tedy oplatila to krátké olíznutí na čenichu a dojedla zbytek ušáka, tentokrát už pomaleji.
On zatím obcházel kolem a zdálo se, že chce vykoumat nějakou cestu odtud ven. Bylo by příjemné vyjít zase na slunce a čerstvý vzduch, usoudila jsem sama, ovšem nenapadlo mě, že by Adiram chtěl, abychom se na to rozdělili. Když začal mluvit, bodlo mě u srdce. Asi má pravdu. Někdo se o něj už určitě bude bát. Mě... mě nikdo hledat nebude. Lehce se mi stáhlo hrdlo, ucítila jsem, jak mě zaštípaly oči, když jsem si uvědomila, jak hrozivě sama jsem v tomhle kraji, ale pak ten milý sluneční bard pronesl ještě další nabídku. "Zůstat... To bych chtěla," špitla jsem. "Já tady žádný domov nemám a nikdo na mě nečeká, takže... takže bych ráda zůstala," přistoupila jsem k němu blíž a lehce se o něj otřela tváří, ráda, že se mě nechce ještě zbavit, opustit mě tu. Ovšem měl na srdci ještě něco dalšího, viděla jsem mu to na očích ještě než ze sebe cosi začal váhavě soukat. V půlce si to ale rozmyslel. "Ale notak," pobídla jsem ho s úsměvem. "Určitě to není hloupost. Já se ti tedy určitě smát nebudu, tak pověz, co máš na srdci."

Adiramův zpěv mě ukolébal do spánku, který byl klidný a spokojený. Nepronásledovaly mě žádné noční můry, které občas rády vytasily svoje spáry a pohrávaly si s mou myslí, zatímco jsem spala. Kdepak, tentokrát se nestalo nic takového. Z těch snů jsem si nic nepamatovala kromě pár letmých záblesků - slunce svítící skrze větve stromů, pampelišky pohupující se v jemném vánku a modré oči, které se na mě usmívaly. Patřily Eliasovi nebo Adiramovi...?
Pokud jsem to rozluštila, pak těsně po probuzení jsem to celé zapomněla. Ani jsem vlastně neměla v úmyslu nějak dlouze rozjímat nad sny a tím, kdo se v nich objevuje. Obzvlášť, když mou pozornost prakticky okamžitě odvedla příjemná vůně, která vycházela ze zajíce, položeného kousek ode mě. Nebylo pochyb o tom, že to bylo učiněno úmyslně. Ohlédla jsem se na hnědého vlka, který teď už neležel vedle mě, místo toho se uložil opodál, jistě poté, co ulovil toho ušáka. Pro mě? Příliš jsem nad tím neváhala, zdálo se to zcela zřejmé. Na tváři mi rozkvetl široký úsměv. To je od něj vážně hezké!
Nejradši bych hnědého vlka objala, protože mi v břiše už bolestně kručelo, ale nechtěla jsem ho budit. Vypadal, že je v míru a spokojen, jak si tam tak podřimoval, takže jsem ho nechala spát, přitáhla jsem si ušáka blíže a pomalu se pustila do jídla. I když jsem byla hladová, snažila jsem se moc nehltat a taky nechat alespoň nějaké maso pro Adirama, když už si dal takovou námahu. Srdíčko mi přitom plesalo. Vážně byl hodný.

Rychle jsem se utvrdila v tom, že moje obavy byly plané a můj úlek tedy zcela zbytečný. Asi jsem zase viděla nějaká strašidla, která nejsou. Tentokrát jen neměly podobu stínů co se mihnou na okraji zorného pole, ale spíš prostého strachu z toho, co by se mohlo stát, z historie, který by se mohla opakovat.
Od Adirama mi ale vážně nic podobného nehrozilo a tak jsem mohla zůstat klidná. Lehli jsme si společně na zem, přitiskli se k sobě, přehodil přese mě ocas v gestu, které bylo rozhodně příjemné. Jako by mě chránil. Jsem v bezpečí, zopakovala jsem si a usmála se tomu, protože to v mé hlavě vůbec neznělo jako lež, kterou se sama sebe snažím omámit. "Ale za nic," opáčila jsem. Nesešlo na tom, nebylo to skutečné. "Na tom nezáleží. Jen jsem špatně odhadla situaci - to se mi stává celkem často," zasmála jsem se a zachumlala se více do hnědého kožíšku.
Když začal pobrukovat, zavřela jsem oči. Bylo to příjemné, jeho broukání a pak zpěv mi tiše plynul přímo k uším a vskutku mě ta pomalá píseň brzy začala uspávat. Bylo to jeho příjemným hlasem, únavou z té podivné události s myškami a vlajkami, nebo snad kombinací obojího? Asi to poslední, ale výsledek byl stejný tak či tak. Brzy jsem odplula do lehkého spánku, pravidelně oddechovala a cítila se zcela spokojená. Jako bych byla přesně tam, kde mám být.

//Cynthia se hlásí!

Možná jsem se plašila zcela zbytečně. Adiram totiž jen kolem mne proklouzl na druhou stranu, zcela prostě a neškodně a aniž by naznačil jakoukoliv snahu o cokoliv jiného. "Aha," vydechla jsem s ulehčením a nervózně se zasmála. No jistě. Proč by v tom mělo být cokoliv jiného? Proč bych se měla bát? Nejspíš vážně neměl v úmyslu zacházet tak daleko tak rychle. Jen se ozval můj starý známý strach, nic více.
Adiram se vzápětí o něco vzdálil a svalil se na zem nory, načež mi poplácáním tlapou naznačil, ať si lehnu k němu. Znovu jsem krátce zaváhala, moje pocity pro tu chvíli rozjitřené a trochu zmatené, ale napětí zase pomalu opouštělo moje tělo. Opět jsem se uvolňovala, když teď bylo jasné, že se není čeho bát, že od hnědého vlka nic nehrozí. "Jistě," opáčila jsem tedy tiše a položila se na zem vedle něj, přisunula jsem se k němu blíž, až se naše kožichy opět dotýkaly. "Promiň, že jsem začala vyšilovat," špitla jsem, protože jsem měla dojem, že bych se snad ke svému chování měla nějak vyjádřit, ač on sám to nekomentoval. "Jen jsem se polekala, to je všechno." Složila jsem hlavu na přední tlapy a pousmála se při té jeho lákavé nabídce. "To bych moc ráda," broukla jsem s nadějí, ale rychle ještě dodala: "Jestli to neohrozí tvůj hlas, tedy. To bych po tobě nemohla chtít."

Jak se to vůbec stalo? Přišlo mi, že teprve před chvilkou jsme se tu zjevili jako dva cizinci a najednou jsme u sebe byli tak blízko, až jsem cítila jeho teplo a potom jeho jemný dotyk, který nebolel ani neděsil, ba naopak. Najednou jsem si připadala v bezpečí a dušička se jen tetelila blahem, když jsem opětovala jeho něžná olíznutí ne tlamě a na čenichu a přitiskla se blíž k jeho kožíšku, až mezi námi nezůstávalo už vůbec žádné místo. "Osud," vydechla jsem znovu. "Musel to být osud, že, co svede dva vlky přesně na místo, kde mají být..." Už jsem vůbec neotvírala oči, jen jsem naslouchala jeho slovům, a tiskla se k němu v té šeré noře, která by za normálních okolností mohla být možná i ponurou a strašidelnou, ale teď byla něčím úplně jiným - místem osudového setkání. "Jsem tak ráda, že jsem na tebe narazila," broukla jsem tiše. Vydržela bych takhle asi napořád.
Jenže pak se Adiram začal přesouvat jinam, směrem dozadu a když jsem si to uvědomila, náhle jsem ztuhla. "Adirame počkej," vyhrkla jsem náhle polekaně a otevřela poplašeně oči. Že by to byl záchvěv zdravého rozumu? Nebo spíš staré vzpomínky na nezměrnou bolest z minulosti? "Po - počkej," vykoktala jsem znovu, neschopná mu v tu chvíli vysvětlit svůj náhlý strach. Tohle bylo vážně moc rychle. Možná jsem byla hloupoučká, naivní, třeba i pitomá, ale už jsem znovu nechtěla zažít takovou hroznou ztrátu, jako naposledy, kdy jsem se nechala příliš unést.

Netušila jsem za Adiramovým počínáním žádnou lest, jen příslib něčeho, po čem jsem vlastně toužila celý svůj život. Bylo to hloupé? Dost možná... Nikdy jsem nedohlédla dál než za jeden roh, sama jsem nikdy nepomyslela na to, abych si zahrávala s něčím srdcem a tak jsem to ani nečekala od ostatních. A tak jsem své zlaté zraky ponořila do těch modrých zraků vlka se slunečným jménem, který mi slíbil veselou písničku a který řekl, že se mu líbím. Nemyslela jsem vůbec na to, jak zrádné mohlo být nabídnout někomu svoje srdce - myslela jsem jen na to, jak hezké to bylo, když mě měl někdo rád a jak moc bych to chtěla mít znovu.
Jeho hezká slova mě zahřála. "Ah... děkuju," špitla jsem a můj úsměv se ještě o něco rozšířil. Samotná bych mu ráda složila nějaký kompliment, ale slova mi náhle unikala. Napřáhla jsem tedy tlapku k té jeho, až se letmo dotkly. Adiram neucukl, nerozmyslel si to na poslední chvíli. Ucítila jsem v břiše jemný třepot motýlích křídel a když přistoupil blíž a olízl mi tlamu, otřela jsem se zlehka čenichem o jeho tvář. Zavřela jsem oči. Už zase jsem slyšela hlasitý tlukot svého srdce. "Možná... to vážně byl nějaký osud," vybreptla jsem, když jsem si vzpomněla, nad čím jsme tu předtím debatovali. Osud... Mohlo to tak skutečně být?

Rozpovídala jsem se o barvách a o lovu a o květinách, jak už jsem tak měla ve zvyku, když se mezi řečí vynořilo nějaké téma, které vzbudilo můj zájem. Adiram poslouchal, ale dál už se nevyptával a moje povídání nepřerušoval dalšími otázkami, takže když jsem konečně dospěla do bodu, kdy jsem zavřela tlamu, na chvíli nastalo ticho. Na chvilku, než hnědý vlk začal cosi vykoktávat.
Nastražila jsem uši, protože se zdálo, že to, co z něj začalo lézt, se mu neříkalo snadno. Byla to další otázka. Ale jiná, než ty předtím. Tahle byla více osobní. Ne, že by mi to vadilo, nikdy jsem neměla pocit, že bych před ostatními měla skrývat nějaké soukromé věci, byla jsem celkem otevřenou knihou. Přesto to kdesi v koutu duše zabolelo, vzpomínky které nikdy nevyprchají, šance, které se už nenaplní. Tváří se mi mihl výraz smutku, než jsem zase nasadila mírný úsměv a zavrtěla hlavou. "Kdepak, já..." Ale hnědý vlk mluvil dál, náhle vypadal a zněl úplně zkroušeně, jako by se snad bál, co mu povím... a když domluvil, zůstala jsem na chvíli zaraženě mlčet. Líbím se mu? Líbím? Ucítila jsem, jak se mi do tváří valí horko. "O...opravdu?" Srdce mi poskočilo až kamsi do krku. Skoro úplný cizinec, s modrýma očima a medovým hlasem, jako by se historie opakovala a osud mi dával možnost si tentokrát zvolit jinak, nenechat si znovu polámat srdce. Jenže já tu možnost neviděla, nebo jsem ji možná vidět nechtěla, místo toho jsem stejně jako před pár lety chňapla po prchavé naději, protože on se mi přece také líbil, nebo snad ne? "Nemám tu žádnou rodinu. Ani partnera," řekla jsem tiše po krátké odmlce. "A ty... no, ty..." Lehce jsem se otřásla, byl tu průvan nebo mi jen přeběhl mráz po zádech z toho, co jsem se chystala říct? "Já vím, že jsme se sotva poznali, ale taky... taky se mi líbíš," vykoktala jsem nakonec a s plachým úsměvem opatrně natáhla svou přední tlapku k jedné z Adiramových, jako bych se bála, že když na něj sáhnu moc prudce, rozplyne se v obláček mlhy.

"Rozumím," přikývla jsem, "inu, já mezi takové nepatřím." Spíš mi přišlo podivné, kdybych měla být oslovována jako nějaká madam či něco podobného. Byla jsem docela obyčejná a nepřišlo mi na tom nic špatného, nic, co by se muselo napravovat.
A jakožto obyčejná vlčice jsem měla ráda i obyčejné věci. Například barvu zeleně, která mě naplňovala klidem a pohodou, protože byla barvou svěží a živou a zároveň důvěrně známou, bezpečnou, nezrádnou. I když ji spousta vlků tak úplně nedoceňovala. Adiram mne však příjemně překvapil, když pronesl, že má zelenou taky rád. Úsměv na mojí tváři se rozšířil, spokojeně jsem zamávala ocasem. "To je fajn. Myslím, že spoustu vlků to ani nenapadne, protože je zeleň všude kolem, ale já si myslím, že je to vlastně celkem výjimečná barva. Třeba když zasvítí slunce skrze mladé listí?" rozpovídala jsem se, ale pak se naše řeč stočila k lovu.
Jak to tak vypadalo, i na tom jsme se shodli. "Taky raději lovím jen malá zvířata. A jen když musím. Vlastně jsem nic velkého nikdy ani nelovila a nemyslím, že se do toho někdy odhodlám," přiznala jsem. Když jsem se toulala po světě s Elricem a Ashtonem, oni občas nějakého srnce skolili, ale já se do toho nepouštěla. Neměla jsem odvahu, sílu a vlastně ani srdce na to zabít takového majestátního tvora.
O své oblíbené květině Adiram musel přemýšlet, ale nakonec otázku vrátil směrem ke mně. "Myslím, že je mám ráda zkrátka všechny," zasmála jsem se krátce. "Nejraději možná... vlčí máky? Chrpy? Kopretiny? No, to je těžké. Každá má na sobě něco krásného, když si vyberu jednu, jako bych odstrkovala ty ostatní."

1. Východ
2. Les
3. Slunce
4. Bílá
5. Panna
6. Levá
7. C
8. A
9. C
10. D
11. B
12. C
13. E
14. C
15. D

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Narodila ses, abys byla opravdovou verzí sebe sama, ne dokonalou verzí.

Zarazila jsem se a netušila, jak dál. Naštěstí se to neukázalo být rychlou smrtí našeho hovoru, Adiram převzal vedení konverzace do vlastních tlap a začal předkládat otázky. Hned jsem si připadala víc ve svém elementu. Nejdříve o mě ovšem ještě zavadil huňatou oháňkou. Lehce jsem se otřásla, ale ne proto, že by to bylo nepříjemné. Jen mě to nejprve překvapilo - neucukla jsem však z dosahu. Jen jsem se mírně uculila, když se Adiram začal omlouvat a jen zavrtěla hlavou, jako že to nevadí.
Pak přišly ty otázky. Prosté a jednoduché. Tedy, až na tu první, u které jsem si cosi uvědomila. "Tykat? Jé. Já ti vlastně tykám od začátku," uvědomila jsem si až teď, co mi na vlkově vyjadřování přišlo trochu zvláštního. Aby mi někdo vykal, na to jsem nebyla zvyklá a sama jsem to nikdy moc nepoužívala. "Takže mi určitě tykej taky," pousmála jsem se a doufala, že jsem se nějak příliš nevzepřela pravidlům slušnosti. Občas jsem v tom trochu plavala. Ale protože mě na to Adiram předtím neupozornil, nejspíš to bylo v pořádku.
"Nejradši mám zelenou," odpověděla jsem téměř bez zaváhání, "jako čerstvě vypučelé listí a tráva po dešti." Zelená se mohla zdát obyčejnou, vzhledem k tomu, že byla po většinu roku všude kolem, ale já ji měla opravdu ze všech nejraději, snad proto, že mě to tolik táhlo k rostlinám a květinám a zemi celkově. "A co se jídla týče..." Zamyslela jsem se, ale jen na chvilku. "Mám ráda ovoce, lesní plody a tak. Nejsem zrovna velký lovec," střihla jsem ušima. Lovila jsem, pochopitelně, nedalo se přežívat jen na bobulích, ale nikdy to nebylo mým velkým zájmem. "A co ty? Lovíš rád? A... jaká je tvá oblíbená květina?" vymýšlela jsem rychle také nějaké otázky, protože i já se chtěla o svém společníkovi dozvědět něco více.
Adiramovi se místní podmínky moc nezamlouvaly pro zpěv. "Ach," přikývla jsem s novým pochopením. "To mě nenapadlo. Zdá se, že to je opravdu umění, nejen umět zpívat, ale i vědět kdy a kde..." Já nad tím tak hluboce nepřemýšlela, moje obvykle napůl nesmyslné písničky a pobrukování pro mne byly jen kratochvílí, co mi přinášela radost. Adiram se ale podle všeho vyznal. "V tom případě si ráda počkám," pousmála jsem se.