Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jakmile sluníčko skutečně zapadlo, zmírnil se i žár, který z vyhřátého povrchu sálal. Mně se tak leželo mnohem příjemněji. Občas jsem jemně střihla ušima, jen tak ze zvyku, abych zkontrolovala své okolí. Skutečnou stráž ale nade mnou držel strakapoud, který začal poskakovat po mých zádech, jakmile zahledl blížící se siluetu.
Malinko jsem pozvedla hlavu z pacek a ohlédla se na vlčici, která na mě promluvila. „Vlastně nic, Shireen. Flákám se,“ odpověděla jsem stručně s úsměvem, protože realita nebyla o nic zajímavější. Nechtěla jsem jí vysvětlovat, že se mi po rychlejším nebo vytrvalejším běhu prostě vypnou zadní nohy – přestanou fungovat, a hlavně začnou nesmírně bolet. Já si pak na sebe několik dalších hodin musela dávat pozor a příliš se nanamáhat. To vědělo jen pár vlků. Neměla jsem nutkání hlásat své slabiny do světa, to opravdu ne. Shireen jsem si prohlédla. Na mě začala zasychat voda, na ní krev.
Vysvětlila mi, že se právě vrátila z lovu. Pokývla jsem hlavou a na její otázku odpověděla kladně: „Samozřejmě, odpočiň si.“ Chtěla jsem nadhodit, zda byl lov úspěšný, ale kus masa, který před chvilkou položila, byl dostatečným důkazem. Vyhoupla jsem se do sedu, čímž jsem strakapouda od sebe nechtíc odehnala. Posadil se jen kousek opodál. Já se mezitím otřásla, z kožichu mi vyletělo několik kapiček vody, ale většina srsti už byla perfektně suchá. „Byly jste s hledáním Awnay úspěšné?“ ptala jsem se s neskrývaným zájmem. Se Shireen a Elisou jsem se viděla vlastně nedávno doma v Asgaaru. Zajímalo mě, jestli byl cíl jejich cesty naplněn, nebo se po prvorozené dcerce alf slehla zem.

// Velké houští (přes Náhorní plošinu)

Při západu slunce jsem se pomalým klusem prodírala rozžhavenými planinami. Kdybych nestrávila většinu dne u řeky, asi bych se doslova roztopila. Černý kožich nebyl vždycky výhodou, ba naopak v mých očích byl spíše nevýhodou. Hlavu jsem měla mírně skloněnou, sem tam jsem zamžourala do sluníčka a zašklebila se u toho.
„To byla ale zábava!“ zaskřehotal mi strakapoud za hlavou a zasmál se. Krátce jsem převrátila oči v sloup a pohledem ho vyhledala. „Myslíš tu část, kdy tě Stín málem sežral? A pak tu, kdy jsem se málem utopila?“ opáčila jsem s vážným tónem. Takhle přeci nemusel riskovat, ne? Věděla jsem, že jeho ego bylo vyšší než u běžného šplhavce, ale taková sranda ho mohla stát život. Úplně zbytečně. On byl celý divný, však uměl mluvit! Strakapoud na mou jízlivou otázku nic neřekl, jen se mi posadil na krk a štípnul mě do ucha. Zlá Gee, myslel si. Ani jsem se neohnala, protože to nemělo smysl. Seděl zrovna na místě, na které bych ani nedosáhla.
K večeru se naštěstí obloha zatáhla, ale povrch byl i tak šíleně vyhřátý. Snad za noc trochu zchladne. Nahlas jsem vydechla, našla si jeden malý ďolíček v zemi a do něj si lehla. Položila jsem hlavu na tlapky a rozhodla se, že si na chviličku odpočinu. O spánku by nemohla být řeč, protože v takové výhni bych stejně neusnula. Ale aspoň jsem zavřel oči. Strakapoud mi stále seděl na hřbetu a sledoval okolí.

// Ústí (přes Mahtaë jih)

Bolelo mě celé tělo, sotva jsem šla. Nějakou dobu jsem následovala koryto řeky, ale jakmile jsem narazila na shluk křovisek, zaplula jsem tam. Nedělalo mi problém se mezi nimi proplést. Nešla jsem nijak hluboko do území, naopak jsem se držela na jeho okraji. Jen jsem nechtěla být tak na očích. Byla jsem dost zranitelná, mohl mě někdo snadno napadnout.
Ulehla jsem k jednoho křoví a rozvalila sena bok. Hrudník se mi pořád divoce zvedal a já zavřela oči. Zadní nohy jsem necítila. Věděla jsem ale, že je to jen nějaký dočasný stav a brzy se mi do nich cit zase vrátí. Jen jsem si nyní potřebovala chvilku odpočinout.
Dech se mi konečně ustálil a bušení srdce už nebylo tak splašené. Všechno se pomalu ale jistě vracelo do normálu. Slyšela jsem, jak strakapoud tloukl do stromu. Hledal si svou večeři, nějaké červíky. Určitě ho to pošťuchování se Stínem stálo energii a on měl nyní hlad. Musela jsem přiznat, že já na tom nebyla o moc lépe. Také mi kručelo v břiše, ale věděla jsem, že se budu muset bez jídla nějakou dobu obejít. Potřebovala jsem nabrat více energie.
Po několika minutách tlučení ustalo a strakapoud se vrátil najezený a připravený na další výpravu. Já byla trochu protivná, ale musela jsem uznat, že by bylo fajn se posunout někam dál. Cítila jsem tu nějaké pachy, a ačkoliv jsem byla společenská, nyní jsem chtěla být sama. Aspoň ještě chvilku. Postavila jsem se a švihnutím ocasu dala najevo, že odsud mizíme.

// Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

// Mahtaë jih

Situace nevypadala dobře, toho jsme si byli všichni vědomi. S neskrývanou hrůzou v očích jsem sledovala, jak nabíráme na rychlosti, a stabilita voru se každou chvíli zhoršovala. Já se snažila zůstat nad věcí, ale i mně začínaly opouštět poslední zbytky optimismu. „Stíne!“ okřikla jsem ho, když začal mít blbé průpovídky, které nám rozhodně moc nepřidaly. Nemusel přeci šířit paniku ještě víc!
Jeho další poznámku jsem už nekomentovala, protože na to jsem už opravdu neměla. Měla jsem co dělat sama se sebou. Srdce mi skoro vyskočilo z hrudi, takový stres jsem už dlouho nezažila. Vor se potácel z jedné strany na druhou, řítil se úplně nekontrolovatelně. Holt jsme nebyli zkušení ve stavbě plovoucích děl. Zalapala jsem po dechu, když se Stín odhodlal ke skoku a vor se ještě víc zakymácel. Stála jsem blbě na jeho okraji a rovnováha mi nějak úplně vypověděla službu. Spadla jsem do vody a nějakou dobu se nechala unášet proudem.
Asi dvakrát jsem si lokla vody. Byla jsem zdatná plavkyně, ale nečekala jsem, že se ocitnu ve vodě tak nešikovně. Konečně se mi povedlo udržet hlavu nad vodou a já si vyhlídla místo, kde byla aspoň trochu mělčina. Do dna koryta jsem zaryla drápy a chvilku mě ještě proud unášel, než jsem mu byla schopna odolat. Postavila jsem se na nohy a nemotorně se dostala až na břeh, kde jsem sebou plácla na zem.
A co Bianca? přemýšlela jsem a s hrůzou koukala na řeku. Doufala jsem, že se jí nic nestalo, ale nikde jsem ji neviděla. Třeba to na voru ustála a dostala se do lepší pozice, než ve které jsem se ocitla já. Snad se zvládla dostat na břeh suchou tlapou jako Stín. „Žiješ?“ slyšela jsem starostlivý hlásek a klovnutí do čumáku. Na odpověď jsem se nezmohla, pouze jsem tiše zavrčela. Strakapoudovi to stačilo.
Po chvilce jsem se rozlámaně zvedla a vydala se jako spráskaný pes někam dál od řeky. Do bezpečí.

// Velké houští (přes Mahtaë jih)

// Řeka Mahtaë (sever)

Vor se dal do pohybu poměrně rychle. Rozhodně rychleji, než jsem čekala. Zatnula jsem zuby a v mých očích se na chvilku objevil strach. No vážně, tohle byl teda děsný nápad! Podívala jsem se na Stína. On s tím asi přišel, jestli se tu vysekáme, bude jeho chyba, že nebylo plavidlo dostatečně pevné, proběhlo mi hlavou. Byla jsem tak nervózní, že jsem občas zapomínala dýchat. Takže jsem sem tam zalapala do dechu a občas s hrůzou v očích nedýchala vůbec.
Samotný architekt nebyl se svým dílem tak úplně spokojený. Doufal, že nás proud nezanese až do moře, ale co jiného se mohlo stát? Všechno to k tomu logicky směřovalo. Pokud nás nezastaví nějaký spadlý strom přes řeku nebo něco podobného. „Obrovské slané jezero,“ odpověděla jsem v rychlosti na Biančinu otázku. Doufala jsem, že i kdybychom se dostali až na širé moře, nějak to vyřešíme, aniž bychom se namočili. Vodu jsem měla ráda, ale ne tu slanou! Ta v kožichu dělala nepěkné věci. Kůže mě pak svědila. Podívala jsem se opět na mladičkou vlčici a krátce si povzdechla. „Je to snadné, Bianco!“ povzbudila jsem ji. V krizi by se mohla učit rychleji. Navíc to bylo opravdu primitivní – levá, pravá, levá, pravá… Jak chození, akorát ve vodě bez pevné země pod nohama. „Zvládneme to!“ držela jsem si svůj optimismus. Chtěla jsem uklidnit své společníky, ale také hlavně sebe.

// Ústí

Biance jsem vyřídila pozdravy od Nemesise a tím jsem to smetla ze stolu. Už jsem na to nemusela myslet a zapomenout jsem na to opravdu nechtěla. Na její prvotní lehce nejistou otázku jsem pokývla hlavou. Možná jí chvilku trvalo se rozvzpomenout, o koho se vlastně jedná. Mladý vlček se měnil každým týdnem, přeci jen byl pořád ve vývinu. Rostl a tak. Však i já už na něj koukala zespoda. Nebyla jsem žádný prcek, ale ani žádný velikán. Příliš jsem nad tím nepřemýšlela, protože jsme měli plné ruce práce. Byla to dost nezvyklá aktivita, ale na druhou stranu… Proč ne? Aspoň byla zábava!
Stín zahlásil, že je dílo dokonáno. Zastříhala jsem ušima a klacek, který jsem zrovna držela v tlamě, jsem pustila zase zpátky na zem. Pokud už nebyl potřeba, mohla jsem ho tu s klidným svědomím nechat. Přiskočila jsem blíž a vlkům pomohla s dostrkáváním lodi k řece. Stín se na palubu dostal jako první, následovala ho Bianca. Na mě tedy zbylo poslední volné místečko, takže jsem se vydrápala za nimi. Z kožichu mi odkapávala voda, což mě prudilo. Na souši bych se okamžitě oklepala, abych neměla tak nasáklý kožich, ale aktuálně jsem se neodvažovala jakkoliv se pohnout. „Doufej, že ano,“ zamumlala jsem na Biančinu otázku a sama zatnula zuby. Váhu jsem přenesla na zadní část těla, abych se trochu zaklonila a vybalancovala pohyb voru. Pojedeme přeci z kopce dolů, byla blbost se předklánět.
„Zanese nás to až k moři, ne?“ nadhodila jsem a podívala se na své dva společníky. Pokud se tedy někdy nevysekáme. I tahle možnost tu byla. Zaslechla jsem strakapoudí pobavené chechtání. Ten nám tu ještě scházel. Jestli se opravdu někde vyklopíme, bude z toho mít srandu do konce svých dnů.

// Řeka Mahtaë (jih)

Nemesisovi jsem věnovala krátký úsměv. Se svou vrozenou magií jsem měla zvláštní vztah. Byla užitečná, to určitě ano, ale sama jsem se jí docela bála. Tak by to být asi nemělo. Pak jsem se podívala za sebe na skupinu, od které jsem se vzdálila. „Jasně, budu pozdravovat,“ přitakala jsem s úsměvem a zase se na svého společníka podívala. Už se měl pomalu na odchod, tak jsem za ním ještě zvolala: „Měj se, Nemesisi, a opatruj se.“ Svět byl zákeřné místo. Pak jsem se pomalu obrátila a vydala se zpátky k Biance a Stínovi.
Ti dva měli plné tlapky práce. Já byla pro každou legraci, to se přeci ví. Zápasili s klacky a skládali je na sebe. Nezaznamenala jsem jejich konverzaci, zatímco jsem byla u Nemesise, takže jsem mohla jen odhadovat, o co se snažili. Ale vypadalo to, že se pokouší stavět něco, na čem se bude dát plout po řece. Určitě to bude zábava! Zazubila jsem se, skočila do řeky a zprvu se trochu umyla. Ten písek v kožichu byl nepříjemný a dělal mou srst nevzhledně matnou. Na nic jsem se neptala a vesele začala sbírat všechny větší klacky, které jsem ve vodě a na břehu viděla. Skládala jsem je na již existující konstrukci a doufala, že to bude dostatečně pevné.
Bianca se Stínem se právě o něčem bavili, tak jsem je nechtěla vyrušovat. Počkala jsem, až si to mezi sebou vyřešili, a pak se obrátila na šedobílou vlčici. „Mám tě pozdravovat od Nemesise,“ usmála jsem se na ni, „prý se znáte.“ Měla jsem takový pocit, že mladá generace mezi sebou měla pevnější vazby. Však se Bianca znala s tou hnědou vlčicí, mohly být ve stejném věku. Já jako malá měla snad jediné vrstevníky své sourozence. Než se narodila Lucy, byla jsem ze smečky fuč.

Po mé otázce bylo nějakou dobu ticho, takže ve mně začaly růst pochybnosti. Co když se opravdu něco dělo a Nemesis jen nevěděl, jak se vymáčknout? Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou. Nárůst vnitřních starostí byl ale pozastaven hned, jak mi řekl, že se mnou jen chtěl mluvit. Vydechla jsem, znatelně se mi ulevilo a já se na mladého vlka opět usmála. „To je pravda. Ve smečce se nějak míjíme,“ poznamenala jsem, ale nijak ve zlém jsem to nemyslela. Bylo to pouhé konstatování. Byl mladý, bylo správně, že poznává svět mimo smečku. A já se za hranice taky občas ráda podívala.
Nemesis si mě chvilku prohlížel, než se opět rozmluvil. Na jeho první otázku jsem krátce, ale znatelně pokývla hlavou. Vzpomínala jsem si. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se s nejmladším asgaarským vrhem setkala. Mohlo jim tehdy být nanejvýš několik týdnů. „Něco ti ukázat můžu,“ přitakala jsem a švihla ocasem. Na chvilku jsem se zamyslela, ale pak jsem na něco přeci jen přišla. „Elektřinu vnímám hlavně jako obrannou magii. Nedají se s ní dělat takové srandičky jako třeba s magií země,“ řekla jsem, protože mi bylo trochu líto, že moje demonstrace asi nebude tak záživná. To poslední, co jsem chtěla, bylo mladému vlku ublížit. Jenže taková byla funkce elektřiny. Někoho od vás odmrštit a zpacifikovat.
Udělala jsem pár kroků vzad, abych byla od Nemesise dál. Chtěla jsem minimalizovat šanci, že by si ho našel nějaký zbloudilý blesk. Přivřela jsem oči a několikrát se zhluboka nadechla. Veškeré své soustředění jsem převedla někam do svého nitra. Během chviličky se mi v srsti začaly objevovat malé blesky, které vydávaly praskavý zvuk. Nebylo jich zrovna moc, ale byly dobře viditelné. Po chvilce jsem s kouzlením přestala a můj dech se výrazně zrychlil. Bylo to rozhodně náročnější než někoho elektřinou praštit. Rychle jsem zamrkala a podívala se na Nemesise před sebou. První dvě sekundy jsem ho viděla rozmazaně, pak se mi na něj povedlo zaostřit. „Nic zábavnějšího nesvedu,“ přiznala jsem. Jak jsem říkala, s elektřinou se nedalo tak hezky hrát. Byla to zákeřná magie sloužící jen pro ochranu svého nositele. A někdy šla i proti němu.

Šedobílá vlčice se mi také představila. Nad tím jsem se jen pousmála a švihla ocasem. S očekáváním jsem se střídavě dívala na všechny členy naší nově vzniklé skupinky. Stín si držel odstup. Nebuď frfňa, bručoune, pomyslela jsem si na jeho účet. Asi se nerad seznamoval s novými vlky. I když… možná bylo dobře, že si držel odstup. Určitě by měl uštěpačné poznámky a mladé slečny by to tak akorát odradilo a odešly by.
Musela jsem uznat, že počasí si z nás opravdu dělalo blázny. Nebyla jsem jediná, kdo nechápal, co se to z oblohy snášelo. Vypadalo to jako písek z mořského pobřeží. Dávalo by smysl, že by ho sem vítr zanesl, ale že by ho bylo tolik? To mi nějak nesedělo. Ještě jsem nevěděla, že se na Gallirei nacházela skutečná poušť. „To je dobrý nápad, Bianco,“ přitakala jsem a otřásla celým svým tělem. Z kožichu se mi začal sypat písek a já najednou nebyla tak temně černá jako vždycky.
Zaslechla jsem, jak někdo volal mé jméno. Překvapeně jsem střihla ušima a otočila hlavu. Zahlédla jsem známou tvář, takže jsem zavrtěla ocasem. Podívala jsem se opět na Biancu a Stína, který si stále držel odstup, a pokynutím hlavou jim naznačila, ať mě na chviličku omluví. Vrátím se za nimi, to určitě ano.
Od původní skupinky jsem se vzdálila a popošla k synovi asgaarských alf. „Ahoj Nemesisi,“ pozdravila jsem ho a drobně se usmála. Dlouho jsme se neviděli a musela jsem uznat, že za tu dobu pěkně vyrostl. Stejné myšlenkové pochody jsem měla, když jsem se po dlouhé době viděla se Shireen. „Děje se něco?“ zeptala jsem se. Možná ano, možná si mě zavolal jen proto, že si chtěl povídat se známou tváří. Kdo ví. Nezdálo se mi ale, že sem přišel od Asgaaru, dost pravděpodobně doma ani nebyl.

Stín se na mé vysvětlení ohledně strakapouda upřímně moc netvářil. Ale já mu řekla pravdu, která byla holt jednoduchá a nezajímavá. Možná by mnohem radši slyšel nějaký nevídaný příběh, ale… Tohle opravdu nebyl ten případ.
Jemně jsem švihla ocasem a krátce zkontrolovala svého okřídleného přítele. Tvářil se stejně uraženě jako před chvilkou a předpokládala jsem, že mu tahle nabubřelost ještě nějakou dobu vydrží. Mou pozornost si ale získala vlčice, která se k nám blížila. Lilac, vzpomněla jsem si na jméno členky Asgaarské smečky a přátelsky jsem začala vrtět ocasem, když bylo už jasné, že míří k naší skupince. Neznaly jsme se nijak blíž, ale věděly jsme o sobě. Lilac taky vystupovala přátelsky, ale Stín ji nepřivítal vůbec přátelsky. Odfrkla jsem si a řekla si, že to takhle nemůžu nechat. „Ale klidně se k nám můžeš přidat!“ řekla jsem chvilku po Stínovi o poznání přátelštějším tónem.
Pozorovala jsem, jak se nám to tu začalo plnit. Přiběhla jedna hnědá vlčice a složila mi kompliment. Přátelsky jsem se usmála a zavrtěla ocasem. „Magie,“ spiklenecky jsem na ni mrkla. Než jsem se stačila rozkoukat, u naší skupinky se objevila další mladičká vlčice. „Zdravím, jsem Gee,“ řekla jsem tak nějak do vzduchu, abych nebyla neslušná a všechny nově příchozí pozdravila. Vlčice se znaly, zdálo se.
Hodila jsem očkem po Stínovi, který mi tu dělal společnost, než se přivalila banda mladých. Držel se dál a všechno to sledovat zpovzdálí. „Nechcete něco společně podniknout?“ nadhodila jsem a zase se podívala k vlčicím. Počasí nebylo kdovíjak dobré. Oči jsem měla suché, štípaly mě a byl docela silný vítr. Zkrátka… nevlídné počasí. „Třeba kdo nejrychleji najde úkryt?“ nadhodila jsem, na oko v žertu a vlastně jsem tím chtěla říct, že bychom se opravdu měli někam schovat. (// přes 4 území do Východního úkrytu?)

Nevrčela jsem, ale pořád jsem se tvářila velmi přísně. Po očku jsem pozorovala strakapouda, který se plahočil po zemi, než se rozhodl, že bude lepší nějakou dobu zůstat v bezpečí koruny stromu. Je pravda, že Stína opeřenec provokoval, ale co si budeme, to provokování probíhalo oboustranně. Stín ho hecoval a strakapoudovo ego bylo příliš vysoké na to, aby takovou výzvu, byť nebezpečnou, odmítl. „Díky za radu,“ mrkla jsem na něj a odfrkla si. Cvičit jsem ho rozhodně neplánovala. Však to ani nešlo, ne? Měl svou hlavu a mohl mi oponovat. Zbytečně bych plýtvala energií.
Ještě pár chvilek jsem pozorovala strakapouda sedícího na větvi, než mou pozornost upoutal Stín. Pokývla jsem hlavou, abych mu dala najevo, že vím, že to není úplně normální. A souhlasila jsem s ním. Měla jsem ale pocit, že je to nějaký… osud? Těžko se to vysvětlovalo. „Prostě si mě našel,“ vysvětlila jsem a pokrčila rameny. Ano, takhle jednoduchá a obyčejná ta historka byla. Žádné zajímavé, dechberoucí dobrodružství. „U nás v lese žije dost ptáků. Když jsme se potkali, měla jsem pocit, že je to strakapoud jako každý jiný. Jenže on začal mluvit,“ shrnula jsem to, jak jsem ke svému kamarádovi přišla. Nevytvořila jsem si ho, zkrátka jsme se potkali, a tak nějak spolu zůstali. Zprvu mě on pronásledoval a já ho pouze tolerovala, ale postupem času jsem začala mít pocit, že je vlastně fajn mít někoho, s kým jsem se mohla kdykoliv bavit. Byla jsem společenská a povídavá a pokud jsem si nemohla povídat s ostatními vlky, byl tu pro mě stejně ukecaný strakapoud.

Šedivý na mé výhružky vůbec nereagoval. Nehnul ani uchem. Tvářil se, jakože se ho to netýká. Tohle chování mě rozzlobilo ještě víc. Však když už dělám něco špatně, tak to aspoň přiznám a stojím si za tím, ne? A nedělám ze sebe najednou svatouška. To on evidentně rozhodně nebyl.
Prozradil mi své jméno, což bylo vlastně dobře. Aspoň jsem věděla, před kým mám zůstat na pozoru. Ne že bych na něj během několik dní zapomněla – to se tedy určitě nestane. Takový zjev se mi do hlavy zapsal dostatečně intenzivně, a dokonce jsem odteď byla schopná k němu přiřadit i nějaké jméno.
Zuby jsem cenit přestala, ale mé naježení nijak nepolevilo. Naštvaná jsem pořád byla. „Nějak asi dokáže. Ale dovolovat si na menšího a slabšího, který ani nemá jak se efektivně bránit?“ nadhodila jsem a svou poznámku jsem nechala viset ve vzduchu nedokončenou. Jiní vlci měli drápy a zuby. Nemuseli mít velkou sílu, kousance bolely tak jako tak. Holé srabáctví, dodala jsem v duchu a ušklíbla se. Neměla jsem ráda nevyrovnané souboje. Však to byl prachobyčejný pták! Neměl žádné magické schopnosti, kterými by se mohl bránit. Ledaže by mi něco tajil, kamarádíček.
„Já ti dám, že nezkřivil,“ ozvalo se uražené zamumlání. Pohlédla jsem k zemi. To si strakapoud nesl v zobáku jedno červené rýdovací pírko. Osten nijak poškozený nebyl. Vypadalo to, že leknutím přišel o pár malých prachových peříček a jedno ocasní. Uraženě popolítl na nedaleký strom a posadil se na větev. V zobáčku stále držel vypadlý rýdovák, jak kdyby tuto smutnou skutečnost musel nejdřív zpracovat. Pozvedla jsem hlavu a věnovala mu drobný úsměv. Ono to zase doroste, kamaráde.

Schylovalo se k něčemu ne úplně dobrému. Zjizvenec si se mnou evidentně zahrával. Asi chtěl zjistit, co si může k mému společníkovi dovolit, aniž by mě tím vyprovokoval k nějaké akci. Takové přátelství bylo ve zvířecí říši velmi ojedinělé a já to věděla. Nečekala jsem, že by to pochopili úplně cizí vlci, když jsem to dosud zcela dokonale nepochopila ani já sama. Strakapoud asi rád riskoval svůj život, když se vlkovi snesl na krk a začal mu vyzobávat blechy, vši a kdo ví, co všechno v tom kožichu měl. Já je důkladně pozorovala a v jednu chvíli se naše pohledy střetly. Zadívala jsem se mu do bílých očí a zatnula čelisti k sobě. Nebojím se tě, pomyslela jsem si. Nějakou zesláblou vlčici by možná děsil, ale já rozhodně nebyla slabá. Byla jsem nebojácná asi jako můj ptačí kamarád.
Ten si ale pěkně zavařil. Ačkoliv se krk mohl zdát jako relativně bezpečné místo, nebylo tomu tak. Vlk sebou trhnul a strakapoud sletěl dolů zády napřed. Pak po něm cvakl zuby. Bylo mi v tu chvíli jedno, že to asi bylo myšleno jen na oko. Ze sedu jsem se velmi rychle postavila, udělala několik kroků k němu, naježila se po celém hřbetu a výhružně zavrčela. Strakapoud se do toho ozval několika naštvanými výkřiky a odhopsal kousek dál, aby si upravil peříčka. „Kdo sakra jsi a proč děláš problémy?“ procedila jsem skrz zaťaté vyceněné zuby. Nech ho na pokoji. Je to jen pták! Co si na něm asi vezmeš? Pírka? Hm, dobrou chuť! pomyslela jsem si kysele a švihla ocasem. Teď už to nebylo pošťuchování mezi těma dvěma. Evidentně chtěl strakapoudovi ublížit, a to já nemohla dovolit. Na druhou stranu jsem nevěděla, co od této situace očekávat. Tak jsem raději počítala s úplně každou možností.

Nevěděla jsem, co od této situace očekávat. Strakapoud do této chvíle komunikoval pouze se mnou a já mu nějakým záhadným způsobem rozuměla. Domnívala jsem se, že mezi námi je nějaké magické pouto, takže jeho řeči rozumím jen já. Velmi rychle jsem ale byla vyvedena z omylu. Cizinec mu totiž odpověděl, takže mu také rozuměl. A mám po iluzím, ušklíbla jsem se.
Strakapoud se pyšně nafoukl, když se cítil polichocen. „Nejlepší výjimka všech výjimek,“ zachichotal se a zatřásl rýdovacími pérky. Byl tedy nějakou slepou uličkou v evoluci? Život ho obdařil tak skvělým syrinxem, že dokázal plynně mluvit, nejen vydávat skřeky? Záhada. Budu se ho na to muset zeptat, až se za nám zas jednou vypravím.
Šedivý opeřence postavil před výzvu. Ptáček opět několikrát trhnul hlavou, jako kdyby přemýšlel, zda mu to za ten risk stálo. Já se pomalu ale jistě začala soustředit právě na ty dva nekňuby než na svou večeři. Přeci jen mi záleželo na tom, aby se můj společník nedostal do žádných problémů. A kdyby se mu to podařilo, musela jsem se ho přeci zastat. „Paninka,“ zašeptala jsem si pod fousky a ušklíbla se. Takhle mě snad nikdo nenazval a jako lichotku jsem to rozhodně nebrala.
„Ne že by byly blechy kdovíjak dobré…“ poznamenal strakapoud polohlasem. Myslela jsem si tedy, že si to rozmyslel, ale opak byl pravdou. Provokatér se snesl cizinci na krční páteř a začal se mu zobákem hrabat v prořídlém kožichu. Zpozorněla jsem a podvědomě začala švihat ocasem ze strany na stranu. Byla jsem napjatá a viditelně nervózní. Šedivákovi jsem nevěřila ani čumák mezi očima. Tušila jsem, že tohle nemusí skončit dobře, takže jsem byla připravená po dotyčném skočit a svého okřídleného kamaráda zachránit.

Strakapoud se na okraji řeky začal koupat a docela vtipně kolem sebe stříkal vodu. Pak se usadil nedaleko ode mě a já se tak mohla soustředit na lov své večeře. Co jsem si tak pamatovala, v téhle řece nikdy nebylo o ryby nouze. Byla to tedy jen otázka času, kdy se tu nějaká ukáže. A až se tak stane, já budu připravená.
Koutkem oka jsem zaregistrovala nějaký pohyb, ale říkala jsem si, že je to jen nějaký vlk, který prochází, tak jsem mu nevěnovala pozornost. Jenže jeho pohyb se zastavil a zanedlouho jsem zaslechla jeho hlas. Nezněl úplně… hezky. Neměl atraktivní hlas. Když jsem k němu pootočila hlavu, zjistila jsem, že neměl ani atraktivní vzhled. Škaredé jizvy na tlamě a srst ve špatném stavu. To vypovídalo snad o všem. K mému údivu nemluvil na mě, ale na strakapouda. Šplhavec k němu tak různě trhavým pohybem natáčel hlavu a sem tam zahýbal křídly. Na vlkův pozdrav zatím nezareagoval. Pak se ale cizinec dál rozmluvil. Zalapala jsem po dechu. Pardon? Prosím?! Já a blechy? nemohla jsem uvěřit svým uším. Vždyť já krásně voněla asgaarským listnatým lesem, o svou srst jsem svědomitě pečovala. Jestli tu někdo z nás dvou měl blechy, tak to musel být on. Dozajista.
„Kdo je pro tebe ptačí mozeček, ty nekňubo?“ zachechtal se strakapoud a nadšený sám ze sebe zamával křídly. Na pírkách mu zbylo ještě trochu vody, kterou kolem sebe znovu rozhodil. „Ale můžu pomoct s bleším přemnožením ve tvém kožichu, pokud dovolíš. Hm?“ nadhodil a vyplázl na něj svůj dlouhý jazyk. Neubránila jsem se a krátce a pousmála. Uhodil hřebíček na hlavičku? Ano. Byl trochu do rány, hlavně se nebál konfliktu. Trochu mi připomínal mě. Čím to? Že by mé dvojče v ptačí podobě? Spřízněná duše? Neriskuj, kamaráde. Nerada bych tu pak sbírala zbytky tvého peří, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem zatím nic neříkala. Zatím to byl konflikt mezi těmi dvěma. Já se stále tvářila, že se snažím ulovit rybu. Strakapoud nebyl hlupák, na zemi byl zranitelnější. Znal své slabiny, takže se vznesl do výšky a na cizího vlka zíral hezky z výšky. Život mu byl pořád ještě drahý.