Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mahar - přes Kaskády

Od Maharů, toho zapáchajícího místa, které se mu tolik hnusilo, utíkal s dobrou náladou. Věděl, že se vrací domů, kde se shledá se svými blízkými. I když o nich sem tam říkal špatné věci a často o nich smýšlel jen v tom nejhorším světle, pořád to byla jeho rodina. Jediná rodina, kterou měl. Během svých dlouhých toulek si uvědomil, že k rodině by se zády obracet v žádném případě neměl, protože pak by mohl zůstat úplně sám. A to, jak si teď vyzkoušel, mu vůbec nevyhovovalo. Nerad byl sám. Potřeboval někoho, kdo ho bude uznávat a ctít. V koho bude mít důvěru a bude vědět, že ho dotyčný bere a respektuje. Že ho nepřehlíží! A že i když je pryč, tak nezapomíná, že jeho maličkost existuje. A tohle mu mohla nabídnout jen rodina. A Lucy… zasněně se pousmál. Ani ve snu si nepředstavoval, že někdy narazí na takovou úžasnou vlčici. Lucy byla krásná jak fyzicky, tak jej přitahovala i psychicky. A to bylo velmi důležité! A nejlepší na tom bylo, že když byl nyní mimo její přítomnost, cítil, že mu chybí. Že se na ni těší. Chtěl jí vše povyprávět. Sdělit to, co dělal a jak se měl.

>> Asgaar

Vlka před sebou poslouchal jen tak na půl ucha. Pokyvoval hlavou, u toho občas, sem tam, otráveně povzdechl, aby mu dal najevo, že jeho povídání trvá už zbytečně moc dlouho, a když konečně dokončil ty věty o smečkové magii, spokojeně si oddechl. “Myslel jsem, že s tím povídáním snad nikdy neskončíš!“ protočil oči v sloup. “Nevěděl jsem, že to všechno tak do hloubky rozvedeš! Jakoby mě to snad tak dopodrobna zajímalo, kdybych to věděl, že mi vezmeš několik minut mého cenného života, ani bych se tě na to neptal!“ místo poděkování za důležité informace, které se tu nyní dozvěděl, jen sprostě a bezostyšně vyplázl jazýček. “Takže zdar, doufám, že už se neuvidíme!“ zazubil se – napůl pobaveně, napůl vysírajícně. Dal se na odchod, ale po pár minutách zastavil a na vlka otočil hlavu. “Jo a…“ upozornil na sebe ještě, aby vlk neodešel. “Jsem Etney I. Asgaarský! Budoucí Alfa Asgaarské smečky a vévoda Gallirejský! Pyšně nosím tyto tituly, pamatuj na to!!“ Už to vypadalo, že odejde, ale pak se ještě nadechl a dodal (protože si uvědomil, že vlk předtím jeho rodiče zmínil, tak si říkal, že by bylo fajn o nich něco povědět, aby dal najevo, že je opravdu hustej, protože je to jejich syn): “A máš pravdu, můj fotr se opravdu jmenuje Arcanus, už je to ale stařík! Mamina Elisa taky není nejmladší, navíc je tlustá a páchne jí z tlamy…vypadá to, že už brzy převezmu trůn!“ Vesele zavrtěl ocasem, zazubil se a utekl.

>> Vyhlídka - skrz Kaskády

V01/síla/6*/cena = 30 drahokamů
------------------------------------------------
M05/myšlenky/cena = 20 mušliček + 200 květin
------------------------------------------------
V03/Marion/rychlost/10*/cena = 150 drahokamů

V03/Marion/vytrvalost/6*/cena = 90 drahokamů

V03/Marion/obratnost/6*/cena = 90 květin

V03/Marion/taktika lovu/2*/cena = 30 drahokamů
------------------------------------------------
V03/Lucy/taktika lovu/2*/cena = 30 drahokamů

V03/Lucy/rychlost/2*/cena = 30 květin
------------------------------------------------
DOHROMADY:
DRAHOKAMY = 330
KVĚTINY = 320
MUŠLE = 20

PO SLEVĚ (30%):
DRAHOKAMY = 231 (mám v inventáři 247)
KVĚTINY = 224 (mám v inventáři 227)
MUŠLE = 14 (mám v inventáři 226)

Za pár chvilek k němu dorazil vlk, nejspíš člen smečky. Už z dálky si ho prohlížel a nasával jeho pach. Měl totiž dojem, jakoby mu někoho připomínal. Zkoumavě si ho prohlížel. Jakmile dotyčný promluvil, by si jistý, že s tímto vlkem se ještě za svůj život nikdy nesetkal. Proč mu ale byl tak povědomý jeho pach? “Buď zdráv, vlku žijící ve smradlavce,“ zazubil se pobaveně nad svým vlastní „úžasným“ vtipem. “Jen tudy procházím. Mířím domů, do Asgaaru. Je to tudy, ne? Myslím, že je to někde poblíž. Čeká tam na mě moje kamarádka, SKORO PARTNERKA!“ zdůraznil poslední dvě slova, pyšně pozvedl hlavu k obloze a na tváři se mu objevil samolibý úsměv. Byl hrdý sám na sebe, že už není osamocený král – teď už z něj je skoro zadaný král!
Skoro se odebíral k odchodu, vážně neměl v plánu se tu na moc dlouho zdržet. Pak ho ale něco napadlo. “Jo a ještě dotaz… Tyhle močály jsou snad nejvíc odporné a odpuzující místo na celé Gallirei. Proč tu vůbec žijete, v tom hnusném smradu?! To nemáte třeba nějakou spešl smečkovou magii, která by ten pach eliminovala? Jaká je vaše magie?“ začal vyzvídat. Tář měl zkřivenou tak, aby dal dostatečně dobře najevo, že se mu to tu hnusí. To on by tu nikdy nežil! Ani Lucy ne!

// VLA: 3) MAGIE

<< kopce Tary (přes Zarostlý les)

Když překonal tu hnusnou kopcovitou planinu, myslel si, že už bude mít klidnou cestu hezky po rovince, možná kolem řeky či přes nějakou vyšlapanou cestičku, ale to ani v nejmenším! Hned jak překročil hranici lesa, přeběhl mu mráz přes záda a samovolně se mu naježila srst. Vzhlédl nahoru k obloze. Stromy tu byly tak strašně husté, že přes jejich koruny nebylo vidět ani kousek oblohy. V tu ránu si uvědomil, že tímto lesem nedávno procházel. Dal se tedy znovu do pohybu. Nějak měl za to, že by tu poblíž měla být ta smečka, jak tam sprcal tu Lucyinu černobílou kamarádku. Pamatoval si totiž, jak to tam odporně smrdělo, a tímto lese se táhl obdobný smrad. Šel tedy přímo za nosem, a když se smrad začínal stupňovat, byl si jistý, že jde tím správným směrem. Jeho smečka pak už od této smradlavé byla kousek.
Ocitl se na území smečky. Ještě tu chvíli pochodoval, aby našel nějakou pevnou půdu pod nohama (nechtěl, aby se ty krásné šedavé tlapky jeho veličenstva s cute polštářkama zespod máchaly v smradlavých rozbředlotinách, to ani omylem!). Poté, co se ocitl na fleku, který se mu jakž takž zamlouval, hlasitě zavyl. Pak vyčkával.

<< Les pod horitonzem (přes vřesoviště)

Těšil se za Lucy. Moc se těšil. Doufal, že na něj počká někde poblíž Asgaarského hvozdu tak, jak se domluvili. Trošku se ale styděl, proto s sebou nenesl žádnou ulovenou kořist tak, jak slíbil. Co když na ni Lucy čekala? Co když měla hlad? Zamračil se a povzdechl si sám nad sebou, jaký je to ale ňouma, že neulovil aspoň nějakého toho zajíce. Nejsi ňouma! v mžiku se opravil. Žádnou vysokou jsi po cestě nenašel, co jsi měl jako dělat?! Kdybys vysokou našel, ulovil bys ji jedna dvě. Bez problému. Seš frajer…mistr lovu! Vlk číslo 1! Máš skrytý talent, ještě jsi ho neobjevil, chce to jen více lovit, samo to pak přijde!
Z lesa ťapal skrz pěknou louku plnou vřesů, kde to božsky vonělo, až dál k jakési kopcovité planině, na které byla snad miliarda výmolů a divných jamek. Šlo se mu tu fakt blbě, bylo to tu jak po dopadu nějakého meteoritu. Nebo jako když mezi sebou válčí vlci a třískají s sebou vzájemně o zem. Nezdržoval se tu, raději se klidil rychle pryč. Tady by si ještě mohl zlomit své královské holeně. No, to by mu tak scházelo!

>> Mahar (přes Zarostlý les)

<< Nad kopci (Borovicová školka)

Juhů, náš chlupáč byl v cíli! Prošel posledním lesem, který byl celý z borovic, a mířil k tomu největšímu, který zde byl. Ten borovicový byl příjemný, takový miloučký. Krásně voněl. Ten velký, do kterého přišel o něco později, se mu už ale zas tolik nelíbil. Vypadal trošku děsivě, naháněl mu strach. Navíc tu houkaly sovy, cvrkali cvrčci a to tomu dodávalo tu poslední děsivou kapku! Zemina byla nasáklá vodou, odhadoval, že to bylo z toho, jak moc poslední dny pršelo. Teda poslední dny...vlastně hodně moc pršelo jen dnes, ale o to to možná bylo horší. Tlapky mu po rozbředlém blátě klouzaly. Chtěl už jít ven, ale popravdě se tak trochu ztratil. Měl pocit, jakoby tu snad chodil v kroužcích sem a tam. Hledání lovné zvěře už dávno vzdal, opravdu jeho jediná starost teď byla, aby se dostal co nejdříve do Asgaaru. Co když už tam na něj Lucy čekala, a mezitím, co on trůnil zde v lese na druhé straně Gallirei, ji nabaloval nějaký sprosťák a lůzr od nich ze smečky? No počkat, Lucy by jen tak do někoho nešla. Vždyť si stěžovala, jaké to mají ve smečce nicky. Oddechl si. Jakmile našel východ z lesa, hned toho využil a vyběhl ven. Najednou se cítil tak... svobodný. Radostně si povyskočil, zavrtěl ocáskem a zamával lesíku tlapkou. Doplnil to ještě slovy: “Šťastnou cestu!“ (tu si nejspíš popřál sám sobě).

>> kopce Tary (Vřesoviště)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 4/4

<< VVJ (přes Kierb)

Cesta podél řeky byla delší, než si představoval. Řeka totiž byla snad nekonečně dlouhá, navíc se dostal zase do jakých si lesů. Lesů už měl také po krk. Nikde po cestě nenašel žádnou zvěřinu, kterou by mohl ulovit, takže začínal být zase naštvaný a protivný. Mračil se a uši měl připlesklé ke krku. Byl rozmrzelý. Byl to špatný nápad. Kdyby šla Lucy s ním, alespoň by měl nějakou společnost, ale takhle?
Nicméne to nevzdával a pokračoval dál. Občas se dostal nějak šikovně mimo les, tak hned pokukoval po okolí. Občas zahlédl něco proběhnout, ale bylo to moc rychlé a hbité. Udělalo to hop hop a bylo to pryč. To se Etnymu opravdu nechtělo řešit, zbytečně by se namáhal. Už si v hlavě sestavoval nějaké věty, které Lucy řekne, až se vrátí domů. Něco jako „má drahá, lovná zvěř spinkala!“ nebo „má drahá, nic jsem po cestě nenašel, musíme jít spolu!“. Začal se usmívat, šlápl do kroku a přísahal, že jakmile prohlédne ten poslední les támhle v dálce, půjde už rovnou domů.

>> Les pod horizontem (skrz borovicovou školku)

<< Ageron (přes ZG)

Galtavar mu poskytl super rozhled na celé širé okolí. Pláň navíc určitě musela skrývat i velkou spoustu drobného zvířectva, takže zde Etney šmejdil a doufal, že něco najde. Úspěšný ale nebyl, asi opravdu vše spalo a odpočívalo. Došel až k jezeru, kde si dal chvíli pauzu. Napil se, ulovil si nějakou rybku (na to naštěstí schopnosti měl), a pak se znovu napil, neboť nesnášel rybinu v ústech. Měl ale takový hlad, že tu rybu prostě chtěl. Dokonce pak zakousl ještě jednu. Dvě ryby v žaludku ho alespoň trošku ukojily a nálada se mu zase krapet zvedla. Lehnul si, aby načerpal trochu energie, neboť už ušel pořádný kus cesty. Opět myšlenkami zabloudil k Lucy, ke své rodině a k tomu, co se událo v uplynulých dnech. Zavzpomínal na svůj zážitek se Životem, na to, jak Lucy najednou všechno vyklopil a vybavil si znovu její roztomilou reakci na celou tu situaci.
Když už se cítil o něco lépe, vstal. Oklepal se, trošku se potřeboval totiž probrat, neboť na něj šel spánek, a to on si teď nemohl dovolit, a pak se vydal dál. Rozhodl se pokračovat podél jezera a pak následovat tok řeky. Doufal, že se takto dostane někam, kde najde tu zvěřinu. Přísahal si však, že pokud ji nenajde do hodiny, půjde domů.

>> Nad kopci (skrz řeku Kierb)

<< Sněžné hory (přes Tajgu)

Dolů z hor už se šlo daleko lépe. Sice občas šlápl na nějakou zamrzlou kaluž, která byla zasypaná sněhem, či na nějakou vyvýšeninu, na které se mu podlomila tlapa, ale ta myšlenka, že už odsud rychle zmizí, ho popoháněla kupředu. Prošel skrz Tajgu, na kterou si také vzpomínal, že tu kdysi byl, takže se v ní orientoval, přes řeku až do lesa. Tam si vzpomněl na povídání své sestry o duších, takže stáhl ocas mezi nohy a zase začal nervačit. Na chvíli se v lese ztratil, zanadával si, skoro si i pobrečel, ale když si pak uvědomil, že se tudy vlastně šlo do smečky, kde žije Matali se Severkou, trochu ho to uklidnilo. Najednou si byl jistý, že tady žádní duši nežijí, a že si z něj ségra určitě jen střílela. Taková Matali, slečinka, by jistě nežila někde, kde žijí duchové mrtvých vlků! Skrz Ageron pak zamířil na louku.

>> VVJ (přes ZG)

<<Ledová pláň

Výšlap nahoru do Sněžných hor byl náročný. Šlapal pomalu, cesta byla dlouhá. Navíc si uprostřed cesty uvědomil, že už je pryč hodně dlouho. Zajímalo ho, jak se asi daří Lucy? Vydala se už směrem k Asgaaru? Přál si, aby tam na něj čekala. Kdyby tam nebyla, hodně by ho to zamrzelo. Žaludek mu hlasitě zaškrontal, z toho ho bolelo celé tělo. Svaly měl navíc roztřesené, byla mu zima. Sever Gallirei byl prostě k ničemu. Po chvíli nesmyslného popocházení po horách vzdal to, že by jezírko našel. Nehodlal tu zbytečně ztrácet čas. Začínal být opravdu nevrlý. Měl hlad, byl unavený, chtěl u sebe cítit svoji Lucy a chtěl taky navštívit rodinu. Místo toho tu popocházel sem a tam, aby našel nějaké blbé jezero a blbou zvěř, kterou by stejně sám neulovil. Věděl to. Bylo však ponižující si to přiznat, proto si pořád dokola opakoval, že by se mu to nakonec určitě povedlo, kdyby se trochu víc snažil. Kdyby vydal nějaké usilí. Napadlo ho, že by třeba mohl pak použít i svoji magii příkazu. Sice to na zvířata ještě nikdy nezkoušel, ale když to fungovalo na vlky, určitě by to fungovalo i na lovnou zvěř, ne? Pak si uvědomil, že to kdysi zkoušel s otcem na šakaly. To ho ujistilo v tom, že kdyby potkal po cestě nějakého jelena či něco tomu podobného, nejspíš by se s tím nějak popral a zvládl by to. Z hor však zamířil někam dolů, mířil k lesu. Už zde nechtěl být. Jezírko přestal hledat, už ho nezajímalo. Možná, že na něj dokonce už i zapomněl.

>> Ageron (přes Tajgu)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 3/4

<< Stepní pláň (přes Sněženkovou louku)

Během své cesty narazil na Sněženkovou louku. Byl rád, že z té holé pláně vypadl pryč. Sněženková louka bylo poměrně příjemné místo, opět se tu pokusil ulovit jakéhosi osamoceného zajoucha, leč neúspěšně. Jeho pokusy byly k ničemu. Naštvaný tedy pokračoval dál. Dorazil až k Ledové pláni, kde ho přepadla hrozná zima. Na zemi byl sníh, i když bylo léto. Pocítil na sobě velký chlad, změnu počasí. Vzpomněl si, že už zde někdy v minulosti byl, měl za to, že poblíž je jakési jezero, které se mu líbilo. Jezero s čistou vodou, říkal si, že by bylo fajn, kdyby ho zase našel. Vzpomínal, jakým směrem to jezírko bylo. Když si vzpomněl, ještě párkrát nad tím zapřemýšlel, aby si byl jistý, že to opravdu ví, a pak se tím směrem vydal. Mířil nahoru na Sněžnou horu. Sice to byla dálka, byla tu zima, sníh a celé to bylo takové nepříjemné, ale to jezírko chtěl vidět!

>> Sněžné hory

<< Ústí (přes Bukový sráz)

Bukový sráz tak nějak stěží překonal. U toho přemýšlel o Lucy. Myslel na ni. Moc na ni myslel, těšil se, až ji znovu uvidí. Při vzpomínkách na její mluvu, její pohyby a to, jak krásně vypadala, se usmíval. Ze srázu přešel přes Stepní pláň. Překvapilo ho, jak moc holé to tu je. A ještě víc ho překvapilo, že ač byla noc, bylo to šílené horko. Skoro nedýchatelno! Dusno. Nelíbilo se mu tady. Snažil se pláň nějak obejít okolo, aby nemusel jít přímo skrz ni, ale pak zjistil, že mu nic jiného bohužel nezbude. Snažil se koukat alespoň po nějakých zvířatech, které by třeba mohl zakousnout, ale nic tu neviděl. Pláň byla úplně holá. Stromy, keře, květiny, zvířata...nic. Prostě žádný život. Spěchal raději dál. Vůbec to tu neznal, ale tahle pláň mu opravdu nevyhovovala a navíc mu naháněla tak trošku strach. Ježily se mu z ní chlupy za krkem.

>> Ledová pláň (přes Sněženkovou louku)

<< Ostrůvky (přes Mušličkovou pláž)

Kráčel po pláži klidným krokem a užíval si šum moře. Tělo měl uvolněné, relaxoval. Navíc měl takovou jakousi „nostalgickou chvilku“ - přemýšlel nad svojí rodinou. Nad tím, když byl malé vlče. Nad matkou a otcem. Co s tátou podnikal, když byl malý. Vzpomínal také na Awnay, jak společně zlobili a rošťačili. Jak je hlídala Laura a jak oni byli neposlušní a neposední. Pořád se jen hádali a ve všem předháněli. Pousmál se. Vzpomínky to byly krásné. Musel uznat, že mu to chybí. Všechen ten strávený čas s rodinou mu chyběl. Rád by to znovu zažil. Napadlo ho, že by se přece jen doma měl v nejbližší době ukázat. Mohl by pozdravit otce i matku, možná si s nimi promluvil a nějak to...napravit? Chtěl by se s nimi znovu bavit, mrzelo ho, že byl najednou tak sám. Odříznutý od rodiny, od smečky. Alespoň že ségra s ním vycházela dobře. Tiše si povzdechl. Došel až k řece, která mu ztížila celou cestu. Její přechod mu zabral pěknou dobu! Bylo to obtížné, řeka nebyla zrovna klidným a pozvolně protékajícím místem, které by si mohl jen tak přešupajdit. Musel najít místo, kde to šlo přejít. Chvíli také plaval, vynaložil velké úsilí, ale nakonec se přes Ústí dostal. Vylezl v lesíku, který byl hned za řekou.

>> Stepní pláň (přes Bukový sráz)

<< Údolí morény (přes palouk)

Palouk, který na něj čekal, když vylezl z údolí, se mu líbil daleko více. Strach a nervozita byly ty tam a průchod tímto příjemným paloukem si užíval. Dokonce zahlédl i malého zajdu! Neváhal a snažil se ho ulovit, ale bohužel... byl na to moc velký mamlas. Dopadlo to akorát tak, že si nabyl čenich. Běhal za zajícem jako pako, pronásledoval ho všude kolem, ale byl na jeho ulovení až příliš neobratný. Byl pomalý. Uměl běhat po rovině, to ano! Běhal fakt rychle. Byl i vytrvalý. Ale obratnost, to nebyla jeho silná stránka. Zajíčci byli hbytí a rychlí, na ty Etney prostě asi neměl. Byl rád, že ho při tom nikdo neviděl, to by byl ale trapas! Vlk Alfák si přece s malým zajdou musí umět poradit, ne? Tentokrát byl naštvaný sám na sebe.
Uslyšel šum vody. Měl za to, že poblíž tohoto palouku se nachází moře, protože když se pořádně nadechl, ucítil slaný vzduch. Vydal se tedy po „stopách zvuků moře“, a zanedlouho k němu opravdu dorazil. Měsíc mu hladinu této nádhery krásně osvítil a vytvořil tak překrásný pohled na celé širé okolí. Dokonce tu Etney zahlédl i jakési ostrůvky, ale na ty se neodvážil jít. Bál se, že zakopne a někde spadne. Byl tu sám a nikdo by ho nemohl zachránit, a to si právě teď, když měl Lucy, nemohl dovolit. Jak to vlastně s Lucy je? Má mě ráda? Nebo mě bere jenom jako kamaráda? Je ještě moc brzo? Netlačím na ni moc? Ale já jí to musel říct, je to má vyvolená! zahleděl se někam do dálky, chvíli tupě zíral (u toho přemýšlel), ale pak se vydal dál. Tentokrát nespěchal, šel pomalým krokem. U moře se mu líbilo, bylo to tu příjemné.

>> Ústí (přes Mušličkovou pláž)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 2/4