gwen,
1 (27.9.2022 17:23) odpovědět 
//mimo Gallireu
Mlčky jsem ťapkala za Rolandem. Les kolem nás hrál různými barvami, žlutou, oranžovou, některé listy byly dokonce do červena! Stále jich ale většina byla zelených. Nemohla jsem se vynadívat. Sluníčko tomu dodávalo ještě krásnou barvu do zlatova. Listy v korunách šuměly, a já sledovala jak se třepotají ve větru. Z mého obdivování mě ale vytrhl známý hlas. "Mmm tjošku," odpověděla jsem a kecla si na zadek, když jsem viděla že Roland taky stojí. Jak se ukázalo, nebyla jsem jediná, kdo všiml barevných listů. Když jsem se dozvěděla, že to brzy bude ještě hezčí než teď, rozzářila se mi očka. "Vážně? Chci to vidět!" řekla jsem radostně, ocásek se mi přitom pěkně zavrtěl. Podzim možná bude můj nejoblíbenější čas.
S malým povzdechem jsem se zase zvedla na nohy a vydala se strejdou Rolandem. Ještě se mi nechtělo odsud odcházet, bylo tu hezky. "Mhm," pípla jsem, "Uvidíme ale ještě ty barrjevný listy?" Byl čas jít na další cestu.
//Zarostlý les, přes Ještěří lučinu
Roland,
1 (27.9.2022 15:18) odpovědět 
//z neznáma
Podzim vyzařoval z celého kraje kolem nás. Snad s každým krokem nabývaly stromy jasnějších a rozmanitějších barev a ve vzduchu už jsem cítil osten chladu, který definitivně vytlačil letní vedra. Slunce se skrývalo za mraky, přesto byl den příjemný, krajina kolem naprosto malebná... avšak barevné pozlátko a poslední záchvěvy krásných dní mne neošálily. Podzim značil jediné - začátek úbytku, příchod nouze, nezadržitelné volání zimy. Dříve bych se jí nebál. Nepochyboval jsem o svých schopnostech přežít, dokonce ani jako osamocený tulák ne. Letos to ovšem bylo jiné. Teď totiž na oněch schopnostech závisel víc, než jen jeden vlčí život.
"Nohy ještě nebolí?" obrátil jsem se vážně na vlče po svém boku a na chvíli se zastavil, protože ať už měla být odpověď jakákoliv, troška oddechu uškodit nemůže. Srdce mi nemohlo nepoklesnout, když jsem si opět uvědomil skutečnost, jak malá Gwen vlastně opravdu je a jak malou by asi měla šanci, kdyby nás zima zastihla ještě na cestách. Takový život byl křehký. Mířili jsme na jih, což by nám mělo získat víc času, ovšem místo, kde se usadit, bychom měli najít raději dříve, než později.
Zhluboka jsem se nadechl a zvedl hlavu k listí nad našimi hlavami, chmurně zadumaný výraz se přelil v upřímný úsměv takřka okamžitě. "Podívej na to listí, Gwen! Není to nádhera? Brzy už bude zářit všemi barvami večerní oblohy a na docela krátký čas bude stejně zářit i země pod stromy. To jsou ty nejkrásnější chvíle podzimu," pousmál jsem se, ještě jednou zhluboka vtáhl do plic vůni podzimního lesa plného hub, prastarých stromů a drobných tvorů, kteří pod jeho korunami nacházeli útočiště, než jsem se znovu vrátil tlapami pevně na zem. "Tak pojďme. Dnes bychom měli ujít ještě alespoň kousek cesty," vyzval jsem vlče a pomalu vykročil, připraven ji případně vzít na záda, kdyby to už její krátké nožky nezvládaly. Ještě jeden úsměv ale na moment pronikl vážným výrazem, který se mi vrátil na tvář stejně rychle, jako předtím zmizel, a byl směřován k těm dvěma velkým zlatým očkům: "Kdoví? Třeba už dnes budeme mít štěstí."
//Zarostlý les přes Ještěří lučinu
Sedl jsem si na zem, protože mne začínaly bolet nohy. Nebylo to nic nepříjemného, zatím. Byl jsem vyspalý a celkem i nasycený, ale cítil jsem je. Potřeboval jsem tedy jenom chvilku odpočinku. Sedl jsem si na zem a uvelebil se. Rád bych dorazil na to místo, kde žila Lindasa ještě dnes, ale nevypadalo to, jako by mi ten les nějak nechtěl přijít do cesty. Netušil jsem, jestli jdu správně a teď jsem konečně začal pochybovat. Přes vysoké stromy jsem ovšem netušil, jestli jdu správně. Neviděl jsem sopku ani kouř z ní na obloze. Bylo těžké se orientovat, ale doufal jsem, že tam dorazím co nejdřív. Rád bych pomohl a nepřišel pozdě. Přemýšlel jsem o tom, co jsem kdy udělal dobrého. Jiného, než jít zachraňovat smečku před ohněm a kdo ví čím vším ze sopky. Napadlo mě, že jsem to ho udělal hodně dobrého. Něco lepšího než něco jiného, ale dobrého toho bylo hodně. Třeba když jsem odvedl Danie zpátky domů, když se vydala na výlet k nám do hvozdu. Pak taky když jsem našel Cashmere, to možná bylo tím nejlepším, co jsem kdy udělal. Vzpomínal jsem na vlčici, která spadla do ledové vody a potřebovala zahřát. Odvedl jsem ji do jeskyně a pomohl ji a pak jsem ji nechal odpočinout ve hvozdu, aby mohla nabrat sílu. Sice jsem za to dostal tenkrát seřváno, ale pořád jsem to bral jako dobrou věc.
Cashmere mi chyběla, protože byla strašně fajn. Bavilo mne se s ní bavit. Nechtěl jsem ovšem riskovat hněv pana Sionna, který by se určitě naštval. Po tom všem, co se stalo s Paroháčem bych se mu ani nedivil. Tohle jsem mimochodem nebral jako něco dobrého, co jsem udělal. Bylo to spíše špatné. Nebezpečné. Nechtěl jsem být hrdinou a taky jsem jím nebyl. Chtěl jsem pomoci nové rodině, nové smečce a dopadlo to katastrofálně. Ale mohl jsem to napravit. Navíc jsem už měl i plán, jak to napravit, takže jsem se cítil trochu lépe. Jenomže teď jsem musel najít tu smečku, a to se mi nedařilo. Zvedl jsem se ze země a protáhl si tlapky, které se mi celkem dost zdřevěněly, jak jsem tu tak posedával. Protáhl jsem si i hřbet a vyrazil jsem dál. Netušil jsem, jestli jdu správným směrem nebo ne. A popravdě nešel. Jenomže teď už bylo pozdě na to, něco měnit. Vybral jsem si směr a toho jsem se držel. Trochu jsem doufal, že dojdu na nějakou planinu, kde bude lepší výhled než tady v lese a budu se moci podívat odkud kouř stoupá.
//Travnaté výšiny
Chtěl jsem jít pomáhat, ale vůbec si neuvědomoval svůj omyl. Šel jsem na špatnou stranu. Šel jsem a šel. Říkal jsem si, jak budu pomáhat smečce před ohrožením a úplně jsem se v tom ztratil. Nebylo to ovšem nic nečekaného, já byl vždycky trochu více odhodlaný než přemýšlivý. Byl jsem rychlý a vynalézavý, ale nebyl jsem tím, kdo by si věci promýšlel do budoucna. Byl jsem i dobrosrdečný, to tím, že jsem chtěl pomáhat ostatním, ale nebylo to něco na čem bych si nějak extra zakládal. Více jsem se zaměřoval na svou sílu. Síla ovšem nevycházela z fyzické síly ani z té magické. Vycházela z mého odhodlání. Sílu vůle. Tak bych to nazval. Měl jsem ji silnou a dobře vycvičenou. Kdyby mě někdo měl popsat, byl bych rád, kdyby použil slova, že jsem byl silný. Silný a odolný, to by se mi líbilo, protože momentálně jsem se tak moc necítil. Po tom setkání s Paroháčem jsem o své síle pochyboval a to o jakékoli síle, kterou bych snad mohl mít.
Mírně jsem potřásl hlavou a kráčel lesem dál. Chtěl jsem se zbavit těch nepříjemných myšlenek, které se mi dotíravě snažily dostat do hlavy. Nechtěl jsem myslet na Paroháče ani na to co udělal. Raději bych na to prostě zapomněl a nemyslel, takže jsem se zamyslel nad tím, co bych mohl dělat do budoucna. Co bych mohl dělat v následujících momentech. Třeba bych mohl nějakým způsobem vymyslet, jak zastavit tu sopku, kdybych byl trochu přemýšlivější, ale nic mne nenapadalo. Možná by pomohl někdo s magií, ale co kdyby to byl zase někdo zlý a obrátil by tu magii proti nám, nebo kdyby to byl někdo, kdo by prostě jenom páchal zlo jako Paroháč a nezajímalo ho, že by mohl svou magií i pomáhat. Mírně jsem se otřásl, protože jsem se zase vracel tam, kam jsem se vracet nechtěl. Mrzutě jsem nakopnul šišku, která odletěla odrazila se od stromu a praštila mne do čenichu. Zakřenil jsem se a pokračoval v chůzi. Evidentně síla byla užitečná jenom někdy a někdy bylo mnohem užitečnější umět nakopnout šišku správným směrem, aby se nevrátila a nepraštila vás rovnou do čenichu. A nebo možná líp nenakopávat ji vůbec.
Paroháč okupoval moje myšlenky, jak jsem tak sám bloumal lesem. Byla to pomalu až posedlost, které jsem se nemohl zbavit. Nedokázal jsem přestat myslet na to, co ten skrček s parohy na hlavě udělal. Jak rozpáral nevinného vlka a tím ho připravil o život. Jeden krok, škubnutí a byl na místě mrtví. Nebo nebyl, což bylo možná ještě horší. Umíral pomalu a muselo to příšerně bolet a to mi vadilo asi nejvíce. Ne nejvíce mi vadilo, že vůbec ten vlk zemřel. Nebo možná to, že Gee nedělala, co měla a nechala toho vraha pohybovat se jen tak po lese. Že ho prostě nechala jen tak jít. Chápu, byl to její dřívější kamarád a spolusmečkovník, ale mohla se trochu zaobírat i otázkou, že nebude nic takové jako to bylo dřív a že by z přítele mohl být nepřítel. Přemýšlel jsem o tom celkem dlouho a v hlavě se mi rozvíjel původní plán. Nejprve jsem se rozhodl, že navštívím tu Smrt o které všichni mluvili. Pokud v tom jejím chrámu prováděla něco, co by mi mohlo pomoci, mělo by se toho využít. Stejně jako bych měl navštívit druhý svatostánek, jestli tam nebude něco, co by mi mohlo pomoci. A pak. „Pak půjdu a zabiju Paroháče,“ rozhodl jsem se instantně. Pomsta zněla jako dobrý nápad, jak se zbavit všech těch nepříjemných vzpomínek na něj. Jak se zbavit všeho, co mne nějakým způsobem tížilo a táhlo zpátky.
Věděl jsem, že by s tím ale pan Sionn nesouhlasil. Nesouhlasil by s tím, abych se pouštěl do unáhleného souboje s mnohem silnějším soupeřem. Chtěl by, abych se s ním poradil a možná i na Paroháče vyrazil ve více vlcích. Mohli bychom jít společně a mohli bychom ho tím zaskočit. Nevěděl by odkud mu to přijde jako první a tak by možná i zpanikařil a nebyl takovou hrozbou. A pokud místní bohové uměli to, v co většina vlků věřila, pak bych mohl získat i já nějakou tu výhodu, abych se mohl zbavit Paroháče a jeho stupidního úšklebku jednou pro vždy. Věděl jsem, že bych se neměl mstít. Ale tohle nebyla pomsta. Bylo to jenom prosté vyřešení sporu, který se nevyřešil a u kterého mne nenapadalo jiné řešení. Kdybych nebyl tak nepřemýšlivý, možná bych i vymyslel něco jiného, něco lepšího a méně násilného. Možná bych si i připustil, že se mohlo jednat o strašlivou náhodu, tragédii, ale já si to nepřipouštěl a ani jsem si to popravdě připustit nechtěl, protože bych musel seznat, že i já sám jsem se zachoval nevhodně. A to jsem přece nemohl. Šel jsem rozčíleně dál a doufal, že ten les oné smečky najdu co nejdříve.
//Ještěří lučina
Přemýšlel jsem nad svým snem, který byl poměrně komplexní. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že se mi tím snažil někdo něco naznačit. Nemohl jsem se pohnout. Ve snu jsem chtěl nejdříve bojovat a pak utéct, ale ani jedno se mi nedařilo. Cítil jsem ten strach, který jsem měl úplně v každém kousíčku svého těla. Jako by na mne útočil a chtěl mne zničit. Jenže pak jsem si uvědomil, že mi ten sen vlastně vnukl nápad. Pokud někdo použil magii na mne, mohl bych ji použít i já na někoho… ne? Pan Sionn tvrdil, že jsou i magie, které jsou speciální pro jednoho vlka, možná, že kdybych nějakou takovou magii měl, mohl bych poznat, když na mne někdo používá magie a pak bych se nemusel tolik strachovat, že mě někdo ovládá bez mého vlastního vědomí…. Znělo mi to jako dobrý nápad. A pak bych se mohl pomstít. Kdybych věděl, že se nemusím obávat magického útoku, protože bych o něm věděl předem, mohl bych se mu snadněji bránit. „A pak by Paroháč zaplatil,“ pronesl jsem klidným hlasem. Nebyl v něm hněv nebo agrese, bylo to jenom prosté konstatování faktu. Paroháč musel za to, co udělal, zaplatit.
Koukl jsem se kam jdu a tenhle les jsem nepoznával, ale soudil jsem, že jdu správným směrem. Přes koruny stromů jsem neviděl na dým z hory, který se táhl k nebi. Nemohl jsem se tedy orientovat podle ničeho. Musel jsem jenom věřit svému orientačnímu smyslu, jenomže ten byl trochu pomotaný z toho snu a já si tak neuvědomoval problém. A to ten, že jdu špatně. Bylo to, jako když jsem se rozhodl, že půjdu zpět domů k Řádu, ale nedošel jsem. Byl jsem prostě na dobré cestě, ale pak jsem zaváhal a ztratil jsem správný směr. Tohle byla taky jedna věc, kterou jsem doufal, že dokážu. Vrátit se zpátky k Bratrům. Určitě na mne už museli zapomenout a posunout se dál, ale já jsem se prostě chtěl vrátit domů. Bylo toho celkem dost, co jsem v brzké nebo vzdálenější době chtěl udělat, ale rozhodně jsem to prostě chtěl udělat. Nemohl jsem jinak. Musel jsem tedy nejprve zjistit, jak bych mohl získat nějakou tu magii. To paní Iska tvrdila, že jde u těch Bohů, v což jsem nevěřil, ale co se dalo dělat, zkusit jsem to musel. Pak když bych magii na odhalení magií získal, bude nutné najít Paroháče a vypořádat se s ním. No a v závěru se vrátit zpět k bratrům do pohoří. Bylo toho hodně, ale zároveň ne zase tak moc a já doufal, že mám dost času před sebou, abych to stihl.
Bianca,
371 (27.4.2022 12:44) odpovědět
Bianca se zamýšlela nad tím, jak se líhnou vejce. Saturn očividně taky moc nevěděl, ale chtěl to zkusit. "No klidně. Mohl bys mít taky kamaráda jako já mám Yverinne," pokrčila nakonec rameny. Nebyl to zase tak zlý nápad a mohli se pak zeptat třeba Launee nebo někoho v lese, kdo o líhnutí ví víc. Bude to ale asi náročné. A pak se o toho ptáčka starat. Ptáci asi nežrali maso, že? Bylo by to úplně jiné, než mít na starosti vlče.
Ale všechny tyhle starosti se ukázaly zbytečné, když vejce křuplo a explodovalo. Vyvalil se z něj třpytivý prach a Saturn najednou vypadal jako disko koule. Bianca se hned zděsila, jestli náhodou není prášek jedovatý, protože Saturn držel vejce v tlamě a určitě toho spoustu vdechnul nebo spolknul. To by bylo, kdyby se na společném výletě přiotrávil. Naštěstí tvrdil, že mu nic není, i když... byl to Saturnus, který nechtěl přidělávat starosti. Bianca byla stále trochu skeptická. "A co tvoje rána. Neštípe to?" Zranění od jelena už by mělo být lepší, ale stejně. Kdo ví, co se stane, když se mu tam dostane ten fialový prášek.
"Já taky ne. Však kdo by to čekal? Vejce normálně neexplodují," zazubila se na bratra, když situaci začal zlehčovat. Nakonec, nic strašného se nestalo, ne? Jen takové malé překvapení. Biancu napadlo, že si z nich někdo dělá srandu, ale žádného dalšího vlka tu neviděla. Musela to tedy být náhoda. "No, nemůže ti to na kožichu držet věčně. Určitě to smyješ... Leda by to byly nové barvy od Života?" naklonila hlavu v otázce na Saturna. Nechtěl třeba krom bílé i jinou barvičku? To by pak dolů asi moc nešlo.
Bianca se nadšeně podívala na svou novou ozdobu, když ji Saturnus zmínil. "Není to vlastně nic zajímavého. Našla jsem to na větvi jednoho stromu, když jsem se vracela do lesa. Na hranicích," odpověděla, ale její hlas neskrýval nadšení z hezké ozdůbky. "Co ty? Jak jsi přišel k tomuhle?" kývla hlavou k jeho náhrdelníku. Hodil se k těm třpytkám, které měl v kožichu. K těm původním, ne fialovým.
>> Kopce Tary
Saturnus,
406 (25.4.2022 22:16) odpovědět 
Jak vylíhnout? Inu. Nebyl jsem žádná matka kvočna, takže jsem toho o líhnutí vajec zrovna moc nevěděl. Nikdy jsem nad tím zvlášť nepřemýšlel. Ale ptáci na nich přece seděli a zahřívali je, takže by možná stačilo tohle? "Nehím," přiznal jsem. "Ne pžesně. Ale hkusit bysme to mohli." Třeba by se to i povedlo a pak bychom měli ptačího kamaráda. Nebo nějakého jiného tvora.
Jenže jak se vzápětí ukázalo, ve vejci se neskrýval žádný tvor, nýbrž třpytková exploze. Nenapadlo by mě, že se takový obří oblak vejde do tak malého vajíčka, ale nějak to možné asi bylo, protože na malou chvíli bylo v tom mraku zahalené vážně všechno. Slyšel jsem Biancy poděšené vyjeknutí a mrkal jsem, abych se co nejrychleji rozkoukal. "Asi vdechnul," kuckal jsem a prskal, měl jsem pocit, že mi to vniklo snad do všech tělních dutin, "ale nic mi není." Protřel jsem si přední tlapou oči, abych se toho trochu zbavil. Měl jsem je celé fialové a Bianca mi potvrdila, že zbytek mého kožichu na tom není lépe. Nebezpečné to ale asi nebylo. Přinejmenším jsem necítil, že by se se mnou něco dělo, i když jsem toho určitě pár špetek spolknul.
"To jsem vůbec nečekal," mrkal jsem pořád poněkud zmateně, ale nakonec jsem se krátce uchechtnul. Bylo to vtipné, ne? Přesto to uchechtnutí zaznělo dost nuceně, byl jsem z celé záležitosti pořád ještě zaražený. Šprýmy. "Asi ano," rozhlédl jsem se, ale stejně jako Bianca jsem ani já žádného šprýmaře nespatřil. "Jen jestli to půjde umýt. Fialová je sice hrozně pěkná, ale docela mi stačilo třpytit se jen trošku," zasmál jsem se podruhé, už poněkud lehčeji. "Ale co, to nevadí. Určitě se kvůli tomu nemusíme vracet." Otřepal jsem se, ale kromě pár rozvířených třpytek většina té exploze zůstala nalepená na mé srsti. "Nechceš mi raději vyprávět, kde jsi přišla k tomuhle?" kývl jsem zvědavě čenichem k modré růži na Biančině noze a vykročil jsem zase kupředu. Třeba po cestě narazíme i na nějakou vodu, kde bych se mohl zkusit očistit.
//Kopce Tary
Bianca,
370 (25.4.2022 19:16) odpovědět << Mechový lesík
Spolu se Saturnem se vydali na obhlídku okolí. Bianca tuhle část území neměla moc prozkoumanou, ale čekala něco... zajímavějšího. Jak se ukázalo, z lesa přešli zase do lesa. Nic extra, nic speciálního. Snad jen to barevné vejce, na které bratr narazil. Bianca byla také dost zvědavá, protože žádné takové nikdy neviděla. Pokývala na Saturnova slova hlavou a sledovala, jak ho opatrně vzal do tlamy a chtěl odnést do nějakého hnízda. V duchu trošku nesouhlasila, chtěla vejce zkoumat víc, ne ho někomu vracet. Ale neodvažovala se tenhle názor vypustit nahlas, protože něco jí říkalo, že by Saturn asi nebyl moc rád.
Mezitím Saturnus navrhoval, co by s vejcem udělali, kdyby nenašli jeho pravé rodiče nebo majitele. "Vylíhnout? Jak bychom to udělali? Ty víš jak se líhnou vejce?" zeptala se trochu zmateně, protože sama o tom věděla prd. Bylo vůbec něco třeba dělat, nebo prostě jen čekat, až skořápka sama praskne a něco vyleze ven? Bianca škubla ušima, když uslyšela hlasité křupnutí a překvapeně se podívala na bratra. "Jej! Saturne!" vyjekla, když spatřila jak se z nakřáplého vejce valí třpytivý dým. "Jsi v pořádku? Vdechnul si to, není ti zle?" Co kdyby to bylo jedovaté? Nebude mu něco? pomyslela si ustaraně. Přeci jen, zářivé barvy se v přírodě moc neobjevovaly. Už to jim mělo napovědět, že vejce není jen tak ledajaké. "Netuším, nějaký třpytivý prach. Máš od toho celý kožich," odpověděla mu na otázku, ale byla asi stejně bezradná. Jen doufala, že prášek není nebezpečný. "Asi si z nás někdo dělal šprýmy," pokývala pak hlavou a podezřívavě se rozhlédla kolem, jestli se v roští neschovává nějaký vtipálek. Vypadalo to ale, že jsou tu se Saturnem sami. No, Mechový les je nedaleko. I kdyby to Saturnovi mělo ublížit, snad najdeme pomoc včas, uklidnila se nakonec. Přesto pozorovala bratra bedlivým pohledem, jestli se mu přeci jen nepřitížilo.
Saturnus,
405 (21.4.2022 17:40) odpovědět //Mechový lesík
Bylo třeba prozkoumat i širší okolí našeho lesa, v tom měla Bianca pravdu. Pořád se plácat na těch stejných místech se jednomu začne po čase zajídat, i když mě to povětšinou příliš nevadilo. Nebyl jsem nějaký velký dobrodruh. Neuškodilo ale na chvilku zmizet a změnit prostředí. Vykročil jsem tedy vpřed, směrem, kde jsem netušil, co nás asi tak může čekat.
Ještě jsme ani nevyšli z lesa a už se nám do cesty zakutálelo vejce. "To tedy, podobné jsem nikdy neviděl," pokroutil jsem nad tím hlavou. Pokud jsem věděl, většinou byla vajíčka šedá nebo hnědá, jednou jsem snad v ptačím hnízdě zahlédl nějaká modrá, ovšem toto? Fialové a s puntíky? To bylo rozhodně dost neobvyklé. A žádný pták v dohledu. Vzal jsem vejce do tlamy, že třeba nalezneme toho, komu patří, po cestě.
"Nehím," zahuhlal jsem s tlamou napůl zacpanou vejcem, když se Bianca zeptala, co s tím uděláme, kdybychom nikoho nenašli. "Tžeba by stašilo nahít hnízdo," přemýšlel jsem. Mluvilo se mi dost těžko a celkem jsem přitom slintal, takže jsem doufal, že kam vejce patří najdeme brzo. "Neho byšme ho mohli fkusit vylíhnout," navrhl jsem další možnost. "Tžeba-" Křup! ozvalo se a větu už jsem nedokončil, protože z malého vajíčka se vyřítil obrovský oblak jakéhosi barevného prachu, který mi vlítl do očí, do nosu, no prostě všude. Rozkašlal jsem se a rozkýchal, skořápky mi vypadly z tlamy, jak jsem prskal, abych se toho zbavil. "Co to jee?" mžoural jsem očima, které mi z toho slzely. Když jsem pohlédl na svoje tlapy, zjistil jsem, že jsou pokryté fialovým třpytivým prachem a zbytek mého kožichu na tom určitě nebyl o moc líp, obzvlášť moje přední polovina. Zmateně jsem mžoural kolem a vytíral si oči tlapou. "To asi vůbec žádné vejce nebylo," zahučel jsem nakonec - copak normální vejce takhle explodují?
Isma,
64 (19.12.2021 10:24) odpovědět 
<< Les pod horizontem (přes Travnaté výšiny)
Novej plán. Odvedení toho, co Isma zahlédla a co ji s největší pravděpodobností pronásleduje kamkoliv jinam, aby se ujistila, že to nedovede zpět do Mechového lesíku. Přesto zamířila trochu původním směrem, aby se alespoň z dálky ujistila, že skutečně domů trefila. A ano. Jen co vykoukla hlavou skrz poslední linii stromů z lesa, do kterého došla, viděla onu pláň plnou kamení, kterou dobře znala. Hned za ní se rozprostíral její domov, kam momentálně nemohla. Teskně se na něj naposledy podívala, než se vydala opět úplně jiným směrem. Cestou však narazila na malou větvičku jmelí, která se válela jen tak na sněhem pokryté zemi pod stromem. Rudé bobulky byly nádherné a na sněhu naprosto zářily. A tak neváhala, chňapla opatrně jmelí za větvičku a pádila rychle pryč. Třeba je to jmelí dárkem od Vlčíška pro Launee, nebo někoho jiného ze smečky.
Mahar (přes Ještěří Lučinu) >>
Karoe,
- (24.11.2021 14:43) odpovědět 
← mimo Gallireu
Bolely mě nohy. Ne že bych to chtěla někomu říct. Z toho by matka zuřila, napadlo mě a nedobrovolně jsem se otřásla. Za to bych taky dostala. Zaťala jsem zuby, abych se konečně ovládla a přestala se klepat. Moc to nepomáhalo. Kde jste všichni? zakňučela jsem, zase jenom v duchu, kdyby tu náhodou někdo byl. Jenže jsem šla od rána a pořád nikdo. Pamatovala jsem si, že mě někdo odnesl. Otec s matkou to určitě nemohli být, ti nesení nesnáší, snažila jsem se vyřadit všechny logické možnosti. Protože tak se mělo přemýšlet. Poznat situaci, zjistit, co je nejlepší volba, a řídit se jí.
Koukla jsem se za sebe a skoro doufala, že uvidím nějakou postavu, jak se za mnou žene. Klidně nějaký podřadný vlk, kterého rodina vyslala. Vždyť ztráta jediné dcery Balthuse a Rodinie je důležitá událost, ne? Co si matka beze mně teď počne? Říkala, že už má vyhlédnutých pár vlků, kteří by mohli být mými partnery. Teď ale nebude mít nikoho, s kým by je mohla svázat a kdo pomůže rodině získat pozici nejlepších lovců? Matka musí být strachem bez sebe, toto je naprosto nepřípustné.
Teď jsem se podívala dopředu. Stála jsem mezi obrovskými stromy, takovými, jaké byly ošklivé i na pohled, vůbec ne rovné a přímé, jaké by správné stromy měly být. Viděla jsem jen na pár řad před sebou, když jsem se podívala nahoru, neviděla jsem zase skoro nic. Svíral se mi z toho žaludek a musela jsem polykat sliny, abych nezvracela. Věděla jsem, že zvracení bolí.
Na takovém místě by se ale žádný slušný vlk nezdržoval a tak jsem šla dál. Ještě jednou jsem se ohlédla. Nejde někdo za mnou? Ne. Nejde. Z tlamy mi uniklo tiché zakňučení a já radši zadržela dech.
→ Ještěří lučina
Phantasia,
Postih do 14.1.2022 (22.11.2021 11:09) odpovědět // Travnaté výšiny
Plná paniky jsem vběhla do lesíka. V jiných případech, bych se nejspíš dívala, jaký to je les, které stromy zde jsou a tak. Ale teď jsem na něco takového neměla ani pomyšlení. Moje myšlenky se točily kolem mého sluchu. Jak je možné, že nic neslyším. Proooč? Zkoušela jsem štěkat, výt, ale pořád jsem se neslyšela. Ani jsem neslyšela jaký hluk v lese dělám, jestli mě někdo sleduje, prostě nic. Čumák mi prozradil, že v lese se vyskytují různá zvířata, která by se hodila na to, abych je ulovila. Jenže, jak si můžu něco obstarat bez sluchu? Netušila jsem, jestli jsem hlučná nebo potichá. Jestli je něco pár metrů za mnou nebo přede mnou. Dobře, čich a zrak mi naštěstí fungoval, ale dalo se na to spoléhat?
Panika mě stále neopouštěla, takže jsem vyrazila dál. Říkala jsem si, že bych mohla mít větší šanci někde na planině, než v lese. Prostě někde, kde budu mít přehled o dění. Takže se teď asi budu vyhýbat lesům. Napadlo mě, že bych mohla najít třeba Jaimie, jestli by mi nepomohla. Nebo jakéhokoliv jiného vlka, který by byl ochotný se mnou lovit a doprovázet mě, dokud se to nezlepší. Tedy vlastně vlčici, protože vlk by mě mohl akorát tak zneužít, využít a pak odejít bez pomoci.
// Ještěrčí lučina
Duncan,
- (10.7.2021 10:40) odpovědět 
//Les pod horizontem přes Travnaté výšiny
Chvíli mi to trvalo, než jsem v šeru ve zvláštnim lesíku poznal to místo, kde jsem asi rok zpátky objevil zvláštní bytost. Docela určitě to byl jednorožec, ale úplně jistej jsem si tim do dnešního dne nebyl. Možná by mi to nikdo nevěřil, kdybych mu o tom vyprávěl, ale na zdejší poměry to asi byla vlastně normální věc. Na Galliree už jsem zažil i divnější věci než jednorožce. Ten mě aspoň nechtěl zabít. Navíc to byl perfektní zážitek, co jsem tu kdysi měl. Takhle dlouho jsem na jednom místě v tichu a klidu asi nikdy nevydržel, jako tehdy, když jsem tam čekal na kořist. A místo toho přišel jednorožec, ale z něj jsem měl až moc velkej respekt na to, abych ho zkoušel ulovit, nebo tak něco. Jednorožci se přece nelovili... nebo jsem si to aspoň myslel. Určitě nosili štěstí, nebo tak něco. I když těžko říct... od tý doby, co jsem ho tu potkal, jsem nějaký extra obrovský štěstí neměl. Stihnul jsem dokonce i umřít, což moc šťastný nebylo. Takže těžko říct, jestli se mi to třeba jenom nezdálo - i když to vypadalo náramně opravdově - a nebo jestli ty zvěsti o tom, jak jednorožci nosí štěstí, nejsou prostě a jednoduše blábol.
Ještě chvíli jsem nad tím v hlavě za běhu filosofoval, než jsem se dostal na hranice lesa, přešlo mě to a začal jsem znovu klasicky přemejšlet nad blbinama.
//Orlí dráp přes Ještěří lučinu
Lilith,
- (10.7.2021 10:28) odpovědět 
← Les pod horizontem před Travnaté výšiny
Už jsem byla zase zpátky? Nebo ne? Nepřekročila jsem snad náhodou nějaký bludný kořen, díky kterému jsem Gallireu ztratila nadobro? Nepřesouvá se Gallirea sem a tam a sama se rozhoduje, koho do sebe vpustí a koho ne? Už jsem si to nemohla víc vymlouvat, měla jsem strach. Měla jsem sakra strach opustit něco, co prakticky neexistovalo – moje spojení s touto zemí. Bylo to docela bizarní, jak jsem se snažial držet i toho nejmenšího stébla, abych se náhodou nedostala do víru událostí, kde bych se utopila. A kdo ví, proč jsem si myslela, že bez těch několika málo velice pochybných jistot, bych umřela.
Nebo bych se aspoň cítila ztracená. A já se nechtěla cítit ztraceně. Chtěla jsem být šťastná a uvolněná a… Tak jsem se posledních pár měsíců cítila. S Duncanem. Nečekala jsem, že bych v něm mohla najít kamaráda a asi už bylo načase, abych si to doopravdy přiznala. Mohla bych mu to říct. Až se potkáme v cíli,[/mys] napadlo mě, i když jsem už teď tušila, že to asi nepůjde tak lehce.
Stejně se asi už bude chtít rozloučit. Nebo to udělám sama, ještě mě začne mít plné zuby a už mě nebude chtít nikdy vidět. Ale neodejdu. Neodejdu. Zůstanu v Galliree, alespoň ještě nějakou dobu, rozhodla jsem se a neuvědomila si, že se mi z toho běhu už trošičku začíná točit hlava a motají se myšlenky.
→ Orlí dráp přes Ještěří lučinu[]
