Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Mahtae

"Jasně, šikanuj si svojeho bráchu sama, jen tak dál," nasadil jsem uznalej 'pro mě za mě' tón, když řekla, že jenom ona může bratrovi řikat "trouba". Byl jsem si docela jistej, že Pippa zvládne pozici šikanátora možná ještě líp než já, takže jsem jí to s radostí přenechal. Sám jsem měl potenciálních obětí až až, Pippou počínaje - malá totiž netušila, že jí hned u dalšího vodního toku strčim do vody, abych se fakt přesvědčil, že nekecala a umí plavat. Strkat vlky do vody byla koneckonců moje oblíbená věc. Naposledy jsem tam strčil Styx, ani ne pár týdnů zpět. V zimě to byla ještě větší čurina.
Pomalu jsme se vzdálili od řeky, obešli houští a před námi se objevil lesík. "Jo, pro kamaráda!" okřiknul jsem Pippu, když se začala vyptávat. Po mym romantickym životě jí mohlo bejt šumák. "Al-meno tu non," zopakoval jsem po ní tónem, jako kdyby to byla nějaká nadávka, a ne vyznání lásky (//haha, vůbec netušim ._.). "Hai il fe-to-re pesti-fero di tua so-rella," papouškoval jsem pomalu i druhou část. Prej to znamenalo, že hezky voní. "Jo, to má určitě každá ráda. Mně je to stejně fuk, protože to neni pro mě," mávnul jsem nad tim tlapkou, abysme se o tom už dál nebavili. Pravděpodobnost, že si to zapamatuju, byla stejně nízká... ale ne nulová. Al-meno tu non...
Když mi malá řekla, že má jenom Alfreda, ani mě nenapadlo se jí posmívat, protože kdybych měl vyjmenovat opravdový kamarády já, taky by jich moc nebylo. Většina mejch kamarádů mi šla po krku. Vlastně fakt skoro všichni. Kromě Newlina. A Darkie. A ty jsem neznal zas tak důvěrně. A nikdy bych v první řadě nepřiznal, že vůbec kamarády mám! Byl jsem... drsnej vlk samotář... s kontaktama. "Dobře teda, tak to můžem bejt nejlepší," uvolil jsem se. ALE jenom proto, že tu nebyl nikdo, kdo by to slyšel. "Ale moc se s tim nikde nechlub, kdyžtak jenom tý vlčici, jsem drsnej, nechci vypadat jako nějaká trumpeta," objasnil jsem ještě.
"Jo, to si piš, že by si na tobě pochutnala. Chceš se fakt nechat zabít, že řikáš takovýhle věci?" napomenul jsem jí, protože tu tohle nebezpečí reálně existovalo, a nebyla to sranda. "Prostě jí řekneš - 'jestli mi něco uděláš, Duncan ti ukousne uši a narve ti je do krku,'" navrhnul jsem nakonec. To bylo nejjednodušší. "A taky jí řekni, že jsem ti řek, abys jí tohle řekla," doplnil jsem ještě, i když to už jsem do toho byl trochu zamotanej.
Pomalu jsme vstoupili do lesa. Teda - měli jsme jediný štěstí, že vycházelo slunce, protože tenhle les nebyl zas až tak útulnej, jak se zdálo z venku. Prostředí bylo fajn, ale... vítr tu roznášel takový opravdu zvláštní zvuky. "Hustý," prohlásil jsem tak nějak do vzduchu, když jsem nastražil uši a snažil se to poslouchat. Jenom jsem doufal, že se z toho Pippa nepodělá strachy, protože to bych musel hledat nový místo na spaní, a jediný, o čem jsem poblíž věděl, byl ten kráter, do kterýho jsem málem zahučel.

"Tim chceš říct, že Alfredo mluví hůř než ty, nebo je trouba?" zajímal jsem se na oko. Bylo mi docela putna, jestli je vlče XY takový nebo makový, ale už jsem se tak nějak smířil s tim, že teď jsem součástí jednoho velkýho čajovýho dýchánku s mojí novou půlroku starou kamarádkou. To jsem to dotáhnul. I tak se mi tahle společnost líbila víc, než jsem si chtěl připustit. Po dlouhý době na mě totiž nikdo nekřičel, nevrčel, neútočil a dokonce mě někdo obdivoval! Po dlouhý době jsem si moh dát trochu pauzu.
"Já nemám cucciolu!" okřiknul jsem malou uraženě, aby věděla, že o tomhle se už bavit nebudem. Akorát mě pak frustrovalo, že fakt žádnou nemám. "A... jak že se to řekne, ještě jednou? A co to znamená?" neubránil jsem se zvědavosti. "Ptám se pro kamaráda!" ohlásil jsem nakonec, aby to nevypadalo, že mi dělá vztahovou poradnu malý vlče. "A stejně by nerozuměla, to nemá žádnou logiku," mávnul jsem nad tim nakonec tlapkou a bolestivě jsem se zamračil. Nechápal jsem, že se o tom ještě pořád bavíme. Nesnášim holky! Jsou náročný! Tohle se mi mimo Gallireu vůbec nedělo, že by mojemu svádění někdo odolal. Tady to byl jinej levl. Tak moc jinej, že mi s tim musela radit i Pippa.
"Jsme nejlepší kámoši? To znamená, že nemáš žádnýho lepšího kamaráda? Jestli máš, nemůžem bejt nejlepší," objasnil jsem. Rozhodně jsem se nehodlal kamarádíčkovat s někym, kdo dá přednost někomu jinýmu. Takže jsem doufal, že jestli máme bejt nejlepší kámoši, bude Pippa sakra loayální. Stačilo se kamarádíčkovat s vlčetem. S někym, kdo má míň než 60 centimetrů v kohoutku. Cokoliv menšího pro mě bylo patař, a né vlk. Znamenalo to, že se upisuju bejt nejlepší kamarád s patařem. Nebo s rohožkou. No prostě s prckem! "Žere vlčata? To je určitě kec. To by se... otrávila," mávnul jsem nad tim tlapkou, než mi došlo, že bych to před vlčetem možná zlehčovat neměl. "Nabančit znamená namlátit čumák."
Potom už se malá začala dožadovat odpočinku, což bylo docela logický. Měla krátký nožičky a naběhali jsme toho spolu dost. Přikývnul jsem, rozhlídnul jsem se po krajině a vyhledal jsem nejbližší les, co jsem ještě neznal. Přišel mi takhle na dálku jako docela útulná schovka na spaní. "Jdem," pokýval jsem rozvážně hlavou a vydal jsem se dlouhýma krokama směrem k lesu.

//Les ztracených duší

//Mušličková pláž

"Vyslovuju to už správně? Jedinej, kdo mi to může kontrolovat, jseš ty a Alfredo. Na všechny ostatní to můžu vyprskat celý naruby a budou vědět kulový, že je tahám za nos. Musim s tim pak na někoho jít udělat dojem," ušklíbnul jsem se. Teda - doufal jsem, že timhle jazykem mluvěj jenom oni dva. Jestli to byla nějaká superschopnost, kterou měla většina zdejších a já oní jenom nevěděl, dost by mě to naštvalo. Na to bych asi fakt nikoho nesbalil. "Madre di Dio, prega per noi peccatori..." zamumlal jsem si ještě pro sebe spíš polohlasem, abych měl lepší šanci si to do rána zapamatovat.
Když řekla, že musí bejt silnější než otec, souhlasně jsem přikývnul. Tak si přinejmenšim mohla bejt jistá, že nedopadne stejně jako on. Páni - stejně mě děsně zajímalo, co vyřadilo takovýho super nebezpečnýho mafiána. Jak mocnej musel bejt... ten nebo to, co ho nakonec zabilo. Ptát jsem se na to ale určitě nechtěl. Byl jsem rád, že na to se mnou Pippa v rámci možností zapomíná. Já jsem takovýhle věci řešit neuměl, protože se mi prostě neděly. Můj život byl absolutně bezstarostnej, když jsem nepočítal to, co jsem si způsoboval sám.
"Co to znamená?" zajímal jsem se, když mi popsala, co jsme. I tak jsem se ale snažil tvářit, že je mi to docela fuk, aby si nemyslela, že mě má nějak extra jistýho. Nebyl jsem žádná chůva. "Radši jí to možná řekni tak, aby ti rozuměla. Nic ti pak neudělá," odtušil jsem, ale jistej jsem si tim teda nebyl. Jedno bylo ale jistý - kdyby tohle Pippa Styx řekla, a ona jí stejně ublížila, přišel bych jí osobně strčit ze stráně. Nechtěl jsem, aby moje... oblíbená vlčice ubližovala mojemu... novýmu oblíbenýmu vlčeti. Byl by to pro mě dost nepříjemnej střet zájmů. "Jinak jí nabančim."
Jakmile se mi povedlo Pippu trochu dohnat, udělalo mi radost, že vybrala zrovna tenhle cíl. Slaná voda se mi v tlamě už taky stačila srazit a úplně mi jí vysušila. Narozdíl od Pippy jsem běh nestočil, doběhnul jsem přímo k řece a hltavě jsem se z ní napil, načež jsem zvednul hlavu, abych zjistil, kde vlče je. Byla docela tma, ale měsíc dělal dobrou noční lampičku. "Tak mám babu, no," zahulákal jsem za odevzdaně, když stála několik desítek metrů ode mě. "Víš co? To je vlastně super, mít babu," zauvažoval jsem nahlas. "Asi si jí nechám. Hečččč," zachechtal jsem se a sklonil jsem hlavu, abych se napil ještě jednou. Škoda, že je to imaginární baba. Nachvíli jsem zamžoural do hladiny, které ale byla moc divoká a moc tmavá na to, abych v ní něco viděl. Chtěl jsem trochu zkontrolovat tu jizvu... a svůj obličej, protože se mi na tvářích a krku zase udělal jeden velkej rozcuch, ale to teď nevadilo. Čim víc se moje kratší jižanská srst rozprostírala do stran, tim líp. Tuhle zimu nepřežiju. Budu prostě čtyři měsíce spát v úkrytu.

"Madre di Dio, prega per noi peccatori... prega per noi peccatori... prega per noi... peccatori," začal jsem prakticky okamžitě opakovat po Pippě - dokonce podobnym přízvukem, abych to nezapomněl. Neměl jsem perfektní paměť, takže jsem tohle prostě musel cpát do hlavy po částech. "Ufff, nech mě zatim pracovat jenom s první půlkou. Když ti jí budu schopnej říct zejtra ráno, řekneš mi druhou," rozhodnul jsem nakonec. Samotnýho mě překvapilo, jak moc jsem se při tomhle zvládnul soustředit - rozhodně mnohem víc, než normálně. Takhle vypadalo moje maximální snažení. Úplně se mi zavařoval mozek. "Ámen," dodal jsem ještě opatrnym tónem, protože jsem na ámen málem zapomněl.
Začal jsem se tlumeně chechtat, když se Pippa snažila vyslovit můj perfektně promakanej jazykolam. Vůbec jí to nešlo. Nevyslovila to ani jednou! Když se začala vztekat, věnoval jsem jí sarkastickej hlavně-mě-nemlať pohled, zvednul jsem zadek z lehce vlhkýho písku a oklepal jsem se, aby ze mě rovnou popadal. Nebylo to nic příjemnýho, když se jednomu potom zavrtal do kožichu a zdržel se tam delší dobu. Na mojí magii reagovala nějakym slovíčkem, který beztak určitě chytla od Newlina... bylo mi to tak povědomý, až jsem nastražil uši. Toho už jsem neviděl věčnost. Když teď má tu buchtu, starýho kámoše nepotřebuje. Čas ho zase začít šikanovat, usmál jsem se při tý myšlence. Byla to samozřejmě nadsázka, ale... byla? Hluboce jsem se Pippě uklonil a protáhnul jsem se. Bylo to pěkně debilní, že jediná vlčice, na kterou jsem uměl udělat dojem, byla půl roku stará. Ale i tak to bylo skvělý. Narodit se mi taková dcera, asi jí ani neutopim v řece.
"Divný, že by měl táta magii, ale nikdy bys jí nezahlídla. Třeba to byla nějaká magie, co nebyla... vidět. Podobný určitě existujou," začal jsem uvažovat nahlas, ale vlastně jsem vůbec neměl šajna. "Jednou budeš silnější než on!" zamračeně jsem jí opravil, aby začala bejt trochu soutěživá mrcha. Nelíbila se mi představa, že mi moje oblíbený vlče někde převálcuje Norox, Rigel nebo podobná existence. Hlavně ne Styx. Hlavně ne Styx! Tak nějak mi došlo, že něco takovýho vlastně reálně hrozí. "Ty, Pippo... kdybys někdy znovu viděla tu šedou vlčici, řekni jí, že mě znáš," prohlásil jsem v jednu chvíli neutrálně, aby z toho nezkoušela dělat závěry. Jenom bych si vyčítal, kdybych jí tohle nestihnul poradit, a pak se jí něco stalo. Škoda snesitelnýho vlčete, který se za mě přimluví u Morfa, až to bude potřeba. Nechtěl jsem si přiznat, že mi na tý malý jakkoliv záleží, takže jsem si to klasicky přebral tak, že jí využívám.
Ale teď byl čas změnit téma zpátky na to, o čem jsme se bavili! "Oh ne, můj fotřík byl úplně jinej než já, vůbec se mu nepodobám," zavrtěl jsem hlavou. "Totální opak." Nebyl jsem ani po jednom z rodičů, ale co se temperamentu týkalo, byl jsem definitivně spíš máti.
Než jsem se stačil probrat z myšlenek, malá mi dala babu a někam se rozeběhla. "Hej!" okřiknul jsem jí a ještě jednou jsem se krátce protáhnul, abych jí dal náskok, načež jsem se za ní ležérně rozběhnul.

Když po mně Pippa zopakovala ÁMEN, stáhnul jsem uši k hlavě a zkusil jsem si vzpomenout na tu její modlitbu. Pořád jsem se to chtěl naučit. A za záchranu života jsem si to určitě víc než zasloužil. "Madre di Dio... a pak je co? Co se ještě musí říct, než se řekne ÁMEN?" zeptal jsem se jako nějakej nemožnej žáček, kterýho doučuje spolužačka šprtka. Už dlouho jsem se nenaučil nic novýho, a rád jsem různý triky a znalosti pohlcoval jako černá díra. Byl jsem pak ještě větší frajer, než normálně jsem. Budu světovej.
Podíval jsem se do strany, kde obloha z oranžova přešla do fialova a z fialova do tmavomodra a z tmavomodra skoro do černa. Doslova v pár minutách. Zima byla vážně tady. Naštěstí ale nepršelo ani nefoukal vítr, takže se ten chlad ještě dal vydržet. "Brikuláka nepřebrikuluješ," odpověděl jsem hrdě, ale měl jsem co dělat, abych to vyslovil. "Zkus tohle říct pětkrát za sebou," napadlo mě zamračeně. Vymyslel jsem právě jazykolam? Brikuláka nepřebrikuluješ brikuláka nepřebrikuluješ brikuláka nepřeblik...u...ješ.
Následně byl čas dělat chytráka ohledně další věci, takže jsem hned nasadil chytráckej výraz a chytrácky jsem prohrábnul písek tlapkou, než mi malá uštědřila ramenovou facku, a já jsem zaskočeně stáhnul uši k hlavě. "Víš, Pippo, já mám magie dvě," zafrajeřil jsem, a aby mi věřila, nechal jsem asi na tři vteřiny ve vzduchu vzplanout úplně mini plamínek, který nám obličeje místo měsíčního světla ošlehnul oranžovou barvou. Hned na to se ale ztratil. Nemínil jsem se s magií unavovat, pořád jsem jí neuměl tak perfektně a 'mimochodem', jak bych chtěl.
Potom už byl čas objevovat její magii. Neměl jsem šajn, v kolika měsících se u vlčat objevuje, a jestli to tim pádem neni trošku zbytečný, ale budiž. "No - měl někdo z tvojí rodiny magii?" zeptal jsem se nejdřív. To nám mohlo trochu pomoct v pátrání. I když zrovna já jsem nebyl zářným příkladem podědění magie. "Já mám třeba magii po dědečkovi, nikdo jinej jí u nás ve smečce neměl, takže jsem se jí ani pořádně nenaučil. Všichni měli nějakou jinou trapnou magii, né oheň," zazdil jsem touhle informací tu její otázku, jak jsem magii objevil já, protože mi bylo trapný, že jsem se jí pořádně naučil ovládat až takhle pozdě. "Třeba umíš nějakou úplně suprovou novou magii, kterou ještě neznám," podíval jsem se na malou s jiskřičkama v očích. Byla prostě perfektní pokusnej králík, kdybysme na něco přišli. "Navíc - kdyby se ti projevila dřív než Alfredovi, pukne závistí," uchechtnul jsem se škodolibě.

"Grázije," snažil jsem se po ní přesně papouškovat, ale možná jsem si to zase taky trochu přibarvil, aby jí to naštvalo. To mi přišlo náramně vtipný. "ÁMEN," dodal jsem ještě, načež jsem se skoro začervenal, když mě Pippa pochválila, že musim bejt docela silnej. "Vážně? Posiluju! Všimla sis?" rozzářil jsem se naschvál jako nějaká princezna a sladce jsem se na ní usmál. Nebyl to vlastně vůbec sarkasmus - ta její pochvala mi fakt udělala radost. Byla to spíš taková recese, protože jsem na 90% věcí neuměl reagovat normálně, nebo ne tak, jak by si to ostatní přáli... nebo jak by jim to připadalo korektní. Potom jsem zahřál vzduch a malou to samozřejmě překvapilo, ale já jsem dělal, jako že si toho nevšímám, a že s tim nemám nic společnýho.
"Ááááále nenene, to neni žádná pravda. Moře tě nadnáší, takže se v něm plave mnohem líp. Kdo neumí plavat v moři, musí už bejt úplně nemožnej," začal jsem přehánět, abych jí vyhecoval. Tyhle její výmluvy mě nezajímaly. Chtěl jsem vidět akci. Neměl jsem strašpytly rád. A tím, že jsem sám neměl skoro žádnej pud sebezáchovy, pro mě byl strašpytel každej druhej. I tak jsem znepokojeně sklopil uši k hlavě, když nasadila výhružnej tón. "Alfiemu ani muk," přisvědčil jsem. Moh jsem bejt drsnej jak jsem chtěl, ale Pippy jehly jsem v noze mít prostě nechtěl. A vůbec z ní šla hrůza. Možná proto jsem to s ní vydržel, i když byla vlče - měl jsem takovej typ společnosti rád. Jinak bych netrávil čas se Styx.
"Cejtim co?" začal jsem hrát, jakože nevim o čem mluví. "Nemám páru, o čem mluvíš," dodal jsem ještě přesvědčivě a znovu jsem si začal hledět západu. Potom se ale stalo to, co jsem nejvíc ze všeho nechtěl, aniž bych to věděl - Pippa nabyla přesvědčení, že je to její magie. Ne! Nenenenene! Nervózně jsem si jí změřil, jak tak vesele vrtěla ocáskem a novinu mi oznalovala. Můžu lhát. Předstírat, že tu magii má, ovládat jí za ní... ale... to bych s ní musel bejt nonstop. Nebo... achjo. Třeba bych jí moh u Smrti taky koupit magii ohně? Ale na to nemám dost šutrů! Kdyby se vlci potili, už by mi lilo z čela. Teda - měl jsem za sebou spoustu nehezkejch průšvihů... a zrovna, když zkusim jednou nachytat vlče, stane se tohle? Zkazim mu radost? Zničim mu život? Idiote!
"Pippo... Pippo," začal jsem jí pomalu utěšovat, abych její trápení ukončil co nejdřív. "To je moje magie," naklonil jsem nachvíli hlavu na stranu v soucitu, ale pak mi došlo, že tohle neni to správný řešení. Dělat smutnýho by akorát podrylo její smutek. Musel jsem na to jinak. Prudce jsem si stoupnul a změřil jsem si jí. "Musíme tvojí magii najít. Kdybych tě měl pověsit ze stromu hlavou vzhůru a mučit, nějak to z tebe musí vylízt," začal jsem jí s nadsázkou strašit, ale zněl jsem u toho tak odhodlaně, že by si skoro nemusela domyslet, že je to vtip. Já, odborník přes magie... budu... vlče... učit magii... kterou ani nevim, jestli má... a jestli jo, tak... nevim jakou. Znělo to vlastně jako jakejkoliv můj jinej plán - naprosto průstřelný, s obrovskym potenciálem k selhání.

"Úchyl je, no..." v myšlenkách jsem se úplně zamotal v tom, jak to vysvětlit. "Úchyl je někdo divnej, ale jako... hooodně... divnej?" zamračel jsem se pochybovačně nad svým vlastním vysvětlením, protože mi pořád nepřišlo úplný. Ježiši, tohle maj přesně dělat vlčí mámy. Přesně proto nejsem vlčí máma. Moc otázek!
Od doby, co jsem vylovil malou z vody jako nějakýho chudáka zamotanou želvu, nepromluvila ani jednou normální řečí. Jenom tou... její. "Heeej, škvrně!" okřinul jsem jí stejně odevzdanym tónem. Bylo mi jedno, že jí provokuju, 'děkuju' jsem si zasloužil i tak. A žádný děkuju jsem teda neslyšel. "Příště tě tam nechám," zabručel jsem ještě, propichujíc jí pohledem smrtelně vážně.
Přišlo mi to náhodou jako super nápad, hodit jí teď do vody, říct 'plav' a čekat, až se to naučí. Protože byla zima, dokonce bych jí potom i vysušil kožich jako nějakej servisák. Ale ona měla jinej nápad. Odskočila ode mě a byla připravená zdrhat, když se o něco pokusim. Takhle se ke mně vlastně stavěla spousta vlků... za normální situace bych okolo nich prostě něco zapálil, nenechal je zdrhnout a udělal jim to, co jsem jim udělat chtěl. Ale tohle bylo vlče - což by jí samo o sobě nezachránilo, ale... vlče holka, což jí... docela zachraňovalo. Nebyl jsem nějakej její trapnej strejček, kterýmu jde o její dobro, abych jí učil něco, co nechce, ale bude potřebovat a... bylo to hrozně dojemný, fuj!
Sednul jsem si do písku, uvolnil jsem se, protočil jsem oči a zahřál jsem okolo nás vzduch, aby se nám kožichy ryhle vysušily, protože nebylo zrovna teplo. A rozhodnul jsem se, že Pippě neprozradim, že to dělám já. To má za to, že neděkuje, fifina. Pobaveně jsem se na ní ušklíbnul. "To je tvoje věc, že neumíš plavat, ale řeknu ti dvě věci - je to trapný, je to divný a o hodně přicházíš... to jsou vlastně tři věci... kolik jsem řikal, že to bude? To je fuk!" rozohnil jsem se na konci monologu tak, že se vzduch okolo nás zahřál ještě o malinko víc, a když už to stačilo, nechal jsem magii přestat působit, načež jsem se znovu začal tvářit, jako že je mi všechno těžce jedno a nic mi do toho neni. Jenom jsem stočil hlavu do západu slunce a párkrát jsem do něj zamrkal. Byl krásnej, a o to víc tady u moře.

"Její bratr je trochu jako nějakej úchyl... když ho navštívíš, máš takovej divnej pocit... vůbec se ti nechce odejít," zašeptal jsem dramaticky, jako kdybych snad doufal, že takhle mě Život neuslyší. Jinak bych to u něj měl pro příště pěkně spočítaný. Dokonce jsem se po tom prohlášení lehce diskomfortně rozhlídnul všude okolo. Nebylo by to poprvý, kdyby se tu ta entita zničehonic objevila. Naposled nám dokonce ukradnul vlčata. Pippa měla jediný štěstí, že tehdy ještě v Sarumenu nebyla.
"To je moře, Klementýno, tos nikdy neviděla moře?" zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Ale v duchu mi přišlo děsně super, že jsem první, kdo jí moře ukázal. To mě dělalo ještě suprovějšího, než jsem byl. Mořem by se taky dal někdo okouzlit. Někdo, kdo ho ještě nikdy neviděl. Pomalu jsem si začal představovat, jak se příště nějaký vlčice zeptám "Vidělas někdy moře?", až jí budu chtít sbalit. A pak jí vezmu sem. Tak moc mě to myšlenkově zaneprázdnilo, že jsem nestačil zaznamenat, že do mě Pippa žďuchla a zdrhla. Jako kdyby od té chvíli čas utíkal desetkrát rychlejc, za pár vteřin už se ozývalo kašlání.
Sakra kruci, sakra sakra sakra sakra, opakoval jsem si v hlavě, utíkajíc k vodě. Písek jsem cestou při silných odrazech metal daleko ze sebe a už už jsem přemýšlel, jak jako Morfovi vysvětlím, že nám z jižanskejch vlčat už zbylo jenom jedno, a druhý záhadně zmizelo. Ve chvilce jsem byl u břehu a bezmyšlenkovitě jsem skákal do vody. Byl to dlouhej skok. Snad nejdelší, co jsem kdy v životě udělal, protože jsem se nemusel soustředit na dopad. Ve vodě jsem hned nabral trochu vody do čumáku a vysmrkal jí, ale to mě teď moc nezajímalo. Pár rychlými tempy jsem doplaval až k Pippě, nevybíravě jí popadnul za srst na krku jako nějaká kočičí máma a začal jsem jí tahat zpátky ke břehu. Snažil jsem se při tom její hlavu držet nad vodou, a tak to šlo výrazně pomaleji než cestou k ní, ale za chvíli jsme byli na břehu.
Tady jsem Pippu vyklopil, vyplival z tlamy její chlupy a vysmrkal z čumáku slanou vodu. "Já plavat umim," zachraptěl jsem udýchaně. "Ty ale očividně ne!" obrátil jsem okamžitě pozornost na její zásadní nedostatek. Myslel jsem si, že plavat umí každej parchant nad čtyři měsíce. Očividně špatně. Možná jsem toho po vlčatech chtěl trochu moc. Koneckonců to byly brambory s nohama. Dal jsem malý chvilku na oddych, ale potom jsem se do ní rozhodnul hned pustit. Nevim, na co byla zvyklá v Cosa Nostře, ale neumět plavat je teda pěkně trapný. "Pippa neumí pláááávááát, Pippa neumí plááávat," začal jsem do ní hučet a do rytmu jí rýpat do ramene, aby se cejtila hezky poníženě. Změřil jsem si relativně klidnou vodní hladinu a přivřel jsem oči. "No - je zima a všechno, ale do jara čekat nemůžem. Musíš se to naučit. Nikdy nevíš, kdy tě nějakej darebák strčí do vody... třeba jako já zachvíli," ďábelsky jsem se na ní usmál, aby rovnou měla i motivaci.

//Ústí

"Kripl asi ne, ale minimálně je pěkně ubohej," přisvědčil jsem škodolibě. Já už jsem teď totiž magii měl, takže všichni bez ní oficiálně začali bejt trapáci. To byl prostě koloběh života... koloběh mojeho mozku a pochodů v něm.
"Smrt? Ne, neni obludná, je to kus. Mnohem víc mě děsí její bratr," zakroutil jsem hlavou. Smrt byla prostě... upřímně zlá, protivná a strašidelná. Život byl naopak takovej ten rádoby dobrák, ze kterýho jednomu jezdí mráz po zádech - ale uvědomí si to, až když sleze z kopce. Na tom kopci jsem si vždycky přišel jako sjetej. A ty jeho kecy! Dobroser jeden. "Jsem zvědavej, co budeš mít za magii. Ani je neznám všechny, ale bude jich minimálně tucet," začal jsem uvažovat nahlas. Ani jsem nevěděl, co by se k Pippě hodilo. Možná taky oheň, protože temperamentní teda byla pěkně. Ale zas tak dobře jsem jí neznal. Jenom by to vypadalo cool. Oheň je vždycky cool. Když se zeptala, jak drahokamy sežene, mírně jsem se zamračil. "Tyhle věcičky můžeš všemožně... najít. Život i Smrt je podle mě sem tam prostě rozsypou... musíš si je schovat do úkrytu," poradil jsem jí, ale sám jsem tohle nacházení a schovávaní docela flákal. Bylo to spíš, jako kdyby Život a Smrt sami znali zásluhy zdejších obyvatel. Divil jsem se, že mi vůbec cokoliv prodávali.
S každou další nadávkou jsem přidal, ale když Pippa trochu zvolnila, zpomalil jsem taky. Byli jsme na místě. Sotva jsem překročil horizont a přede mnou se rozsvítilo moře svítící pod tíhou zářivě slunečného dne, zarazil jsem se a bylo mi jedno, jestli mi malá rozhryže nohy. Byl jsem samou láskou bez sebe. Miloval jsem moře víc než cokoliv, a moc času jsem u něj v životě zatím nestrávil. Bylo jako nějaká milenka z dálky, kterou vidíme jednou do roka. Spokojeně jsem vydechnul nosem, protože jsem potřeboval rozdýchat ten sprint, a nepřestával jsem si ho spokojeně měřit. Na pevnině jsem už viděl snad všechno, co vidět jde, ale myšlenky na moře dávaly mojemu životu smysl - byla to jediná absolutně nedosažitelná a neporazitelná věc. Ani jsem nevěděl, jestli někde končí.

//Mahtae jih

"Každej má magii," zachytračil jsem. Každej jí měl někde děsně hluboko, ale měl jí. Protože jestli se objevila i u mě, musela už se snad objevit u každýho. I Styx určitě nějakou měla. Hoooodně hluboko, ale... měla. Tohle musim zjistit. "Máš jí už teď, jenom ještě nemůžeš frajeřit," opravil jsem Newlinovo tvrzení vyzývavě, jako kdybych byl odborník na magie já. Já, kterej jsem objevil svojí magii asi tak před rokem.
"Prrr prrr prrr škvrně, hustější než já ne," opravil jsem jí důležitě. Tohle byla totiž jedna z mála mejch opravdu hlubokejch vlastností - byl jsem hustej. Prostě... opak trapnýho a ubohýho. Málokdo na mě v tomhle měl. Určitě ne nějaký škvrně a už vůbec ne holka. "Smrt ti ale může prodat i magii elektřiny. Můžu tě to pak naučit, ale nebudeš na mě nic zkoušet," varovně jsem se ušklíbnul. Něco za něco. Moc dobře jsem si vzpomínal, jak dopadnul můj poslední ofiko magickej souboj. Já jsem byl vždycky spíš... fyzickej silovej typ. Možná proto, že se u mě magie fakt neprojevila až do čtyř let.
Potom už nezbylo než rychle zdrhat, protože Pippa byla překvapivě důstojnej soupeř na závodění. Parchanti, jsou blíž u země a kmitaj jak gepardi. "Nedoběhneš!" zachechtal jsem se a zkusil jsem přidat, ale plnej žaludek dělal svoje.
Jak jsem tak utíkal ohlídnutej za sebe, po chvilce jsem se musel otočit zpátky dopředu a zkontrolovat, že zase do něčeho nepadám. Nepadal jsem, ale moře se pomalu ale jistě rozprostíralo před námi. Nechtěl jsem Pippě kazit to hrozně libový překvápko, protože já sám jsem byl z moře naprosto hotovej, a tak jsem hodně prudce zahnul doleva a rozhodl se seběhnout rovnou na pláž, a překročit linii horizontu až tam, za kupou písku, aby se nám moře neukazovalo hned. Málem mi to podjelo a v zemině jsem při smyku udělal pěknou rýhu, ale povedlo se mi to ustát a přidal jsem ještě víc, kdyby Pippu náhodou napadlo vzít zatáčku uhlopříčně. Tyhle vlčata byly totiž děsně zákeřný. "Dělej, šnečku!" uchechtnul jsem se zadýchaně, aby koukala přidat.

//Mušličková pláž

//Velké houští

Když malá řekla, že mi ukáže, tlumeně jsem se zasmál a radši jsem to rovnou převedl do lehkýho zakašlání, aby si nevšimla. Byla škvrně, ale ty... vlčecí jehličky... těma to dost bolelo, to už jsem znal. A zrovna teď bych od ní asi nepotřeboval dostat čočku. Kdyby byla jenom trochu podobná mojemu malýmu já, mohla by se zakousnout třeba rovnou do tý jizvy na krku. Nebo do něčeho jinýho, jako tehdy Nym, ošil jsem se při tý vzpomínce. "Máš nějakou magii, škvrně?" začal jsem se zajímat. Tohle mi nikdy nebylo jasný - kdy se to poprvý projevuje? Moje se projevila dost pozdě, a než jsem přišel na to, co umí, hrozně to trvalo. Byla by sranda Pippu na tohle pozorování využít. Informace byly nakonec moje oblíbená věc, a o magiích jsem toho věděl lajdácky málo.
"Marion ublížila kousek od lesa, já jsem jí pak našel," vypadlo ze mě nakonec, protože mě nebavilo to obcházet. Tim jsem ale zároveň zazdil jakýkoliv přiznání, že jsem se Styx strávil mnohem víc času, než jenom tehdy v lese. Bylo mi jasný, že dřív nebo pozdějc na to někdo ze smečky přijde, ale bylo mi to fuk. Jak řikám - většinu z nich bych za Styx s radostí vyměnil. Pokouknul jsem po Pippě, a když jsem zjistil, jak podezíravě se na mě kouká, svraštil jsem čelo. "Co se ti zas nelíbí?" zasyčel jsem na ní. Nevděčnice malá. Moh bych jí tady někde prostě nechat a utýct jí. Měla by hezkou bojovku zpátky do lesa. Místo toho se s ní zahazuju!
Když začala mluvit o myších ocáscích, pobaveně jsem se uchechtnul. "Fuuuj, to je hnuuuusný!" strčil jsem do ní znovu a popoběhnul, ohlížejíc se za ní. "Pippa žere ocásky, Pippa je praaaaa...." než jsem to stačil doříct, tlapa se mi propadla do něčeho mokrýho. Byl to jeden ze slepých meandrů řeky, mírně se svažující od břehu. Než jsem stačil zabrzdit, měl jsem v řece obě přední tlapy. "...seeeeee," dokončil jsem posměšek, vycouval jsem z vody a zamračil jsem se. Hmmm, kudy teda k tomu moři? Zdálo se, že je potřeba pokračovat ještě kousek západně. Proto jsem otočil kurz o devadesát stupňů otočením doleva. "Praaaseee, praaase, fuuuj," popoběhnul jsem pobaveně ještě, abych si byl jistej, že mě s těma jejíma jehličkama nedožene. Div jsem nezakopnul, jak jsem se po ní pořád provokativně ohlížel.

//Ústí

//Medvědí jezero

Když Pippa zavrčela, málem se mi z vší tý roztomilosti roztavil obličej. "Awww," vydralo se ze mě provokativně vysokym hláskem. Za tohle jsem asi zasloužil další facku, takže jsem se pro jistotu rovnou přikrčil znovu.
Když řekla, že Newlin je fajn, nechtěl jsem hned souhlasit, abych nevypadal jako nějaká kamarádíčkovská měkota. "Ujde," utrousil jsem lhostejně. Už takhle jsem před Pippou svojí reputaci schazoval dost. To s bublinou mě ale docela zaujalo. Vůbec jsem netušil, že Newlin takový věci umí. Vždyť jsem ho tehdy zachraňoval v tekutym písku. Proč... se z toho prostě nějak nevyčaroval? "Amnesii si musim proklepnout. Třeba jseš zaujatá," rozhodnul jsem nakonec popichovačně sebejistým přikývnutím hlavy. Jestli ale byla tak plachá, jak Pippa řikala, mohlo to z mojí strany dopadnout jedině lehkou šikanou. Navíc nemohla bejt zas až taková stydlivka! Jestli byla pravda to o... tom. No nic.
"Jo, asi jí znám. Prováděl jsem jí tehdy po našem lese," přiznal jsem nakonec. Tohle nebyla ani lež, ani úplná pravda. Takže to bylo tak akorát. "Ta se neomlouvá," doplnil jsem pobaveně, jako kdybych mluvil o nějaký starý známý, což zase docela potopilo moje předchozí tvrzení. Takhle po ránu jsem byl nepozornej a házel jsem si zbytečně klacky pod nohy. Ještě, že tu se mnou byla jenom Pippa.
Její nápad s myškama byl vlastně super. Když jsem byl malej, vymejšlel jsem podobný věci. Nejdřív mě to nadchlo, ale potom mi došlo, že bych buď musel Pippu drtivě porazit a koukat se na to, jak žere ocásky, nebo... jí nechat vyhrát a žrát je sám, což se mi moc nelíbilo. Ještě před půl hodinou jsem byl zralej na poblití. "Prohrálas už?" zajímal jsem se těžce podceňujícím tónem. "Moje oblíbená hra je..." začal jsem, ale zarazil jsem se, protože většina mejch oblíbenejch her byla buď brutálně zkažená, nebo pro dospělý. "Když jsem byl malej, nejvíc mě bavilo trefovat se do stromu různejma věcma. Šiškama, kamením... sourozencema," uchechtnul jsem se. Starý dobrý časy. "Víš, kam jdem, Klementýno?" začal jsem, jako kdyby se blížilo velký vzrůšo. Protože jsem se na moře těšil. Neviděl jsem ho věčnost.

//Mahtae jih

//Medvědí jezero

"Madre di Dio, ÁMEN," zopakoval jsem jediný dvě části modlitby, který jsem uměl. Takže začátek a konec. Teď už zbejval jenom prostředek a moh jsem všude dělat obrovskýho frajera, co zná všechny jazyky na světě. Teda - pokud byly dva. Doufal jsem, že jsou dva. I když pravda, že Alexei tehdy taky mluvil trochu jako retard.
"Já ti dám vero vero," zopakoval jsem po ní další nesrozumitelnou věc a škodolibě jsem jí loktem drcnul do ramene, jak jsme šli. Dostatečně na to, aby jí to vychýlilo z kurzu, ale nedostatečně na to, aby zakopla a rozbila si tlamu. Obrovská sranda. Miloval jsem mít fyzickou výhodu. A využíval jsem toho při každý příležitosti, ať jsem byl s kýmkoliv. I když mi bylo jasný, že Pippa mi to okamžitě oplatí. Měla drsnější náturu než většina dospělejch vlků, co jsem znal. Dokonce jsem se přistihnul, jak při očekávání pomsty instinktivně krčím hlavu, jako kdybych čekal nějakou facku.
"Opak Newlina, hm... tak přece se protiklady přitahujou," uchechtnul jsem se a zapřemýšlel jsem, jak by asi vypadal opak mě, ale to by teda musela bejt děsná ubožačka a trapačka. To bych asi nechtěl. Mnohem víc mě vždycky přitahovaly vlčice, co byly jako já. Teda - ne takový špíny, ale tak... škodolibý? Pohoršeně jsem pokýval hlavou společně s Pippou, když mi líčila, že Amnesia se jednomu ani nedívá do očí. "Třeba bys zkameněla, kdyby se ti do nich podívala," postrašil jsem jí. "Třeba je příšera," pošeptal jsem ještě rozhlížejíc se, kudy půjdeme. Pokud byly moje informace správný, moře bylo na západě, a protože nám slunce vycházelo v zádech, museli jsme jít správně.
Když jsme se konverzačně dostali k Marion... respektive když jsem to vytáhnul já... nečekal jsem, že bude Pippa zase tolik informovaná. "No, eh..." vypravil jsem ze sebe očividně zaskočeně a nervózně. "Počkat, potkali jste tu vlčici?" ujistil jsem se, abych věděl, jestli myslí Marion nebo Styx. Vůbec jsem nevěděl, co na to mám říct. Jedna půlka mozku chtěla říct, že to vim, protože jsem zmrzačenou Marion tehdy našel já... druhá chtěla ze srandy říct, že moje jizvová cucciola je právě tahle vlčice. Ale spíš se nehodilo ani jedno. "Nevim nic," vypravil jsem ze sebe trochu moc rychle, takže mi ani nedošlo, že jsem ještě před chvílí o mrzačení Marion vlastně začal mluvit já.
"Myslel jsem, že znáš nějakou skutečnou hru!" změnil jsem napomenutím Pippy rychle téma. Prcci přece maj znát hry. Nebudu nic vymejšlet.

//Velké houští

"Peccati," zopakoval jsem po ní udiveně, tentokrát skoro správně. "To nebyl žádnej hřích! Jenom jsem bohatejm vzal a hladovejm... a línejm... dal," ospravedlnil jsem mávnutím tlapky celou nehezky provedenou krádež. "A nakrmil smečku," doplnil jsem ještě významně. Jestli je v tý smečce někdo užitečnej, jsem to jedině já. Ani Newlin nedělá svojí práci, jinak bych neměl na krku Pippu. Měl bych bejt minimálně beta - pečovatel, vrchní smečkovej lupič. A vůbec - pořád mi nebylo jasný, co mě vedlo k tomu, abych si tu srnu nenechal pro sebe. Nechal jsem jí v lese jenom proto, že tolik masa bych sám nesežral. Nepotřeboval jsem, aby mě kdokoliv z těch usmrkanců měl rád. Ani já jsem většinu neměl rád. Byli mi těžce fuk. "Co nejdřív," ušklíbnul jsem se nakonec spokojeně na svojeho miniaturního komplice. Byl jsem s její dosavadní výchovou maximálně spokojenej. Kéž by takový byly všechny vlčata.
"Madre di...di...di...Dio...di co?" snažil jsem se jí zabrzdit, zmateně vrtíc hlavou. "Kdybys tak nehnala, třeba bych tě stíhal, chytračko. ÁMEN," zašklebil jsem se na ní a začal jsem se pomalu zvedat. "Etney je blbec. ÁMEN. Nevim, kde je teď. ÁMEN. Hádali jsme se o vlčici. ÁMEN. Je to dávno. ÁMEN," vydechnul jsem, protahujíc si nejdřív přední a potom zadní nohy. "Klementýnu neznám... doufám," pronesl jsem nejistě a popřemýšlel, jestli to neni nějaká moje ex-milenka. "Klementýna jseš přece ty," opravil jsem se nakonec s jak-jsem-jen-mohl-zapomenout výrazem, přesouvajíc ho i na Pippu ve formě jak-jsi-jen-mohla-zapomenout výrazu. Potom jsem se konečně narovnal a rozhlídnul po okolí, kývajíc na ní hlavou, že někam vyrazíme, ať tu nepřituhnem k zemi.
"Proč je Amnesia děsná?" vrátil jsem se k tomu, abych malou zase trochu rozohnil. Byla vtipná, když se vztekala.
"Zatim nech Alfreda Alfredem. Jestli je s Marion, nemusíme se o něj bát, protože každej dřív ublíží spíš Marion než jemu," uchechtnul jsem se spíš tak pro sebe. Marion byla pověstně ukecaná a natvrdlá. A napadenou už jsem jí kvůli tomu viděl taky. "Jakou hru?" ohlídnul jsem se na Pippu spíš otráveně. Celej žhavej, hrát hry s prckem.

//Náhorní plošina

Když se ohradila, že to prostě ví, jenom jsem nakrátko zvednul obočí a provokativně naschvál nahnul hlavu na stranu, ale dál jsem do ní nerejpal. Takovej hodnej jsem byl. Navíc už malá uznala moje děsně chytrý vysvětlení toho, proč Newlin s Amnesií určitě nedělali to nebo ono, a vracet jsem se k tomu nepotřeboval.
Spíš jsem pořádně napnul uši, když mi začala vysvětlovat celou tu věc s modlitbou. "Peccati je co?" skočil jsem jí zase do řeči se zvláštní výslovností. Nějak jsem se nestačil chytat. Spíš když prohlásila, že moje smrt může přijít kdykoliv, přitáhnul jsem uši k hlavě a zakabonil jsem se na ní. "Zas tak starej nejsem. Ani takový nemehlo," bránil jsem se nespokojeně, a nechtěně jsem si u toho vzpomněl, jak jsem ještě dva týdny zpátky málem zapadnul do propasti, a pár dní na to do kmene javoru. Pud sebezáchovy mi bohužel opravdu chyběl. I když bych si to nepřiznal. A z toho jejího přednesu o zlejch věcech mi taky trochu jezdil mráz po zádech. Zlý věci jsem dělal pořád. Ne, že by se mi to někdy vrátilo nějak extra hodně, ale... co když to jednou přijde? "Jak že je ta modlitba?" zeptal jsem se pro jistotu ještě jednou. To abych se to začal učit nazpaměť.
"Nuda," pokrčil jsem rameny nad její otázkou ohledně smečky. Zůstat ve Slunečný smečce, usadim se tam s nějakou chudinkou a budu jí do konce života podvádět ve smečkách okolo, abych měl aspoň nějakou zábavu. Nebavilo mě to tam. "Svět nabízí spoustu lepších, zábavnějších možností, než zůstat sedět doma na zadku," poškrábal jsem se trhavým pohybem za uchem. Žaludek už se vůbec neozýval. Zvláštní.
Hlavní bylo, že jí můj povzbudivej komentář udělal radost. Byl to první a poslední povzbudivej komentář, co jsem vlčeti kdy poskytnul. Pořád platilo, že jsem je neměl rád. Zlounsky jsem se uchechtnul, když mi oplatila drcnutí. "Etneye nesnášim," procedil jsem jen tak mimochodem mezi zuby, když jsem si na něj vzpomněl.
"To záleží, jaká je Amnesia," položil jsem takovou polo-otázku. Tohle mě vlastně docela zajímalo. Neznal jsem jí. Jenom její pach. A byl jsem na ní děsně zvědavej. Hlavně, ať to neni druhá fialka.
Když malá pronesla, že chce bejt jako její táta, lehce znepokojeně jsem těknul očima a hraně polknul, protože její táta byl asi pěkně přísnej mafián. "Doufám, že mě vezmeš na milost," zahrál jsem nachvíli ustrašenýho, ale nijak jsem to nepřeháněl. Zas tak moc roztomilou náladu jsem neměl. Kdyby mě někdo viděl, měl by mě za citlivku a trapáka. A já bych mu musel rozbít čumák.
"Neznám," zavrtěl jsem hlavou, když vyslovila nějaký neznámý jména. Bohužel. A začal jsem se pomalu rozhlížet, kam se vydáme teď. Vždycky mě děsně zajímalo, jak to vypadá u moře. Ještě jsem u něj nebyl snad ani jednou.