Těžko byste hledali někoho, kdo by splňoval svou roli tak dobře jako Hyetta. Již od malička vychovávaná vlčice k službě bohům a pomoci jiným vlkům je potulnou kněžkou, lékařkou, zpovědnicí a přítelkyní pro všechny, kdo se bude obtěžovat s ní pustit do řeči. Od prvního pohledu jde o jemnou a milou duši s milým úsměvem na tváři a hlubokýma, vědoucíma očima. Její hlas je tichý a hebký jako samet a její pohyby úsporné a praktické. Nikdo by od ní neočekával nějakou levárnu nebo skryté úmysly a ani očekávat nemusí, neboť jde o duši tak čistou, že na takovou věc nemá ani pomyšlení. Jejím údělem je pomáhat ostatním, konat dobro a kát se. Již od počátku je přátelská a skromná, ráda se zapojuje do rozhovorů a povídá si, nicméně nebaží po pozornosti a mile ráda se stane vrbou. Její přirozeně hodná nátura jí ale nezabraňuje vidět zlo kolem sebe. Hyetta si je velmi dobře vědoma prohnilosti světa a naivitu u ní hledat nelze. Její přítomnost na tomto světě je ale určena k minimalizaci škod a zlepšování jejího okolí.
Je to vlčice pravdomluvná, ale není krutá a i bolavou pravdu se snaží podat tak, aby co nejméně ublížila. Nikdy nejde daleko pro radu a ochotně nabídne pomocnou tlapku všude, kde jí bude potřeba. Není vtíravá a ví, kdy její přítomnost není žádána nebo kdy její schopnosti nemůžou posloužit účelu. Je vytrvalá ve své práci a velmi pečlivá, nic nehodlá zanedbat. Ať už se jedná o čistotu předcházející nemocem či mlčení předcházející špatným emocím. Její pracovitost může být pro ostatní až zahanbující, nicméně život v řádu ji naučil, že práce šlechtí.
Ve stresových situacích si udržuje klidnou hlavu a pomocí krátkých modliteb a mantro najde cestu i z nejtemnějších dob.
Její srdce je věrné a ačkoliv je teď od svých sester daleko, pořád na ně s láskou vzpomíná. Svůj post kněžky nikdy neopustí, ale to neznamená, že by se nedokázala přidat do smečky a stát se součástí jiné rodiny. Autoritu snadno uznává, nicméně nic není výš než bůh a pokud by bylo žádáno, pokorně poslechne nejvyšší moc. Náboženství hraje v jejím životě roli nejvýznamnější a všechny její akce se mu podřizují.
Nic si nebere osobně a tolerantně poslouchá každého vlka, jakkoliv rozdílný názor od ní může být či na jak radikální výši pomyslné morální stupnice se pohybuje. Chová se slušně i k vulgárním a nelaskavým vlkům a laskavě jim nabízí svou pomoc. Nezná nic takového jako je závist, ba právě naopak překypuje štědrostí a přejícně se kouká na všechny, neboť každý si zaslouží kousek dobra ve svém životě.
Hyetta je velmi dobrou posluchačkou, která si všímá i nejmenších detailů mimiky. Ani ten nejkamenější obličej před ní není v bezpečí, skoro jako kdyby se zdálo, že vidí vlkům až do srdce. Tento svůj dar využivá ku prospěchu cizích. Jedním z jejích mnoha cílů je napravovat hříšníky a pomáhat ztraceným duším nalézt cestu za světlem. Trpělivě stojí po boku těch, kdo ji potřebují a houževnatě překonává překážky, které jí bohové postaví do cesty.

Narodila jsem se svým rodičům na konci zimy a jak to tak s vlčaty na konci zimy bývá, buď mají štěstí anebo ne. Já to štěstí neměla, ale moji rodiče věděli o místě, kde ho najdu. Ponechali mě sestrám v Annanině řádu, kde se o mě staraly. Naučily mě všechno, co správná akolytka musí umět. Pomáhat sestrám a všem v nouzi, nelhat sobě ani jiným a poslouchat rady starších. Sesterstvo si vydržovalo čistě samičích akolytek, ačkoliv jsme mezi sebou měly jednoho vlka, se kterým se směla bavit pouze matka představená. Byl to lovec, který se toulal po zdejších lesích a na jaře se vydával dál, aby nám od podzimu do dalšího jara vyprávěl o všech novinkách ve světě. Nikdy jsme tak nebyly pozadu, co se nových léčebných technik týkalo nebo jiných vymožeností.
Sice jsem se narodila napůl slepá, ale to mi nebránilo v tom se snažit. Učila jsem se poznávat kde jakou bylinu a rostlinu, učila jsem se je míchat dohromady, poznávat jejich slabé i silné stránky. Učila jsem se lovit sama pro sebe, lépe vystýlat úkryty, starat se o nemocné, březí, umírající i vlčata. všechno, co bylo potřeba. Učila jsem se o světě venku, o magiích a smečkách, o hierarchii a o všem, co by se mi mohlo hodit v budoucnu.
Byla jsem už nějakou dobu sestrou a matka představená mě obeznámila s tím, že tohle bude můj poslední rok v řádu, než mě vyšlou do světa, abych rozšiřovala naši víru a pomáhala potřebným. A abych případně zůstala tam, kde si budu přát, založila malý oltář a vlastní řád, budu-li chtít. K takovým ambicím jsem se příliš neuchylovala, ale nemohla jsem se dočkat času, kdy opustím sestry a vydám se do světa. Samozřejmě jsem věděla, že se mi po nich bude stýskat hned, jen co opustím náš háj, ale touha prozkoumat svět mě držela na nohou i s úsměvem. Poslední rok jsem tedy usilovně pracovala na všech svých znalostech a dovednostech, co se léčení, bylin, uctívání a praktikování řeholí týče. Na podzim se vrátil náš tulák/hraničář a tehdy mi přišlo, že mezi námi zajiskřilo. Nikdy jsem se s ním nebavila, neboť mi to matka představená zakázala, ale začali jsme na sebe dělat oči při povinnostech. Já se motala kolem, když se bavil s matkou představenou a on se motal kolem, když jsem pracovala. Začali jsme si nenápadně povídat a za zimních večerů jsme se scházeli a trávili spolu dlouhé hodiny v noci. Samozřejmě jsem věděla, že jako sestra bych neměla projevovat o nikoho zájem, ale nedokázala jsem své horoucí srdce utišit. Věděli jsme oba dva, že na jaře od sesterstva odcházím a tak jsme poslední noc strávili v objetí horoucí vášně a lásky. Ráno jsme se rozešli každý svou cestou. Hraničář brzo ráno odešel a vydal se na svou roční pouť. Slíbil mi ale, že jednou mě najde a můj oltář bude navštěvovat každý rok jako součást své cesty. A já slíbila, že u mne vždy najde místo.
Rozloučila jsem se se sestrami a vydala se na cestu. Hnána optimismem jsem překračovala známé rokle, louky a potoky, dokud jsem nedorazila k neznámým močálům, horám a lužinám. Nacházela jsem pár osamělých poutníků, ale většinou se naše cesty rozešly. Po nějaké době jsem si uvědomila, že je něco jinak. Nebyla jsem hloupá, byla jsem už u dvou plánovaných porodů sester, takže jsem věděla, co mě čeká. Byla jsem na to sama, ale to mě nermoutilo. Porodila jsem jedno vlčátko a obě jsme se snažily dostat skrze každý den. Nebylo to těžké, vlčátko bylo jenom jedno a já věděla, co dělat. Dokud nebylo schopné cestovat, zůstávaly jsme v jedné roklince, kde jsem si vyhrabala noru. Potom jsme se vydaly na cestu. Dceru jsem pojmenovala Lalie, neboť byla úplně slepá, ale moje láska k ní tím nijak zmenšena nebyla. Bohyně Annan jí sice nedala zrak, ale jistě má dary, o kterých se nám vidoucím může jenom zdát.
Na nějakou dobu jsme se zastavily u řeky v lese a musela to být vůle Annan, neboť mou pomoc vyžadoval postarší vlk. S Lalií jsme se o starce postaraly a uložily ho do listí a mechu, aby si odpočinul. Dcera se šla umýt k potoku, když se z lesa vynořil můj hraničář. S otevřeným srdcem jsem ho přijala k sobě a láskyplně na něj hleděla. Byl rád, že mě vidí a jeho oči se zalily slzami, když zjistil, že z naší lásky se zrodila Lalie. Chtěl s námi zůstat a ochraňovat nás, ale já mu to rozmluvila. Povinnosti volají a já si s dcerou poradím. Ukázala jsem mu, kde ji najít a poté jsem se s ním rozloučila. Jistě se ještě setkáme.

Zajímavosti:
- narodila se se slepým pravým okem
- je drobného, křehkého vzrůstu