Na první pohled Styx vypadá klidně a rozumně, ač teprve nedávno vyrostla do dospělého vlka. Je to rozvážná mladá dáma na vrcholu svých sil, která si formuje svůj pohled na svět každým dnem. Je velmi zvědavá a občas až netaktní, když se snaží dopátrat odpovědi. Je těžké ji odradit od čehokoliv, co si zrovna zamane a není neobvyklé, že si svou cestu vždy najde a nehledí na následky. Její logiku často vlci popisují jako „první dělá a pak myslí“, nicméně Styx nepatří mezi ty tupé jedince, kteří do všeho skáčou po hlavě. Vždy si promyslí, co chce udělat, jak to udělá, kdy a kde se to stane a ví, jaké to bude mít následky. A právě následky jsou to, co Styx velice snadno odsouvá stranou a nehledí na ně. Jde jí o vlastní cíle, které mají větší váhu než cokoliv jiného. Je schopná hodně obětovat, pokud to pro ni něco znamená. Tato vlastnost se dá ale přeložit i do pozitivního světla, neboť jakýkoliv zadaný úkol vykoná vždy přesně do slova a důsledně.
Není to plachá vlčice, spíše naopak. Společnost vyhledává a ráda je v kruhu vlků, nicméně její drzá a rýpavá mluva hodně vlků odrazuje. Často vyvolává rvačky, kterých se sama účastní. Žene ji k tomu výchova od rodičů, kdy každý den zatínala zuby do kožichů svých druhů, takže jí nepřipadá zvláštní útočit na ostatní, aniž by k tomu měla důvod. Pokud zrovna neokusuje končetiny jiných vlků, je s ní rozumná domluva. Její mladost jí trošku zabraňuje vidět své vlastní chyby a považuje se za něco více než za obyčejnou nicku. Pokouší ostatní vlky ve všech směrech a rozhodně se v její přítomnosti nikdo nudit nebude.
Empatie se u Styx nevyskytuje, neb byla tvrdým výcvikem vytlačena přes okraj vlastností, které si Styx musela osvojit. Mezi tyto přeživší patří houževnatost, vynalézavost, odhodlanost, vytrvalost, cílevědomost a věrnost. Nemá problém žít ve smečce, avšak potřebuje mít vyznačené hranice, za které nemůže jít, jinak je u ní velice snadné zdivočet a být oním pověstným chaotickým elementem v jinak mírumilovné smečce. Pokud s ní má Alfa dostatek trpělivosti, dokáže se novým pravidlům přizpůsobit a prokázat svou nekončící věrnost a poslušnost. Je nutné ale, aby byla neustále zaměstnaná, neboť jakmile se začne nudit, hledá něco, na čem si svou energii může vybít a potom pro ni pravidla nepředstavují přílišnou zábranu.
Je to vlčice plná energie, která nevydrží sedět na místě. Nejčastější způsob, jak se přebytku energie zbavuje, jsou hravé souboje mezi vlky. Bohužel, za hravé a přátelské škádlení považuje i to, že při nich teče nemálo krve. Nezná hranice tohoto kočkování a nemá problém při něm jiného vlka zardousit. Může být tedy velice nebezpečná okolo malých vlčat, protože se snadno nadchne a ponoří do hrátek.
Nosí v sobě vrozenou nenávist vůči magii a vlkům, kteří ji ovládají. Projevuje nedůvěru až agresi, při které nemá problém jít danému vlku po krku. Nevěří na nic jiného, než na sílu ducha a těla a cokoliv s magií spojeného je pro její osobu tabu.

Narodila jsem se v kraji, který nebyl přívětivý pro vlčí populaci a kde každý den byl bojem o život. Museli jsme se vypořádat s nedostatkem potravy, jinou smečkou a magiemi. Náš život závisel na tom, jak si poradíme bez magických schopností, kterými naši sousedi vládli. Jejich život byl snadný – lovili pomocí magií, bránili se magiemi, chránili jimi území, vyhrávali boje a díky nim se jim žilo jako v pohádce. Ačkoli jsme magie měli a oči se nám barvily, nikdy jsme nedosáhli mistrovství v magii a neuměli jsme s nimi pracovat, takže jsme se tedy museli spoléhat na vlastní sílu a vynalézavost, která nám vybuduje cestu k cíli.
Kdysi dávno jsme patřili do jedné velké smečky všichni společně. Jmenovali jsme se Lahrakapijská smečka. Pomáhali jsme si navzájem a žili jednoduchý život i v těchto zapomenutých končinách. Problémy v ráji nastaly, když se vyhrotily vztahy mezi vlky magii ovládající a vlky magii postrádající. Obě strany se obviňovaly z různých důvodů. Vlci obdaření magií (slangově označováni magiči) měli větší prestiž, mohli jíst první, nikdy se tolik nenadřeli a jejich život byl jednodušší. Vlci bez magie (nemagiči, obyčejní, prostí) byli nařčeni, že jsou nevděční a neodvádějí dostatek práce, aby udrželi smečku v chodu. Zatímco magiči smečku chránili a sem tam se odhodlali k lovu, prostí zajišťovali věci obyčejné – vyhrabávali nory, lovili potravu, starali se o území, pečovali o vlčata. Smečka tedy byla rozdělena na mocné a na prosté.
Netrvalo dlouho a rozepře donutily smečku, aby se rozpadla na dvě části. Magiči si založili svou vlastní smečku a přijali do svých řad i některé prosté, kteří o to stáli. Nazývali se smečkou Lahraiskou. Utlačení nemagiči byli donuceni žít pospolu ve své vlastní smečce – smečce Kapijské. Lahraiští měli nad Kapijskými vždy převahu, jejich magie jim snadno převážily misky vah na stranu jejich vítězství, takže zatímco oni si žili v přepychu, Kapijští žili ve stínech a hladověli. Mohli tento kraj opustit, ale měli příliš mnoho starých a slabých, kteří by cestu nezvládli.
Do Kapijské jsem se narodila dost dlouho po tom, aby si smečky mezi sebou vytvořily nepřátelský vztah a podnikaly na sebe útoky. Krvavé, bezbožné, nemilosrdné a nekončící boje braly životy na obou stranách, nicméně větší ztráty byly vždy na straně Kapijských. Museli jsme se tedy naučit utíkat a bojovat proti magiím silou. Stali jsme se zloději, vrahy ve stínech, osamělými lovci. Přiznám se, že život ve smečce měl hodně daleko od snu o ideální rodinné harmonii. Od malička jsme byli učeni nemilosrdnosti, chladnokrevnosti, odolnosti a krutosti. Byla potřeba síla, abychom přežili. Jakmile jsme byli dost silní, byli jsme vysílání na lov. Nejprve jsme chodili po skupinkách s někým, kdo nás vedl a učil, poté jsme se museli osamostatňovat a zlepšovat, abychom dokázali smečku ochránit i uživit. Museli jsme se přizpůsobit těmto dvěma primárním potřebám a ohnuli jsme si kvůli nim životy do potřebného úhlu.
Se sourozenci jsme si často hráli a naše hry byly krvavé a bolestivé. Učili jsme se nejrůznějším taktikám boje, které nám měly pomoci v dospělosti proti Lahraiským. Naše vztahy nebyly ničím zvláštní, byla mezi námi obyčejná sourozenecká rivalita a naše šarvátky často museli řešit rodiče. Byli jsme docela divocí a nejednou jsme se pokusili ulovit nějakého našeho člena smečky, abychom dokázali, že jsme lovu schopni.
Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera, kdy jsem byla poslána na svůj první samostatný lov. Hrdost v očích mých rodičů a mentorů byla do nebe volající, nemohla jsem tedy zklamat. Byla jsem rozhodnuta, že bez úlovku se domů nevrátím. Šla jsem půl dne, než jsem svou kořist vystopovala. Hodlala jsem se vyznamenat, takže jsem to nesměla zpackat. Tiše jsem se krčila v trávě a čekala, až se náš budoucí pokrm skloní k vodě. Napajedlo bylo vždy dobrou volbou k lovu. Bylo sice vzdálené a nebezpečné, ale odvaha se nejednomu z nás vyplatila. Vyskočila jsem z trávy přímo na svou nic netušící kořist a donutila ji lehnout si na zem. Jednalo se ještě o vcelku mladého a nezkušeného jedince, ale i tak jsem trochu dostala po čumáku a do břicha, než se mi podařilo semknout zuby kolem jeho hrdla a pomalu ho udusit.
Toho večera jsem se já i moje rodina najedla. Byl to skvělý pocit, pomoci celé smečce a zasytit si žaludek. U jídla jsem pak zjistila, že jsem měla docela štěstí, protože mého bratra objevili dva Lahraiští a on vyvázl jen tak.
Už delší dobu se mluvilo o tom, že s Lahraiskými nemůžeme takto bojovat donekonečna. Přišli jsme tedy s plánem infiltrace a vnitřní destrukce. Jedna z vlčic se uvolila použít svůj vrh jako návnadu. Vše jsme krásně připravili a podstrčili vlčata Lahraiským až pod nos. Na návnadu skočili a začali je vychovávat jako své vlastní poddané. Bohužel se vlčata obrátila proti nám a my se ocitli pod mocným útokem. Lahraiští této nesmyslné války měli také už po krk a toužili po jejím konci, takže využili okamžiku a použili plnou sílu. Rozutekli jsme se jako krysy a ke konci dne se sešli u vyprahlého stromu daleko za hranicemi. Zůstalo nás příliš málo na to, abychom vedli odvetu, nebo abychom mohli zformovat smečku znovu. Sice jsme pocítili mnoho ztrát (mezi nimiž byli i mí rodiče a bratr), ale tento finální vpád nás posunul dál – konečně nám nic nebránilo se odstěhovat.
Usadili jsme se nedaleko hranic země, která magií přímo přetékala. Vycítili jsme to hned, jen co jsme se přiblížili. Někteří pocítili touhu okusit aspoň kapku magie a vedla je víra, že v zemi plné kouzel i oni získají magickou moc. Takto jsme ztratili mnoho dalších, až už nebylo zbytí a rozešli jsme se všichni. Toho dne jsem sourozence viděla naposledy. Neměla jsem kam jít, takže i já jsem se vydala vstříc té magické zemi. Nedoufala jsem však, že bych se očistila a získala magickou moc, rozhodla jsem se zůstat věrná kořenům a věcem, které mě rodiče naučili.