Sekvojový les >
Počúvala čo jej chcela Mina povedať a popri tom uvažovala čo asi robí zle. Nie žeby nemala dosť možností urobiť si kamarátov, Tundra počas svojho života stretla dosť vlkov. S každým z nich strávila nejaký čas, no nikdy sa ich vzťah neniesol ďalej ako len o pár zdieľaných nocí. Vždy potom odišla bez toho aby sa obzrela za svoje vlastné rameno. Mohlo to byť, že si tieto problémy robila v skutočnosti sama a nie preto, že by na ňu svet bol nahnevaný? ,,Hej, budem si ich mená pamätať a keď tak ich aj navediem k nášmu novému domovu," uškrnula sa, snažiac sa mená vlčíc si zapamätať. Ak nie pre nič iné, tak preto aby mohla Minu uistiť, že ju skutočne počúvala. Alebo sa o to aspoň snažila. Pravda bola taká, že Minin hlas sa jej veľmi dobre počúval a keďže ona sama nebola úplne zhovorčivá, bola veľmi rada, že pri nej bol niekto kto to ticho vyplní. Tundra by dokázala počúvať jej rozpravám o ničom a o všetkom snáď donekonečna.
,,Rue," povedala napokon, aj keď jej jej meno nešlo úplne cez tlamu. Povedala to skôr preto, aby na ňu Mina nepozerala ako na osamelú a stratenú existenciu, než preto aby sa s Rue skutočne stretla. Aj keď.. možno by to za niečo stálo? ,,Vraj by tu niekde mala žiť aj ona, ale popravde? Netuším. A za jej slová by som úplne labu do ohňa nedávala," povzdychla si a pozrela smerom na svoju spoločníčku, očakávajúc, že ju bude zaujímať prečo niečo také hovorí. ,,Verila by si tomu, že som si niekoľko rokov myslela, že je mŕtva?"
> Stredozemka

Ačkoliv mu mentalita "dobráka," jíž se navenek přizpůsobil, přišla hloupá a směšná, na tváři si držel vřelý úsměv. V duchu se ale její chvále a poznámce o šlechetnosti vyloženě vysmíval. Drahá Siberie, neměj starosti. Mou pomoc mi oplatíš. Ale budu to JÁ, kdo rozhodne kdy, a jak, promluvil k ní v duchu. Odpověď, kterou vyslovil nahlas, však značne poupravil Siberii na míru: "Vždy se najde způsob, jak laskavost oplatit. Na to se ale přece spěchat nemusí, nemyslíš?"
Malé, pobavené uchechtnutí nad jejími otázkami ohledně jeho Božstva ani neskrýval. Hlupačko, proletělo mu mimoděk hlavou. "Ach, Siberie, nač Božstvo omezovat něčím jako jsou čísla?" odbyl první z otázek, jakoby snad bylo naprosto hloupé ji v první řadě vůbec pokládat. "Nejlépe pochopíš, když ti řeknu, že Božstvo uctíváme jako celek. Dostane-li se naše úcta jednomu, pak se dostane všem," vysvětlil klidně s pobaveným úsměvem na tváři. Nečekal, že bude jeho víru a moc Božstva chápat. Na to na ni pohlížel příliš svrchu.
Jakmile začalo vycházet slunce, Mordecai se zvedl. "Samozřejmě! Moc rád se za tebou zastavím." Vybrat si tvůj dluh. "K tomu tě ale nejdřív musím dostat zpátky," pokračoval s falešným entuziasmem. Jen co to dořekl, s pokývnutím k východu se začal houštím prodírat ven.
Konečně venku ze sebe setřepal veškeré suché větvičky, jež se mu po cestě zasekly v kožichu, a pořádně se protáhl. "Tak tedy. Vyrazíme?" prohodil s falešným nadšeným úsměvem, načež se vydal podél houštiny směrem na sever. Neměl nejmenší tušení, kam je cesta zavede. To pro něj ale nikdy nebylo stěžejní. Již v brzkém věku se naučil, že dokud se tváří dost jistě a sebevědomě, ostatní ho budou následovat jako ovečky.

//Medvědí jezírka

Ani Siberia se očividně do polemizování nad výběrem útočiště místního boha příliš nehrnula. To ho rozhodně nijak netrápilo. Z čeho už ale tak nadšený nebyl, byl fakt, že měla mladá vlčice zřejmě pocit, že mu jeho "laskavost" splatila. Není divu, bylo to bezpochyby fér. Fér, ale rozhodně ne něco, s čím by se Mordecai spokojil. Jeho pomoc nebyla lacinná. Nikdy. A výjimku nehodlal dělat ani teď, přestože se navenek pouze pousmál a vděčně pokývl hlavou. "Jistě. Abych ale pravdu řekl, já raději nabízím pomoc z dobroty srdce, ne z povinnosti," odvětil s milým úsměvem nonšalantně, jakoby to byla samozřejmost. Sám se tak v jejích očích stavěl do pozice dobráka, zatímco ona hrála roli té, co počítá dluhy.
Všiml si, jak se zahleděla vzhůru k nebi nad propletenými větvemi obrovského křoviska, které jim skýtalo úkryt před zuřící zimou tam venku. Bylo mu jasné, na co mladá vlčice myslí, aniž by řekla jediné slovo. Uchýlil se proto k téměř konejšivému: "Přečkáme tu noc, pak už snad bude přijatelněji." Sám se přitom zahleděl vzhůru a mimoděk přimhouřil oči při představě, že by se právě musel potýkat s ledovým větrem, nemilosrdně se mu zahryzávajícím pod kožich. Nepěkná to představa. Hlavně pro něj s jeho jemnou srstí.
Zamyšleně zamručel, když se mu svěřila s jejím strachem z místní bohyně, načež připojila poznámku o jeho vlastní víře. Tentokrát své pobavení neskrýval. "Bratrstvo nemá Boha pouze jednoho," informoval ji jednoduše. "Ale jinak máš pravdu. Krev je jejich jazykem. Je přirozená a spojuje všechny živé bytosti. Smrt stejně tak. Jednou si přijde pro každého." Ale až nastane čas můj, chci, aby se ptala i Smrt samotná, zda si mne může dovolit.
Další chvíli jen v tichosti poslouchal chumelenici venku, než si odfrkl. "Tohle počasí..." Narozdíl od všeho ostatního, co se mu honilo hlavou, svou nelibost k zimě před ní neměl potřebu skrývat. Švihl ocasem. "Teď bych být tam venku nepřál nikomu." Pohledem sklouzl zpět k Siberii. "Tvá matka o tebe musí mít obavy," prohodil naoko ustaraně, načež se zatvářil poněkud zamyšleně. "Rodiče nám dávají život, ale ani oni nejsou vždy schopni ho chránit. Ne když se od nich takhle vzdálíme," prohlásil se skoro až pobaveným úsměvem, jakoby to byla jen zábavná nic neznamenající historka a on nevěděl, že to v Siberii pravděpodobně probudí pocit viny. "Budou rádi, až se dozví, že jsi nebyla sama."

Siberia se ukázala být skvělou posluchačkou. Zdálo se, že hltala každé jeho slovo, ačkoliv se k jeho vysvětlení nijak nevyjádřila. Tím se ale Mordecai nehodlal zaobírat. Vlastně mu bylo úplně jedno, co si vlčice z jeho slov odnese. Pozornost, které se mu dostávalo, samozřejmě byla víc než příjemná, jenže místní božstvo představující další možnost, jak zesílit, ho momentálně zajímalo mnohem víc.
Pozorně si vyslechl popis cesty k Životu. "Na poušti? Poněkud... ironické," vyslovil myšlenku nahlas. Samozřejmě věděl, že i tam našla domov spousta bytostí, nicméně by čekal, že Život samotný si vybere... Zelenější místo než pustou, suchou poušť. Nehodlal se tím ale nijak zvlášť zabývat a s vděčným pokývnutím Siberii odvětil: "Odtamtud už si jistě nějak poradím. Děkuji, cením si tvé sdílnosti. Informace jsou nakonec mnohdy cennější než zlato."
Bohužel, cestu k Smrti, která Caie zaujala víc, už mu mladá vlčice v podobných detailech popsat nedokázala. "Hm." Zatvářil se skoro až zklamaně, težko říct, jestli to bylo skutečné, nebo se tím v Siberii snažil vyvolat výčitky. I kdyby nad tím ale mladá vlčice náhodou chtěla uvažovat, nedal jí příliš času a téměř hned opověděl na její otázku: "Jistěže. Božstvo je přece jen... Fascinující. Věřím, že mne ani tady nezklame." Na chvíli se odmlčel, než zase spustil: "Vydala ses k Životu, proč ne rovnou i ke Smrti? Copak ona by ti s magií pomoct nemohla?" To, jestli dokázala bohyně pomoct jí, mu ale nemohlo být víc jedno. Ve skutečnosti jen vyzvídal, co vše by dokázala udělat pro něj.

Pobaveně se pousmál nad myšlenkou o božstvu, kterou Siberia vyslovila nahlas. Její rychlá oprava k pobavení Mordecaie jen přispěla, a okamžitý zájem o jeho víru ho dokonce potěšil. "Jsem členem Bratrstva Krve. Naši Bohové nás sledují, vedou a chrání, dokud jim zůstáváme věrní a ctíme pravidla Bratrstva. Při rituálech jim přinášíme obětiny, za něž nad námi bdí a žehnají nám svou přízní," vysvětlil klidně s vřelým úsměvem. "A s jejich mocí jistě není překvapivé, že věrnost dokáží štědře odměnit, přejí-li si tak. Mě za mou neochvějnou víru a oddanost propůjčili moc samotné země," dodal hrdě.
Vyslechl si její přesvědčení o záměrech Života s téměř chápavým pohledem. "Jeho pohled bezpochyby přesahuje ten náš," přitakal nenuceně, a přestože slovům zcela věřil, o záměrech místního boha si polemizovat netroufl. Alespoň zatím ne, dokud ho sám nepozná. A to se najednou nezdálo být tak vzdálené se Siberiinou nabídkou. "Jistě, to bych velmi ocenil," odvětil, naprosto spokojený s výsledkem konverzace. Už teď měl z celého toho divadýlka profit. Informace nakonec byly mnohdy cennější než jakékoliv drahé kameny. Takže... "Jestli jsem pochopil správně, sídlí tu také Smrt?"

Mordecai se spokojeně zazubil, jakmile si vlčice uvědomila, že právě použil magii, o které tak snila. Sice mu na jeho sílu více rezonovaly vyděšené reakce, ale nemohl popřít, že se dobře poslouchal i Siberiin obdiv. "Barva mých očí ti už asi prozradila, že to není první magie, kterou ovládám. Magie země mi byla věnována Božstvem za mou oddanost. Vlastně tomu není tak dávno," vysvětlil. "Poprvé jsem ji použil při rituálu," dodal jednoduše, aniž by se nad tím pozastavoval.
Z jejího popisu nebylo pochyb, že Siberia by zmíněnou magii využívala zcela jinak. S tím, že se bylinkářům musela hodit Cai sice nemohl nesouhlasit, jenže on sám v síle země viděl zcela jiný potenciál. Rozhodně ne tak nevinný jako mladá vlčice. Nedokázal se tak ubránit pobavenému úsměvu. "To bezpochyby. Chtěl jsem tím říct, že z tebe dozajista bude skvělá bylinkářka nehledě na to, jaká magie ti byla nadělena," zalichotil jí medovým hlasem, ačkoliv mu nemohla její budoucnost být více ukradená. Kdyby z toho benefitoval, vůbec by neváhal se postarat o to, aby žádnou neměla.
S falešným zájmem si vyslechl její nespokojenost s výsledkem návštěvy místního boha. Její dojmy ani pocity ho sice absolutně nezajímaly, nicméně už si tak nějak zvykl, že s většinou emocionálně založených bytostí to bohužel jinak nešlo, chtěl-li se jim vetřít do přízně. "A prozradit ti to nechtěl, nebo nemohl?" zeptal se, jakoby snad pochyboval o jeho schopnostech. "A řekla ti o něm tvá matka víc? Kam až sahá jeho síla? Co všechno dokáže?"

Siberia se sice na úkryt nijak zvlášť netvářila, to ale bylo Caiovi fuk. Rozhodně po cestě kvůli ní nehodlal nastydnout, nebo dokonce rovnou umrznout, mohl-li tomu pomoct. Navíc, to on právě určoval směr i tempo, takže mladá vlčice neměla na výběr. A zdálo se, že si to uvědomovala i ona, protože ho beze sporu následovala do spletitých křovisek.
Ani místo, kde se rozhodl zůstat se jí, zdá se, moc nezamlouvalo. Jistě, chtěla přece domů. Jaká to škoda, že kvůli tomu Cai nehodlal nasadit vlastní zdraví. Tak či tak, mladá vlčice si nestěžovala. Místo toho se dala do odpovědi, která ho zcela očividně zaujala. Zpozorněl a střihl ušima, jen co zaslechl slovo Život. Nejenže se zdálo, že má informace, ale dokonce přímo u něj byla. A vida. Nakonec z celého toho divadýlka dostanu mnohem víc, než v co jsem doufal, proletělo mu hlavou.
Nehledě na to, jak moc chtěl začít vyzvídat, nenechal masku přívětivého a starostlivého vlka, jenž se v první řadě zajímá o ni, padnout. Místo toho nechal Siberii dokončit své vyprávění, teď s hlavou zasmušile položenou na tlapkách. "Takhle o sobě nemluv," začal pevným, zprvu až káravým tónem, přestože její slova přesně vystihla jeho vlastní pohled na ni.
Podle jejích předchozích slov nebylo těžké odvodit, že jí magie země silně resonovala, a tak nechal ze země vyklíčit malou rostlinku, jež ji polechtala na čenichu. "Kdyby ses mohla vidět mýma očima, ani by tě nenapadlo si říkat takové věci," pokračoval, teď už víc povzbudivě. "Každý se přece někdy ztratí. Ale jsou to ti chytří, kdo přijmou pomoc, když ví, že to bez ní dál prostě nejde," dokončil myšlenku. Chvíli si ji prohlížel, než dodal: "Jsi chytrá, Siberie." Věnoval jí přitom hrdý pohled, který vídal na tvářích rodičů pyšných na své mladé v jeho rodné smečce. Na první pohled se zdálo, že ji snad utěšoval, povzbuzoval, a dokonce chválil, nicméně ve skutečnosti jí jen podsouval myšlenku, že bez něj by se skutečně nedostala daleko.
"Tak bylinkářka, hm?" zeptal se chvíli na to. "Pro ty jsou potřebné především znalosti, ne magie, a ty na to hlavu bezpochyby máš," dodal nenuceně. Pak už ale konverzaci stočil přesně tam, kde ji chtěl od samého začátku. "Jak jsem ale pochopil, cestu k Životu jsi našla? A on ti přesto o tvé magii nic neprozradil?" Zatvářil se nesouhlasně, jakoby snad věřil, že jakékoliv božstvo mělo potřebu pomáhat někomu, jako byla ona.