Siberia se ukázala být skvělou posluchačkou. Zdálo se, že hltala každé jeho slovo, ačkoliv se k jeho vysvětlení nijak nevyjádřila. Tím se ale Mordecai nehodlal zaobírat. Vlastně mu bylo úplně jedno, co si vlčice z jeho slov odnese. Pozornost, které se mu dostávalo, samozřejmě byla víc než příjemná, jenže místní božstvo představující další možnost, jak zesílit, ho momentálně zajímalo mnohem víc.
Pozorně si vyslechl popis cesty k Životu. "Na poušti? Poněkud... ironické," vyslovil myšlenku nahlas. Samozřejmě věděl, že i tam našla domov spousta bytostí, nicméně by čekal, že Život samotný si vybere... Zelenější místo než pustou, suchou poušť. Nehodlal se tím ale nijak zvlášť zabývat a s vděčným pokývnutím Siberii odvětil: "Odtamtud už si jistě nějak poradím. Děkuji, cením si tvé sdílnosti. Informace jsou nakonec mnohdy cennější než zlato."
Bohužel, cestu k Smrti, která Caie zaujala víc, už mu mladá vlčice v podobných detailech popsat nedokázala. "Hm." Zatvářil se skoro až zklamaně, težko říct, jestli to bylo skutečné, nebo se tím v Siberii snažil vyvolat výčitky. I kdyby nad tím ale mladá vlčice náhodou chtěla uvažovat, nedal jí příliš času a téměř hned opověděl na její otázku: "Jistěže. Božstvo je přece jen... Fascinující. Věřím, že mne ani tady nezklame." Na chvíli se odmlčel, než zase spustil: "Vydala ses k Životu, proč ne rovnou i ke Smrti? Copak ona by ti s magií pomoct nemohla?" To, jestli dokázala bohyně pomoct jí, mu ale nemohlo být víc jedno. Ve skutečnosti jen vyzvídal, co vše by dokázala udělat pro něj.

Pobaveně se pousmál nad myšlenkou o božstvu, kterou Siberia vyslovila nahlas. Její rychlá oprava k pobavení Mordecaie jen přispěla, a okamžitý zájem o jeho víru ho dokonce potěšil. "Jsem členem Bratrstva Krve. Naši Bohové nás sledují, vedou a chrání, dokud jim zůstáváme věrní a ctíme pravidla Bratrstva. Při rituálech jim přinášíme obětiny, za něž nad námi bdí a žehnají nám svou přízní," vysvětlil klidně s vřelým úsměvem. "A s jejich mocí jistě není překvapivé, že věrnost dokáží štědře odměnit, přejí-li si tak. Mě za mou neochvějnou víru a oddanost propůjčili moc samotné země," dodal hrdě.
Vyslechl si její přesvědčení o záměrech Života s téměř chápavým pohledem. "Jeho pohled bezpochyby přesahuje ten náš," přitakal nenuceně, a přestože slovům zcela věřil, o záměrech místního boha si polemizovat netroufl. Alespoň zatím ne, dokud ho sám nepozná. A to se najednou nezdálo být tak vzdálené se Siberiinou nabídkou. "Jistě, to bych velmi ocenil," odvětil, naprosto spokojený s výsledkem konverzace. Už teď měl z celého toho divadýlka profit. Informace nakonec byly mnohdy cennější než jakékoliv drahé kameny. Takže... "Jestli jsem pochopil správně, sídlí tu také Smrt?"

Mordecai se spokojeně zazubil, jakmile si vlčice uvědomila, že právě použil magii, o které tak snila. Sice mu na jeho sílu více rezonovaly vyděšené reakce, ale nemohl popřít, že se dobře poslouchal i Siberiin obdiv. "Barva mých očí ti už asi prozradila, že to není první magie, kterou ovládám. Magie země mi byla věnována Božstvem za mou oddanost. Vlastně tomu není tak dávno," vysvětlil. "Poprvé jsem ji použil při rituálu," dodal jednoduše, aniž by se nad tím pozastavoval.
Z jejího popisu nebylo pochyb, že Siberia by zmíněnou magii využívala zcela jinak. S tím, že se bylinkářům musela hodit Cai sice nemohl nesouhlasit, jenže on sám v síle země viděl zcela jiný potenciál. Rozhodně ne tak nevinný jako mladá vlčice. Nedokázal se tak ubránit pobavenému úsměvu. "To bezpochyby. Chtěl jsem tím říct, že z tebe dozajista bude skvělá bylinkářka nehledě na to, jaká magie ti byla nadělena," zalichotil jí medovým hlasem, ačkoliv mu nemohla její budoucnost být více ukradená. Kdyby z toho benefitoval, vůbec by neváhal se postarat o to, aby žádnou neměla.
S falešným zájmem si vyslechl její nespokojenost s výsledkem návštěvy místního boha. Její dojmy ani pocity ho sice absolutně nezajímaly, nicméně už si tak nějak zvykl, že s většinou emocionálně založených bytostí to bohužel jinak nešlo, chtěl-li se jim vetřít do přízně. "A prozradit ti to nechtěl, nebo nemohl?" zeptal se, jakoby snad pochyboval o jeho schopnostech. "A řekla ti o něm tvá matka víc? Kam až sahá jeho síla? Co všechno dokáže?"

Siberia se sice na úkryt nijak zvlášť netvářila, to ale bylo Caiovi fuk. Rozhodně po cestě kvůli ní nehodlal nastydnout, nebo dokonce rovnou umrznout, mohl-li tomu pomoct. Navíc, to on právě určoval směr i tempo, takže mladá vlčice neměla na výběr. A zdálo se, že si to uvědomovala i ona, protože ho beze sporu následovala do spletitých křovisek.
Ani místo, kde se rozhodl zůstat se jí, zdá se, moc nezamlouvalo. Jistě, chtěla přece domů. Jaká to škoda, že kvůli tomu Cai nehodlal nasadit vlastní zdraví. Tak či tak, mladá vlčice si nestěžovala. Místo toho se dala do odpovědi, která ho zcela očividně zaujala. Zpozorněl a střihl ušima, jen co zaslechl slovo Život. Nejenže se zdálo, že má informace, ale dokonce přímo u něj byla. A vida. Nakonec z celého toho divadýlka dostanu mnohem víc, než v co jsem doufal, proletělo mu hlavou.
Nehledě na to, jak moc chtěl začít vyzvídat, nenechal masku přívětivého a starostlivého vlka, jenž se v první řadě zajímá o ni, padnout. Místo toho nechal Siberii dokončit své vyprávění, teď s hlavou zasmušile položenou na tlapkách. "Takhle o sobě nemluv," začal pevným, zprvu až káravým tónem, přestože její slova přesně vystihla jeho vlastní pohled na ni.
Podle jejích předchozích slov nebylo těžké odvodit, že jí magie země silně resonovala, a tak nechal ze země vyklíčit malou rostlinku, jež ji polechtala na čenichu. "Kdyby ses mohla vidět mýma očima, ani by tě nenapadlo si říkat takové věci," pokračoval, teď už víc povzbudivě. "Každý se přece někdy ztratí. Ale jsou to ti chytří, kdo přijmou pomoc, když ví, že to bez ní dál prostě nejde," dokončil myšlenku. Chvíli si ji prohlížel, než dodal: "Jsi chytrá, Siberie." Věnoval jí přitom hrdý pohled, který vídal na tvářích rodičů pyšných na své mladé v jeho rodné smečce. Na první pohled se zdálo, že ji snad utěšoval, povzbuzoval, a dokonce chválil, nicméně ve skutečnosti jí jen podsouval myšlenku, že bez něj by se skutečně nedostala daleko.
"Tak bylinkářka, hm?" zeptal se chvíli na to. "Pro ty jsou potřebné především znalosti, ne magie, a ty na to hlavu bezpochyby máš," dodal nenuceně. Pak už ale konverzaci stočil přesně tam, kde ji chtěl od samého začátku. "Jak jsem ale pochopil, cestu k Životu jsi našla? A on ti přesto o tvé magii nic neprozradil?" Zatvářil se nesouhlasně, jakoby snad věřil, že jakékoliv božstvo mělo potřebu pomáhat někomu, jako byla ona.

//Středozemka

Siberia zcela očividně neměla vůči Caiovi a jeho motivům ani to nejmenší podezření, a on tak nepochyboval o tom, že vyrůstala v bezpečném a láskyplném prostředí. O Borůvkové smečce, kam se tak toužila vrátit, si tedy jednoduše udělal obrázek. Sám by si takovou smečku nevybral, nicméně pokud tamní vlci své vlastní skutečně obklopovali láskou a péčí, přivést mladou vlčici zpět se mu jednou mohlo hodit víc, než si původně myslel. Dovedl si představit, že minimálně rodiče by byli za návrat dcery neskonale vděční. Přece jen by to byla tragédie, kdyby jejich drahá Siberia narazila na toho "nesprávného," uchechtl se v mysli.
Svou otázkou o Asgaarském lese se Mordecai překvapivě trefil přímo do černého. Jak se zdálo, vlčice místo znala, a podle jejích slov a nadšení se dokonce nacházelo nedaleko její smečky. Ale? Nakonec se ta smradlavá bestie přece jen k něčemu hodila, napadlo ho, když si vzpomněl na Tasu, od níž informaci měl. Bohužel, tím veškerá jeho znalost o daném místě končila. To však neznamenalo, že se to Siberia musí dozvědět. Pokud zahraje své karty správně a bude mít štěstí, možná ji skutečně dostane domů a získá si cennou vděčnost pár vlků. Na její otázku tedy odvětil sebevědomým: "Jistě," načež se předem jednoduše pojistil: "Místní, od níž jsem těch pár informací dostal, neměla důvod mi lhát." V nejhorším případě svede vinu na ni. Tedy ne, že by mu zrovna naivní bloudící Siberia měla co vyčítat.
Brzy se oba konečně dostali k hustému houští. Vypadalo, že svůj účel splní. Přinejhorším si před krutým mrazem vytvoří úkryt vlastní. "Vím, že se chceš co nejdřív vrátit domů, ale možná by nebylo špatné noc přečkat tady," navrhl a rovnou se pustil mezi křoviny, které alespoň zčásti chránily proti mrazivému větru. Místní zima je bezpochyby krutější než doma... zabrblal si v duchu, zatímco se prodíral houštím hlouběji. Několikrát se sice musel vrátit a pokračovat jinudy, ale nehledě na zhoršující se možnosti pohybu, fakt, že houští postupně houstlo, znamenal lepší krytí před mrazem. To bylo pro Caie, který z celé duše zimu nenáviděl, dost.
Po nějaké době bloudění spletitými přírodními tunely se však dostal na místo, ve které doufal. Ba dokonce mnohem lepší. Původně hodlal najít alespoň o něco větší prostor, kde by se vlezli oba, místo toho ale narazil na poměrně velký, přímo magicky vypadající plac krytý křovinami. S oddechnutím se konečně posadil na zem. Teprve teď se ohlédl na mladou vlčici. "Když už tu tedy nějaký ten čas pobudeme, mohla bys mi o své smečce říct víc. Nebo o tom, proč jsi se vydala tak daleko, smím-li se ptát," nadhodil s dalším z jeho milých úsměvů.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Jo... Krásy kraje. To určitě. Sotva jsem přešla louku a octla se zase ve skrytu lesa, zamotala jsem se do roští a křoví tak hustého, že to ani pěkné nebylo. Stěží jsem se prodírala kupředu, trní se mi zarývalo do kůže, vůbec to nebylo příjemné. Pfuj, někdy byla příroda vážně na nic. Ale někdy zase super, třeba když jsem našla rybí nanuk... Jó, rybí nanuk, kéž bych ho jedla právě teď! Mlsně jsem se olízla, ale v křoví jsem nic k snědku na můj mlsný jazýček neviděla. Jen pár ptáků posedávalo v křoví a poskakovalo. Jenže lovit ptáky v křoví, to bylo na mě trochu moc pokročilé. A tyhle malé opeřence se skoro jíst ani nevyplatilo, bylo na nich víc peří, než masa. Jen taková jednohubka. Doufala jsem, že až se z křoví vymotám, najdu něco mnohem chutnějšího. Třeba jelení nanuk! To by byl přímo sen.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë jih

//Borovicová školka přes Středozemku

Šla jsem celkem bezstarostně dlooouhatánskou plání. Jistě jsem tu nebyla prvně, ale naposledy to bylo... kdy? V zimě? Asi když se Mordecai ztratil v té sněhové bouři. Brrrrr strašná vzpomínka! Snad je v pořádku, hrozně mi chybí... A Morgoth taky. A Morticia taky, mí Bohové, chybí mi mí sourozenci! Čupla jsem si na zadek do trávy a rozbrečela se. Ještě že mě takhle nikdo nevidí, to by se mi asi nelíbilo. Na druhou stranu... vlastně je mi to asi jedno, emoce k životu patří, a já teď emocemi překypovala. Bylo toho na mě moc a byla jsem šíleně osamělá. Jsem zvyklá na velkou smečkou, neustálou pozornost.
Mám štěstí, že MOJE pozornost je naprosto strašná. A teď mi náramně pomohla necítit se... takhle. "Pááááni! *vzlyk* Tolik listí." Popotáhla jsem a rozešla se k té lákavé barevné kupce. A co jiného žejo, hned jsem do něj hupsla. Blbla jsem a válela se a skotačila a... z plna hrdla zaječela. Ježek! Naštvaný, rozespalý, bodlinatý tvoreček vylezl z té kupky listí, zadupal, zafučel a odešel. A já měla pobodaný zadek.
Bolestně jsem úpěla a vylezla z té hroudy ven. Tohle už riskovat nebudu, raději půjdu zas o kus dál.

//Medvědí jezírka

<- Medvědí jezírka

Wizku podotkla, že je to šílené a je ráda, že to přežil, na což se zazubil. "Jo, to já tedy taky," zasmál se trochu nejistě. Znovu by se do něčeho takového rozhodně nepouštěl. Trochu zpomalil v chůzi, když podotkla, že by z lodi vyskočila. Úplně ho z té představy brala hrůza. Jak se její tělíčko ztratí v divokých vlnách toho nekonečného oceánu. Kdyby mohl, asi by v tu chvíli byl bledý jak stěna. A to si to jenom na okamžik představil. Jenže pak řekla něco, co ho šokovalo. "C-cože?" vybalil ze sebe jako opařený a rovnou se zastavil. Koukal na ni jako tele na nové vrata a párkrát zaskočeně zamrkal. "Dýchat pod vodou?" vydechl užasle a ohlédl se za jezírky, kolem kterých před chvílí prošli. Sakra, měl by to vyzkoušet! Jenže co když to on neumí? "Měl bych to vyzkoušet. Ale co když je to nějaké tvé speciální kouzlo? Bych to pak vyzkoušel poprvé a naposledy," zasmál se, zamával ocasem a zase se rozešel.
V ten moment mu to došlo. "Eheheh, ale jestli to umím... Tak jsem se bál úplně zbytečně! A mohl jsem fakt z lodi vyskočit a doplavat na pevninu, aniž bych se s tím zvláštním týpkem musel podílet na dalších podivnostech!" Byl z toho chudák celý rozhozený. Přišel si teď zpětně jako panická hysterka. Jasně, ještě netušil, jestli to umí taky, ale ta možnost tam byla a velká. Ono to pro někoho, kdo svoji magii ovládl teprve nedávno, bylo těžké zjišťovat. Vůbec ještě teprve zjišťoval, co se svou magií vlastně umí. Ve svých letech to ani nechtěl extra přiznávat.
Ukonejšila ho ohledně sourozenců a Aithér se vděčně usmál. Díval se na ni očima, které byly plné lásky. Dokázala právě to, o čem se před chvílí bavili - uklidnit jej, když upadá do nejistoty. Tak jak si vzájemně slíbili. Jemně se o ni otřel a v rychlosti olízl její líčko. To gesto bylo tak nakažlivé, že se musel držet, aby to nedělal pořád. "Určitě ano. Těším se, až vás představím. A znáš vůbec moje prostřední sourozence? Arminia, Kezi a Sib?" zeptal se zkoumavě. Ani netušil, jak dlouho není v Borůvce, ale musela to už být nějaká doba. On se vrátil těsně před zimou a ta se zase hopem blížila. Vůbec se na ni netěšil, doufal, že nebude tak krutá, jako ta minulá.
Zasmál se společně s Wizku a přikývl. "Beztak! Podivín jeden starej," podotkl ještě se smíchem, snad aby si ulevil.

-> Sekvojový les