"Pff... stejně to říkáš jenom pro to, že jako babička bez zubů by ses musela sama sobě smát," podotknul jsem. Věděl jsem, že Styx není žádná parádnice, ale i tak jsem prostě zlehčoval situaci tímhle vtipkováním. "A popravdě myslím, že támhle máš bílý pírko," poznamenal jsem s úšklebkem smíchu, který jak jsem doufal, mohl pomoci trochu uvolnit napnutou atmosféru jako kšandu. Prošel jsem houštinami, které byly opravdu nepříjemným místem na procházku. Když jsem se ohlédl, Styx mi civěla na zadek. "Znám tu poměrně hezký místečko, kdybys chtěla...." podotknul jsem, ale nenutil jsem jí. Měla plán a já věděl, že nechce zastavovat...
Na druhé straně bylo konečně volněji a já si mohl dovolit se trochu více rozhlížet kolem, aniž bych se bál že mi oči vypíchne nějaká větev. "Nedovedu si tě představit jako postrach okolí, abych pravdu řekl... teda jako strach jo, ale rozhodně ne jako postrach." Zazubil jsem se na ni a pak mlaskl. "Smečce bych to nekradl, pak bychom se museli o tu smečku starat a to nechci... Když už tak chci svou vlastní smečku, která se bude starat o mě." Zasmál jsem se, aby pochopila, že je to vtip. Nechtěl jsem smečku. Jen ten úkryt.

Styx měla paroh zaseknutý v křovinách a já konečně pochopil, že tahle paráda je spíš na obtíž než na cokoli jiného. Mírně jsem se k ní natáhnul a tlapkou začal z jejích parůžků sumdavat větvičky, do kterých se zamotala. Nebylo to nic překrásného, takové paroží. Evidentně to byla prostě jenom starost, další výrustek na těle, který nemohla k ničemu využívat. Moje malá zrůdička... Jenomže nebyla moje. Podle toho jak vnímala naše postavení jsem nevěděl, co si myslet. "Můžeme se domluvit, že až budeme starci nad hrobem a nebudeme nikoho mít, tak do toho praštíme?" navrhnul jsem s vtipem, abych zamaskoval, že mě to trošku mrzí. Ale věděl jsem, proč to ona říká. Nechtěl jsem na ni tlačit a ani jsem netlačil. Musela si to v hlavě srovnat po té poslední a popravdě... já si to musel srovnat v hlavě ohledně Ev. Představa, že Lilith najdu a vrátím se domů se rozplynula dávno, ale pevný obrys tomu dala až rozmluva se Styx.
Vyprostil jsem její parůžek a odtáhl se, abych nenarušoval její osobní prostor víc, než bylo třeba. Postup po vyšlapaných cestičkách byl teď náročnější. "Tys byla někdy mamlas?" pronesl jsem skepticky a pak se rozhlédl kolem. "Co vím, tak hezký úkryty tu sebraly smečky, ale když se budem dostatečně snažit, třeba něco najdem."

//louka vlčích máků

Tady jsem to znal. Byl jsem tu s bouří a věděl jsem, že se tu nachází poměrně hezký úkryt, kde se dalo schovat a... a nic, protože Styx měla cíl a za tím si šla. Rozhodně a nepřetržitě. "Fajn, jak chceš," odvětil jsem na její nevybíravý úšklebek a poznámku. Bylo to její rozhodnutí. "Přítel je někdo, kdo je těsně před tím, než do toho dva praští... nebo... ne že by museli, ale beru to tak," podotknul jsem. "Navíc taky beru přítele nebo přítelkyni, jako někoho komu se snaží ten druhý být co nejvěrnější a jehož nevěra by mohla značit konec," vysvětlil jsem jí svůj postoj a čekal jsem až se zase nafoukne jako žába a začne prskat. Ne, že bych se jí divil, však tohle bylo to před čím utíkala a stavěla své zdi ne? Závazky a zákazy. Nebo jsem to špatně pochopil?
Hmm... pomyslel jsem na to, že bych možná chtěl s touhle vlčicí nějaké pořádné místo. "A když něco takového najdu? Půjdeš do toho se mnou?" zeptal jsem se jí. Zase bych nerad měl krásnej bejvák a v něm prázdno. Kráčel jsem za Styx.

<<< Šakalí mýtina (přes Středozemní pláň)

Když jeho nohy prošly jeden les, kde nedokázala najít cokoliv vhodného jejich kráse, pokračoval tedy dále po nějaké louce. Ta louka mu snad přišla nekonečná, neb žádnou větší dosud neviděl. Procházel se po ní, ale nic tu nebylo. Jen pár zajíců, kteří nestáli ani za započnutí lovu, protože by rád zvýšil svůj talent na lov tím, že uloví něco pořádného. A ne nějakého zajíce... Ať šel daleko sebevíc, nic kromě zajíců a kytek v trávě tu nebylo. Lámal si docela hlavu nad tím, jak dokáže fungovat takto velká louka bez nějakého pořádného zvířete... Uviděl les a tak šel až tedy k němu. Vybral si velice výbornou cestičku, která byla velice hustě prorostlá trním a on se jím pokoušel probrodit. "Nemám to rád," prohlásil. Nechtěl se ještě více zranit a o to více nezapůsobit ani na jednu z nich. Žaneta... Jiskra a Iluze... Řekl si jejich jména ještě jednou, inu měly zvláštní jména, to musel uznat. Ale to by mohl říct i někdo o něm, takové cizí a neznámé jméno. Hned od poslechu jeho jména, kdoví co si někdo jiný může myslet o něm. Ale kým je, aby šel cizí vlky? Snad on sám je nějakým bohem... Vůbec! Nic takového. A tak se ještě více psychicky nakopnul v tom, že půjde ještě dál a najde něco lepšího, výživnějšího a dokonalejšího. Donesu vám něco neobyčejného! Pousmál se a proplížil se opatrně pod nízce rostoucím stromem neznámého druhu.

>>> Ranský les (přes Mahtaë (jih))

// Řeka Mahtaë, jih

Vkročil sem do lesa, který spíše připomínal keře. Tohle místo rozhodně nebylo nic pro mě. Ale musel sem pokračovat dál, snažil sem se proto najít nějakou cestu, kterou bych se mohl vydat. Zastříhal sem ušima a snažil se vlézt do jedné z úzkých cest. Chytl jsem se do bodavých trnů a nešlo to tam, ani zpět. Musel sem zabrat. Tudy to nepůjde. Zavrčel sem potichu, ale tohle přece nebyl můj styl. Zima mě doháněla až do krajních řešení. Škubnul sem a zůstalo tam pár mých zcela nových chlupů. Zavrtěl sem se, klobouk mi stále držel na hlavě. A tak sem hledal další cestu. Další cesta už byla o něco lepší a já se na ni soustředil. Jen ať mě vyplivne na druhé straně a bude to fajn. Povzdychl sem si. Už bych tam mohl být, i když sem ve výsledku vůbec nevěděl, kam že vlastně jdu. Byla to taková sázka do loterie, najednou sem věděl, že mám jít na jih, ale netušil kam. Domů? Nebo někam jinam? Měl bych si najít co nejrychleji úkryt, brzy padne tma. Varoval sem se, viděl sem že tahle noční můra končí.

// Středozemní pláň

Marion prohlásila, že domů trefí a tak jsem to prostě dál neřešil. Na její otázky ohledně toho, zda a kdy se zase uvidíme jsem už úplně reagovat nechtěl. Byl jsem po takovém výkonu unavený, takže jsem si jenom položil hlavu na tlapky a usnul.
Když jsem se probudil byla pryč.
Ve sněhu jsem viděl její tlapky, kdybych chtěl, mohl bych ji následovat. Sice jsem tušil, že zamířila domů, ale mohl bych mít jistotu, že je v pořádku. Jenomže já tu jistotu mít asi ani nechtěl. Tahle vlčice byla jenom další možností jak si zaskotačit bez závazků. Možná ji jednou nebo dvakrát ještě navštívím, než se odsud spakuju natrvalo. Ségra tu očividně nebyla a tak nebylo moc proč zůstávat. Měl bych se rozloučit s Erlendem. Pomalu jsem se zvednul a vykročil směrem k domovině.

//Mahtae sever

Dostala jsem od Nagiho dáreček, celkem mě tím rozrušil. “To je pro mě?!“ pískla jsem překvapeně, byl to totiž můj úplně první dáreček v životě. Ještě nikdy jsem od nikoho nic nedostala, když nepočítám překvápko v podobě úlovku od mojí mámy. V bříšku jsem ucítila poletující motýlky, přičemž mě zalil takový zajímavý teploučký pocit, přestože venku byla zima taková, že mi od pusinky šla bílá pára. Úplně jako tehdy, když jsem byla malinká a s mámou jsme cestovaly od úkrytu k úkrytu a hledaly jídlo. Koutky tlamičky se mi postupně začínaly zvedat do úsměvu, až jsem se culila od ucha k uchu, “děkuju!!“ Udělal mi vážně velkou radost, rozhodla jsem se, že ten kamínek si někde doma zahrabu a budu ho tam mít na památku úplně navždycky. Nikdy ho nikomu nedám! Spokojeně jsem si ho zvedla ze země a držíc ho v tlamičce jsem cupitala dál směrem, který ti dva udali. Nevadilo mi, že se pořád vzdalujeme od domů, byla jsem ráda, že jsme všichni spolu a ještě ke všemu na takovém velkém výletě.
Přidala jsem se k nim zrovna ve chvíli, kdy Nagi říkal, že má dva bratry. “Fakt?“ teď jsem nějak nevěděla, jak si dohromady poskládat šutřík a zároveň i jazyk v puse tak, aby mi šlo mluvit (hlavně teda říct víc jak jedno slovo), takže jsem ho nakonec položila na zem a rychle ze sebe vychrlila: “Jak se jmenujou?“ pak si kámen zase zvedla a přidala se k nim. Naštěstí šli pomalu, takže se nestihli nijak zvlášť vzdálit. Asi je nás v tom kultu hodně, když Nagi má dva bráchy. Ale teta Rowka o nich mluvila, jenže říkala těch jmen víc… Já si je všechny nepamatuju, na půl ucha jsem poslouchala jejich rozhovor a mezitím se snažila vzpomenout si na ta jména, která tetka tehdá říkala, když nás přijímala do kultu, ale fakt jsem nevěděla. Tiše jsem si povzdechla a svoji plnou pozornost pak převedla na ně.

// VAK; úkol č. 2 - Chytej vločky na jazyk

Dlouho mi však snaha vnímat jenom je a jejich rozhovor nevydržela, protože ze zatažené tmavé oblohy se z ničeho nic spustily bílé sněhové vločky, které ve mně vyvolaly nostalgické vzpomínky na dětství strávené s mámou. Zasněně jsem pozorovala, jak se pomalu snášejí až na zem, kde se následně uchytí na spící travičce. Věděla jsem a pamatovala si, že jakmile se jich tam nachytá víc, vytvoří krásnou bílou sněhovou pokrývku, která sice bude studit na packách, ale bude s ní sranda a budou na ní zůstávat moje stopy, což mě bavilo pozorovat. Měla jsem ráda zimu, sníh se mi líbil, dala se v něm dělat spousta blbostí a na pohled byl prostě krásný. Moje druhá zima, mrzelo mě, že ji nemůžu strávit s mamkou. Na moment jsem se posmutněle pozastavila, zahleděla se na své packy a opatrně položila kamínek na zem. Zajímalo mě, jestli se mamka někdy vrátí, jak mi tehdá slíbila? Hlavičku jsem neznatelně pozvedla vzhůru a očkama se snažila zaostřit jednu padající vločku za druhou, až dokud mi jedna z nich nepřistála na čenichu. Zasmála jsem se, olízla ji a nakonec vytrčila jazour z tlamky ven, abych jich pochytala co nejvíc. Byly příjemně chladivé, celkem mi chutnaly a navíc mě to prostě bavilo! Tak jsem tam tak postávala, vyplazovala jazyk a občas po nějaké vločce chňapla zubama do vzduchu. Taky se mi párkrát podařilo panáčkovat, držela jsem se na zadních packách fakt dobře! Byla jsem tím tajtrlíkováním a chytáním vloček tak zaujatá, že jsem si málem nevšimla v dálce ztrácejících se kluků. Naštěstí ale měli barevný kožichy, takže když jsem si to konečně uvědomila a ze své nezbedné hry se probrala, lapla jsem dárek od Nagiho a běžela za nimi. Já bych se v tom sněhu určo ztratila, mě by neviděli, protože mám světlej kožíšek. Až napadne sněhu hodně, budu se v něm moct ukrývat. S Nagim pak můžeme hrát třeba na schovku, fakt jsem se na zimní radovánky moc těšila. Ale na co taky ne, že?

>> řeka Mahtae - sever (přes jižní část)