Zurri,
140 (2.7.2024 13:15) odpovědět 
VLA běh 8/15
// Mahtae jih
"Vidíš? Ani to nebolelo," řekla jsem pobaveně na druhé straně břehu. Vlezli jsme do nějaké husté houštiny, která déšť kryla o trochu líp, než ten les předtím, takže jsem Démona sesadila, abych se mohla oklepat. Ne, že bych za chvíli nebyl mokrá úplně stejně. "Ale mohlo," zaprotestoval. Už jsem pochopila, že má rád poslední slovo. "Třeba seš něco jako můj talisman pro štěstí," navrhla jsem s úsměvem, což Démona asi moc nepotěšilo. To mě pobavilo ještě víc. Démon se tvářil, že ho netěší nic, ale já věděla, že i tenhle mrzutý pták má v sobě nějaké emoce. Pobaveně jsem do něj šťouchla čumákem a on se rozkřičel v té své ptačí hatmatilce. Myslím, že nadával, ale vypadal u toho děsně vtipně.
"Takže kam teď už víš? Nepředpokládám, že to zapíchnem tady," dožadoval se dalšího plánu Démon, zatímco si kryl hlavu zdravím křídlem, aby na něj tolik nepršelo. Seděla jsem na kraji houštiny a koukala na pláň před námi. "Možná bych se měla vrátit do lesa," navrhla jsem nezaujatě. "Myslíš ke smečce?" "Hmm," zabručela jsem souhlasně, jako bych nevěděla, jestli je to dost pravda, abych na to mohla odpovědět slovem. "Je tam úkryt." "No tak na co ještě čekáš! Jdeme!" zavelel poštolka jen, co slyšel o úkrytu, a dožadoval se svezení.
// Roh hojnosti
Naivara,
- (1.7.2024 18:25) odpovědět 
VLA 2, VLA běh 2/15
// Medvědí jezírka
Odkráčela jsem si to od jezera a rozhlížela se po okolí. Snažila jsem se vidět něco známého, ale ani za nic. Mrskla jsem proto ocasem ze strany na stranu. Zelenkavý zrak jsem upírala na všechno, co se kde pohnulo. To poslední co jsem chtěla bylo narazit na někoho, z mého bývalého domova. Stále jsem byla roztěkaná, nemohla jsem nikomu pořádně věřit, jenom sobě. A Nanovi, ale ten tu momentálně teď se mnou nebyl. Sklesle jsem proto zastříhala ušima a vkročila do blížícího se lesa. Tam to bude jistě příjemnější, než tady u jezírek.
Rozhlížela jsem se po lese a zvědavě jsem nakukovala po čem se jen dalo. Přišlo mi to jako spíš jeden velký keř, než vlastně hezký les. Trochu skepticky jsem se zašklebila a při tom mávla ocasem ze strany na stranu. Tohle se mi nelíbí. Uraženě jsem sebou trhla, když sem se chytla do další pavučiny bodlin. Mířila jsem na jih, ani nevím proč, prostě jsem odsud chtěla být co nejdříve pryč.
// Roh hojnosti
Adiram,
- (5.6.2024 18:23) odpovědět 
"A pak jsem tu já a ty, že ano," podotknul jsem, když se tak vehementně pustila do vyjenovávání nedostatků místní společnosti. Bylo fajn narazit na někoho, kdo se taky neštítil žásného tématu. Já se totiž ničeho neštítil a popravdě jsem se ani nebál to říct, pokud nehrozilo, že dostanu přes čenich.
Jenže Styx pak pronesla, že ne tady ve křoví. Nechápal jsem a tak jsem na ni jenom nechápavě vejral, protože jsem nechápal. Kdybych chápal, tak bych možná nevypadal tak pitomně jak jsem se i cítil. "Ne," měla pravdu. Nedokázal bych ji přeprat, ale ani bych si ji nedokázal vzít násilím. Tohle bych prostě nezvládnul, nebyl bych to pak já. Ne, každý i já, měl svoje zásady a hranice, za který nejde. Vlízt do postele zadaný vlčici? Ano. Svést matku a pak dceru? Bezproblému. Ale dopustit se násilností? Nikdy. "Když to není se svolením, není to pak ono," dodal jsem, abych se nějak obhájil, i když to asi nebylo potřeba. Čekalo nás brození přes řeku a tak jsem přestal přemýšlet, co mohlo být a šel jsem.
//buk
Styx,
- (5.6.2024 18:06) odpovědět 
"Jsou tady samí přizdisráči a netykavky, ješitké ohavky a hloupá trdla," vyjemovala jsem všechny, co mi lezli krkem a nesdíleli můj humor. Uměla jsem si dělat srandu ze všeho, protože pro mě nebylo nic svaté. Žádné téma nebylo tabu - krom partnerství a lásky, fuj! "Neocení to," dokončila jsem a odfrkla si, zatímco on vzdychal.
"Nemyslela jsem tohle křoví," poznamenala jsem, když bručel, že si to udělá po svém. Zaujatě jsem zastavila a natočila k němu hlavu. "A to bys svedl?" nadhodila jsem zvědavě a docela zaujatě. "Dokázal bys mě přeprat a vzít si mě?" zeptala jsem se a chtěla udělat pár kroků k němu, ale místo toho jsem raději prorazila díru do křoví a koukala na bukový les za řekou. bylo načase namočit si tlapky. Bývaly časy, kdy jsem dokázala řeku na křídlech přeplachtit. naštěstí jižní část řeky byla klidná.
"Beru to v potaz," broukla jsem jenom a začala řeku přecházet. Moc jsem se nesnažila jít po kamenech, pokud to šlo, šla jsem řekou, dokud nebyla voda moc vysoko.
// Buk
Adiram,
- (5.6.2024 18:00) odpovědět Bylo fajn mít někoho, kdo sdílel podivnou lásku k dělání si vtipu ze všeho, i z toho vážného. Musel jsem se o to se Styx podělit. "Popravdě, musím říct, že najít někoho kdo si umí dělat srandu ze všeho je fajn... Většina vlků mě tu nějak nechápe," povzdechl jsem si, ale spíše než nad mým pocitem, to byl povzdech nad nimi a o co přicházejí. Však já byl poměrně svérázný vlk, kterého chcete mít ve svém okolí.
Oklepala se a najednou obrátila o sto osmdesát stupňů. Podíval jsem se na ni nevěřícně a jenom namířil tlapku v křoví. "Před vteřinou jsi řekla, že ne? Ženská jedna, rozhodni se už nebo to prostě udělám po svým a bude," zabručel jsem naoko podrážděně, ale i rázně. Jako bych to vážně chtěl udělat. Neudělal bych to... nikdy... takový jsem prostě nebyl.
Mluvila o tom, že jsem měl poslouchat fámy, které kolem jejího jména kolovaly, ale já si z toho nic nedělal a jen jsem se zasmál. Bylo mi jasné, že to jenom zveličuje, aby si přišla důležitější a nebezpečnější, než ve skutečnosti byla. Nebál jsem se jí ani toho, co se o ní povídalo. "Jen si posluž, když mi to zajistí fajn bejvák," pronesl jsem ledabile a vůbec si neuvědomoval to nebezpečí.
Styx,
- (5.6.2024 17:49) odpovědět "Vrrr," zavrčela jsem na něj, ale svůdně a laškovně. Dokonce jsem i nahodila postelový výraz a zvedla vyzývavě obočí, ale rozhodně z toho nic nebylo, protože jsme pokračovala dál v prodírání se křovím. "Je. Je to moc pěkná představa," zopakovala jsem po něm a nadechla se chladného vzduchu od řeky. Už jsme byli blízko.
Adiram za mnou zoufale zavyl, že to muselo jít slyšet až do Buku. Zachechtala jsem se jako čarodějnice, kterou jsme i byla. Zamávala jsem mu ocasem před nosem a pokračovala ven z křoví. Už mě nebavilo se prodírat, takže jsem proskočila s parůžky napřed posledními větvemi a oklepala ze sebe všechny zbytky roští, když jsme stáli na úbočí řeky. "Už jsme skoro tam," uklidňovala jsem ho. "Co bys řekl na rychlovku, než z lesa odejdeme?" navrhla jsem.
Takže o mně slyšel, ale nevěřil tomu. Chyba. "No, popravdě," zopakovala jsem po něm a podívala se mu do očí, "bys tomu věřit měl." Nevěděla jsem, jestli jsem připravená mu říct, co všechno jsem udělala a čeho byla schopná, zvlášť teď, když jsme si byli blízcí a vlastně byl tím jediným, kdo mi zůstal. Nechtěla jsem ho od sebe odehnat.
"Oh, mileráda. Více zábavy pro mě!"
Adiram,
- (5.6.2024 17:37) odpovědět Styx se mi vysmála, že mi nebude její stará povolnost k ničemu. "To si jenom myslíš, popravdě znám několik staroušů, který byli plodný ještě v pokročilém věku... Jedním z nich byl nejspíš i můj fotr a popravdě nedivil bych se, kdybych to zdědil po něm," zavtipkoval jsem. Otce jsem neznal. Nikdo z nás ho doma neznal, stejně jako nikdo neznal matku. Ale já si popravdě představoval svého otce jako silného hrdinu, kterým jsem chtěl sám někdy být. Jako vlka, který by si nenechal dělat to, co udělali doma mě. Jen jsem se na ni zazubil a doufal, že ji třeba tohle rozpálí. Její představa o tom, že někoho vyháníme z našeho rozmazaného zorného pole mne rozesmála. "No není to pěkná představa?"
Pak řekla, že ovšem nic nebude a ještě se o mě otřela, jako by něco mohlo být. A co teď? Měl jsem se na ni vrhnout nebo jako co? Co chtěla?! Byl jsem poměrně zmatený tím, jestli ji mám jako ukázat "mužnou sílu" nebo být prostě dál gentleman a nechtít po ní nic, co sama nenabídne. "ALE NO TÁÁÁÁK?!" řekl jsem nakonec poměrně zoufalým tonem a dal důraz na každé slůvko. Tohle nemohla myslet vážně, takhle mě baitnout a pak nic.
"Popravdě jsem slyšel, že jsi žrala vlčata, zabíjela vlky a tak... ale popravdě, takových storek si může vymyslet kdo chce kolik chce. Dokud to nevidím, nevěřím...." řekl jsem lehkovážně, protože jsem netušil s kým mám vlastně tu čest. "Vyhánění a zabíjení bys musela udělat sama. Zní to jako práce a na tu já jsem moc línej."
Adiram,
- (5.6.2024 17:19) odpovědět "Pff... stejně to říkáš jenom pro to, že jako babička bez zubů by ses musela sama sobě smát," podotknul jsem. Věděl jsem, že Styx není žádná parádnice, ale i tak jsem prostě zlehčoval situaci tímhle vtipkováním. "A popravdě myslím, že támhle máš bílý pírko," poznamenal jsem s úšklebkem smíchu, který jak jsem doufal, mohl pomoci trochu uvolnit napnutou atmosféru jako kšandu. Prošel jsem houštinami, které byly opravdu nepříjemným místem na procházku. Když jsem se ohlédl, Styx mi civěla na zadek. "Znám tu poměrně hezký místečko, kdybys chtěla...." podotknul jsem, ale nenutil jsem jí. Měla plán a já věděl, že nechce zastavovat...
Na druhé straně bylo konečně volněji a já si mohl dovolit se trochu více rozhlížet kolem, aniž bych se bál že mi oči vypíchne nějaká větev. "Nedovedu si tě představit jako postrach okolí, abych pravdu řekl... teda jako strach jo, ale rozhodně ne jako postrach." Zazubil jsem se na ni a pak mlaskl. "Smečce bych to nekradl, pak bychom se museli o tu smečku starat a to nechci... Když už tak chci svou vlastní smečku, která se bude starat o mě." Zasmál jsem se, aby pochopila, že je to vtip. Nechtěl jsem smečku. Jen ten úkryt.
Styx,
- (5.6.2024 17:12) odpovědět Adiram mi pomáhal se vysvobodit a přitom vtipkoval, že až budeme na stará kolena sami, tak se dáme dohromady. "Takového požehnaného věku se ani nedožiju," usoudila jsem rozvážně a vytáhla hlavu z křoví. "Mám štěstí, že jsem vůbec naživu," utrousila jsem, když jsem podlézala překážku.
Počkala jsem na její druhé straně a naklonila se, abych se mohla dívat, jak se jí prodírá Adiram a jeho tlustá zadnice, kterou jsem s vtipem v očích hypnotizovala pokaždé, když se mi dostala do zorného pole. Samozřejmě, že tlustá nebyla, byla jen chundelatá. A hebká. A pěkně voněla.
"Kdyby jenom to," ušklíbla jsem se. "Byla jsem hrozná, postrach okolí - což jsem teda pořád, ale teď mám aspoň trochu rozumu," opravila jsem se a významně se na Adirama podívala, aby si nemyslel, že jsem bezpečná.
"Tak ho nějaké smečce ukradneme!" navrhla jsem se smíchem a pokračovala po úzké cestěmezi větvemi.
Adiram,
- (5.6.2024 17:02) odpovědět Styx měla paroh zaseknutý v křovinách a já konečně pochopil, že tahle paráda je spíš na obtíž než na cokoli jiného. Mírně jsem se k ní natáhnul a tlapkou začal z jejích parůžků sumdavat větvičky, do kterých se zamotala. Nebylo to nic překrásného, takové paroží. Evidentně to byla prostě jenom starost, další výrustek na těle, který nemohla k ničemu využívat. Moje malá zrůdička... Jenomže nebyla moje. Podle toho jak vnímala naše postavení jsem nevěděl, co si myslet. "Můžeme se domluvit, že až budeme starci nad hrobem a nebudeme nikoho mít, tak do toho praštíme?" navrhnul jsem s vtipem, abych zamaskoval, že mě to trošku mrzí. Ale věděl jsem, proč to ona říká. Nechtěl jsem na ni tlačit a ani jsem netlačil. Musela si to v hlavě srovnat po té poslední a popravdě... já si to musel srovnat v hlavě ohledně Ev. Představa, že Lilith najdu a vrátím se domů se rozplynula dávno, ale pevný obrys tomu dala až rozmluva se Styx.
Vyprostil jsem její parůžek a odtáhl se, abych nenarušoval její osobní prostor víc, než bylo třeba. Postup po vyšlapaných cestičkách byl teď náročnější. "Tys byla někdy mamlas?" pronesl jsem skepticky a pak se rozhlédl kolem. "Co vím, tak hezký úkryty tu sebraly smečky, ale když se budem dostatečně snažit, třeba něco najdem."
Styx,
- (5.6.2024 16:56) odpovědět Pozorně jsem poslouchala, jak Adiramvnímá slovo přítel a jak tedy vnímá nás dva. Zastavila jsem v houští, protože parůžky se mi zasekly v křoví a využila příležitosti, abych na jeho slova zareagovala. "To to bereš jinak než já," poznamenala jsem. Já Adirama nebrala jako stupeň před partnerem, nechtěla jsem partnera, ne tak brzo. Chtěla jsem přítele, kamaráda, někoho, na koho se můžu obrátit a kdo tu pro mne bude. "Co s tím uděláme?" nadhodila jsem a zvedla obočí. Mohli jsme si každý žít ve své bublině, jednoho dne se na toho druhého naštvat a rozejít se. Určitě to šlo ale i jinak.
"Takový luxus si nenechám ujít, když se mi bude nabízet," zazubila jsem se na něj, vyprostila paroží z křoví a protáhla se pod překážkou před námi. Zanechala jsem ve větvích kousky srsti a peří. "Možná bych to i sama dokázala vytvořit, nejsem úplný mamlas jako kdysi," poznamenala jsem, aniž bych si uvědomovala, že Adiram moje kdysoidní já nikdy nepoznal.
Adiram,
- (5.6.2024 16:49) odpovědět //louka vlčích máků
Tady jsem to znal. Byl jsem tu s bouří a věděl jsem, že se tu nachází poměrně hezký úkryt, kde se dalo schovat a... a nic, protože Styx měla cíl a za tím si šla. Rozhodně a nepřetržitě. "Fajn, jak chceš," odvětil jsem na její nevybíravý úšklebek a poznámku. Bylo to její rozhodnutí. "Přítel je někdo, kdo je těsně před tím, než do toho dva praští... nebo... ne že by museli, ale beru to tak," podotknul jsem. "Navíc taky beru přítele nebo přítelkyni, jako někoho komu se snaží ten druhý být co nejvěrnější a jehož nevěra by mohla značit konec," vysvětlil jsem jí svůj postoj a čekal jsem až se zase nafoukne jako žába a začne prskat. Ne, že bych se jí divil, však tohle bylo to před čím utíkala a stavěla své zdi ne? Závazky a zákazy. Nebo jsem to špatně pochopil?
Hmm... pomyslel jsem na to, že bych možná chtěl s touhle vlčicí nějaké pořádné místo. "A když něco takového najdu? Půjdeš do toho se mnou?" zeptal jsem se jí. Zase bych nerad měl krásnej bejvák a v něm prázdno. Kráčel jsem za Styx.
Styx,
- (5.6.2024 16:25) odpovědět // Louka vlčích máků
Tentokrát už nic nenamítal, když jsem mu vysvětlila, jak to s mým momentálním pohodovým stavem je. Pak se ale začal ohánět těmi klasickými kecy o tom, že se nemám naštvat, protože jsem si sama vybrala upřímnost. "Dopad důsledků mých činů prosím přenechej mě," zašklebila jsem se na něj nevybíravě. Kdybych chtěla, aby mi mazal med kolem huby, řekla bych mu to. Cenila jsem si upřímnosti a já ji mnohdy vystavovala na odiv aniž bych se vlků tázala, jestli ji snesou či ne. Věděla jsem, že to není slabý čaj a ne každý to snese, ale i s tím jsme počítala.
"To nezní špatně," poznamenala jsem, když navrhl, že bychom si tady mohli udělat úkryt. "Ale nechci už žádnou další díru v zemi, chtěla bych něco víc pompézního," zafantazírovala jsem. "Chtěla bych teplé kožešiny, mech, vodopád..." zasnila jsem se. Žila jsem poskrovnu, nikdy jsem toho v úkrytu neměla víc než jednu vyšolichanou kůži ze srny.
Shahir,
15/366 (13.4.2024 0:06) odpovědět 
<<< Šakalí mýtina (přes Středozemní pláň)
Když jeho nohy prošly jeden les, kde nedokázala najít cokoliv vhodného jejich kráse, pokračoval tedy dále po nějaké louce. Ta louka mu snad přišla nekonečná, neb žádnou větší dosud neviděl. Procházel se po ní, ale nic tu nebylo. Jen pár zajíců, kteří nestáli ani za započnutí lovu, protože by rád zvýšil svůj talent na lov tím, že uloví něco pořádného. A ne nějakého zajíce... Ať šel daleko sebevíc, nic kromě zajíců a kytek v trávě tu nebylo. Lámal si docela hlavu nad tím, jak dokáže fungovat takto velká louka bez nějakého pořádného zvířete... Uviděl les a tak šel až tedy k němu. Vybral si velice výbornou cestičku, která byla velice hustě prorostlá trním a on se jím pokoušel probrodit. "Nemám to rád," prohlásil. Nechtěl se ještě více zranit a o to více nezapůsobit ani na jednu z nich. Žaneta... Jiskra a Iluze... Řekl si jejich jména ještě jednou, inu měly zvláštní jména, to musel uznat. Ale to by mohl říct i někdo o něm, takové cizí a neznámé jméno. Hned od poslechu jeho jména, kdoví co si někdo jiný může myslet o něm. Ale kým je, aby šel cizí vlky? Snad on sám je nějakým bohem... Vůbec! Nic takového. A tak se ještě více psychicky nakopnul v tom, že půjde ještě dál a najde něco lepšího, výživnějšího a dokonalejšího. Donesu vám něco neobyčejného! Pousmál se a proplížil se opatrně pod nízce rostoucím stromem neznámého druhu.
>>> Ranský les (přes Mahtaë (jih))
