// Loterie 11
// Zlatavý les
Cítila jsem se celkem dotčeně. Snažila jsem se Whiskeymu, po-mně-vrchnímu stávkovači, vymyslet nějakou skvělou funkci a navíc mu ještě zvýšit morálku tím, že se vrátíme tam, kde se mu líbilo, a on mne nařkl z nerozhodenství. „Pch!“ odvětila jsem mu na to, hlavně proto, že jsem nevěděla, co mu na to úplně říct. Chvilku jsem se ještě rozhlížela po okolí, abych získala čas na svou odpověď. Jenže před námi se už rýsovalo to pitomé křoví, do kterého se mi vůbec nechtělo, ale hodlala jsem učinit oběť pro svého spolustávkovníka. Já se tu dřu, a on mi ještě bude cpát, ať se laskavě rozhodnu! šokovaně jsem na něj pohlédla. „Tak hele jako,“ začala jsem svůj proslov tak, jak by ho spolustávkovníci mezi sebou začali, „já tu pro tebe dělám první poslední. Víš? Já si hleděla svého, a ty ke mně nakráčíš a řekneš: „Podívej se, ty cizí vlčice, budeme protestovat jinde a jmenuji se Whiskey“. A já si říkám, jo, to by šlo, fajn. Nechtělo se mi! Ale co bych pro tebe neudělala. A potom- potom mne přivedeš do toho křoví! Do té klacíkolandie, která- která ani-“ Připitomělý klacíky! supěla jsem naštvaností a dotčeností. „Neměla sníh! Tak je to! A já si řekla, no jo, stane se, ale tady protestovat přece nemůžeme! Tak zase jdeme jinam, a když se tam rozhodnu, že pro tebe opět udělám to nejlepší, co je v mých silách, ty mě takhle osočíš! Ošočíš? Ocosuješ!“ uraženě jsem si sedla před křoví, které bylo pitomé a ke kterému jsme zrovna došli. „Křivé obvinění to je, nic víc! Já- já se snažila, abys měl dobrou morálku! To přece k stávkám patří!“ přešla jsem z rozzuřenosti k lítosti a začala se válet před Whiskeym na zemi a napínat k němu tlapy, jako kdyby to byl můj poslední záchvěv naděje. „Ó, jak jsem jen mohla!“ pohlédla jsem na něj s dramatičností v obličeji, „a jak jsi mohl ty, ó Whiskey!“ Do toho křoví nepůjdu, dokud se neomluví. Nebo tak něco. „Já... teď... umírám,“ řekla jsem sekaně, jako kdybych na každé slovo sbírala nějakou extra poslední energii, a pak dopadla prudce hlavou na sníh a vyplázla jazyk.
// Zlatavý les
Cítila jsem se celkem dotčeně. Snažila jsem se Whiskeymu, po-mně-vrchnímu stávkovači, vymyslet nějakou skvělou funkci a navíc mu ještě zvýšit morálku tím, že se vrátíme tam, kde se mu líbilo, a on mne nařkl z nerozhodenství. „Pch!“ odvětila jsem mu na to, hlavně proto, že jsem nevěděla, co mu na to úplně říct. Chvilku jsem se ještě rozhlížela po okolí, abych získala čas na svou odpověď. Jenže před námi se už rýsovalo to pitomé křoví, do kterého se mi vůbec nechtělo, ale hodlala jsem učinit oběť pro svého spolustávkovníka. Já se tu dřu, a on mi ještě bude cpát, ať se laskavě rozhodnu! šokovaně jsem na něj pohlédla. „Tak hele jako,“ začala jsem svůj proslov tak, jak by ho spolustávkovníci mezi sebou začali, „já tu pro tebe dělám první poslední. Víš? Já si hleděla svého, a ty ke mně nakráčíš a řekneš: „Podívej se, ty cizí vlčice, budeme protestovat jinde a jmenuji se Whiskey“. A já si říkám, jo, to by šlo, fajn. Nechtělo se mi! Ale co bych pro tebe neudělala. A potom- potom mne přivedeš do toho křoví! Do té klacíkolandie, která- která ani-“ Připitomělý klacíky! supěla jsem naštvaností a dotčeností. „Neměla sníh! Tak je to! A já si řekla, no jo, stane se, ale tady protestovat přece nemůžeme! Tak zase jdeme jinam, a když se tam rozhodnu, že pro tebe opět udělám to nejlepší, co je v mých silách, ty mě takhle osočíš! Ošočíš? Ocosuješ!“ uraženě jsem si sedla před křoví, které bylo pitomé a ke kterému jsme zrovna došli. „Křivé obvinění to je, nic víc! Já- já se snažila, abys měl dobrou morálku! To přece k stávkám patří!“ přešla jsem z rozzuřenosti k lítosti a začala se válet před Whiskeym na zemi a napínat k němu tlapy, jako kdyby to byl můj poslední záchvěv naděje. „Ó, jak jsem jen mohla!“ pohlédla jsem na něj s dramatičností v obličeji, „a jak jsi mohl ty, ó Whiskey!“ Do toho křoví nepůjdu, dokud se neomluví. Nebo tak něco. „Já... teď... umírám,“ řekla jsem sekaně, jako kdybych na každé slovo sbírala nějakou extra poslední energii, a pak dopadla prudce hlavou na sníh a vyplázla jazyk.
