loterie n. 15

Neměl jsem zrovna pocit, že by mě Ilenia nějak poslouchala, když jsem viděl její zkoumavý pohled na mé oči. Přesto jsem to nechal tak, ať si mě klidně prohlíží, mně to neublíží a když jí to udělá dobře, tak asi proč ne. Jenže potom jsem zahlédl její odhodlaný a zároveň výhružný pohled a netušil, co si o tom mám jako myslet. Byla fakt zvláštní. Vlk aby se v ní vyznal. Složitá, jako tady ty tunely. Jen, tohle asi nebylo to nejlepší přirovnání.
Lehce jsem se pousmál. "Tak v tom případě je to skvělé a když si tak všimneš. Oteplilo se, asi to stávkování má účinek." Anebo se prostě a jednoduše otepluje. Whiskey, je jasné, že se otepluje a žádná stávka za to nemůže. Trochu jsem se vžíval. Ale asi bych to neměl brát tak vážně, ne že bych to bral až tak vážně, přeci to byla jen její hra a já přemýšlel normálně. Žádné stávkování neovlivní oteplování se a mizení sněhu, ne? Zavrtěl jsem hlavou, abych to všechno odehnal z hlavy a raději se soustředil na mou společnici.
Začala mne obcházet a dávat jakési kázání či co to mělo znamenat. Přišlo mi to trošku zcestné, mluvila, jako kdyby nás tu bylo více a snad někdo zemřel, ačkoli jsem chápal, jak to ona vlčice myslí. určitě by se to ale dalo říct i jinak, lépe. Ovšem jsem jí do toho nechtěl kecat a nechal to být, asi není nejlepší se dát do křížku s touhle zvláštní vlčicí. Opravdu jsem nevěděl, jaký si na ni mám udělat názor. Byla milá, chvilkami roztomilá a i přátelská, ovšem její myšlení se mi zdálo zvláštní, zajímavé, ale nějak jsem se s ním moc neztotožňoval.
Neměl jsem tucha, co na její řeč mám vůbec říct, přikývl jsem a usmál se. "Zvládli jsme to," asi jediné, co jsem na to mohl říct. "Mno, já jsem si také nemyslel, že něco takového zažiju," ne fakt bych tohle nikdy nečekal. Co mě vůbec přimělo dělat takové hlouposti? Spíše bych to nazval... já ani nevím, hlavní je, že to mé společnici udělalo radost, tudíž účel to splnilo. Zavrtěl jsem ocasem. "Mno a když jsme zvládli, tak co bude následovat?" zeptal jsem se vlčice a pohlédl na to příšerné křoví, věděl jsem, že sem asi moc chodit nebudu, ačkoli ve středu to je nádherné. Celkem.

loterie n. 14

Očividně z mého souhlasu byla nadšená. Pousmál jsem se na Ileniu a čekal, kam se tahle bláznivá vlčice vydá. Doufal jsem, že se nebudeme brodit těmi nejhoršími cestičkami a najde něco dobrého nebo půjdeme po té, kudy jsme šli prvně. Určitě nebude chtít chodit někudy, co jsem našel já. Myslím, že by se cítila poníženě. Možná jsem jí začínal pomalu rozumět, ale možná taky ne. Ono se někdy vyznat v ostatních vlcích bylo pěkně těžké a u Ilenie(?) obzvlášť. Bylo poznat, že si naši dobrodružnou výpravu do křoví řádně rozmýšlí, možná až moc a to mě lehce snad i znervózňovalo, ačkoli jsem to na sobě nenechal znát. Ještě by se naštvala a to jsem neměl zapotřebí. Kapitáne? Pokrčil jsem rameny a vydal se směrem za její oháňkou. Lehce jsem se přikrčil a přimhouřil oči, aby mi nějaký klacík nezůstal v mém očku. Poslouchat otázky, co jsem dělal, že jsem přišel o oko, tak to jsem nepotřeboval. Všichni by jistě očekávali nějaký souboj, ale má odpověď by byla, že jsem si jej vypíchnul o klacek v křoví? Jak ponižující.
Jak se ukázalo, její kroky nás zavedly do slepé uličky, ale nenechala se tím zastrašit a šla skrz křoví. Asi odvážnost, kdo ví. Musel jsem se přikrčit ještě více a opravdu jsem se snažil, abych nepřišel o oči, ale víte co, ono když je máte přivřené, tak toho taky moc nevidíte. Doufal jsem, že má společnice věděla, co dělá, ačkoli jsem byl na pochybách, přesto jsem ji nechal dělat její práci. "Tak tedy dobrá, to určitě zvládneme na jedničku," prohlásil jsem lehce sebevědomě. Nebyl to žádný komfort, ale nějak se to přežít dalo, ovšem jsem měl pocit, že má srst je celá oklacíkovaná.
Konečně! Konečně jsme měli být někde, kde by těch klacíků bylo méně. "Paráda!" křikl jsem k vlčici. Zastavil jsem se vedle ní. "Mno vida, zvládli jsme to!" věnoval jsem ji spokojený úsměv, opominul jsem fakt, že jsme byli kousek od původní cesty. "Takže test výdrže a odhodlanosti jsme zvládli, Vaše Majestávknosti?" pohlédl na ni poměrně radostně. Teď bych si rád odpočinul, ono to brodění vás lehce vyčerpá. A celkově by to chtělo odpočinek, tak jako tak. Posadil jsem se na zemi a ocas si položil vedle zadních nožek.

loterie n. 13

Ilenia stále ležela na zemi a ne se zvednout. Nechtěl jsem jí do toho kecat, asi věděla, co dělá. Nevím, nad čím přemýšlela, když na mě koukala a já měl pocit, že mě snad analyzuje. Já vám nevím, ale stále jsem vůči ní měl smíšené pocity a nebyl jsem schopný si udělat pevný názor. Kdo ví, třeba to chce jen čas, anebo to takhle otevřené zůstane dlouho. Nikdy jsem nebyl schopný odhadnout, kdy a co má společnice udělá. Jako právě teď. Vyskočila ze země s radostným výrazem na tváři. Jen jsem si kecl na zem a lehce natočil hlavu doprava. Nějak jsem již čekal, že spustí další menší proslov o omluvách nebo stávkování nebo o čemkoli, co jí napadne.
Něco si zamumlala pod vousy, dokonce se zdálo, že by vyřkla omluvu, ale neměla se k ní natolik, aby ji řekla nahlas, ale nikterak jsem jí to nezazlýval. "V pořádku, Ilen," prohodil jsem s úsměvem a zamával lehce oháňkou. "Co?" byl jsem zvědav, co navrhne, přeci jen tu byla nově a moc se zde asi neorientovala, ale tak mohla klidně zvolit nějaký směr, tudy se vydat a třeba bychom narazili na něco pěkného, nebo to nechá na mě, alespoň částečně.
Rozhlížel jsem se a jen jsem zaslechl její hlásek a rychle jsem se otočil, ona byla mezi klacíky a koukala na mě. Pobaveně jsem se zazubil. "Ne, jo? Tak tedy dobrá," pokrčil jsem rameny. Opravdu jsem nerozuměl jejím myšlenkovým pochodům a to si myslím, že se v těchto věcech nějakým způsobem orientuji. "Jistě, Vaše Majestávknosti," usmál jsem se a zalezl mezi klacíky také. "Tak kudy tedy?" optal jsem se se zájmem v hlase a jen vyčkával, kudy půjde ona, když se jí má cesta nelíbila.

loteri n. 12
<~ Zlatavý les

Opět jsme se ocitli před tím houštím, kde jsme před chvíli byli a odešli dotud, protože se to tady Ilenie nelíbilo, ale jaksi si to rozmyslela a já přesto šel s ní. Ne, že by mi to zase strašně moc vadilo, ale mohli jsme tu rovnou zůstat.
Vlčici se má slova moc nezdála a už jsem vyčkával, co mi řekne tentokrát, asi jsem byla ale připraven na vše. Narovnal jsem svá ušiska a upíral na mou společnici zrak. Spustila pěkně vám povím, dotčená a naštvaná z toho všeho. Víte co, mohla rovnou říct, jdi pryč chci si stávkovat sama, ale nakonec mě nechala jít s ní nebo... ale jo šel jsem dobrovolně, ale rozhodně jsem ji do ničeho nenutil a dle jejích slov to tak vypadá že ano. "Ilenio, to, co říkáš mě velmi těší, ano. Ale dělat jsi to pro mě vůbec nemusela, ačkoli si toho ze srdce vážím... A víš ty co? Jestli se ti tady nelíbí a jsi tu tedy jen kvůli tomu, že se tu líbí mě. Tak klidně můžeš jít jinam nebo můžeme, jak chceš, ale chtělo by to jedno pevné rozhodnutí," snažil jsem se znít mile a řekl bych, že se mi to i dařilo. Nemusel jsem tu nutně být, ačkoli to uvnitř houští bylo beze sněhu, jsem přesto na něj za ta léta zvyklý. "Omlouvám se ti," vydechnul jsem a pohlédl na ni s omluvným pohledem, věděl jsem, co je to slušné vychování a když se takhle kvůli tomu všemu takhle rozhořčila, omluva mi přišla jako správná věc.
Natáhla se do sněhu a její nožky začala natahovat ke mně, netušil jsem, co mi tím chtěla úplně naznačit. Po pár slovech zabořila hlavu do sněhu a vyplázla růžový jazýček. "Víš co? Půjdeme najít nějaké místo, které se bude líbit nám oběma, co říkáš? Budou tam stromy, ale bude tam i sníh? No? A klidně se tedy můžeme vrátit do toho lesa, kam si šla nebo najít úplně něco nového," navrhl jsem nakonec a sedl si do sněhu a jen vyčkával další její impulzivní a nečekanou reakci.

loterie n. 10

Měl jsem jakési tušení, že se to Ilenie moc nelíbí. Ta je teda pěkně náročná! Býval bych si odfrkl, ale to už začala mluvit, tak jsem jen tiše vydechl. Vážně jsem netušil, co z její šedé tlamičky vyleze a byl jsem zvědav. Přesto jsem neměl problém pokračovat dále do středu houštiny. "Tak toho si cením, abys věděla zas ty," odpověděl jsem vlčici a stále šel kupředu a ona chudinka šla za mnou, netušil jsem, že s tím bude až takový problém. Neříkám, že to nebyla dřina se prorvat tolika dřevěnými klacíky, ale dalo se to přežít.
Jistě její výraz musel býti vtipný, ale neviděl jsem na ni a když už jsme byli ve středu, tak jsem čekal nějaké nadšení z toho, že tady není sníh - což jsem nevěděl, dokud jsme sem nepřišli - a ono se to moc nelíbilo. Lehce jsem sklopil uši a vydýchával se z té cesty. Mně se to tu líbilo, byl tu klid, jezírko, ale hlavně tady nebyl sníh! Chápete to? Nebyl tu sníh a Ilenie se to nelíbilo. To mi asi trochu kazilo plány. Sic její výraz byl nadšený, ale chtěla protestovat jinde. "Tady sice nemáš sníh a tím pádem asi nemůžeš úplně protestovat, ale není náhodou dobře, že tady není? Alespoň nás nemusí nic studit do tlapek, ne?" no ale to už se zase vracela zpátky, mohl jsem tady zůstat, ale gentleman uvnitř mě donutil jít zase do toho hnusného sněhu. Zvedl jsem se také a pomalu se vydal za Ileniou zpět do tunelu, kterým jsme sem před pár chvílemi přišli. Začala mi vysvětlovat, proč vlastně musíme jít pryč a jinde stávkovat. "Nu dobrá, ty jsi tu hlavní stávkovač nebo jak si říkáš. Tak mě tedy někam doveď, když chceš někam jinam," pobídl jsem vlčici a následoval ji.
Už jsem pomalu přes klacíky viděl to bílo, které tu stále bylo a já si povzdechl, vážně jsem už chtěl, aby sníh zmizel pryč z povrchu zemského.

~> Zlatavý les

loterie n. 9

<~ Náhorní plošina

Rozhodně jsem v žádném případě nechtěl Ileniu děsit, ale musela počítat i s možností, že sníh se nehne a bude tady pořád. Jelikož stále mrzlo, až praštilo, tak se rozhodně nedalo očekávat, že sníh roztaje a Ilenia si to asi nehodlala připouštět. "No, mne ano. Víš, nejsem nějaký velký znalec, ale jelikož opravdu dost mrzne a sluníčko nevylezlo pořádně a ani se nijak moc neoteplilo, tak sníh se tady asi bude držet ještě nějakou dobu. Pokud neumíš vyvolat hojné množství tepla na to, aby se sníh začal rozpouštět," vysvětlil jsem znalecky a koukl na vlčici. Nechtěl jsem jí kazit iluze, ale nehodlal jsem ji nechávat ve lži, nepřišlo mi to správné. "Ano, sníh je pitomej, nemohu jinak, než s tebou souhlasit," pokýval jsem na ni souhlasně a pokračoval v naší cestě k houštinám. Ne vážně, Ilenia byla zvláštní, každopádně bych řekl, že v dobrém slova smyslu. Roztomile zvláštní. "Děs a hrůza, viď?" pohodil jsem ocasem a ohlédl se na ni. "Nevyplácí? Někdy ano, někdy ne. Jak se říká, risk je zisk. Ačkoli bych to nikdy nebral jako stoprocentní, ale snad víš, co tím chci říci," kdo tuhle větu vlastně vymyslel? Jak může risk být zisk? Vlk zariskuje tím, že půjde na lov vysoké sám a umře. Kde je ten zisk? Tím, že umře? Nevím, tohle mi jako velký zisk nepřijde. Asi tu větu vymyslel nějaký blbec, pač nedává tak úplně smysl. Někdy riskem vlk získá někdy o to přijde.
Na její výhružnost v hlase jsem si rozhodně všiml a pouze na její otázku přikývl. Už jsme se blížili a já byl rád, že si sednu někam, kde bude minimálně foukat vítr, snad tedy. "Ano ty, nikdo jiný tu není s kým bych snad měl v plánu stávkovat," zazubil jsem se vesele na ni, ačkoli k veselosti asi nebyla pravá chvíli, když tu stále trčí ta bílá ohavnost.
Již jsme byli u houští. Opatrně jsem vlezl mezi stromky, zdálo se to tu býti docela řídké, ale když jsem se zahleděl dopředu, tak jsem si všiml, že to houstlo. No uvidíme. Dál jsem se cpal mezi stromy a bylo znát, že se již nenacházíme na otevřeném prostranství. Lehce jsem se pousmál a pokračoval dál, více do středu. Šlo to ztěžka, koukal jsem, kudy bychom mohli jít dál a povšiml jsem si toho, že tady je jakýsi průlez, tunel. Vítězoslavně jsem se usmál. "Tudy, tady se jde lépe," oznámil jsem své spolustávkyni a dál pokračoval. Bohužel jsem se musel lehce přikrčit, jelikož se šlo již hůře, ale alespoň to nebylo tak zlé, jako kdybychom šli tou cestou předtím, kde to bylo zarostlé úplně.
Netuším, jak dlouho jsem šel kupředu, ale zjevila se mi před očima jakýsi kupole. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Vypadalo to jako nějaký úkryt, ale nikoho jsem tu necítil. Asi neobydlené místo. Co mou pozornost nejvíce upoutalo bylo to, že sem nesněžilo, tudíž tu byla normální zemina beze sněhu. "Podívej. Tady není sníh!" radostně jsem oznámil Ilenii a posadil se. Také tu bylo jezírko a já se jen usmál. Byl jsem rád, že ta cesta se sem vyplatila a získali jsme takové útulné a klidné místo. "Co na to říkáš?" optal jsem se vlčice se zájmem a koukl na ni.

Strávila tam celý další den. Těžko se jí chtělo věřit, že na jednom místě dokázala vydržet více než 24 hodin a nemít strach z odhalení, přepadení jiným vlkem. Jenže atmosféra kopule v ní vytvářela klid. Takový, jaký dlouho neměla. Jako by kolem ní přestala existovat magie, které se tak hrozně bála. Jako by najednou byla sama a nemusela mít strach z nikoho a ničeho. Tohle místo z ní dělalo úplně jiného vlka, něž kým byla mimo něj. A v hloubi duše doufala v jedno. Že jej jedno někomu ukáže. Někomu, na kom jí bude doopravdy záležet a koho bude chtít nazvat svým přítelem. Jenže zatím si připadala spíše naivní, než že by tomu věřila. Naděje umírá poslední, ne? pomyslela si, aby si dodala trochu té víry ve svou budoucnost. Třeba nakonec Gallirea bylo to správné místo, kam patřila. Jenom se tak zatím necítila. Jenže možná to měla s místy stejně jako s vlky. Prvně se jich bojí, ale potom v ně najdu důvěru.
A s touto myšlenkou se zvedla směrem k východu. Odcházela znovu tím stejným směrem, co minule se Zaffylu. Tentokrát jí cesta ven však trvala mnohem kratší dobu, než předtím. Párkrát samozřejmě zabloudila, ale nebylo to tolikrát, jako kdy předtím. O svém malém znamení na noze už skoro nevěděla, krev ji na srsti uschnula a přetrvávala jen malá bolest, která se sem tam ozvala, když se Tal dotkla nohou nějaké větvičky.
Když vyšla ven, čekalo na ní krásné sluneční ráno.
//Náhorní plošina

<<< Stredozemka (cez Náhornú)

Moje labky miesto trávi odrazu pociťovali pod sebou jemný piesok, ktorý bol zrazu príjemný. Keď nebol mokrý a nelepil sa, vôbec mi to nevadilo. Prechádzala som cez húštie. Dôvod prečo som tam ale išla bola obrovská veža, ktorú som si predtým všimla. Nie, že by bola nejaká nádherná, ale blyšťanie pokladov ma donútilo k tomu, aby som jej venovala pozornosť a prišla k nej. Húštie som ako-tak preliezla a prešla som ešte cez kamennú pláž, aby som sa k veži dostala.
Už som úplne zabudla na svoje problémy a teraz som sa začala sústrediť len na jeden, nie môj - čo tu tá veža sakra robí?! Hodlala som to zistiť, takže som podvihla hlavu, zamávala chvostom a opäť sa rozbehla, síce nie tak rýchlo ako predtým, - keďže som potrebovala šetriť energiu, - ale dostatočne rýchlo na to, aby som sa tam za chvíľku bez problémov dostala. Zastrihala som uškami a preskakovala som každý jeden kamienok, aj keď to možno bolo zbytočné.

>>> Stepní pláň (cez Kamennú)