Travnaté výšiny

Travnaté výšiny jsou kolem obklopené lesy, díky čemuž se sem často zatoulá vysoká zvěř. Terén zde ve výšinách je hodně kopcovitý. Stromů tu najdete poskrovnu, větší šanci budete mít u hranic se zdejším lesem. Jinak zde roste spousta všemožných květin, vysoká tráva a sem tam nějaký keřík. Je však nutné dávat si pozor na krtince, o které by si vlk mohl snadno zlámat nohu.
Hlodavcům se tu hodně líbí, najde jich tu mraky. Vlastně celkově výšiny bují životem a působí velmi příjemně, jsou ideálním místem na odpočinek a relaxaci. Mnoho vlků o existenci tohoto místo ani neví, proto je poměrně vzácné zde na někoho dalšího narazit. Ačkoli díky krtincům a kopcovitému terénu může být pro méně šikovné vlky lov trochu nebezpečný, na druhou stranu je tu dost široký výběr potravy.
Vodní zdroj byste tu však hledali jen těžko, většinou jen malé kaluže, pokud budete mít štěstí.
(Takki)

Lovná zvěř: hlodavci
Zajímavosti: žádné
Nebezpečí: krtince, o které může jeden zakopnout a zlámat si nohy



Oblast neobývá žádná smečka


Přesunout se:
Kopce Tary|Borovicová školka|Les pod horizontem|Nad kopci

Příspěvky ze všech oblastí:

Švitořivý les Zaslal/a: Tomáš | 8.7.2025 0:18
• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat) Lylwelin si asi tolik zpěv ptactva neužívala, ale já jsem byl v ráji. Líbilo se mi to, hlavně proto, že když jsem popošel, slyšel jsem jiný zpěv a nebylo to všude stejné. To bylo fajn. Podíval jsem se na Lyl a ušk...
Švitořivý les Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 23:33
• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat) Ona si teda na zpěv ptactva nikdy extra nepotrpěla, ale byl fakt, že čím byla starší, tím méně na to byla přecitlivělá. Ale pamatovala si, jak jí to jako puberťačce lezlo na nervy. Musela se ještě jednou podívat n...
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 23:23
Cítil jsem z Juni, že je ve střehu. Bylo to dobře, aspoň jsem věděl, že se případně dokáže ubránit, snad, ale stejně bych ji bránil životem. Nechápal jsem, jak jsem mohl být takový idiot a opustit ji. Sice to vypadalo, že si ji omotávám, ale moje city k ní byly opravdu reálné. Kdyby to šlo, uděla...
Švitořivý les Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 23:15

Švitořivý les Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 23:07
//
Mechový lesík Zaslal/a: Daemon | 7.7.2025 23:05
Vlk přede mnou ustoupil, pomalu si lehl na mechové podloží a jakmile sklonil hlavu, snad bych ho na chvíli i převyšoval, kdybych vystrčil čumák trochu nahoru. To jsem ale neměl zapotřebí, místo toho jsem si hnědého prohlížel a velmi, velmi pomalounku odlepil zadek od pařezu, abych si mohl normáln...
Dusot Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:58
> Švitořivý les hell yea
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Juniper | 7.7.2025 22:54
Juniper se rozhlédla, ale nic zásadního neviděla. Tedy... nic, co by mohlo vydávat tyhle zvuky, přesto jí to v klidu rozhodně nenechávalo. Byla ve střehu, to kdyby náhodou. Kdyby se na ně vyřítilo něco, co je chce zabít. Ani nevěděla, proč nad takovými věcmi přemýšlí, ale asi bylo lepší být připr...
Dusot Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 22:54
// Švitořivý les
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:45
Snažil jsem se najít zdroj zvláštního zvuku a chvění, které jsem cítil v tlapkách. Zatím jsem nic neviděl, což mě jak uklidňovalo, tak zároveň i znepokojovalo. Možná lepší, že to nebylo vidět. "Jestli máš pravdu, tak doufejme, že se to něco jenom projde a mine nás to," doplnil jsem a začal nad tí...
Převrácená planina Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:42
// za Lyl
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Juniper | 7.7.2025 22:34
Juniper věděla, že zemětřesní by bylo asi jiné, přesto jí nějak nedocházelo, co jiného by to tak asi mohlo být. Jako by snad zapomněla, že přišla do země neomezených možností. Věděla, že se tu dějí věci, které byly naprosto nad její chápání. A když se zaměřila na to, co Merle říkal, zjistila, že ...
Převrácená planina Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 22:34
// Dusot
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:29
Procházka byla fajn. Bylo vidět, že Juni si potřebuje trošku porovnat myšlenky, ale doufal jsem, že je v pohodě. Chápal jsem, že je to pro ní těžké, ale už na to nebyla sama. Byli jsme dva a ve dvou se vždycky každá náročná situace řeší přeci jen lépe. Věnoval jsem jí ještě úsměv a dal jí prostor...
Jezero Zaslal/a: Morgoth | 7.7.2025 22:28
Červenec 5/10 | Ta, co nemá ráda čistou vodičku "Víš, ono, kdyby měli všichni aspoň špetku rozumu, tak by jim to došlo. Je mi líto v jakých podmínkách jsi musela žít, že nevíš ani takový základ," posteskl si. "Víš, jestli chceš, poskytnu ti nějakou edukaci. Rád pomáhám zanedbaným vlkům, aby do...
Tmavé smrčiny Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:26
//> za Lyl
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Juniper | 7.7.2025 22:22
Juniper s procházkou ráda souhlasila. Potřebovala se trochu protáhnout, přijít na jiné myšlenky, a tak. Bylo to už nutné. Nemohla se pořád jenom utápět starostmi. Věděla, že Merle asi takové obavy necítí, on však vlčata neopustil - tedy... opustil, ale neměl možnost je poznat. Hm, možná to vlastn...
Tmavé smrčiny Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 22:22
// Převrácená planina (přes řeku Tenebrae)
Jezero Zaslal/a: Odine | 7.7.2025 22:16
Červenec 6/10 | Aspoň nemám mrtvou ségru Odine vyprskla smíchy. "No vidíš, a já poznala i příjemný vlky. Ale hádám, že asi každý den není posvícení," prohlásila ostře. Co si o sobě myslel? Že byl nějakej princ, kterýmu patřila celá Gallirea? Tohle byl její domov. Celé tohle místo patřilo jí. A...
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:16
// Merle a Juni se hlásí pro případnou výpomoc s porážkou
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:10
Přikývl jsem na slova Juni. Byl jsem vděčný, že tu byla se mnou. Být sám, rozhodně bych se do žádné smečky nepřidával. Máchl jsem ocasem. "Tak jo, jdeme se projít," lehce jsem pozdvihl koutek a vyrazil. Území bylo pěkné, les byl příjemný a mně se jen v hlavě honila poznámka, že jsme vybrali dobře...
Jezero Zaslal/a: Varjargar | 7.7.2025 22:06
Červenec 5/10 | Linzire Varja se zasmál a zavrtěl hlavou. "Ne, věř mi, že si srandu nedělal. Fakt jsem takového vlka vidět. Nikdy na to nezapomenu, to si piš. Hlavně protože to byl první vlk se kterým jsem se sešel a no... bylo to něco," ujistil Linzireho. Na Yetera vzpomínal rád. Byl to senza...
Narrské kopce Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:04
Mlaďák teda nebyl úplně nejupovídanějším vlkem, ale nijak mi to nevadilo. Byl jsem rád, že tu je alespoň se mnou a můžu na něj dohlédnout, aby byl v pohodě a nic se mu nestalo. Trošku jsem za něj bral zodpovědnost a to jsem ho prakticky vůbec neznal. V tom se z kopců snesl zlatavý kožich. Rozhou...
Narrské kopce Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 21:30
Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)
Mušličková pláž Zaslal/a: Tundra | 7.7.2025 20:58
Na pláži nebola sama, čo by pre ňu asi nemalo byť žiadnym prekvapením. Tundra sa ich snažila ignorovať, aj keď jej už bolo lepšie a nemusela pri nadýchnutí ešte stále zatvárať oči. Zhlboka sa nadýchla, len aby si všimla ako si to k nej šinie vlk. Akoby si ju ani nevšimol. Toto bolo po druhý krát ...

Tato oblast:

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.

Uživatelské jméno
Heslo
     

Registrace >
Ztracené heslo >


Strana:  1 2 3   další »
, - odpovědět
//Nad kopci

Až teď mi došlo, že jdu špatně. Koukal jsem směrem k hoře a uvědomoval si, že jsem se někde musel prostě otočit na špatnou stranu. Nejspíš za to mohl ten kouř. Teď na louce jsem konečně viděl, kam bych měl jít. Jenomže se zdálo, že teď už je pozdě. „Ach,“ ulevil jsem si mírně bez sebemenších vulgarit. Potřeboval jsem si prostě nějak ulevit od toho, že jsem se spletl a teď už bylo pozdě jít pomáhat té smečce. Už bych jenom uklízel škody a to je k ničemu. I když… Napadlo mne, že bych se mohl vrátit a říct panu Sionnovi, jestli by nebyl tak hodný a nešel pomoci se mnou. Možná by se přidalo i pár dalších vlků ze smečky, a to by bylo rozhodně lepší, než se tam pustit na vlastní pěst.
Nedovedl jsem říct, co přesně mě žene k tomu, abych se pustil do pomoci někomu jen tak. Nebyl jsem zrovna ten, co miluje společnost ostatních, ale neměl jsem ani rád samotu. Nějak jsem prostě neřešil. Když jsem byl s někým, užíval jsem si to. Když jsem byl sám, užíval jsem si to zrovna tak. Oboje mělo něco do sebe. Oboje mě nějak nabíjelo. Pomáhalo mi to. Občas jsem potřeboval být sám, abych si uklidnil myšlenky a rozhodl se co dál. Někdy jsem ale potřeboval, aby mi někdo poradil nebo jsem se chtěl s někým jenom vypovídat. Byl jsem rád za oba stavy. Nebyl jsem proto ani extrovertem ani introvertem. Byl jsem prostě přizpůsobivý. Jako bych ani neměl vlastní charakter v tomhle ohledu. Společenský nebo nespolečenský, ani jedno na mne nesedělo. Byl jsem prostě spokojený s obojím. Bylo to možná až zvláštní. Pro někoho. Ne pro mě.
Teď jsem před sebou měl ovšem nějakou další pouť. Bylo třeba se dostat zpátky do Asgaarského hvozdu a poptat se tam ostatních, jestli se nechtějí přidat k mé výpravě a zajít do smečky na severu na pomoc. Úplně jsem se netěšil na rozhovor s více vlky, ale věděl jsem, že je to potřebné, takže jsem se prostě utvrdil a řekl si, že to nějak zvládnu. Změnil jsem směr své cesty a otočil se spíše k jihu, abych se dostal zpět do hvozdu. Doufal jsem, že teď už se nikde neztratím a podaří se mi dorazit zpět, co nejdříve.

//Kopce Tary
, Postih do 14.1.2022 odpovědět
Probudila jsem se do zimy a ticha. Musím uznat, že to ticho mi bylo dost nepříjemné. Ale zase jsem si říkala, že jsem byla dost blízko smrti, takže je to možná pozůstatek. A těšila jsem se, až to skončí. Vstala jsem a oklepala si kožíšek. Bylo na čase se vydat dál a zkusit nějak pročistit uši. Udělala jsem pár kroků a došlo mi, že neslyším ale vůbec nic. Jakože ani svoje kroky nebo vlastní dech. "Vauuuu," pokusila jsem se zavýt, ale dosáhla jsem jen toho, že jsem se rozkašlala. Krk jsem měla podrážděný a paradoxně vysušený, protože jsem potřebovala napít. I když jsem před svým omdlením spolykala hektolitry vody, krk jsem měla suchý. Nic to však neměnilo na tom, že jsem neslyšela ani hlásku. Taky tady přestává být legrace. Sakra, tohle přestává být sranda. Jsem v loji. Sluch byl mojí součástí, nemohla jsem o něj jen tak přijít.
Začínala jsem mít poctivý záchvat hysterie, takže jsem se rozběhla bezhlavě nějakým směrem a bylo mi jedno, co tam najdu.

// Nad kopci
, Postih do 14.1.2022 odpovědět
// Donesena Mrtvolkou z osudovky

Nemohla jsem popadnout dech. Všude kolem mě tekla voda, hučela mi v uších, měla jsem ji v nose, očích, no prostě všude. Netušila jsem, kde je nahoře a kde dole. Jen jsem chtěla aby to skončilo. Což se stalo docela brzy. Byla jen tma, studeno a vlhko. Měla jsem pocit, že jsem umřela, ale neměla jsem to s čím porovnat, protože jsem ještě nikdy neumřela. Něco nebo někdo mě zvedlo do nebytí a já se napůl vznášela a napůl se stále držela při zemi.

A tak se stalo, že jsem žuchla na opravdovou tvrdou zem. Sice kolem mě bylo stále černo a hluk z vody, ale mohla jsem dýchat. Nejprve podobně jako když se topím, ale postupně jsem se mohla nadechnout pořádně. Jen kdyby mi v uších nehučela ta zpropadená voda! Nechtěla jsem se moc hýbat, protože jsem byla úplně vyčerpaná. Ani oči se mi nedařilo otevřít únavou. Jenže najednou hučení vody přestalo. Rozhostilo se ticho tak nečekané, že mě to oči otevřít donutilo. Čekala jsem, že je budu mít plné vody, ale ne. Ležela jsem na travnatém paloučku kdesi. Začala jsem otáčet hlavou a snažila se zorientovat. Jenže vše bylo takové rozmazané, že jsem to vzdala. Nic jsem neslyšela, což bylo dobře. Věděla jsem totiž, že mě nic nesleduje a nic se mě nechystá sníst. Byla mi dost zima, ale když jsem se stočila do klubíčka, tak to šlo. Trochu se prospím a pak půjdu někam dál. Udělala jsem ze sebe tak malý uzlíček, že jsem se hezky zahřívala a mohla spát.
icon , Phantasia odpovědět
Mrtvolka vykopla ze světa daleko za Gallireou dalšího poutníka. Jen další dušička, která se nehodlala rozloučit s pozemským světem tak snadno. Dušiška, která se snesla k zemi a navrátila se do svého těla, byla ovšem, stejně jako další navrátilci, mírně řečeno, poškozená.
Vlčice si mohla uvědomovat, že nastala velká změna nejen v jejích smyslech, ale i v chování. V uších cítila tlak a nepříjemné hučení, jako když se valí voda. A pak ticho. Klidné a hrobové ticho.


//Phantasia ztratila na následující dva měsíce sluch. Neuslyší v podstatě nic. Na konci prvního měsíce, bude schopná rozlišovat velice hlasité zvuky, ale jinak nic.
Jelikož zemřela utopením, bude pro ni setkání s vodou nepříjemné a stresující. Toto přetrvá po delší dobu než dva měsíce, ale nechám na tobě zda se toho někdy úplně zbaví nebo ne. Bude se vody obávat a překročit řeku pro ni bude velice problematické a stresující.
, 30 odpovědět
//Ještěří lučina (přes Nad kopci)

Bříško mi opět zakručelo a já společně s ním. Taky jsem byla podrážděná, že jsem dlouho nejedla. Naštvaně jsem nakopla malý oblázek, co se mi povaloval v cestě. Musela jsem si ulovit, jestli jsem chtěla jíst, jenže já neměla čas lovit! A hlavně jsem nebyla až tak dobrá lovkyně. I když jsem si pamatovala, co mě vlčice učily, chyběl mi trénink. Neměla jsem zkušenosti, jak jsem mohla doufat, že se mi podaří něco chytit? Smutně jsem stáhla ouška a pokusila se aspoň zavětřit pach nějaké možné kořisti. Nic. Sice jsem v trávě sem tam zahlédla pohyb nějakého hlodavce, ale chtělo se mi obětovat všechnu tu energii na lov nějaké malé krysy? Spíše ne. Nemluvě o tom, že jak jsem to tady procházela, bylo čím dál tím víc zřejmé, že bych si přitom určitě ublížila. Byla to tu samá díra, samý krtinec – a žádný krtek, který by příhodně čekal na zemi, až po něm chňapnu a spapám. Naštvaně jsem si odfrkla a rozhlédla se. V lese by se mi mohla dařit lépe… Byla jsem sice stále plná pochyb, ale lepší nápad jsem neměla a lesy většinou byly plné zvířat.

//Les pod horizontem
, VJA č.5 (2.) odpovědět
//Borovicová škôlka
Dát si za 24h závod s niekým/niečím skrz Bor. školku, Trav. výšiny, Les pod horiz.

Hoci som zostala uchvátená nádherou toho lesa borovíc, ich nadstromové rozmery mi však vôbec nepomohli v behu. Ba naopak, raz som sa nevedela v rýchlosti rozhodnúť, ktorým smerom za zvieratkom pobežím a skoro som si odrela nos. Ale ja ho vidím, vidím ho... vidím... tam! Trhlo mnou a obrátila som hlavu. To malé stvorenie muselo mať zo mňa skvelé ráno. Ani mi dokonca neprišlo, že panikári. To by mi sústavne nevystrkovalo ten svoj chvostík s čiernym koncom pred oči! Teraz to už musím chytiť, lebo bude po raňajkách, uvedomila som si a náhle na to, mi stiahlo žalúdok so zvukom prázdna.
Jedla som naposledy vo svorkovom lese, takže som nemala na výber. Závod pokračoval na pláň, kde dokonca aj z vysokého snehu trčali dlhé trsy trávy. Ako inak, než ešte lepšia schovávačka pre malé, veľmi obratné zviera. Verila som však svojim schopnostiam, natiahla si ešte raz chrbát a skokmi prekonala najviac zaviate úseky. Stačil mi zas provokatívny chvost, ktorý vykukol z trávy a mohla som bežať. Priblížila som sa a šla po maličkých stopách a tuneloch po koristi. Na šťastie pre mňa asi spanikáril, pretože som ešte viac pridala a dobehla na jeho úroveň. Začal skákať do zasnežených kopcov trávy, čo ho prezradilo.
Ja som v duchu však tak vypla, že som si neuvedomila blížiaci sa les predo mnou. Bolo nutné celkom spomaliť. A kurňa, nepredbehla som ho? Je za mnou? Chytil ma zmätok a prudko som sa otočila, stratila rovnováhu.

//Les pod horizontom
, - odpovědět
//loterie 121

//Ještěří lučina přes Nad kopci

Než jsem se nadála, byla jsem úplně na severu. Jestli se v tomhle počasí vůbec dalo nějak normálně zorientovat, tak se mi to aspoň trchu povedlo, protože jsem vydedukovala, kudy by se šlo do Mecháče. To bylo hlavní. Kdybych se podívala na západ, nejspíš bych někde v dálce uviděla vytyčenou sopku. Když jsem se ale otočila na východ, viděla jsem hranice dalšího lesa. Pomalu jsem zvedala tlapky, jak jsem se brodila sněhovou břečkou.
Pitomé počasí. Půda pod packama prostě příšerně promáčená, přinášela potřebu pořádně pozvedávat packy. Protože posledních pár period přinášelo počasí problémové, packy padaly pod půdu, protože přišlo promáčení. Protivnost. Panebože, proč packy? Proč packy patřící princezně? Pořádně pozvednout pravou přední, potom pokračovat... Přesložitý pohyb po pláni prostě patřičně podělávalo pokažené počasí předešlých přírodních poměrů. Protivná procházka, prostě protiklad příjemné procházky. Prosím, přines pozitivní počasí. Pár paprsků postačí.
Slunce o sobě ale zatím nedávalo znát. Kdyby se jeho přítomnost nedala docela dobře poznat podle denního světla, které zalilo Gallireu i přes tuhle příšernou klimatickou situaci, skoro bych ani nepoznala, že skončila noc. Oproti jeskyni bylo ale všude dost světla. A tak jsem pořádně zvedala packy ve sněhu dál, a pokračovala někam na východ, hledajíc svoje letní sídlo.

//Les pod horizontem
, 218 odpovědět
//Loterie 88

Pod svýma nohama jsem udusávala sníh, což bylo něco, co jsem dělala posední dobou docela často, abych se zaměstnala, když jsem jenom tupě stála. Chtěla jsem udržet krev v oběhu, abych nemrzla a nebyla ztuhlá, až se zase někam vydáme. Byla vážně zima, i když bylo vcelku pěkně a na otevřeném prostoru to bylo docela sot nepříjemné. Co jsem však mohla dělat.
„Ale teď tu máme jenom sníh a mráz,“ vydechla jsem dlouze na poznámku od Wizku, že všude můžeme najít něco zajímavého. Možná ano, kdyby bylo léto a o místo nám odhalilo, v čem je jiné a kouzelné, ale takto? Těžko poznat jednu zasněženou louku od jiné, když všechny pod sněhem vypadaly zcela stejně. Ale pak Wizku dodala, že je ráda za jejich nudnost a obyčejnost. Vzpomněla jsem si, že toho zažila docela více než já, takže jsem se nad tím lehce zasmála, když mi to došlo a raději jsem ještě jednou přešlápla.
Sledovala jsem ji, jak se rozhlíží okolo sebe a vybírá další směr, zajímalo mě, kam se vydáme. Vyšla jsem za ní, zase o dva kroky lehce dozadu, jeden krok od jejího těla, abych jí dala osobní prostor a nenarušovala ho. To by bylo nepříjemné i pro mě, ale zase jsem se nechtěla moc vzdálit, protože... jsem byla paranoidní, že bych se mohla ztratit. To mi zůstalo z doby, kdy jsem byla hloupým vlčetem. Teď jsem stejně hloupá dospělá.

//Borovicová školka
icon , 611 odpovědět
//LOTERIE 97
//nad kopci

Bylo ticho, nic neobvyklého. Makadi nás dovedla na otevřenou zemi. Neznala jsem ji, ale tlapka se mi občas zasekla přes moc velký krtinec. Dávala jsem si o něco větší pozor na cestu a o něco méně jsem se užírala myšlenkami na to, co jsem mohla říct lépe.
Další prolomení ticha od vlčice. Začínalo mi jí být líto. Byla jsem strašná společnice. "Hodně míst je zajímavých jen když se na nich něco děje," odpověděla jsem, stále trochu nervózní. Ale chtěla jsem atmosféře zase trochu ulehčit, takže jsem se přemáhala a ignorovala bušící srdce. Nezajímalo mě to. Byl to můj život. Alespoň na pár sekund. "Takže jsem ráda, že jsou nudná," dodala jsem po chvilce s úsměvem. Proto jsem se vyhnula bažinám, posledně se v nich děly divné věci. Možná i proto mě to raději táhlo do středu území, než přímo na jih či sever. Na jihu jsme koneckonců zachraňovali svět. To jsem si zopakovat nechtěla.
Předpokládala jsem, že je řada s vybráním směru na mně. Nezastavovala jsem se a pokračovala jsem dál, doufala jsem, že mě vlčice začne sama následovat. Rozhodla jsem se nás raději zavést zpět mezi stromy, kde nebylo tak těžké probořit se hlubokým sněhem. Navíc ten pohled na otevřených místech byl trochu děsivý. Všude jen bílá a slunce mě oslepovalo mnohem víc, než v létě. Nechtěla jsem být ještě víc slepá. Nechtěla jsem vzpomínat na zimu plnou hladu.

//Borovicová školka
, 217 odpovědět
//Loterie 87

//Nad kopci


Styděla jsem se, že jsem cokoli řekla a uvedla zrovn Wizku do takové situace. Zeptat se na to někdo mě, nikdy neodpovím, možná bych se podhrabala do pekel nebo zabodla hlavu do sněhu do chvíle, než by roztál nebo by ten druhý neodešel, protože na tohle bych neměla. Nikdy bych ze sebe nevysoukala odpověď... Ale Wizku ano. Byla tichá, ale... kladná. Souhlasila s tím. Něco takového se jí stalo. Koukla jsem na ni, měla jsem... otázky, ale nemohl jsem je říct nahlas. Třeba mě zajímalo, kdo to měl být, ale velká šance, že ho znát nebudu a těžko by mi to řekla. Takže jsem se raději kousla do jazyku a šla jsem dál, vybrala jeden náhodný směr z těch kopců a doufala, že z nebe spadne asteroid, který mě zabije a všechno bude v pořádku.
Jenže se stalo to, co předtím... Navedla jsem nás na prostou louku, ne moc zajímavou, prostě úplně obyčejnou. Zastavila jsem se, rozhlédla jsem se okolo, zvedla jsem i hlavu k nebi, které se ztmavovalo, ale tentokrát nebyla žádná hluboká jeskyně, která by nás ochranila před nočním mrazem. Čekala jsem, jestli třeba uvidím nějakou hvězdu a nějak ze mě vypadla i spíše řečnická otázka, kterou jsem chtěla... uvolnit situaci, kterou jsem tolik napínala. „Čím to, že vybírám místa, která jsou tak... nudná?“ optala jsem se. Sklopila jsem hlavu, obloha mi toho moc nenabídla. Místo toho jsem se podívala na Wizku a lehce pohnula hlavou. Byla na řadě.
, 62 odpovědět
//Les pod horizontem

Déšť se sice snažil, jako upřímně snažil, ale proti blátu neměl šanci. Něco málo smyl, většina však zůstávala pevně vlepená do mé srsti. Ne, že by mi na tom moc záleželo, kromě toho, že jsem byla mnohem těžší, než jsem byla zvyklá. I to mi bylo jedno. Celá příroda mi byla jedno. Jasně, vysoká tráva, hezké kvítí, bla bla bla… Co mi nebylo jedno, byl lahodný pach, který se ke mně donesl a přivedl mě právě sem. Byl to pach mršiny – nepředpokládala jsem, že by byla moc stará, což bylo ideální. Byla jsem jí na stopě a téměř slintala za chůze. Žaludek se mi zoufale stahoval. Není se čemu divit, má cesta byla fakt výkon a teď jsem potřebovala doplnit síly. Spánek na některé věci prostě nestačí, ať je sebedelší, sebelepší.
Ha! Mám tě! Zavrtěla jsem ocasem a zazubila se téměř nepříčetně, jak jsem byla hladová. Do toho se o mou mršinu rvalo pár lišek. Teda dvě se rvaly a třetí se skrývala za hřbetem napůl snězené srny. Když se dva perou… S zuřivým vrčením jsem na ně vyběhla a chňapala jim po ocasech. Zdrhaly jako o život. Stála jsem nad mrtvolou vítězně s hezky nafouklou hrudí. Na mě si nějaké lišky nepřijdou! Hlavně ne, když jsem hladová. Olízla jsem se a dala se do jídla. Srna byla dobře stavěná, pořádný kus. Zajímalo mě, jak umřela, ani tady nemohla ležet moc dlouho. Záhada. Navíc z ní už zbývala jen půlka, víceméně, což stejně bylo více, než bych sama zvládla sníst. Leda bych se chtěla vrátit později, což jsem nechtěla. Spořádala jsem, co jsem mohla, a dobrá čtvrtina nebo tak ještě zůstala liškám a jiným příživníkům na cizí práci, ať už se jednalo o medvěda, jiného vlka nebo sám osud.
S plným žaludkem se má pozornost zase upřela na něco jiného. Tentokrát to bylo mé vzezření. Měla bych se dát do pořádku. Bahno bylo těžké a začínala jsem smrdět víc, než bylo příjemné i mně. Hlavně jsem byla těžké a neobratná, to se mi nelíbilo. Vydala jsem se tedy dál a hledala vodu.

//Ještěří lučina (přes Nad kopci)
, - odpovědět
<--- les nad Horizontem

Extra 5
Les konečně opustili, takže se na ně zase pořádně rozpršelo. Savior se špitál někde vzadu a asi přemýšlel nad životem brouka. Lennie kvůli tomu počasí v duchu už neskutečně soptila, ale nedalo se nic dělat, tohle všechno byl její dokonalý nápad a naprosto se za to nenáviděla. Mohli teď být někde v suchu a těle, no ona si řekla, že je čas na putování století a pořádně si to tu užili. Kdy zase budou mít tolik času někam takhle putovat? Nejspíše už nikdy nic takového nepřijde. Budou muset živit vlčata a poslouchat otravný krákání Cynthii. Na tohle se celý život těšila, až ji bude nějaká idiotka buzerovat. Vůbec nechápala, co se sakra stalo, že vůbec něco takového dopustila. Měla ji nechat chcípnout dokud mohla a nezajímat se o to. Bylo by to tak lepší a nejspíše by nikomu nechyběla. Neměla žádné přátele a nikdo ji nějak extra neměl rád, proč tu stále ta vlčice je a proč dostala druhou šanci? Aby byla delta? Tfuj na celý hierarchní systém. Kdyby bylo po jejím, vypadalo by to úplně jinak. Jenže protože je Savior suchar a už si užil vše a vše zažil, nebude mít zase Lennie nic. Vlastně ano, bude mít vlčata, která ji Život vezme a Styx sežere. Teď už byla návštěva Smrti nevyhnutelná. Co musí udělat pro to, aby mohla v noci klidně spát bez strachu o to, aby se neprobudila a nezjistila, že jsou vlčata mrtvá. Nejspíše teď věděla, co udělá. Jenže Savior by s něčím takovým určitě nesouhlasil. Naštěstí co oči nevidí, to srdce nebolí. Jednoduše mu to neřekne a bude dělat, že nic neprovedla. "Všechno bude v pořádku, Satani. Jednoho dne budete trýznit ty životně nedůležité kretény tak, že potěšíte i samotnou Smrt, to vám slibují!" řekla odhodlaně směrem ke svému břichu a ušklíbla se.
Byla si jistá, že to bude ještě velmi zajímavý rok pro všechny zúčastněné. Nejhůře z toho pravděpodobně vyjde Savior, který bude proklínat den, kdy se rozhodl Lennie ubytovat Lennie před deštěm kdesi na náhorní plošině. Jenže teď je moc pozdě a bude to muset zvládnout. Ostatně na to není sám. Má Lennie a taky neurčitý počet malých antikristů, kteří se již velmi těší na svět.
Konečně ji doběhl i Savior a mohli pokračovat spolu. Kdo ví, nad čím tolik dumá on.
---> Nad kopci
, Naše sny a cíle odpovědět
EXTRA 5 - 24/25


//Les pod horizontom

Slnko bolo pred nami, niekde za mračnami a podľa ubúdajúceho svetla som usúdil, že u bude dosť neskorý večer. Mali by sme sa urýchlene dostať do jaskyne niekam alebo čo, zaspím na nohách, pomyslel som si, hoci som to myslel len obrazne. V skutočnosti by mi ochabli reflexy, tak isto krok, čo by ma stálo desiatky možných zakopnutí o kamene a dopadol by som na čumák. Či už by ma čosi napadlo, alebo proste by som ja napadol zem, ktorá nie všade bola rozbahnená.
Okrem lesa, z ktorého sme práve vyšli. Zablatení z lesa, unavení sme sa dostali na kopcovitejší pľac, no za to podmáčaný a na dlhých trávach sa mi akúrát tak šmykla noha. Nedokázali sme ísť potichu, pod labami mi čľapkala voda, no reálne z trávy mi na brucho zas prskalo bahno. Po tisíci ôsmy raz som otriasol huňatý kožuch a trošku pobehol vpred. Bude príjemná asi aj hnusná jaskyňa s potokom rovno dnu, oproti tomuto počasiu a čím ďalej, tám náročnejšiemu presunu skrz rozbahnené územia, a tie jamy! Akoby som ich privolal lúčkou sa razom z lesa začalo hnať stádo srniek. Prekvapene som zažmurkal, bolo to len štvorpočetné stádo, no takto na severe? Očividne sa tu veľmi dobre darilo vegetácii. Mal som vôbec niekedy dobrú príležitosť, ako ísť niekam len tak medzi les, zvaliť sa do trávy napriek kliešťom a rozmýšľať? O takých kravinách, ako druhy trávy a prečo sú kde srny? Ničm loviť zvládam, až taký mudrlant byť zas nemusím, uškrnul som sa pre seba a schuti sa nadýchol vlhkého vzduchu, ktorý robil mojim pľúcam dobre. Tie tiež uplynulé roky dostsli extrémne zabrať. A to je jednou z vecí, ktoré by alfa vlk mal vedieť o svojom členovi, no tomu to kvôli nedôvere nepoviem, ani sa mu nemusím spovedať, že mu túry na ďaleké územia celkom prospievajú, mierne pohŕdavo som si musel odfrknúť, keď sa mi vybavil obraz vlka. Asi mi ho znechutila aj Lennie, lebo jej som proste veril o dosť viac, ako jemu. Nestihol mi dať ani tú príležitosť. Medzitým sme sa aj tak začali blížiť k ďalším stromom. Zažmurkal som a pokúsil sa utrieť si do seba tvár, najmä oči, pretože mi do nich stekala dažďová voda, ktorá nás ustavične máčala. Tu pribudlo aj pár vločiek, ktoré boli príjemnou zmenou na pozorovanie.

//Nad kopci
, - odpovědět
<- odkiaľ to idem?

V nejaký náhodný moment mi došlo, že vlastne bezcieľne počítam dopady láb na zem. Presnejšie, počítala som od nuly po sto a potom sa opakovanie v mysli začalo odznova. Jeden. Ťap. Dva.Ťap.
Labky mi dopadali postupne do viac a viac zarastenú zeme všelijakou burinou a trávou. Až som sa na okamih zastavila, kde sa to vlastne nachádzam. Na hon za zverou, že aj pľúca kolabovali, som tam spadla a zamotala sa mi laba v podobnom bordeli, či vlastne spleti zelene. Len opatrne a všetko je v pohode. Tri. Štyri. Ale prestaň už rátať hlava, sakra, zanadávala som si a pre lepšie uvoľnenie napätia vyštekla popri chôdzi aj nahlas do éteru územia, po ktorom som lozila ako pavúk po hrboľatej zemi. Hore a dole, tu obísť, tu som sa sem tam stratila vo vysokej tráve aj ja. Ale tie kopčeky, ktoré mi prechádzali pod nohami boli vlastne aj celkom prospešné, bolo vidieť ďalej.
Akonáhle sa však začal zdvíhať otrasný a zlo veštiaci vietor, neváhala som a okamžite zamierila k zhluku stromov... alebo k nepriechodnej húštine?

-> Borovicová škôlka
, - odpovědět
//les pod horizontom (38. post +5 +4)

Odkašľala som si. Vyzeralo to, že buď mi pľúca už nestačia alebo som naozaj prechladla. Tak či onak som znechutene zavrčala. Nemala som v láske, keď som nebola fit, ale to asi každý. Vedela som byť veľmi nepríjemná a potom ma vždy mrzelo, keď som po niekom v tomto stave vyštekla. Povzdychla som si a prešla pohľadom po kmeňoch stromov, pomedzi ktoré sa pomaličky predierali slnečné lúče. Bol na to krásny pohľad. V mysli mi však opäť vyskočila myšlienka, že som prešla veľký kus zeme, no na nikoho okrem Nefret a čerstvých pachových stôp v púšti, nenarazila. Privrela som očká a vrátila sa ku svojej konšpiračnej úvahe, že celá krajina vymiera.
Tá predstava mi však prišla absurdná a tak som ju veľmi rýchlo zavrhla, ako som sa pomaličky dostávala na otvorené priestranstvo. Sneženie s ránom pomaly ustávalo, poletovali len posledné, zatúlané vločky, ktoré putovali priamo k zemi. Sledovala som ich, až kým môj pohľad neupútala obloha. Vyzerala tak krásne. Dneska bude svietiť slnko, pomyslela som sa a srsť sa mi spokojne naježila. Síce som tvrdila, že slnečné lúče nemusím, ale počas mrazivých zím sú ako pohladenie po duši. Oblizla som si ňufák a pokračovala vpred cez pláň, ktorá viedla k ďalšiemu lesu.
Sneh bol po výdatnom snežení dosť hlboký a preto sa mi cezeň išlo dosť ťažko. Často som sa zastavovala, aby som si vydýchla. Dvíhanie láb v tomto skoro metrovom snehu bolo naozaj obtiažne. Hlavne preto, že ten napadaný sneh bol ťažký, nový. Rezignovane som si vydýchla v polovici pláne a zvalila sa do snehu. Chvíľu som len tak ležala, premýšľala a oddychovala. Keď som si však uvedomila, že som ako taká čierna škvrna na bielom podklade, okamžite som sa zdvihla a rozhodla sa pokračovať ďalej. Veď les nebol v konečnom dôsledku až tak ďalej a ak ma pamäť neklamala a boli to tie hory, ktoré som si myslela, že to sú... od tohto lesu pôjdem v tieni stromov až po samotný úkryt. Presne táto predstava mi dodala potrebnú energiu na to, aby som zvládla i zvyšok pláne.

//nad kopcami

Strana:  1 2 3   další »

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.