
//Nad kopci
Až teď mi došlo, že jdu špatně. Koukal jsem směrem k hoře a uvědomoval si, že jsem se někde musel prostě otočit na špatnou stranu. Nejspíš za to mohl ten kouř. Teď na louce jsem konečně viděl, kam bych měl jít. Jenomže se zdálo, že teď už je pozdě. „Ach,“ ulevil jsem si mírně bez sebemenších vulgarit. Potřeboval jsem si prostě nějak ulevit od toho, že jsem se spletl a teď už bylo pozdě jít pomáhat té smečce. Už bych jenom uklízel škody a to je k ničemu. I když… Napadlo mne, že bych se mohl vrátit a říct panu Sionnovi, jestli by nebyl tak hodný a nešel pomoci se mnou. Možná by se přidalo i pár dalších vlků ze smečky, a to by bylo rozhodně lepší, než se tam pustit na vlastní pěst.
Nedovedl jsem říct, co přesně mě žene k tomu, abych se pustil do pomoci někomu jen tak. Nebyl jsem zrovna ten, co miluje společnost ostatních, ale neměl jsem ani rád samotu. Nějak jsem prostě neřešil. Když jsem byl s někým, užíval jsem si to. Když jsem byl sám, užíval jsem si to zrovna tak. Oboje mělo něco do sebe. Oboje mě nějak nabíjelo. Pomáhalo mi to. Občas jsem potřeboval být sám, abych si uklidnil myšlenky a rozhodl se co dál. Někdy jsem ale potřeboval, aby mi někdo poradil nebo jsem se chtěl s někým jenom vypovídat. Byl jsem rád za oba stavy. Nebyl jsem proto ani extrovertem ani introvertem. Byl jsem prostě přizpůsobivý. Jako bych ani neměl vlastní charakter v tomhle ohledu. Společenský nebo nespolečenský, ani jedno na mne nesedělo. Byl jsem prostě spokojený s obojím. Bylo to možná až zvláštní. Pro někoho. Ne pro mě.
Teď jsem před sebou měl ovšem nějakou další pouť. Bylo třeba se dostat zpátky do Asgaarského hvozdu a poptat se tam ostatních, jestli se nechtějí přidat k mé výpravě a zajít do smečky na severu na pomoc. Úplně jsem se netěšil na rozhovor s více vlky, ale věděl jsem, že je to potřebné, takže jsem se prostě utvrdil a řekl si, že to nějak zvládnu. Změnil jsem směr své cesty a otočil se spíše k jihu, abych se dostal zpět do hvozdu. Doufal jsem, že teď už se nikde neztratím a podaří se mi dorazit zpět, co nejdříve.
//Kopce Tary
Až teď mi došlo, že jdu špatně. Koukal jsem směrem k hoře a uvědomoval si, že jsem se někde musel prostě otočit na špatnou stranu. Nejspíš za to mohl ten kouř. Teď na louce jsem konečně viděl, kam bych měl jít. Jenomže se zdálo, že teď už je pozdě. „Ach,“ ulevil jsem si mírně bez sebemenších vulgarit. Potřeboval jsem si prostě nějak ulevit od toho, že jsem se spletl a teď už bylo pozdě jít pomáhat té smečce. Už bych jenom uklízel škody a to je k ničemu. I když… Napadlo mne, že bych se mohl vrátit a říct panu Sionnovi, jestli by nebyl tak hodný a nešel pomoci se mnou. Možná by se přidalo i pár dalších vlků ze smečky, a to by bylo rozhodně lepší, než se tam pustit na vlastní pěst.
Nedovedl jsem říct, co přesně mě žene k tomu, abych se pustil do pomoci někomu jen tak. Nebyl jsem zrovna ten, co miluje společnost ostatních, ale neměl jsem ani rád samotu. Nějak jsem prostě neřešil. Když jsem byl s někým, užíval jsem si to. Když jsem byl sám, užíval jsem si to zrovna tak. Oboje mělo něco do sebe. Oboje mě nějak nabíjelo. Pomáhalo mi to. Občas jsem potřeboval být sám, abych si uklidnil myšlenky a rozhodl se co dál. Někdy jsem ale potřeboval, aby mi někdo poradil nebo jsem se chtěl s někým jenom vypovídat. Byl jsem rád za oba stavy. Nebyl jsem proto ani extrovertem ani introvertem. Byl jsem prostě přizpůsobivý. Jako bych ani neměl vlastní charakter v tomhle ohledu. Společenský nebo nespolečenský, ani jedno na mne nesedělo. Byl jsem prostě spokojený s obojím. Bylo to možná až zvláštní. Pro někoho. Ne pro mě.
Teď jsem před sebou měl ovšem nějakou další pouť. Bylo třeba se dostat zpátky do Asgaarského hvozdu a poptat se tam ostatních, jestli se nechtějí přidat k mé výpravě a zajít do smečky na severu na pomoc. Úplně jsem se netěšil na rozhovor s více vlky, ale věděl jsem, že je to potřebné, takže jsem se prostě utvrdil a řekl si, že to nějak zvládnu. Změnil jsem směr své cesty a otočil se spíše k jihu, abych se dostal zpět do hvozdu. Doufal jsem, že teď už se nikde neztratím a podaří se mi dorazit zpět, co nejdříve.
//Kopce Tary