Probudila jsem se do zimy a ticha. Musím uznat, že to ticho mi bylo dost nepříjemné. Ale zase jsem si říkala, že jsem byla dost blízko smrti, takže je to možná pozůstatek. A těšila jsem se, až to skončí. Vstala jsem a oklepala si kožíšek. Bylo na čase se vydat dál a zkusit nějak pročistit uši. Udělala jsem pár kroků a došlo mi, že neslyším ale vůbec nic. Jakože ani svoje kroky nebo vlastní dech. "Vauuuu," pokusila jsem se zavýt, ale dosáhla jsem jen toho, že jsem se rozkašlala. Krk jsem měla podrážděný a paradoxně vysušený, protože jsem potřebovala napít. I když jsem před svým omdlením spolykala hektolitry vody, krk jsem měla suchý. Nic to však neměnilo na tom, že jsem neslyšela ani hlásku. Taky tady přestává být legrace. Sakra, tohle přestává být sranda. Jsem v loji. Sluch byl mojí součástí, nemohla jsem o něj jen tak přijít.
Začínala jsem mít poctivý záchvat hysterie, takže jsem se rozběhla bezhlavě nějakým směrem a bylo mi jedno, co tam najdu.

// Nad kopci

//Borovicová škôlka
Dát si za 24h závod s niekým/niečím skrz Bor. školku, Trav. výšiny, Les pod horiz.

Hoci som zostala uchvátená nádherou toho lesa borovíc, ich nadstromové rozmery mi však vôbec nepomohli v behu. Ba naopak, raz som sa nevedela v rýchlosti rozhodnúť, ktorým smerom za zvieratkom pobežím a skoro som si odrela nos. Ale ja ho vidím, vidím ho... vidím... tam! Trhlo mnou a obrátila som hlavu. To malé stvorenie muselo mať zo mňa skvelé ráno. Ani mi dokonca neprišlo, že panikári. To by mi sústavne nevystrkovalo ten svoj chvostík s čiernym koncom pred oči! Teraz to už musím chytiť, lebo bude po raňajkách, uvedomila som si a náhle na to, mi stiahlo žalúdok so zvukom prázdna.
Jedla som naposledy vo svorkovom lese, takže som nemala na výber. Závod pokračoval na pláň, kde dokonca aj z vysokého snehu trčali dlhé trsy trávy. Ako inak, než ešte lepšia schovávačka pre malé, veľmi obratné zviera. Verila som však svojim schopnostiam, natiahla si ešte raz chrbát a skokmi prekonala najviac zaviate úseky. Stačil mi zas provokatívny chvost, ktorý vykukol z trávy a mohla som bežať. Priblížila som sa a šla po maličkých stopách a tuneloch po koristi. Na šťastie pre mňa asi spanikáril, pretože som ešte viac pridala a dobehla na jeho úroveň. Začal skákať do zasnežených kopcov trávy, čo ho prezradilo.
Ja som v duchu však tak vypla, že som si neuvedomila blížiaci sa les predo mnou. Bolo nutné celkom spomaliť. A kurňa, nepredbehla som ho? Je za mnou? Chytil ma zmätok a prudko som sa otočila, stratila rovnováhu.

//Les pod horizontom

//Loterie 88

Pod svýma nohama jsem udusávala sníh, což bylo něco, co jsem dělala posední dobou docela často, abych se zaměstnala, když jsem jenom tupě stála. Chtěla jsem udržet krev v oběhu, abych nemrzla a nebyla ztuhlá, až se zase někam vydáme. Byla vážně zima, i když bylo vcelku pěkně a na otevřeném prostoru to bylo docela sot nepříjemné. Co jsem však mohla dělat.
„Ale teď tu máme jenom sníh a mráz,“ vydechla jsem dlouze na poznámku od Wizku, že všude můžeme najít něco zajímavého. Možná ano, kdyby bylo léto a o místo nám odhalilo, v čem je jiné a kouzelné, ale takto? Těžko poznat jednu zasněženou louku od jiné, když všechny pod sněhem vypadaly zcela stejně. Ale pak Wizku dodala, že je ráda za jejich nudnost a obyčejnost. Vzpomněla jsem si, že toho zažila docela více než já, takže jsem se nad tím lehce zasmála, když mi to došlo a raději jsem ještě jednou přešlápla.
Sledovala jsem ji, jak se rozhlíží okolo sebe a vybírá další směr, zajímalo mě, kam se vydáme. Vyšla jsem za ní, zase o dva kroky lehce dozadu, jeden krok od jejího těla, abych jí dala osobní prostor a nenarušovala ho. To by bylo nepříjemné i pro mě, ale zase jsem se nechtěla moc vzdálit, protože... jsem byla paranoidní, že bych se mohla ztratit. To mi zůstalo z doby, kdy jsem byla hloupým vlčetem. Teď jsem stejně hloupá dospělá.

//Borovicová školka

//Loterie 87

//Nad kopci

Styděla jsem se, že jsem cokoli řekla a uvedla zrovn Wizku do takové situace. Zeptat se na to někdo mě, nikdy neodpovím, možná bych se podhrabala do pekel nebo zabodla hlavu do sněhu do chvíle, než by roztál nebo by ten druhý neodešel, protože na tohle bych neměla. Nikdy bych ze sebe nevysoukala odpověď... Ale Wizku ano. Byla tichá, ale... kladná. Souhlasila s tím. Něco takového se jí stalo. Koukla jsem na ni, měla jsem... otázky, ale nemohl jsem je říct nahlas. Třeba mě zajímalo, kdo to měl být, ale velká šance, že ho znát nebudu a těžko by mi to řekla. Takže jsem se raději kousla do jazyku a šla jsem dál, vybrala jeden náhodný směr z těch kopců a doufala, že z nebe spadne asteroid, který mě zabije a všechno bude v pořádku.
Jenže se stalo to, co předtím... Navedla jsem nás na prostou louku, ne moc zajímavou, prostě úplně obyčejnou. Zastavila jsem se, rozhlédla jsem se okolo, zvedla jsem i hlavu k nebi, které se ztmavovalo, ale tentokrát nebyla žádná hluboká jeskyně, která by nás ochranila před nočním mrazem. Čekala jsem, jestli třeba uvidím nějakou hvězdu a nějak ze mě vypadla i spíše řečnická otázka, kterou jsem chtěla... uvolnit situaci, kterou jsem tolik napínala. „Čím to, že vybírám místa, která jsou tak... nudná?“ optala jsem se. Sklopila jsem hlavu, obloha mi toho moc nenabídla. Místo toho jsem se podívala na Wizku a lehce pohnula hlavou. Byla na řadě.

<--- les nad Horizontem

Extra 5
Les konečně opustili, takže se na ně zase pořádně rozpršelo. Savior se špitál někde vzadu a asi přemýšlel nad životem brouka. Lennie kvůli tomu počasí v duchu už neskutečně soptila, ale nedalo se nic dělat, tohle všechno byl její dokonalý nápad a naprosto se za to nenáviděla. Mohli teď být někde v suchu a těle, no ona si řekla, že je čas na putování století a pořádně si to tu užili. Kdy zase budou mít tolik času někam takhle putovat? Nejspíše už nikdy nic takového nepřijde. Budou muset živit vlčata a poslouchat otravný krákání Cynthii. Na tohle se celý život těšila, až ji bude nějaká idiotka buzerovat. Vůbec nechápala, co se sakra stalo, že vůbec něco takového dopustila. Měla ji nechat chcípnout dokud mohla a nezajímat se o to. Bylo by to tak lepší a nejspíše by nikomu nechyběla. Neměla žádné přátele a nikdo ji nějak extra neměl rád, proč tu stále ta vlčice je a proč dostala druhou šanci? Aby byla delta? Tfuj na celý hierarchní systém. Kdyby bylo po jejím, vypadalo by to úplně jinak. Jenže protože je Savior suchar a už si užil vše a vše zažil, nebude mít zase Lennie nic. Vlastně ano, bude mít vlčata, která ji Život vezme a Styx sežere. Teď už byla návštěva Smrti nevyhnutelná. Co musí udělat pro to, aby mohla v noci klidně spát bez strachu o to, aby se neprobudila a nezjistila, že jsou vlčata mrtvá. Nejspíše teď věděla, co udělá. Jenže Savior by s něčím takovým určitě nesouhlasil. Naštěstí co oči nevidí, to srdce nebolí. Jednoduše mu to neřekne a bude dělat, že nic neprovedla. "Všechno bude v pořádku, Satani. Jednoho dne budete trýznit ty životně nedůležité kretény tak, že potěšíte i samotnou Smrt, to vám slibují!" řekla odhodlaně směrem ke svému břichu a ušklíbla se.
Byla si jistá, že to bude ještě velmi zajímavý rok pro všechny zúčastněné. Nejhůře z toho pravděpodobně vyjde Savior, který bude proklínat den, kdy se rozhodl Lennie ubytovat Lennie před deštěm kdesi na náhorní plošině. Jenže teď je moc pozdě a bude to muset zvládnout. Ostatně na to není sám. Má Lennie a taky neurčitý počet malých antikristů, kteří se již velmi těší na svět.
Konečně ji doběhl i Savior a mohli pokračovat spolu. Kdo ví, nad čím tolik dumá on.
---> Nad kopci

<- odkiaľ to idem?

V nejaký náhodný moment mi došlo, že vlastne bezcieľne počítam dopady láb na zem. Presnejšie, počítala som od nuly po sto a potom sa opakovanie v mysli začalo odznova. Jeden. Ťap. Dva.Ťap.
Labky mi dopadali postupne do viac a viac zarastenú zeme všelijakou burinou a trávou. Až som sa na okamih zastavila, kde sa to vlastne nachádzam. Na hon za zverou, že aj pľúca kolabovali, som tam spadla a zamotala sa mi laba v podobnom bordeli, či vlastne spleti zelene. Len opatrne a všetko je v pohode. Tri. Štyri. Ale prestaň už rátať hlava, sakra, zanadávala som si a pre lepšie uvoľnenie napätia vyštekla popri chôdzi aj nahlas do éteru územia, po ktorom som lozila ako pavúk po hrboľatej zemi. Hore a dole, tu obísť, tu som sa sem tam stratila vo vysokej tráve aj ja. Ale tie kopčeky, ktoré mi prechádzali pod nohami boli vlastne aj celkom prospešné, bolo vidieť ďalej.
Akonáhle sa však začal zdvíhať otrasný a zlo veštiaci vietor, neváhala som a okamžite zamierila k zhluku stromov... alebo k nepriechodnej húštine?

-> Borovicová škôlka