<< Území mimo Gallireu

Vesele jsem cupital přímo za nosem, zabrán v myšlenkách. Už nějakou tu chvíli jsem na nikoho narazil. Jak je to jenom možné? Zastavil jsem se a usilovně se snažil vyluštit tuto zapeklitou hádanku. Hrklo ve mě, když jsem si uvědomil, co by tuto skutečnost mohlo mít za následek. Opravdu, je to tady. Všichni kromě mě zmizli. Vypařili se. Je to naprosto jasné. Zoufale jsem se začal rozhlížet, zdali opravdu nakonec neuvidím někoho, kdo by mi mou teorii potvrdil, avšak navzdory vynaložené snaze jsem nikoho nezahlédl. Jak bych taky mohl, vždyť jsou všichni pryč! Apokalypsa! Jímala mnou hrůza a teror. Zmateně jsem se začal otáčet kolem dokola, avšak ani toto jednání mi nepřineslo žádnou útěchu. Komu se oznamují takové události? Určitě existuje někdo, komu se to musí nahlásit. Přeci taková hrozná událost nemůže projít bez povšimnutí. Během pár vteřin se můj úděs proměnil v naději. Ať už je ten někdo kdokoliv, najdu jej ať to stojí, co to stojí.
Bez dalšího zdržování jsem se rozběhl přes traviny, netušíc vlastně, ani kterým směrem se to vydávám. Na druhou stranu ono na tom, kde začnu, nejspíš ani nezáleželo, protože šance mého úspěchu byly nejspíš všude stejné. Spokojený se svým vlastním plánem a uvědomujíc si naléhavost situace jsem ještě zrychlil, doufaje, že brzy narazím na něco či někoho, kdo by mi snad mohlo poradit, kudy se vydat.

>> Nad kopci

Když jsem se probudila, ještě nebyla taková tma, ale bylo jasné, že jsem prospala celý den. Všechno mě bolelo a dlouhá cesta si vybrala svou daň. Proboha, kdo vymyslel bolest? S povzdechem jsem se vyškrábala na tlapky a rozhlédla se. Pořád to stejné. Tráva. V dálce lesy. Pojďme hledat nové dobrodružství.
Vykročila jsem pravou tlapkou a nenechala se odradit bolestí. Všechno je v tom nejlepším pořádku a nic se na tom nezmění. Dávám si na sebe pozor Firelle. Dávám si pozor. Dávala jsem si pozor. Ale bylo to neznámé území a spousta věcí k objevování a pozorovat půdu pod nohama byla má nejmenší starost. A tak jsem skončila na zemi, s jednou nohou zaseknutou v krtinci. Dávám si pozor.
Ukázalo se, že vzdálené lesy jsou více vzdálené než jsem čekala. Když k tomu připočítáte bolest nohou, bylo to hotové utrpení. Po zkušenosti s krtincem jsem se koukala jen do země a okolí jsem vnímala jen na půl oka. Když na mě ale padla větší tma, vzhlédla jsem. Stromy. Les rovná se jídlo. Jídlo rovná se spokojený žaludek. Mohla jsem si něco ulovit i zde, ale nehodlala jsem se přizabít. Na potvrzení mi zakručelo v břiše. Jde se na to.

>> Nad kopci

//Loterie 15

Najednou jsem se zastavil a rozhlédl se. Po zloději ani památky. Předpokládal jsem, že si chtěl odpočinout. A já mu to samozřejmě nemohl zazlívat. Vlastně jsem byl rád, že se vypařil a nechal mě tu samotného. Ačkoliv se náš vztah od samého počátku zlepšil, stále jsme spolu nemohli koexistovat dvacet čtyři hodin sedm dní týdně. Jednou se možná do toho bodu dopracujeme... Možná... Až budeme oba staří dědkové... I když spíše ne. Moment. Stárne vůbec Consiliario? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Ale ihned mě napadlo, jak by to mohlo být: Smrt vlkům daruje speciální magie. Jakmile vlk zemře, magie se vrátí Smrti - a ta ji znovu může prodat jinému smrtelníkovi. Co když jsem na to teď kápl? Kdoví. Ale i kdyby to byla pravda, asi by mě to nepřekvapilo. Smrt je prostě Smrt.
Přivřel jsem víčka a dlouze se nadechl. Teplota byla stále pod nulou, ale momentálně nesněžilo. Přesto se Gallireou - nebo minimálně severovýchodem této země - proháněl velmi chladný vítr. Ten se mi bez slitování opíral do celého těla. A když jsem zavřel oči úplně, připadal jsem si znovu mladý... Jako bych stál na úpatí mých rodných hor... Matko, otče, oslovil jsem je v myšlenkách, ale jako bych se pak zasekl. Co jsem ji chtěl říci? Jsem tu. Stále jsem tu a žiji... Přežívám? Ne, žiji. Bez velkého smyslu a cílů, ale žiji. Dýchal jsem hluboce a soustředěně. Ostrý vítr mi nikterak nevadil. A tak jsem tam jen stál, dumal, přemítal a uvažoval. Soustředěně, uvolněně.
Netuším, jak dlouho jsem zde postával. Možná jen pár minut, možná celou čtvrthodinu. Široko daleko tu nebylo náznaku nikoho jiného. Pachy ani zvuky, jenž by vydávali vlci, se jednoduše nedostavovaly. Možná právě proto jsem dokázal na onu chvíli "vypnout".
Zakručelo mi v břiše a já rozevřel víčka. Čas na noční svačinku? Cosi mi říkalo, že to bude opravdu jen svačinka. Takže v úvahu připadali hlodavci, přinejlepším možná zajíci, či se špetkou štěstí menší šelmy.
Našpicoval jsem uši a přestal se hýbat. Fičení větru mi to moc neusnadňovalo, avšak matka příroda vlkům darovala velmi dobrý sluch. Při troše velkého soustředění jsem konečně pochytil malinkaté krůčky, které - jak jsem brzy zjistil - patřily myši. Nemusel jsem ani moc žvýkat; byla to prostě jednohubka. Ale jaksi se dostavil pocit, že to nebylo úplně dostačující sousto. Proto jsem se vydal dál s čenichem u země.

>>> Borovicová školka

Náš úlovok sme vytiahli z plytkej jamy a odviedli sme ho ďalej, aby sa náhodou neskotúľal opäť do jamy. Už teraz to bolo kvôli doráňaným labkám ťažké, nechcela by som si to opakovať. Krivkajúc som prešla k zadnej nohe srnca a odhryzla si z nej. Saviorovi som venovala jemný úsmev, pričom som prežúvala kus zadnej nohy. Mäso bolo šťavnaté a chutné. Nechcela som sa však prejedať, pretože ako hovoril Savior, väčšia večera bude s celou svorkou. Preto som si zo srnca zobrala len toľko, aby som dobila energiu. To bude cesta, jemne som si povzdychla. Predstava, že tohto srnca budeme musieť ťahať celú cestu naspäť lesa nebola veru pekná. Odtrhla som si z nohy posledný kúsok, ktorý som následne prehltla. Oblizla som si papuľu a kývnutím hlavy som naznačila, že som už nasýtená.
Obaja sme boli nasýtení a tak sme začali s odnášaním srnca naspäť do nášho lesa. Nasýtená som síce bola, no únavu to nezahnalo. Potriasla som hlavou, aby som zo seba striasla únava. Keby aspoň nemusím vláčiť niekoľko kíl navyše, povzdychla som si a pozrela sa na ťažkého srnca, ktorého sme ťahali za sebou len pár metrov, no prišlo mi to ako večnosť. Pred nami bola ešte dlhá cesta nepekného terénu, ktorého súčasťou bola aj rieka. Tak to som zvedavá, ako toto hebedo prenesieme cez tečúci potok, pomyslela som si a ďalej sa sústredila na ťahanie srnca. "Mohli sme z neho viac zjesť, bol by ľahší," brblala som si popod nos.

>> Nad kopci

//lot 15

Pomaly sa nám začala rozvidnievať. Vietor plašil tmavé mraky, aby sa slnečné lúče mohli dotýkať zemského povrchu. Napokon sa slnko ukázalo a celú krajinu zafarbil na červeno. Zdvihla som hlavu hore a užívala si oslepujúce slnečné lúče. Usmiala som sa a slastne povzdychla. Hneď na to začal môj žalúdok vydávať čudesné zvuky, ktoré boli znak hladu. Túžobne som pozrela na úlovok a potom na Saviora, ktorý svoju pozornosť tiež venoval zveri, ktorej som roztrhaním krku vzala život.
"Ups," spolu so Saviorom som sa zasmiala. Myslím, že to bolo prvýkrát, čo som počula Saviorov smiech. Usmiala som sa. Mal pravdu, vyzerala som naozaj hrôzostrašne. Pohľad na vlčicu, ktorej papuľa a takmer celé predné nohy boli krvavé nebol veru nádherný. "Takto by som určite zapôsobila na každého jedného vlka," jemne som sa zasmiala a zavrtela chvostom. Trocha som zosmutnela. Pripomenulo mi to, že sa v mojom živote neobjavil žiadny vlk, ktorého by som ľúbila. Niekedy som mala pocit, že ostanem naveky sama a to som ja nechcela. Zahľadela som sa na Saviora, ktorého suchý kašeľ ustál. Venovala som mu milý úsmev, keď pochvalne kývol, pričom sa poobzeral, aby sa uistil, že zvyšok stáda je rozohnaný. "Súhlasím," usmiala som sa a krivkajúc som skočila k nemu do jamy, aby som mu pomohla s vytiahnutím nášho úlovku. Kedže jama bola plytká, vytiahnuť srnca nebola ťažké, stačilo len trocha sily. Onedlho bol srnec z jamy von. Položili sme ho trocha ďalej od jamy, aby nejakou náhodou do nej nezgúľal. Ďalšie vyťahovanie by mojím zraneniam veru neprospelo.

//lot 14

Lov by prebehol úplne v poriadku, keby nenastanú nepríjemné problémy. Rýchlo sa zotmelo a na kožuchu som začal cítiť dotyky snehových vločiek. Ako vážne? pokrútila som hlavou. Nevedela som si predstaviť, ako mi pôjde lovenie počas tmy, keď mi to moc dobre nešlo počas denného svetla. Povzdychla som si a prenasledovala zranenú srnu. Srna bola síce zranená, no kopať ešte dokázala, pretože hneď ako som ju štipla do nohy, odkopla ma pár metrov od nej. Našťastie som sa hneď spamätala a okamžite po nej vyrazila.
Dívala som sa srne priamo do očí, pričom som bez prestania na ňu cerila zuby a vrčala. V jej očiach som videla strach. Dlhé nohy sa jej triasli a cúvala dozadu. Očividne som ju zastrašila. Bola správna chvíľa na to, aby som dlhonohé zviera dorazila, no neodvážila som sa. Bála som sa, že to pokazím. Preto som radšej pokračovala v zastrašovaní. Začala som pociťovať bolesť na pravej strane rebier. Srna, preblesklo mi hlavou. Hlasnejšie som zavrčala na srnu, ktorá mi svojou dlhou nohou spôsobila toto trápenie. Jemne som zakňučala od bolesti. Dosť to bolelo, možno kvôli tomu, že to bolo poprvýkrát.
Momentálne som bola v dosť nebezpečnej situácii, pretože srnča chcelo na mňa zaútočiť, avšak prišiel hrdina Savior a zachránil ma. Pomocou svojej mágie vytvoril akýsi koreň, ktorý sa omotal okolo nohy srny, ktorá následne stratila rovnováhu. Pôda pod ním sa rozsypala a on zostal ležať v jame, v ktorej sa divoko vrtel. Savior doráňal jeho šľachy, aby sa už viac nepostavil. Ťažko dýchal a kašľal. Vyzeral vyčerpane. Na to mi povedal, že ho mám doraziť. Prikývla som a krivkajúc som prišla k zvieraťu. Vydýchla som a na krku mu divoko rozhrýzla tepnu. Následne som sa s krvavou papuľou otočila na Saviora a čakala, čo sa bude diať ďalej.

//lot 13

Terén nebolo ľahké zdolať, kedže ho pokrývali kopčeky a kamene rôznych veľkostí. Pre srny to bolo však jednoduchšie. Vďaka dlhým nohám boli pre ne tieto prekážky maličkosťou. Našťastie sa tu nachádzalo mnoho kameňov a krov, ktoré srnám bránili v rýchlom úteku. Dúfam, že nám tieto prekážky trocha zjednodušia lovenie, pomyslela som si a jemne si povzdychla. Rozhliadla som sa okolo seba, aby som sa uistila, či tu nie je niekto iný, okrem nás. Našťastie sme tu boli sami. Pokrčila som nos a na Saviorov pokyn som sa vydala vpred.
Obehla som srny zľava, aby sa nestratili niekde v lese. Zahnala som ich, no nastala veľký problém. Neveľké stádo sŕn sa rozdelilo a ja som zostala stáť na mieste. A čo teraz? spýtala som sa samej seba a očami som hľadala zraneného. Nevedela som, čo ďalej, a tak som zavytím kontaktovala Saviora, ktorý mi hneď na to odpovedal. Našla som zraneného a predbehla som ho, aby sa nedostal k stádu. Hneď na to mi do mysle vbehli Saviorove myšlienky, kde mi hovoril, ako mám zranenú srnu dostať ďalej od stáda. Znelo to vskutku jednoducho a preto som sa bez čakania pustila do srny. Vycerila som zuby a začala na ňu vrčať. Bála sa, začala utekať smerom k lese, no ja som ju predbehla a štipla do nohy, čo bola chyba, pretože ma hneď zhodila na zem. Savior mal pravdu, pokrútila som hlavou a zdvihla sa zo sebe. Srna ma zasiahla do rebier, no momentálne prúdil vo mne adrenalín, ktorý tlmil bolesť. Srna sa blížila k lesu, vyzeralo to, že mi utečie, no v tom som ju rýchlo predbehla a skočila pred ňu. Vrčala som tak hrôzostrašne, ako som len mohla. Následne som zavyla, aby Savior so mnou opäť cez myšlienky komunikoval. Neustále som srnu sledovala a cerila na ňu zuby. Bola slabá a unavená, potrebovala som pri sebe Saviora.

//lot 12

Savior mi venoval povzbudivý úsmev a ja som mu ho oplatila. Cítila som sa o trošička pokojnejšie, keď tu Savior bol. Bez neho by som sotva nejakú srnu hrýzla, nie to ešte zabila. Zhlboka som sa nadýchla a naďalej pokračovala v pozorovaní neveľkého stáda. Boli sme od nich dostatočne ďaleko, takže sme ich nemohli nijako vyrušiť.
Môjmu nepokojnému chvostu venoval škaredý pohľad a ja som okamžite prestala. Očividne ho to znervózňovalo. "Prepáč," šepla som a sklopila zrak k zemi. Mala by som sa naučiť ovládať svoje pocity. Pokrútila som hlavou. Svoju pozornosť som opäť venovala stádu a Saviorovým slovám. "Dobre, chápem," prikývla som a venovala som mu milý úsmev. Bola som rada, že mi Savior dáva svoje rady. Chvíľami som sa preniesla do 'malej Luny' a predstavovala si, že toto je prvý lov s mojim otcom. Šialené, no upokojovalo ma to. Uškrnula som sa pri pomyslení, že by bol Savior môj otec. Smiešna predstava. Vrátila som sa z predstavy späť do reality. Svoju pozornosť som nevenovala ničomu inému okrem lovu. Sústredila som sa na každý jeden pohyb sŕn.
Stále som sa držala pri Saviorovi. Robila som všetko, čo on, aby som niečo nepokazila. Tak ako on, prikrčila som sa a obehla jeden z kopčekov, následne skupinku kerov a potom jemne ľahla na zem a pomaly sa plazila za chvostom môjho spoločníka. Za žmurknutie som Saviorovi oplatila milý úsmev. Zhlboka som sa nadýchla a pokračovala v plazení. Cítila som, že akcia sa už blíži. Bola som pripravená vyštartovať. Od stáda nás oddeľoval už len malý kopček. Ja to zvládnem. Stačí si iba veriť, prižmúrila som oči a čakala na Saviorov pokyn.
Saviorove tiché šteknutie nemohli prepočuť zvieratá.Tľapol ma chvostom a ja som ako on preskočila vrchol malého kopčeka, za ktorým sa stádo nachádzalo. S vycerenými zubami som začala vrčať, čo mi pomáhalo zdolať kamene, ktoré nám prekážali v ceste. Savior išiel po najbližšej srne, ktorá chcela utiecť s mladými. Ja som zatiaľ obišla srny zľava, čím som im zabránila, aby zabehli medzi stromy. Nastal však jeden problém, stádo sa začalo rozdeľovať a ja som vôbec nevedela, čo robiť. "Pomoc," zavyla som a hľadala zranenú srnu, ktorú sme si so Saviorom vyhliadli.