„Maskot? S radostí! Nějaké specifické požadavky?“ naklonila jsem hlavu na stranu a potutelně se pousmála. „Třeba ozkoušet, jaký má tvůj maskot vymazlený kožíšek?“ můj úsměv se ještě více protáhl. Na to jsem udělala krok blíž a celým tělem se o ni mazlivě otřela. Stačil tak nepatrný dotek a cítila jsem z ní příjemné teplo. V zimě ji budu potřebovat víc, než si dokážu vůbec připustit. Musím se jí držet, ať to stojí, co to stojí. A že byla zima fakt blízko. Sněhové vločky kolem nás pomalu začaly padat, i ledový vítr se začínal ozývat.
Konverzace se stočila k trvanlivosti jednorožčího masa a toho, jak nás teoreticky podfoukne a zmizí dřív, než nás vůbec napadne něco zkoušet. No, nás, heh. „No právě,“ povzdychla jsem si, zcela a naprosto vyčerpaně. Jak jinak, samozřejmě. „Aspoň víme, kde ho hledat, až na nás příjde hlad,“ zazubila jsem se na ni povzbudivě.
Obě jsme se usadila, bok po boku a vyčkávaly, až se kůň zjeví. „Hmm, ale mám to u tebe,“ koukla jsem na ni tajemně a využila příležitosti, že z ní mohu udělat mého dlužníka. Protože jestli trocha tancování znamená žvanec a spoustu mazlení, jsem pro. „Ale nechám si to na potom, aby sis na to musela počkat,“ uculila jsem se. Téma se následně stočilo k tomu, proč si hrabu díry v zemi, abych se dokázala napít. „Jednoduché to není, ale už v tom mám celkem praxi. Nedělám je bůh ví jak hluboké, stejně tak si vybírám počasí, aby byla půda celkem vlhká a měkká, ale zas aby se nebortila pod tlapama. Chápeš, je v tom trocha taktiky. A jakmile jsou díry na světě, stačí se jen zdržovat v okolí, sem tam nějaká ta údržba, výměna listí a už hloubit žádnou další nemusím,“ vysvětlila jsem a byla ráda, že to bere celkem v pohodě, ba mě i dokonce lituje. A co teprve, když mě pochválila, že jsem chytrá. Tím se trefila přímo do slabého místečka a já celá změkla. „Snažím se je brát na místech, kde nějaké znečištění moc nehrozí. Třeba když si je někdo označkuje, to cítíš hned,“ zazubila jsem se. „Když je nouze, stačí počkat na déšť a ten veškerej svinčík smyje, ale jo, je to celkem pakárna,“ natáhla jsem tlapu a opět se podrbala. Blbé blechy. „Většinou takové štěstí nemám a musím zimu přežívat nějak sama. Sem tam mi z lítosti hodí smečka nějakou tu mršinu, nebo se nějakému tulákovi zželí, ale většinu času hladovím. Nemám na zimu žádné hezké vzpomínky,“ ošila jsem se, jen co jsem domluvila. „Ale kdybys mi pomohla najít na zimu nějaký ten úkryt, byla bys naprostý anděl. Nerada bych tě ale nějak obtěžovala,“ koukla jsem na ni s nejvíc zoufalým pohledem, jaký jsem vůbec svedla. Říkala jsem jedno, no můj pohled mluvil za vše. Zůstaň se mnou. Postarej se o mě, prosím.

V periferním vidění jsem ale zahlédla to, na co jsme s Ev celou dobu čekali. Vážně existoval. Byl reálnej a stál přímo na druhé straně jezera. „Whoa,“ špitla jsem v naprostém úžasu. Jako hlad byl hlad, ale sníst tohle naprosto okouzlující zvíře? Ten, kdo by tomu dokázal jen zkřivit chloupek by byl naprosté monstrum. Neuměla jsem z něj oči sundat. Až když na mne promluvila Ev jsem se na ni koukla a souhlasně kývla. „Jasný, od toho tu je maskot,“ zazubila jsem se a pomalým opatrným krokem jsem vykročila za jednorožcem. Jen co jsme se dostaly do vzdálenosti, odkud bychom na jednodožce mohli s klidem mluvit a ne hulákat jak na lesy, nepatrným odkašláním jsem na nás upozornila, abych ho náhodou nepolekala. Jen co se otočil, s úžasem jsem si přeměřila jeho rok. To je mazec, pomyslela jsem si. „Krásný zimní večer,“ poklonila jsem se uctivě a koukla jedním okem po Ev, aby udělala totéž. Chtěla jsem ještě dodat uctivé "pane", ale nehodlala jsem předpokládat, že má jednorožec pohlaví. Urazit ho takovou pitomostí by bylo... no, pitomé. „Přicházíme k vám s prosbou. Ach, lstiví jezevci na nás nastražili past, nachytali nás a my a mnoho dalších nevinných vlků trpíme tím prokletím, které jsou blechy. Pomož nám, ach překrásný jednorožče a zachraň vlky Gallireiské. Na vždy budeme tvým dlužníkem,“ svůj poklon jsem ještě prohloubila, z úcty ani jednou nenavázala oční kontakt a úmyslně zněla zcela a naprosto zoufale. „Jezevci nám poradili, že jediným vysvobozením bude lektvar z mnoha vzácných ingrediencí. Jednou z nich je chloupek z tvé šlechetné… eh… zádi,“ prozradila jsem šlechetnému koni a doufala, že si z mého majestátního označení necvrkne. Protože jak jinak označit slušně zadek.

No není k sežrání? Zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. Vůbec by mi nevadilo, kdyby téhle mé poznámky využívala, kdy se jí to zrovna hodilo – pak totiž bylo jen fér, abych jí zase já připomínala její postavení rukojmí, když se to bude zamlouvat mně. A vůbec byla nějak podezřele ochotná v téhle hře pokračovat, že by se jí to snad líbilo? „To bych pro tebe měla začít vymýšlet nějaké rozkazy,“ zažertovala jsem tak napůl, „A sníst jednorožce se taky jen tak někomu nepoštěstí a my si s ním jdeme jen popovídat… vidíš, jak mě máš omotanou kolem tlapky?“ Dala jsem do svého povzdechu pořádnou dávku dramatičnosti, ale rychle jsem se zas rošťácky ušklíbla. Třeba se dozvím nějaké deep životní moudro. To by mohlo být zajímavé, no upřímně byla jsem nejspokojenější v téhle uvolnění flirtózní atmosféře. „To víš, měla bys dávat pozor, abych po tobě náhodou zničehonic neskočila,“ hravě jsem zavrčela a něžně se jí zahryzla do kožíšku, jen abych jí hned olízla.
Skoro to už i vypadalo, že máme nějakou taktiku lovu – ne, jen hledání ke zdvořilé konverzaci. Asi. Jediný náznak tuposti a klidně ho skolím i sama. Neměla jsem sice nejmenší představu, jak by se mi to mělo podařit, ale na tom mi pramálo sešlo. Stejně jako na tom, jestli to náhodou nebyl poslední kus svého druhu – to bych pak byla jediná, co kdy ochutnal jednorožčí maso a sakra! To jsem prostě musela být já a vlastně ještě Dipsi, no to mi tak žíly netrhalo. „To zní jako dobrý nápad,“ přikývla jsem a přidala se k ní, „Myslíš, že se objevuje vždycky? Nepotřebuje na to víc duhy nebo tak?“ Spíše jsem přemýšlela nahlas, začínala jsem být tím zvířetem docela zaujatá. Jen ne dost na to, abych se vzdala touhy z něj mít oběd. „A taky mi dlužíš vysvětlení, proč jsi tak zkušená v přenášení… no, pochybuju, že bys extra často nosila moč z místa na místo,“ připomněla jsem jí s úšklebkem a vyhlížela toho fancy koně.

//Jezevčí les

Něco na tom bylo. Která matka by byla natolik nezodpovědná, aby svěřila svého potomka něčemu takovému? Leda by to bylo záměrné. Ušklíbla jsem se, samozřejmě to vůbec neznělo jako něco, co bych udělala já, kdyby se nedej bože něco stalo a mě zůstalo na tlapách vlče. A vlastně se tu sem tam i poflakovalo opuštěné vlče bez rodičů, ne? To bylo taky hodně divný, skoro jako bych se ocitla v nějakém koutku pro opuštěné a nechtěné, kde se takoví zavrženci starali jeden o druhého. Vlastně to ani nezní tak zle. Zavrtěla jsem ocasem. Takový nápad se mi líbil.
Dobrá nálada se mě, spíše nás, držela i poté, co jsme opustily jezevce jejich plánování další pohromy. Byla fakt roztomilá. „No jen aby,“ mrkla jsem na ni a trochu víc se k ní přitiskla. Dokud takovou pozornost nabízí, proč toho nevyužít. Jestli mi pak zdrhne s tím koněm, tak jí to neodpustím. Zasmála jsem se v duchu. Co by z takového spojení pak bylo? Vlk s kopyty? Fakt huňatý masožravý kůň? To by bylo hustý! A jako tolik cool věcí i tohle bylo absolutně nemožný, někdo by s tím měl fakt něco udělat.
Dipsi měla další takový nápad, no, ne až tak bláznivý, ale stejně. „Jako… zkusit to můžeme,“ odkývala jsem, „Jen jestli nám bude rozumět.“ Chtěla jsem znít hrozně logicky, ani nevím, proč jsem se namáhala, když mi stejně šlo hlavně o to, že jsem takovou exotickou delikatesu chtěla ochutnat. Nicméně Dipsi měla taky dobrý point. Trochu jsem se nad tou představou zahihňala – ne, vůbec jsem právě nezačala taky chtít duhovej zadek. „Máš pravdu, zkusíme to,“ zazubila jsem se, „Ale jestli se urazí, je to na tebe.“ Nehodlala jsem si to rozházet u koně s vražedným rohem na čele. Jako by nebyli problematičtí i bez dalších zbraní. „Kde myslíš, že bychom měly začít hledat? Já bych asi zkusila nějakou vodu, kdybych byla duhová, asi bych se chtěla furt prohlížet,“ navrhla jsem s úsměvem a zkusmo zavětřila, ale vítr nevál ani trošku, aby mi pomohl. Raději jsem se teda poškrábala a vybrala si blechy z tlap. Fakt jsem doufala, že si ti druzí taky máchnou, jinak rozbrečím nejen nějakou alfu, ale taky je.

Vrátil jsem se zpátky, ale co teď? Tak nějak jsem tušil problémy. Byla tu přece smečka, kterou jsem opustil. Dcera a syn, kteří dost možná i zaznamenali, že jejich otec zmizel. A možná, čistě teoreticky, se jim mohlo i stýskat.
Musel jsem si rozmyslet, kam půjdu nejdříve. Pokud mě paměť neklamala, nejblíže jsem byl Maharským močálům. Při troše štěstí tam bude i Skylieth, a při trochu větší trošce štěstí mě nezakousne hned, jak se tam objevím. Cíl je tedy jasný.
Přidal jsem do kroku a cestou si lehce poskočil. Měl jsem radost, že mi podařilo najít cestu zpět. Ačkoli jsem tušil, že mě čeká i mnoho nepříjemných okamžiků, nebránilo mi to v mém optimismu a dobré náladě. Možná bych měl cestou utrhnout nějakou pěknou kytku, aby mi Skylieth odpustila! Je to přece samice. Stačí udělat smutný kukuč, přijít s nějakým dárkem, a je vymalováno. Tedy, když se nejedná o Weriosasu. U ní stačilo prostě říct, ať drží klapačku. Byla v tomhle kouzelně splachovací.
Ušklíbl jsem se a díval se pod nohy. Doufal jsem, že něco najdu.

//Maharské močály (přes Zarostlý les)

//Sopka přes Mechový lesík

Konečně jsem se přes sopku a lesík dostal tam, kam jsem potřeboval. Možná, že kdybych cestou sem místo pozorování netopýrů dával pozor, na nějaký zvířátko bych narazil. Idiote. Běžíš přes celou Gallireu tam a zpátky. Byl to ideální lesík. Mohly jich tu bejt stovky. Stačilo pořádně dávat pozor, bejt potichu a nezvorat to. Což byl docela náročnej úkol, pro někoho jako jsem já. I tak ale obrovskej hlad přebíjel veškerou mojí neschopnost, a byl jsem připravenej dát do toho lovu všechno. Zamířil jsem do co nejhlubší části lesa, do míst, kde jsem cestou ke zřícenině nenechal svůj pach, abych mohl začít s čistym štítem. Skoro mě to samotnýho překvapilo, jak racionálně uvažuju.
Nebyla to zrovna krátká cesta. Les byl docela obří. Určitě ne větší než Sarumen, ale měl takovej zvláštní nádech. Přišlo mi, že z z venku vypadá mnohem menší, než ve skutečnosti je, když se do něj někdo dostane. Už po chvilce jsem začal mít pocit, že chodím v kruhu. Takhle v noci a v mojem aktuálním stavu bylo všechno víc nepřehledný než normálně. Čím hlouběji jsem šel, tím víc mi všechno připadalo stejný, jako kdyby se to opakovalo. Potřeboval jsem nutně najít nějakej záchytnej bod. Cestou ke zřícenině jsem les koneckonců jenom obíhal po kraji, ale do jeho srdce jsem se zkoušet nedostal. Třeba je tady někde vstup do pekla. Nebo mi Smrt oplácí to koledování. Neměl jsem strach... zatím. Ale začínal jsem z toho bejt lehce nervózní.
A najednou můj se můj záchytnej bod jako na zavolanou objevil. Teda - než jsem si ho všimnul, ozvalo se hlasité kuňkání. Někde v dálce. Následoval jsem ten zvuk jako bludičku, dokud nezačal sílit a sílit a já věděl, že jdu správně. Někde tu byla žába. To znamenalo, že tady někde bude i nějakej vodní zdroj... možná. Nebo se jenom válí v louži, kterou tu nechal déšť.
Tak či tak jsem zvuk následoval, dokud se vodní plocha nerozprostřela přímo přede mnou. Bylo to jezírko. Přes den muselo bejt krásný, ale takhle v noci ve mně vzbuzovalo spíš... zvláštní pocity. Už od pohledu bylo jasný, že se v něm nebudou vyskytovat žádný velký ryby. Na to nebylo dostatečně velký. To mě trochu zklamalo, protože v lovení ryb jsem byl nejlepší.
Vyhlídnul jsem si místo v severní části jezírka, kde se rozprostíralo velké houští. Když tady budu chvíli dřepět, nějakej pach mě dřív nebo pozdějc do nosu trefí. Správně - byl jsem moc línej a unavenej, než abych kořist hledal sám. Hodlal jsem počkat, až mi přijde na stříbrnej podnos. Pomalu jsem se prodral hlouběji do houštiny a tam jsem si lehnul tak, abych měl výhled na všechny světové strany kromě plochy jezírka, která mě koneckonců tolik nezajímala. Takhle ve tmě nebylo skoro nic vidět, takže jsem se spoléhal na čich.
A takhle jsem čekal minuty... desítky minut... možná dokonce hodinku. Měl jsem u toho dost času přemýšlet. Třeba nad tím, jestli Styx už stačila zdrhnout na nějaký jiný území, nebo jestli doopravdy zůstala tam, kde jsem jí přikázal zůstat. V tomhle stavu se stejně nedostane daleko. Přemýšlel jsem i nad Newlinem a jeho novou partnerkou. Nad tím, co asi dělá Darkie, a jak si asi v hlavě přebrala to, co jsem jí řekl. Nad tím, kdo je Rez. Rez je jméno pro vlčici. Určitě je to jméno pro vlčici. Je to ta její záhadná kamarádka z léta. Přišlo mi, že Gallireu znám dost dobře, ale nikdy jsem neslyšel o někom, kdo se jmenuje Rez. Asi tu byla nová. Určitě jsem měl v plánu jí vyhledat a poznat. Stejně jako tu vlčici, kterou Styx tehdy údajně zabila. Jestli teda nekecala, to bylo taky dost možný. I když... jsem si nebyl jistej, jestli mi někdy Styx vlastně lhala. Možná byla naopak až bolestně upřímná. Stejně jako oba její bratři, koneckonců.
Když už jsem se válel opravdu dlouho, pomalu jsem se zavrtěl, abych si úplně nepřeležel nohy. Musel jsem tu strávit značnou část noci. V jednu chvíli jsem dokonce začal usínat, ale podařilo se mi víčka jakž takž usměrnit a odlepit je od sebe. Obě přední tlapy mě brněly a já jsem se musel dlouho vrtět, abych je začal znovu cítit. Zároveň jsem se snažil nevydat ani hlásku a nešustit u toho křovinou, ve které jsem se schovával, takže jsem u toho vypadal jako retard, kterej má nějakej neurotickej problém.
A když jsem si potom protahoval hlavu, aby mi nezdřevěněl krk, zahlédnul jsem v periferním vidění nějaké zvláštní světlo. Prudce jsem zamrkal, jestli se mi to náhodou nezdá - pořád to mohl být další z bobulových dojezdů - ale zdálo se, že to nepomáhá. Pomaličku a potichu jsem posunul nohy tak, abych při otočení hlavy viděl na jezírko, odkud ta zvláštní záře vycházela. Musel jsem přimhouřit oči, abych rozpoznal, co se přesně se to tady děje. Z jižní části lesa přicházela zvláštní postava. Nejdřív jsem si myslel, že je to třeba život, nebo nějaká jiná magická entita, ale čím blíž to bylo, tím víc mi bylo jasný, že se pletu. Nebyla to ani kořist, ani žádná příšera, která mi chce ublížit, podobná tomu hadovi v Sarumenu. Bylo to něco, co mělo siluetu divokýho koně, jenom... to bylo hubenější, a zářilo to. Když přišla bytost ještě o něco dřív, rozpoznal jsem i roh, který jí vycházel z temene hlavy. Na tu krátkou dobu, kdy se blížila k jezírku, jsem zapomněl dýchat, a teď jsem se musel potichu opatrně nadechnout tak, abych jí nevyplašil. Co to sakra...
Netroufal jsem si v tuhle chvíli myslet, že je tu zvláštní stvoření kvůli mně. Vypadalo to, že se přišlo jen v klidu napít z jezírka, a poté plánuje odejít na stejné místo, ze kterého sem přišlo. Tajil jsem dech, když jsem ho pozoroval. Bílá záře oslepovala moje oči, ale já se snažil nemrkat. Na to jsem si až moc vážil každé vteřiny, kdy byl zvláštní tvor v mém zorném poli. Myslím, že žádná chvíle v mojem dosavadním životě neubíhala takhle rychle. Sotva se napil, už byl zase na odchodu. Začal jsem se opatrně zvedat, ale houština mě zradila. Tvor zaslechl zašustění a pomalu se otočil, aby zkontroloval, co se děje. Zadržel jsem dech a už jsem se nehnul ani o centimetr. Něco ve mně - ačkoliv jsem byl normálně neskutečný hovado - mi zakazovalo byť jenom vyrušit tohohle tvora od jeho noční procházky. Nezvládnul jsem se pohnout, dokud se neotočil zpátky k jihu a nezmizel mi ze zorného pole. Potom jsem prudce vydechl, podepřel jsem se lokty o zem a udělal jsem pár hlubokých nádechů. Co to sakra bylo? Takový věci tu žijou? Co jsem... je to tajemnství? Smim to někomu řikat? Co to mělo znamenat?
Chvíli jsem zůstal v týhle nedůstojný poloze a snažil jsem se si v myšlenkách utřídit, jestli to bylo skutečný, nebo jenom nějaká moje hladová a únavová vidina. Z myšlenek mě vytrhl až pach. Zaječí pach. Pomalu jsem se začal plížit z houštiny, ale pořád jsem se plně nesoustředil. Bylo mi jasný, že jestli chci chytit zajíce, musim se rychle dát dohromady a přestat na to stvoření myslet, ale nějak to nešlo. Jakmile jsem se vymotal z křoví zpátky do prostoru lesa, ještě jednou jsem zkontroloval, že na obzoru nevidím byť jen známku té bílé záře. Až potom jsem se otočil a přiložil jsem čenich k zemi, abych lépe zachytil, kde se zajíc pohybuje.
Začal jsem se pomalu plížit k tomu místu. Zdálo se, že jde o zdravého a mladého jedince. Adrenalin, který mi vlilo do žil tohle zvláštní setkání, jsem teď hodlal použít při lovu. Jakmile se mi chudák ušák objevil v zorném poli, zpomalil jsem. Foukal silný vítr, ale naštěstí hrál v můj prospěch. Dokud mě neměl možnost zahlédnout očima, neměl možnost zjistit, že tu jsem. Všechno to foukalo z jihu, odkud přišlo to stvoření, a já stál na severní straně. Teď šlo jen o to, abych se co nejvíc potichu co nejvíc přiblížil. Když už mi přišlo, že může i přes silný vítr zaslechnout klacíky, které mi praskají pod nohama, okamžitě jsem vysprintoval směrem k němu. Pár skoků před ním jsem se rozhodl, že nejlepší bude ho 'ulovit pádem', a tak jsem naposledy skočil a doufal, že se mi povede doskočit až k němu. S tlamou jsem to moc nevypočítal, ale naštěstí se mi povedlo ho praštit přední tlapou, což ho nachvíli zdrželo, a já ho mohl rychle nabrat do tlamy. Dal jsem všechno do toho, abych mu okamžitě zlomil vaz. Potom jsem ho položil na zem, chvíli jsem se vydýchal a naposledy zkontroloval to místo, kam zmizel jednorožec. Byl pryč. Ale něco mi říkalo, že tu skutečně byl. Tohle mi nikdo neuvěří.
Pomalu jsem zvednul zajíce a vydal jsem se na jihovýchod. Byl čas se vrátit za Styx.

//Liščí nory přes Kopce Tary

Kiërb <<<

Lothiel se čertil tak dlouho, že vlastně zapomněl dávat pozor, kam ho ty jeho vlčí tlapy nesou. Ne, že by mu to nějak extra vadilo. Jen mu docvaklo, že se vlastně dostal někam, kde asi nebyl. Nebo že by si o nepamatoval?
Nakrčil nos. Došlo mu, že tady to fakt neznal. Ale což. Ničeho se nebál, tak proč zastavovat? Přeci si nedávno dal za krátkodobý cíl najít nějakou přítulnou společnost. Pupek měl stejně relativně plný, takže ke spokojenosti by mu to rozhodně stačilo.
Prodíral se hlouběji do lesa. Ač se nezastavitelně blížila zima, přišlo mu, že na tomto území to ještě dost hýřilo barvičkami. Dokonce cestou zahlédl velmi zajímavě zbarvený mech. Zaujalo ho to natolik, že se dokonce pozastavil. Odbočil od původní trasy a sklonil hlavu.
Čenichal. Vonělo to... Jako mech. Páni. Překvápko, co? Mech většinou voní jako hlína a voda. Takže ano, to je asi ten nejkvětnatější popis, který by vám byl Lothiel schopen říci o tomto konkrétním mechu. I když vlastně - vlastně ne. Ještě by dodal, že "jsou nějaký divný, protože nejsou obyčejně zelený".
"Modrá? Fialová?" zahučel. Dloubl do toho tlapou. Nic se nedělo. "Fíha, to je měkký jak vlčecí prdýlka." V ten okamžik se rozhodl. Lišácky se usmál, párkrát se protočil a ulehl. Ryšavé klubko se uvelebilo na měkkém koberečku a na následující dvě hodiny se nehodlalo pohnout ani o píď.
Po poklidném a velmi velebném šlofíku se vlk protáhl jako kočka a plouživým tempem pokračoval v hledání společnosti.

>>> Borovicová školka

<< VVJ (přes Kierb)

Cesta podél řeky byla delší, než si představoval. Řeka totiž byla snad nekonečně dlouhá, navíc se dostal zase do jakých si lesů. Lesů už měl také po krk. Nikde po cestě nenašel žádnou zvěřinu, kterou by mohl ulovit, takže začínal být zase naštvaný a protivný. Mračil se a uši měl připlesklé ke krku. Byl rozmrzelý. Byl to špatný nápad. Kdyby šla Lucy s ním, alespoň by měl nějakou společnost, ale takhle?
Nicméne to nevzdával a pokračoval dál. Občas se dostal nějak šikovně mimo les, tak hned pokukoval po okolí. Občas zahlédl něco proběhnout, ale bylo to moc rychlé a hbité. Udělalo to hop hop a bylo to pryč. To se Etnymu opravdu nechtělo řešit, zbytečně by se namáhal. Už si v hlavě sestavoval nějaké věty, které Lucy řekne, až se vrátí domů. Něco jako „má drahá, lovná zvěř spinkala!“ nebo „má drahá, nic jsem po cestě nenašel, musíme jít spolu!“. Začal se usmívat, šlápl do kroku a přísahal, že jakmile prohlédne ten poslední les támhle v dálce, půjde už rovnou domů.

>> Les pod horizontem (skrz borovicovou školku)