Norox,
53 (12.4.2020 10:32) odpovědět 
(projít Západním územím 2/10)
<< Les ztracených duší
Neopírala se o mě tak, jak jsem očekával. Vlastně po zjištění, že i moje noha je docela v háji se oddálila úplně. Teď si přijdu, že ze sebe dělám jen chudinku, když nemohu došlápnou na nohu, kterou mám mnohem méně zřízenou jako ona. Sám jsem si pro sebe nasraně odfoukl a podíval se na ni. Zase měla silný řeči a i se tak chovalo. To mě prostě sralo. Když je prostě vlk v háji, tak alespoň to přiznám, ale ona musela dělat ze sebe někoho, kým prostě není. A ona prostě momentálně není v pohodě. Ano, sice možná neumře, ale to neznamenalo, že si přede mnou nemohla bolestí zařvat, nějak si ulevit. I když projevovala jinou emoci a tu, že mě ráda vidí. Bodeť by ne, když s ní nekdo zacházel jako s kus hadrem. Olízl jsem si čumák a zastřihl uchem. Potřeboval jsem z ní pak nějak dostat informace. Nehodlal jsem to nechat jen tak být. O dalšího sourozence jsem nehodlal přijít.
Pokračovali jsme v cestě dál a blížili se k řece. Popravdě to tu vypadalo pěkně. Jako místo, kam jen tak někdo nezajde. Jenže, s čím jsem rozhodně nepočítal byl fakt, že všechen ten sníh taje a tím tak rozvodňuje řeku, která už z dálky vypadala nebezpečně. Kurva drát, fakt. Jak jí doprdele tak vymeju ránu? Zastavil jsem a rozhlédl se. Koukl jsem se očkem po ní a pak zase do dálky. Nevěděl jsem, zda v nějakém úseku bude ta voda klidnější nebo ne. Jako, rozhodně to způsoboval ten tající sníh, protože v určitých částech bylo vidět, že to ta voda nabírá. ,,Fajn, tady ti to asi nevymejem," zhlesl jsem celkem zklamaně. Hlavně další promarněné vteřiny znamenaly, že může kvůli té ztrátě krve omdlít a já nemám sílu na to tady tahat něčí tělo. I když je to moje sestra a já bych se s tím taháním fakt snažil, al nic to nemění na faktu, že tolik síly fakt nemám.
Byl jsem nasraný na sebe, na celou tuhle situaci na ty idiotské magiče. Protože mi bylo jasný, že nikdo jiný jí tohle nemohl způsobit. Měl jsem toho jejich podělanýho smrada dorazit! Otočil jsem se opět na ni a s nakrčeným nosem a výrazem, který nedokázal pořádně ukázat žádnou jinou emoci, než totální vytočenost, jsem k ní promluvil. ,,Kdo ti to udělal?" řekl jsem to celkem tiše. Hrudník se mi zvedal. A bylo mi úplně u prdele, zda se jednalo o nabušené magiče. Vlítnu jim tam a natrhám jim prdel.
Azola,
- (10.7.2019 13:39) odpovědět <<< řeka Mathaë (jih)
S rybou v tlamě jsem pokračovala po proudu řeky. Voda nebyla tak silná, abych se nedokázala dostat na břeh, ale všimla jsem si, že se dostávám k velkému, prostornému jezeru, kam zřejmě řeka ústila. Tam jsem taky nikdy nebyla! Napadlo mě, proto jsem ještě několikrát hrábla tlapami, abych nabrala rychlosti a poté se vymrštila ke břehu.
Vydrápala jsem se na souš a oklepala se. Položila jsem rybu na zem a ještě několikrát se oklepala. Bylo to příjemné, na to neskutečné dusno, které panovalo, jsem se cítila celkem dobře.
Pustila jsem se do ryby.
Po chvilce silného žvýkání čerstvého, přesto však tuhého a kostnatého masa, jsem se vydala dál. Chtěla jsem to všechno prozkoumat, až jsem úplně zapomněla na dvojici vlků, kteří mě možná následují.
>>> Mušličková pláž
Therion,
- (27.2.2019 14:16) odpovědět // Loterie 50
// Mušličková pláž
Šel jsem podél moře, dokud to bylo možné. Cosi na jeho pravidelnosti mne uklidňovalo. Na tom, jaký pravidelný chaos dokážou vlnky vytvořit. Ty také dokážeš vytvořit chaos, jestli ti to pomůže. Chaos ve své hlavě a chaos v životě ostatních. Jaká to ocenitelná schopnost. Na tom, jak se třpyt slunce vždy na moment vytratil, avšak ihned byl zpátky. Na tom, jak jedna vlnka vrážela do druhé. Ty jsi vrazil do života ostatních a nikomu se to nelíbilo. Nikomu. Pokoušel jsem se nebýt přítomný. Ne. Já jsem nebyl. Kéž kdybys nebyl doopravdy. Nebylo by pak krásně? Všem by bylo lépe. Hlavně těm, kterým jsi ublížil. A že jich bylo. Provinile jsem pohlédl na své tlapy. Stále jsem byl a byl jsem vinen za vše, co jsem učinil. Předstíraná nepřítomnost mne nemohla ochránit před tím, kým jsem byl. Zrůda.
Prudce jsem se za sebe ohlédl. Bolest, která tak náhlým pohybem vznikla, jsem nevnímal. Jsi tam? zeptal jsem se Mire a pozoroval holou zasněženou pláň za mými zády. Čekal jsem, kdy se vynoří stín. Pověz, kdy sis na ni naposledy vzpomněl? Záleželo ti na ní někdy? Nebo sis zakázal nad tím přemýšlet? zavrtěl jsem hlavou. Nikdy jsem se k této části svého života netoužil vrátit. Nepřál jsem si to. Vyhýbal jsem se své minulosti s tvrzením, že jsem ublížil. Nic víc. Žádné detaily. Žádná jména. Žádné pocity. Možná jsem ji smrtelně ranil. Zabil jsem ji, stále jsem upíral zrak na své tlapy a uvažoval, zda patří vrahovi. Jistě, že jsi ji zabil. Nebylo to taky to, co jsi chtěl? Další zavrtění hlavou. Nechtěl. Chtěl jsem... to slovo. Stále bylo těžké na něj jen pomyslet. Jakýsi symbol všeho, co si nezasloužím.
// Velké houští
Riveneth,
- (27.2.2019 11:40) odpovědět //kamenný mys (53. post +5 +4)
Zastavila som sa na kraji útesu a pohliadla na zráz, ktorý sa tiahol až k rieke. Za normálneho počasia by ma to vôbec nerozhodilo, ale v tejto chvíli som sa bála, že sa mi nepodarí zoskákať dolu. Nie v jednom kuse. Nervózne som prešlapla z laby na druhú labku. Vôbec sa mi nechcelo zostupovať dolu, ale nemala som na výber. Nemohla som totižto ostávať ani tu. Vydýchla som si, nadýchla sa a so všetkou odvahou, ktorú som nazbierala, vydala som sa opatrne zostupovať. Tŕpla som pri každom dopade labkou na skalu. Vedela som, že to nebude jednoduché, no nemyslela som si, že ten zostup mi potrvá tak dlho. Respektíve on dlho netrval, dokonca skončil i bez zranení. Avšak v mojej mysli to trvalo neskutočne dlho. Ak by sa vlk dokázal normálne potiť, bola by som mokrá ako myš. Svalstvo i kĺby ma už boleli, ale nemohla som prestať. Už mi chýbalo len tak málo!
Posledný skok som spravila dlhší, chcela som byť už čo najskôr dole. Dopad bol tvrdší, no vďaka hlbšiemu snehu sa mi stlmil. S úľavou som si vydýchla a otriasla zo seba všetok ten stres. Už som sa cítila oveľa lepšie. Spokojne som si oblizla ňufák a prešla pohľadom po krajine. Rieka bola neďaleko, o čom ma presvedčil i šum vody. Pomaly som sa k nej vydala, uužívala si ten príjemný pocit, že sa nachádzam na rovnej zemi. V zime už nelozím po skalách, pripomenula som si v mysli a dúfala, že už nebudem rovnako sprostá ako teraz. Keď som zbadala rieku, našla som miesto, kde som podišla priamo k vode. Sklonila som hlavu a napila sa ľadovej, bodavej tekutiny, ktorá však zahnala smäd. Zdvihla som hlavu, z papule mi ešte kvapkala krv. Naproti brehu som videla les, ktorý sa črtal v diaľke. Žeby som sa tam šla pozrieť? Spýtavo som sa pozrela pred seba, až som sa vydala nakoniec cez rieku na druhý breh.
//les stratených duší
irkalla,
- (12.9.2018 12:34) odpovědět // zlaták cez plošinu
Srsť sa mi naježila a svalstvo v celom tele naplo, keď som sa opäť dostala z pod ochrany stromov. Mala som toho na rováši veľa a tak každý jeden vlk mohol byť mojim nepriateľom. Bohužiaľ. Sama som nevedela, komu som uškodila alebo ublížila. Za tie roky som to ani nevnímala už. Zbytočnosti si predsa nemáme pamätať. Zaberajú nam totiž veľa úložného miesta! Potriasla som hlavou a pozrela sa na les, či ma niekto nesledoval. Potešila by som sa, ak by to bol Avilio, ale bohužiaĺ tam nebol nikto. Ani len on. Povzdychla som si a pokúšala sa prejsť planinu skôr, než sa ukáže iná živá duša v mojom okoli. Nemala som chuť sa s niekým baviť. Ako vlastne stále. Odfrkla som si a zašvihala podráždene chvostom. Zaujala ma však voda, ku ktorej som sa blížila. Naozaj obrovské jazero!
//mys
Awarak,
- (20.8.2018 21:49) odpovědět 
<< Mušličková pláž
Putoval déle než měl v plánu. Myslel si, že je to mnohem blíž. Alespoň z pláže se mu to tak zdálo. To ho v cestě však nijak nezastavilo. Brouzdání vodou se zdálo naprosto bezpečné a krásně ho to osvěžovalo. Jen ta společnost mu trochu chyběla. Přišlo mu, že se pohybuje v místě, kde žádní vlci nežijí. A přitom, když jsem sem přišel jsem nějaké potkal. Nebo aspoň myslím, že jsem jich pár potkal. Nebyl si jistý, kolik vlků potkal, protože mu vzpomínky trochu splývaly dohromady. Ale měl pocit, že čím vzdálenější byla minulost, tím byly vzpomínky jasnější. Už si ani nedokázal vybavit jména těch vlků. Měl bych někoho potkat.
Rozhlédl se, ale ve tmě toho moc neviděl. Mohl klidně stát poblíž vlka, koukat přímo na něj a nevšiml by si ho. Měsíc mu moc nepomáhal, protože svítil zrovna na druhou stranu. Rozhodl se, že se vydá k velké skále, kterou viděl zase o kousek dál. Sice to mohlo být nebezpečné ve tmě, ale doufal, že mu bude měsíc svítit na cestu.
>> Kamenný mys
jackie,
18. (31.12.2017 14:04) odpovědět ->Mušličková plážička (Mušličková pláž) //Stále pod vlivem Osudu.
Klusínkovala jsem směříčkem, kterým jsem viďánkovala vtékánkovat nějakoučkou řečičku. Už jsem měla opravdu velikoučkou žízničku. Abych si pospíšínkula, tak jsem více zrychlínkovala. Běhánkovala jsem rychloučce a užívala jsem si ten pociteček. Tu volnůstku. Nade mnou zářičkal měsíček a hvězdišišky. Oblohánka byla krásňoučce čisťounká a jasňounká. Do mých plíceček proudínkoval čisťounký, studeňounký vzdoušek. Lehounce mě štípánkoval, ale mě to nevadínkovalo.
Když jsem se konečňoučce přibližánkovala k říčce, rychloučce jsem skloníčkvala hlavinku a nabumbala jsem se. Byla studeňoučká a mě to nebylo moc příjemňoučké. Schválňoučce jsem se pokusínkovala zasoustředínkovat na svou magičku. Pokusínkovala jsem se vodu zahřinkat v tlamičce na normálnínkovou teplotku, aby při polknutíčku nestudinkala. Díky tomuto jsem se nabumbala opravdu dobrounce.
Při zvednutíčku hlavinky jsem se rozhlédnulínkovala okolo sebíčka. Necítínkovala jsem tu žádňoučký vlčíščí pášek. Všude jinďounce zatím ano. I když slabounce, ale přeccičce. Ale tadínce? Nic. To je trošínku strašidelňoučké. Rozhodínkovala jsem se odsudínkud odejínkat. Možňoučko k tomu majínkají dobroučký důvodeček, pročínpak sem nechodínkují. Nebudínkuju pokušínkovat své štěstíčko. Opět jsem se tedy pomaloučku rozchodínkovala, tentokrát směříčkem proti proudíčku říččky.
-> Veliké houštíčko (Velké houští)
