// Les ztracených duší
Hranice - Ústí

Tiše jsem kráčel a nechal bublinku, aby se nám postarala o zábavu. To jí samozřejmě příliš nešlo, poněvadž zatím se její novorozenecké schopnosti zakládaly pouze na poletování a občasném zatřesení, ale to vůbec nevadilo. I tak jsem byl ale moc rád, že mi dělá společnost. Takhle uplynula nějaká doba, než jsem znovu promluvil. "Omlouvám se," zašeptal jsem nakonec a nervózně se usmál. "Totiž!" dodal jsem, tentokrát už o něco hlasitěji, "Je mi moc líto, že jsem nemluvil. Já- byl jsem- zamyšlený! Hodně jsem nad něčím zamýšlel! Přemýšlel se! Přemýšlel jsem a zamýšlel se! Víš, já- mám takovou kamarádku, která se nyní nemá moc dobře a... napadlo mě! Co takhle, kdybychom jí udělali lépe? Víš, ona je taky v Sarumenu, spí ve Skalisku! O tom jsem ti ale už říkal. O tom, jak je ve skále. Ale! Je tam tahle má kamarádka! Ona je vlče, to jsem ti taky vysvětloval, co znamená, ale... brzy dospěje! Víš, už není úplně malilinkaté vlčátko, je to spíš... spíš taková slečna! A tak přemýšlím, co by jí mohlo udělat radost! Úplně mě to přemýšlení ztrhlo, proto jsem nemluvil. Co si myslíš? Totiž! Co myslíš, že by byl takový hezký dárek pro ni?" zeptal jsem se a zvědavě si bublinu prohlížel. Mistr Nafoukánek toho opravdu moc nenamluvil, vlastně nenamluvil nic. Ale když jsme dali hlavy dohromady, totiž tu moji, tak se nám stejně přemýšlelo lépe. "Co bychom jí jen mohli dát! Co by ti udělalo radost, kdybys dospěl? Něco dospěláckého? Neee, to neee... chce to něco, co by jí dělalo radost pořád! Něco... něco jako cibuli!" zaradoval jsem se a začal se po nějaké rozhlížet, i když to jsem měl vlastně dělat už předtím, poněvadž tohle nebyla první cibule, co jsem ten den slíbil. "Podle mě cibuli ještě nikdy neviděla! A mohl by to být zajímavý dárek! Ale- ale asi ne hlavní. Ale mohl bych jí přinést cibuli! Asi by se ale rozplakala. Ale smutná by nebyla! A cibule, cibule je-" přestal jsem mluvit, jak jsem musel plnou pozornost věnovat ohromenému zírání na rozbouřenou řeku, co se vlévala do moře. "Fajn," polkl jsem a popoběhl blíže k řece. Bouřila se a byla rozhodně nejšedošpinavější, jakou jsem kdy viděl. "Jak tohle přejdeme?" zeptal jsem se a naklonil hlavu do strany.
V okolí nebyla žádná věc, která by nám pomohla přejít, takže mi zbývala jen jediná možnost. "Magie!" zaradoval jsem se, aniž bych si byl jistý, jak ono slovo mistrovi vysvětlit. Rozbouřená řeka se zastavila. Nehybně stála, pevná jako skála. "Můžeme přejít!" oznámil jsem svému společníkovi a vesele se vydal vpřed, přímo přes ztuhlou řeku. Teprve když jsme byli oba v bezpečí protějšího břehu, řeka se znovu vrátila ke svému bouřlivému pohybu. "Tohle byla magie," vysvětlil jsem čistě pro přesnost a pokračoval v našem putování.

// Bukový sráz

//Kamenný mys

Hormonálne výlevy evidentne utichli. Počul som za sebou len nastvane kopanie do kamienkov, ktoré sa nám kotulali pod nohy, akonáhle skalnatý mys klesal k rieke a my taktiež. Sem tam som v poryve vetra zachytil nejaké to protivné slovo či ohyzdnu nadávku z papule vlčice, ktorú sa mi podarilo očividne nahnevať do takej miery, že prestala komunikovať úplne. No dobre, veď teba to raz prejde, povzdychol som si a rezignoval. Nemalo cenu sa s Lennie handrkovat, ako sa napokon ukázalo. V jej momentálnej nálade mi neuznala akékoľvek slovo a miesto odpovedí, ktoré by aj boli zrozumiteľne, si zakaždým len niečo zahundrala. Z toho celého tichého rozhovoru pri zostupe zo skál som rozume akurát tak to, že ona nie je Siana. "To je očividne, keď nie si biela a si živá," podotkol som mrzuto a naschvál mal posledné slovo. Nikdy som ju s bielou, mrtvou vlcicou neporovnaval, veď ako by som mohol. Zrovna spomienky na bielu vlčicu som sa roky snažil vytesnit z hlavy a aj by sa mi to podarilo, keby mala troj farebná možno kus empatie voči bolestivým spomienkam. Veď každý vlk vedel ze to, čo bolelo a boli len tak ľahko neprestane, zavše ak mi niekto pripomenie niečo v súvislosti s takou spomienkou.
Povzdychol som si do kvilenia vetra, ktorý nám aj tak neumoznoval pohodlný rozhovor. I keby som jej niečo povedal, nepočula by ma. Alebo áno a len zas vracala, tak to nemalo zmysel.
Počúval som teda radšej iba okolie. Nezdalo sa, že by aj iní vlci boli tak dobrodruzni, že by sa vydali na výpravu za tohto hrozného počasia. Počul som len vytrvalé bubnovanie kvapiek dažďa o kameň, ktorý vystriedala postupne hlina a blato, pretože som cestu k ustiu rieky našiel len na okraji bukového lesa. V najstrmšom úseku som prudko spomalil, pretože som si na klzkom blate skoro podvrtol labu. Ak bola Lennie príliš zahlbena vo svojich myšlienkach, pripadne nepozorna, mohlo sa ľahko stať, že ju naraz o mňa mohol spomaliť v pohybe.
Priblížili sme sa k ustiu rieky do oceánu. Aj skrz dážď bolo vidieť rôzne druhy modrej až tyrkysové, čo sa sfarbenia rieky týkalo, ako sa spájala s oceánom. Chvíľu som sa na ten výjav díval, pretože som tu priamo predtým nebol. A roky netušil, že práve rieka Mahtae sa vlieva do mora.
Ozvala sa poznámka ohľadom toho hloupého Duncana. Vraj bola ako duch počas tej magickej sarady na jeseň a on s nou, tKze som si z toho vyvodil, že jednoducho cestovali spolu. "Ja by som tie jeho reči nemohol zniesť," priznal som úprimne, pomerne neutrálnym a pokojným hlasom.
Ostala tu však otázka, ako prejdeme skrz rieku, ktorá bola statočne rozvodnena. "Aši môžem márne dúfať, že by si mala mágiu vody?" povzdychol som si a ani neočakával odpoveď. Tak to vyzerá, že buď sa necháme splachnut, alebo niečo zas vymyslím, zamyslel som sa a chvíľu zmenil smer, šiel naspäť na sever pri koryte, ktorého vyliať voda mi na brehu macala laby od blata.
Napokon sa mi podarilo nájsť užšiu časť rieky, ktorá sa rýchlym tempom zlievala s morom. Na tomto mieste začalo z jedného aj opačného brehu rásť rastlinstvo a korene, ktoré sa postupne spojili v strede rieky a prepletli do niečoho ako siete, takže vznikla zábrana, v ktorej sa začal zachytávať všetok prírodný neporiadok, ktorý so sebou rieka usilovne ťahala až od severu. Nějaké kusy dřeva, konárov, nějaká mŕtva ryba, ktorá prežila ako skamenelina predtým pod ľadom.
Opatrne som položil laby do vody až po členky stále stojac brehu a opatrne sa pokúsil rybu vysloviť. Necítil som, že by smrdela viac ako obyčajne ani sa nedala byť dlho mŕtva. Položil som ju na žltú trávu, ktorá ešte nebola pod vodou s veľa významným pohľadom na Lennie. Ak chceš, je tvoja, prehodil som len v hlave plne si uvedomia, že si rozprávam sám pre seba. Chvíľu som pozoroval prúd a náhle si uvědomil, že vlčica by sa nemala pod chladiť a ani úplně ponoriť. Spleť rastlín a koreňov mi nevzala takmer žiadnu energiu, takže som sa s pvzdychom rozhodol pre lepšie a viac rafinovane riešenie, hoci nič iné mi na um neprišlo. Pôda pri koryte sa začala droliť a ponarat pod hladinu vodnú, ktorá sa rozšírila o niekoľko desiatok metrov. Zem sa prepadla na miestach mimo nás, takže som rozšíril celé koryto v jeho pôvodnom obdlzniku tak voda klesla aspoň na chvíľu na úroveň sotva brucha. Překvapene som zalapal po dychu, pretože až takýto masívny prepad pôdy vzal naozaj citeľne energie. "Rýchlo, kým voda nestupne," vyludil som zo seba chraplavo tlmiac kašeľ a počkal, kým vlčica s rybou ebo bez prejde prvá.
Napil som sa kalnej vody, ktorá nižšie chytala taky pekný odtieň a skripajuc zubami vošiel do rieky, ktorá má hneď strhla, až ma zachytila zábrana z konárov a koreňov, takže popri nej som zabral a plával, ignorujúc fakt, že na vetre vonku mi bude potom zima na kost. Ak sme sa chceli dostať bezpečne na pláž, nebolo na výber. Voda sa totiž po prechode Lennie vracala na svoju púť do mora namiesto mojej zátoky, ktorá tomuto územiu po novom pribudla.

//Mahtae juh

(bez urážek a konfliktů 5/5)

Vypadala, že se hodila do normálu. Normálně reagovala tak, jak by si každý představil, pokud by něčím takovým prošel. Hlavně si konečně plně uvědomovala všech těch následků a toho, co se jí vlastně stalo. Bylo mi ji líto, ale tohle byl prostě život a život je zrovna na nás tou největší bestií. Rozdělil vlky na naprostý debily a na nás, co trpíme kvůli debilům. Prohodil jsem ocasem a odfrknul si. Potřeboval jsem nabrat síly a stát se silnějším. Pro sebe, ale i pro ni, protože těm debilům musím natrhnout prdel. Ti, co jí to udělali, si podepsali rozsudek smrti. Nemohl jsem se té hořkosti zbavit. byl v mém krvi a navždy zůstane.
Styx se sebrala a docela vratce se vydala za mnou. Drželi jsme spolu docela tempo, což bylo fajn, i když jsme oba byli docela v na nic situaci. Pak se zeptala, co se mě stalo. Zastřihl jsem uchem, které bylo natrhlé. ,,Ale, porval jsem se s jedním magičem. Natrhl ucho a prohloubil ránu na noze, protože jsem chtěl sežrat jedno malé bílé vlče. Za to jsem mu ale vyškrábal oko. Myslím, že utrpěl mnohem víc," zasmál jsem se. Na tváři mi zůstal úsklebek a tím jsem tak trochu cenil zuby. ,,Hlavně, že vypadal strašně nabušeně. Po celém těle měl zelené žilky a byl černobílý, jenže byl totálně nemotorný. Jako by neuměl bojovat," odfrkl jsem si. A svou nemožnost si kompenzuje magiemi. ,,A pak jsem potkal další vlče nedaleko jedné smečky, jenže tam byla nějaká staruše, co mi zamordovala kotník," naštvaně jsem odvrátil zrak.
Pokračovali jsme dál nemotorně v cestě za řekou. Šlo nám to pomalu, ale neštěžoval jsem si. Nechtěl jsem na sestru tlačit a pospíchat. Kam bych vlastně taky šel. Neměl jsem tu své místo, kam bych se vracel. Ale mohli bychom si nějaké najít, mít nějaké naše vlastní útočiště. Byl to krásná myšlenka, ale ta musela počkat. Nejdřív jsme se museli dostat do lepšího stavu. Oba. Jemně jsem do ní drcnul, aby se trochu usmála. Popravdě jsem byl nesmírně rád, že jí tady mám. ,,Myslíš, že se tu potuluje i někdo další z naší rodiny?" pronesl jsem jen tak na prázdno s pohledem zaměřeným před sebe. Bylo by fajn, kdybychom se zase všichni sešli a bojovali proti tomuhle světu, do kterého jsem se narodili.

>> Bukový sráz

(bez urážek a konfliktů 4/5)

Dal jsem poslední zbytky na její ránu, když jsem si všimnul, jak jí kmytají víčka. Pravděpodobně se jí zdála nějaká noční můra, jelikož se jí zrychlil i dech. Chvíli jsem se na ní díval a přál si, abych jí z toho vytáhnul a mohl jí pomoci, ale ona ten spánek potřebovala. I když se nacházela na místě, kde se jí nelíbilo. Opatrně jsem na její hlavu dal svojí tlapku. Byla docela horká, ale rozhodně nehořela. Pravděpodobně jí ten sníh trochu schladil. Byl jsem rád, že alespoň něco pozitivního. Jenže stále byl její stav žalostný. Taková díra v hlavě bude srůstat dlouho a ta jizva na noze je fakt hnusná. Rozhodl jsem se na to dát taky nějaký sníh, jenže to se probudila a hned měla otázky, co jsem jí to nakydal na hlavu. ,,Bylinky," řekl jsem jednoduše a bez dalších řečí jí opartně dával sníh na ránu na noze. ,,Tohle potřebuje taky schladit," pronesl jsem tak nějak bezduše. Jako bych to spíše říkal sobě. Rozhodně jsem potřeboval dát i ty bylinky na tuhle ránu. Aby se nějak rychleji zahojila. Dokulhal jsem tedy ke zbylým bylinkám, utrhnul je a přinesl je k Styx. Teď už jsem to v hubě nerohňácal, jen jsem položil ty velké lístky na tu ránu. ,,Neptej se, jak to vím. Tuhle kytku jsem si dal na svou ránu a pomohla. Risk je někdy zisk," řekl jsem dřív než se mohla vůbec zeptat, kde jsem se to naučil. Život naučí, jen život. Byl jsem se svým dílem spokojený. Trochu jsem poodešel a podíval se na to z dálky. Bylo by lepší, kdyby byla v pořádku, ale takhle to taky šlo. Alespoň jsem jí mohl ty její rány nějak ošetřit. Kouknul jsem se na ní a čumákem jí jemně drcnul do tváře. ,,Než mi řekneš, co se ti všechno stalo, nepůjdeme se napít? Musíš mít po tomhle všem žízeň." Vlastně jsem se jí neptal. Byla to jasná věc, ale tahat jsem jí nikam nechtěl. Ale pokud se má napít, musí po svých. ,,Možná, když půjdeme trochu podél řeky, bude to tam klidnější," zauvažoval jsem nahlas. Snad jí ale nebude vadit, že někam vyrazíme. Možná by potřebovala více odpočinku. Začal se ve mně probouzet starostlivý bratr. Nasraný jsem byl stále, ale musel jsem to trochu potlačit i kvůli ní. Nejdřív se o ní musím postarat, a pak zabít ty idioty, co jí to provedli.

(bez urážek a konfliktů 3/5)

Stále se usmívala a chechtala snad ke všemu, co jsem řekl. Měl jsem chuť jí tu hubu něčím zalepit nebo zamotat, jenže to by pak chrochtala a dělala jiný posty, což bych nevydržel už vůbec. Ale dávat jí to najevo jsem nehodlal. Přeci to jen bylo kvůli tomu, že ztratila tolik krve. Sníh se jí roztékal na kebuly, protože jí tutově měla teplou. Sahat jsem jí na to nechtěl, ale doufal jsem, že každou chvíli se nějak hodí do pohody. Možná bych přeci jen moh zkusit najít nějakou bylinku, rozkousat jí v hubě a dát jí to na ránu. Třeba by to pomohlo. Ale jakou? Nebyl jsem v tom vůbec zdatný. Sice jsem měl asi minule dost štěstí, že jsem si na ránu dal tu správnou, ale u Styx jsem nechtěl tolik riskovat. Už takhle byla dost v prdeli, a kdybych jí tam flusnul něco, co by nebylo ok, ještě bych jí to více zesral.
,,A kdy já věci osobně neberu, hm?" prohodil jsem na její poznámku. Pokud se to týkalo jí, týkalo se to i mě. Pokud na ní hodlají útočit smečky, budou muset zaútočit i na mě. Byla by blbost jí v tom nechávat samotnou. Byli jsme přeci sourozenci a mi prostě držíme při sobě. Na život a na smrt. A já nehodlal dopustit k tomu, aby mi jí někdo zmordoval. Už jsem si tě našel a taky si tě udržím. Znovu jsem jí ztratit nechtěl. Byla to pěkná blbost si jít každý po svým. Koho to kurva napadlo? Z myšlenek mě vytrhlo její zasmání a poznámka, že se poseru z toho, co mi všechno řekne. ,,Tak si to budeš taky uklízet," řekl jsem a ušklíbl se. Si myslí, že když je teď v takovém stavu, že by se něčemu takovému vyhla. Pche.
Když jsem jí čistil srst, cítil jsem jak si spokojeně zabručela, což jí rozvibrovalo celé tělo. Upřímně mi to chybělo. Ta blízkost, ta společnost. Bloudit světem takhle sám a snažit se vyhubit ty smrady nebyla taková zábava, jako kdybych byl se svými sourozenci. Však jsme měli cíl nastolit společně pořádek.
Když jsem si všimnul, že jí poklesla víčka, spokojeně jsem si na její krk položil svou hlavu. Občas se její tělo cuklo, ale jinak mi přišlo, že spí celkem v klidu. Ovšem dlouho jsem tak nevydržel, protože se v mém zorném objevila kytka velice se podobající té, co mi pomohla se zraněním. Opatrně jsem se teda osšoupnul, abych tu spící krásku nevzbudil, a šel jsem natrhat pár bylinek. Naštěstí jich bylo akorát na to, abych je rozemlel v hubě a dal je na zranění. Musel jsem kousat nějakou chvíli, ale pak se z toho stala taková podivná hmota. Snad to bude působit. Přišel jsem zpátky ke Styx a opatrně na ni dával ty bylinky. Snažil jsem se. Na pohled to mohlo vypadat, že jí přímo bleju do ucha, ale já jí jen dával rozemleté bylinky. Alespoň bude mít nějakou hmotu na ráně, než tu sračku předtím. Snad to nějak bude působit.

(bez urážek a konfliktů 2/5)

Trochu se s sebou ošila, když jsem na ní dal tu nálož sněhu. Moc jsem si nedokázal představit to, jak jí to asi muselo studit, ale holka to musela vydržet. Nejen že jí to schladí hlavu, ale také jí to vyčistí ránu. Rozhodl jsem se, že si lehnu vedle ní a případně čumákem jí nahrnu další vrstvu, což jsem vlastně udělal hned. Její záda se opírala o mé tělo. Pozoroval jsem to její zranění zblízka. Vůbec se mi to nelíbilo. Jak se to vyčistilo, mohl jsem vidět, jakou pořádnou díru teď má vlastně v hlavě. Byli tam i vidět nejké základy ucha, ale bylo prostě kompletně pryč. Mé srce bylo naplněné vztekem, ale do toho se mísil smutek. Avšak s tím, jak žijeme je jasné, že úrazů bude požehnaně. Jen mě mrzelo, že přišla o tak důležitou část. Sluch je naším nejlepším pomocníkem. Ale neříká se náhodou, že když vlk ztratí jeden smysl, další se mu zlepší tak desetkrát tolik? Možná bude mít lepší čich. V tom však promluvila a tak mě vytrhla z myšlenek. Prohodila něco o vrčení a na to jsem si jen odfrkl a praštil ocasem do země. Nemohl jsem si prostě pomoci neprojevit své emoce. Hlavně jakmile mi sdělila, že jí vyhlásili válku, dalšímu zavrčení jsem se neubránil. Byla to fakt nahovno situace, pokud jdou po jejím krku ne jen jedna smečka, ale dvě. I když, vlastně to nebylo o tolik jiné, než co jsme už zažili. Jen jsme na to byli sami dva. ,,Vyhlásili válku možná tobě, ale oni nevědí, že jsem tu ještě já," pronesl jsem jen tak do prázdna a podíval se někam do dáli směrem k moři. Vlastně to tu fakt bylo příjemné, pokud by ta řeka nebyla tak rozvodněná, a pokud by mi tu neležela sestra jen s jedním uchem. Mohla to být idylka, jenže v našem světe taková neexistovala. Zasraní magiči. Všechno kazí.
Stočil jsem pohled opět na sestru a nahrnul jí další sníh do té díry. Snad už poslední. Čumák jsem měl tak od krve. Styx si mezitím sundala vrstvu sněhu, co jí dopadla na ksicht. Musela být opatrná, aby s sebou tolik nepohnula. Na to mi řekla, ať se trochu zklidním. Protočil jsem oči. ,,Tak sorry, že mi ta situace není jedno. Nechi kvůli těm zasraným magičům přijít o dalšího sourozence," zavrčel jsem tiše a olízl jí hřbet. Měla na něm krev, které jsem si nevšimnul. Chtěl po mě, abych se uklidnil, ale to jsem nemohl udělat. Ne hned, kdy se ve mě vařila krev vztekem na ty sráče, kteří by si zasloužili pomalou smrt. Hlavně mi přišla až nezdravě v pohodě. Ale bylo mi jasný, že když vlk ztratí tolik krve, nemá úplně kontrolu nad svými emocemi, a proto jsem jim nedával takovou váhu. Ani občasnému zasmání se. ,,Fajn, jsem v klidu," pronesl jsem a odfrkl si, čímž jsem pošimral její srst na krku. Pokračoval jsem dál v čištění její srsti. Trochu jsem i doufal, že usne a odpočine si. Její tělo muselo procházet něčím, co jsem si nedokázal představit. Hlavně jsem úplně zapomněl na tu její nohu, kterou měla taky hodně poraněnou. Ale neteklo z ní tolik krve jako z hlavy. V tom se začala chichotat při zmínce Duncana. Fakt nevypadala v pohodě. Vlk by si myslel, že má sebevražedný sklony, když říkala takové blbosti. Máchl jsem ocasem. ,,Už radši mlč," řekl jsem jen.

(bez urážek a konfliktů 1/5)

Musel jsem protočit oči stejně, jako je protočila ona. Sníh, ty vole, jak mohu být tak blbej? To může ta nasranost. Zatemnila mi racionální myšlení. Než jsem však stačil cokoli říct, tak si už lehla na zem a opatrně začala nahrnovat tu sračku k sobě. Měla jí položenou na zemi přesně tak, abych tam postupně nahrnoval sníh. Upozornila mě, abych nebyl zbrklý, což kupodivu byla dobrá poznámka, protože jsem měl chuť jí to tam násilím začít plácat. Ne abych jí způsobil bolest, ale prostě že byl tak nasraný, že bych nepřemýšlel moc nad tím, co dělám. Stále jsem u jejích zad a tlapkou pomalu a opatrně začal nahrnovat sníh k tomu uchu. Muselo jí to hodně studit. Hlavně tenhle sníh nebyl úplně sněhem, ale zvláštní vodnatou formou, která divným způsobem držela při sobě. Sníh, nebo teda ta sračka, jak tomu říkám, se okamžitě zbarvoval do červena. Krve bylo dost. Hlavně jen část jsem jí toho nemohl zakrýt, to potřebovalo být pod touhle hmotou všechno. Ale stále jsem se snažil být opatrný, ovšem nebyl jsem spokojený, dokud to neměla v té sračce zabalené úplně.
Začala povídat. Vyšlo ze mě celkem potiché vrčení. ,,Jo, všiml jsem si, že ses dala do návštěv. Proč to do háje děláš? Chceš se vážně zabít?" nasraně jsem hrábl tlapou tak, aby jí ta sračka dopadla na ksicht. ,,Nedaleko odsud je jedna smečka. Byl jsem zrovna poblíž, když mě navštívil ukecaný blbec jménem Newlin. Pak přiběhl tvůj debílek Duncan, se kterým ses prý ve smečce asi paktovatla. Přiběhl se zraněným smradem a hned na to asi matka toho mrněte. Měla si to zabít hned. Teď máš na kontě další nasranou smečku," řekl jsem a prohodil ocasem. Hlavně jsem stále nechápal, proč to dělá. Co je její záměr. Doufal jsem, že mi to bude každou chvíli vysvětleno. Já si vysvětlení zasloužím, protože tohle není normální. Doufám, že fakt má nějaký zákeřný plán. Nasál jsem její pach a fakt smrděla. Byla to směsice několika hnusů najednou. Divil jsem se, že to zvládá nést na sobě. Hlavně ke mně mluvila, jako bych snad chápal, kde se ta smečka nachází.
Trochu jí toho sněhu opadlo, takže jsem se dal hnovu na nhrabání toho sněhu. Začalo se to tu červenat, jak kdyby tu proběhl nějaký masakr. Nasranost ze mě neopadala, i když jsem už neměl nakrčený nos a tolik nevrčel. Mračil jsem se však tak moc, že mě začala z toho bolet už hlava. Stejně bychom měli dojít k nějaké vodě, aby se napila. Tuhle srajdu pít nebude. Ale než tak učiníme, musí se trochu hodit do pohody. Nehodlal jsem jí vláčet z místa na místo.