// Rozhodně jsem pro! ^^

Vlastně mě i docela překvapilo, že Sheyin další neúspěch vůbec legrační nebyl. Ani maličko jsem se nezasmála a omylem trochu soucítila s její začátečnickou neschopností. Na jejím místě bych se na to taky vybodla. Dělat nám tu šaška za to nestojí. "Půjde to," pokusila jsem se o povzbuzení, které spíš znělo jako další otrávené zabručení, a přidala k tomu pravý a velmi špatně vypadající úsměv. Třeba by to šlo líp v jezeře? Možná, že by se tam cítila bezpečněji, takhle musí dávat pozor na to, aby ji neodnesla řeka a... Utnula jsem své myšlenky, protože mi tadyhle do Cynthie juniorky nic nebylo.
A pak se konečně začaly objevovat odpovědi na mé otázky. Legenda mě docela odbyla, ale Sheya... "Delta," zopakovala jsem po ní a sladce se na Cynthii usmála. To znamená, že je jen o něco méně trapná, než jsou běžní vlci, co? "Tipovala bych tě na alfu," zavrtěla jsem překvapeně hlavou a tázavě se na Legendu podívala. Jak vůbec mohlo být něco jako její nealfáctví možné? Kdo jiný by měl vést svět? Nic nedávalo smysl. Jenže jsem si ji nemohla moc dobírat, protože se pustila do odpovídání na Sheyiny otázky, s čímž si z nějakého nepochopitelného důvodu dala mnohem více záležet. Ah, takže je vlastně matroš na betu. Když jsou jen dvě delty, tak... no. Tak teda beta matroš. Přimhouřila jsem oči a občas chápavě přikývla, aby si Cynthie nemyslela, že jsem se opovážila její líbezný hlas ignorovat, dokud nedošlo na Starlinga. To už mhouření nepřipadalo v úvahu a mé oči málem nevypadly z... toho. Hlavy. Povídali si o mě? Jak ví o Starlingovi? Jak ví, že je to můj brácha? "To musí být teda báječná smečka," poznamenala jsem a líně se rozešla za svou černou svůdnicí. "Prosím, vezmi mě k vám domů," zažadonila jsem, aniž bych se obtěžovala jakkoliv předstírat, že se má jednat o zažadonění, a taktéž se vydala podél řeky.

// Řeka Mahtaë sever (přes jih)

Zklamaně jsem vydechla a zůstala stát po kolena ve vodě. Pěkně mě to štvalo a moc mi nepomohlo ani, že mě Thia chlácholila. Ale její rady jsem poslouchala, to zase jo. Dokonce i Ilenia mě povzbuzovala, abych to zkusila ještě jednou. A tak jsem se odhodlaně pustila do vody ještě jednou. Tak jo. A vskutku. Tentokrát byl můj pokus o něco úspěšnější, ale nakonec se mi rybka stejně vyklouzla. "Ach jo." Zamračila jsem a už vyskočila z vody. Začínala mi být zima. Navíc mě tak divně táhlo v břiše. "Už ne," vyhrkla jsem na Thiu, ale aby nebyl zklamaná, jsem dodala, "zkusím to pžíště." Oklepala jsem se od vody a vzdálila se od ní zase do dostatečné vzdálenosti. Fuj voda.
Naštěstí to zachránila Ilenia a začala mluvit o tom, co v těch horách máme. "Jo, smečku. A Thia je delta. To je vlk, co se stará o ostatní, že?" otočila jsem se na Thiu pro konfirmaci. "A Falo je tam alfa, ten nás má všechny na starost. A kdo tam vlastně je ještě? To jsou ve smečce jenom alfy a delty? Ale já nejsem delta, no ne?" zajímala jsem se. O smečkách jsem toho zatím vlastně až tolik nevěděla na to, že jsem byla součástí jedné.

//Zkusíme splnit nějaké úkoly? :D

Takže mi asi nehrabalo, když jsem se domnívala, že Ilenia mívala dříve oči do fialova. Jenže si magii nechala odstranit. Trochu mi to nešlo do hlavy. Měla jsem dojem, že v téhle krajině plné kouzelných krávovin je vlk bez magie nahranej. Obzvlášť pokud naběhne do takových individuí, jako je třeba Zakar. Ale... ať si Nádhera dělá, co chce, že? Když to není přirozený, proč se s ní všichni rodí? měla jsem na jazyku otázku, ale když jsem si všimla, jak drsná a neporazitelná Ilenia zabořila pohled do země, nechala jsem to radši bejt. Nejspíš měla svoje důvody a mě se nechtělo se s ní pouštět do dalšího sporu. Nemělo to stejně cenu.
Lov ryb byl stejně lepší kratochvílí. Já měla svůj úlovek v hubě rychle a hned jsem s ním zamířila k Sheye, která vše sledovala ze břehu. Nádhera si zato dávala na čas, zírala do vody tak upřeně, až se zdálo, že hledí až kamsi za ni. Asi ňáká spešl taktika. Ilenii zkrátka něco žralo. Bylo mi ale jasné, že si mi srdíčko vylívat nebude. A přitom by u mě její tajemství byly v takovém bezpečí, zavrtěla jsem hlavou a ukousla si pořádný kus ze své tučné ryby. Mezitím se Nádhera probrala a začala Sheye dávat barvitou přednášku o taktice lovu a inteligenci ryb. Sledovala jsem tu lekci se skutečným zájmem a žvejkala přitom svůj vlastní úlovek. Brzy v tlamě držela rybu i Nádhera a v celé své kráse vystoupila z řeky. "Hele, to nebylo špatný," věnovala jsem jí šklebo-úsměv a vzápětí se div že nezalkla posledním soustem ryby, když jsem uviděla, co dělá Sheya.
Vlče se totiž vydalo k řece, zcela samo. To bylo... překvapivé. A potěšující. Byla bych něco řekla, slova povzbuzení, chvály, ale zarazila mě obava, že Sheyu nějak vytrhnu z jejího odhodlání a ona si to potom rozmyslí. Proto jsem ji jen strnule pozorovala, jak vklouzla přímo do proudu. Je to vůbec možný? Přišlo mi to jako včera, co se rozklepala jako ratlík u jezírka v horách, a hle. Pravda, její pokus o lov nebyl zrovna nejúspěšnější. Krátce jsem se zasmála nad protáhlým obličejem, který udělala, když jí ryba pláchla. "Na první pokus to nebylo tak špatné," řekla jsem potom a přesunula se zpátky k vodě. "Nesmíš začít všude mávat tlapama, tak ji neudržíš. Jsou to kluzké mršky. Musíš ji prostě pevně čapnout zubama a nepustit, pak už máš skoro vyhráno. Zkusíš to znova?" pobídla jsem ji, zatímco jsem stále v duchu zpracovávala fakt, že Sheya stojí opravdu sama v řece. Byla jsem na ni hrdá... jako pravá máma.

Vůbec se mi nelíbilo, jak se Krása s Legendou pouští do mého vyjádření. "Věř mi, že jsem ji našla. Ale Život mi ji na přání sebral, takže už jsem v poho," zabručela jsem na nepříjemně naivní nápad Sheyi. Ještě abysem ji chtěla znovu najít, fakt. Cynthia se vytasila s trochu sofistikovanějším dotazem, ale taky to nebyla žádná sláva. Vadí mi, že v naší smečce to způsobilo strašně moc průšvihů. Vadí mi, že kvůli tomu Argo umřel. Že nás kvůli tomu všichni nenáviděli. Že tady to každý nosí, jako kdyby to bylo super. Jako kdyby to bylo naprosto v pořádku a požehnání. Magie pro každýho. To mi vadí. "Není to přirozený," uzavřela jsem a i když jsem chtěla působit drsně, jen jsem sklouzla pohledem ke svým tlapkám. Nebavili se se mnou Starling s Argem proto, že si mysleli, že jsou tou jejich magií výjimeční?
Naštěstí jsme se začaly věnovat blahodárnému lovu ryb, který mě vůbec nezajímal. Je Starling na magii hrdý? Je hrdý na to, co mu sebrala? Myslí si, že je dobrá? Že nám nezničila domov? Zničila nám... všechno. Nikdo se s námi pak nebavil. Nenáviděli nás. Smáli se. Proč bychom si ji měli chtít nechat? Zírala jsem nevědomky na vodní hladinu a nechávala ryby, ať proplouvají dál. Někdy se mi musel nějak namočit kožich, ale vůbec na tom nezáleželo. Je máma mrtvá kvůli magii? Kvůli naší magii? Zničili jsme ji. Auron byl ten dobrý a my... my to zničili. Všechno. A Starling... s tou svou magií šel dál. Nechal mě tam. Jen tak. Ale je to v pohodě, protože magie přece vůbec špatná není. Kdybychom byli normální, tak... "Cože?" vyhrkla jsem a jen pomalu si uvědomovala, co se děje. Cynthia měla svůj úlovek už dávno nehybný v tlamě a řada byla zřejmě na mně. Taky s tak blbým komentářem? "S radostí," uculila jsem se sladce na svou skoromilenku a ze všech sil se začala soustředit na vodní dno. "Kráso, poslouchej. Čas je drahej, ale tady se prostě vyplatí stát jak retard a čekat. Může to být otravný, hlavně když ti po několika hodinách dojde, že jseš někde, kde ryby nejsou, ale... jinak se to vyplatí," začala jsem svou lekci, která byla o dost pestřejší, než byla ta Cynthie. "Po nějaký době pro ryby budou tvý nohy úplně neviditelný. Ony jsou trochu... no... blbý, takže... když se nebudeš hýbat, nenajdou tě," uculila jsem se a přiblížila hlavu níž k hladině. "A pak je dobrý se trochu naklonit, blíž k vodě. Když jseš k rybě blíž, nemusíš tolik spěchat," zazubila jsem se a nadšeně ponořila hlavu pod hladinu, jakmile jsem spatřila první rybí siluetu. Škubala sebou, ale měla smůlu. Během okamžiku jsem se znovu vynořila, tentokrát vítězoslavně a se z posledních sil škubající rybou v tlamě. "Twadwá," poklonila jsem se Kráse a spokojeně se se svou rybou posadila na břeh.

//Divoká pláž (přes Kamenný mys)
//Následující týden tu budu nejspíš max po večerech, tak kdybyste na mě musely čekat, klidně manipulujte, někde malou ztraťte, nebo dělejte, že spí :D

Následovala jsem obě vlčice a ťapala přímo za nima. Cestou jsem si dávala dobrý pozor na zářivý kamínek, který jsem považovala za velký poklad. Musím si ho pak uložit k ostatním, poznamenala jsem si a jen tiše doufala, že to místo poznám. Ale v nejhorším tu byla Thia, která slíbila, že na tu schovku bude myslet společně se mnou. A to to jistilo.
Byla jsem překvapená, když mi Ilenie sdělila, že ona žádnou magii neumí. Pečlivě jsem nastražila ouška a nepatrně se narovnala. "Vůbec žádná?" ujistila jsem se jen tak pro jistotu. To bylo zvláštní. Takže se někdy můžu stát, že vlk žádnou magii nemá? Uff, doufám, že to nebudu já. Zamyšleně jsem se podívala bílé vlčici do zlatavých očí, byly dočista stejné jako ty moje. "A co když jsi ji ještě nenašla?" navrhla jsem jednu z možností, která mi připadala nejpravděpodobnější. Sice už Ilenie byla velká jako dospělí, ale taky mohla být třeba nějak zpožděná, co já vím. Na její další otázku jsem jen rychle přikývla. "Můžeš umět hýbat s přírodou, to se mi líbí. Nebo třeba vytvořit vodu a to už není tak super," zhodnotila jsem. Na nějaké podrobnější vysvětlování, jak celý mechanismus kupování magií, musela odpovědět Thia. Já jen věděla, že se musí sbírat zářivé kamínky, ale nebyla jsem si úplně jistá co dál. A za Smrtí se mi úplně jít nechtělo. Bála jsem se, že si tam opravdu schovává dušičky do hrníčků.
Obě vlčice zastavily u řeky. "Chci," vyhrkla jsem na Thiinu nabídku, avšak jen velmi neoochotně jsem se přibližovala k řece. Sice už byla mnohem klidnější než posledně, ale stále ve mně nebudila důvěru. Nahlas jsem polkla a cítila, jak se mi stáhnul žaludek. Tentokrát to bylo horší, než ta velká voda na druhé strany. Tadyta byla divoká a já věděla, že dokáže vlka strhnout a ten pak nemůže vůbec nic dělat. To nic, to zvládnu. Oni to taky zvládnou, opakovala jsem si v duchu a těkala očima z jedné vlčice na druhou, abych okoukala, jak se liší jejich techniky chytání ryb. Co by na to asi řekl Meiný, heh? Stále jsem však zůstávala nakloněná co nejdál od řeky. Jen tak, abych vlčicím viděla na tlapy.

//Divoká pláž (přes Kamenný mys)

Ilenia ze sebe dokonce dokázala vymáčknout pár povzbudivých slov pro Sheyu. Možná nebylo úplně fér, že jsem se do ní hned pak pustila... jenže smůla. "Nestěžuješ, vskutku," pokývala jsem hlavou. "Ani nemusíš. Stačí stát na břehu moře a tvářit se bezdůvodně ukřivděně." Zatřásla jsem hlavou. "No nic. Kašli na to." Doufala jsem, že tím to bude vyřízeno. Čekala jsen, až Sheya skončí s tím rackem, abychom mohly jít dál, celá naše vykutálená společnost.
Jenže já Ilenii prý lámala srdce, považte! "Ó, však můžeme pořád být smečka!" mávla jsem dramaticky tlapou, div že jsem si nevyhodila i to zdravé rameno. "I ve smečkách se vyskytují rozepře... A dokonce i mezi spřízněnými dušemi," zamrkala jsem na bílou. "To mi připomíná, že bychom se měly brzy vrátit," pohlédla jsem na Sheyu. Z Ragaru jsme byly pryč už dlouho.
Vzápětí jsme vyrazily a já doufala, že napětí se aspoň trochu uvolní. Sheya, která se k mému údivu a potěšení dokonce přiblížila k velké vodě, se jala vysvětlování, jak je to se Smrtí. "Přesně tak," přikývla jsem, její vysvětlení bylo prakticky bezchybné. Bylo zvláštní, že Nádhera ani po takové době tady o Smrti nevěděla. Mluvilo se o ní dost.
Mé úvahy ale přerušila skutečnost, že jsme došly k řece. "Výborně, to se zrovna hodí," pronesla jsem spokojeně a na mělčím místě vkročila do vody. Byla celkem studená, ale aspoň osvěžující. "Chceš vidět, jak se loví ryby?" zeptala jsem se Sheyi a pak upřela pohled pod vodu v očekávání neopatrné ryby, co připlave moc blízko.

// (přes Mušličkovou pláž) Magický palouk

Na pár krásných momentů jsem měla pocit, že mě nikdo nepronásleduje. Že jsem se Ayshi, té potrhlice, zbavila. Že po dlouhé době okusím svobodu a osobní prostor. Jenže pak jsem se otočila. Běžela a poskakovala za mnou s naprosto zvráceným úsměvem. Sakra! Vyděšeně jsem polkla a ještě o něco více zrychlila. Proč se nezastaví? Proč mě nenechá bejt? Je to tak těžký? Zůstat stát a nepronásledovat mě? Vo co jí jde. Neměla jsem strach, to rozhodně ne. Ale cosi na Ayshi, cosi na tom, jak se na mě zubila, jak mě probodávala pohledem... bylo znepokojující. Nemá to cenu. Nikdy jí neuteču. Vždycky mi bude v patách. Nenechá mě bejt. Kdo ví, jestli někdy budu moct ještě usnout. Bude mi funět na krk. Fuj. Sakra! Byla jsem vyčerpaná a to, že se před námi objevila řeka, moc nepomohlo. Nemá to cenu. Nemám šanci. Měla bysem se s tim smířit. Přijmout to. Co s tím jako jinýho. Do hajzlu. Kousla jsem se do rtu a pozorovala poměrně prudce proudící řeku, zatímco za mnou poskakovala pohroma. Dožene mě. Dožene mě a nezbavim se jí. Nikdy. Bude u mě. Dycky. Co s ní sakra- sakra-
Všechny zmatené myšlenky na moment ustály, když mé tělo skončilo v chladné vodě. Zbavim se jí. Dá mi pokoj. Bude to v klidu. Zoufale jsem se brodila vodou, až jsem se konečně dostala na dosah protějšímu břehu. Vyčerpaná jsem se vydrápala na kameny a ohlédla se na vlčici. Jdi se bodnout, Ayshi! Sladce jsem se na ni uculila a mávla ocasem. Na rozloučenou. Konečnou.

// Ostrá skaliska (přes Kamenný mys)