//Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

Běhat v písku bylo mnohem složitější než na trávě nebo kamení. Nohy se mi neustále podlamovaly, nemohl jsem udržet rychlost a brzy jsem pochopil, že bylo snadnější prostě jít, protože jsem si v tom byl jistější a nebyla taková šance, že se přerazím. Jo a taky to bylo méně namáhavé. Hlava se mi neustále otáčela ke slanému moři, které nechutně chutnalo, i když mě mysl stále otáčela za Alastorem, který už musel být kdo ví kde, nejlépe co nejdál od té hory, aby nehrozilo, že se tam vrátím a budu ho hledat. A kde byla pravda? Já ho sakra hledal a mířil za ním, abych se s ním mohl naposledy rozloučit a omluvit se za to, co jsem provedl. Potom jsem byl už smířený s tím, že půjdem každý vlastním směrem a nebude si přát, aby mě někdy viděl. Nebude mě chtít vidět, protože jenom dělám chyby. Furt povídám o tom, jak někoho nechat za sebou nebo mu ublížit a pak jsem mu to i předvedl. Samozřejmě, že mě nechce vidět, přemítal jsem zase. Už jsem byl tak blízko... a přesto furt daleko. Už jsem i zatáčel od písku k té řece, kterou jsem věděl, že budu muset trochu výše přeskákat, abych se dostal až k té řece, kam jsem potřeboval, ale... furt to byla taková dálka. A čekali mě už jenom kopce.

//Mahtae jih

//Dlouhá řeka přes řeku Mahtae

"Já ale fakt nevim!" musel jsem zahekat už během závodu. "Je fajn vědět, kde maj úkryt. Dává mi to před nima náskok, protože oni to o nás nevěděj," vypravil jsem ze sebe, ale neznělo to extrémně přesvědčivě. Když... já sám fakt zatim nevěděl, co s tou informací budu dělat. A ještě ke všemu jsem byl naštvanej, že jí vlastně nemám. Věděl jsem to jenom přibližně. Což mi bylo k ničemu.
"Oběhnem... ty, já vlastně nevim, kde Gallirea začíná a končí. Doufám, že má nějaký přirozený hranice, jinak bysme taky mohli odběhnout úplně do háje," uchechtnul jsem se. Vadilo by mi to? Ne. Byl jsem zvyklej se celej život někam přesouvat. Bylo by to vlastně vzrušující, zmizet omylem někam za hranice a pak hledat cestu zpátky. Jenom bůh ví, jestli bysme jí zrovna my dva koumáci našli.
Jakmile Lilith pronesla něco se sněhem, popoběhnul jsem k ní o kousek blíž a hezky jsem jí strčil do boku, abych jí tohle rejpání oplatil. "No a co, tak nemám kožich na zimní podmínky. Moje magie to perfektně vyvažuje," ohrnul jsem namyšleně nos. Jo! Já jsem měl magii! Dokonce víc! A fungovaly! Ha!

//Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

//Řeka Mahtaë (jih)

Má slova byla překroucena a Kaya vzala to, že nic nevidím, příliš doslova. Načuřeně jsem přivřela víčka, tenhle přístup mi teda opravdu nepomáhal. „Ty jsi fakt královna sarkasmu,“ odfrkla jsem si otráveně na její poznámku a protočila oči. Až se nám povede se od sebe oddělit, zdrhnu od ní klidně i přes celou Gallireu, přísahám na všecko, co je mi svatý. „A chápu, že chceš vědět, kam přesně jdeme, ale musim tě zklamat, tady to přesně nez – “ Zasekla jsem se uprostřed slova a nakonec ukončila i jakýkoli další pohyb, čímž jsem zastavila též Kayiny kroky. Jako na zavolanou se teprve před chvilkou zeptala, kam řeka vede, a světe div se, hned jsme dostaly odpověď. Zklamaně jsem si prohlížela masu vody přede mnou a snažila se vdechovat co nejméně vzduchu, protože se mi do čenichu dostával nepříjemný, štiplavý pach soli. „Moře. Vede do moře,“ hlesla jsem a pocítila v sobě znovu závan zoufalství, tentokrát to však nebyla panická beznaděj, spíše poklidný a vtíravý pocit, že ať uděláme cokoli a půjdeme kamkoli, stejně se našeho prokletí nezbavíme. „Musíme jinam,“ řekla jsem hned, snažíc se zapudit známky strachu z toho, co nás čeká. „Tady nic není. Promiň, Kayo, je mi to vážně moc líto,“ omlouvala jsem se a myslela to naprosto vážně. „Ale nevím, co mám dělat. Obzvlášť, když nic nevidíš a já ani neslyším, co říkám. Ve vodě už žádný znaky nejsou, spletla jsem se. Promiň.“ Hlas mi přeskakoval samými emočními výkyvy, jenže já si z toho nemohla dělat žádnou velkou hlavu, neboť (jak již bylo řečeno) neslyšela jsem ani ň.

//Mušličková pláž

//Mušličková pláž

Všechno ignorovat? Chtěl jsem všechno ignorovat? Těžko říct. Vlastně ne. Nic jsem přece neignoroval. Byl jsem mentálně přítomnej, vnímal jsem všechno, jenom... jsem neodpovídal. A i když mě už po prvních pár desítkách vteřin napadlo, že to nebyl moc dobrej nápad, nešlo s tím najednou přestat. Když už jsem se jednou rozhodnul, že budu držet tlamu, musel jsem to přece dodržet, jinak bych vypadal jako idiot, co má chvilkovej zásek řeči.
Připlácnul jsem uši k hlavě, když Lilith řekla fajn. Takže se to rozhodla hrát se mnou. Takže jsem byl v háji, protože jsem to z nás dvou byl spíš já, kdo to nakonec nevydrží. Hned nato jsem je zase našpicoval a začal se líp rozhlížet po okolí. Tyhle končiny za řekou jsem moc neznal. Absolutní západ Gallirei. Možná jsem se celou dobu pohyboval spíš na východě? A nebo jsem neznal tyhle konkrétní místa? Znal jsem tu pláž, kterou jsme nechali za sebou... ale oblasti před sebou jsem neznal vůbec. Mohli jsme jen doufat, že jsme ještě pořád na území Gallirei. Ale nakonec dávalo smysl, že bude naše říše na západě končit oceánem. Nemělo smysl dělat nějakou pomyslnou hranici dřív.
V jednu chvíli jsem se přistihnul, že se svojí chůzi snažím nějak vyrovnávat ocasem, ale samozřejmě to nešlo, protože byl pořád přilepenej k Lilith. Tohle spojení nám byl čert dlužnej. Šlo nás spojit jakkoliv jinak, ale muselo to bejt zrovna takhle idiotsky. Možná proto jsem neměl ani náladu mluvit. Protože kdybych mluvil, mluvil bych do prázdna před sebou, protože se na tmavou vlčici nemůžu ani otočit a podívat se na ní.

//Bukový sráz

//řeka Mahtae (Jih)

//LOTERIE – 14

Byla jsem ráda když mi v podstatě řekl že můžu jít s ním. „Aha tak to potom jo.“ kývla jsem hlavou. „Aha.“ odmlčela jsem se a ještě jednou si ho prohlédla. „Je pravda že nevypadáš úplně nejlíp. Nechceš nějak pomoct?“ zeptala jsem se ho starostlivě. „Třeba podepřít, něco ulovit a tak.“ Vypadá jako by hodně dlouho nejedl. Šla jsem a dívala se na svoje tlapky. „Ehmm, ne.“ zarazila jsem se. „No, já počítala s tím že když je tam moře a pláž, že tam bude teplo. Tohle mě nenapadlo.“ zastavila jsem se. „Ale tak můžeme se tam zajít podívat, ne?“ řekla jsem. Cítila jsem se blbě. Huh, to sem opravdu nedomyslela. „Ne, jen mám trochu rýmu. Měli jsme v Ragaru menší potíže se sněžením. A já musela zachránit z ledovcového jezírka vlče.“ řekla jsem mu. Nemusí vědět úplné podrobnosti. Mezi nohama mě proběhla myš. Zkusmo sem po ní skočila. Minula jsem. Zkusila jsem to ještě jednou. Tentokrát jsem myš uhodila tlapkou do boku a ona se převalila. Měla tam pěkný škrábanec. Než se stihla úplně vzpamatovat, zlomila jsem jí páteř. Mám hlad, ale Auron to očividně potřebuje víc. „Na.“ řekla jsem a hodila mu myš k nohám. „Víc toho tady opravdu neulovím a ty vypadáš pěkně vyhladověle.“ Řekla jsem neutrálním tónem.

//Mušličková pláž

//Mahtae jih

"Každej má magii," zachytračil jsem. Každej jí měl někde děsně hluboko, ale měl jí. Protože jestli se objevila i u mě, musela už se snad objevit u každýho. I Styx určitě nějakou měla. Hoooodně hluboko, ale... měla. Tohle musim zjistit. "Máš jí už teď, jenom ještě nemůžeš frajeřit," opravil jsem Newlinovo tvrzení vyzývavě, jako kdybych byl odborník na magie já. Já, kterej jsem objevil svojí magii asi tak před rokem.
"Prrr prrr prrr škvrně, hustější než já ne," opravil jsem jí důležitě. Tohle byla totiž jedna z mála mejch opravdu hlubokejch vlastností - byl jsem hustej. Prostě... opak trapnýho a ubohýho. Málokdo na mě v tomhle měl. Určitě ne nějaký škvrně a už vůbec ne holka. "Smrt ti ale může prodat i magii elektřiny. Můžu tě to pak naučit, ale nebudeš na mě nic zkoušet," varovně jsem se ušklíbnul. Něco za něco. Moc dobře jsem si vzpomínal, jak dopadnul můj poslední ofiko magickej souboj. Já jsem byl vždycky spíš... fyzickej silovej typ. Možná proto, že se u mě magie fakt neprojevila až do čtyř let.
Potom už nezbylo než rychle zdrhat, protože Pippa byla překvapivě důstojnej soupeř na závodění. Parchanti, jsou blíž u země a kmitaj jak gepardi. "Nedoběhneš!" zachechtal jsem se a zkusil jsem přidat, ale plnej žaludek dělal svoje.
Jak jsem tak utíkal ohlídnutej za sebe, po chvilce jsem se musel otočit zpátky dopředu a zkontrolovat, že zase do něčeho nepadám. Nepadal jsem, ale moře se pomalu ale jistě rozprostíralo před námi. Nechtěl jsem Pippě kazit to hrozně libový překvápko, protože já sám jsem byl z moře naprosto hotovej, a tak jsem hodně prudce zahnul doleva a rozhodl se seběhnout rovnou na pláž, a překročit linii horizontu až tam, za kupou písku, aby se nám moře neukazovalo hned. Málem mi to podjelo a v zemině jsem při smyku udělal pěknou rýhu, ale povedlo se mi to ustát a přidal jsem ještě víc, kdyby Pippu náhodou napadlo vzít zatáčku uhlopříčně. Tyhle vlčata byly totiž děsně zákeřný. "Dělej, šnečku!" uchechtnul jsem se zadýchaně, aby koukala přidat.

//Mušličková pláž

//Mahtae sever

Bola to už nejaká doba, čo som sa vydala na podobne dlhú prechádzku. Zakaždým som sa túlala hlavne v oblasti severu, no tentoraz som sa rozhodla, že sa prejdem opäť na juh. Tam, kde som už nebola hádam i dve zimy! Pamätala som si len obdobie, kedy som strávila s Bellrayom nejaký ten čas a dokonca mi daroval na jednej lúke i prekrásnu levanduli. Musela som sa nad tou spomienkou pousmiať. Z nepozornosti, ktorú som kládla svojej trajektórii smeru, som vletela do hromady porastu nechutnej rastliny, ktorej názov znie kopřiva. Až mnou myklo, keď som ucítila nepríjemné mraučenie v labkách. Skočila som stranou ku jednému smrku a otriasla sa, aby som sa zbavila toho nechutného pocitu. Z tejto mojej poťouchlosti si odnesiem maximálne tak svrbivú vyrážku! Jediné, čo môj mozog v tento moment signalizoval, bolo nutkanie sa ísť zmočiť vo vode. Veď už letím, pomyslela som si podráždene a vošla do rieky. Ľadová voda celkom príjemne schladila moje spálené miesta. Avšak, všetku tú príjemnú slasť prekazil smrádeček, ktorý sa rinul z vody. Páchla ako pokazená ryba! Znechutene som nakrčila ňufák. Mala som potrebu uskočiť stranou, preč z tejto hnusnej vody. No i tak som v nej ešte nejakú tú chvíľu zotrvala, aby som si schladila svoje zranenia z boja! Ohnivým pohľadom som si v rieke všimla i rybu, no keď som sa pohla, zabředla hlbšie ku dnu a zmizla mi tak z dohľadu. Spomenula som si u toho na Meinerera a jeho zvrátenú lásku ku rybám. Nakoniec som predsa len vyšla na breh. Počasie nech bolo aké chcelo, i v najväčších horúčavách som mohla prechladnúť. Usušením srsti by som tomu zabránila, ale nechcelo sa mi rozkladať oheň. Keby som mala toľko energie ako tá malá poletucha vo svorke, azda by som len tým pobehovaním dokázala rýchlo vyschnúť. Ako som sa pohla ďalej, zakopla som o skalu, ktorá si to len tak rozvaľovala na brehu. "Šuspajzl," zanadávala som, i keď som ani netušila, čo mi to práve vyletelo z papuli. Znelo to tak vulgárne a hodilo sa to na tú prekliatu skalu! Vydýchla som si a zavspomínala ešte na jednu nadávku, ktorú som počula od svojho starého priateľa. Veľmi rád poúžival slovo charáčisko, ktorým označoval každého idiota s ktorým prišiel do styku. Bolo to celkom vtipné, pretože mu nikto nerozumel, čo tým vlastne hovorí. Ja som pre neho zase vždy a všade bola ňufka. Tiež veľmi neviem, čo mi tým chcel naznačiť. A tak som pokračovala ďalej, dávajúc si konečne pozor, kadiaľ kráčam.

//Mušličková pláž

<< Ostrůvky (přes Mušličkovou pláž)

Kráčel po pláži klidným krokem a užíval si šum moře. Tělo měl uvolněné, relaxoval. Navíc měl takovou jakousi „nostalgickou chvilku“ - přemýšlel nad svojí rodinou. Nad tím, když byl malé vlče. Nad matkou a otcem. Co s tátou podnikal, když byl malý. Vzpomínal také na Awnay, jak společně zlobili a rošťačili. Jak je hlídala Laura a jak oni byli neposlušní a neposední. Pořád se jen hádali a ve všem předháněli. Pousmál se. Vzpomínky to byly krásné. Musel uznat, že mu to chybí. Všechen ten strávený čas s rodinou mu chyběl. Rád by to znovu zažil. Napadlo ho, že by se přece jen doma měl v nejbližší době ukázat. Mohl by pozdravit otce i matku, možná si s nimi promluvil a nějak to...napravit? Chtěl by se s nimi znovu bavit, mrzelo ho, že byl najednou tak sám. Odříznutý od rodiny, od smečky. Alespoň že ségra s ním vycházela dobře. Tiše si povzdechl. Došel až k řece, která mu ztížila celou cestu. Její přechod mu zabral pěknou dobu! Bylo to obtížné, řeka nebyla zrovna klidným a pozvolně protékajícím místem, které by si mohl jen tak přešupajdit. Musel najít místo, kde to šlo přejít. Chvíli také plaval, vynaložil velké úsilí, ale nakonec se přes Ústí dostal. Vylezl v lesíku, který byl hned za řekou.

>> Stepní pláň (přes Bukový sráz)