//Mahtae sever

„Bojim se, že s tvojí váhou na mých zádech bych moc daleko nedošel,“ pohodil jsem hlavou lehce k Lilith. Ne, že by byla tlustá... Ale já byl maličký slaboch. Dřív jsem si myslel, že bych takový tak moc nemusel být, ale nějak jsem se asi pletl... Nebo jsem prostě netušil, jak svou sílu nějak použít? Byl to takový bludý kruh a netušil jsem, jak bych se z něj měl dostat. Myšlenky mě topily, tak jsem radši zkoušel nepřemýšlet. I když to moc nešlo.
„Rozhodně jsem se bouchl,“ odpověděl jsem Lilith okamžitě, „když jsem byl malej. Na podzim to bylo... myslim. A sakra velká rána,“ rozpovídal jsem se o svém malm včelím dobrodružství, které vrcholilo tím, že jsem si zkrátil čumák tim nárazem.
Místo sjezdu jsme nakonec pokračovali po proudu řeky až k místu, kde se dělila do moře. Hleděl jsem dozadu, do míst, kam jsem neviděl a prostě si jenom představoval, co by tam mohlo být. A to jsem ani nedohlédl, že by tam něco mohlo vůbec být. „Nevim. Docela dlouho jsem jako malej byl s jedním vlkem, co dělal podobný kraviny furt a nějak jsem se to od něj naučil,“ zamyslel jsem se nahlas, „Shireen byla z počátku mnohem klidnější, ale... Asi to je prostě v nás dvou. Nejstarší jsou trochu víc nebo míň sebecentričtí, prostřední je dokonalý, my se jenom snažíme ze všeho něco dostat,“ pronesl jsem zamyšleně.
Stočil jsem svoje kroky směrem k pláži a zrak mi padnul na šedou vlčici a jednu mnohem tmavší. A hele, kdo je tu, pomyslel jsem si při pohledu na Shireen. Ale nevolal jsem na ni, mířil jsem s Lilith dál. „Nemyslim si, že jsem něco provedl. Prostě jsem mladší,“ pokrčil jsem opět rameny, „a nebaví mě, když na sebe jiní strhávají pozornost,“ dodal jsem a trochu tím objasnil svůj lehčí odpor.
„A to bys pro svého krále neudělala?“ zeptal jsem se až raněně.

//Pláž

<< Mahtaë jih

Gee Biance vysvětlila, co je to moře. Hoodně slané vody na jednom místě. Není to ale stejné jako oceán? Proč se tomu říká odlišně? nechápala a v jiné situaci by se asi i ptala, ale teď hodila všechny myšlenky o velkých vodních plochách za hlavu. Vor, na kterém se plavili byl totiž dost nestabilní a nebylo vůbec jasné, jestli se k nějakému moři vůbec doklepe. Bianca taky začínala pěkně rychle zmatkovat a stresovat se. "Tohle byl špatný, špatný nápad!" zaúpěla a s panikou v očích se rozhlížela kolem, jestli je z řeky nějaká cesta ven. Taková, která by nejlépe nevedla skrze vodu. Ale to bylo jen naivní přání, voda byla prostě všude, dokonce se dostala i na vor a Bianca se tak krčila se všemi končetinami pod vodou.
"To mi vůbec nepomohlo!" zaječela na Gee, která ji sice povzbuzovala, ale prakticky nepředala žádné užitečné informace. A Stín svými poznámkami také vůbec nepomáhal, ba naopak, zhoršoval to. Jindy by se Bianca takhle určitě nechovala, ale strach udělal své a její povaha nabrala trochu na prudkosti a vyšilování. "JAK?! Se plave?" upřela svoje oči na tmavou vlčici s pohledem, ve kterém se pomalu ale jistě tvořily slzy. Bianca nikdy nebyla kdo ví jak odvážná a v jakékoli závažnější situaci se většinou nezmohla na nic jiného, než pláč.
Na slzy ale nestihlo dojít. K jejímu překvapení se Stín náhle prudce odrazil a skočil směrem na břeh. Vor se prudce zhoupl a Bianca uslyšela hlasité šplouchnutí. Vytřeštila oči, ale následně víčka pevně semkla k sobě a drápky ještě více zaryla do dřeva, až to bolelo. Stín... je pryč, zachránil se. A Gee... je taky pryč! Co jiného mohlo tak hlasitě šplouchnout, nežli vlčí tělo? Hlavně tady vedle Biancy nebylo nic jiného, než Gee, co by udělalo takový zvuk. "Ne. Ne, ne, ne, ne, ne..." mumlala Bianca pro sebe. Co teď? Co mám dělat teď? Neměla ani odvahu opět otevřít oči. Prostě se nechala unášet řekou na voru, který držel snad už jen silou její vůle. Měla bych zkusit skočit? Ale co když vyberu špatný moment a skončím v proudu nebo hluboké vodě? Není tu nikdo, kdo by mi pomohl. Proč jsem tak k ničemu?! Nic sama nedokážu! vztekala se ve své mysli. Připadala si jako hrozná nicka. Až po notné chvíli si všimla, že vor... se vlastně už tolik nekymácí? A řeka okolo už tak zuřivě nehučí?
Bianca opatrně rozlepila víčka, jestli se jí to jen nezdá. A spatřila... že se loďka dostala přímo ke břehu, do malé říční zátoky, kde byla převážně mělčina. "Huh?" Bianca chvilku koukala do blba, neschopná zpracovat momentální situaci. Jsem... v pořádku? Očka se jí rozzářila a Bianca rychlostí blesku vystřelila z voru na souši, kde si pořádně oddechla. A pak pádila pryč, ani se na řeku neohlédla, jen aby byla co nejdál.

>> Náhorní plošina (přes Les Ztracených duší)

//Náhorní plošina (přes pláž)

Od řeky jsem pokračoval dál po Náhorní plošině směrem k moři. Netušil jsem proč, protože to nebylo zrovna ideální místo, kam by se Styx mohla schovat, ale něco mě tam táhlo. Možná touha na chvíli zpomalit a jen pozorovat vlny. Uklidnit mysl a maličko zaplnit tu prázdnotu uvnitř mě. Zkoncentrovat se na to, co mě čekalo v následujících dnech.
A přesně tak jsem udělal. Na chvíli jsem zastavil na písečné pláži a jen pozoroval horizont a poslouchal divoké vlny. Bylo to uklidňující, jako balzám na duši. Jen kdyby tu mohla být se mnou... Pak jsem se ale vydal dál. Začal jsem stoupat nahoru po kamenném srázu, snad abych se dostal k lepšímu výhledu na kraj.

//Divoká pláž (skrz Kamenný mys)

« Mahtaë (jih)

Vor je unášel dál, zatímco se kymácel po řece. Voda jim šplouchala na kožichy, zatímco se na ně snášel lehký deštík se slanými polibky. Pippa však neměla čas bědovat nad vlhkem, které se ji usazovalo v kožichu. Drápky drásaly dřevo kmenu, jak se mladou vlčici snažily udržet ve stabilní poloze. Navíc tma, která se rozprostírala všude kolem, jim cestu napříč řekou vůbec neulehčovala. Nebezpečí v podobě kamenů, které sem tam varovně drkly do kmene, nutilo Pippu zatnout čelist ještě víc. Její bratr se opravdu musel zbláznit.
Noční ticho prolamoval jen šum řeky a křik sladké Heather. Pippa se instinktivně přikrčila ke kmeni a pevně sevřela víčka k sobě. Bude tohle jejich konec? Chtěla něco zaklít, a to pěkně peprně, jenže jakmile otevřela tlamu, udeřila do nich vlna v plné parádě. Pippa se zalkla; voda jí vnikla až do plic. Prudce se rozkašlala, zatímco Alfredo něco blekotal.
„Co myslíš?“ dostala ze sebe, zatímco se snažila nezakuckat se. „Jo, stříbrný,“ prskla a konečně otevřela oči. Divila se, že kmen se pod nimi ještě nepotopil a že všichni vydrželi nad vodou. Jestli sjezd řekou bude pokračovat v podobném duchu i dál, rozhodně se utopí. Pippa se zhluboka nadechla; konečně se její kašel uklidnil. Stále však cítila v hrdle nepříjemné škrábání.
„Už toho mám plný zuby, končim!“ vyhrkla a začala se rozhlížet kolem. „Musíme se nějak dostat zpátky na břeh,“ řekla rozhodně, zatímco se nervózně kousala do tváře. Ale jak? Proud byl čím dál tím divočejší.

» Mušličková pláž

<< Mahtaë (jih)

Už jsme jeli po proudu nějakou dobu a já si uvědomovala, že se proud s rozšiřujícím se korytem řeky ustaluje, slábne, nežene nás tolik. Pořád jsem do něj spadnout spíše nechtěla, ale už jsem měla i pocit, že bych v takovém případě měla šanci přežít. Z jedné strany řeky se tyčila veliká kamenná masa a já byla na jednu stranu ráda, že se náš kmen držel více u ní, na druhé straně totiž řeka vypadala o poznání divočeji. Zároveň mi začínalo docházet, že do té divočiny stejně brzy sklouzneme. Voda byla látka jako jakákoli jiná, stejně jako ona se snažila dosáhnout co nejvyšší entropie, a náš kmen byl tím silnějším, divočejším proudem přitahován.
Pohled na zuřící řeku, rvoucí se dopředu, mě děsil k smrti. Když už bylo pohlcení silnějším proudem nevyhnutelné, ještě silněji jsem zabořila drápy do kmene a úplně celá se na něj položila, s hlavou mezi roztaženými předními končetinami. „Držte se!“ stačila jsem vykřiknout, než jsem definitivně zavřela oči, uši stáhla ke krku a hlavu připlácla ke kmeni, co nejblíže jedné noze, aby mi nenastříkalo tolik vody do očí a do tlamy. Nemohla jsem dělat nic jiného. Už jsem jen držela a doufala. Postrádalo pro mě smysl někoho vinit za tenhle nápad – konec konců jsem se nad ním sama ani nepozastavila – a byla jsem ochotná si tíhu té bezmyšlenkovitosti pořádně nechat sežrat.

>> Mušličková pláž

//Mahtaë jih

Pomalu jsem si začínala uvědomovat bizarnost celé situace. A že mi to trvalo. Doteď jsem byla vcelku klidná na to, že jsem se se dvěma puberťáky plavila neznámo kam. To by Castor koukal. A prý mě Duncan využíval… Kam se chlapec hrabe na ty dva, proletělo mi trochu vyděšeně hlavou. ”Hele, nejste trochu mladý na to, abyste toho věděli tolik o umírání?” nadhodila jsem s hodně hranou lehkostí. Takyže jsme se plavili na kládě, proboha. Měla jsem právo na neklid.
”A vůbec, co je tohle vlastně za nápad? Jsou mnohem lepší varianty pro plánovanou sebevraždu,” pokračovala jsem se svém prskání, protože jsem neměla nic lepšího na práci, ale taky abych se trochu odreagovala od pocitu, že mi asi bude blbě. ”Jo, tak to jsme dva,” ponuře jsem se uchechtla při Nemesisově odpovědi ohledně Smrti. Proč se pak ale ten chytrák rozhodl pro tuhle šílenost?
To nejlepší ale mělo teprve přijít s další várkou kamenů. Doteď jsem byla docela vysmátá a můj jediný problém bylo, že se pode mnou to dřevo houpalo. V jednu chvíli se nic nedělo, jen jsme se trochu zatřásli a pak se kláda zhoupla ke straně, kde jsem měla pověšený ocas. Náhle mnou projela neskutečná bolest ze špičky ocasu přes celé tělo. ”Aaaahhhh,” vyjekla jsem, slzy mi vhrkly do očí a na chvíli se mi zatmělo před očima. Dokázala jsem se jen slepě držet a nevěděla jsem, jestli se tak divoce houpeme, nebo se mi jen točí hlava. Ani bych nebyla překvapená, kdyby to bylo obojí dohromady.
Když jsem znova procitla, najednou jsem jela zadkem napřed, ale naštěstí jsme se už asi nehoupali. Chvíli jsem na ně omráčeně mrkala, než se ozval Nemesis. ”Dobrá otázka,” zahuhlala jsem si pod nosem, ale postupně mi to secvaklo. ”Hele, ty chytráku. Neříkal jsi, že neumíš plavat? Jak pak plánuješ z toho slézt? A nebo tohle opravdu je plánovaná sebevražda a prostě chceš vyjet na volné moře?” prskala jsem na něj, protože byl nejblíž a protože mi špička ocasu pořád dost nepříjemně pulsovala a já na to nechtěla myslet.

//Mušličková pláž

//Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

Běhat v písku bylo mnohem složitější než na trávě nebo kamení. Nohy se mi neustále podlamovaly, nemohl jsem udržet rychlost a brzy jsem pochopil, že bylo snadnější prostě jít, protože jsem si v tom byl jistější a nebyla taková šance, že se přerazím. Jo a taky to bylo méně namáhavé. Hlava se mi neustále otáčela ke slanému moři, které nechutně chutnalo, i když mě mysl stále otáčela za Alastorem, který už musel být kdo ví kde, nejlépe co nejdál od té hory, aby nehrozilo, že se tam vrátím a budu ho hledat. A kde byla pravda? Já ho sakra hledal a mířil za ním, abych se s ním mohl naposledy rozloučit a omluvit se za to, co jsem provedl. Potom jsem byl už smířený s tím, že půjdem každý vlastním směrem a nebude si přát, aby mě někdy viděl. Nebude mě chtít vidět, protože jenom dělám chyby. Furt povídám o tom, jak někoho nechat za sebou nebo mu ublížit a pak jsem mu to i předvedl. Samozřejmě, že mě nechce vidět, přemítal jsem zase. Už jsem byl tak blízko... a přesto furt daleko. Už jsem i zatáčel od písku k té řece, kterou jsem věděl, že budu muset trochu výše přeskákat, abych se dostal až k té řece, kam jsem potřeboval, ale... furt to byla taková dálka. A čekali mě už jenom kopce.

//Mahtae jih

//Dlouhá řeka přes řeku Mahtae

"Já ale fakt nevim!" musel jsem zahekat už během závodu. "Je fajn vědět, kde maj úkryt. Dává mi to před nima náskok, protože oni to o nás nevěděj," vypravil jsem ze sebe, ale neznělo to extrémně přesvědčivě. Když... já sám fakt zatim nevěděl, co s tou informací budu dělat. A ještě ke všemu jsem byl naštvanej, že jí vlastně nemám. Věděl jsem to jenom přibližně. Což mi bylo k ničemu.
"Oběhnem... ty, já vlastně nevim, kde Gallirea začíná a končí. Doufám, že má nějaký přirozený hranice, jinak bysme taky mohli odběhnout úplně do háje," uchechtnul jsem se. Vadilo by mi to? Ne. Byl jsem zvyklej se celej život někam přesouvat. Bylo by to vlastně vzrušující, zmizet omylem někam za hranice a pak hledat cestu zpátky. Jenom bůh ví, jestli bysme jí zrovna my dva koumáci našli.
Jakmile Lilith pronesla něco se sněhem, popoběhnul jsem k ní o kousek blíž a hezky jsem jí strčil do boku, abych jí tohle rejpání oplatil. "No a co, tak nemám kožich na zimní podmínky. Moje magie to perfektně vyvažuje," ohrnul jsem namyšleně nos. Jo! Já jsem měl magii! Dokonce víc! A fungovaly! Ha!

//Ostrůvky přes Mušličkovou pláž