Vyhlížela svou družku, která svým vytím ještě v lese odpovídala na pozvání. Silně pršelo, celý kožich sivé byl promočený a všechna špína stékala kolem ní až do řeky a do ústí moře. Moře bylo rozbouřené a rozfoukané, hezky odráželo vnitřní rozpoložení sivé vlčice s jediným uchem. Myšlenkami byla pořád u jejich nově vznikající smečky. Porovnávala své zkušenosti s domovinou a zdejšími smečkami. Falion je slabý, naivní a zaslepený nějakou hrdostí pramenící z jeho křídel pravděpodobně. Elisa a její klan jsou silní, ale bez ní? Rozpadli se stejně snadno jako domeček z šišek. Berry a jeho smečka? Taky bída. Mechový les? Duncanův les? při vzpomínce na Duncana ji bodlo u srdce nostalgií a vinou. Podívala se k lesu, ale Rez ještě neviděla. Neklidně se ošila, protože své družce o Duncanovi nikdy neřekla. Neřekla jí o tom, co mezi sebou měli. Záleželo na tom teď, když se navždy přislíbila jí? Předtím spolu přece nebyly. Ale řekla mi, že mě miluje. A já se šla válet s jinými vlky, nakrčila čumák. Ne, nebude se za nic omlouvat. Na chvíli zavřela oči a pevně stiskla rybu v zubech.
Uslyšela Rez, až když byla u ní. Zvedla k ní zrak, který se zasekl na kopretinách držících se v její srsti. "Dělám to z nudy," ušklíbla se, ale po vtipu jako kdyby se slehla zem. Bylo očividné, že okřídlenou něco žere. Tahle zmoklá slepice pozorovala, jak rez loví svou vlastní rybu a po několika minutách čekání se s ní vrací na břeh. Jakmile ale rybu položila na zem, ryba zmizela a s lupnutím zmizela i ryba, kterou šikanovala Styx. Plácla nespokojeně na místo, kde ryba byla a zvedla se. Na místě, kde ležela, byla tráva suchá. "Něco je ve vzduchu. Magie hapruje," usoudila se zabručením sivá. Byla na vlny magie docela citlivá. Její zakaboněný výraz zůstal čučet na moře, které se rozbíjelo o skály na druhé straně ústí a zaplavovalo pláž na jejich straně.

//Bukový

Počasí se alespoň zdánlivě trochu umoudřilo, když Rez zamířila z bukového lesa pryč. Vypadalo to, že se začne pomaličku stmívat, a tmavošedá myslela na to, že by měla Styx brzy najít, než se setmí úplně.
Následovala její pach ještě nějakou chvíli, podél řeky tak došla skoro až k místu, kde se ten velký proud vléval do moře, a stával se součástí té neuvěřitelné vodní masy.
Nakonec Styx našla – zahlédla ji na břehu, jak se čímsi krmila. Rez ji krátkou chvíli pozorovala, zatím ještě skrytá tou dálkou a mizejícím světlem, než se rozhodla dát o sobě vědět. Vydala se za sivou, a tentokrát už našlapovala víc ztěžka, její tlapky byly na mokrém břehu řeky dost hlasité.
„Nejedly jsme nedávno? Nebo se už jenom chlubíš svýma loveckýma dovednostma?“ pousmála se. Tuhle rybu už se Styx sebrat nepokusila, zvlášť, když viděla, že je už je ta ryba skoro celý sežvýkaná. „Možná se taky ještě stavím pro nějakou svačinu,“ rozhodla se, aby dala Styx ještě prostor a nechala ji tentokrát najíst v klidu. Navíc si chtěla i vyzkoušet, co ji Styx učila. Návnadu ze sebe rozhodně dělat neplánovala, ale v lovu na mělčině už by snad tak marná být neměla. Poodešla o kus dál a vstoupila do řeky, zastavila se tak, aby jí voda sotva dosahovala k břichu. A čekala. Pod hladinou se občas mihly takové tmavé stíny, ale většina z nich byla malá a rychle zase odplula pryč. Rez se napětím skoro nehýbala. A když už to skoro chtěla vzdát, nějaká ryba jí proplula přímo mezi předníma nohama. Tmavošedá zavřela oči a slepě se vrhla pod hladinu s otevřenou tlamou – sevřela čelisti kolem první věci, na kterou narazila, a k jejímu velkému překvapení to nebyl šutr.
V příštím okamžiku už si to štrádovala ke břehu s rybou v tlamě, a pokoušela se u toho nadechnout, přestože měla tlamu plnou vody. Jakmile rybu položila na břeh, patřičně se rozkašlala.

//Jako kaluž vody přes Mahtaë jih ze Severu ~

Měla bych panikařit?
Život skončil. Na konci toho všeho není žádné světlo, za kterým bych měla jít. Je to pouze pustá černá tma, která mě pohltila a tančí s mým tělem podle tance, který si sama zvolila. Jemně se mne dotýká svými ledovými prsty a není slyšet jediného hlásku kromě toho malého skomírajícího mého. Měla bych panikařit, že? Však tohle je smrt. Ale nepanikařím. Poprvé v životě cítím mír a klid, který mi nikdy nebyl dopřán. Nikdo mi neříká, kým jsem a kým mám být, nikdo na mě nehledí jako na monstrum, nikdo nešeptá za mými zády, protože já ani žádná záda nemám.
Tohle je asi to, co mělo celý můj život přijít – konec. Daleko od všech, kteří mě znají, daleko od všech, které mám ráda. Nikdo to neměl vidět, nikdo to neměl vnímat, měla jsem pouze jako vlna přijít a následně odejít ze životů ostatních a nechat na nich pouze malý šrám, který se brzy zahojí a nezanechá žádnou jizvu, která by jim hyzdila tvář. Borůvková smečka nikdy nebude musel mluvit o členu, který jim tam dělal hanbu. Žádný malý hloupý vlk, co si myslel, že je samička a mluvil skřípavým vysokým hláskem a svou mužskou chloubu schovával za stále staženým ocasem. Nikdy nikomu nebudou muset říct, že tam žil hloupý červený vlk, co si naivně myslel, že svou červenou zaujme alfu, který červenou měl rád. Už nikdy si nebudou muset vzpomenout na hlupáka, co nepomohl hořícímu lesu a nepohlídal vlče, protože žádný Makadi v tom lese nikdy nežil. A už vůbec žádná Makadi, kdo to vůbec má být? Nikdo takový nikdy neexistoval.
Proč to začíná bolet?
Nejdříve vše bylo poklidné. Smrt byla mírumilovná, objala mě jakou starou přítelkyni a tančila se mnou v ledové vodě, ve které mě pohltilo na věčnost. Ale tenhle poslední tanec je pryč, proč to tak moc pálí? Jako by do každičké části mého rozpadlého těla padal oheň. Spalující žár, který se zahryzával do pozůstatků mojí existence a ukazoval mi, že smrt není mírumilovná a zbytek existence své černé a zvrácené duše prožiji v pekelné agónii, kterou si za své hříchy zasluhuji.
Vnímám, jak se mi tělo kroutí v bolesti, ale nemohu ani vykřiknout, nemám jak a okolí je furt tiché. Je to odplata za vše, co jsem komu provedla. Vím, že to tak je. Provedl. Odčinění všech hříchů, špatností a křiváctví vůči ostatním – mé vlastní narození a odsouzení vlastní matky, aby byla nucena vychovat podlou bytost, která se ze mě měla stát. Znepřátelené Rolla vůči mé matce a krádež jeho identity, abych mohla lhát Sineád, která nikomu nic neprovedla, přesto musela trpět a nechávat si vlévat do žil můj jed. Lilith, kterou jsem donutila opustit smečku a přidat se do jiné. Držela jsem ji jako vězně, dokud nepochopila, že může utéct a poznat svobodu, která jí náleží. Wizku, kterou jsem si chytla poté, co mi Lilith utekla a pomalu trávila i ji. Blueberry, kterému jsem nikdy nedokázala říct ne a zrovna tak ano, pouze jsem si užívala jeho přízně, kterou mi dával a nezvládla, když to už plně nedělal. Cashmere, kterou jsem vyhnala, Taenarana, kterého jsem ztratila. Flynna, o kterého jsem se nepostarala, Naomi, kterou jsem ani neuměla pořádně zahrabat. Jerry, kterého jsem ignorovala a Night Sea, které jsem nepomohla.
Jak někdo tak hloupý může ublížit tolika vlkům?
Protože to nejhorší zlo nebude vždy černé s planoucíma očima a tesáky od krve. To největší zlo bude skryté a nevinné. Bude útočit zezadu a nenápadně, nebude si ani uvědomovat, co vlastně dělá. Přesně jako já. Vždy považována za oběť, ale ve skutečnosti ta, která všem ubližovala.
A teď mi trestem je peklo, které požírá mé tělo v plamenech, které nejsou vidět. Spalují mé tělo, které nemá tvar. Pohltila mě voda a přivítalo peklo.
Shoř v pekle, Makadi.

//Mušličková pláž (more like to moře tam)

//Kamenný mys

Zahihňala jsem se tomu, jak se Stín bránil svému novému postavení. Nechápala jsem, co by na tom bylo špatného. Vždyť by jím klidně mohl být a ani by o tom nevěděl, kdybych mu to neřekla. Nebo to jenom nechtěl vědět? Musel přemýšlet na úplně jiné úrovni než já, nebo možná jiným jazykem. „Já jsem doporučením vždycky otevřená, ale nic to nezmění,“ ujistila jsem ho spokojeně. Třeba jenom nechtěl, aby se ostatní dozvěděli, že to můj nejlepší kamarád? Šlo mu o tohle? „Ale jestli chceš, tak to nikomu jinému neřeknu,“ slíbila jsem mu, a fakt jsem hodlala ten slib dodržet. Poslední, co jsem potřebovala, bylo, abych se někde prokecla a Stín ve mně ztratil veškerou důvěru. Tu vlastně možná ztratí jen mu ukážu, co mám v plánu. „No přece jako zrcadlo,“ usmála jsem se na něj jako andílek. Nepotřeboval přece znát všechny detaily.
„Hej! To nevíš, třeba bych byla nejlepší jídlo, cos kdy měl,“ bránila jsem se, protože jak se opovažuje? Není jediný důvod, proč bych neměla být fajn oběd. Sice není ani žádný důvod proč jo, ale to nebylo podstatné. A mimo to, i kdyby ho z toho bolelo břicho, tak by se nažral a přežil, to nebylo špatné. To skoro zní, jako bych se chtěla nechat sežrat. Zavrtěla jsem nad sebou hlavu, i když na druhou stranu něco na tom bylo. Zajímalo by mě, jak teda fakt chutnám, a rovnou bych i zjistila, co na vlky čeká na druhé straně. Škoda, že jsem měla tak ráda život. „Dobře, dobře, tak doufej, že tam něco najdeme vyplaveného,“ převrátila jsem očima. Občas uměl být fakt nudný.
Stín mi toho k mým úvahám moc neřekl, a vlastně vypadal dost bídně. Asi si budu muset zvyknout, že kolem něj budu s tímhle tématem být opatrnější, což bude docela oříšek. Nebo mu třeba pomůže, když o tom budu mluvit. Zvykne si na to a tohle všechno. Místo odpovědi přesunul pozornost na Lilac. Nemá vkus, pfff… Zavrtěla jsem hlavou. Lilac byla moc hezká, i když jí ještě chybělo pár centimetrů k dospělosti, takže teď byla určitě přímo nádherná. Neznat Stína přímo, tak bych si říkala, jestli nepatřil k poloslepému gangu. To ale nebylo důležité, protože ta důležitá informace přišla na samém konci jeho povídání.
Vrátí? Jakože… Oh. Chvíli mi to trvalo, ale pak mi to došlo. „Sakra, to jste tam nemohli prostě být chvilku v klidu?“ mlaskla jsem nespokojeně. To už byli minimálně tři mrtví, což bylo… dost, vzhledem k tomu, že jsem věděla o čtyřech vlcích, co tam byli. Nicméně i na mě trochu dolehlo vědomí, že Lilac umřela. Stáhl se mi z toho prázdný žaludek a nálada opadla. Je to dobrodruh jako já, bude v pohodě. Jestli se z toho dostal Stín, tak ona určitě taky. Otázkou zůstávalo, v jakém stavu se vrátila. „Určitě se vrátí. Ty ses vrátil, ten vlk, co zabil Norox taky, a ona je mladá, silná, a chtěla žít,“ pokrčila jsem rameny. Nerada jsem to uznávala, a už vůbec jsem to nehodlala říct jemu, ale bála jsem se o ni, aspoň trošičku. „Ale jestli mi nevěříš, můžeme se zajít o tom přesvědčit! Lilac žila ve smečce kousek od toho velkého jezera,“ povyskočila jsem a zavrtěla ocasem. Říkala sice, že by se chtěla toulat až vyroste, ale určitě měla ve smečce kamarády, kteří by o ní něco věděli. Možná jsem se na tu myšlenku upnula trochu moc, jenže jsem byla z představy, že moje kamarádka je mrtvá, byla celá nesvá. Lépe na to nemyslet. Nic nebylo potvrzené, a zatím se všichni mrtví, o kterých jsem věděla, vrátili. Lilac taky, vždyť měla celý život před sebou. Prostě ji zajdu najít, beztak jsem slíbila, že spolu něco podnikneme. „A když tam nebude, tak mě aspoň budeš moct utěšovat,“ mrkla jsem na Stína. On by určitě byl super morální podpora.

//Mušličková pláž

//Loterie 3

//Mušličková pláž

A zase jsem osaměl. Ne že bych před chvílí nebyl sám, ale tady v okolí bylo ticho po pěšině. Necítil jsem žádné pachy ani trochu. Vítr ke mně nevál nic jiného než chlad a zimu, která se zahryzávala do mého kožichu víc a víc. Pokračoval jsem ovšem neochvějně směrem na sever. Nebylo to nic příjemného. Jak jsem již podotkl nesnášel jsem zimu, ale to přesně mne k severu táhlo. Lilith taky neměla zimu v oblibě, nebo jsem si to alespoň myslel, a kam jinam by se vlčice mohla schovat, než do nějaké smečky na severu, která by jí poskytla úkryt a ještě navíc bezpečí mezi svými. Lilith nikdy nebyla hloupá, byla naivní a blbá, ale ne hloupá. Uvědomoval jsem si její inteligenci, která ostatním zdá se unikala.
Narazil jsem na řeku, která se podivně vlévala do moře. Vlévala se tam líně a naprosto bez zájmu o okolní svět. Já taky neměl o okolní svět zájem, ale nedával jsem to tak okatě najevo. Vyrazil jsem tedy směrem proti proudu řeky. Jestli chtěl jeden někam dojít a najít nějaké vlky, musel vyrazit proti proudu. Řeka od nepaměti táhla vlky k sobě. Nabízela vodu, tak potřebnou k životu. Pokud narazím na nějakou smečku, měl bych od nich zjistit jestli Lilith někdo nezná. Vlastně na kohokoli narazím. Ale měl bych být opatrný na to jak se zeptám i na co se přesně zeptám. Nic se nemá uspěchat. A naši holubičku nesmíme vyplašit, než ji lapíme. Kráčel jsem bez zastavení na oddech dál. Neměl jsem ani úmysl na to, že bych zastavoval. Každé zastavení znamenalo zpoždění. Že bych spěchal? Ani náhodou, kdo spěchá k sobě přitahuje až moc nechtěné pozornosti. A já chtěl jen tu chtěnou pozornost. Nic jiného.

//Mahta jih

Mladá měla pravdu. Spousta vlků byla nalezlá někde na pláži. Táhl odtamtud pach všemožných blbečků a tupek. "Hmm ty jdi za nima a já se porozhlédlnu kolem," řekla jsem jí celkem nezaujatě, protože mi bylo v celku fuk co dělá. Byla zajímavá, ne že ne, ale rozhodně to byla smečková cuchta, se kterou nemělo cenu se nějak extra vybavovat. Vrhla jsem na ni celkem klidný pohled na rozloučenou a sledovala její poměrně tlustý zadek jak mizí v dáli. Tlustotu jsem ovšem nepovažovala za nějakou urážku. Kdo byl tlustý, byl dobř živený a to znamenalo celkem velkou výhodu v životě každého.
Rozhodla jsem se, že než se někde potulovat, raději se prospím. Nespala jsem už celkem dlouho a tak bylo potřeba nechat tělo trochu odpočinout. Tady to nevypadalo extra nebezpečně a voda příjemně hučela. Lehla jsem si na směs kamínků a písku a přivřela očka. Chjo... Spát sama je na nic. Nejlepší je vždycky spít s někým. Jeden se hezky přitulí a je mu dobře. Slastně jsem si ve spánku mlaskla a přála si mít tak někoho, ke komu bych se mohla přitulit a prospat se v trochu příjemnější atmosféře. Usnula jsem a moje tělo se náhle vypařilo z povrchu zemského jako pára nad hrncem.

//Teleportační lístek - Kierb

← Mahtaë sever

”To by taky nebyl účel,” odvětila jsem mu sebevědomě a odpustila si poznámku o tom, že bych ho tak mohla rozmáčknout, protože to už znělo až moc trapně. Pokračovali jsme dál a nebyla jsem si jistá, jestli je to tím, že si chtěl masochisticky projít naši spanilou krasojízdu smrti. Rozhodla jsem se, že tu zůstávám, abych ho ještě chvíli pozorovala a pokusila se ho pochopit. Až mě to přestane bavit, mizím.
Trochu nervózně jsem se zasmála. Brala jsem to jako vtip, ale jistota, se kterou mi o tom řekl, mě docela zarazila. Svraštila jsem čumák. Zdálo se mi to, nebo z něj zněla dost silná odevzdanost? To mě na něm fascinovalo. ”Aspoň víš, z čeho to máš,” prohodila jsem trapně a několik dalších chvil věnovala soustředění se na to, abych se nevrhla z nejbližšího útesu. Nebo spíš v rámci aktuálních možností, neutopit se v řece. Přesně pro to si nepovídáme o pocitech. Nevíme, jak odpovědět! seřval mě vnitřní hlas a já mu musela dát za pravdu.
Poslouchala jsem jeho povídání o rodině s upřímným zájmem. Zaprvé - ta odevzdanost. Zadruhé - ta jeho famílie zněla docela zajímavě. Ne natolik, abych ji chtěla potkat. Ale vsadila bych se, že sám má spoustu zajímavých historek, o které se ale asi úplně nechtěl dělit a já nevěděla, jak vyzvídat, aby to nebylo otravné. ”Koukám, že opravdu skvělá rodinka,” uchechtla jsem se. ”Jeden lepší, než druhý,” mrkla jsem na něj s malým úsměvem, aby si nemyslel, že ho beru jako toho nejhoršího.
”To záleží,” prohlásila jsem zamyšleně s novou energií v hlase, vděčná, že jsme opustili emocionální téma, třebaže moje zvědavost ukojena ještě nebyla. ”Co za to dostanu na oplátku?”

→ Pláč