Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rez se probudila po dlouhé době. V první chvíli měla hlavu úplně prázdnou, jako by z ní někdo vytřepal všechny myšlenky a vzpomínky – jediné, co zůstávalo, byl jakýsi podivný, lezavý pocit znepokojení. Když zvedla hlavu, sesypalo se z ní notné množství větviček a spadaného, zetlelého a listí, které bylo ke všemu ještě pokryté vrstvou všudypřítomného sněhu. Ten ji balil celou, jako by byla přikrytá ohromnou bílou dekou. Ta deka ji studila i přes kožich, a když si Rez olízla vyschlým jazykem čumák, zjistila, že ho téměř necítí. Mravenčilo ji v nose a vzápětí kýchla.
Ten prudký pohyb trhnul celým jejím tělem a shodil z ní další část sněhové peřiny. Kýchla pak znovu, a první, co si začala uvědomovat, bylo, jak zle jí je. V hrudníku se jí usadilo cosi těžkého, kvůli čemu byl její dech poněkud hvízdavý, a co hůř – celkově ji zmáhala slabost.
Zvedla hlavu a rozhlédla se po okolí, teď už důvěrně známé stíny buků se rozlézaly po okolí. Byla v Bukovém lese. A pořád byla zima. Ale jak dlouho tu vůbec takhle ležela? A co se jí stalo? A kde je Styx?
Styx –
Zvedla se tak prudce, že vzápětí zavrávorala a musela si sednout zase na zadek. Oklepala se, když zkusila vstát znovu, a tentokrát se jí to i podařilo. Od mordy jí šla pára, trochu ji to překvapilo – cítila se, že musí být stejně promrzlá jako ty sněhové závěje kolem ní, když byla tak dlouho jejich součástí. Krátce ji napadlo, že by tu taky skutečně umrznout mohla. Jak se sem vůbec dostala? A kdy to bylo? Poslední, co si pamatovala, byla Styx. Mluvily spolu. A pak… pak se všechno jaksi rozpíjelo a ztrácelo, ať už namáhala hlavu jakkoliv. Měla pocit, jako by jí i do dutiny mezi ušima někdo nacpal hroudu sněhu.
Věděla, že musí svoji družku najít. Zvedla hlavu k odpolednímu nebi a chtěla zavýt, ale to, co jí vyšlo z hrdla, byl po té době jen jakýsi tichý, skřípavý skřek. Plán s vytím naprosto ztroskotal. Pomalu se tedy rozešla, a chvíli jí trvalo, než se vůbec zorientovala, kde v lese se nachází. Několikrát zavětřila a chvíli se motala kolem křovisk, než nabrala směr přímo k úkrytu.

//Díra

//Značkopost

Držela zajíce v tlamě a velmi rychlými kroky se dostala až ke Styx. Sivá si lehla na zem a Rez krátce zavrtěla ocasem, aby ji pozdravila a dala najevo, jak ráda ji vidí. Přivřela oči, když jí bylo sděleno, že čte myšlenky: svou vrozenou magii chtěla ovládnout tak dlouho, ale teď už měla pocit, že jediná vlčice, jejíž myšlenky ji skutečně zajímaly, už byla pro Rez docela čitelná. Viděla v jejím postoji podobný cit, jaký měla ona sama.
Styx ji po chvíli zanechala na místě samotnou, a Rez složila zajíce na zem, aby na svou družku počkala.
„Budu tady, až se vrátíš,“ zavolala za ní. Nechtěla začít jíst bez ní – ale v momentě, kdy Styx zmizela z dohledu, malé tělíčko zajíce se začalo jaksi… rozkládat. Světlé oči Rzi se rozšířily, když sledovala, jak ta mrtvolka chřadne a mizí, až se nakonec rozsypala úplně a zbylo z ní jen trochu prachu.
„Tak moment,“ zavrčela, přestože v doslechu nebyl nikdo, kdo by ji viděl. „Co to má sakra bejt!“ Na vlastních zubech se krev, kterou předtím cítila, změnila v nepříjemnou pachuť.
Stalo se ve zkratce úplně to samé, jako předtím s tou rybou. No zatraceně. Slyšela o tom, že se někdy mrtví vlci takhle rozplynou, ale že by to dělala zvířata? Rzí projel osten obavy. Kdyby se to stalo běžnou normou, tak i ona sama za chviličku chcípne hlady a rozpadne se na prachové částečky. A až ji rozfouká vítr, nezbude z ní vůbec, ale tedy vůbec nic.
Bylo to znepokojující – a když už neměla kořist, rozhodla se Rez vyrazit za Styx, aby ji zpravila o téhle obavě a aby se s ní mohla popřípadě pokusit ulovit jinou kořist. Zkusila sledovat její pachovou stopu, ale vtom se lesem rozlehlo čísi volání. Byl to zvláštní, nakřáplý hlas, který díky výšce svého tónu musel patřit vlčici. Rez se zastavila na místě a začenichala proti větru, přemítala, ze kterého přesně směru to šlo. Napadlo ji, že to určitě musela být Tasa – kdo jiný by tu vyl, když nikdo ani nevěděl, že tu se Styx jsou?
Vytí znělo z relativně velké dálky, a tak se Rez vydala ostrým klusem za tím voláním. Ať už to byla Tasa nebo ne, bylo potřeba nějak hájit hranice. A Styx dozajisté mířila tím stejným směrem.
Ten pocit majetnictví nad lesem ji přiměl zastavit se u několika stromů po cestě a řádně je označkovat, dala si záležet, aby zanechala svůj pach u skupinky vzrostlých stromů, které stály blízko hranic – dokonce se otřela i o nějaké křoví a drbala se o něj chvíli tak vehementně, až se jí řetěz na krku zamotal do větviček a trvalo nějakou chvíli (a notnou dávku důstojnosti), aby se z toho maléru zase vymotala. Když se jí to povedlo, odfrkla si – pro dnešek bylo značkování až až. Pak se vydala dál – a netrvalo příliš dlouho, než zdálky zahlédla Tasu mezi stromy. Styx už byla u ní – a kromě nich i nějaký další šedivý vlk. Nebyl to ale nikdo ze Styxiných sourozenců, pokud Rez věděla.
Na kraji lesa bylo vidět i na nedaleké pláně a oblohu nad nimi, a na stoupajcí dým od sopky, která ležela v dálce na severu.
„No zatraceně,“ zamumlala si Rez sama pro sebe, zatímco kráčela ke skupince před ní. Tohle byla další zatraceně znepokojující věc. Černá oblaka vítr rozfoukával i směrem sem.
„Co vás přivádí?“ zvýšila pak hlas, aby ji dva šedí příchozí slyšeli.

//Značkopost
//Ruším přechod

Cestou přes les se ještě zastavila, aby se otřela o několik stromů a očichala je, hledala stopy po přítomnosti druhé vlčice. Tu cestu k průchodu do jeskyně jí nakonec překazilo to, že ji přes nos udeřil silný pach nějakého malého zvířete. Na chvíli se zastavila a přemítala, jestli se náhodou nemá nejprve zastavit v noře, zkontrolovat, kde je zrovna teď Styx, a jestli se nechce sivá vydat na další průzkum jejich území spolu s ní. Cítila ale, že se jí pomalu zmocňuje hlad, a byla přesvědčená, že pokud tu sivá vlčice někde je, určitě se brzy ukáže. Vůbec by nebylo od věci najít si nějaký pokrm. Rez měla ještě živě na paměti, jak se náhle ty ulovené ryby předtím u řeky prostě vypařily, zcela se rozplynuly ve vzduchu, jako by nějaká podivná magie ústí té řeky nechtěla, aby se tam vlci najedli. A to ty ryby ulovily pracně, a vlastníma zubama! Nakonec to bylo snad jen plýtvání energie, nebo v lepším případě vybrušování loveckých dovedností.
Rez se pomalu vydala po stopě toho zvířete, s čenichem u země pomaličku postupovala dál a dál. Už předem cítila na jazyku něčí krev – chybělo jí to, a vzrušení z lovu jí dovedlo naježit chlupy na zátylku úplně kdykoliv.
Instinktivně začala našlapovat o něco opatrněji, tišeji, aby neobratné došlápnutí na lesní půdu nezpůsobilo, že by byla její kořist předčasně vyplašená. To by skončila bez večeře – a ještě horší než prázdný žaludek by byl ten pocit zmaru, neštěstí, neúspěchu. Nevěděla, kde se ta jistota brala, ale zrovna teď by asi neunesla, kdyby se jí v něčem nedařilo. Možná to bylo i proto, že mezi sebou a Styx cítila v posledních dnech trochu napětí, a trápilo ji, že se rozdělily skoro bez rozloučení.
Byly doby, kdy se neviděly několik měsíců, aniž by to nějak ovlivnilo cit Rzi ke Styx, ale od chvíle, co se usadily v bukovém lese, jímal Rez co chvíli podivný neklid, úzkost z toho, že o to všechno může jednou zase přijít. Že se jednoho dne Styx rozhodne, že odejde, a nechá ji tu.
Nemělo to nejspíš logické opodstatnění, Styx nedávala najevo, že by se chystala cokoliv opouštět, ale nepřítomnost sivé Rez příliš neuklidňovala. O všechny, co jí byli blízcí, už přišla, ať už svým vlastním rozhodnutím, nebo pohnutím osudu – bylo by moc bláhové doufat, že to se Styx bude jiné?
Tyhle myšlenky Rez zaměstnaly natolik, že málem šlápla přímo na suchou větev, co se jí postavila do cesty. Zastavila se na poslední chvíli, a přičichla k ní – byl na ní zaječí pach, zcela nepochybně tu ještě nedávno prošel nějaký ušák. Tmavošedá se přinutila soustředit se na lov, a stopovala dál – a už za dalším křovím ho uviděla. Měl skoro pískově zbarvený kožíšek, ouška mu stála v pozoru a zády byl obrácený k ní, dozajista si jí ještě nevšiml. Rez neváhala, připlížila se ještě o pár kroků blíž a skočila po něm.
Nakonec ho musela hnát několik desítek metrů, než se jí podařilo po něm chňapnout zuby a strhnout ho k zemi – když stiskla čelisti pevněji, v zaječím tělíčku cítila prasknutí. Začala mávat hlavou ze strany na stranu, aby mu tím zlomila páteř a ukrátila jeho trápení. Po chvíli se přestal hýbat, ačkoliv jeho tělo v její tlamě bylo ještě rozehřáté.
Uši měla nahoru a ocas jí vlál ve skoro veselém gestu, když se vydala lesem s tou kořistí v tlamě. Rozhodla se najít tu někde Styx, aby se s ní mohla rozdělit. S tím zajícem v zubech se ještě zastavovala u větších stromů, aby je označkovala, přestože už si byla jistá, že celý tenhle les musí být naprosto prosycený jejich pachem – musí být prosáknutý a plný jejich chlupů. Mimoděk ji napadlo i to, jak dlouho by takové značky asi vydržely, kdyby se odsud rozhodly odejít. Možná se někdy vydá kolem Maharských močálů, jen aby to zjistila – kdo ví, jestli to tam ještě je cítit po tamní alfě.

//mušličková pláž
//značkopost

„Kdybych za tebou přišla já, mně bys pomohla,“ dopověděla za ni Rez. „To mi asi docela stačí.“
Vydaly se k lesu spolu, a Rez se ještě ohlédla daleko za ně; do míst, kde se to ohromné moře v dálce smývalo s oblohou v jednu zvláštní namodralou šmouhu horizontu. Tlapky Rez neomylně vedly ke známým hranicím Bukového srázu. Při cestě musela ještě překonat řeku, a nebylo to příliš jednoduché ani teď – zapřemýšlela, jak se přes tuhle část Mahtaë budou dostávat v zimě, anebo v období dešťů, kdy se všechny vodní toky divoce rozvodňovaly. Ještě nějakou dobu to ale problém ještě nebude: les, ve kterém se se Styx ocitly, byl teď ještě vyhřátý od slunce a bukové listy šustily jeden o druhý, jak jimi profukoval letní vítr. Rez se zamyslela nad celým tímhle létem: tohle bylo první léto po dlouhé době, které trávila usedlicky, v čemsi, co mělo pachuť domáckosti a alespoň relativního klidu.
Styx šla Rzi po boku a chvíli spolu nemluvily, bylo to příjemné a klidné ticho, naplněné jen rytmickým bubnováním tlapek do měkké půdy. „Tak zajdeme do úkrytu,“ potvrdila si znovu. A zívla už jen z té jediné myšlenky. Rez se zastavila a podívala se po blízkých stromech – rozhodla se vracet se zpátky k těm, které už jednou značkovala, a obnovit na nich svůj pach. Stále tam zůstával, přestože trochu vyvanulý. A pořád tu ještě musely zůstávat uvolněné chlupy, co opouštěly její kožich ve chvílích, kdy se drbala hřbetem o buky. Teď zopakovala svou rutinu: očurala několik nižších keřů, aby bylo každému jasné, komu ty keříky patří, a otřela se o některé stromy, ze kterých už sebe samu cítila jen velmi matně. Chvíli jí to trvalo: nepodívala se chvíli Styxiným směrem, ale po očku se dívala, co druhá dělá.
Styx se i zmínila o tom, že možná o rozšíření jejich malého společenství uvažuje. Snad ji nahlodala Rzina předchozí slova: snad viděla alespoň něco z výhod, co by mohla ta větší rodina přinášet.
Rez se zarazila. Rodina? Kde na to vůbec přišla? Už od doby, co opustila domovskou smečku, neuvažovala o nikom jako o rodině. Styx ale teď byla její partnerka, někdo, kdo byl k jejímu nitru blíž než kdokoliv jiný. Nepochybně byla rodinou! Ale přijmout do téhle kategorie ještě někoho dalšího?
„Můžu nechat narůst mech, jestli chceš,“ mrkla na Styx, když už se vydávaly dál do úkrytu a všechno to značkování bylo u konce. Alespoň to učinilo konec těchhle zbytečných myšlenek. Cesta k jeskyni, kterou tehdy našly takovou náhodou, byla už relativně krátká, a brzy se před nimi objevil strom, za kterým byl vchod skrytý.

//Díra

//Ústí

„Fakt doufám, že to tady takový nebude,“ odpověděla Rez, když pochopila narážku na Styxino dětství. „Když jsem minulou zimu byla zraněná po srážce s těma bažinnýma netvorama a byla jsem celá prolezlá hladem, vlci z Mechový smečky mi dali jídlo i úkryt.“
Nebyla si jistá, jestli tehdy odvyprávěla Styx celý příběh.
„Neříkám ti to, abych tě přesvědčila, že je tady každej vlkomil a všichni se k sobě chovaj jenom hezky, spíš… už jenom to, že si tu občas navzájem pomáhaj i naprostý cizinci musí značit, že je možný tu žít líp. Kdy jsme tu naposled skomíraly hlady?“
Tlapky ji nesly od řeky dál a dál k pláži, ke které se pro ni pojila jedna příjemná vzpomínka za druhou. Kameny pod nohama brzo vystřídal písek, drápy se do něj marně bořily ve snaze najít pevnější půdu pod nohama. Rez se pousmála: nešlo to zastavit, jakmile se její pohled zaostřil na tu neskutečnou masu vody. Bylo to krásné, ale zároveň nejspíš i zatraceně nebezpečné. Rez sice plavat uměla, ale takovou dálku by neuplavala stoprocentně. A dalším důkazem toho, jak nebezpečné moře bylo, bylo to, že se ta slaná voda ani pořádně nedala pít.
Po chvíli si tmavošedá ale znovu vzpomněla na domov.
„Měly bychom se vrátit domů. Začínám bejt docela utahaná – nechtělo by se ti stočit se do klubka v jeskyni a spát klidně celý věky?“ navrhla. „A slibuju, že spolu zase budem jednou cestovat. Snad až se situace úplně uklidní a Asgaarský budou mít jiný problémy.“
Ohlédla se zpátky k lesu a nakročila pomalu jeho směrem, předpokládala, že ji Styx bude následovat. Bylo to pro ni stejně jisté jako fakt, že ráno po noci vyjde slunce.
//Bukový sráz přes Ústí

„Napadá mě, jestli je takhle někdo neovládá,“ přiznala. A sama sobě ale přiznávala, že nemá vlastně žádnou možnost zjistit, jak to ve skutečnosti je. A jestli je magická síla skutečně nějakým způsobem zákeřná, nebo prostě a jednoduše jen chaotická.
Styx její předchozí slova podle všeho alespoň trochu uklidnila. Rez napadlo, jestli se druhé při myšlence na další členy jejich malé skupinky vybavila i možnost, že by ji mohli zradit a přivést k ní členy Asgaarské smečky.
„Mohlo by být výhodný žít ve velkým počtu. Asgaarští by si nikdy netroufli,“ řekla. „Ale velká smečka toho hodně sní. A máš pravdu – komu důvěřovat.“
Krátce ji probleskla myslí vzpomínka na jednoho černobílého vlka – ten by jistě byl loajální. „Možná Meinere. A Norox. Ale oba jsem neviděla... věky.“
Pomalu se zvedla a zavětřila, aby se ujistila, že jsou v okolí samy, pohled jí sklouzl k východnějším krajům, které se pomalu topily v naoranžovělém světle zapadajícího slunce. „Tak vyrazíme,“ pousmála se. „Docela se divím, že jsme tak dlouho vydržely nepodnikat žádný předlouhý cesty. Kdysi jsme spolu oběhly celej tenhle kraj! Teď to asi bude složitější, když si budeme hlídat úkryt.“

//Mušličková pláž

Trochu se zamračila. „To je ale docela znepokojující,“ odpověděla. „Protože ten jezerní had taky prostě jenom… zmizel. Nezabili jsme ho. Bylo to u toho jezera s červenou vodou. Od tý doby jsem tam párkrát byla, ale to se to monstrum už neukázalo. A vůbec nevím, co tyhle věci přivolává: jestli maj nějakou vlastní zlovůli, mrchy, nebo jestli je ovládá něco vyššího. Nepůsobily moc… inteligentně.“
Spíš jen uvažovala nahlas, ale zajímalo ji, co si o tomhle myslí Styx. Alespoň teď měla Rez pocit, že jsou se sivou konečně na stejné straně a že se na magii dívají stejným způsobem. Jako na něco, čeho není škoda zneužít, ale co samo o sobě není příliš hezké, a co v nesprávných tlapách působí jen zkázu a zmatek. Naneštěstí tlapy, do kterých se magie dostávala, nejspíš byly vždycky nesprávné.
Styx docela nakrkla představa smečky a Rez si až teď uvědomovala jak moc.
„Myslím, že se k nám další vlci zrovna nehrnou,“ odvětila. „Skoro nikdo o nás zatím neví. A je to přece náš les. Já se stejně nechci moc dělit. Ani o les, ani o tebe.“
Rez udělala pár dalších kroků k ní a posadila se na kamenitý břeh; na chvíli zamžourala do zapadajícího slunce. A matně jí to připomnělo, jiný večer, který strávily na pláži nedaleko odsud.
„Poslyš, nechtěla by ses někdy zase vydat k moři? Na tu pláž, kde jsme se zastavily kdysi?“

„Doufám, že z toho nebude nějakej problém,“ povzdechla si Rez – na Styx bylo vidět, že ji to pořád trápí. Když se Rez zkusila na magickou sílu víc soustředit, skutečně cítila, že je něco trochu jinak. Ale jakým způsobem, to už odhadnout nedokázala. Celé to bylo velmi zvláštní, a věděla, že má pravdu: v téhle magické zemi se děly podivné úkazy v jednom kuse. Mohly jen doufat, že tenhle nebude nebezpečný.
„Nemyslím ale, že má cenu se kvůli tomu trápit. Ať se stane cokoliv, zvládneme to.“ Přimhouřila trochu oči v úsměvu, aby svou družku uklidnila.
Styx ale vypadala, že jí toho v žaludku leží mnohem víc, měla trochu nepřítomný pohled. Rzi bylo jasné, že se teď dívá spíše na ty vzpomínky než na ni.
„No sakra. Jak to nakonec dopadlo?“ nastražila uši dopředu. „Jsi tady a naživu, takže se ti povedlo je nějak zabít?“
Na chvíli se odmlčela, než vytáhla vlastní zlé vzpomínky na magii. „Když jsem přišla na Gallireu, ještě předtím, než jsme se potkaly, tak na mě a nějaký další vlky zaútočil obrovskej jezerní had. A pak jsem narazila na ty nemrtvý v bažinách.“ Při té myšlence ji trochu zabolela jizva na zadku. „Ale o tom už jsem ti, myslím, říkala.“
Bylo to řečené s povzdechem, jako by ta zlovolná magická stvoření nebyla nic jiného, než jen otravný hmyz, který musí vlk odehnat packou.
„A alfa je přece každej, kdo vlastní les! My už ten náš značkujem,“ odpověděla pak. „Myslela jsem, že s tím tak nějak počítáš.“

Rez se zazubila, na jazyku znovu cítila krev toho tvora. Co se jí týkalo, byla by schopná cpát do sebe rybí maso téměř do prasknutí; bylo zatraceně výborné a trochu přibrat před zimou nikdy neškodilo. Ale rozhodně bylo důležité neztloustnout moc – to by ještě dopadla jako někteří zatraceně oškliví vlci, co za sebou málem tahali břicho. A to rozhodně dopustit nechtěla.
„Jestli se nudíš, máš návrh na nějakou… zábavnější činnost?“ mrkla na Styx, a chvíli nevnímala, co se s její rybou děje. Když ji o několik vteřin později nenašla u svých nohou, předpokládala, že ten ploutvatec smrt jen předstíral, aby sebou mohl doplácat zpátky do vody; zvláštní ovšem bylo, že Styxin úlovek zmizel taky.
„Jak to myslíš?“ zpozornila pak, když se Styx zmínila o problémech s magií. „Mám pocit, že se tu dějou magický neštěstí v jednom kuse.“
Přimhouřila oči, a pokusila se soustředit na keřík, který živořil kousek od říčního břehu. Větvičky se k ní trochu naklonily, keřík zamával lístky: jako by obě vlčice zdravil.
„Přijde mi, že s nima nic špatně není. I ty kvítky drží – řekla jsem jim magií, aby zůstaly na místě.“ Pohnula hlavou tak, aby si Styx mohla prohlédnout několik kopretinek, které se pořád držely jako klíště v srsti kolem Rziných uší.

//Bukový

Počasí se alespoň zdánlivě trochu umoudřilo, když Rez zamířila z bukového lesa pryč. Vypadalo to, že se začne pomaličku stmívat, a tmavošedá myslela na to, že by měla Styx brzy najít, než se setmí úplně.
Následovala její pach ještě nějakou chvíli, podél řeky tak došla skoro až k místu, kde se ten velký proud vléval do moře, a stával se součástí té neuvěřitelné vodní masy.
Nakonec Styx našla – zahlédla ji na břehu, jak se čímsi krmila. Rez ji krátkou chvíli pozorovala, zatím ještě skrytá tou dálkou a mizejícím světlem, než se rozhodla dát o sobě vědět. Vydala se za sivou, a tentokrát už našlapovala víc ztěžka, její tlapky byly na mokrém břehu řeky dost hlasité.
„Nejedly jsme nedávno? Nebo se už jenom chlubíš svýma loveckýma dovednostma?“ pousmála se. Tuhle rybu už se Styx sebrat nepokusila, zvlášť, když viděla, že je už je ta ryba skoro celý sežvýkaná. „Možná se taky ještě stavím pro nějakou svačinu,“ rozhodla se, aby dala Styx ještě prostor a nechala ji tentokrát najíst v klidu. Navíc si chtěla i vyzkoušet, co ji Styx učila. Návnadu ze sebe rozhodně dělat neplánovala, ale v lovu na mělčině už by snad tak marná být neměla. Poodešla o kus dál a vstoupila do řeky, zastavila se tak, aby jí voda sotva dosahovala k břichu. A čekala. Pod hladinou se občas mihly takové tmavé stíny, ale většina z nich byla malá a rychle zase odplula pryč. Rez se napětím skoro nehýbala. A když už to skoro chtěla vzdát, nějaká ryba jí proplula přímo mezi předníma nohama. Tmavošedá zavřela oči a slepě se vrhla pod hladinu s otevřenou tlamou – sevřela čelisti kolem první věci, na kterou narazila, a k jejímu velkému překvapení to nebyl šutr.
V příštím okamžiku už si to štrádovala ke břehu s rybou v tlamě, a pokoušela se u toho nadechnout, přestože měla tlamu plnou vody. Jakmile rybu položila na břeh, patřičně se rozkašlala.

Ještě chvíli bloudila mezi stromy, očichávala keříky mezi nimi a otřepala se pokaždé, když jí do srsti spadly kapky vody z listů buků nad ní. Den se nesmiřitelně chýlil ke konci, a Rez mimoděk zívla, když si to uvědomila. Už se nějakou dobu nevyspala – nevnímala to do té doby příliš, ale teď se přes ni únava převalila jako vlna v příboji. Mohla by se zkusit vrátit ke skále, pod kterou si se Styx našly úkryt. Napadlo ji, že by tam možná našla i svou družku.
Místo toho ale uslyšela táhlé zavytí, které znělo, že přichází z opačného konce lesa, než v jakém se skála nacházela. A z trochu agitovaného tónu zavytí bylo znát, že Styx teď nejspíš na spánek zrovna nemyslí. Rez zvedla tlamu k obloze a na volání sivé odpověděla. Jdu za tebou, říkalo to. Vyrazila ostrým klusem k místu, odkud to bylo slyšet, a pak se vydala i dál z lesa, když našla pachovou stopu druhé.

//Ústí

//Západní louky
//Značkopost

Rzi chvíli trvalo, než se vydala za svou družkou z luk. Zůstala na nich chvíli sama a uspořádávala si myšlenky, nechala sílící večerní vítr, aby jí čechral srst a přinášel s sebou i vůni jiných krajů, jiných plání a lesů.
Když se pak vydala zpátky mezi kmeny buků po stopách Styx, pořád se mírně usmívala. Když ale byla na cestě obrácená od větru, povedlo se tomu větru jí leden z květů vytrhnout ze srsti. Rez se rozběhla za bílými lístky, které to odválo až k za řeku, a když ho konečně doběhla a přišlápla jednou tlapou k zemi, sklonila k němu hlavu. Stonek květiny jako by se natáhl zpátky k ní, a za chvíli už ho měla zpátky na hlavě, jako nějakou velmi pofidérní korunu. Jen tam zůstaň, vrčely myšlenky Rzi. Byl jsi dárek, a já tě jen tak někde nenechám. Klusem se pak vydala dál do lesa, zastavila se jen u hranic, aby očichala, jestli na stromech zůstal její a Styxin pach. Bylo nutné ho udržovat pořád – a zrovna tenhle důkaz vlastnictví se Rzi docela líbil. Připomínalo jí to svým způsobem i domov; když ještě byla ve smečce svých rodičů, s bratry se dělili o lovecké a ochranářské povinnosti. A Rez tehdy nachodila mnoho a mnoho mil kolem svého rodného lesa, taky jej hlídala, jako by snad patřil přímo jí.
Otřela se hřbetem o několik nižších stromů a s nosem u země přešla o kus dál, aby zjistila, jestli kolem těch míst proházel někdo další. Ucítila ale jen vůni nějakého malého zvířete, hraboše, možná. Pomyslela na další lov; sice vůbec neměla hlad, se Styx jedly velmi nedávno. Teď byl ovšem lov jednou z kratochvílí, co ji se Styx spojovaly, a seznámit se blíž s místní faunou rozhodně nebude na škodu.
Napadlo ji i to, jestli se budou v lese zdržovat zvířata i v zimě. Tu minulou jich tu příliš nenalezly, a jestli to tu bude podobně pusté, možná bude nutno za kořistí chodit někam jinam – na okolní pláně, k řece, nebo si můžou se Styx nalovit alespoň něco do zásoby. Čerstvé maso ale bylo vždy lepší než nějaký ožraný, okoralý zbytek, co se někde válel kdo ví kolik týdnů.
Mezitím se zhoršilo pořasí a mírný deštík byl ten čím dál méně snesitelným. Zdálo se to sice jako příjemná změna oproti předchozím horkům, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Zvládla se už jen vyčurat kolem několika stromů, aby ty ochranitelské povinnosti splnila, a pak se vydala do hustší části lesa, aby na ni nepršelo tolik. Nešla přímo ke skále, pod kterou měly se Styx tu jeskyni; namísto toho se rozhodla projít si ještě ten zbytek lesa, který tak dobře neznala, a doufala, že třeba po cestě na sivou někde narazí. Na hlavě stále cítila nepatrnou váhu těch květů, co jí držely usazené kolem uší. K tomu řetězu, co si odnesla kdysi z příbytku Smrti, se nejspíš tak úplně nehodily - anebo možná v tom kontrastu bylo nějaké kouzlo. Cítila se s nimi ale velice pěkná.

Netrvalo dlouho a ocitly se od řeky dál; společně se vydaly blíž k těm květinám, pokrývajícím rozlehlé prostranství luk. Bylo velmi příjemné procházet se v tom mírném slunečním svitu mezi tolika barvami; vypadalo to, jako by se tu vyrojily snad všechny druhy kytek, na které si Rez vzpomněla. Jediné, co chybělo, byly ty podivné, fialové, co Rez kdysi snědla na té podivné louce na východě a svět jí po nich připadal zvláštně pokroucený a matný.
„Počkej,“ zavolala, když se Styx vydala dál mezi květiny, a zkoušela ji dohnat – tlapami u toho omylem některá ta poupata udusala do trávy. Do nosu ji taky udeřila snad až přehnaně potentní vůně těch květin, a Rez napadlo, které z nich jsou asi jedlé. To už se ale Styx zastavila a položila před Rez několik bílých kvítků. Tmavošedá vlčice se zastavila s ušima natočenýma dopředu, ocas jí automaticky kmitl ze strany na stranu. „Ty jsou velmi krásný,“ zhodnotila je znalecky, dojatá takovým velikým darem; přišla blíž, a po dlouhém, snad až příliš dlouhém okamžiku ticha mezi nimi se Styx natáhla, aby Rzi dala pár těch kopretin za ucho. Trochu to lechtalo, a Rez se pousmála; zavrtěla ocasem znovu.
„Děkuju,“ pronesla ke druhé s úsměvem. „Nechám si je.“
Byl to slib.

//Bukový les

//Bukový

„Mmmf,“ odpověděla Rez, a neznělo to nějak obzvlášť oduševněle. Vůbec teď trochu trpěla tím, že se o svých pocitech nemohla vyjádřit v celé šíři, když se za Styx vlekla jako stín. Vlastně to tak i mohlo působit – byla o něco protáhlejší a tmavší než druhá, a neodlepovala se od ní ani na krok.
Trochu to Rzi připomnělo, jak musela několik dlouhých dní strávit přilepená na Noriho. Tehdy je to trochu sblížilo, ale celkově to byla zatraceně nešťastná zkušenost. Oproti tomu, Styxinu přítomnost by Rez jistě snesla mnohem déle. A s mnohem větším entuziasmem.
Prolezly takhle i přes řeku, ačkoliv někde mezi balvany, kde se na Rez chystala další strašlivá zrada.
„No počkej!“ pustila hned šedavý ocas, aby chránila svůj obličej před nánosem bahna a malých kamínků. „Snad bys mě netrestala za to, že u tebe chci bejt co nejblíž! Jak se ti jinak dostat na kůži, než zubama?“
Odskočila stranou, aby nebyla od bahna, a mhouřila oči, aby ji další salva náhodou netrefila i do nich. Taky se pootočila, aby mohla tlapou hrábnout do bahnitého břehu a obloukem poslat další nepořádek po své družce.
„Počkej, ale. Ta louka teď vypadá fakt hezky,“ ohlédla se pak po lukách za jejich zády, když rozkvetlá pole přitáhla její pozornost, a Styx to dalo další příležitost k útoku.

Zarytí tesáků do ocasu splnilo očekávání a Rez se s plnou tlamou trochu poušklíbla, když slyšela druhou zavřísknout. Byla to skoro poetická spravedlnost, když ještě před malou chvílí málem přišla Rez o ocas dole u řeky! Když odmítla ohon pustit, dostala malou facku křídly, a musela zatřepat hlavou, aby se jí od tváře odlepilo jedno z uvolněných peříček. Dávala ale pozor, aby netrhala hlavou příliš, nechtěla Styx vážně ublížit a hlídala si sílu, s jakou svírala čelisti. Masitou část ocasu ale naštěstí chránila i hustá vrstva chlupů.
Styx se jí svěřila s nějakým nápadem, a Rez nastražila uši, aby bylo vidět, že ji poslouchá. V současné situaci se jí nedařilo příliš mluvit, přesto se ale ozvala, aniž by ocas pouštěla: „Foufám, fe to fude nějakej fepfí pfán, nef ten f náfnadou!“ Tomu huhňání se příliš rozumět nedalo, ale když už se měla dál držet jako klíště, přijala to jako novou, zábavnou hru. Její vlastní ocas se nadšeně pohupoval ze strany na stranu, zatímco se vydala za Styx, která ji tímhle prapodivným způsobem znovu odváděla z lesa. Rez šla velmi opatrně, dávala pozor, aby nezakopla nebo nedělala příliš prudké pohyby. Ať už byl Styxin plán jakýkoliv, určitě nezahrnoval amputaci jejího vlastního ocasu.

//Západní louky přes Mahtaë Jih