Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6   další »

//Maharské močály

Z lesa odcházely relativně rychlým krokem, celé to místo bylo podivné a Rez si vůbec nebyla jistá, jestli je jí ta ponurá atmosféra příjemná nebo ne. Naštěstí ale nenarazily na žádné další vlky, přestože by jistě bylo zajímavé zjistit, jak vypadá zbytek té smečky, když je jejich Alfa v takovém stavu.
Styx během chůze politovala Baghý a Rez to trochu zarazilo – v příjemném slova smyslu. Nečekala, že by Styx projevila vůči menší vlčici lítost, a navíc tím přesně pojmenovala, co se Rzi převalovalo v hlavě od chvíle, co Baghý zmizela mezi stromy.
„Je moc hodná na to, aby viděla, jak s ní ten floutek mává. To nedopadne dobře,“ vyslovila nad Baghý smutnou prognózu.
Znovu pak vyšly na otevřené prostranství, a do cesty se jim postavily kopce – Rez byla původně přesvědčená, že je obejdou, Styx ale začala stoupat k vrcholku. Je doupě Života snad někde tady, v těchhle skaliskách? Někde blízko? Čekala, že budou muset jít mnohem dál. Že budou muset podniknout dlouhou cestu, aby mohly dojít k tak prazvláštnímu místu, ve kterém sídlila magie sama.
Světlý prach ze skal z měkkého kamene byl pod tlapkami jemný.Šla Styx po boku, aby se jí mohla občas podívat do očí, sledovat její reakce. Věděla moc dobře, jak na tom Styx je, co se týče setkávání se s magií i tímhle konkrétním Životem, tušila, že jí může být tahle cesta zatraceně nepříjemná.
„Budu se držet u tebe,“ odpověděla. Krajina kolem už na ni začala působit zneklidňujícím dojmem, možná si to ale jen vsugerovala.

//Vrchol Narrských kopců.

//VLA3: 2 - urážka

Vlčice před nimi vypadala relativně mírně, Noriho poznámky s ní zjevně nic nedělaly. To bylo dobře a špatně zároveň – Rez by byla účastníkem nějaké krvavé potyčky jen nerada, zároveň ale chtěla vidět, jak Nori konečně od někoho dostane přes tlamu, dozajista to byla jen otázka času. Zdálo se, že Styx přemýšlí o něčem podobném.
Nakonec vše zachránila Baghý se svými zdvořilými frázemi, omluvila se a přislíbila, že ze smečkového území rovnou odejdou. Rozuměla by si s Castorem, pomyslela si Rez, lehce se při tom zamračila. Ti dva by byli párek nejslušněji vychovanejch vlků široko daleko. A určitě by jí s ním bylo líp než s tímhle bezohledným hejskem, po kterým musí žehlit jeho problémy.
Když tmavošedá přestala v duchu pokrytecky hodnotit, s kým by se měla a neměla Baghý bavit, všimla si, že drobná vlčice míří k ní. Přiměla se pousmát. Z jejích slov pochopila, že se chystá s Norim odejít, nakonec – atmosféra uvnitř jejich čtveřice už byla více než dusná. Lehce přivřela oči, když ucítila na tváři srst Baghý, bylo to jemné, milé gesto.
„I tobě hodně štěstí,“ popřála jí upřímně. „A jistě na tebe ještě někde narazím.“
Ohlédla se ke Styx, věřila, že šedá bude minimálně odchodem Noriho potěšená. Ten se však ještě zdržel chvíli po Baghý, aby mohl tu cizí alfu urazit. Rez si odfrkla, když se pak vydal podle ní a Styx pryč a vyplázl na ně jazyk. Jako malej!
„Kdyby to měl bejt sameček jako ty, každá by radši zdechla sama,“ zavolala za ním, když si byla jistá, že to Baghý neuslyší. „Blbečku.“
Dál se s ním zaobírat nehodlala, znovu ovšem zbloudila pohledem k té cizí alfě. Maharské, aby se jemným pokývnutím rozloučila.
„Také půjdeme,“ oznámila, bylo už načase, aby zmizely. Na nějakou dobu už jistě bylo toho lezení na cizí území až dost.
Ohlédla se pak ke Styx, snad aby se ujistila, že v ní má stále spojence v nenávisti k Norimu – a že se Styx chce znovu vydat pryč po jejím boku. Pousmála se, když jí bylo nabídnuto, že ji druhá provede po další části téhle krajiny, po té možná nejmagičtější.
„Tak mě veď,“ protáhla si přední tlapky, připravená následovat.
//Narrské kopce.

20. 7.

Tmavošedá vlčice se řítila po široké louce, která se mírně svažovala z kopce a poskytovala ideální dráhu pro všechnu tu energii a entuziasmus, co ji naplňovaly snad až po okraj. Toho dne bylo konečně o něco tepleji. Tlapy ji stále trochu zábly, ale běžela, co jí síly stačily. Také měla důvod ke vší radosti: Tam, kde byly ještě před několika dny stopy po sněhu nebo jen zmrzlá zem, nyní začínaly rašit zelené výhonky. Tráva pomalu zaplňovala prostor a brala si zpět celou krajinu. Tu jí na několik měsíců ukradly rozlehlé závěje sněhu. Teď se ale vše změní, znovu přijde zeleň a s ní i více kořisti.
Těšila se na jaro už od konce podzimu. Tak dlouho jej očekávala! Téměř od prvního okamžiku, kdy začaly být noci chladnější, kdy chvíli od severu zavál ledový vítr a na trávě se k ránu objevovaly silnější a silnější vrstvy jinovatky. Trpělivost nikdy nebyla její silnou stránkou, o to příjemnější tenhle konec zimy byl. Trvala až moc dlouho.
Tehdy, když ještě byla součástí smečky, měla zimní období doopravdy ráda. Tulácký život byl ale během toho nehostinného ročního období mnohem složitější. To se hledání jídla i přístřeší stalo skutečným problémem, jakmile se kraj cudně zahalil závějemi, snad jen voda byla vždy na dosah, naneštěstí ve své nejstudenější formě.
Tryskem prosvištěla kolem několika osamělých stromů. Tyčily se na louce do výšky a připomínaly svými stále holými rameny něčí dlouhé paže, zoufale se natahující ke slunci. Téměř jako by říkaly slunci, ať zesílí, ať se přestane schovávat za našedlým závojem zimního nebe. Také už na to byl čas.
Tím během vyplašila pohublého zajíce, co se schovával v nedalekém houští. Tolik si jej však nevšímala. Tučných, přemnožených zajíců budou brzy louky přeplněné! Třebaže měla hlad i teď, neměla v plánu nechat si kazit radost. Teprve až na místě, kde louka pomalu přecházela v les, zastavila se a ohlédla se za sebe. Ta louka bude brzy plná kvítí, plná života. Teď už se všechno obrátí k lepšímu.

Mírně se ušklíbla, když se k ní Styx naklonila, aby jí vykreslila, co všechno by se s Norim mělo udělat. „To bude těžký, když se Baghý tak lepí na paty, musel by to být vážně dobrej plán,“ rozváděla tu myšlenku, hlas měla tichý a vyzývavý. A zároveň, ačkoliv cítila, že má Styx Noriho také plné zuby, si byla jistá, že jen žertují. Že se Styx drží, aby mu skutečně nic neudělala, a to i kvůli ní. Kvůli ní vlastně byla i v samotné Noriho přítomnosti. Bylo to hřejivé, ten pocit, že na ní Styx snad záleží.
Rez se rozhodla si jej prodloužit co nejvíc, také zůstávala ve skupince spíše pozadu. Sledovala, co se bude dít, a jestli je Noriho ta alfa třeba nezbaví. Navíc… alfa? Kdyby jí to Styx neprozradila, Rez by to jistě nenapadlo. Velikostí a výrazem ve tváři by tahle vlčice klidně alfou být mohla, vypadala ale mnohem hůř, než většina místních tuláků. Pod srstí bylo znát, že je hubená. To se o ni smečka nestará? Nakonec to ale nebylo nic, co by je mělo zajímat. Zůstala tam, kde byla a čekala na reakci té vlčice.
Nejslušněji k ní zatím promluvila Baghý, Rez chvíli počkala, než se připojila k jejímu pozdravu. Sice měla od začátku ponětí o tom, že se blíží ke smečkovému území, rozhodně to ale neměla v plánu teď říkat.
„Taky zdravím,“ zavolala k vlčici, postojem těla dávala najevo, že nemíní být hrozbou, upřímně ji ale zajímalo, jestli Nori dostane za ten drzý pozdrav po tlamě. „Jestli nejsme vítaní, hned zase odejdeme.“

//Kaskády


Rozhlédla se po kraji bez nálady, když Baghý zas odmítla její rady. Nori pak úlisně přidal se k ní, opět se hned pustil do tlachání. Doufala, že Baghý svůj názor změní, takového ničemy v kraji snad není! Tváří se nevinně, pěkný až běda, na první pohled se odhadnout nedá. Ale jak cokoliv vypustí z pusy, každému vlkovi jistě se hnusí: malinká, zlovolná, pichlavá očka – hňup je to. Pitoma, slizoun, a tečka!
Protáčí oči, ježí se jí chlupy, jak jenom může být někdo tak tupý? Chudák Baghý: snad ji zaslepuje, jak se čechrá ta tmavá srst, když vítr duje. Ale má šeď ve tváři, je starší než Rez, jistě je zkušená – a jím nechá se splést?
Však stejně jako všechny líce maj ruby, řešení je nasnadě: Styxiny zuby! Noriho vůbec by nebyla škoda, Baghý se s tím smíří, nějak se to podá. Rez kráčeje za šedou snivě jen vzdychla si; Styx, ta je rozumná, jistě s ní souhlasí. Místní smečka by však nebyla ráda, kdyby tu nechali toho neřáda – nebo lépe řečeno, co by z něj zbylo. A rozkládájící se vlk – to je dílo! Ten puch by se ale k těm močálům hodil, aspoň nikdo cizí by jim sem nechodil. I bez mrtvol je to však smrduté místo, proč tu někdo žije stále není jisto.
Šli močály dál – a pak ještě hlouběji. A tam byla, sedící v mechu jak v závěji: obrovská vlčice, určitě místní, snad jen trochu pohublá, bylo to skoro tristní. A zatímco Rez se od ní držela dál, Nori se jí zjevně vůbec nebál.
Nakonec vraždění nebude nutné – ta vlčice Noriho život snad utne! Stačí, aby ji jenom trochu namích‘, a Rez si ani nemusí zašpinit čenich.

//Borůvkový les

Baghý se zdála složením jejich čtveřice také poněkud znejistěná – přece jen, ani Rez zrovna neskákala radostí z toho tmavého náfuky, co byl hnědé vlčici pořád přilepený na paty. I teď se za ní vydal, a znovu si na Rez otevřel tlamu; evidentně nespokojený, že by s ní měl trávit další čas. Jako by snad byla její chyba, že Nori dělá každou situaci nesnesitelnou! A dokonce se ošklivě podíval i po Baghý, jako by ji za to celé vinil.
Mazlíčka! Ha! V tu chvíli se Rez vůbec nebránila představám Styx, jak tomu floutkovi ukusuje hlavu. Nakonec ale v chůzi trochu zpomalila, aby Styx zakryla výhled na černého vlka. Nevěděla, jak je na tom momentálně sivá s trpělivostí a jestli se nechystá Rziny myšlenky změnit ve skutečnost. To by jistě její vztah s Baghý už neunesl. Na Noriho slova si tedy jen odfrkla: jestli na něj nemá mluvit, nebude – vždyť jí za to Nori přece nestojí. Uchýlila se k okázalé ignoraci, ani se na něj nepodívala, jen se krátce ohlédla po Styx, pokusila se jí pohledem naznačit, aby si ho nevšímala.
„Říká ti vždycky, s kým se můžeš a nemůžeš bavit?“ ohrnula před Baghý nos. „To moc nezní jako kamarádství. Vidím ho podruhý a pokaždý se chová jen jako egocentrickej sobec. Dej si pozor, aby ti – neublížil.“
Z jejích slov bylo znát, co si o tom vlkovi myslí, a že to není nic pěkného – pořád si ještě pamatovala, jak se tehdy v lesíku na Baghý osočil, když si dovolila mu říct, jakou má magii. Zněla v nich ale i upřímná starost, nerada by viděla, jak s touhle drobnou, milou vlčicí nějaký pobuda zachází jako s hadrem. Jistě už mu Baghý dávno všechno odpustila.
„Co se týče smeček, nemyslím, že bychom se hrnuly se někam přidat. Vy ale určitě budete mít štěstí, slyšela jsem, že hodně těch místních ještě přijímá nový členy,“ zamyslela se pak, konečně se pousmála. „My se Styx jsme toho taky dost prošly, bylo skvělý se tu porozhlídnout. Došly jsme až k moři, jeden by nečekal, jak blízko odsud je. Je to bohatá krajina. Hojná.“
Baghý se pak znovu přidružila k Norimu, nejspíš, aby se tomu manipulátorovi za něco omluvila. Rez to sledovala s nevolí, nechala je ale být, místo toho se ohlédla ke kaskádám, ke kterým se pomalu blížili. Bylo to jedno z prvních míst, které navštívily spolu se Styx, pamatovala si to ráno, co pily chladivou vodu z hlubokých tůněk a Styx jí ukazovala lesy, ve kterých místní smečky sídlily.
„Tímhle směrem jsou ty močály, že,“ promluvila k sivé, snad aby ji přivedla na jiné myšlenky. „Přemýšlela jsem, jestli jsou vážně tak nehostinný, jak se zdá. A zatím jsem tu nepotkala nikoho, kdo by po nich byl cítit – to odtamtud místní nikdy neodchází?“
Upřímně ji zajímalo, jací vlci by chtěli na takovém místě žít.

//Maharské močály

Prvním, kdo na její přítomnost zareagoval, byl naneštěstí Nori, který hulákal její jméno snad na celý les. To mi ještě chybělo, zašklebila se, když se k vlkům přiblížila ještě o kus. Styx si mezitím cosi vrčela pod nosem a pak se ke Rzi ohlédla – když si vyměnily pohledy, tmavošedé bylo jasné, že i tohle byl možná zatraceně špatný nápad.
„Bude to jen chvilka, jen se pozdravím s Baghý a pak zase vypadneme,“ slíbila, pousmála se na ni. Styx se tvářila, že by tuhle roztodivnou skupinku raději obešla velkým obloukem. Sice Rez v tu chvíli nenapadlo, že by Styx někoho z přítomných znala, ale rozuměla tomu, že není moudré se přibližovat k něčím vlčatům, zvlášť k těm ponechaným bez dozoru na kraji území.
Sama se tedy vydala o kousek blíž, všimla si, že nejautoritativněji se v té skupince tváří to vlče – a vypadalo dokonce, že tady žádný dozor nepotřebuje a všechny záležitosti s cizinci si vyřeší samo. Zatraceně podivný úkaz! Zachytila mezitím několik slov o slunci, tenhle Nori se s tím domnělým zachraňováním jistě chlubil všude a o to víc Rez potěšilo, jakým tónem s ním černobílý vlček hovořil, zjevně byli uprostřed nějaké vášnivé disputace.
Baghý se ke Rzi otočila a zavolala na ni, zdálo se, že je upřímně ráda, že ji vidí – i ocas Rzi několikrát lehce kmitl ze strany na stranu. Vždy bylo příjemné být u někoho vítána.
Nedošla až přímo ke skupině, neměla náladu být součástí něčích hádek, ale zatraceně ráda se znovu shledala s drobnější vlčicí. Baghý se naštěstí v tu chvíli měla k odchodu, vydala se za Rzí, aby nabídla jí i Styx, aby se k nim přidaly na další cestě.
Rez natočila uši víc dopředu a ohlédla se Baghý za rameno, jestli se za ní vydal i Nori, aby se mohla popřípadě postavit mezi něj a Styx a zamezit nějakým dalším sporům. Věřila, že by pro Noriho dopadly vážně nepěkně.
„Co je na východě, další smečky? Ale – předpokládám, že bychom mohly vyrazit s vámi, i kdyby jen na kus cesty, aspoň odtud zmizíme. Ne každej se chce zaplítat do nějakejch,“ ohlédla se významně po Norim, „dětinskejch sporů.“
Vydala se pomalu na cestu, ocas držela výš než obvykle, najít Baghý jí zjevně udělalo radost. Co chvíli ale věnovala pohled Styx, aby se ujistila, že není šedé vlčici současná společnost až příliš proti srsti.
„A dlouho jsme se neviděly. Ráda vidím, že už máš nohy v pořádku – kde všude jste byli? Se Styx jsme cítily váš pach až daleko na jihu.“

//Kaskády okolo Vyhlídky (přes Středozemku) – spolu se STYX

Jemně si odfrkla, když Styx prohlásila, že by si něco podobného zasloužila. Příčilo se jí to, ačkoliv to s velkou pravděpodobností byla pravda.
Potěšilo ji ale, že se druhá zajímala i o bezpečí Rzi. „Nezdá se, že by mě to zastavilo,“ odpověděla. Společnost Styx zjevně o nikom nedělala dobrý obrázek – i ten argaarský alfa se tvářil vcelku klidně, dokud si myslel, že je na jeho území Rez sama. Na její vlastní reputaci v téhle krajině ale Rzi zatím příliš nezáleželo, stále byla přesvědčená, že jestli se jí tu nebude líbit, vždycky může odejít jinam. Byla zvyklá na to, že si stále dělala nové známosti a ty staré už pak nikdy neviděla, takže se s každým dalo začít od nuly – už delší dobu si nedělala hlavu z toho, že by mohla na někoho udělat špatný dojem.
Otázka, co měl ten Styxin zabijácký bratr s druhou asgaarskou alfou, sice budila představivost, k žádnému výsledku se ale nedobrala. Cukly jí koutky, předpokládala, že i Styx se tou myšlenkou bude bavit – druhá ale vypadala spíše ustaraně.
Za první řadu stromů Borůvkového lesa se Rez vydala nanejvýš obezřetně, ačkoliv byla ujištěna, že jim tu nic nehrozí. „Na to jsem zvědavá,“ prohlásila pak, její hlas zněl vyzývavě, uši se jí ale co chvíli přetáčely ze strany na stranu, aby se jí znovu nestalo, že se k nim znenadání přiblíží nějaký nepřátelský alfa.
Cítila ale Baghý, a to ji pohánělo dál – přece jen, ráda by hnědou vlčici zahlédla alespoň na chvíli. Netrvalo ani tak dlouho, než zaslechla hlasy.
„Baghý?“ zavolala, zatímco se blížily ke skupince vlků – viděla ji, tmavohnědý kožich na hřbetě a drobná postava, bezpochyby to byla ona. A vedle ní, jak jinak, ten otravný nekňuba, který za ní přišel posledně. Tak se tedy vážně usmířili. Baghý zjevně neznala svou cenu, když plýtvala časem s takovým, takovým –
Před nimi bylo nějaké vlče, a ještě další vlk, o něco vzrostlejší. Že by to byl nějaký místní, co chrání hranice? Proč by tedy měl s sebou to vlče?
Vlče. Měla bys dávat pozor, aby se něco nesemlelo. Ohlédla se po Styx, zda se u ní drží, a mírně jí strčila čenichem do srsti na krku. Jsou přece najedené a nechtějí spory, jistě to bude v pořádku.
Vzápětí se k nim odněkud přiřítila ještě další vlčice - a Rez byla natolik blízko, aby ji okamžitě poznala. Byla to ta, kterou viděla svůj první večer v téhle krajině, tehdy u jezera. Její jméno měla chvíli téměř na jazyku, pak se ale na rozpomínání vykašlala, bylo zbytečné.
„Dobrej večer,“ zavolala i na zbytek skupinky, pro jistotu hned smířlivě dodala: „Jen procházíme.“

//Argaarský hvozd

Nic se jim naštěstí nestalo, přesto Rez odcházela se staženýma ušima a sršel z ní neklid. Krok měla rychlý, vypadala skoro naštvaně - a taky byla. Co kdybyste narazili na tu Elisu? Proč tě vůbec napadlo chodit za Castorem sem! Byl to špatný úsudek, bezpochyby, Rez ale naštěstí nebyla schopná myslet si o sobě nic příliš špatného. Nebylo to celé její chyba, přece jen, ona nezapříčinila to, že měla Styx s touhle smečkou spory, ani to, že byly obě místní alfy podle všeho jednoduše agresivní. Dalším štěstím ale bylo to, že se jim podařilo utéct ještě před tím, než stihl ten alfa zareagovat na poslední poznámku, kterou k němu Styx pronesla. To bylo vážně skoro podlé.
"Promiň, že jsem tě vedla tak blízko k tomu lesu. Bude lepší se tomu místu vyhejbat zdaleka," zamumlala, snad aby nemusela říkat promiň moc nahlas - když se ale ohlédla na Styx, pohled měla upřímný. Nerada by, aby se sivé něco stalo kvůli ní, zvlášť teď, když si začínala být jistá, že po dlouhé době našla vlka, kterého nechce jen tak ztratit. Vyčítala by si to zatraceně dlouho.
"Jsem ráda, že se nic vážnějšího nestalo. To bych si neodpustila," zavrtěla nad tím hlavou, než z ní konečně začalo vyprchávat to napětí. Vyhlídka na potyčku s alfou jí rozhodně zkazila náladu.
"Ale - ta Elisa a tvůj bratr? Jestli's to neřekla, jen abys ho zmátla, rozhodně mi o tom musíš někdy říct." Odmlčela se na chvíli. "Tvůj bratr... myslela's toho Noroxe?"
Když kráčela podél řeky, dávala si zatraceně dobrý pozor, aby se držely od toho Argaarského lesa dál. Skoro automaticky se vydala směrem k jezeru, u kterého strávily předchozí noc. Po nějaké chvíli cesty se ale náhle zastavila, aby zavětřila. Ohlédla se k lesu - tentokrát už naštěstí jinému lesu - který se jim oběvil po pravé straně.
"Cítíš ji taky?" zeptala se. "Baghý musela být i tady - a ten pach je ještě čerstvější. Určitě tu ještě je..."
Hnědé vlčici se už zadní nožky dozajista uzdravily úplně, když už mohla cestovat na takovou dálku. A tak rychle!
Když přišla o něco blíže k lesu, cítila z něj ale, že taky musí patřit smečce. Zaváhala, předchozí špatná zkušenost byla až příliš, příliš čerstvá.
"Možná bude někde přímo na hranicích. Ale nerada bych, aby po nás dneska vrčel ještě někdo další," ohlédla se na Styx, na chvíli se zastavila. "Jsi s touhle smečkou zadobře?"

//Borůvkový les

Zahleděla se mezi zdánlivě neprostupnou změť listnatých stromů. Navzdory tomu, že se napětí Styx začalo přenášet i na ni, ušklíbla se. „Jestli se objeví Elisa, tak zdrhám taky.“
Styx šla za ní a vypadalo to, že používá Rez jako živý štít mezi sebou a tím lesem. Skutečně musela čekat na nejhorší – a Rez se vzápětí zastyděla, že ji sem vůbec tahá, když přece ví, co se tu Styx stalo, když tu byla naposled. Skoro sebou trhla, když ucítila, že se o ni Styx opírá. Překvapilo ji to, do té doby si od ní sivá držela mírný odstup; měla ještě v živé paměti, jak druhá ztuhla, když jí předtím čistila tvář.
„Mhm,“ natočila hlavu, když ucítila Styxin čumák v srsti. „Pojď, zmizíme odsud.“
Bylo to přesně ve chvíli, kdy se k nim dostal další pach, o něco silnější než jiné. A zvuk kroků.
„Zdravím,“ odpověděla na pozdrav, uši obrátila směrem k tomu vlkovi. Byl mohutný, na tmavé srsti vynikalo mnoho ornamentů a jeho oči prozrazovaly, že má stejnou magii jako Rez. Na rozdíl od ní ji ale jistě uměl používat. Jako alfa - no ovšem.
Sama neklidně máchla ocasem, bylo nepříjemné být přistižena tak blízko hranic zrovna ve chvíli, kdy se rozhodly odsud odejít, než někoho potkají.
Podle všeho i tenhle druhý alfa Styx znal.
„Jen procházíme kolem hranic, tvůj les chceme obejít.“ . Uši vzápětí stáhla, trochu se přikrčila, když hlas černého vlka nabral ostrý podtón hněvu. Co když po nich teď skočí? Co pak?
"Hned budem pryč. Hledaly jsme tu známýho," zkusila ho uklidnit, zároveň udělala několik kroků dozadu, čímž i Styx odstkovala od lesa dál.
"Pojď," sykla ke Styx, stále napjatá, chystala se tohle území opustit co nejdřív.

//Řeka Mahtae

//Medvědí jezero

Nastražila uši, když jí Styx prozradila víc o své rodině. Mají tu noru. To bylo jistě znamení, že tu chtějí zůstat, že chtějí zůstat rodina. A přesto Styx radši tráví dny s tebou, než aby šla za ním.
Ta myšlenka ji potěšila – zároveň s ní se ale malý hlásek v hlavě Rzi tázal, jestli je tím bratrem ten… Norox, ta zabijácká mašina, o které Styx mluvila předtím. Od začátku doufala, že nikoho takového tu nikde nepotká.
Styx už vypadala o mnoho lépe – a také méně nebezpečně, když se zbavila krvavých skvrn od jejich poslední kořisti. A s plným žaludkem, čistá a napitá musela být také spokojená, podobně jako Rez.
„Cítíš ho někde? Myslím, že tudy musel jít – dál bych ale radši nechodila,“ promluvila, když se dostaly k prvním stromům, k samotnému začátku toho lesa. Voněl smečkou, to bezpochyby – bylo to nepřehlédnutelné. „Nejspíš už někam zmizel. Škoda - ale možná se ještě někdy objeví u jezera. Snad abychom šly radši zase dál.“
Castor mohl být slušný a sympatický společník, ani jedna z nich ale jistě nechtěla riskovat, že by tu narazily na tu asgaarskou alfu. Vnímala, že se Styx tak blízko k té smečce už necítí dobře.

//Ohnivé jezero

Zamířila k Medvědímu jezeru, snad už jen ze zvyku - bylo to pro ni už téměř známé místo. A věděla, že voda v něm je příjemná a chladivá - přesně to, co potřebovala na konci takového dne. Tlapky už ji trochu bolely od neustálé chůze, byla ale na podobný druh tupé bolesti zvyklá, a tak si jí příliš nevšímala.
"Věřím, že s tou tvou loveckou slávou bys byla nejoblíbenější člen jakýkoliv smečky," ohlédla se ke Styx, zazubila se, ačkoliv si uvědomovala, že dost možná začíná nepříjemné téma. "Ale chápu, že ty zdejší možná nebudou to, co hledáš."
Navíc, když vlk nebyl ve smečce, neznamenalo to, že by byl osamělý. Přece jen, Styx tu podle vlastních slov měla několik sourozenců, kraj byl plný vlků, co s někým rádi ztratili pár slov - a také měla Rez. Když jejich podivné přátelství přežilo ukradená vlčata, už to muselo něco znamenat.
Došla k jezeru a zhluboka se napila, ponořila přední tlapy do vody, aby z nich dostala zasychající krev. Ohlédla se pak na druhou a pousmála se.
"Cítím tu ještě Castora," řekla, než se podívala k lesu na druhé straně vodní plochy, za menším skalnatým územím. "Musel tu být docela nedávno."
I přes medvědí stopy v zaschlém blátě u řeky, tu byl pach více vlků, zdálo se, že je to vůbec docela frenventované místo.
"Mohly bychom ho ještě zastihnout, co myslíš? Možná už je sám. A mezi většinou jinejch vlků se s ním dalo docela rozumně mluvit."
Jakmile se napily a trochu upravily, vydala se kolem jezera k lesu. Bylo na ní ale znát, že dál než ke hranicím toho území nemá v plánu jít, přece jen, ani pro jednu z nich by to nebyl dobrý nápad.

//Asgaarský hvozd

//Oblý vrchol (přes Ronherský potok)

"Pch. I to, jak byla ta srna zblblá, určitě říkáš jen proto, abys mezi náma vypadala jako lepší lovkyně ty," obvinila ji hraně odsuzujícím tónem. Příliš se v tu chvíli ani nesoustředila na cestu, znovu se spíše nechala vést - přece jen, bylo toho tolik, o čem musela přemýšlet. Po chvíli jí ovšem sepnulo, že se znovu blíží k už známému jezeru - k tomu s rudou řasou na hladině, ze kterého se pít stejně nedalo.
Ohnula nos, když k němu přišly blíž. Poslouchala Styxin komentář ohledně zdejších vlčat. Bylo na ní znát, že je v lásce nemá ani v nejmenším, že snad nenávidí to vlče i kvůli tomu, že mohlo vyrůstat v prostředí, kde mu všechny prohřešky proti pudu sebezáchovy procházely. Kde bylo bezpečno. I tohle bylo jistě odrazem neštěstí Styxina dětství.
"Předpokládám, že život ve smečce z každýho udělá rozmazlence," prohlásila, aniž by zmínila, že takovým rozmazlencem byla i ona sama. "Ale pořád ještě můžou zesílit! Nikdy nevíš, co z ní vyroste. Mě osobně se příčí spíš dospělí vlci, co se nikdy nepostaví na vlastní nohy. Co se přisajou na smečku jako pijavice, vyžírají ji a sami ničím nepřispějou. Většinou když potkáš tuláka, je to schopnej vlk."
Tohle bylo zase velké téma pro ni - vlastním odchodem od rodiny si chtěla dokázat i to, jak je silná a samostatná. Zjistila, že těmi vlastnostmi rozhodně neoplývá tak, jak si myslela, dokázala ale přežít - a to bylo hlavní.
Samostatnost ale přinášela i jiné nevýhody - zrovna jako u Baghý, která si jako tulačka zranila nohu, když ji před pár dny Rez potkala. O to raději tmavošedá vlčice byla za důkaz, že je Baghý v pořádku.

//Medvědí jezero (přes Středozemku)

//Jižní hornatina

„Ale, vypadám hubená?“ zazubila se, když bylo zpochybněno, že zvládne sama lovit. Jindy by si to snad vzala osobně – kdyby nedokázala, byla by už nějakou dobu po smrti. A mimo tohle území, takže by ji pravděpodobně nikdo neoživoval.
Smrt ji vždycky trochu děsila: právě proto, že byla přesvědčená, že po smrti už nic není. Cokoliv si vlk vysnil, čímkoliv vlk byl, bylo v tu chvíli rázem ztraceno. Ale jakkoliv hrozivé to mohlo být, byla to alespoň pevná jistota, která se neměnila. Se kterou se dalo počítat.
Lehce si povzdechla po poznámce, proč měla ta Cynthia vstát z mrtvých, zatímco část Styxiny rodiny podle žádných vyšších bytostí neměla dostat další šanci na život. Také nechápala, podle čeho si mohou takové bytosti vybírat. Možná jen nevidí do jejich božských plánů – nebo jsou to jen zlotřilci, co využívají své velké moci, aby si hráli s životními cestami vlků. A ta druhá možnost se Rzi zatraceně příčila.
„Chápu, kde v něm vidíš problém,“ zamumlala. Zároveň s tím se jí znovu vybavil moment, ve kterém Styx prozradila, že chce Života zabít. Říkala, že je tím, kdo dává život místním vlčatům. Kdyby sám zemřel, znamenalo by to, že by Styx porazila magii a zabránila, aby se rodil někdo další? Ohlédla se po své sivé známé. Ale to přece nemůže. Jestli je ten vlk ztělesněním života, nemůže přece zemřít…
Na vlčata pak došla řeč také. „To je zvláštní,“ řekla. Nerada byla cynická, ale fakt byl, že nechráněné malé vlče nikdy nemohlo přežít dlouho. Samo by neulovilo ani myš, moc daleko by nedošlo, nevědělo by, jak najít vodu… A pak tu jsou samozřejmě medvědi a další predátoři. Jedovatí hadi. A – a Styx.
„Nikdy jsem nepotkala zatoulaný vlče. Jestli se dostaly samy až sem, muselo se jejich rodičům něco stát těsně před hranicema tohohle území,“ zamyslela se. Nevěděla ale o téhle zemi dost na to, aby mohla ten fenomén nějak vysvětlit. „A – nápodobně. Taky jsem ráda, že to tu neprozkoumávám sama. A samozřejmě i za ty lovy, na kterejch mám tak velkou zásluhu.“
Když se rozešly vstříc dalšímu zákoutí, byl to pomalý krok – s plnými břichy nebylo nic jiného příliš možné.
„A Baghý jsem předtím cítila taky – teda, nebyla jsem si jistá, ale teď jsem přesvědčená, že to musela bejt ona. Vypadá to, že se z toho lesíka dostala v pořádku.“

//Ohnivé jezero (přes Ronherský potok)

Srna už pak netrpěla příliš dlouho. Styx doběhla k ní a sevřela čelisti kolem jejího krku, zalehla ji, aby se jim vzpouzející se zvíře nemohlo vytrhnout. Rez pak pustila jeho zadní nohu, aby se mohla trochu odtáhnout a nedostala kopýtkem do oka. Lov vysoké byla vždy práce pro víc vlků.
Zahryzla se jí do slabin v naději, že trefí tepnu a celé to urychlí. Nožky srny se ještě chvíli cukaly, až se z cukání staly už jen záchvěvy a ona konečně zemřela. Styx jí nejspíš rozdrtila dýchací trubici.
Začaly se krmit, Rez chvíli bojovala s kůží a chlupy na hýždi, než se dostala k masu. Ještě teplému, horkému. Trhala ho po kouskách zuby, jednou tlapou přidržovala to stehno na zemi. Po očku sledovala, jak Styx s precizností sobě vlastní vyvrhává břicho, aby se dostala k orgánům bohatým na živiny.
Když bylo pochváleno její přispění k lovu, Rez měla zrovna plnou tlamu, tak jen potěšeně zavrtěla ocasem, až pak polkla a ušklíbla se. „Jde nám to spolu.“ Styx byla doopravdy zdatná, nejen co se lovu týkalo, dokazovala to znovu a znovu. A pro Rez to bylo bezpochyby výhodné, přece jen, tak velkou kořist by sama nestrhla, i ty zajíce několik dnů předtím byl dost možná honila marně. Neměla ale v plánu se jakkoliv shazovat, a tak o tom pomlčela.
Ohlédla se ke Styx, když se druhá během jídla znovu pustila do řeči, uši natočila jejím směrem, aby bylo vidět, že ji poslouchá. Trochu ji zamrazilo při tom, co Styx řekla – navzdory tomu, jak ta krajina vypadala teď, plná hojnosti, ještě docela nedávno tomu bylo jinak. Tam ale to vyprávění nekončilo. Rez na chvíli přestala jíst a ohlédla se k sivé, když zmínila, jak pomohla cizí vlčici od trápení. A jak potom naznačila, že ji pak jedla namísto srny. Maso Rzi zhořklo na jazyku při té představě. Bylo to ale o dost jiné, než kdyby toho vlka zabila jen kvůli masu. Připadalo jí to sice odporné, ale když nebylo jiné jídlo, možná v tom Styx neměla na výběr, ačkoliv podle jejího tónu to pro ni ani nebylo nic nového nebo zavrženíhodného. Jak vůbec chutnají vlci?
„Nejspíš jsem měla zatracený štěstí,“ hlesla pak, byla ráda, že se vyhnula podobné bídě. „Zima byla zlá i na cestách, ale ne tolik.“
Dál to nekomentovala, tohle jí samo o sobě ale nepřipadalo horší než snaha někomu sebrat vlče. Tohle bylo něco, co se dalo pochopit. A zabití z milosti nebyl špatný čin.
„A snad je doopravdy – bohem, jestli dokáže oživit mrtvý. Nikdo by neměl mít takovou moc. Nikdo by neměl hýbat s koloběhem života.“ I myšlenka na to, že by někdo měnil přirozený řád světa jí připadala špatná. Možná je i tohle zvláštnost tohohle území, že má vlastní bohy. A jestli se s tímhle Životem Styx setkala víckrát, aby jí zachránil kožich a dokonce i oživil vlčici, které Styx zasadila poslední ránu, jistě bylo na sivé něco zvláštního. Třeba ji tu čeká nějaký veliký osud.
Jedla dál, o něco déle než Styx, polykala rozžvýkané maso, přece jen, už nějakou dobu neochutnala srnu.
„Ale děkuju, že mi věříš natolik, abys mi to řekla. Ve všem s tebou nemůžu souhlasit, ale dodržím, co jsem slíbila,“ dodala pak, zatímco si také začala čistit zkrvavené tlapy. Skutečně byly rozdílné, jejich pohledy na svět se v mnohém drasticky rozcházely. Ke Rzi se ale Styx dosud nezachovala špatně, a dokud nebyla v její přítomnosti šílenou vražedkyní, Rez ji tak odmítala brát.
Pomalu se pak postavila na nohy, cítila přitom, že má plné břicho. Ohlédla se k okousané srně, ještě na ní maso zbylo. Jako tulákovi se jí to často nestávalo, málokdy ulovila nic tak velkého, aby to nezvládla sníst. Vždy jí připadalo hrozné nechat někde zbytek kořisti, předpokládala ale, že si tu srnu brzy najdou jiní vlci, v kraji se to jimi hemžilo. A když ne oni, tak mrchožrouti.
„Jsi celá od krve,“ upozornila Styx docela zbytečně, přešla k ní o něco blíž a olízla jí obzvlášť krvavou šmouhu na tváři. Sama měla tlamu trochu zakrvácenou, na tmavé srsti to ale nebylo tak výrazné, a navíc – ona nestrkala celou hlavu do hrudního koše srny. „Půjdeme najít něco, co se dá pít?“

//Oblý vrchol


Strana:  1 2 3 4 5 6   další »

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.