Příspěvky uživatele

< návrat zpět

FM 5/5, VLA běh 5/15

// Márylouka

Dostali jsme se na místo, na kterém se mi ani za mák nelíbilo. Bylo to tu takové pusté, zlověstné a k tomu lilo jako z konve a nad hlavami nám poletovali blesky. Šla jsem opatrně, přikrčeně, jako by na mě každou chvíli mělo něco vybafnout. Neřekla bych to nahlas, ale docela jsem se bála.
"Neodpověděl jsi mi," vrátila jsem se ke své předchozí otázce ve snaze svůj strach přes poštolkou zamaskovat. Protože neohrožená Zurri se přeci nemůže bát nějaký bouřky nebo pustého místa. "Něco na tom bude, že asi nejsem úplně obyčejný," začal poštolka, ale tohle už jsem přeci věděla. "Vlastně jsem dost neobyčejný." Protočila jsem oči. Poštolka měl ega na rozdávání. "Uděláme dohodu. Ty se přestaneš plahočit přes tyhle otevřený místa a zalezeš někam do lesa a já ti pak povím zbytek." S tím jsem nemohla nesouhlasit. Poštolka asi upozorňoval na ten les, který se akorát rýsoval nám po boku. A tak jsem zamířila k němu v naději, že tam najdeme alespoň nějaké přístřeší.

// Ranský les

FM 4/5, VLA běh 4/15

// Přímořské pláně

Od moře jsem odešla, ale než jsem došla na nějakou louku, začal pěkný slejvák. Šance, že ze mě bude jediný chlup suchý, byly nulové. Chvíli jsem běžela, ale to se poštolce nelíbilo, protože bylo prakticky nemožné se na mě udržet. Teda, to říkal on, ale podle mě se prostě jen málo snažil.
"Stejně už tomu neutečeš!" "To ty jsi říkal, že si mám pospíšit!" oponovala jsem, ale přeci jen zpomalila. Mohla jsem běžet jak se mi chtělo, ale bez cíle to asi vážně bylo zbytečné. Takhle to mimochodem mezi mnou a poštolkou teď fungovalo. Sem tam někdo něco řekl a pak jsme zase pekelně dlouho oba mlčeli. A pak mě to trklo.
"Co si vlastně zač?" Ze zad se mi ozvalo divné chraplavé zaskočení. "Jakože mluvíš, víš. Nevím jak ty, ale já moc mluvících poštolek neznám." "Kdybych nemluvil, trvala bys pořád na tom, že mi pomůžeš?" "Jo," odpověděla jsem okamžitě, což opět zapříčinilo, že poštolka zmlknul, ale já si byla poprvé jistá, že vím, co dělá. Přemýšlí.

// Rozdrásané údolí

FM 3/5, VLA běh 3/15

// Ostružinová louka

"Když seš mokrá, tak snad zase uschneš, ne. Tady vůbec nejde o déšť! Ale-" "AAAH!" vyjekla jsem, když to nebezpečně blízko a hlasitě za námi prásklo. "Ale z týhle šlupky už bychom se nemuseli vzpamatovat." "No jo, já vím, já vím!" protočila jsem oči a zrychlila. Poštolka byl najednou nějaký upovídaný. Poučoval mě jako malé vlče. Já už ale žádný malý vlče nebyla! Schválně jsem se trochu víc vrtěla, aby měl problém se udržet a chvíli mlčel. Slyšela jsem jeho protestující skřehotání za sebou, takže mi to vycházelo.
Neměla jsem páru, kam vlastně jdu, takže jsme se za chvíli objevili někde u obrovský louže. Jakože fakt velký. "To je moře," ozval se poštolka. "Neptala jsem se," odsekla jsem. "Ale chtěla si," namítnul. Měl pravdu, takže jsem zase zmlkla. Louže, teda moře, bylo pěkně rozbouřený. Vlny se na hladině vzpíraly, jako by s někým bojovali, až se mi z toho dělalo úzko. Otočila jsem to a raději jsem se od něj vydala pryč, než začne bojovat se mnou.

// Márylouka

FM 2/5, VLA běh 2/15

// Vodopády

Volným krokem jsem se vydala pryč od vodopádů, neznámo kam. I poštolka si toho všimnul, zatímco se pohupoval na mých zádech a snažil se nespadnout. "Víš vůbec, kam jdeš?" zaskřehotal mi za hlavou nespokojeně. Chvíli jsem mlčela, než jsem mu prostě odpověděla: "Ne." To nejspíš mého společníka nepotěšilo, protože se vrtěl a něco mrmlal dál. "Tak by sis to měla rychle ujasnit, protože jinak můžeš taky dojít do oka tohohle," ozval se znovu a já se zastavila a otočila, abych zjistila, co "tohle" je. Nad námi se hromadily tmavé mraky a pěkně se blýskalo. Zírala jsem na to dost překvapeně. "Nestůj a hejbej se, než nás to chytí!" zavelel poštolka, jako by mě teď řídil on nebo co. "No jo, no jo, taky nechci zmoknout, víš?" ujistila jsem ho a dala se zase do chůze.

// Přímořské pláně

FM 1/5, VLA běh

Byla jsem dost překvapená, protože přemisťovat se jen tak z místa na místo, na to jsem úplně nebyla zvyklá. To vlče přede mnou s tím nemělo problém, nebo se minimálně netvářilo, že by si o mě myslelo, že jsem blázen. Prakticky nad tím mávlo tlapou a šlo si po svých. "Tak jo..." vypadlo ze mě, zatímco vlče už mizelo kdo ví kam.
Ohlédla jsem se na poštolku, co si o tom myslí, ale ten na mě taky jen mlčky koukal. Možná byl trochu naštvaný. Můžou se poštolky mračit? "Možná bychom měli taky někam jít," navrhla jsem, jako bych považovala za automatické, že půjde poštolka se mnou. Ne, že by s tím křídlem měl na výběr. "Vim já? Klidně mě tu nech," ohradil se. "Promiň, ale to by nešlo," omluvila jsem se mu, než jsem se k němu nahrnula a postrkovala ho tak dlouho, než mi zase vyskočil na záda.

// Ostružinová louka

Přihlašuji: Zurri a Finnicka
Týmová výzva: ne a ne

Zmínila jsem se, že taky hledám šedého vlka a pak jen koukala, jak vlče vyjmenovává asi stovku vlků, kteří možná byli šedivý a možná ne, protože jsem je vůbec neznala. Ale Mitsu mezi nimi nebyl. Ani Lůli, i když Lůli nebyl šedý. Zavrtěla jsem mlčky hlavou, stále trochu vykulená, když se zeptal, jestli je to někdo z nich.
"Aha," vypadlo mi z tlamy jenom, když prohlásil, že ošklivý jsou prostě ošklivý a proto jsou ošklivý. No co jsem na to měla říct? Furt jsem se vzpamatovala napůl z toho, že nevím, co se to vlastně stalo a kde to jsem. Otočila jsem se na vodopád, jako by mi to pomohlo se najít, ale vlk na mě promluvil, tak jsem se vrátila očima k němu. "No, šedého vlka. Je větší a má na krku takovou věc..." ukázal jsem tlapkou názorně na svůj krk, jak jsem se zamýšlel, jak on té věci říkal. Ale za vlka jsem na to nemohla přijít. "Mitsu se jmenuje," odhalila jsem vlčeti ještě, když se za mnou ozvalo skřípavé zahartusení od poštolky, který byl mým tělem doteď vlčeti skrytý, aniž bych si to uvědomila. Asi proti tomu jméno protestoval, protože si vzpomněl, že ho chtěl vlk sežrat. Já si taky vzpomněla. "Vlastně ho ani nehledám," doplnila jsem a poštolka vypadal spokojeněji. "Ale byl se mnou těsně, než jsem se objevila tady, tak jsem myslela, že by tu taky mohl být," pokrčila jsem tentokrát na vlče rameny já. "Protože jsem v jednu chvíli byla v normálním lese a najednou PUF a jsme tady! Já vim, že to zní šíleně, jo, ale fakticky to tak bylo!"

Zkroušeně jsem zírala do země a asi bych zírala dál, protože jsem fakt nevěděla nic, NIC. Ale i přes ohlušující rámus, který tu dělala dopadající voda z vodopádu, se tu linul něčí další hlas. Volal "stíne, stíně" a znělo to trochu jako z hororu. Nejdřív všechno zmizí, pak se objevím někde úplně jinde, než jsem byla původně a pak se tu ozývá stíne stíne a ještě ke všemu se to přibližuje. A jakože fakt rychle. Než jsem stihla vymyslet, co v téhle hrůzu nahánějící situaci udělat, za hlasem se objevil nějaký vlk, co se řítil přímo ke mně. Jo, a Mitsu to nebyl.
Zírala jsem na něj, jak se přihnal a rozplácnul přímo přede mnou. Takže jsme na sebe chvíli dost pitomě zírali oba navzájem. Mlčky a stále zaskočeně jsem pomalu zakroutila hlavou, abych mu odpověděla na jeho otázku. "Takže... Stín je vlk?" vypadlo ze mě na to. To už začínalo dávat smysl. Docela jsem si oddechla. "Já hledám taky šedého vlka, ale není to Stín." A pak mi došlo, že ho dost možná nehledám, protože jsme zas takový kámoši nebyli, abych ho musela hledat. A na to mi něco docvaklo. "A proč vůbec hledáš všechno ošklivý?" natočila jsem hlavu nechápavě.

// Tinderia express

Byla jsem tak ponořená do rvaní se s vlastními pocity, že jsem si zprvu ani nevšimla, jak se krajina kolem mě změnila. Do reality mě probralo až divné skřehotání poštolky, který zase na něco hudroval, ale i tak jsem vzhlédla, abych zjistila, co to je. A pak jsem to uviděla a začala trochu panikařit. "Co... co se to stalo? Kde to jsme? Jak... Mitsu?" rozhlížela jsem se a hledala toho šedého vlka, který tu ještě před chvílí byl s námi, ale teď se po něm slehla zem. "Mně se ptej, jak sis toho mohla nevšimnout, když to kolem nás udělalo vžuum?" vrtěl nechápavě hlavou poštolka, kterému nepřítomnost Mitsurugiho vůbec nevadila. Vlastně to bylo po dlouhé době, co zase promluvil. Nechápala jsem to jeho vžuum, ale nechtěla jsem vysvětlovat, proč jsem byla mimo. Jen jsem se podívala stranou se svěšenýma ušima, popotáhla a byla ráda, že zrovna moje nateklé oči od pláče poštolka nekomentoval.

Prohlížela jsem si klacek a poštolku vedle sebe a v hlavě mi to šrotovalo, jak je zkompletovat dohromady, zatímco poštolka na mě zíral dost nedůvěřivě připraven zamítnout cokoliv s čím přijdu. Nejspíš. Akorát s nápadem přišel Jabot. Teda Mitsurugi. Sakriš, musím si na to dávat pozor, aby se mi to nepletlo! Poradil použít rákos - jak? - a najít vodu. Jestli to tu znám. Dobrá otázka. Byla jsem připravená říct, že ne, byl to prostě nějaký les, co byl nejblíž a tak jsme do něj zapadli. Ale když jsem teď konečně měla chvilku zvednout hlavu a opravdu se porozhlédnout, poznávala jsem ho. Byla jsem si jistá, že kdybych šla támhle kousek za ty stromy, našla bych ten keř, ve kterém mě tehdy našel poprvé Lůli. Když jsem se schovávala tátovi a on mě pak odvedl do Asgaarské smečky...
Stála jsem tam. Mlčela a zírala na nic konkrétního. Proč se to vždycky vrátilo k němu? Proč jsem to prostě nemohla nechat být? Myslela jsem, že když prostě odejdu, budu chvíli sama, tak všechny ty divný složitý emoce přejdou a já pak budu najednou zázračně vědět, co dál. Takhle to funguje, ne? Ne...?
Ucítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Proč? Nechtěla jsem brečet, přestaň! Hned toho nech! Znovu se mi zkřivil čumák a já začala vzlykat, zatímco jsem se prala s tím, že fakt nechci. Nevěděla jsem, proč se to děje. Nechápala jsem to. Hrozně moc věcí jsem nechápala. Topila jsem se ve velkém neznámém a začínal mi docházet dech.

Pobíhala jsem sem a tam a hledala klacky, zatímco pánové stály jako staré duby a koukali, jak holka maká. Hrozné. Šedivák se mu dokonce rozhodl poradit. To od něj bylo milé, ale! "Můžeš taky pomoc hledat, víš," nadhodila jsem takovou zajímavou myšlenku, co by ho mohla přimět přiložit tlapku k dílu. Bylo mi docela jedno, že jsem ho do toho vlastně zatáhla a jinak by tu vůbec nebyl. Jo a po poštolce jsem samozřejmě pomoc nechtěla, vždyť ten chuděrka zraněný se sotva hýbal!
"Jabot?" zopakovala jsem se zkřiveným výrazem, ze kterého nebylo těžké poznat, že je to... divné jméno. "Tak tomu říkáš? Proč ne třeba Karel, když už? Jabot je... zvláštní," přemýšlela jsem nahlas. Opravdu, kdybych už měla něco pojmenovávat, nebo někoho, určitě by to nebyl Jabot.
"Bůh ti obarvil kožich? A ty jsi ho něčím naštval?" zajímala jsem se, protože proč by bůh obarvoval kožichy? Byl to jeden neobvyklý objev za druhým a já za ně byla ráda, protože to zavánělo záhadou! A záhady vedou víte kam! Mitsurugi mohl být moje jízdenka za dalším dobrodružstvím! Do teď jsem totiž všechna podnikala jenom s Lůlim. Při vzpomínce na něj a celou tu situaci v lese se uvnitř mě něco sevřelo a já honem popadla do tlamy klacek, abych se zaměstnala a odložila svoje pocity na jindy. "Henhve he hhvevý!" zahlásala jsem a hodila ho k poštolce tak neopatrně, že musel pohotově uskočit, aby ho nepraštil. "Ale jak ho přiděláme?"

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Se Zurri jsou skvělé všechny momenty! Ale jedna z mých oblíbených vzpomínek je třeba ta, kdy s Lůlim rozdělávali oheň tím, že intenzivně zírali na hromadu klacků, truhlíci.

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že jsem měla výpadek, když byla ještě malý kido, takže ji tak dobře nezná několik charů, které by z logiky hry měli, zejména pak Sionn, Arcanus, Iška a Sid, ale to se naprví~

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Změní barvu očí a mám pro ni nějaké magie v šuplíčku. Taky má slevu na modifikaci, ale zatím to vypadá, že se na ní bude ještě dlouho vesele prášit.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Išku a Sid, protože to jsou tetičky!

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Vypořádat se s odchodem Lůliho z Asgaaru a nějak ho ohledně toho konfrontovat.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Zurri chce zažít něco velikého, aby to bylo tak legendární, až z toho vzniknou historky, které se o ní pak budou vyprávět napříč vlčím světem!

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Zatím si jen užívat život, tropit neplechy a objevovat.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Lůli, protože jsou přeci největší parťáci!

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Když Lůli odešel z Asgaaru a jí to jaksi totálně rozhodilo její představu o rodině a o smečce.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Musela se naučit víc důvěřovat cizím vlkům.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Útoky a bitky s divokými vlky.

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Nemá nikoho, koho by vyloženě nesnášela (hlásí se někdo o prvenství?), nemá ráda Rowenu, protože ji nemá rád Lůli.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1. Asgaar; 2. všechny ostatní (jakože nebýt v Asgaaru, asi se nechá naverbovat do jakékoliv jiné)

Otázky na hráče
1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
*cries in too many* Ale ty promyšlené, které bych ještě opravdu chtěla oživit, mám dva, tak snad se na ně dostane, protože Gallirea needs them, trust me.

2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Nickolas je moje brainless sněhová vločka, u které nikdy nemusím přemýšlet, co psát, protože se to píše samo a je to asi největší relax a zábava v jednom.

3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Finnicka, protože se ho pořád ještě snažím nějak uchopit a formovat, aby se mi za něj dobře hrálo a zároveň zůstal dost odlišný od ostatních.

4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Kayu. Má v sobě něco, co žádný z těch ostatních nemá a hrozně by mi to v tom složení bez ní chybělo.

5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.

6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
11. lvl u Předmětů. 0:)

7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Nevidím důvod zakazovat.

8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
Musím tvrdit, že žádné, protože v opačném případě bych musela přiznat, že si je prostě nepamatuju a jedu to tak nějak všechno automaticky, dokud to někdo nezpochybní. xD

9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
Existuje, ale ať už by za tím stálo cokoliv, rozhodně by to nebylo snadné.

10. Proč mě baví hrát?
To je právě to, protože mě to prostě baví. Ráda píšu, ale psát si do šuplíčku není ono, baví mě ten aspekt druhé osoby, která ten příběh vytváří s vámi, nutí vás měnit rozhodnutí a plány, reagovat na něco, co není tak úplně "vaše". Taky je to forma odreagování, kreativního vyjádření a co si budem, není fajn si takhle vyzkoušet být někým úplně jiným?

11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Lov zombie daňků, protože to vyplynulo z obyčejné situace a někde uprostřed se to zvrtlo, ale začátek byl krásně přirozený. A taky týmová VLA měla zajímavý koncept. A dotazníky! ...Kolik že jste jich chtěli vyjmenovat? xD

12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
Si trochu vyleju srdíčko, ale pořád smutním po dobách, kdy domlouvané hry moc nebyly a vlk prostě někam šel a hrál s tím, koho zrovna potkal a nemusel se při tom bát, že dostane bídu, protože narušuje cizí hru. Protože si prostě myslím, že o té nevyzpytatelnosti a improvizaci to je, proto si to nepíšeme jako povídku na Wattpad, ale hrajeme s dalšími lidmi, kteří tu naši linku můžou ovlivnit. Ale you do you, u mě budou neplánované interakce vždy vítány.

13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Ve dvanácté otázce jsem si tu mezeru před "a" doplnila.

// Travnatý oceán

Poštolka se mi kymácel na zádech a šedák šel za mnou. Všechno šlo hladce. Páni, připadala jsem si skoro už jak v nějakém dobrodružném příběhu! Byla jsem pochopitelně hlavní hrdinka a ti dva mě doprovázeli na cestě za... za velkým objevem! To je ono, už se to rýsovalo!
"Tak jo, jsme v lese, tady už určitě něco pevného najdeme!" zahlásala jsem, jako by to nebylo dostatečně jasné i bez toho. Možná pro to to poštolka nekomentoval a šedák asi taky ne. Vlastně oba dost mlčeli. Kde jsem na svém dobrodružství přišla k tak zamlklým parťákům? "Potřebujeme něco rovnýho a pevnýho, třeba klacek. Tady! Vystupovat, musíme to přeměřit!" sehnula jsem se zase k zemi a poštolku spíš shodila ze zad, než že by slezl dobrovolně sám. Zase u toho nespokojeně zaskřehotal. Brala jsem klacíky a přikládala je tak naoko k tomu křídlu. Moc krátký. Moc ohnutý. Moc tenký. Pobíhala jsem kolem a přebírala se ve větvích.
"Chtěla jsem se zeptat, odkud máš tu věc na krku. A co to vůbec je? A taky proč jsi celý od borůvek. Však víš," zastavila jsem se ve svém pobíhání a tlapkou ukázala na svůj bok, abych mu naznačila, kde má na sobě ty borůvky hledat. "Já jsem Zurri, mimochodem! A jak říkají tobě?" vyhrkla jsem k tomu a chvíli se na něj zubila, než jsem popadla další klacek a šla měřit křídlo.

Vlk navrhnul poštolce to křídlo ukousnout, což se mnou znatelně cuklo a v očích se mi zračil poplašený výraz. I pták sebou škubnul a vydal při tom zvuk podobný zajíkání a protestu. Několikrát přeskočil pohledem ze mě na toho vlka, jestli to fakt někdo z nás udělá. Najednou měl zobák na zámek.
"Chci mu pomoc, aby mohl znovu lítat, ne aby už nikdy nelítal!" zaprotestovala jsem, protože vlk zjevně nepochopil, o co se tady snažím. Jeho druhý nápad naštěstí už nebyl tak morbidní. "Zpevnit říkáš?" zastříhala jsem ušima a sjela pohledem na poštolku, který na mě nedůvěřivě mžoural očima. Opravdu nám byl vydaný na pospas, jinak jsem si nedovedla představit, proč by tu s námi ještě byl. "To je dobrý plán! Něčím zpevnit, něčím zpevnit..." opakovala jsem a opisovala v trávě chůzí kruhy, jako bych něco hledala. "Tady nic pevného není. Měli bychom hledat v lese nebo někde," navrhla jsem a přišla zase k poštolce, u kterého jsem se sehnula a vysloužila si další z jeho bodavých pohledů. "Nekoukej a vylez nahoru. Svezu tě. Sám moc daleko nedojdeš," pobídla jsem ho. Poštolka vypadal, že se nadechuje, aby zase něco řekl, ale pak to zjevně vzdal a vyskočil mi na záda. "Drž se pevně," připomněla jsem mu, když jsem se narovnávala a ucítila, jak tam nahoře zavrávoral.
"Pojď taky," pobídla jsem zvesela i toho morbidního šedáka, protože co kdybych potřebovala pomoc a on zněl, jakože částečně ví, co dělá. Přeci jen to byl jeho nápad! A navíc jsem se ho ještě musela zeptat, kde sebral tu věc, co měl na krku a co to vlastně bylo. A proč vypadal jako umazaný od borůvek, když borůvky ještě nerostly.

// Klimbavý les

To, co vlk říkal, znělo rozumně, ale jak jsem mohla? "To bych ráda, když on mi neřekne, co s ním je," postěžovala jsem si a vyčítavě na poštolku shlédla. Tomu to všechno bylo jedno, dokud se cizí vlk nerozhodl trochu přiblížit, a i když byl stále v uctivé vzdálenosti, najednou po něm vrhl pohled dravce, aby ho ani nenapadlo se posunout ještě o krok blíž. Zavrtěl se a postavil se na zemi, jako by byl v nějaké obrané pozici. Nebo útočné. Nevím, nerozuměla jsem těmhle ptačím bojovým tancům. "Nic mi není!" zaprotestoval a pro změnu z cizího vlka oči vůbec nespouštěl. Z nějakého důvodu mu vadil víc, než já. Využila jsem toho a sehnula se k němu, abych mu čumákem nadzdvihla křídlo. "Au-hej!"
"Myslela jsem si to. Máš něco s křídlem, že jo? Jinak bys přeci už dávno odletěl. Vysedávat takhle na zemi a ještě v přítomnosti dvou vlků - víš jak, těch opravdových vlků - nezní moc bezpečně." Poštolka jen vydal nějaký nespokojený ptačí skřek, zatímco já se bezradně ohlédla na šedého. "Ty bys nevěděl, jak mu pomoc?" zamrkala jsem prosebně.