Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA běh 13/15

// Ronherský potok

"Nechápu, ve smečce je vás přece dost, sama nebudeš," ozval se konečně Démon, když už se nemusel tolik soustředit na to, aby mi nespadnul ze zad. Nevím proč, ale to, co řekl, mě naštvalo. Prudce jsem se otočila a schválně tak, abych ho setřásla. "Ale ty to nechápeš!" utrhla jsem se na něj. "Ou ou ou bacha křídlo, křídlo!" "Lůli je parťák, jasný? Slíbili jsme si to. A parťáci by se opouštět neměli, jenže on se stejně sebral a šel." Křičela jsem. "Nemohl prostě zůstat, kvůli mě, ne, to mu nestačilo. Já mu nestačila. Uvidíš, až tam dojdeme, bude pryč. Nikde nenajdem ani památku po tom, že tam někdy byl. Nechal mě jít a prostě zmizel." Démon zjevně čekal, až se trochu uklidním, abych se mu náhodou nerozhodla ještě nějak ublížit, i když za nic z tohohle vlastně nemohl. "Zní mi to, jakože tys odešla první," dodal. Zamračila jsem se na něj. "Jak jsi zjistila, že odchází?" "Řekl mi to." "Řekl ti, že už tě nechce nikdy vidět?" "To ne. Řekl, že mám na výběr. Můžu zůstat nebo jít s ním." "A jak jsi se rozhodla?" "Nerozhodla." "Co jsi udělala?" "Utekla jsem," zamumlala jsem nezřetelně a zatáhla hlavu jako želva co nejvíc k tělu. Démon mě nechal, ať se v tom pěkně vymáchám. "Pořád nevím, co mám dělat," přiznala jsem už krotkým hlasem po minutách ticha. "S tím ti nepomůžu, ale třeba ti to dojde, až dojdeme do toho lesa." "A schováme se do úkrytu," doplnila jsem, protože jsem věděla, o co mu šlo. "A schováme se do úkrytu," přiznal beze studu Démon.

// Středozemní pláň

VLA běh 12/15

// Louka vlčích máků

"Něco se stalo, než jsem odešla a já teď nevím, co... co to znamená," rozpovídala jsem se, zatímco jsem prošla loukou a došla zase k potoku, který nám překřížil cestu. Tentokrát jsem se kvůli jeho zpěvu nezastavovala, protože myšlenky v mojí hlavě byly hlasitější, než on. "Protože smečka je rodina, víš. A já mám rodinu, ale pak jsem si našla i tuhle novou rodinu a bylo to tam hrozně fajn, ale pak mi parťák Lůli řekl, že odchází, protože podle něho to tam není fajn a já teď vůbec nevím, co mám dělat, protože bez něj to tam určitě nebude tak fajn. Bude pryč. A já tam budu sama." Výjimečně jsem řeku nebrodila, ale přeskákala po nějakých kamenech, které jsem našla. Pro poštolku tak bylo extra obtížné se na mě vůbec udržet, ale na to jsem v tu chvíli vůbec nemyslela.

// Liščí nory

VLA běh 11/15

// Ronherský potok

Při vymýšlení naší cesty jsme zapluli do moře červených květů. "Páni!" užasla jsem nahlas. Tolik vlčích máků pohromadě jsem snad ještě neviděla. "Tady to vypadá! Musí to tu být fakt hezký, když je hezky, že jo?" strkala jsem čumáky do květů, ale protože byly promáčené, nic moc z nich cítit nebylo. "Já si myslím, že by bylo fakt hezký, kdybychom už našli ten les," namítnul Démon, ale já dál strkala do máků a na jeho poznámku jsem nereagovala. "Proč nechceš jít domů?" vypadlo z něj najednou. "Neřekla jsem, že nechci," snažila jsem se odporovat, ale mlčení z mých zad mi naznačovalo, že se Démon nenechá jen tak obalamutit. "Nevím," přiznala jsem a brouzdala líně loukou.

// Ronherský potok

VLA běh 10/15

// Roh hojnosti

Mlčky jsme došli až k potoku. "Co je?" ozval se po dlouhé době Démon, protože jsem se na jeho břehu zastavila. "Ten potok zpívá," vysvětlila jsem mu a zaposlouchala se do ladného šplouchání vody, která skutečně zněla jako zpěv. "Zazpívat ti můžu klidně taky, až budeme v úkrytu. Kvůli tomu tady nemusíme moknout," připomněl poštolka nespokojeně. "Hmm," odpověděla jsem zase nezúčastněně a vešla do potoka, protože jak jinak. Poštolka zůstal vodou z něj netknutý, takže si při brodění nestěžoval.
"Co je v okolí?" "Cože?" "V okolí toho tvýho lesa, co tam je. Můžem ho podle toho najít." "Aha," došlo mi, co Démon myslí. "Z jedné strany je louka a z druhé kopce. Na jedné straně je pak taková obrovská díra. A řeka. Myslím," snažila jsem se si rozvzpomenout, zatímco jsem za sebou slyšela rezignovaný povzdech.

// Louka vlčích máků

VLA běh 9/15

// Velká houština

Takže jsme vylezli zpátky na déšť, ale tentokrát si ani poštolka nestěžoval. Asi už měl před sebou vidinu toho suchého úkrytu. Byl tu však jeden problém. "Nevím, kudy se tam jde," přiznala jsem. Celou cestu jsme procházeli místa, která jsem viděla poprvé v životě. Byla jsem zvyklá se toulat s tátou, ale od té doby, co mě našel Lůli jsem skoro nevytáhla tlapky z Asgaaru. Tedy, pokud on nebyl se mnou. Teď jsem si vůbec nebyla jistá, kudy mám jít. Démon k mému přiznání nic neřekl a nechal mě prostě jít deštěm, kam jsem si zamanula. A tak jsem šla.
Byla to dost tichá cesta oproti té předchozí, ale neměla jsem náladu se bavit. Přemýšlela jsem o smečce a taky o tom, co se v ní stalo, než jsem odešla a našla Démona. Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl Lůli a taky o tom, že až - jestli - tam dojdu, on už tam asi nebude.

// Ronherský potok

VLA běh 8/15

// Mahtae jih

"Vidíš? Ani to nebolelo," řekla jsem pobaveně na druhé straně břehu. Vlezli jsme do nějaké husté houštiny, která déšť kryla o trochu líp, než ten les předtím, takže jsem Démona sesadila, abych se mohla oklepat. Ne, že bych za chvíli nebyl mokrá úplně stejně. "Ale mohlo," zaprotestoval. Už jsem pochopila, že má rád poslední slovo. "Třeba seš něco jako můj talisman pro štěstí," navrhla jsem s úsměvem, což Démona asi moc nepotěšilo. To mě pobavilo ještě víc. Démon se tvářil, že ho netěší nic, ale já věděla, že i tenhle mrzutý pták má v sobě nějaké emoce. Pobaveně jsem do něj šťouchla čumákem a on se rozkřičel v té své ptačí hatmatilce. Myslím, že nadával, ale vypadal u toho děsně vtipně.
"Takže kam teď už víš? Nepředpokládám, že to zapíchnem tady," dožadoval se dalšího plánu Démon, zatímco si kryl hlavu zdravím křídlem, aby na něj tolik nepršelo. Seděla jsem na kraji houštiny a koukala na pláň před námi. "Možná bych se měla vrátit do lesa," navrhla jsem nezaujatě. "Myslíš ke smečce?" "Hmm," zabručela jsem souhlasně, jako bych nevěděla, jestli je to dost pravda, abych na to mohla odpovědět slovem. "Je tam úkryt." "No tak na co ještě čekáš! Jdeme!" zavelel poštolka jen, co slyšel o úkrytu, a dožadoval se svezení.

// Roh hojnosti

VLA běh 7/15

// Ranský les

Tak teď už jsem tomu vůbec nerozuměla. Jestli to nebylo jeho jméno, tak co teda? "Tak co to teda znamená, ten démon?" Nevydržela jsem to a musela se vyptávat, protože poštolka to odmítal vyklopit sám od sebe. A taky jsme opustili les, který byl jako úkryt na nic a došli k řece.
"To se špatně vysvětluje. Démoni nejsou obyčejná zvířata. Řekněme, že máme určité výhody." "Jakože rozumíte řeči jiných zvířat?" "Třeba. Ale nečekal jsem, že budeš rozumět i ty mě." "Třeba jsem taky démon," navrhla jsem a poštolka se hlasitě rozesmál. Chtěla jsem se urazit, ale vlastně mě to taky pobavilo. Takže jsme se smáli oba, za zády nám létaly blesky a nad hlavami bouřilo.
"Co to děláš?!" vyjekl najednou vyděšeně Démon a já cítila, jak se mi jeho drápy zaryly do zad. "Co bych dělala, potřebuju se nějak dostat na druhou stranu a mokrý už jsme stejně oba dost, tak je to jedno, ne?" vysvětlovala jsem, zatímco jsem lezla do vody. Podle nepovolujících drápů jsem hádala, že se to Démonovi moc nelíbí. "Koupat se za bouřky je snad ten nejhorší nápad!" protestoval, ale já se stejně rozhodla řeku překonat po svém.

// Velká houština

VLA běh 6/15

// Rozdrásané údolí

"Jsme v lese," oznámila jsem, jako by poštolka neměl oči a nevšiml si toho sám. Spíš to ale bylo pošťouchnutí, že teda už může začít vykládat. Mimochodem, ten les byl k ničemu. Pršelo tak urputně, že si kapky draly cestu přes větve a listí až k nám, jako bychom jim chyběly. Přesto jsem cítila, jak se mi na zádech poštolka oklepal. Zajímalo mě, jestli to mělo nějaký účinek, ale nezeptala jsem se.
"Jsem démon."
"Démon?"
"Démon."
Zavládlo ticho, protože jsem nechápala, co se mi tím poštolka snažil říct. Co to je ten démon vůbec zač? "Tak... tak ti mám říkat?" zeptala jsem se nejistě taky proto, abych mu věčně neříkala poštolka. Musel mít přeci nějaké jméno, ne? "Pro mě za mě, říkej mi jak chceš," prohodil poštolka, jako by mu na tom příliš nezáleželo.

// Mahtae jih

FM 5/5, VLA běh 5/15

// Márylouka

Dostali jsme se na místo, na kterém se mi ani za mák nelíbilo. Bylo to tu takové pusté, zlověstné a k tomu lilo jako z konve a nad hlavami nám poletovali blesky. Šla jsem opatrně, přikrčeně, jako by na mě každou chvíli mělo něco vybafnout. Neřekla bych to nahlas, ale docela jsem se bála.
"Neodpověděl jsi mi," vrátila jsem se ke své předchozí otázce ve snaze svůj strach přes poštolkou zamaskovat. Protože neohrožená Zurri se přeci nemůže bát nějaký bouřky nebo pustého místa. "Něco na tom bude, že asi nejsem úplně obyčejný," začal poštolka, ale tohle už jsem přeci věděla. "Vlastně jsem dost neobyčejný." Protočila jsem oči. Poštolka měl ega na rozdávání. "Uděláme dohodu. Ty se přestaneš plahočit přes tyhle otevřený místa a zalezeš někam do lesa a já ti pak povím zbytek." S tím jsem nemohla nesouhlasit. Poštolka asi upozorňoval na ten les, který se akorát rýsoval nám po boku. A tak jsem zamířila k němu v naději, že tam najdeme alespoň nějaké přístřeší.

// Ranský les

FM 4/5, VLA běh 4/15

// Přímořské pláně

Od moře jsem odešla, ale než jsem došla na nějakou louku, začal pěkný slejvák. Šance, že ze mě bude jediný chlup suchý, byly nulové. Chvíli jsem běžela, ale to se poštolce nelíbilo, protože bylo prakticky nemožné se na mě udržet. Teda, to říkal on, ale podle mě se prostě jen málo snažil.
"Stejně už tomu neutečeš!" "To ty jsi říkal, že si mám pospíšit!" oponovala jsem, ale přeci jen zpomalila. Mohla jsem běžet jak se mi chtělo, ale bez cíle to asi vážně bylo zbytečné. Takhle to mimochodem mezi mnou a poštolkou teď fungovalo. Sem tam někdo něco řekl a pak jsme zase pekelně dlouho oba mlčeli. A pak mě to trklo.
"Co si vlastně zač?" Ze zad se mi ozvalo divné chraplavé zaskočení. "Jakože mluvíš, víš. Nevím jak ty, ale já moc mluvících poštolek neznám." "Kdybych nemluvil, trvala bys pořád na tom, že mi pomůžeš?" "Jo," odpověděla jsem okamžitě, což opět zapříčinilo, že poštolka zmlknul, ale já si byla poprvé jistá, že vím, co dělá. Přemýšlí.

// Rozdrásané údolí

FM 3/5, VLA běh 3/15

// Ostružinová louka

"Když seš mokrá, tak snad zase uschneš, ne. Tady vůbec nejde o déšť! Ale-" "AAAH!" vyjekla jsem, když to nebezpečně blízko a hlasitě za námi prásklo. "Ale z týhle šlupky už bychom se nemuseli vzpamatovat." "No jo, já vím, já vím!" protočila jsem oči a zrychlila. Poštolka byl najednou nějaký upovídaný. Poučoval mě jako malé vlče. Já už ale žádný malý vlče nebyla! Schválně jsem se trochu víc vrtěla, aby měl problém se udržet a chvíli mlčel. Slyšela jsem jeho protestující skřehotání za sebou, takže mi to vycházelo.
Neměla jsem páru, kam vlastně jdu, takže jsme se za chvíli objevili někde u obrovský louže. Jakože fakt velký. "To je moře," ozval se poštolka. "Neptala jsem se," odsekla jsem. "Ale chtěla si," namítnul. Měl pravdu, takže jsem zase zmlkla. Louže, teda moře, bylo pěkně rozbouřený. Vlny se na hladině vzpíraly, jako by s někým bojovali, až se mi z toho dělalo úzko. Otočila jsem to a raději jsem se od něj vydala pryč, než začne bojovat se mnou.

// Márylouka

FM 2/5, VLA běh 2/15

// Vodopády

Volným krokem jsem se vydala pryč od vodopádů, neznámo kam. I poštolka si toho všimnul, zatímco se pohupoval na mých zádech a snažil se nespadnout. "Víš vůbec, kam jdeš?" zaskřehotal mi za hlavou nespokojeně. Chvíli jsem mlčela, než jsem mu prostě odpověděla: "Ne." To nejspíš mého společníka nepotěšilo, protože se vrtěl a něco mrmlal dál. "Tak by sis to měla rychle ujasnit, protože jinak můžeš taky dojít do oka tohohle," ozval se znovu a já se zastavila a otočila, abych zjistila, co "tohle" je. Nad námi se hromadily tmavé mraky a pěkně se blýskalo. Zírala jsem na to dost překvapeně. "Nestůj a hejbej se, než nás to chytí!" zavelel poštolka, jako by mě teď řídil on nebo co. "No jo, no jo, taky nechci zmoknout, víš?" ujistila jsem ho a dala se zase do chůze.

// Přímořské pláně

FM 1/5, VLA běh

Byla jsem dost překvapená, protože přemisťovat se jen tak z místa na místo, na to jsem úplně nebyla zvyklá. To vlče přede mnou s tím nemělo problém, nebo se minimálně netvářilo, že by si o mě myslelo, že jsem blázen. Prakticky nad tím mávlo tlapou a šlo si po svých. "Tak jo..." vypadlo ze mě, zatímco vlče už mizelo kdo ví kam.
Ohlédla jsem se na poštolku, co si o tom myslí, ale ten na mě taky jen mlčky koukal. Možná byl trochu naštvaný. Můžou se poštolky mračit? "Možná bychom měli taky někam jít," navrhla jsem, jako bych považovala za automatické, že půjde poštolka se mnou. Ne, že by s tím křídlem měl na výběr. "Vim já? Klidně mě tu nech," ohradil se. "Promiň, ale to by nešlo," omluvila jsem se mu, než jsem se k němu nahrnula a postrkovala ho tak dlouho, než mi zase vyskočil na záda.

// Ostružinová louka

Přihlašuji: Zurri a Finnicka
Týmová výzva: ne a ne

Zmínila jsem se, že taky hledám šedého vlka a pak jen koukala, jak vlče vyjmenovává asi stovku vlků, kteří možná byli šedivý a možná ne, protože jsem je vůbec neznala. Ale Mitsu mezi nimi nebyl. Ani Lůli, i když Lůli nebyl šedý. Zavrtěla jsem mlčky hlavou, stále trochu vykulená, když se zeptal, jestli je to někdo z nich.
"Aha," vypadlo mi z tlamy jenom, když prohlásil, že ošklivý jsou prostě ošklivý a proto jsou ošklivý. No co jsem na to měla říct? Furt jsem se vzpamatovala napůl z toho, že nevím, co se to vlastně stalo a kde to jsem. Otočila jsem se na vodopád, jako by mi to pomohlo se najít, ale vlk na mě promluvil, tak jsem se vrátila očima k němu. "No, šedého vlka. Je větší a má na krku takovou věc..." ukázal jsem tlapkou názorně na svůj krk, jak jsem se zamýšlel, jak on té věci říkal. Ale za vlka jsem na to nemohla přijít. "Mitsu se jmenuje," odhalila jsem vlčeti ještě, když se za mnou ozvalo skřípavé zahartusení od poštolky, který byl mým tělem doteď vlčeti skrytý, aniž bych si to uvědomila. Asi proti tomu jméno protestoval, protože si vzpomněl, že ho chtěl vlk sežrat. Já si taky vzpomněla. "Vlastně ho ani nehledám," doplnila jsem a poštolka vypadal spokojeněji. "Ale byl se mnou těsně, než jsem se objevila tady, tak jsem myslela, že by tu taky mohl být," pokrčila jsem tentokrát na vlče rameny já. "Protože jsem v jednu chvíli byla v normálním lese a najednou PUF a jsme tady! Já vim, že to zní šíleně, jo, ale fakticky to tak bylo!"