Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemní pláň přes Třešňový háj

No tak Wizku, už to bude jenom kousek. A pak se zastavíš, chytíš pár duchů a žádné čarodějnice tě nezastaví! Podporovala jsem všechny svoje neviditelné orgány k práci. Svaly na tlapkách už mě pálily od neustálého běhu, takže jsem si dovolila zpomalit do jemného klusu. Znovu jsem získala náskok, takže jsem si mohla dovolit krátké vydechnutí. Ale samozřejmě ne na moc dlouho.
Cítím je. Už jsme zase poblíž. Skoro jsem poplácala svoje tělo po rameni. Další úlovek, další příležitost pro mě. Ale, nezapomínejme, stejně tak i pro ty odporné stvůřičky. Skoro jsem si přála být zase v nudě v Borůvkovém lese a také jsem věděla, že se tam vrátím, ale nechtěla jsem nic předbíhat. Měla jsem misi, která potřebovala dokončit a tentokrát jsem ji hodlala doopravdy dokončit. Ne jako jindy, kdy jsem nechávala věci rozpracované. Tohle bylo doopravdové dobrodružství pro mě!

//Říční eso přes Ježčí mýtinu

//Velké houští přes Náhorní plošinu

Zajíkavě jsem ještě více přidala. Cítila jsem ji za mnou, tu hnusnou čarodějnici, honila mě a nechtěla se vzdát. Ale i já jsem měla na dosah duchy, museli tu někde být. Teprve tady začínal doopravdový hon, ale bohužel ne na moji kořist. Na mě samotnou! Ano, už jste jistě pochopili, že právě tady jsem dostala doopravdový strach. Nechtěla jsem se rozložit, to ani náhodou! Ale byla mi v patách a já chtěla tak moc už zastavit.
Ne, ani náhodou. Takhle jsem se povzbuzovala celou cestu přes všechny ty kraje Gallirei, u kterých jsem si ani tu krásu nemohla užít. Tohle byly všechny ty důvody, proč jsem se rozhodla se čarodějnicím jednou pomstít. O takovou krásu se mě rozhodly připravit, a to jsem ještě ani nechytila pořádnou hrst duchů. Kdežto ony už jistě měly plné pytle malých dětí. Pomoc!

//Řeka Tenebrae přes Třešňový ráj

//Křovinatý svah

Nestíhala jsem, nestačila jsem vlastnímu dechu, ale nechtěla jsem to vzdát. I přes to, že jsem nemyslela jasně, moc dobře jsem věděla, kolikrát za život jsem se vzdala a čeho jsem byla svědky. Jenže když jsem měla příležitost být v něčem velká, nehodlala jsem se zastavit. Ne v takové situaci, ani nikdy potom.
Dovolila jsem si jedno rychlé otočení, ale k mé úlevě tam nikdo nebyl. Dobře. To bylo jen a jen dobře, žádná čarodějnice, ale bohužel ani žádní duchové. Potřebovala jsem víc zábavy, protože po tom, co jsem utekla z toho místa, se mi zželelo takového rozptýlení od normálního života. Což o to, nebavilo mě být kostlivcem, špatně se v tom chodilo, nýbrž běhalo, ale když jste neměli na vybranou, dokázali jste cokoliv. Včetně lovu na duchy.

//Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

//Křovinatý svah přes Stepní pláň

Boom! Už jsem ho cítila, nebo spíše ji. Utíkala jsem a utíkala, než jsem konečně měla na dohled to zvíře jedno. Prolítla jsem jí jako jestřáb, než se rozložila na malinké kousíčky. To bych měla v kapse! Ale nezastavila jsem se ani potom, kdepak, letěla jsem dál. Musela jsem, jinak by mě ty čarodějnice chytily bez jediného slitování. Až tak hladové byly! Zato já jsem to udělala rychle a nevěnovala jsem tomu pozornost.
Proběhla jsem po svahu až úplně dolů, tlapky už mě bolely, i když byly jen kosti a vzduch. Musela. Jsem. Se. Dostat. Pryč. To byl můj jediný úkol. Určitě duchaříka někdo najde a bude to zlá čarodějnice. Chytí mě a já budu… No, pryč. Popadla jsem další dech a utíkala dál.

//Jenna chycena :3

//Velké houští

//Západní louky přes Úzkou rokli

Už jen kousek! Cítila jsem to, cítila jsem ten jejich duší prášek! Zvládla jsem to, už jsem tam, už tam budu! Prozpěvovala jsem si, když mé kostnaté tlapky míjely rokli. Zase jsem vylezla na nějaké louce, až jsem se lekla, že chodím v kruzích, ale mé stopy v listí tu nebyly, takže jsem se uklidnila. I když… Měla bych si začít stopy zahlazovat, koneckonců, sledují mě čarodějnice. Brrr! Vyprskla jsem znechuceně.
Před očima se mi místo louky míjely různé scénáře, jak bych mohla dopadnout v zajetí klubu čarodějnic. Sice jsem nikdy žádnou neviděla, ale určitě tam byly. Celá historie je zaplněná historkami o nich! Ale já se nehodlala chytit. Už nikdy, byla jsem odvážná (vystrašená) vlčice. Ještě jsem přidala, ačkoliv na vytrvalosti už mi ubíhalo. Ale kdepak. Takhle já jsem nehodlala skončit, ne teď, ještě ne. Nejdřív jsem musela rozprášit nějakého ducha, pak jsem si zasloužila odpočinek.

//Křovinatý svah přes Stepní pláň

//Ovocná tůň přes řeku Mahtae

Proběhla jsem jako vítr o závod přes ledovou řeku, ale ani tou jsem se nenechala zastavit! Tak nějak mě nepoháněla touha po rozbitých průhledných strašidlech, nýbrž představa, že bych byla naprosto rozprášená čarodějnicí. Ještě to tak! Už jen při té myšlence mě mrazilo a abych se přiznala, ano, bála jsem se, ale právě proto jsem se nemohla zastavit. Uteču jim, uteču! Zpívala jsem si cestou skrz nic – skrz jednu velkou, převelikánskou louku. Toužila jsem se zastavit a rozhlížet se nad tou krásou podzimu, ale ne, to jsem nemohla. Byla jsem stíhaná zlými stvořeními z koutů lesa a nemohla jsem si dovolit zastavit.
Krok sem, krok tam, tady rychle klusat a sprint! Přesně takhle jsem postupovala a dávala si dobrý pozor, aby mi to na ranní jinovatce neuklouzlo. S bušícím srdcem jsem překonala louky a už jsem skoro nemohla popadnout dech, když jsem se ještě měla prosmýknout skrz rokli. Ale muselo to být! Byly za mnou, cítila jsem to až v kostech. Doslova.

//Sněženková louka přes úzkou rokli

//Už jsem psala i do vzkazů, ale ještě jednou děkuji.

Trochu netrpělivě jsem je ještě chvíli poslouchala, než moji pozornost odvrátilo to podivné stvoření. Jak jsem již zmiňovala Naomi, na blízko jsem neviděla tak dobře, jako ostatní, takže jsem považovala rychle se pohybující šmouhu za Monny, její malou potkanku – společnici. Skoro mě v tom ta věc utvrdila, když se pokusila vyšplhat ke strakaté do ponožky. Pokrčila jsem bezstarostně rameny a jen s pobaveným úsměvem sledovala, jak si to s nějakým jídlem štráduje jinam. Z mého pohledu vypadala potkanice vyděšeně, ale přikládala jsem to jen své obvyklé paranoie. "Asi měla moc cukru." uchechtla jsem se, když malé tělíčko proběhlo až na Blueberryho. Její malá-nemalá svačinka se zakutálela až pod moje nohy. Střihla jsem bystře ušima a sklonila hlavu, abych té nebohé příšerce podala nejspíše chytře ulovenou kořist. I proto jsem si nevšimla, že se něco děje s alfou Borůvkové smečky.
Hladově jsem se olízla, když jsem konečně zbystřila oranžovou šmouhu. Možná by mi ta její společnice dala kousnout? Koneckonců, stále jsem na tomhle světě ještě neochutnala všechno. Najednou, když už jsem se stranila z cesty, abych mohla jídlo zvednou, se kulatá, oranžová věc začala tak divně třpytit, zářit. Vyjeveně jsem zakňučela a uskočila stranou, ale tak nějak už bylo pozdě.

Na kostlivých tlapkách jsem uskočila ještě jednou, a potom podruhé. Nějak jsem nedokázala vnímat okolí všemi svými normálními smysly, ale v hlavě mi znělo jediné. Uteč čarodějnicím! Vyděšeně jsem při té myšlence málem skočila do studánky. To tak, nechat se oplývat těmi příšerami! Ale nějaké vzrůšo to chce… Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale ani můj zrak, ani hmat nebo čich nemohl najít jedinou známku přítomnosti ducha. Přejel mi nadšený mráz po zádech, když se mé oči setkaly s ostatními. Přinesu vám pořádnou kupu duchů… I pro tu věc. Mrkla jsem na něco, co ještě předtím bývala má alfa. Nadšeně jsem se zatřásla, až kosti zaskřípaly. Opatrně, tentokrát o něco později, jsem sykla. Hlavně nepřilákat baby na koštěti. Všemi čtyřmi kostlivými jsem se rozeběhla rovnou k řece, do které se studánka nejspíše vlévala. Ale tam jsem nehodlala zastavit - vždyť ani tam jsem neměla žádnou zábavu. A já se nebavila už tak dlouho... Navíc, byla jsem neškodná, ne? Jen pár rozbitých duchů.

//Západní louky přes řeku Mahtaë

Ti dva začali rozvíjet strategii lovu, ale já jsem se radši posadila o něco dál. Jejich společnost mi vyhovovala, to ano, ale nic se nezměnilo na tom, že bych byla radši sama. Blueberry se zeptal na naši hru, ale strakatá mu odpověděla místo mě, za což jsem byla ráda. Vypadalo to, že se chce vydat z území pryč. Nejspíš to nebylo jen tak a šla za nějakým cílem, ovšem i náhodnou výpravu bych chápala. Každého nakonec dostihne šílenství, když stráví celých tři sta šedesát pět dní na jednom místě – nebo na třech stále stejných. Já jsem se ovšem nikam sama nechystala.
Střihla jsem ušima a nahodila omluvný úsměv. "Jestli chcete být ještě sami… Můžu se odklidit stranou." navrhla jsem. Tahle záležitost nepatřila mým uším a nechtěla jsem tam stát jen tak, jako kůl v plotě. Ticho mi nevadilo, to ne, ale pokud bylo vzájemné. Jako vynechávaná z konverzace jsem se nikdy necítila moc dobře, takže bych radši odešla, nebo účinkovala, jenže to v takovéto situaci nešlo.
Mrkla jsem prozatím očima zpět k vodní hladině a nechala se trochu unášet myšlenkami. Doopravdy jsem si jednou přála z vody vytvořit třeba lišku a nechat ji na někom se rozplácnout a udělat z něj velkou mokrou šmouhu. Milovala jsem svoji magii, protože, alespoň dle mého názoru, jsem s ní v dobrých tlapkách mohla dělat zázraky. Život a Smrt… Ty si zapamatuju. Otočila jsem se zpět k těm dvěma a začala věnovat pozornost, aby mi zase něco neuniklo.

//Budu moct napsat taky až v neděli, snad nevadí :D

//Borůvkový les

Dávala jsem si dobrý pozor, kudy vedou jejich stopy a zároveň jsem se rozhlížela kolem, abych už příště nemusela mít doprovod. V lese nebylo moc bodů, kde byste se mohli zachytit, ale když se oba zastavili, už jsem si byla skoro jistá, že bych to zvládla. Zaposlouchala jsem se tedy do jejich vyprávění o magií. Také bych jednou chtěla být tak schopná ovládat vodu. "Já ve své magii nejsem tak zdatná, každopádně to zní lépe než na vše používat zuby." usmála jsem se a konečně se také zadívala na tůňku. Bylo to doopravdy nádherné místo, ačkoliv podzim už povětšinou zničil všechny krásy léta. Na rozdíl od rušného lesa, kde se pro tentokrát sešlo mnoho vlků, tu bylo mimo naše slova úplné ticho. Nějak už jsem tušila, že sem budu chodit určitě častěji.
Blueberry vyprávěl o dalších členech smečky. Strakatá na jeho slova mlčela, takže jsem se toho pro tentokrát, a dokonce s radostí, ujala já. "Já si myslím, že má každá alfa své vrásky…" špitla jsem nejistě. "Jenom je to na Borůvkové smečce více vidět. Na rozdíl od ostatních si ale můžeš říct, že někteří by do rodiny prostě nesedli." pokrčila jsem rameny nad svými slovy, aby jim také nedával velkou váhu. Občas jsem prostě přemýšlela nahlas. Vrátila jsem pozornost k tůňce a skoro blaženě jsem si povzdechla. Tohle místo bylo pro mě naprosto dokonalé.
"Je to tu úžasný," vydechla jsem, naprosto očarovaná vodní hladinou. Možná bych jednou byla schopna si s jejími vlnkami hrát jako jiní vlci ovládající vodu? Ta představa se mi líbila, navíc, kdybych to dokázala, možná bych příště z boje se šedivou vyvázla bez jediné jizvy. Rána na líčku podivně táhla, což znamenalo jediné – srůstala, ale velmi špatně. Vždyť to nevadí. Jizvy odhání vlky, no ne? Myslí si, že se majitel hodně pere. Snad. Zavrtěla jsem hlavou nad svým nesmyslným myšlením a opět se nechala unášet vodní hladinou.

Chviličku to vypadalo, že moje poznámka zůstane v nepochopení, ale naštěstí se Naomin obličej rozzářil v pochopení a já si mohla oddechnout. Trochu jsem se uchechtla, ale brzy jsem se zase uklidnila a brala všechno vážně. Blue navrhl lov a upřímně, docela mě to na moje poměry nadchlo. Naštěstí jsem nemusela nic vysvětlovat sama a on sám se zeptal na mé schopnosti. Nechtěla jsem lhát, vymyšlené schopnosti by smečce nijak neprospěly. "Zní to úžasně," rozplývala jsem se, ale brzy jsem byla vrácena realitou. "Ovšem, radši se budu držet jako poslední, záloha za někoho, kdo by už nemohl. Pokud jde o poslední, smrtelné nebo velmi vážné kousnutí, nejsem toho úplně schopna." nejistě jsem se pousmála. "Já vím, je to divné, ale prostě je mi těch zvířat líto. Ale vegetarián taky nejsem," radši jsem s tím vším vysvětlováním přestala. Hrozilo, že bych se v tom zamotala a rozhodně jsem nestála o ztrapnění se před novou smečkou.
Zvedla jsem se společně s nimi, ale jeho slova mi došla až trochu později. Oběma? Vděčně jsem přikývla, ale nějak jsem se nezmohla na slova. Připojila jsem se tedy k Naomi a vysoukala ze sebe trochu křečovité děkuji – rozhodně ne jisté, ale velmi vděčné slovo. Ne, že bych nechtěla děkovat, ale jednoduše jsem nebyla na takové situace zvyklá. Ačkoliv… pocit to byl dobrý. "Věřím, že tu nejsem poslední nováček," usmála jsem se a hodila očkem za obzor.

//Ovocná tůň

Pousmála jsem se nad jejím uklidněním a přikývla jsem. Takže nakonec tu někdo doopravdy ovládal myšlenky, nebo minimálně něco tomu podobné. Tušila jsem, že si budu muset dát pozor na některé své svérázné nápady, ale nijak jsem se tím dál nezatěžovala. Spíše se mi líbilo, jak počítala s budoucím časem. V podstatě mě brala jako někoho, kdo tu zůstane, v což jsem také doufala. "Živě si představuji honící se smečku a polámané borůvčí." zavrtěla jsem pobaveně hlavou nad všemi těmi… no, staroušky, jak tu pobíhají a vržou jim klouby. Skoro mi unikl i smích, ještě při zmínce o bludném kořenu. "Ale takový skvost lesa musí ještě chvíli vydržet." mlsně jsem se zahleděla tak daleko, kam jen mi zrak dovolil a kam borůvčí dosahovalo. Nemohla jsem popřít, že jsem taktéž toužila po bobulce. No, na rozdíl od šedivé jsem měla kousek sebezáchovy.
Přikývla jsem nad jeho objasněním. Přesto jsem se tam stále chtěla podívat a byla jsem vděčná, že to Naomi taky navrhla. Věnovala jsem jí rozzářený úsměv a dál jsem se věnovala jeho poučení o chodu smečky. Začal tak, jak jsem si to představovala, ale kupodivu se to zvrtlo v povyšování. Musela jsem se zaculit, milovala jsem být součástí takovýchto převratů. Nedočkavě jsem se podívala na strakatou a skoro jsem vypískla, když souhlasila. Nadšeně jsem do ní drkla. "Hodně šedivých kožichů," popřála jsem jí se vzpomínkou na Styx a jejím dovádění zde. "Nebo vlastně radši ne." ušklíbla jsem se, když jsem si představila tu apokalypsu.
Znovu na nohou jsem nedočkavě střihla ušima. "Takže tedy půjdeme k… Bor- ne, Ovocné tůňce, že?" byla jsem ráda, že byli ti dva tak ochotní. Jiné smečky by vetřelce do úkrytu dost možná nevzaly, ale zde se se mnou už skoro počítalo. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si nebyla jistá. Naopak, byla jsem si stoprocentně jistá, že na mě borůvková šťáva prostě patří. Smířit se s odchodem bílé srsti, to už byla věc druhá, ale také zbytečná. Vrhla jsem pohled na Blueberryho a trpělivě čekala, jestli zavelí k pochodu, nebo bude chtít zůstat na místě.

//Já to mám správně spočítané doufám...

// Lomítka... :U

//ojoj, pardon

Responsibility for my life made my lungs feel every single breath as if it was some really sharp knife. Bunnies were not stopping at all and that way to nowhere was neverending. I looked around, in case I'll have to run away. Everything I could see were just fat bunnies everywhere and meadow that was no longer beautiful. Actually, I felt really big disgust looking around. I didn't know where are we going, I didn't even know if I will be ever able to get back. And to be honest, these thoughts were ridiculous, because still – they were just bunnies.
Suddenly, that bunny who made everyone take me there, stopped. He seemed… scared. But nothing was standing in his way, just little shiny forest. Maybe he was scared of bears? But he already took wolf with him. Another bunny came to him and put his little paw around him. It was probably worth it, because everyone started to move again. Looking around, I realizied that it's no longer raining. I tried to believe it was just crazy weather, but it was not really coincidence that rain stopped right after we crossed first trees. Actually, outside it still looked like one big tsunami. But that's okay. Just crazy weather, remember?
I didn't really pay attention and that was a mistake. My paws stopped moving right and I fell right in front of… Carrot field? Bunnies didn't laugh, they just sat around me in silence, almost praying for they life. I looked where they didn't want to look. To be honest, I almost fell again with laughter. On big carrot chair, there was sitting – hold up – not a bunny, but a fox. I kinda wanted to safe bunnies, but it seemed like if he wanted to, he could just kill them. My mouth started opening for words about his real identity, but he gave me the scariest look I ever saw in my entire life. Alright, friend, Big Bunny then?
"What do you want from me?" and not just me. What about all these creatures? They were scared to death and for once, it was not because of me. Big Bunny smiled and to be honest, I was scared too. Not mentioning he was two size smaller than me. "Challenge. Then… you may leave with two eyes…" he whispered, his voice making my adrenalin go high. I thought just for a second. "And the bunnies?" it came out from nowhere, but everyone seemed happily surprised. Except Big Bunny. He probably really liked games, beacuse he nodded almost a second after I said it.
My view landed on white roses around his carrot chair. "Roses are red." I said automatically. Everyone looked scared for a second, but that Big Bunny smiled. "Or are they?" A huge smile showed up on his face. He was challenging me to join his little, stupid game. But was I smart enough to say no? Hah, no, nope, not at all. Maybe it was that smart answer, or just my stupidity saying hello to jail. "Fine, I will join your little hide and seek." I whispered angrily. "Yay! Your challenge, greenie. Find me… Saladeater!" he shouted, like it was some kind of god. What the hell. Bunnies started shouting and passing out from that name. And me? Well, I just tried to stay calm. Smile showed up on my face, but I didn't laugh. "Aaand… Where am I supposed to find him?" I asked. But Big Bunny just turned around and left. And of course, with him everyone else. Great. Now I was all alone. I was smart enough to think about it before going anywhere. I had to safe bunnies. And I was smart enough to know that this fox would never ever eat vegetables. Their salad eater was probably another animal. I ran out of the forest, following smell of salad. Who's eating on field? Mice.

Zvedla jsem se na všechny čtyři a vesele mávla ocasem nad její odpovědí. Hlavou už se mi honilo plno nápadů, jen mít odvahu je říct nahlas. Naneštěstí, nebo možná naštěstí, měl Blue velmi špatné načasování. Nevadí. Času bude ještě dost. A třeba i s někým jiným! Představovala jsem si, jak rozpohybuji celou Borůvkovou smečku, ale musela jsem se soustředit na povídání. Stejně jako hraní, i přemýšlení muselo na chvíli stranou. Stále jsem neměla za sebou tu nejdůležitější část, a to opravdové přijetí. Naomi odpověděla na jeho otázku za mě, za což jsem jí v mysli poděkovala a jen se usmívala a přikyvovala. Nebylo proč více zasahovat, ovšem otázka od strakaté mě trochu překvapila. Na minutku se mi přitáhlo hrdlo, ale zavrtěla jsem hlavou. Nebylo proč se stresovat. Naopak, bylo lepší si vybrat vlastní cestu, než zívat cestou nekonečným borůvčím.
"Les bude všude stejný, že? Tam se snad neztratím," sama jsem svým slovům moc nevěřila, ale radši jsem si ani nechtěla představovat, jak budu křičet uprostřed zimy mezi borůvkami o pomoc, protože jsem místo k fialovějšímu keři zamířila k tomu méně fialovému. "Naomi mluvila o dalších částech území smečky. Můžeme začít tam? Nebo jen ukázat cestu, pro jistotu." nechtěla jsem jim dávat plané naděje na můj orientační smysl, ale stále jsem mluvila jen okrajově. Prostě jsem chtěla znát cestu, co na tom bylo špatného? Tušila jsem, že to bude lepší než se ptát tisíckrát dokola kudy že to mám jít. Ačkoliv... jak se znám, stejně bych neměla odvahu se zeptat.
Blikla jsem pohledem mezi těmi dvěma. Potřebovala jsem toho vědět mnohem, mnohem víc, ale nějak se nedostávalo odvahy vůbec promluvit. Jen jsem to už chtěla mít za sebou. Bude to zábava! Připomněla jsem si a nasadila na tvář znovu zářivý úsměv. Nebyl moc velký? Kdyby tu nebylo tolik tváří, nejraději bych si vrazila facku s vytaženými drápy, ale prozatím jsem se smířila s plíživým pocitem v hrdle. "Chod smečky. Totiž... posouvání se po příčce v hierarchii a různé funkce, takové věci. Můžete mi něco říct i o tomhle?" zeptala jsem se nesměle. Měla jsem pocit, jako bych vyčerpala slovní zásobu na celý měsíc - ne sice za tuhle jedinou větu, ale za všechny ty rozhovory, které jsem tu už vedla.