Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Orlí dráp

S bolestivými steny jsem vběhla na louku plnou ostrého kamenní. Zatnula jsem zuby, zastavila se a pořádně se rozhlédla kolem sebe. Tenhle pach už jsem znala z předchozích lovů, takže jsem tak trochu oslavovala své dvojnásobné vítězství nad tímto duchem. Spíše duší vlčicí, jak jsem dokázala zjistit, když jsem se na to více zaměřila. V zorném poli se mi mihl prchající stín a bez větších okolků jsem se vrhla za ním. Už mi neutečeš! Nadšeně jsem běžela směrem k ní, ale neproběhla jsem jí rovnou. Chvíli jsem s ní držela krok, jako stará dobrá přítelkyně. "Zopakujeme si to?" zasmála jsem se, ale ne zle, nýbrž hravě. Nečekala jsem na její odpověď a pořádně ji rozprášila do stran jako vítr. Pokrčila jsem nad hromádkou prachu rameny a trochu stydlivě nad tím, jak jsem se zachovala, jsem se rozeběhla dál. Tady jsem ještě nekončila.

//Jenna chycena

//Elypole

//Neprobádaný les přes řeku Kierb

Zase jsem se ocitla u vodního toku, který jsem musela překračovat. Do čenichu mě udeřily pachy po čarodějnicích, takže jsem neotálela a místo jemného poklusu přes vodu jsem to vzala tryskem. Borůvky na mých tlapkách se mezitím již stihly smýt a kdyby mi ještě nezůstala špetka pachu po nich, v podstatě by si každý myslel, že jsem tulák. Z části jsem se těšila na svůj návrat z tohoto šílenství, ovšem druhá má – kostlivá – část chtěla, abych ještě více lovila. Nasadila jsem nejvyšší rychlost, kterou mé kostlivé tělo bylo schopné podat a několika ladnými kroky přebrodila řeku. Jenže ani u řeky jsem nekončila. Naběhla jsem na nějakou obrovitánskou skálu a k mému překvapení, světe div se, na mě právě tady vykoukly stopy po duších cestách. Nadšeně jsem zavýskala a rozutíkala se směrem, kterým mě pach vedl. Už žádné útěky.

//Ještěří lučina

Radostně jsem si to poskakovala na místě, když mě najednou smetl další paprsek. "Přestaň už!" vykřikla jsem, než se mé tělo zase rozpadlo. Poslouchala jsem její ostrá slova a kdybych měla uši, smutně bych si je přiložila k hlavě. Jak se zdálo, na mé citlivosti se nic nezměnilo ani v kostlivém těle. Sledovala jsem, jak se za ní rozběhl ta duší slečna, která se mezitím stihla zase složit. Chtěla jsem hodit vítězný taneček, ale to muselo počkat do úplného poskládání kostí - jinak bych se zase rozložila.
Když se mi zase srovnaly všechny části těla do správného pořadí, rozhodla jsem se vydat za nimi. Nebo, ne přímo za nimi, spíše jsem je chtěla zkusit oběhnout a obě je překvapit, jak zdatná lovkyně jsem. Žádná čarodějnice se mi nemohla vyrovnat, natož vysmívat. Byla jsem sice křehká duše, ale spíše než by mě srazila do kolen, chtěla jsem se jí pomstít. Tak trochu jsem doufala, že ji mezitím stihli duchové uvařit k večeři. Nahodila jsem svůj obvyklý poklus a rozběhla se na svůj vlastní lov.

//Orlí dráp přes Řeku Kiërb

//Pomstila jsi mě!

//řeka Kierb

Vtrhla jsem do lesa jako jedno velké tornádo a představovala si, jak jsem všechny ty duchy musela vyděsit. Cvakla jsem výhružně zuby, ačkoliv to bylo spíše jen z chlubících se metod. Střihla jsem ušima a vrhla se po duchovi, který se snažil pláchnout. "Už mi neutečeš!" zakřičela jsem bojácně. Bez větších okolků jsem se za ní rozběhla a proběhla jejím tělem na čtyřikrát, jen tak, pro jistotu. Zbyly z ní už jen cáry, které se pomalu zase dávaly dohromady. Nebála jsem se na tom území zůstat – obklopena duchy jsem neměla sebemenší problém se strachem. Ačkoliv… Většina z nich ještě spala. Nejistě jsem se tak schovala za první spící obludu, kterou jsem našla, připravena útočit na jakoukoliv čarodějnici. Vlčí zbraň vždycky pomohla!

//Ilenia chycena

//Bažiny přes Zarostlý les

Zase do mě udeřila paranoia. Vzala jsem všechny tlapky do toho nejrychlejšího trysku, který jsem po krátkém odpočinku stihla. S vyplazeným jazykem jsem se hnala skrz různobarevně zabarvené území Gallirei, než mě do čenichu udeřil pach magie. A spolu s ním, světe drž se, i pach mé kořisti. Ano, možná jsem sem tam stále cítila čarodějnice za mými zády, ale spolu s tímto nedostatkem jsem také dostávala nové možnosti lovu. To místo neopustilo ještě spoustu duchů, ačkoliv já si chtěla počíhat jen na jednoho, který se již snažil utéct. Přidala jsem do všech čtyř tlapek a bez větších okolků proběhla kolem jakéhosi úkrytu. Tenhle mi už nemohl utéct, ať měl smrtelné přání jakékoliv. No, polosmrtelné, samozřejmě. Přes mrtvoly nechodím. S touto myšlenkou jsem zahučela do dalšího lesa, připravena k lovu.

//Neprobádaný les

//Elypole přes Jezevčí les

Svůj poklus jsem brzy změnila jen v doopravdy plouživý krok. Nic mě nehnalo dopředu, pach čarodějnic jsem nechala daleko na polích, takže jsem se neměla čeho bát. Bohužel, neviděla jsem nikde ani žádné duchy, takže s honem jsem měla celkem smůlu. Naštvaně jsem se rozhlížela kolem a nahlížela pod každý kámen, abych se náhodou nepřehlédla. Ty rychlé myšky se mohly schovávat všude, jenže do Borůvkového lesa jsem přijít bez úlovku nemohla. Možná jsem tak trochu chtěla, aby se všichni podívali na to, jak šikovná jsem. Potřebovala jsem nějak obhájit místo ve smečce, nebo snad ne?
Zavrtěla jsem hlavou nad zbytečnými myšlenkami a líný pochod změnila rovnou do trysku, abych se přes les dostala k řece, která byla slyšet na sto honů. Možná se mi to jen zdálo, ale cítila jsem stejný pach, jaký se mi do čenichu dostal u tůňky, když mě ten divný potkan proměnil v ošklivou kostlivlčici. Bůh ví, co udělal s ostatními.

//řeka Kiërb přes Zarostlý les

//Říční eso přes Jezevčí les

Nezdálo se, že by se duchové chtěli hnout, takže jsem musela utíkat jinam. Nechtělo se mi jen tak nečinně sedět. Sice mi nad hlavou stále svítilo jen ranní sluníčko, ale chtěla jsem si to užít alespoň do poledních hodin. Pak se zase začíná stmívat a s mým zrakem by se duchové jen těžko hledali. "Však já se vrátím," prohodila jsem šibalsky s pohledem upřeným na místa, kde jsem dokázala rozbít duchy předtím. Rozhodla jsem se změnit směr úplně a vydat se trochu na sever, tam, kde se pole měnilo v ten známý les a potom následovalo místo, na kterém jsem ještě nebyla. Zvědavě, ale i trochu vystrašeně jsem zavrtěla ocasem a vydala se lehkým poklusem skrz les k místům, která jsem ještě neměla prošlapaná. Kdo ví, třeba mě úlovek čekal zrovna tam?

//Bažiny přes Jezevčí les

//Ježčí mýtina přes Říční eso

Konečně se mi do čenichu dostaly pachy duchů, ale ty staré, které jsem ulovila již předtím. Zdálo se, že si na ně prostě budu muset počíhat. Frustrovaně jsem si povzdechla a trochu si nad jejich existencí zanadávala. Ve skutečnosti to byli stejní proradní potkani jako čarodějnice. A dokonce uměli létat, a to bylo nebezpečné. Jak pro ně, tak pro mě, protože to značilo velkou sílu. Trochu jsem si připadala jako Styx s těmi jejími nemagiči. Nervózně jsem střihla ušima a radši se přesunula k jiným myšlenkám, a to k paranoie. S duchy se tu mísil pach čarodějnic, a to se mi nelíbilo ani trochu, ačkoliv je duchové snad všechny zlikvidovali. Nakonec, s těmi levitujícími potvůrkami by mohlo být dobré příměří. Kdyby nebyla až moc velká sranda je lovit. S úšklebkem jsem se vydala směrem, kde jsem rozbila pár vlčích duší naposledy.

//Elypole

//Třešňový háj přes řeku Tenebrae

Se zaskučením jsem opět trochu zpomalila. Můj strach trochu opadl a konečně jsem si taky mohla oddechnout. Zase jsem přeběhla spoustu území bez jediného zastavení a řekla bych, že jsem zdolala svůj osobní rekord. Kdo ví, možná i rekord všech ostatních – alespoň jsem se tak cítila. Vyklepala jsem si svoje natřesené tlapky a s bolavými, trhavými pohyby se vydala hledat duchy. Potřebovala jsem získat více vzácných trofejí, ačkoliv podle pachu byli duchové stále na svých pozicích. To mi nevyhovovalo ani trošku. Proč se prostě nehnuli z místa? Skoro naštvaně jsem vydechla.
Možná bych s někým mohla vytvořit tým? Nad tou představou jsem ovšem zavrtěla hlavou. Ne, to bylo nemožné. Nechtěla jsem čekat na ostatní kostlivce a abych použila nějakého ducha proti čarodějnici, to také nešlo. Vždyť bych ho pak musela rozbít a já kudlu do zad vrážet neumím. Musela jsem na to sama, ale chytře.

//Jezevčí les přes Říční eso

//Louka Vlčích Máků přes Středozemní pláň

Nesmím se zastavit, hlavně ne teď. Doufala jsem, že jsem si získala dostatečně velký náskok. Samým běháním jsem začala zase zpomalovat a nevypadalo to moc dobře. Kosti mi chrastily, sem tam něco zapraskalo tak, že jsem si myslela, že za sebou nechávám zadní nohy a jindy jsem zase zaskučela takovým způsobem, že jsem se musela zastavit a pořádně si odkašlat. To všechno, a ještě jsem do toho byla naháněná čarodějnicemi, jako bych byla nějaká trofej. Naštvaně jsem střihla ušima a popohnala svoje chatrné tělo k tomu, aby ještě chvíli vydrželo běžet. Už jen pár hloupých kilometrů! Říkala jsem si a snažila se tak uklidnit pomalu kolabující krevní oběh. Nějak jsem si musela naplánovat zastávku u Života, jak mi všichni říkali, abych doplnila svoje chatrné vlastnosti. To by se pak utíkalo před čarodějnicemi. Už tak jsem byla nejrychlejší z rodiny!

//Ježčí mýtina přes řeku Tenebrae

//Les Ztracených Duší přes Náhorní plošinu

Proběhla jsem dalšími neprobádanými územími, až se mi udělalo úzko z toho, že bych se třeba mohla ztratit. Nemohla jsem se ptát na cestu čarodějnici a duchové přede mnou utíkali, no a kostlivce jsem zatím žádné nepotkala. Byla jsem v tom na vlastní pěst, a i když mi to nanejvýš vyhovovalo, trochu strachu mi to do kostí stejně vehnalo. I s tím jsem si dokázala poradit. Právě tenhle strach, že bych se snad mohla ztratit, mě poháněl stále vpřed a rovně, abych pak snadno našla cestu zpátky. Přesto jsem byla dostatečně rychlá, aby si moje tlapky něco neusmyslely a nevydaly se jiným směrem. Čarodějnice mě jednoduše nemohly dostat.
Ohlédla jsem se přes rameno, ale nikde jsem nic neviděla. Jenže pocit pronásledování mě neopouštěl, takže jsem se nehodlala bezmyšlenkovitě zastavit. Z životních situací jsem moc dobře věděla, že by to byla největší chyba mého života. Nebo minimálně dalších tří let, než bych se zase uvrtala do nějaké podobné honičky. Kdy se to vlastně stalo, že jsem se začala předhánět s čarodějnicemi?

//Třešňový háj přes Středozemní pláň

A bylo to tu zase. Kosti se mi rozprášily na jednotlivé kousíčky a znovu trvalo, než jsem je zase poskládala zpět. Aby toho nebylo málo, zpoza koutu vylezl další červ a já byla opět na zemi. "To není fér!" zařvala jsem na protest, ale alespoň to znamenalo, že jsem mohla taky hrát nefér. Prostě nenechám duchy doskládat. Otočila jsem se kolem své osy a nejspíš mi paranoia zase vlezla na mozek, ale potřebovala jsem utéct.
Jako by toho honění nebylo málo, zase jsem se musela zvednout a utíkat. S adrenalinem v neviditelných žilách jsem tryskala pryč ze své číhající pozice, jako by pro mě duší trofeje nic neznamenaly. Znamenaly, a to hodně, ale nemohla jsem si dovolit ztratit jedinou sekundu náskoku před čarodějnicemi. To by totiž znamenalo ztrátu trofejí a tím pádem i ztrátu sebevědomí, které se mi podařilo za celé to ráno nashromáždit. Navíc, nemohla jsem se do Borůvkového lesa vrátit s prázdnou. Už tak jsem odešla skoro bez rozloučení, a to se jen tak neodpouští, rozhodně ne kostlivým kostlivcům s kostlivým mozkem. Pod takovou myšlenkou jsem tedy ještě přidala a využívala všemožné větrné proudy k tomu, aby mě popoháněl. Samozřejmě, bez magie větru.

//Louka vlčích máků přes Náhorní plošinu

Zase jsem byla štvanou zvěří. Nasupeně jsem se zvedla ze své klidové pozice a s hlasitým křupáním kostí jsem se znovu dala do běhu. Tedy, do běhu. Samozřejmě jsem měla náskok, jen se mi díky silnému větru k čenichu dostal pach čarodějnice. Jen jsem začala mírně klusat, abych si tento náskok ještě zvýšila, kdyby se mě náhodou ta věc chystala znovu rozprášit na stovky kousků. Sice jsem potom nabrala všechny svoje síly, to ano, ale pocit to byl velmi nepříjemný. Proč jsem prostě nemohla rozprášit čarodějnice i duchy? Takhle jsme to měli všichni moc komplikované, hlavně já, neboť na kostnatých tlapkách bylo velmi obtížné udržet rovnováhu, natož běhat a udržovat si nějaký smysluplný směr. Jednoduše jsem to tak vzala nejbližší cestou která vedla co nejdál od pachu. Nestála jsem o nezvané návštěvy.

//Les Ztracených Duší

//Medvědí řeka přes Náhorní plošinu

S kašlem, který mě po tom všem běhání přemohl, jsem se nakonec musela posadit. Skoro jsem si připadala, jako bych brzy měla vyběhat duši, ale nakonec jsem to zakončila jen hlasitým zachraptěním. Podrbala jsem se za kostnatým uchem, jako by na mně mohla ulpět moc čarodějnic. Už jen při té vzpomínce se mi po kostech procházela husí kůže, jenže o tu jsem stála nejméně. Byla jsem naštvaná na to, že jsem se nechala tak hloupě chytit. Otočila jsem se kolem své osy, abych zkontrolovala okolí, ale naštěstí se nikde poblíž nenacházela jediná dušička, která by mě mohla rozbít. Nebo naopak, nikde naneštěstí nebyl vidět levitující duch, kterého bych si mohla podat já.
Rozhodla jsem se tedy na chvíli uvolnit všechny šlachy, které mě držely pohromadě a jen tak jsem polemizovala. Duchové se již jistě museli probudit z mého rozehnání, ale byli moc daleko na to, abych je dokázala dostihnout – zvláště, když už tak jsem od rána naběhala strašně moc kilometrů. Z jedné strany Gallirei na druhou, jako nějaký osel. S povzdechem jsem tedy zůstala sedět na místě, čekající na vhodnou příležitost se nějakého nebohého, průhledného stvoření zmocnit.