Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vysoká strž přes Elypole

Nestíhám, nestačím, nestihnu to, nebrzdím,… Zajíkla jsem se v půlce písničky, která mi zněla v hlavě, když se mě zase zmocnil pocit pronásledování. Ale nevadí, nevadí. Všechno se dalo vyřešit jediným – přidat na rychlosti. To jsem také bez většího zaváhání udělala, odpočatá jsem byla až dost a všechny ty trofeje mi dodávaly odvahy do nových akcí. I tentokrát se mi do čenichu dostal jakýsi slabý vánek ducha, takže jsem bezmyšlenkovitě vyrazila nejbližší cestou vpřed. Opět jsem se připravovala o krásy tohoto vlčího světa, ale věděla jsem, že mě tu jednou třeba Blueberry nebo Naomi provede. Kdo ví, třeba bych jednou mohla zkoumat se Styx? Při té myšlence se mi vehnala do mozkového pochodu předtucha, že by šedivá mohla být čarodějnice. No, povahu na to měla. Bezmocně jsem se otřásla nad tím, že jsem s ní vůbec trávila čas. Ale kosti se mi nerozpadly, takže jsem své myšlence nedávala moc prostoru na žití. Musela jsem přeci vpřed!

//Březina

//Houštiny
Dobře, tady rozhodně čarodějnice také byly. Ale i duch! Zavřela jsem svá očka, s třesoucími se kostmi, až to rachotilo, jsem proběhla skrz území a jen čenichem a občasným, rychlým pohledem na svoji zkázu jsem vyhledávala svůj cíl. Přestože jsem byla v jisté nevýhodě sebevědomí a strachu, byla bezpochyby moje. Moje, ano, již třetí moje duchařská trofej. Nakonec jsem nebyla tak špatným lovcem duchů, hlavně, když jsem si mohla tahat za vlastní nitky sama. Oběhla jsem všechny překážky a vší silou se na třikrát prohnala duchaříkem, dokud z něj také nezbyly jen části. Nečekala jsem, jestli se začne skládat, ale radši jsem se znovu hnala vpřed. Z těchto území byly čarodějnice cítit až moc a já nestála o žádné problémy.
Rozběhla jsem se napříč územím, tentokrát již oči doširoka otevřené, plné strachu. Musela jsem se dostat pryč, možná mi za tu oběť ani ta duchařka nestála. Ale to jsem už zase kecala – kdepak, šla jsem si rovnou pro další obětiny. Nebyl čas ztrácet čas!

//Spáleniště přes Elypole

//Elypole

Ani touhle trofejí jsem nehodlala skončit. Zatoužila jsem po… No, alespoň ještě jedné, když už mi nic nezbývalo, že jo. Čarodějnice nebyly nikde k potkání, což mi tak akorát vyhovovalo, ačkoliv občas se mi zdálo, že mě někdo pronásleduje. Nejspíš to ale byla jen moje paranoia. Kosti jsem měla v celku, na blízko jsem sice neviděla, ale byla jsem si celkem jistá, že kolem mě právě žádní duchové nejsou. Zavětřila jsem tak nejdříve ve vzduchu, potom na zemi, než jsem se zase rozutekla, trochu jiným směrem – pro změnu. Nechtěla jsem s nikým tvořit tým, naopak, vyhovovalo mi jít si na vlastní pěst a pochytat všechny zlé padouchy. Klidně i dvakrát, kdyby to ti neposedové potřebovali. Ano, měla jsem problém jít skrz mrtvá těla, ale rozhodně jsem se nebála pár odřenin a krve na svém těle, kdyby to stálo za to. I malé vlče se při dobrodružství poraní!

//Vysoká strž

//Říční eso přes Jezevčí les

Už jsem to skoro měla, skoro jsem tam byla, stačil už jen kousek. A doopravdy! Byla jsem na místě, ale k mému překvapení to nebylo pěkné. Čarodějnice tu také byly, cítila jsem je, takže jsem si musela pospíšit. Naštěstí byla touha po zábavě větší, takže jsem si to s obzvláště velkým nadšením nakráčela k první duchařské bytosti, kterou jsem viděla. A máte to! Klusem jsem proběhla skrz celé to dění tady, abych si došla pro svoji trofej. Vítězství bylo mé, už podruhé a bez větších obtíží, dokonce žádná čarodějka nepřišla!
A hle, zde je další! Už se chystal utéct, a bohužel to i stihl. Ovšem, já jsem mu byla v patách, ačkoliv jsem to vzala jinudy. Musela jsem zase jít dál. Čarodějnice byly nebezpečně na blízku, cítila jsem je na sto honů. Pryč!

//Houštiny

//Řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

Konečně jsem byla dostatečně hrdá na to, abych skončila jen v kroku. Necítila jsem kolem sebe žádné čarodějnice, všechno totiž předčil pach duchů, po kterých jsem šla pro změnu já. Adrenalin mi neustále vháněl novou chuť do běhu, ale rozum věděl, že jsem si musela odpočinout, jinak by mě čarodějnice brzo dohnaly. Nad tou představou jsem se znechuceně otřásla a přešla přes krátkou mýtinu, skrz kterou jsem se znovu dostala k řece. Kupodivu mi i přes kosti vadilo, jak je voda neuvěřitelně studená, takže jsem si s jejím překročením velmi pospíšila. Jindy bych se možná zastavila a kontrolovala všechnu tu krásu Gallirei, ale pohánělo mě, znovu a opět, to jediné. Pryč od čarodějnicí, abych mohla dostat další duchařské trofeje do sbírky. Kdo by nechtěl na stěně svého doupěte pár těch mrazivých zvířátek? Tedy, živých samozřejmě. Přes mrtvoly jsem nikdy nechodila ani jsem nehodlala.

//Elysejská pole přes Jezevčí les

//Středozemní pláň přes Třešňový háj

No tak Wizku, už to bude jenom kousek. A pak se zastavíš, chytíš pár duchů a žádné čarodějnice tě nezastaví! Podporovala jsem všechny svoje neviditelné orgány k práci. Svaly na tlapkách už mě pálily od neustálého běhu, takže jsem si dovolila zpomalit do jemného klusu. Znovu jsem získala náskok, takže jsem si mohla dovolit krátké vydechnutí. Ale samozřejmě ne na moc dlouho.
Cítím je. Už jsme zase poblíž. Skoro jsem poplácala svoje tělo po rameni. Další úlovek, další příležitost pro mě. Ale, nezapomínejme, stejně tak i pro ty odporné stvůřičky. Skoro jsem si přála být zase v nudě v Borůvkovém lese a také jsem věděla, že se tam vrátím, ale nechtěla jsem nic předbíhat. Měla jsem misi, která potřebovala dokončit a tentokrát jsem ji hodlala doopravdy dokončit. Ne jako jindy, kdy jsem nechávala věci rozpracované. Tohle bylo doopravdové dobrodružství pro mě!

//Říční eso přes Ježčí mýtinu

//Velké houští přes Náhorní plošinu

Zajíkavě jsem ještě více přidala. Cítila jsem ji za mnou, tu hnusnou čarodějnici, honila mě a nechtěla se vzdát. Ale i já jsem měla na dosah duchy, museli tu někde být. Teprve tady začínal doopravdový hon, ale bohužel ne na moji kořist. Na mě samotnou! Ano, už jste jistě pochopili, že právě tady jsem dostala doopravdový strach. Nechtěla jsem se rozložit, to ani náhodou! Ale byla mi v patách a já chtěla tak moc už zastavit.
Ne, ani náhodou. Takhle jsem se povzbuzovala celou cestu přes všechny ty kraje Gallirei, u kterých jsem si ani tu krásu nemohla užít. Tohle byly všechny ty důvody, proč jsem se rozhodla se čarodějnicím jednou pomstít. O takovou krásu se mě rozhodly připravit, a to jsem ještě ani nechytila pořádnou hrst duchů. Kdežto ony už jistě měly plné pytle malých dětí. Pomoc!

//Řeka Tenebrae přes Třešňový ráj

//Křovinatý svah

Nestíhala jsem, nestačila jsem vlastnímu dechu, ale nechtěla jsem to vzdát. I přes to, že jsem nemyslela jasně, moc dobře jsem věděla, kolikrát za život jsem se vzdala a čeho jsem byla svědky. Jenže když jsem měla příležitost být v něčem velká, nehodlala jsem se zastavit. Ne v takové situaci, ani nikdy potom.
Dovolila jsem si jedno rychlé otočení, ale k mé úlevě tam nikdo nebyl. Dobře. To bylo jen a jen dobře, žádná čarodějnice, ale bohužel ani žádní duchové. Potřebovala jsem víc zábavy, protože po tom, co jsem utekla z toho místa, se mi zželelo takového rozptýlení od normálního života. Což o to, nebavilo mě být kostlivcem, špatně se v tom chodilo, nýbrž běhalo, ale když jste neměli na vybranou, dokázali jste cokoliv. Včetně lovu na duchy.

//Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

//Křovinatý svah přes Stepní pláň

Boom! Už jsem ho cítila, nebo spíše ji. Utíkala jsem a utíkala, než jsem konečně měla na dohled to zvíře jedno. Prolítla jsem jí jako jestřáb, než se rozložila na malinké kousíčky. To bych měla v kapse! Ale nezastavila jsem se ani potom, kdepak, letěla jsem dál. Musela jsem, jinak by mě ty čarodějnice chytily bez jediného slitování. Až tak hladové byly! Zato já jsem to udělala rychle a nevěnovala jsem tomu pozornost.
Proběhla jsem po svahu až úplně dolů, tlapky už mě bolely, i když byly jen kosti a vzduch. Musela. Jsem. Se. Dostat. Pryč. To byl můj jediný úkol. Určitě duchaříka někdo najde a bude to zlá čarodějnice. Chytí mě a já budu… No, pryč. Popadla jsem další dech a utíkala dál.

//Jenna chycena :3

//Velké houští

//Západní louky přes Úzkou rokli

Už jen kousek! Cítila jsem to, cítila jsem ten jejich duší prášek! Zvládla jsem to, už jsem tam, už tam budu! Prozpěvovala jsem si, když mé kostnaté tlapky míjely rokli. Zase jsem vylezla na nějaké louce, až jsem se lekla, že chodím v kruzích, ale mé stopy v listí tu nebyly, takže jsem se uklidnila. I když… Měla bych si začít stopy zahlazovat, koneckonců, sledují mě čarodějnice. Brrr! Vyprskla jsem znechuceně.
Před očima se mi místo louky míjely různé scénáře, jak bych mohla dopadnout v zajetí klubu čarodějnic. Sice jsem nikdy žádnou neviděla, ale určitě tam byly. Celá historie je zaplněná historkami o nich! Ale já se nehodlala chytit. Už nikdy, byla jsem odvážná (vystrašená) vlčice. Ještě jsem přidala, ačkoliv na vytrvalosti už mi ubíhalo. Ale kdepak. Takhle já jsem nehodlala skončit, ne teď, ještě ne. Nejdřív jsem musela rozprášit nějakého ducha, pak jsem si zasloužila odpočinek.

//Křovinatý svah přes Stepní pláň

//Ovocná tůň přes řeku Mahtae

Proběhla jsem jako vítr o závod přes ledovou řeku, ale ani tou jsem se nenechala zastavit! Tak nějak mě nepoháněla touha po rozbitých průhledných strašidlech, nýbrž představa, že bych byla naprosto rozprášená čarodějnicí. Ještě to tak! Už jen při té myšlence mě mrazilo a abych se přiznala, ano, bála jsem se, ale právě proto jsem se nemohla zastavit. Uteču jim, uteču! Zpívala jsem si cestou skrz nic – skrz jednu velkou, převelikánskou louku. Toužila jsem se zastavit a rozhlížet se nad tou krásou podzimu, ale ne, to jsem nemohla. Byla jsem stíhaná zlými stvořeními z koutů lesa a nemohla jsem si dovolit zastavit.
Krok sem, krok tam, tady rychle klusat a sprint! Přesně takhle jsem postupovala a dávala si dobrý pozor, aby mi to na ranní jinovatce neuklouzlo. S bušícím srdcem jsem překonala louky a už jsem skoro nemohla popadnout dech, když jsem se ještě měla prosmýknout skrz rokli. Ale muselo to být! Byly za mnou, cítila jsem to až v kostech. Doslova.

//Sněženková louka přes úzkou rokli

//Už jsem psala i do vzkazů, ale ještě jednou děkuji.

Trochu netrpělivě jsem je ještě chvíli poslouchala, než moji pozornost odvrátilo to podivné stvoření. Jak jsem již zmiňovala Naomi, na blízko jsem neviděla tak dobře, jako ostatní, takže jsem považovala rychle se pohybující šmouhu za Monny, její malou potkanku – společnici. Skoro mě v tom ta věc utvrdila, když se pokusila vyšplhat ke strakaté do ponožky. Pokrčila jsem bezstarostně rameny a jen s pobaveným úsměvem sledovala, jak si to s nějakým jídlem štráduje jinam. Z mého pohledu vypadala potkanice vyděšeně, ale přikládala jsem to jen své obvyklé paranoie. "Asi měla moc cukru." uchechtla jsem se, když malé tělíčko proběhlo až na Blueberryho. Její malá-nemalá svačinka se zakutálela až pod moje nohy. Střihla jsem bystře ušima a sklonila hlavu, abych té nebohé příšerce podala nejspíše chytře ulovenou kořist. I proto jsem si nevšimla, že se něco děje s alfou Borůvkové smečky.
Hladově jsem se olízla, když jsem konečně zbystřila oranžovou šmouhu. Možná by mi ta její společnice dala kousnout? Koneckonců, stále jsem na tomhle světě ještě neochutnala všechno. Najednou, když už jsem se stranila z cesty, abych mohla jídlo zvednou, se kulatá, oranžová věc začala tak divně třpytit, zářit. Vyjeveně jsem zakňučela a uskočila stranou, ale tak nějak už bylo pozdě.

Na kostlivých tlapkách jsem uskočila ještě jednou, a potom podruhé. Nějak jsem nedokázala vnímat okolí všemi svými normálními smysly, ale v hlavě mi znělo jediné. Uteč čarodějnicím! Vyděšeně jsem při té myšlence málem skočila do studánky. To tak, nechat se oplývat těmi příšerami! Ale nějaké vzrůšo to chce… Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale ani můj zrak, ani hmat nebo čich nemohl najít jedinou známku přítomnosti ducha. Přejel mi nadšený mráz po zádech, když se mé oči setkaly s ostatními. Přinesu vám pořádnou kupu duchů… I pro tu věc. Mrkla jsem na něco, co ještě předtím bývala má alfa. Nadšeně jsem se zatřásla, až kosti zaskřípaly. Opatrně, tentokrát o něco později, jsem sykla. Hlavně nepřilákat baby na koštěti. Všemi čtyřmi kostlivými jsem se rozeběhla rovnou k řece, do které se studánka nejspíše vlévala. Ale tam jsem nehodlala zastavit - vždyť ani tam jsem neměla žádnou zábavu. A já se nebavila už tak dlouho... Navíc, byla jsem neškodná, ne? Jen pár rozbitých duchů.

//Západní louky přes řeku Mahtaë

Ti dva začali rozvíjet strategii lovu, ale já jsem se radši posadila o něco dál. Jejich společnost mi vyhovovala, to ano, ale nic se nezměnilo na tom, že bych byla radši sama. Blueberry se zeptal na naši hru, ale strakatá mu odpověděla místo mě, za což jsem byla ráda. Vypadalo to, že se chce vydat z území pryč. Nejspíš to nebylo jen tak a šla za nějakým cílem, ovšem i náhodnou výpravu bych chápala. Každého nakonec dostihne šílenství, když stráví celých tři sta šedesát pět dní na jednom místě – nebo na třech stále stejných. Já jsem se ovšem nikam sama nechystala.
Střihla jsem ušima a nahodila omluvný úsměv. "Jestli chcete být ještě sami… Můžu se odklidit stranou." navrhla jsem. Tahle záležitost nepatřila mým uším a nechtěla jsem tam stát jen tak, jako kůl v plotě. Ticho mi nevadilo, to ne, ale pokud bylo vzájemné. Jako vynechávaná z konverzace jsem se nikdy necítila moc dobře, takže bych radši odešla, nebo účinkovala, jenže to v takovéto situaci nešlo.
Mrkla jsem prozatím očima zpět k vodní hladině a nechala se trochu unášet myšlenkami. Doopravdy jsem si jednou přála z vody vytvořit třeba lišku a nechat ji na někom se rozplácnout a udělat z něj velkou mokrou šmouhu. Milovala jsem svoji magii, protože, alespoň dle mého názoru, jsem s ní v dobrých tlapkách mohla dělat zázraky. Život a Smrt… Ty si zapamatuju. Otočila jsem se zpět k těm dvěma a začala věnovat pozornost, aby mi zase něco neuniklo.

//Budu moct napsat taky až v neděli, snad nevadí :D

//Borůvkový les

Dávala jsem si dobrý pozor, kudy vedou jejich stopy a zároveň jsem se rozhlížela kolem, abych už příště nemusela mít doprovod. V lese nebylo moc bodů, kde byste se mohli zachytit, ale když se oba zastavili, už jsem si byla skoro jistá, že bych to zvládla. Zaposlouchala jsem se tedy do jejich vyprávění o magií. Také bych jednou chtěla být tak schopná ovládat vodu. "Já ve své magii nejsem tak zdatná, každopádně to zní lépe než na vše používat zuby." usmála jsem se a konečně se také zadívala na tůňku. Bylo to doopravdy nádherné místo, ačkoliv podzim už povětšinou zničil všechny krásy léta. Na rozdíl od rušného lesa, kde se pro tentokrát sešlo mnoho vlků, tu bylo mimo naše slova úplné ticho. Nějak už jsem tušila, že sem budu chodit určitě častěji.
Blueberry vyprávěl o dalších členech smečky. Strakatá na jeho slova mlčela, takže jsem se toho pro tentokrát, a dokonce s radostí, ujala já. "Já si myslím, že má každá alfa své vrásky…" špitla jsem nejistě. "Jenom je to na Borůvkové smečce více vidět. Na rozdíl od ostatních si ale můžeš říct, že někteří by do rodiny prostě nesedli." pokrčila jsem rameny nad svými slovy, aby jim také nedával velkou váhu. Občas jsem prostě přemýšlela nahlas. Vrátila jsem pozornost k tůňce a skoro blaženě jsem si povzdechla. Tohle místo bylo pro mě naprosto dokonalé.
"Je to tu úžasný," vydechla jsem, naprosto očarovaná vodní hladinou. Možná bych jednou byla schopna si s jejími vlnkami hrát jako jiní vlci ovládající vodu? Ta představa se mi líbila, navíc, kdybych to dokázala, možná bych příště z boje se šedivou vyvázla bez jediné jizvy. Rána na líčku podivně táhla, což znamenalo jediné – srůstala, ale velmi špatně. Vždyť to nevadí. Jizvy odhání vlky, no ne? Myslí si, že se majitel hodně pere. Snad. Zavrtěla jsem hlavou nad svým nesmyslným myšlením a opět se nechala unášet vodní hladinou.