Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatnula jsem zuby a věnovala jí pohrdavý výraz. Nechtěla jsem se před ní plazit, jen jsem v tu chvíli nemohla najít jiné východisko. Bylo mi nevolno při té představě, ale byla to taková poslední kapička naděje, kterou jsem měla. Zpátky ke smečce, do lesa, už bych se nejspíš nedokázala vrátit. Zavrtěla jsem hlavou. "Možná nevypadám jako ty, ale jsem minimálně stejně tak schopná." prohlásila jsem a možná si tím akorát přihodila polena do ohně, ale to už mě nezajímalo. Mysli, magore. Jindy přemýšlíš až moc. Rozhlédla jsem se kolem v bláhové naději, že bych jí mohla něco nabídnout. "Mohla by sis třeba nechat větší kus masa," přemítala jsem nahlas. "Vždyť mě jde hlavně o to neumřít." frustrovaně jsem vydechla a zavrtěla nad svým chabým divadlem hlavou. Jela jsem v tom už sice společně se smečkou, ale to neznamenalo, že na její účet skončím pohřbená jako kostra.

I přes vypjatou situaci jsem nedokázala udržet oční kontakt a pohled nakonec nechala zabodnutý do bílého sněhu, z kterého už mi bylo akorát špatně. Zatnula jsem zuby nad její ostrou poznámkou a pokrčila rameny jako malé vlče před výslechem. Střelila jsem pohledem zpět na vlčici, ale i přes všechna ta slova jsem zůstala stát na místě. Možná jsem si zvykla na poznámky od šedivé, nebo už jsem se prostě neměla sílu ani za něco stydět. "Můžeme třeba najít něco k jídlu spolu?" navrhla jsem. Byla to představa snílka, ale kdyby se nám podařilo něco najít, ve dvou by byl lov mnohem snažší. A třeba by se mi podařilo něco uzmout i pro mou smečku. Museli hladovět stejně, jako já. Vymysli něco. Přesvědč ji. Vybízela jsem se. "Bude to snažší," vyslovila jsem nakonec své myšlenky nahlas. Vlčice vypadala jako ten poslední adept na partnera k lovu, ještě když jsem byla naprosto neschopný lovec, ale byla to jediná živá duše v širokém okolí.

//Nad kopci

Bylo mi jasné, že nejsem ani trošku nenápadná. Sníh pode mnou dělal i přes moji nynější váhu nejrůznější zvuky - a to velmi hlasitě. A měla jsem pocit, že mi žaludek kručí přes celý les. Ve sněhu jsem se navíc neustále bořila a nedokázala zabránit zrychlenému dechu, který celou tu tragédii doprovázel. Nad jejím náznakem, že o mně ví, jsem tak jen protočila oči. Pravděpodobně o mně věděla celá Gallirea. Popošla jsem k vlčici blíže a prohlédla si jí. Určitě měla trvalé bydliště ve smečce - na rozdíl ode mě měla srst v jednom celku a nevypadalo to ani na náznak záchranny světa. Super, proč jsme to museli být zrovna my? Napadlo mě sobecky, ale už jsem se za nic nestyděla. Hlavně, aby bylo rychle po všem. "Ahoj," ačkoliv se mi hlavou honily všemožné myšlenky, hlas jsem měla stále milý a tichý. "Nemáš něco k jídlu?" přešla jsem radši rovnou k věci. Dlouhé okecávání bych nepřežila.

Zima se mi opírala do kožichu čím dál tím silněji a moje vůle k tomu se ještě někdy postavit mezitím pomalu upadala. Upřeně jsem hleděla na vyčnívající kosti a vzpomínala na časy, kdy jsem byla smutná z toho, že jsem moc tlustá. Nějak jsem si nedokázala vybrat, co je lepší. Tehdy jsem alespoň měla plný žaludek a s každým pohybem mě nesužovala křeč. I tak jsem si neuměla představit, jak na tom jsou ostatní vlci. Celý můj život jsem se prakticky živila malou řečí a na jen občasný přísun potravy jsem byla zvyklá, jenže teď, po několika týdnech bez jediného sousta, to bylo k nesnesení. Vzpomněla jsem si na Gavriila a přemýšlela, jak asi musí být jemu. A celé smečce. Napadlo mě, že bych jim mohla něco přinést - ale silně jsem pochybovala, že si najdu něco pro sebe. Že se vůbec do Borůvkového lesa ještě dostanu. Myšlenkami jsem se nějakým způsobem dobelhala až k bodu, kdy jsem bez jediného mrknutí zírala na svoji vlastní tlapku. Dost. Polkla jsem sliny a zahleděla se na oblohu, ze které se neustále snášel sníh. Už jsem ho ani nevnímala, ale v tu chvíli jsem vítala lechtání na tvářích. Každé rozptýlení, ať už bylo sebemenší, bylo potřeba.
Křupání sněhu mi prozradilo příchod někoho dalšího. Rychle jsem sebrala poslední zbytek energie a začala se zvedat, aby si mě nějaké zvíře nespletlo se zvěřinou, ale naštěstí to byl jen další vlk - možná vlčice, můj čenich už byl kompletně promrzlý na to, abych to zjistila, a na anatomické zjišťování jsem neměla náladu. Stín se rychle přibližoval ke mně a když se konečně zastavil, dostalo se mi pohledu na béžovo bílou vlčici. Bílé už jsem měla tak akorát po krk a nedokázala jsem potlačit otrávený výraz, ačkoliv má vlastní srst byla převážně bílá. Vlčice se ovšem nezdržela ani minutu a už odcházela. Huh? Sledovala jsem kroky neznámé a nevědomky začala obrys sledovat. Možná je něčemu na stopě? I kdyby zahlédla jen zbloudilou sýkorku mezi stromy, bylo to něco. Bylo to k jídlu. Na tom mi záleželo nejvíce.

//Výletové místo

//Řeka Kierb

Nakonec jsem uznala, že už toho bylo dost. Přesně v ten moment jsem si také uvědomila, že jsem naprosto ztracená a nemám tušení, kde jsem. Super, umřu sama a ještě jako blbec. Protočila jsem oči, až mě zabolela hlava, a sedla si pod nejbližší strom. Nebylo tu tolik sněhu, jako jinde, a vítr tu také nefoukal s takovou sílou, ale i kdyby bylo třicet stupňů ve stínu, více mě trápil prázdný žaludek. Sbírala jsem větvičky a rozkousávala je, jako bych mohla přesvědčit vlastní mozek, že něco doopravdy jím. Nefungovalo to, ať jsem se snažila sebevíc, a myšlenky na jídlo to naopak ještě zhoršovaly. Opatrně jsem se sesunula ze sedu do lehu a snažila se nezavřít oči. Hlavní bylo neusnout, i kdybych přimrzla k zemi. Přemýšlela jsem, jestli se již ostatní dostali domů, či jestli měli stejný problém, jako já. Možná jsem udělala chybu, když jsem se oddělila. Najdu cestu. Povzbudila jsem se a naprosto zbytečně se rozhlédla kolem. Chtěla jsem se jako vždy znovu zvednout a pokračovat, ale tentokrát mi to přišlo jako nemožný úkol. Možná nebude vadit, když tu chvíli zůstanu. Tušila jsem, že s každou minutou tak bude zima horší. Ale neměla jsem na výběr.

//Řeka Mahtae (sever) přes VVJ

Svaly mi každým křokem připomínaly, abych se zastavila. Žaludek mi s každým nádechem zase připomínal, jak velký hlad vlastně mám. A k tomu všemu jsem byla svým způsobem naprosto polapená ve svých myšlenkách, které se v kruzích točily kolem jídla, tepla a klidu. Už nepomáhalo ani myšlení na všechno, co jsem měla ráda - stejně to vždycky skončilo u čestvého masa a plné energie. Na řeku už jsem si přitom netroufala vstoupit. Led pode mnou zapraskal už mnohokrát a kdyby praskl úplně - řekněme, že z toho bych se už doopravdy nevzpamatovala. Už tak jsem měla kožich promočený od rozteklého sněhu a k tomu všemu mě (mimo vše ostatní) neuvěřitelně bolela čelist z neustálého zatínání. Nebála jsem se prohlásit, že to zatím bylo nejhorší období mého života. Tehdy, když jsem hladověla poprvé, jsem se alespoň držela na zajících. A měla přístup k čerstvé, tekoucí vodě. A bylo teplo. Nyní to bylo jiné. Mnohem, mnohem horší. Dokonce jsem si přemítala, jak se loví větší zvěř, než jen pomalá malá kořist. V tu chvíli by mi nevadilo zabít ani mládě jelena, ačkoliv jsem pochybovala, že něco takového tu ještě zůstalo. A i kdyby, energii už jsem vypotřebovala na lov duchů, záchranu světa a brodění se sněhem. Všichni jsme tu chodili v mrtvé zemi.

//Nad Kopci

//Dlouhá řeka přes Řeku Mahtae (jih)

Po pevné ploše jsem šla snad ani ne pět minut a zase jsem skončila na zamrzlé řece. Držela jsem se dost blízko břehu, ale chodila jsem po ledu. Bylo to jednodušší a stálo to méně energie než se brodit sněhem skoro stejně hlubokým, jako já. Hlava mi neustále cukala do všech směrů ve snaze zahlédnout něco k snědku. Uplatňoval se tu fakt, že hlad vám zastře zrak. Jo. Natolik, že jsem ani necítila vábení Borůvkového lesa a známé místo naprosto minula a pokračovala v cestě. Dokonce jsem si místo toho vzpomněla i na setkání se šedivou; Styx. Pousmála jsem se a pokračovala ve vzpomínání, které zastiňovalo myšlenky na hlad. Křeče nepřestávaly, ale stres ze mě trochu opadnul.
Z myšlení mě probudilo až praskání ledu, kde řeka byla silnější, než zima. Se zabručením jsem se vyšplhala nahoru do sněhu a na chvíli se zastavila, aby se mi znovu uklidnil dech. Dokázala jsem běhat rychleji než ostatní a vydržet téměř to stejné, co již vyspělí vlci, přesto jsem v tu chvíli skoro nedokázala popadnout energii. Všechno by bylo jednoduší, kdybych to tam prostě zabořila stejně jako předtím - ale tentokrát v poklidu zavřela oči. Byla to vábivá myšlenka. Přestaň. Hodila jsem hlavou, až mi bolestivě zakřupalo v krku, ale probralo mě to z transu. Musela jsem pokračovat.

//Řeka Kierb přes VVJ

//Sněženková louka přes Úzkou rokli

Dobelhala jsem se k zamrzlé řece a zabořila to vedle ní. Ne, že bych se zastavila, jednoduše jsem sebou hodila na zem. Neustále jsem přitom hýbala tlapkami. Tušila jsem, že kdybych přestala, už bych se nezvedla. A kdybych usnula, už bych se nejspíš neprobudila. Vstávej ty magore! Napomenula jsem se a převalila se na břicho, abych měla hlavu ve vzduchu. Nemohla jsem přimrznout k zemi, nemohla jsem umrznout, nemohla jsem ani umřít hlady. Krk mě nepříjemně bolel po kouli sněhu, kterou jsem do sebe s bolestí nacpala, takže už jsem se o stejný trik znovu nepokoušela. Frustrovaně jsem vydechla a zadívala se na malý, opadaný keř hned vedle řeky. Nikdy jsem netušila, že by mě mohl přitahovat keř, ale v tu chvíli to vypadalo jako jediné záchranné lano. Jsi bláhová. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se. Podlomily se mi tlapky a s bolestivým zakňučením jsem přistála na ledovém povrchu. V uších se mi ozvalo zakřupání a v panickém záchvatu jsem vyskočila na všechny čtyři a zpět na břeh. Bylo to jen pár rychlejších pohybů, ale i to stačilo, abych se zadýchala jako buvol. Pokud jsem se netřásla předtím, tak teď už stoprocentně.
Znovu jsem seskočila na ledovou plochu, tentokrát jemněji než předtím a hladově se zadívala pod naprakslý led, který jsem tam zanechala. Určitě tam někde byly ryby. Ale než bych zvládla ulovit jen jedinou, ledová voda by si to vzala i s úroky. Zabránila jsem naštvanému rozdupání ledu a vydala se na druhý břeh, abych mohla pokračovat. Alespoň něco mi zima ulehčila. S třesoucími se kroky jsem se vyhrabala na druhou stranu a na chvíli se zastavila. Chtěla jsem přemýšlet a zase se napojit na správnou cestu do Borůvkového lesa, ale jediné, na co jsem mohla myslet, bylo jídlo. A hlad. Intuice. Dala jsem na ni a pokračovala stále rovně, přitom více na sever, než bylo potřeba.

//Řeka Mahtae (sever) přes Řeku Mahtae (jih)

//Kamenné pole přes Sněženkovou louku

Bloudila jsem zamrzlým územím a vzpomínala na doby, kdy jsem se tudy proháněla za duchy a všechno stále pokrývala zeleň. Zatnula jsem zuby při prudkém nárazu ledového větru a zastavila se. Připadalo mi, jako by mě mohl za chvíli odfouknout, a možná to ani nebylo daleko od pravdy. Tlapky se mi třásly a i když jsem odsud již dokázala do Borůvkového lesa trefit, svět se kolem točil natolik, že mi přišlo, že se domů nikdy nedostanu. Když jsem se prohlédla a zakláněla hlavu tak, jak to bez vodního odrazu šlo, narazila jsem na vyčuhující kosti a povadlou kůži. Na několika místech jsem měla vytrhanou srst a zadní tlapku mi stále pokrývala krev, stejně jako na několika dalších místech, kam jsem se do ní při tom dobrodružství otřela. Tušila jsem, že se mi každou chvíli hladina adrenalinu zvyšovala a zase snižovala. V jeden moment jsem na hlad skoro zapomněla a ten druhý už se mi hlavou znovu ozývala prudká bolest, jako by mohla přehlušit tu v žaludku, nebo jako by si snad mozek myslel, že jsem si nevšimla, že se potřebuju najíst.
Zadívala jsem se na sníh pod sebou, do kterého jsem se bořila a který způsoboval rychlý úbytek energie. Nabrala jsem si trochu do tlamy a potlačila bolestnou grimasu, když ledovému povrchu zaprotestovaly zuby. Rychle jsem sníh spolkla a rozkašlala se, ale i kdyby z něho zbyla jen studená voda, něco jsem spolkla. Představovala jsem si, že to byl studený, čerstvý kus masa. Ta myšlenka a fakt, že jsem zase zapojila žvýkací svaly, mi trochu pomohla a zase jsem se mohla dát do pohybu. Neočekávala jsem, že by mi sníh vydržel na dlouho. Vlastně už po pár dalších krocích jsem zase nevěděla, kde jsem. Snažila jsem se vyčenichat nějakou plnohodnotnou kořist, ale nejen, že mi tím každou chvíli čumák zamrzl - nic tu nebylo. Ani vlci.

//Dlouhá řeka přes Úzkou rokli

Sklopila jsem vyděšeně uši k hlavě, ale nehnula jsem se ani o metr. Ne, že bych si chtěla hrát na odvážnou, jednoduše jsem přimrzla na místě. Když se zablesklo světlo a já zase na pár minut oslepla, čekávala jsem náš konec. Sice jsem předtím čekala hodně bolesti, ale tohle bezbolestné vtáhnutí světlem bylo příjemnější. Zavřela jsem oči a počkala, až záře přejde. Často jsem přemýšlela o tom, jak to vypadá po smrti, ale tohle bylo dost nečekané. Hm? Pootevřela jsem jedno oko a sledovala svět kolem. Kromě klábosení mých spoluzachránců se všude rozléhalo naprosté ticho, po mrtvích nebylo ani stopy a stejně tak na tom byl i disk. Vydechla jsem vzduch, který jsem do té doby nevědomky zadržovala a svěsila hlavu k zemi. Okolí se zatočilo a s ním i můj prázdný žaludek. Cítila jsem, jak mě v krku pálí, ale naštěstí se nic nestalo. Alespoň k tomu jsem mohla hladu děkovat.
Obrátila jsem se na ostatní. Armáda Naomi zmizela a ačkoliv jsme se mohli radovat z vítězství, všichni vypadali na umření - nejspíš stejně, jako já. Dolehla ke mně Stormova otázka, na kterou jsem bez ducha přikývla. Chvíli mi trvalo, než jsem se duší i tělem vrátila do reality. Kaya se chtěla vydat s Kaleo pryč, což mě zamrzelo, ale neměla jsem jim to zazlé. Nebýt smečky, která na mě čekala, už bych odtud byla alespoň dvacet kilometrů daleko. Opadl ze mě adrenalin a bolest v žaludku se tím pádem zvětšila. Vzpomněla jsem si i na malou tržnou ranku z dobrodružství v poušti, ale vypadalo to, že už po ní zbyla jen zaschlá krev. Zatnula jsem zuby a snažila se rozdýchat křeče, které doprovázely neukojitelný hlad. Byla hrozná zima. Pochybovala jsem, že by se tu nějaká zvěř zdržovala.
Usmála jsem se na Naomi, která se ochotně nabídla, že nás povede domů. Zavrtěla jsem hlavou. "Děkuju," špitla jsem a odkašlala si. Za poslední měsíc jsem toho řekla víc, než dost. "Ale... já bych radši byla chvíli sama." pokrčila jsem rameny a přejela pohledem po všech zbylých. Kaya už byla na cestě pryč. Ten zrzavý, jehož jméno jsem zapomněla, tu snad duchem ani nebyl. A pak tu zbyli členové Borůvkové smečky. Jistě, možná jsem chtěla být sama, ale měli jsme společnou cestu. "Sejdeme se tam? Třeba se mi podaří sehnat něco k jídlu." věnovala jsem jim další úsměv, ale na odpověď jsem nečekala. Nechtěla jsem se ani loučit. Byla jsem ráda, že to všichni přežili, ale připomnělo mi to, že loučení by mohlo být i naposledy. Vydala jsem se více na sever - počítala jsem, že nikdo jiný tam nepůjde, když je zima jako v háji. Kývla jsem na ostatní jako poslední pozdrav a pomalými, slabými kroky se vydala na delší cestu domů.

//Sněženková louka přes Tundru

//Nechcete dát třeba kratší čekací dobu, nebo náhodné pořadí? :D Takhle to bude ještě na dost dlouho.

//Super akce, děkuji Já tedy nemám moc na výběr, ale tak hvězdička do vody prosím. ^^

Bylo příjemné zase slyšet své jméno od někoho známějšího. Vdechla jsem všechnu zbylou vůni Borůvkového lesa, která mohla na Naomi a Stromovi zůstat a chvíli jen ušima vnímala nadšené vítání. Pootevřela jsem oči jen natolik, abych zkontrolovala situaci, ale zdálo se, že se jen všichni loudali ke spojení disků. Jako by už nebylo kam spěchat. "Já taky. Snad už půjdeme domů," pousmála jsem se na Storma. Poodstoupila jsem o trošku dál od skupinky a zbavila se tak pocitu úzkosti. Dělejte…! Nervózně jsem střídala pohled mezi našimi kousky disku a mezi tím posledním. Nemohla jsem se dočkat, až se zase objeví Grum a pošle nás zpět. A i kdyby nechtěl, už bych asi rezignovala. Zima byla studená a já v žaludku nic neměla už… Už tak dlouho, že jsem ani nepoznala hlad od bolesti.
Najednou jsem to cítila znovu, ten zatuchlý pach. Svět se trošku zatočil a s ním i můj prázdný žaludek, ale vzhledem k tomu, že nebylo co dostat ven, musela jsem si jen zvyknout na ten příšerný odér. Myslela jsem si, že to je jen předzvěst jako předtím, ale denní svit jako by potemněl a kolem nás se objevila armáda čehosi. Možná to byla zvířata podobná Grumovi, ale přitom byla tak odlišná. Mrtvá, pokud ne i víc. Jako by se zrovna vyhrabala ze svých hrobů. Chtěla jsem se schovat a třást se strachy tak, jak mi to poručovaly všechny svaly a instinkty, ale při pohledu na jednu odseknutou hlavu jsem přepnula do módu ohrožení života. Svět kolem se točil v barvách smrti a Naomi – dokonce ani já sama jsem nepoznala, kde vlastně pravá Naomi stojí. Postavila jsem se k nejbližší pravděpodobné kopii a tvářila se, jako bych s ní byla v hluboké konverzaci, aby to rozpoznávání neměli živí mrtví tak lehké. Mrskla jsem pohledem zpět ke skupince a kdyby pohledy uměly vraždit, už by nikdo nebyl. "Rychle!" vyjekla jsem a v hlase se mi odrazila hysterie. Ani na chvíli jsem se za to nestyděla a chystala jsem se, v případě přežití, vyhrabat si někde u Ovocné tůňky vlastní hrob a nevylézt z něj alespoň do léta. V tu chvíli se ovšem můj mozek soustředil jen na jednu věc – spojit ty zatracené disky.

Dnešek byl něčím zvláštní. Déšť se snášel z nebe a zaujmul tak místo vedle nekonečného přívalu sněhu a trochu ho zjemnil. Dech se mi zarazil v hrdle, když jsem naplno zaklonila hlavu, abych si tu směs užila. Dalo by se říci, že někteří vlci tímto počasím přímo opovrhovali, a já ho taktéž nijak zvlášť nemusela. Dnešek byl ale jiný. Dala jsem hlavu ještě výš a nechala si po tvářích postupně stékat všechny dešťové kapky, které díky sněhu studily více než obvykle. Do zad mě udeřila jedna z těch větších, a to mě donutilo se pousmát. Drsná zima mi sice dávala zabrat a hlad mě sužoval jako nikdy předtím, ale ve vzduchu už jsem cítila jaro. Dny plné jara byly to, co dělalo ten moment tak jiným a zvláštním. Dokola kolem se to hemžilo sněhem, přesto se ve vzduchu vznášel příslib znovuzrození. Dokonce mi připadalo, že jsem se nikdy necítila více naživu.
Dolezla jsem z několika posledních sil k zamrzlé řece a zadívala se do průzračné vody pod ledem. Déšť se od tvrdé hladiny odrážel a stříkal mi na srst, ale na zimu už jsem si zvykla. Domov – připomnělo mi to domov a s úsměvem jsem si připomněla všechny zábavné vzpomínky, na které jsem si v tu chvíli dokázala vzpomenout. Dokud se na obloze neobjevila první hvězda, seděla jsem u řeky a usmívala se jako blázen. Doplnila jsem tak potřebnou energii k tomu, abych se mohla vydat něco ulovit – pokud ještě někde něco bylo.

//Ostrůvky

Záře pomalu ustala, ale i tak jsem nechala oči zavřené a nechala je si přivyknout normálnímu světlu. Žaludek se mi přemístěním znovu natřikrát přetočil a já tiše doufala, že nedojde k žádnému incidentu. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem, ale pořád mi v zorném poli poletovaly světélkující mžitky. Zahlédla jsem záblesk hnědošedé srsti, a nakonec i bílé, takže jsme tu byli všechny. Pokrčila jsem rameny nad Kayinou otázkou. Pokud myslela přesun, tak jistě, až na to, že jsem si už připadala jako hadrová panenka zdejších vyšších mocí. Pokud myslela setkání s ostatními… Vrhla jsem pohled do dálky a zatřepáním hlavou odstranila zbylé oslepnutí po záři. Nadšeně jsem vydechla, když jsem zahlédla členy Borůvkové smečky. Kaya se ihned vrhla do uvítacího výboru, no já se přesunula k Naomi a Stormovi. "Díky bohu," řekla jsem místo pozdravu a prohlédla si všechny příchozí. Vypadalo to, že žádné ztráty na těle nikdo nemá, a dokonce jsme se sešli i ve stejném počtu jako předtím. Opět – díky bohu. Nedočkavě jsem zaryla drápy do země a postupně přecházela pohledem od jednoho k druhému. Těšila jsem se jako malé vlče, až se všechny části disku spojí a všichni budeme moct jít zpět domů.