Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Disk mě tížil na krku, ale nevypadalo to, že by se chystal provozovat svoje magické schopnosti. V tom jsem spoléhala na kousek Kayi, která nakonec portálem taky proskočila. Co kdyby se spojily? napadlo mě a zadívala jsem se na druhý kousek disku. Třeba by to pak bylo účinější? Pokývala jsem na otázku ustarené Aranel a věnovala jí uklidňující úsměv, ačkoliv jsem si slova nechávala na později. Už tak jsem toho za poslední dny řekla víc než dost. Vrátila jsem se ke své skupince ve strachu, že by snad obě mohly odejít beze mě a držela se tentokrát více za nimi. Každá z nás měla za sebou jednu z velkých událostí - získání druhého disku, záchrana Naomi či zničení písečného tvora - a nelíbila se mi představa, že bych mohla být zase na řadě.
Pokrčila jsem rameny nad spíše řečnickou otázkou, kterou pronesla Kaya. Nemusela se ptát. Byli jsme uprostřed nějakého ostrůvku a kolem nás byla jen rozbouřená voda, zatímco portál už nejspíš zmizel. Dva disky... Tady bude třetí a tam zase čtvrtý. Nemohla jsem si vzpomenout, zda Grum říkal, kolik těch kousků je, ale doufala jsem, že tohle byl náš poslední. A tak jsem se nadšeně ohlédla na Kayu, když nás začala sebevědomě vést k vodě. Přikývla jsem a pokračovala za ní. Můj disk jako by si najednou uvědomil svoji práci. Jenže jsme nebyli jediné, kteří se vydali hledat. A tím jsem našla odpověď pro Aranel. "Myslím, že si je disk taky najde sám." vyděšeně jsem polkla a poslouchala ostrá slova toho bílého vlka. Zaskřípala jsem zuby a postavila se vedle Aranel a Kayi, aby to nevypadalo, že se snad skrývám. I když by mi to vyhovovalo mnohem víc. "Nějaké návrhy?" tady by mi totiž můj styl "rychle utíkej a dostaneš to" moc nepomohl vzhledem k tomu, že disk se prvně držel těl vlků.

//Poušť Aratat

Kdyby nebyla taková zima, možná bych se na druhé straně portálu i roztála štěstím, že už se nemusím dívat na ten všudypřítomný písek. K mému překvapení tu místo Tollpiheho zanikala Aranel, která tu díky zásahu bájného tvora už jistě dávno byla. Na chvíli jsem se otočila, abych se ujistila, že se Kaya plíží za námi. Koneckonců visel disk na krku jí, takže jsem tentokrát byla zase k ničemu. Choval se nějak divně. Připomněla jsem si setkání s Grumem a poodešla trochu dál od portálu, abych se rozhlédla. Neviděla jsem žádné stopy po apokalypse. Žádné stopy boje - ještě nikde, kde jsem byla, a to jsem toho prošla již dost. Napadla mě i myšlenka, že by mohl druid být právě tím zlým, ale rychle jsem ji zaplašila. Prostě se mu nedalo nevěřit.
Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Tady jsem rozhodně ještě nebyla, bylo to až podivné místo - zrozené pro ukrytí disku. "Hm?" vydala jsem ze sebe prostě a otočila se na šedohnědou vlčici, abych se ujistila, že nás ve zmatku ten vyplašený průvodce nehodil někam na druhou stranu Gallirei. To by byl dost velký problém.

//Omlouvám se, vážné problémy :) Kdyžtak kopněte a taky rovnou napišme i na místo určené

Tiše jsem přihlížela, jak se postava rozpadla a dovolila si vydechnout. Doufala jsem, že bychom si mohli na chvíli odpočinout, ale to se nejspíše nekonalo. Kaya na mě z písečného hradu začala křičet, abych se konečně odvážila sebrat ten disk. Potlačila jsem slzy z faktu, že na mě doopravdy někdo křičel a nejistě se rozešla ke stolu. Nestihla jsem potlačit vyjeknutí, když se před námi zjevil Grum a bez milosti disk přihodil šedohnědé vlčici. Musela jsem se v mysli ušklíbnout. Ten křik od ní nebyl pěkný, ačkoliv jsem věděla, v jaké situaci se nacházíme. Jenže staré zvyky nezapřu - ani sebe. Podivné stvoření začalo opět kreslit svoje znaky a zase jsem pro jednou viděla jiný svět. Znamenalo to vidět něco jiného, než písek? Zvedla jsem hlavu nahoru, kudy na nás dopadalo světlo a vzpomněla si na chudinku Naomi. Nabídla mi, že si se mnou něco zahraje - a už jen z toho důvodu jsem ji tu rozhodně nechtěla nechat. Nejistě jsem se zadívala na Kayu a tiše se ji pohledem ptala. Najednou odněkud z vršku spadla Aranel a rovnou propadla portálem. Pomalu jsem se vydala za ním, koneckonců měl Grum své kouzlo, díky kterému jsem mu věřila. Jenže když se najednou choval tak podezřele zle, bylo mi to trochu proti srsti. Přesto jsem bez větších okolků prošla portálem. Tentokrát to bylo lehčí, jelikož jsem věděla, co mě čeká na druhém konci. I tak mi zády projel velmi, velmi špatný pocit.

//Ostrůvky

//Kayo, Aranel, můžete mě přeskočit, napíšu během zítřka :)

//Bude tedy ten osud?

Prosím:

- 40 bodů za 64 drahokamů
- 10 bodů za slevu k Životu
- 2 body za 16 oblázků

//Prostě stejně, jako si psala pořadí předtím, jen se předbíhá odpadlíky... Teď by měla psát Kaleo.

//Přeskakuji, ať to konečně rozhejbneme

Vyděšeně jsem sledovala, jak se ke mně ta postava blížila. Kaya nevypadalo na to, že by něco mohla provést a ačkoliv jsem v zorném poli zahlédla stín vykukující z díry nahoře, nevěnovala jsem tomu pozornost. Předvedla jsem své nejlepší zavrčení, při kterém stvoření zaváhalo, ale hned se zase dalo do pohybu. Viděla jsem, jak se mu leskne ostří a tak nějak jen nasucho polkla. Stále jsi dost daleko. Dodala jsem si naději a podívala se na druhý kus disku, který ležel na jakémsi stolečku. Přelétla jsem pohledem vzdálenost mezi mnou, stolem a tou příšerou. Kaya se ztratila někde ve stínech vzadu, každopádně byla postava stále asi ještě deset metrů ode mě - a disk pět. To by znamenalo přiblížit se natolik, aby mě mohl snadno zabít, ale sebrat disk. Proklínala jsem se za to, že jsem nedokázala být dostatečně odvážná.
Najednou se odněkud seshora snesla voda, která postříkala nejen obludu ale i mě. Rychle jsem si z očí vyklepala vodní kapky a sledovala, co to udělalo. Písek musel stoprocentně ztuhnout, ale bylo to dost? Jak si hrají vlčata? Vzpomínala jsem. Když je písek u vody mokrý a něco z něj vznikne, vlčata to rádi rozbijí - a písek už se nezhmotní. "Skočte na něj!" vyjekla jsem hystericky a přitiskla se ke zdi. Pořád jsem měla podezření, že by se ta věc mohla kdykoliv pohnout - a pořád jsem nesebrala odvahu jít si pro disk.

Tak zase já, jen tak mimo, protože nechci, aby Lennie schytala nenávist. Nechci nijak schazovat Riv, to vůbec ne, protože my na to finančně nejsme taky vůbec dobře a to žijeme ve třech pomalu z posledního - ale přijde mi to jako stupidní argument z tvé strany vůči Lennie, když jsi před chvílí psala, že "investice = 30 korun/600 gramů dobrot".
Další stránka věci. Já prostě nejsem člověk, kterej by tenhle úkol mohl udělat pořádně i kdybych nebyla blbec. Nejsem schopná dojít si do obchodu a koupit nějakou konzervu, natož vysvětlovat rodičům, proč jako magor patlám v kuchyni maso s bůh ví čím. Už takhle jsem měla co dělat s vysvětlováním proč mám listy všude na stole. :) Stačí si přečíst povahu Wizku.
Ale už se o ten jeden hloupý bod nebudu přetahovat, jen bych příště poprosila trochu lepší vyjádření, když už se mluví o mně. Pochop, já na tom nejsem psychicky zrovna fajn a hrát si tady na uplakánka který se potřebuje bránit fakt není pro mě, ale tahle zpráva mi přišla dost blbá.
"Proč jsme tento konkrétní úkol neuznaly? Protože jej všichni pochopili tak, že mají něco vytvořit, napatlat, spatlat." - jestli tohle nevypadá tak, že jsem z toho vyšla jako úplnej pitomec kterej nechápe jednoduchej úkol, tak už nevím... Nechci vás tu nějak osočovat protože jo, je to moje chyba, ale tohle mi určitě nedodalo odhodlání se v další akci o cokoliv snažit....
Znovu - tohle neberu jako žádost o ten jeden bod, prostě jenom jako vyjádření a nerada bych tu pokračovala v hádce. Klidně to tu nechte jen tak ležet, ale nechtěla jsem to nechat bez komentáře.

//Přeskakujte prosím...

Mně osobně se akce moc líbila. :) Jako hráč, který ji tu zažil poprvé musím říct, že jsem se ve všem vyznala a na všechny dotazy mi bylo odpovězeno do půl hodinky, což beru jako velké plus. Navíc to byla sranda a do žádného úkolu jsem se nenudila.
Na druhou stranu mé trochu zamrzelo odmítnutí úkolu s cukrovím, ale chápu, že by vlkovi to mé moc nechutnalo - ačkoliv bylo psáno, že má být pouze jedlé, ale dobře, nejsem hnidopich. :D
Doufám, že odměn budou stát za to a těším se i na příští rok.

Moc děkuji za krásný obrázek

//Nevím no xd Nechala bych to takhle a jela podle toho, aby se to už nezdržovalo :'D

//Takže Kaya - Wizku - Tollpihe - Kaleo - Storm - Naomi - Aranel. Snad se to teď dlouho nezmění :D

Nejdříve jsem si myslela, že mě Kaya nenásleduje, ale naštěstí se mnou brzy srovnala krok. Neuvědomila jsem si, jak rychle jsem šla, než mě opět začal dohánět výdej energie. Přikývla jsem na její odpověď. Jistě, to jsem netušila ani já. Cítila jsem, jak se mi natahuje každičký sval a dost dobře jsem si uvědomovala doprovázející bolest. Zatnula jsem zuby, až mě zabolela čelist a zpomalila krok tak, aby vlčice nemusela utíkat. Věnovala jsem jí omluvný úsměv. Nejspíš za to mohlo moje přání, které jsem sdělila Životu. Mimoděk jsem si vzpomněla na slib, který jsem mu dala. Byl to příjemný mladík, ale strávit s ním zbytek života… Možná jsem neměla ráda sociální život, ale cenila jsem si občasné společnosti. Mít po boku jednoho jediného vlka a nikoho dalšího… No, stále to bylo lepší než Smrt, ačkoliv jsem se s ní ještě nesetkala. Soustřeď se! Okřikla jsem se v mysli a přestala hrabat jako blbeček, když Kaya po dlouhé době promluvila. Naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu a přimhouřila, jak se najednou ocitla blízko. Zády mi projel mráz a až pak jsem si uvědomila, že padáme. Nedokázala jsem zabránit výkřiku, ale žádný stud se nedostavil. Připisovala jsem to adrenalinu, který se mi za ten kratičký pád nahromadil v žilách. Přitom jsem necítila žádnou bolest, jen brnění svalů na pravé straně, kam jsem taky dopadla. Brzy to ale ustalo. Vydechla jsem, a přestože jsme se nacházeli v poušti, malou jeskyní se roznesl obláček z mé tlamy. Nejspíš sem nikdo nezahučel už… Hodně dlouho.
Na slova vlčice jsem se bezradně podívala vzhůru a přemítala, jak se dostat ven. Zaskočil mě pohled na nebesa, ze kterých padal sníh. Překvapeně jsem sledovala, jak asi pět metrů nad pouštním povrchem vločky začaly vzdorovat a jemný vítr je odnesl dál, mimo pouštní území Gallirei, někam do lesů. Ty, které nestihly do nějakého větrného proudu spadnout, se na zemi roztály. A tam, kde zůstala v poušti díra po našem pádu, se vločky snášely až dolů. Na chvíli jsem ztratila pojem o okolí a sledovala jednu malou tečku, která se mi svým přibližováním postupně rozmazala, než po ní zbyl jen studený pocit na čumáku. Pousmála jsem se a pohlédla na Kayu, která se také na chvíli ztratila v myšlenkách. Pár minut… Nemůže rozhodovat o všem. Připomněla jsem si a pohlédla zpět nahoru, kde se vločky honily po obloze a pouštní písek se po nich natahoval, ale nikdy na ně úplně nedosáhl. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá s Tanou honila vločky a snažila se je všechny polapit do pusy. Moje přítelkyně mi pak musela tisíckrát vysvětlovat, že je nemožné je všechny sníst, přesto jsem tvrdila, že jsem se nacpala k prasknutí. Uchechtla jsem se, a ačkoliv to byl zcela upřímný projev pocitů, zastesklo se mi po domovině. Kdysi jsem sníh milovala a jakmile dopadly první vločky, už jsem se snažila v nich válet sudy. Nyní jsem sice neměla dost soukromí ani vloček na to, abych to mohla provést, přesto jsem sníh vítala s otevřenou náručí. Spokojeně jsem sklonila uši k hlavě a nechala se unášet malým proudem sněhových útvarů, které mi i přes počasí v Aratat dopadaly na srst. Spokojeně jsem vydechla, ale tentokrát se neobjevil studený obláček. I místnost dole se začala oteplovat a se zimou mizely i vločky. Otevřela jsem tak zavřená víčka a potichu jim dala na shledanou. Doufala jsem, že je letos ještě uvidím.
Kaya mě najednou vytrhla z přemýšlení. Skoro nasupeně jsem se na ni podívala, když se vrhla k disku. Díky bože! Žádná zlost mě nepřepadla a disk jsme měli na dosah. Mohli jsme být s Kayou hrdinky dne, když v tom se před námi něco zjevilo. Nebylo to z tohohle světa. Alespoň jsem to nepoznávala. Výhružně jsem zaryla drápy do země a zavrčela. Srst se mi naježila, ale spíše strachem než odvahou. Sklopila jsem uši k hlavě, když se vlčice vrátila s pískem nejspíš i v krku. Nezáviděla jsem jí to, ale měla jsem na práci důležitější věci. Přikývla jsem. "Bozi stůjte při mne," zašeptala jsem tak tiše, že to Kaya mohla slyšet jen s jistým vynaložením snahy. Bez nějakého rozmýšlení jsem se vrhla vpřed. Když ne teď, tak už nikdy. Omlouvala jsem svoje chování. Cítila jsem, jak se mi napnuly všechny svaly v těle a konečně jsem dostala příležitost využít nové dary od Života. Prosmýkla jsem se kolem stvoření tak obratně, že jsem se na chvíli nechala unést – což se mi stalo osudným. Bolestivě jsem zakňučela, když jsem sice skončila na druhé straně místnosti, tedy na dosah disku, ale ze zadní tlapky mi na zem kapala krev. Byl to jen malý škrábanec, ale dost hluboký. Klidně jsem se mohla chopit druhé části disku, jenže stvoření z jiných světů se na mě otočilo a udělalo krok vpřed a potom druhý. Tak nějak jsem došla k závěru, že mi už žádní bohové nepomohou.

//Rychlý dotaz, máme čekat i na reakce ostatních?