Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Napjatě jsem čekala, co z vlka vyjde. Jeho závěr mě více než potěšil, ale také překvapil a i když už se do bachyně zakusoval, stále jsem ji nedůvěřivě držela za krk. Vrahu. Problesklo mi hlavou a teprve to mě donutilo zvíře pustit. Už jsem zmiňovala jak těžké je zbavit se starých zvyků? Chtěla jsem se cítit vina, ale nevydržela jsem se na zvíře jen tak kousat. Hltavě jsem se zakousla do přední nohy a trhala všechno, co zbylo z masa - nevšímala jsem si ani křoupání kostí, když mi hladové zuby zajely tam, kam neměly. Nebylo to ani trochu dostatečné, ale zaplnilo mi to žaludek. "Děkuju," vzdychla jsem směrem k vlkovi, když jsem se konečně zastavila k nádechu. Až pohled na vrstevníka mi připomněl, proč jsem se tak slepě honila za vyšší kořistí. Smečka. A to vlče! Rychle jsem se rozhlédla kolem. Z tlamy mi kapala krev a nepřekvapilo by mě, kdyby ta malá radši utekla - ale naštěstí jsem stále cítila její pach. Pro sebe jsem si přikývla a dala se do práce na své části zvířete.
Veškerou energii, kterou jsem načerpala čerstvým masem jsem zase spotřebovala intenzivním trháním a odoláváním chutí, když jsem se snažila pro zbytek smečky a to malé zvíře uzmout co nejvíc. Při tom všem jsem se snažila ani o trošku neporušit naši dohodu a nakonec jsem vlkovi jen kývla na rozloučenou. "Wizku," hodila jsem po něm své jméno, než jsem popadla do tlamy utrhnutou druhou přední nohu a to, co ještě zbylo z hubených plecí. Bylo toho tak na jednoho vlka... A obávala jsem se, že i když mi už žaludek přestal dělat kotrmelce, do Borůvkového lesa celý kus masa nedojde. Pohledem jsem se snažila vyhledat svého nalezence, ale nakonec jsem musela znovu zapojit rozumné myšlení a vyčenichat ji na místě, kde jsem opustila vlčici. Cpala se tam něčím, co tu ten lakomec nejspíš zapomněl. To nechápu. Musela jsem vynaložit veškeré úsilí nejen na to, abych se na místě nezhroutila, ale i na to, abych udržela maso daleko od svých střev. Měla jsem dost. Opakovala jsem a odkašlala si, abych vlče na svoji přítomnost upozornila. Marně jsem si pokusila olíznout krev kolem pysků.
"Ahoj," upustila jsem maso na zem a pokusila se začít přátelství znovu. Důvěru jsem u ní po tom zahození do stromu snad mít ani nemohla. "Kdepak máš rodiče?" zeptala jsem se a pohledem prozkoumávala okolí, ale žádná další hladová duše tu nebyla. Divné. Když už byla taková krutá zima, spíše bych počítala s tím, že by svá vlčata rodiče sežrali, než je nechali na pospas divočině.

Zbavila jsem se myšlenek na nejspíš k smrti vyděšené vlče a pokračovala v trhání. Srdce se mi i přes hlad stahovalo úzkostí - starých zvyklostí se nezbavíte jen tak snadno, a když se ozvalo hlasité křupnutí páteře, znechuceně jsem kance pustila. Všechny svaly mě pobízely k tomu, abych se do kořisti okamžitě zakousla, ale naše dohoda s vlčicí v podstatě padla. Zatnula jsem zuby. Třáslo se mi celé tělo a tlapky jsem ve sněhu zvedala už jen ztěžka. Vyměřila jsem vzdálenost mezi mnou a vlkem, který zápasil s bachyní. Od něj jsem mohla stoprocentně něco získat. Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila mžitků před očima, ale bylo to jen horší. Musím ještě chvíli vydržet. Opakovala jsem si a s třesoucími, nejistými kroky se vydala na pomoc. Pokud jsem se chtěla najíst, musela jsem vlkovi pomoct, ačkoliv to vypadalo, že se k němu ani nikdy nedostanu.
Bachyně se dostala z vlkova sevření a na bílém sněhu se rozprskla její krev. Vlk tak měl v podstatě vyhráno, dříve nebo později by zraněná samice padla sama. Cítila jsem, jak se mě pomalu zmocňuje bezmoc - oba si svoji kořist ulovili a já akorát zachránila vlče, jenže to mi žádné jídlo nepřineslo a žrát jsem se ho taky nechystala. S třesoucími se tlapkami jsem se odrazila od země, což mi připomnělo zranění, které mi kanec způsobil. Když už nic, alespoň jsem nechtěla vidět zvířata trpět, a i když se zraněná bachyně snažila otočit a utéct na druhou stranu, stihla jsem ji chytit za zraněné místo na krku, kde svaly už tepny chránily jen málo. Byla to trefa do černého, ačkoliv po tom útoku už jsem se málem nemohla postavit. Vrhla jsem pohled na vlka, bachyně stále marně zmítající se v sevření a páchající ještě větší škody, které z ní pomalu vysávaly život. Musela jsem rychle vymyslet, jak zabrat co nejvíc masa. Bez hlavní pomoci vlka bych totiž neměla nic. Jenom jsem samici urychlila trápení.

Tlapka mi opět naprázdno prolétla vzduchem, ale než stihl kanec napadnout můj dost nešikovně odhalený krk, vrhla se po něm zlatavobílá vlčice. Co ti tak trvalo? Odpustila jsem si myšlenku a koutkem oka zkontrolovala, zda se malá vlčice stále nacházela mezi kořeny stromu. Nacházela. Přemýšlela jsem, kde a kdy se tu vzala, jestli se nestihla zranit a jestli jsem ji tím divokým přenosem neublížila. Kde vůbec byli její rodiče? Na jednu stranu jsem doufala, že si pro ni někdo přijde, na druhou stranu by to způsobilo snad ještě větší problémy. Našla jsem si její pohled a přimhouřila oči, abych jí připomněla svůj rozkaz.
Střihla jsem hlavou zpět ke kanci a mrkla na svoji spolubojovnici. Vyhla jsem se zápasícím klům a napodobila ji - zaryla jsem své zuby do krku prasete, tentokrát zeshora v naději, že bych mohla nějakým zázrakem porušit na hubeném těle míchu. Útočit odděleně byla největší blbost, kterou jsme mohli udělat, ale snad se nám to dařilo napravit. Vlčice prasetem trhala na všemožné strany a já se se snažila tahat na druhou stranu, ačkoliv se kořist nechtěla vzdát tak snadno. Pohled mi zastínila tekoucí krev bůh ví z koho, přesto jsem si vyhledala toho vlka. Vypadal stejně bezradně, jako my předtím. Není s námi. Připomněla jsem si rázně, stejně jako jsem si dokola připomínala bolest v zadních tlapkách, aby mi nezačalo být kance líto. Nemohla jsem si dovolit pochybovat.

Vlk se vrhl po bachyni a já se mezitím snažila popadnout dech. Plánovala jsem mu jít na pomoc hned, jak se mi přestanou dělat mžitky před očima. Slyšela jsem změť kňučení a těžko říct, komu patřilo – bylo nás tu moc na to, abych se mohla soustředit na takovou blbost. Znovu jsem si připravila tlapky v očekávání, že vlkovi pomohu dorazit polovinu naší kořisti, když mě najednou v zadních tlapkách překvapila bolest. Do očí mi automaticky vyhrkly slzy, ale instinkt to zvládl a okamžitě jsem uskočila. Vykopla jsem zadními tlapkami a trefila divoké prase do čela, takže se trochu zapotácelo, než znovu bylo ochotné mě nabrat. Zavrčela jsem. Kdo že se to právě navážel do jeho partnerky? V podstatě jsme si vyměnili s prasetem roli, já se chtěla dát na útěk a ono bylo připravené mě na místě pohřbít, když jsem si všimla vlčete krčícího se na zemi. Skoro jsem si ho nevšimla, než se ozvalo pištivé kňučení. To je snad zlý sen. Neměla jsem ani vteřiny na to, abych se rozmýšlela. Jednoduše jsem nemotorně popadla vlče mezi zuby tak, jak jsem to vídávala u rodičů, ačkoliv v tom spěchu to úplně bezbolestné být nemohlo. Za tento risk jsem si vysloužila od prasete další nabrání na kly, tentokrát to ovšem schytal bok. Bolestivě jsem zakňučela a tentokrát nezabránila několika slzám, ale vlče jsem stále pevně držela. Znovu jsem se pokusila o vykopnutí, ale tentokrát jsem jen švihla vzduchem a zapotácela se. Vykulila jsem oči, když jsem viděla, jak se kanec znovu chystá zasadit ránu a radši se konečně dala na útěk přes naše bojiště.
"Hfj!" zakvílela jsem nečitelné „hej“ přes vlče v tlamě na vlčici, která na nic neútočila a ani za zády neměla naštvané prase. Malou jsem div nezahodila mezi kořeny jednoho ze stromů, ale snažila jsem se dávat co největší pozor. "Zůstaň!" zněl můj jasný rozkaz, ale mohla jsem se jen modlit k nějakým bohům, aby ho slyšela, neboť jsem se za celý proces ani jednou nezastavila. Svaly protestovaly a dech mi zůstával v plicích, takže jsem byla nucená zastavit jen malý kousek od stromu, kde zůstalo vlče. Prudce jsem se otočila a se zavřenými oči sekla vzduchem s nadějí, že si drápky najdou terč a že se druhá vlčice vzpamatovala a už se chystá kance dorazit.

Nad její poznámkou o kanibalismu jsem akorát protočila oči, ale už jsem nic neřekla. Pochybovala jsem, že by se dvakrát rozmýšlela nad tím, jestli mě opravdu sežere. Přitiskla uši k hlavě a já už si myslela, že bude po mně, když jsem si všimla, kam směřuje její pohled. Přimhouřila jsem oči, abych přes dalekozrakost mohla zaostřit na nově příchozícho. Chvíli jsem se bála, že by po něm mohla vlčice skočit, ale kupodivu se věnovala jen své kořisti. Já věnovala vlkovi krátký zvadnutý úsměv. Nechtěla jsem o kořist soupeřit. Čím víc nás bylo, tím lépe, a kdo si vezme co přišlo v úvahu až potom. Trhla jsem hlavou zpět k divočákům. Zabalim to. Problesklo mi hlavou, když jsem si uvědomila, jak hubení jsou - a že jsou dva. Vzpomněla jsem si na návštěvu u Života a chvíli jsem přemýšlela, co jsem mu udělala, když mě z hlavy znovu vytrhla vlčice. Překvapeně jsem se na ni zadívala, když souhlasila s mým plánem, a bez čekání se vydala vpřed.
Vybírala jsem si místa, kde se sníh neusadil tolik, jako jinde, a tím pádem jsem se tolik nebořila. Snažila jsem se zadržovat dech, aby mě moje prudké nádechy neprozradily. Hruď mě z toho neuvěřitelně pálila, ale poháněl mě vpřed hlad a čerstvý přísun adrenalinu. Poznala jsem, co znamenalo, že vám z jídla tečou sliny. Hodila jsem pohledem k vlkovi, ale pak už jsem to nevydržela a vyrazila za samicí. Všechny kosti a svaly protestovaly proti všem těm náhlým pohybům, a stejně tak i prase. Nikdy jsem si nemyslela, že mě bude předbíhat prase, ale vzhledem ke všem okolnostem jsem měla problém se samicí alespoň držet krok. Chtěla okamžitě utéct mezi stromy, ale díky většímu tělu jsem jí včas odřízla cestu a hnala ji zpět na místo, odkud jsme je pozorovali. Razila si to přímo za neznámým vlkem. Moje. Problesklo mi hlavou, ale moje taktika lovu nebyla zrovna mistrná. Ušklíbla jsem se a věnovala mu přikývnutí - co jsem měla dělat? Samice mu běžela přímo do pasti. Spoléhala jsem alespoň na svůj laskavý krok. Bez jídla jsem odsud neodcházela.

//Nad kopci

Zatnula jsem zuby. Vůbec nic o tom nevěděla - vlastně neměla ani tušení, co všechno jsem za poslední dva měsíce stihla a co mě to stálo. Mimoděk jsem hodila pohledem na tlapku, z které už se mezitím krev smyla a rána už nebyla vůbec vidět - přesto jsem si to dobrodružství pamatovala na můj vkus až moc živě. Ve finále přineslo akorát problémy. A nikdo jiný nevypadal, že by ho zkáza postihla. Nemysli takhle. Napomenula jsem se. Vlčici jsem se rozhodla ignorovat, ale stejně už byla zaujatá něčím jiným. Ve finále jsem byla ráda, že se ujala vedení. Já měla energii maximálně tak na závěrečný boj o potravu, svět se se mnou každou chvíli nepříjemně točil a podlamovala se mi kolena. Vyloženě podmínky pro super lov. Zaměřila jsem se na slovo, které vlčice vypustila z úst a přemítala, jestli jsem slyšela dobře. Divočáci? Zamrkala jsem, jestli se mi to nezdá. Nezdálo, pořád jsme tu byli - stejná společnost, stejná bolest a.... Divočáci. Napodobila jsem vlčici a přikrčila se. Hubenému tělu jsem vděčila za to, že pode mnou přikrývka sněhu nevytvářela zase až tolik hluku, ale plížení nám jinak moc nepomáhalo. "Nekecej," vyhrkla jsem na její poznámku o plánu. Jako bych na to nemyslela. Sledovala jsem její pohled a sama v dálce zahlédla dva stíny podobné divočákům. Nebylo to to, co jsem si pamatovala, ale očividně jsme nebyli jediný druh, který trpěl hlady. Předtím mě to ani nenapadlo. Dva kusy také znamenaly, že bych možná dokázala získat i kousek pro smečku. Mrkla jsem pohledem k vlčici. Třeba už na dohodu zapomněla? Přikývla jsem na její rychle stvořený plán a zadívala se na menší stín. "Možná chytíme oba. Když půjdeš po větším a já po menším, bude to jistější," navrhla jsem, ačkoliv jsem spíše přemýšlela nahlas. Byla blbost, aby se jen jedna z nás pustila do většího, když z jeho stínu byly vidět hlavně kly, ale to by pak mohla samice utéct. Nemůže se někdy dít něco normálního? Tiše jsem zavrčela a vrhla pohled na vlčici. Museli jsme jednat rychle.

//Výletové místo

Dostali jsme se pryč z lesa do dalšího lesa. Byla jsem ráda, že pach vlčici táhne tudy - někde na louce jsem si to neuměla představit. Při prvním kroku bych se zabořila alespoň po krk a už bych se nejspíš nevyhrabala. Takhle jsem jen musela tlapky pořádně zvedat a před sněhem nás chránily větve stromů. Alespoň něco. I tak jsem musela dech každou chvíli chytat až z tlapek a hrudník se mi zvedal už jen s bolestí. Svaly mě pálily, no a žaludek už radši ani nezmiňuji. Bolest se mi alespoň rovnoměrně rozléhala celým tělem, takže jsem se nemohla soustředit jen na jednu věc. I ten hlad trochu přehlušila. Z myšlení mě vyrušilo až zaklení vlčice přede mnou. Povytáhla jsem obočí, ale nakonec se zase rozešla a vypadala stejně rozhodnutá, jako předtím. Stejně ti nevěřím. Problesklo mi hlavou. V podstatě mě nechávala pět metrů za sebou při tom tempu, které nasadila. A ještě mě peskovala. "Neboj, počkej, až ti budou koukat kosti z každého kouta, to se ti bude krásně hýbat," zašvitořila jsem ironicky. K ničemu jsem byla už tak, ale alespoň jsem si pořád udržela stejnou schopnost rychlosti, jako předtím. Když už nic, mohla jsem kořist alespoň nahnat tam, kam vlčice potřebovala.

//Mechový lesík

Brodila jsem se hlubokým sněhem a radši se ani neotáčela, zda jde vlčice za mnou. Ani jsem nevěděla její jméno a zatím to vypadalo, že mi akorát hází další starosti na hlavu. Až když se ozval její rozkaz a křupání sněhu se ozvalo naprosto opačným směrem, znovu jsem jí věnovala pozornost. Obrátila jsem oči sloup a obrátila se ve své sněhové jámě zpět. Vážně? Kosti mi při každém pohybu vrzaly a klouby mě z mrazu neuvěřitelně bolely a stejně jsem se musela plahočit za vlčicí, která se mě v nejbližší době chystala sežrat. Kam jsem to dopracovala... Dohnala jsem její tempo a znovu jí stanula při boku. Vedla mě zpátky tam, odkud jsme se sem přišli, více na jih. Alespoň za to jsem těm pekelným zvířatům mohla být vděčná. Čím víc na jih, tím větší teplo.

//Nad kopci

Protočila jsem oči. Byla naprosto otrávená a ne, že bych se jí divila, ale byly jsme v tom spolu. Chtěla jsem alespoň vést normální rozhovor. "Fajn, fajn," vyhrkla jsem, abych zastavila její náhlý proud nespokojenosti. "Hlavně, když tam bude něco k jídlu," zavrtěla jsem hlavou. Zatím jsem jí neřekla o mé neschopnosti ulovit něco většího, než je zajíc, ale předpokládala jsem, že teď mi to bude jedno. Udělala bych pro jídlo doslova cokoliv, i když to znamenalo porušit dosavadní návyky. Vlčice si mě prohlížela jako sup a já přemýšlela, jestli vážně plánuje mě sežrat. "Jdeme." zavelela jsem rychle a znovu se dala do vedení směrem, kudy vlčice odhadovala hranice. Mohlo nás tam cokoliv potkat, cokoliv zabít - ale taky nás mohlo potkat něco k jídlu.

Dál jsme pokračovali v naprostém tichu, které přerušovalo jen otravné křupání sněhu. Naprosto mi to vyhovovalo, ačkoliv to znamenalo, že se mé myšlenky zase obrátily k hladu. Žaludek mi dělal přemety, ale nebylo co dostat ven. Když se křupání trochu uklidnilo, obrátila jsem se na svoji spoluhráčku. Vypadala, jako by snad doopravdy něco zachytila. Blázen. Většinou jsem se snažila myslet optimisticky nebo alespoň realisticky, ale tohle snad ani nešlo brát pěkně. Povytáhla jsem obočí a zastavila se s pohledem stále upřeným na ni. Že by opravdu něco našla? Také jsem zavětřila, ale kromě ledového vzduchu, který mi zmrazil mozek, jsem necítila skoro nic. Typickou vůni lesa, možná zesláblou zvěřinu... Nastražila jsem uši a pokusila se o to znovu. Jak dlouho mohl pach na jednom místě vydržet? "Co teď?" zašeptala jsem směrem k vlčici a hodila hlavou ke sněhu, který při každém pohybu vydával neuvěřitelný rámus. I kdyby se nám podařilo zahlédnout jen zapomenuté srnče... Při prvním pokusu o útok by bylo pryč.

Sníh jako by se s každým krokem bořil čím dál tím víc, ale nedala jsem na sobě nic znát, i když mi dech při každém pohybu vpřed postupně vypovídal. Není tu ani jedna stopa, přitom už tolik nesněží. Problesklo mi hlavou. Možná jsme dělali moc velký rámus? Ale jinak to ani nešlo. Rozhlédla jsem se kolem a když vlčice zvolnila tempo, dohnala jsem ji, abychom prostřeli větší plochu. Ani takhle jsem žádné stopy neviděla. Začala jsem se koukat po stromech a stopovala opadanou kůru, která znamenala, že tudy stoprocentně něco prošlo. Ale to něco tu mohlo projít už před týdnem. Nebo před měsícem. I tak to byla naše jediná stopa, ačkoliv takových ohlodaných stromů tu bylo hned několik. "Tudy," prohodila jsem, abych na sebe upozornila vlčici a hodila hlavou ke stromům. Pravděpodobně jsme honili mrtvého ducha.

//Jasně, můžu, mám prázdniny :) Dobrou

Nad její poznámkou jsem protočila oči, ale na tváři se mi objevil pobavený úšklebek. Nojo, nebylo to zrovna nejchytřejší prohlášení. Vlčice mi hodně připomínala šedivou a období, kdy bylo takové vedro, že se nedalo ani dýchat. Co bych za to dala. Už jenom chvíli. Bude jaro. Připomněla jsem si, že jsem celou zimu jen zachraňovala svět. V podstatě jsem o to nejhorší přišla pod přikrývkou adrenalinu. Jen jsem to musela přežít. Vrátila jsem se zpět do reality a vydala se za vlčicí, která nás nejspíše vedla k hranicím. Nechtěla jsem se vracet domů, i když to znělo lákavě, ale kdyby bylo potřeba překročit je... Byla bych více než ochotná, hlavně, kdyby tam bylo třeba stádo srnek. Jenže to bylo více než nemožné. "Tam půjde nejen kořist, ale i šelmy. Třeba byla některá zvířata chytřejší," znovu jsem přemítala nahlas a šlapala do jejích stop, abych se nemusela každou chvíli sbírat zavalená sněhem. Zavětřila jsem ve vzduchu, ale stále jsem necítila ani tu zdechlinu.

Pokrčila jsem rameny. Ani to nemusela říkat, bylo to naprosto jasné, ale za zkoušku to stálo. Každým svalem jsem doufala, že uvidíme alespoň zajíce, ačkoliv maličká část mě chtěla, abychom nic nenašli a na tu dohodu se naprosto zapomnělo. Buď férová. Připomněla mi moje vnitřní matka. Otočila jsem se zpět na vlčici a povytáhla obočí nad jejím vyzváním. Co jsem měla ukázat? Provést jí po bílé krajině kolem a popsat jí stromy? "Tady je to dost na nic," prohodila jsem, jako by to nebylo už tak dost očividné. "Takže předpokládám, že se zvířata budou přesouvat pryč z Gallirei. Vyznáš se tu?" zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že jsme dost daleko od všech smeček a tím pádem jsme nebyli daleko ani od míst, kde Gallirea končila. Předpokládala jsem, že nějaká opožděná zvířata by tu být mohla. Jednoduše musela.

V myšlenkách už jsem v podstatě byla na odchodu a přemýšlela jsem, co budu bez jídla dělat a kam půjdu umřít. Vybavovala jsem si pěkná místa na cestě sem a vypočítávala, zda na ně dokážu dojít. Těžko. Umřu tady. Tak ať tě to nezajímá. Vyprskla jsem v myšlenkách a protáhla si ztuhlé, promrzlé kosti, abych se vydala jiným směrem. Nepočítala jsem s tím, že by vlčice zmoudřela, ale při mém návrhu se jí jaksi změnil tón v hlase. Zastavil jsem proud myšlení a pozorně poslouchala. Měla dobrou nabídku, ačkoliv to znamenalo, že pro smečku už mi nic nezbyde. Přimhouřila jsem oči a i přes to, že mě všechny smysly vybízely k přijetí, zamyslela jsem se. Potřebovala jsem něco přinést i smečce. Ale plný žaludek by mi mohl zajistit lepší lov o samotě, pokud tu ještě nějaká zvířata byla. Vydechla jsem a poraženecky přikývla. Nejhorší nabídka roku. "Fajn," odsekla jsem. "Kde začneme?" nahodila jsem znovu trochu milejší tón. Nepotřebovala jsem si ji znepřátelit.