Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kamenné pole přes Sněženkovou louku

Bloudila jsem zamrzlým územím a vzpomínala na doby, kdy jsem se tudy proháněla za duchy a všechno stále pokrývala zeleň. Zatnula jsem zuby při prudkém nárazu ledového větru a zastavila se. Připadalo mi, jako by mě mohl za chvíli odfouknout, a možná to ani nebylo daleko od pravdy. Tlapky se mi třásly a i když jsem odsud již dokázala do Borůvkového lesa trefit, svět se kolem točil natolik, že mi přišlo, že se domů nikdy nedostanu. Když jsem se prohlédla a zakláněla hlavu tak, jak to bez vodního odrazu šlo, narazila jsem na vyčuhující kosti a povadlou kůži. Na několika místech jsem měla vytrhanou srst a zadní tlapku mi stále pokrývala krev, stejně jako na několika dalších místech, kam jsem se do ní při tom dobrodružství otřela. Tušila jsem, že se mi každou chvíli hladina adrenalinu zvyšovala a zase snižovala. V jeden moment jsem na hlad skoro zapomněla a ten druhý už se mi hlavou znovu ozývala prudká bolest, jako by mohla přehlušit tu v žaludku, nebo jako by si snad mozek myslel, že jsem si nevšimla, že se potřebuju najíst.
Zadívala jsem se na sníh pod sebou, do kterého jsem se bořila a který způsoboval rychlý úbytek energie. Nabrala jsem si trochu do tlamy a potlačila bolestnou grimasu, když ledovému povrchu zaprotestovaly zuby. Rychle jsem sníh spolkla a rozkašlala se, ale i kdyby z něho zbyla jen studená voda, něco jsem spolkla. Představovala jsem si, že to byl studený, čerstvý kus masa. Ta myšlenka a fakt, že jsem zase zapojila žvýkací svaly, mi trochu pomohla a zase jsem se mohla dát do pohybu. Neočekávala jsem, že by mi sníh vydržel na dlouho. Vlastně už po pár dalších krocích jsem zase nevěděla, kde jsem. Snažila jsem se vyčenichat nějakou plnohodnotnou kořist, ale nejen, že mi tím každou chvíli čumák zamrzl - nic tu nebylo. Ani vlci.

//Dlouhá řeka přes Úzkou rokli

Sklopila jsem vyděšeně uši k hlavě, ale nehnula jsem se ani o metr. Ne, že bych si chtěla hrát na odvážnou, jednoduše jsem přimrzla na místě. Když se zablesklo světlo a já zase na pár minut oslepla, čekávala jsem náš konec. Sice jsem předtím čekala hodně bolesti, ale tohle bezbolestné vtáhnutí světlem bylo příjemnější. Zavřela jsem oči a počkala, až záře přejde. Často jsem přemýšlela o tom, jak to vypadá po smrti, ale tohle bylo dost nečekané. Hm? Pootevřela jsem jedno oko a sledovala svět kolem. Kromě klábosení mých spoluzachránců se všude rozléhalo naprosté ticho, po mrtvích nebylo ani stopy a stejně tak na tom byl i disk. Vydechla jsem vzduch, který jsem do té doby nevědomky zadržovala a svěsila hlavu k zemi. Okolí se zatočilo a s ním i můj prázdný žaludek. Cítila jsem, jak mě v krku pálí, ale naštěstí se nic nestalo. Alespoň k tomu jsem mohla hladu děkovat.
Obrátila jsem se na ostatní. Armáda Naomi zmizela a ačkoliv jsme se mohli radovat z vítězství, všichni vypadali na umření - nejspíš stejně, jako já. Dolehla ke mně Stormova otázka, na kterou jsem bez ducha přikývla. Chvíli mi trvalo, než jsem se duší i tělem vrátila do reality. Kaya se chtěla vydat s Kaleo pryč, což mě zamrzelo, ale neměla jsem jim to zazlé. Nebýt smečky, která na mě čekala, už bych odtud byla alespoň dvacet kilometrů daleko. Opadl ze mě adrenalin a bolest v žaludku se tím pádem zvětšila. Vzpomněla jsem si i na malou tržnou ranku z dobrodružství v poušti, ale vypadalo to, že už po ní zbyla jen zaschlá krev. Zatnula jsem zuby a snažila se rozdýchat křeče, které doprovázely neukojitelný hlad. Byla hrozná zima. Pochybovala jsem, že by se tu nějaká zvěř zdržovala.
Usmála jsem se na Naomi, která se ochotně nabídla, že nás povede domů. Zavrtěla jsem hlavou. "Děkuju," špitla jsem a odkašlala si. Za poslední měsíc jsem toho řekla víc, než dost. "Ale... já bych radši byla chvíli sama." pokrčila jsem rameny a přejela pohledem po všech zbylých. Kaya už byla na cestě pryč. Ten zrzavý, jehož jméno jsem zapomněla, tu snad duchem ani nebyl. A pak tu zbyli členové Borůvkové smečky. Jistě, možná jsem chtěla být sama, ale měli jsme společnou cestu. "Sejdeme se tam? Třeba se mi podaří sehnat něco k jídlu." věnovala jsem jim další úsměv, ale na odpověď jsem nečekala. Nechtěla jsem se ani loučit. Byla jsem ráda, že to všichni přežili, ale připomnělo mi to, že loučení by mohlo být i naposledy. Vydala jsem se více na sever - počítala jsem, že nikdo jiný tam nepůjde, když je zima jako v háji. Kývla jsem na ostatní jako poslední pozdrav a pomalými, slabými kroky se vydala na delší cestu domů.

//Sněženková louka přes Tundru

//Nechcete dát třeba kratší čekací dobu, nebo náhodné pořadí? :D Takhle to bude ještě na dost dlouho.

//Super akce, děkuji Já tedy nemám moc na výběr, ale tak hvězdička do vody prosím. ^^

Bylo příjemné zase slyšet své jméno od někoho známějšího. Vdechla jsem všechnu zbylou vůni Borůvkového lesa, která mohla na Naomi a Stromovi zůstat a chvíli jen ušima vnímala nadšené vítání. Pootevřela jsem oči jen natolik, abych zkontrolovala situaci, ale zdálo se, že se jen všichni loudali ke spojení disků. Jako by už nebylo kam spěchat. "Já taky. Snad už půjdeme domů," pousmála jsem se na Storma. Poodstoupila jsem o trošku dál od skupinky a zbavila se tak pocitu úzkosti. Dělejte…! Nervózně jsem střídala pohled mezi našimi kousky disku a mezi tím posledním. Nemohla jsem se dočkat, až se zase objeví Grum a pošle nás zpět. A i kdyby nechtěl, už bych asi rezignovala. Zima byla studená a já v žaludku nic neměla už… Už tak dlouho, že jsem ani nepoznala hlad od bolesti.
Najednou jsem to cítila znovu, ten zatuchlý pach. Svět se trošku zatočil a s ním i můj prázdný žaludek, ale vzhledem k tomu, že nebylo co dostat ven, musela jsem si jen zvyknout na ten příšerný odér. Myslela jsem si, že to je jen předzvěst jako předtím, ale denní svit jako by potemněl a kolem nás se objevila armáda čehosi. Možná to byla zvířata podobná Grumovi, ale přitom byla tak odlišná. Mrtvá, pokud ne i víc. Jako by se zrovna vyhrabala ze svých hrobů. Chtěla jsem se schovat a třást se strachy tak, jak mi to poručovaly všechny svaly a instinkty, ale při pohledu na jednu odseknutou hlavu jsem přepnula do módu ohrožení života. Svět kolem se točil v barvách smrti a Naomi – dokonce ani já sama jsem nepoznala, kde vlastně pravá Naomi stojí. Postavila jsem se k nejbližší pravděpodobné kopii a tvářila se, jako bych s ní byla v hluboké konverzaci, aby to rozpoznávání neměli živí mrtví tak lehké. Mrskla jsem pohledem zpět ke skupince a kdyby pohledy uměly vraždit, už by nikdo nebyl. "Rychle!" vyjekla jsem a v hlase se mi odrazila hysterie. Ani na chvíli jsem se za to nestyděla a chystala jsem se, v případě přežití, vyhrabat si někde u Ovocné tůňky vlastní hrob a nevylézt z něj alespoň do léta. V tu chvíli se ovšem můj mozek soustředil jen na jednu věc – spojit ty zatracené disky.

Dnešek byl něčím zvláštní. Déšť se snášel z nebe a zaujmul tak místo vedle nekonečného přívalu sněhu a trochu ho zjemnil. Dech se mi zarazil v hrdle, když jsem naplno zaklonila hlavu, abych si tu směs užila. Dalo by se říci, že někteří vlci tímto počasím přímo opovrhovali, a já ho taktéž nijak zvlášť nemusela. Dnešek byl ale jiný. Dala jsem hlavu ještě výš a nechala si po tvářích postupně stékat všechny dešťové kapky, které díky sněhu studily více než obvykle. Do zad mě udeřila jedna z těch větších, a to mě donutilo se pousmát. Drsná zima mi sice dávala zabrat a hlad mě sužoval jako nikdy předtím, ale ve vzduchu už jsem cítila jaro. Dny plné jara byly to, co dělalo ten moment tak jiným a zvláštním. Dokola kolem se to hemžilo sněhem, přesto se ve vzduchu vznášel příslib znovuzrození. Dokonce mi připadalo, že jsem se nikdy necítila více naživu.
Dolezla jsem z několika posledních sil k zamrzlé řece a zadívala se do průzračné vody pod ledem. Déšť se od tvrdé hladiny odrážel a stříkal mi na srst, ale na zimu už jsem si zvykla. Domov – připomnělo mi to domov a s úsměvem jsem si připomněla všechny zábavné vzpomínky, na které jsem si v tu chvíli dokázala vzpomenout. Dokud se na obloze neobjevila první hvězda, seděla jsem u řeky a usmívala se jako blázen. Doplnila jsem tak potřebnou energii k tomu, abych se mohla vydat něco ulovit – pokud ještě někde něco bylo.

//Ostrůvky

Záře pomalu ustala, ale i tak jsem nechala oči zavřené a nechala je si přivyknout normálnímu světlu. Žaludek se mi přemístěním znovu natřikrát přetočil a já tiše doufala, že nedojde k žádnému incidentu. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem, ale pořád mi v zorném poli poletovaly světélkující mžitky. Zahlédla jsem záblesk hnědošedé srsti, a nakonec i bílé, takže jsme tu byli všechny. Pokrčila jsem rameny nad Kayinou otázkou. Pokud myslela přesun, tak jistě, až na to, že jsem si už připadala jako hadrová panenka zdejších vyšších mocí. Pokud myslela setkání s ostatními… Vrhla jsem pohled do dálky a zatřepáním hlavou odstranila zbylé oslepnutí po záři. Nadšeně jsem vydechla, když jsem zahlédla členy Borůvkové smečky. Kaya se ihned vrhla do uvítacího výboru, no já se přesunula k Naomi a Stormovi. "Díky bohu," řekla jsem místo pozdravu a prohlédla si všechny příchozí. Vypadalo to, že žádné ztráty na těle nikdo nemá, a dokonce jsme se sešli i ve stejném počtu jako předtím. Opět – díky bohu. Nedočkavě jsem zaryla drápy do země a postupně přecházela pohledem od jednoho k druhému. Těšila jsem se jako malé vlče, až se všechny části disku spojí a všichni budeme moct jít zpět domů.

//Přeskakuji, ať to utíká :)

Neodpověděla mi, ale neměla jsem jí to za zlé. Uměla jsem si představit, jak na ni asi disk působil. Mohla mít bolesti, hlavu plnou podivných myšlenek nebo jednoduše upadla do jakéhosi transu jako předtím Storm, akorát v mírné podobě. Sice se vzduchem stále nesl zatuchlý pach, ale konečně jsem si dovolila volně a klidně dýchat. I když bych lhala, kdybych řekla, že jsem nechtěla všechny ty disky hodit do moře a už je nikdy nevytáhnout. Mohla jsem jen polemizovat o tom, co by se potom asi stalo. Jistěže by se jich chopila ta druhá strana, ale na setkání s Grumem jsem se po posledním střetnutí taky dvakrát netěšila. Vlastně jediné, po čem jsem toužila, byla obrovská dávka masa, vody a tepla zpět na smečkovém území. Jak se asi měl malý Gavriil? Nebo Blueberry. Zůstali tam sami.
Menší záblesk světla mě vrátil zpět do reality. S povytaženým obočím jsem se podívala na Kayu a stejně tak rychle, jak záblesk zmizel, se znovu objevil. Uskočila jsem o dobré dva metry dozadu, ale bylo mi to k ničemu. Jedním uchem jsem slyšela hnědou vlčici něco volat, v druhém se mi ozývalo příšerné pískání. Netrvalo to ani pět sekund, ale přišlo mi to jako věčnost, než jsem se zase ocitli na pevné zemi.

//Kamenné pole

Zimní vzduch mě zamrazil až do morku kostí. Zívla jsem a zašla do lesa v naději, že by tam mohlo být příjemnější podnebí. Za posledních pár týdnů zde jsem se hýbala až moc, a teď, když jsem se neměla kam honit, mi začínala být opravdová zima. Záplav novinek a adrenalinu mi nejspíš zabránil ve vnímání okolí, za což jsem vzhledem k situacím byla vděčná, ale mohlo to pokračovat i bez toho, aby mi hrozila smrt. Zrovna máš chvíli klidu, tak si to zkus užít! Zakřičela jsem na sebe v hlavě a s frustrovaným povzdechem to zabořila mezi kořeny velkého stromu. Zasněženo bylo i tam, ale po chvíli hrabání mě už úzký prostor zahříval. Zamyslela jsem se, jen na chvíli, ale stačilo to na to, aby se mi ten malý prostor začal příčit. Zatnula jsem zuby a připomněla si, že bych za něj měla být naopak vděčná. Zavřela jsem oči a začala pomalu dýchat, abych usnula. Zima byla krutá.

Zase jsem se procházela horami, stejně jako za mlada, stejně jako můj první den v Galliree. Zdálo se mi, že dokonce byla i stejná zima. Zase – co to - nebyla jsem náhodou v lese? Zornicí jsem prohledávala okolí, ale les tu nikde nebyl, dokonce ani ta louka z které jsem přišla. Ze vzduchu jsem cítila přítomnost několika vlků, ale že bych dvakrát toužila po tom se jich ptát, to se říct nedalo. Znovu a naposledy jsem se otočila kolem své osy a rozhodla se vydat dolů. Z hor se vždy slézalo těžko, ale zdejší povrch byl obzvláště na nic, takže jsem jen byla ráda, že jsem se nerozbila po prvním skoku.
Zabralo mi asi deset minut, než jsem se ocitla na trochu rovném povrchu. Zabrzdila jsem a posadila se, abych nabrala dech, když jsem si uvědomila, že nejsem sama. Ze všech přítomných se mi udělalo ještě víc mdlo než předtím. Zvedla jsem se, že jsem si tu vlastně vůbec nechtěla odpočinout a jen pokračuji v cestě, ale jeden z vlků si odkašlal. Z prvního pohledu jsem odhadla, že jsou tu asi čtyři, ale pak už jsem koukala za krajinu za nimi nebo na zem. Z jejich očí jsem naštěstí nemusela vyčíst nic.
"Zajímavé, já měl za to, že vlčice mluví pořád," zasmál se jeden z nich. Zatnula jsem zuby, až mě zabolela celá čelist – hlavně nedat najevo, že se mě to víc, než jen trošku dotklo. Z jeho kumpánů se uchechtl jen jeden a dva ostatní ho zpražily pohledem. "Zavři klapačku, Liame," zavrčel jeden z nich a přišel blíž. Z posledních kousků sebezáchovy jsem se odvážila prohlédnout si ho. Ze všech vlků, které jsem potkala, byl tenhle asi nejklasičtější, srst celá černá a žádná jizva – naštěstí.
Ze mě ovšem nic nevyšlo, ačkoliv bylo vidět, že to vlci vyloženě očekávají a z očí jim sršela naděje. "Z nebe jsi asi nespadla, ne? Začni mluvit," začal znovu ten, který se mi předtím smál. Z těch milejších se jeden přiblížil a přerazil ho přes hlavu, což vyvolalo vlnu smíchu. "Zase si to neber k srdci, neposlouchej ho, nám můžeš věřit. Z čistě přátelských důvodů se jen chceme seznámit," zazubil se černý vlk. Z jeho úsměvu šlo něco mrazivého… Z přátelských důvodů prý, to sotva. Zjednodušeně řečeno jsem vzala tlapky na ramena a začala utíkat dolů z hor, jak už bylo řečeno velmi nepřístupným terénem. Za mnou jako by se ozývaly zvuky kroků, ale to už jsem padala do prázdna.

Ze spánku mě vzbudil proud adrenalinu a zpěv nějakých otužilých ptáků. Zavrčela jsem, ale zároveň se mi ulevilo. Za celý život už mi bylo jasné, že sny uměly zamotat hlavu, přesto když jsem vylézala ze svého úkrytu odhodlaná vydat se dál, musela jsem se rozhlédnout na všechny strany. Zpoza stromů nikdo nevylezl a krajina byla naprosto tichá. Zima si ovšem stále brousila své nože a i když jsem teď měla hlavu plnou toho příšerného snu, cítila jsem její ostří v každém pohybu.

Ahoj, taky tu zdravím, za mě poprvé u tohoto typu článků. V podstatě už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o nějakých konkurzech zde na Gall, jsem v koutě vyhlížela svoji příležitost – tak mě tu máte. Seřadila jsem si všechny pro a proti dalšího charakteru a nakonec jsem se tu ukázala, abych požádala o slot na druhý charakter.

Tak tedy, hned ze začátku jsem měla menší prodlevu mezi aktivitou, přesněji od května do srpna. Jistě se mi to bude počítat jako vroubek, ale chtěla bych podotknout, že od té doby jsem jela vždy (kromě dvou týdnů na horách s lyžemi na nohou), když to šlo, na sto procent a když ne, alespoň jsem se to snažila dohnat ve speciálních místnostech. Navíc se mi právě od května do února podařilo nahrát 170 a více čistě herních příspěvků a zúčastnila jsem se několika akcí, obsadila místo ve smečce a zrovna jsem silně do jedné herní akce zapojena, čímž se má aktivita trochu snížila, ale hned, jak to zase půjde, se chystám někoho přepadnout a hrát jako tenkrát se Styx. Jo, a taky jsem na Gall přinesla blechy! Doufám tak, že se mi tak ten vroubek dostatečně vyvážil, protože se ho rozhodně nechystám opakovat – Gallirea mě baví a nemám chuť s ní seknout.
Do budoucna bych navíc chtěla splnit spoustu cílů, které by bez aktivity ani nešly, takže se mohu jistě zapřísáhnout na další úspěšný rok. Teď je to sice trochu chabé vzhledem k přijímacím zkouškám a závěrečné práci. Všechno se to naštěstí řekněme do toho měsíce uklidní a pak už to bude stejné jako v létě, několik postů za den – a pokud mi štěstí popřeje tak i za obě postavy. Jak jsem říkala, cílů mám hodně a bez aktivity ani kuře nehrabe, takže máte moji přítomnost zde ještě zaručenou. Navíc, i když to tak občas nevypadá, když nic nepíšu, sleduju tu dění celkem živě. Koukám na hry ostatních, kontroluju novinky, sleduju akce – ačkoliv mě poslední minula kvůli horám – a tak dále. Teď plánuju sepsat dopředu několik postů do speciálních místností a až skončí herní akce v Borůvkáčce, chystám se někoho vytáhnout na velmi rychlou rychlohru, takže se tiše modlím, že se mi to připíše k dobru. Vzhledem k faktu, že se stále mohu těšit základní škole (ještě, když mi teď už mohou být známky někde) a prváku na střední škole, budu mít času možná až nadbytek. Budou mě sice pronásledovat mimoškolní aktivity, ale Galli mi za to stojí.
Dále bych rozhodně neměla slot jen tak, na výstavu. Nápady mám, některé jsou dokonce i v šuplíku sepsané. Navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě inspirují k bláznivějším a bláznivějším věcem, takže že by mě hraní za někoho jiného, než Wizku omrzelo, je vyloučené. :D Aktivitu druhé postavy bych se snažila dotáhnout stejně daleko, jako Wizku, hrála bych vyváženě a opět, pokud by to aktivita spoluhráčů dovolila, psala bych každý den. Imunitní systém mám taky silně pod nulou, takže by to vůbec bylo super, mít ještě jednu postavu – méně by se čekalo!

Děkuji za příležitost, nejen na další herní charakter, ale i za možnost vyřádit zde svoji fantazii. Byla bych neuvěřitelně šťastná, kdyby se mi poštěstil další slot! Galli mi pomáhá v mnoha reálných problémech, na které jsem sama, čehož si hodně cením, a i kdybych zůstala pouze o Wizku, rozhodně bych na aktivitě nepolevila. Jo, a ještě přeji hodně štěstí i ostatním!

Zůstávala jsem sedět v pozadí, ale kolečka v hlavě mi šrotovala stejně jako Aranel a Kaye, která udržovala konverzaci svými hlasitými myšlenkami. Tiše jsem přikyvovala a obdivovala, jak někdo může mít takové sociální nadání mluvit. Každý. Ušklíbla jsem se a zavrtěla nad sebou hlavou. Měli jsme důležitější věci na práci než přemýšlet nad tím, kde se u mě vlastně stala chyba.
Nakonec se rozhodla jednoho velkého disku chopit právě ona a ačkoliv mě u srdce bodl osten žárlivosti, zůstala jsem nehybně sedět a vlastně jí byla i vděčná. Sice to bylo pěkné pokušení, nezhostit se disku, ale s takovouhle mocí mohl přinést jen zkázu. Se zadrženým dechem jsem popošla blíže k vlčicím, abych si mohla prohlédnout, co disk s Kayou provádí. Vypadala normálně, ale to jsem vypadala i já, když mi na krku visel jen kousek. Nakonec se to taky trochu zvrtlo, sic v náš prospěch - ale tak to nemuselo být vždycky. Dovolila jsem si znovu vydechnout, při čemž mě nanovo překvapil pach zatuchliny. "Eh, měli bychom si pospíšit," připomněla jsem jim. Nápad s diskem byl sice skvělý a stoprocentně účinný, ale jak dlouho mohlo trvat, než jeho moc zabere? Už jsme promarnili dost času. "Kam tě vede?" nadhodila jsem rychle a propalovala pohledem disk, jako bych ho tak mohla sama nahodit k funkčnosti.

I přes nervozitu smíchanou s adrenalinem, která mnou každou chvíli nekontrolovatelně trhla, jsem vydržela vlkovi koukat do očí. Přesto to nejspíš byla slova Kayi a ztráta kámošů, když se s ostrými slovy stáhl dozadu. Naježila se mi srst na krku a uniklo mi i zavrčení, ale to už byl samozřejmě pryč. Ustoupila jsem ze tří částí disku a zadívala se na dvě vlčice. Kdo by se jich měl chopit nyní? Nevypadaly, že by se mohly znovu rozdělit. A společně by nás taky mohly jednoduše odstranit ze hry. "Co teď?" zeptala jsem se. Nestyděla jsem se za to, že už jsem nevěděla, jak dál. Měla jsem tušení, že ani vlčice na tom nebudou o moc déle. Bylo jasné, že čtvrtý kus bude mít Storm a jeho skupina. Ale jak je najdeme? Ani jsem nevěděla, kudy do Borůvkového lesa. Zaujatě jsem se dívala na tři spojené kousky disků a hrála si s myšlenkou, že bych si je zase mohla vzít já. Rázně jsem se zastavila a nechala se znovu přemoct svým uzlem nervů, abych si disky prostě jen tak neosvojila. Ani jsem nevěděla, co mě to tak najendou popadlo.
Najednou se nad diskem cosi objevilo a já bez jakéhokoliv zaváhání vyjekla a uskočila. Co prosím? S nepředstíraným leknutím jsem sledovala ten výjev a když zmizel, musela jsem na chvíli zadržet dech a čekat, až si na ten zápach zvyknu. Jako by vlk nechal někde ležet maso moc dlouho. Jako by se mrtvola rozkládala až moc pomalu. Vrhla jsem pohled nejdřív na Aranel a na Kayu. Museli jsme ty disky spojit.

//Nemám na horách čas ani pořádnou wifi, takže jestli to jde, přeskočte mě! :) Zítra budu znovu doma

Nějak jsem nestihla pobrat, co se stalo. V jednu chvíli jsem letěla vzduchem a v tu druhou mi tlapkami projela nepříjemná bolest, jak jsem plnou vahou dopadla na vlka. Naštěstí to nebylo úplně marné. Cítila jsem, jak se můj disk začal k něčemu natahovat. Nadšeně jsem se pokusila od vlka odtáhnout, když se disky setkaly, ale nešlo to, i když jsem použila všechnu svoji sílu. Nakonec se oba kousky ocitly na zemi kousek od nás. To si piš. Zavrčela jsem, když se začal vlk natahovat ke spojeným kouskům. Jackpot, jak někteří říkali. Teď už mě nepoháněla síla disku, takže jsem si pomalu začala uvědomovat, co se vlastně stalo. Nenechala jsem tu šanci ovšem propadnout a trochu nejistě povolila své sevření, abych se pro ně mohla natáhnout.
Věděla jsem, že kdyby se rozhodl, mohl by mě snadno dostat pod sebe. Zašlápla jsem mu tlapku, kterou se tak strašně snažil na disky dosáhnout, a položila na oba díly tu svou. Dovolila jsem si i rychlý pohled kolem. Aranel nejspíš opět používala jednu ze svých magií, když se její protivník začal podivně kimácet. Vypadalo to, jako by měl začít zvracet. Kaya na tom nebyla tak dobře, ale věřila jsem, že jí bílá vlčice přiběhne na pomoc. Musela, neboť můj protivník nebyl ani zdaleka tak zraněný nebo nemocný jako jejich. S jistou nejistotou jsem se postavila nad disky a zakryla je tak svým tělem. Ať si něco zkusí.

Díky bohu se vlčice postavily do vedení místo mě. Možná jsem byla zbabělec a šíleně jsem se za to taky styděla, ale říkala jsem si, že mi hrozí stejná hrozba vzhledem k disku na krku. Přemítala jsem, zda jsem opravdu hodna toho zachraňovat si kožich na úkor ostatních, ale ve finále jsem pořád jen nehnutě stála a tělem mi proudil čerstvý přísun adrenalinu. Když už nic, tak alespoň nějaká pomoc. Měla jsem sice nepříjemný pocit, ale jako bych najednou zatoužila všechny pobít. Nebo spíše... Jako bych je mohla všechny pobít, i když jsem byla sama. Necítila jsem, že by mi v mozku něco přeplo, nebo že by se stalo něco akutního. Říkala jsem si, jestli tohle pociťoval i Storm.
Ušklíbla jsem se nad tím, jak to Kaya najednou vzala zostra a přikývla jsem. "Hned." zavrčela jsem, ačkoliv mi hlas uprostřed slova přeskočil a rozhodně jsem si jím nebyla jistá. Přimhouřila jsem oči a změřila si všechny přítomné pohledem. Nebyla to před chvílí horda svalů? Olízla jsem si pysky a vycenila zuby, když zase promluvili. Jejich řeč měla něco do sebe a kdybych byla sama, nejspíš bych to založila nebo se přidala k nim. Jenže mi šlo hlavně o osud ostatních. Neposlouchej je. Připomněla jsem si. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu nad jeho posledními slovy, ale už jsem je moc nevnímala. Jen jsem cítila, jak se mé tlapky daly do pohybu a jak se mi napínaly svaly pod náhlým výkonem. Bez problémů jsem překonala krátkou vzdálenost mezi námi a naprosto s dutými myšlenkami se vrhla na vlka s diskem.