Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 6 (1/5)

Leden 2/10 - Morgoth

Nějakou dobu jsem byla sama. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, neb na Galliree nikdo dlouho nezůstal sám. A tak jsem seděla pod střechou z jehličí a trpělivě vyčkávala na něčí příchod. A nemusela jsem čekat dlouho - brzy se ozvaly kroky, pod kterými sníh křupal hlasitěji než pode mnou. To znamenalo, že je to někdo větší. Trochu ve mně hrklo, ale to už se ozval hlas, a můj zrak padl na Morgotha. Překvapeně jsem zamrkala, ale pousmála jsem se. "Morgothe," vydechla jsem, "trochu jsi mě vyděsil," přiznala jsem se. Ale když už jsem věděla, že mě nečeká žádná jistá smrt ani nebezpečí, uvolnila jsem se a pokývla hlavou na místečko vedle mě, stále kryté před neustálým návalem sněhu. "Pojď, přidej se ke mně," pozvala jsem ho. Naposledy jsme se rozloučili velmi zbrkle. Tedy, já vyloženě utekla. Trochu jsem se za to styděla, a s povzdechem se na Morgotha omluvně usmála. "Promiň. Za to naše minulé setkání."

Poprosím o:

Z inventáře Wizku 16 lístků za 245 květin

Loterie 5 (5/5)

Leden 1/10 - Morgoth

Pod tlapkami mi křupal čerstvý sníh a další padal a padal. Konec zimy byl v nedohlednu, a to se mi zdálo, že začala snad už před rokem. Nedávalo to smysl, ale čas bylo jen pojmenování pro něco, co se zdálo být zcela subjektivní. Co pro mě pocitově byl týden byli reálně jen tři dny, a co se mi zdálo jako vteřina byl celičký den. Zavrtěla jsem hlavou, neb mě z takovýchto myšlenek akorát bolela. A to se dalo zahnat jedním jediným způsobem - pitným režimem. Voda sice byla zamrzlá, ale já dokázala změnit teplotu vody, a díky tomu jsem si vytvořila dostatečnou mezeru v lední ploše, ze které jsem se mohla napít.
Jakmile bylo dokonáno, našla jsem si nejbližší strom a pod něj se posadila. Přes ten padající sníh nebylo skoro vidět, a nejlepší bylo to přečkat v nějakém přístřešku. Ten tu pro mě tvořily větve plné jehličí.

Loterie 1 (1/5)

Nevěřila jsem svým očím. Sice mě nikdy nezklamaly, ale bylo těžké věřit tomu, co jsem viděla. Nickolas tu byl stočený do klubíčka a byl modrý. Vlastně... to bylo roztomilé. Jen mě to překvapilo natolik, že jsem chvíli nemohla vydat ani hlásku. Pobaveně jsem se zasmála, když se mi vrhl kolem krku, a samozřejmě mu to gesto oplatila. Už to bylo dlouho od té chvíle, co jsme se viděli naposled, a chyběl mi.
Zavrtěla jsem ocasem a rázně přikývla. "Jsem tady. A už nikam neodejdu," slíbila jsem mu ihned, "byla blbost od tebe odcházet. A... proč nejsi v Sarumenu?" Zamračila jsem se. Copak nedávalo větší rozum být schovaný v teple smyčkového úkrytu, než tady pobíhat? Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou - ne, tady jsem vážně nebydlela. "Prostě jsem... zrovna šla kolem," odtušila jsem, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda, že. "Přeci víš, že bych tě nikdy nevyhodila, Nicku," vyhrkla jsem. Nemyslel si to o mně, že ne?

//Teleport

Překvapeně jsem zavrávorala a málem padla do sněhu. "Tak to už je ale vrchol!" Vybuchla jsem. Kdyby nebylo kouzla zlatého prasátka, nejspíš bych tu do toho sněhu vážně padla a začala se vztekat jako malé vlče. Zrovna jsme měly s Dipsi takovou hezkou chvilku, a zrovna mě musela Gallirea přemístit bůh ví kam. Shodou náhod to bylo velmi blízko místa, kde jsme se s Dipsi potkaly. Napadlo mě, jestli to je znamení, že se mám vydat zpátky do Borůvkového lesa a nelítat pořád všude kolem. Nějaký důvod to určitě musí mít, napadlo mě. Na Galliree se věci neděly jen tak.
A taky, že ne. Klepala jsem se zimou z vánice, kterou předtím vlčice díky své magii pozastavila. Já takové schopnosti ale neměla, a tak jsem byla ráda, že se mi podařilo přemístit se alespoň na částečně kryté místo. Ale kde jsem to... Větve přede mnou se daly do pohybu a pomalu se odplazily do různých stran, aby odkryly, co se za nimi skrývá. Zalapala jsem po dechu. Jednak proto, že co to sakra bylo a druhak proto, že... "Nickolasi!" Vyjekla jsem nadšeně a úplně zapomněla na nějakou zimu. Byl v pořádku? Proč tu ležel? Proč byl modrý? "Jsi to... ty?" Najednou jsem se cítila trapně, že jsem vyrušila nějakého spícího chudáka.

Vlčíšek se na náš zazubil a pak se otočil a odešel, pravděpodobně aby potkal další vlky, kteří z jakéhokoliv důvodu na tuhle horu zavítali. Možná se stejně jako Dipsi s Vlčíškem setkali už minulý rok a letos se prostě chtěli přesvědčit, že to nebyla jen halucinace ze zimy. A že tu zima je. Jak by taky ne. Bylo by divné, kdyby na nejvyšší Gallirejské hoře bylo teplo. Ale mohlo by být, ne že ne. Už jsem byla promrzlá až na kost.
Pousmála jsem se a podívala se na Dipsi. Byla jsem tak šťastná, že tu spolu můžeme být. Že... můj život vlastně není tak špatný. "Mám tě moc ráda, Dipsi," prohodila jsem a zavrtěla ocasem. "Nejradši bych odsud nikdy neodcházela," postěžovala jsem si. A protože byla Gallirea plná naschválů a magie... ozvalo se komické pop a já byla v čudu.

//Teleportační lístek na Velkou houštinu

Hrozně moc děkuju za akci! Tahle forma kalendáře je prostě ta nejlepší, oceňuju že bylo z úkolů na výběr a omg, skvělý odměny!

WIZKU - 75% sleva k bohům

1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3.- vymaxování 1 magie - ZEMĚ
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl - 100 květin + 100 drahokamů
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - ZEMĚ
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - SÍLA
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - NEVIDITELNOST
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - Emoce
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - 2% do vytrvalosti
24. - 25% sleva na speciální magii

SIRIUS

1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. - vymaxování 1 magie - LOUTKAŘ
12. - magie od Života bez hvězd - OHEŇ
18. - 2 hvězdičky do magie - MYŠLENKY
21. - magie od Smrti bez hvězd - LOUTKAŘ

NINA
3. - vymaxování 1 magie - ELEKTŘINA
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl - 100 květin + 100 drahokamů
12. - magie od Života bez hvězd - MYŠLENKY
13. - 30 mušlí
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - VZDUCH
21. - magie od Smrti bez hvězd - ELEKTŘINA

MACHIAVELLI
3. - vymaxování 1 magie - MYŠLENKY
12. - magie od Života bez hvězd - ZEMĚ
18. - 2 hvězdičky do magie - ZEMĚ
21. - magie od Smrti bez hvězd - EMOCE

Přidáno.

23. ujisti vlčíška že na něj věříš

//Louka

Dobře, musela jsem uznat, že Dipsi dokázala z každé situace udělat dobrodružství nebo nějakou zábavu. Ale proč se proboha vydala do toho příšerného kopce? Svaly mě pálily, až jsem si musela několikrát zastavit a odpočinout si. Ale když se nevzdávala Dipsi, nemohla jsem to vzdát ani já. Zatnula jsem zuby a přinutila své tělo, aby překročilo své limity. Pomalu jsem si tak ani nevšimla té zimy, co mi byla, dokud vlčice nepoukázala na počasí. ”Jenom trochu,” zavtipkovala jsem. Chvíli na to ale sníh padat přestal. Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se. To… nebylo normální, nebo ano? Rychle jsem Dipsi dohnala a zvědavě naklonila hlavu do strany. ”To děláš ty?” Bylo to jediné rozumné vysvětlení.
Dipsi mě ujistila, že tenhle výšlap stojí za to. Nebyla jsem si tím tak jistá, no nic jsem nenamítala. Nechtěla jsem být za trapku co nic nevydrží. A pak… mě polil takový příjemný pocit štěstí. Žádné strasti a starosti. Viděla jsem svět živěji než předtím. Netušila jsem, co to způsobilo, ale rozhodně jsem si nestěžovala. Ne, když mi na tváři pohrával úsměv.
Překvapeně jsem sebou trhla, když promluvil hlas. On tu v tomhle počasí snad byl někdo další? A ano. Čistě bílý vlk, který na Dipsi promluvil, jako by se znali. Zmateně jsem hleděla z jednoho na druhého a nechápala, dokud se vlčice nezeptala přímo mě. ”Vlčíšek?!” zalapala jsem po dechu a vyvalila na vlka modrá očka. ”No… ano! Tedy, bývala jsem na vážkách, ale teď… Jsi to vážně ty? Jasně, že už na tebe věřím,” vyhrkla jsem a zavrtěla ocasem.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

//Skvělé místo pro Život

Srdce mi samou vděčností poskočilo. Ta nejlepší? To mi nikdo nikdy neřekl - ne tak, aby to znělo vážně. "Tak pod to se ráda podepíšu," zazubila jsem se na ni nazpátek. Nehodlala jsem jen tak navěky věků zmizet. Nemohly jsme spolu sice bez přestávky strávit celý život, ale rozhodně jsem nechtěla, aby tohle bylo naše poslední setkání. Najdu Nickolase a pak se vrátím za Dipsi. Byli to dva jediní vlci, které jsem v životě potřebovala.
Zavrtěla jsem ocasem a začala plánovat, jak jí asi tak napálím. Tušila jsem, že to nebude lehký úkol - a teď dokonce počítala s tím, že něco kuju. "Jen počkej, až přijde ten správný čas," pohrozila jsem jí a pobaveně se ušklíbla. Začala jsem ji tlačit kupředu, i když to byla docela makačka. Ale co bych pro ni neudělala? Stejně to netrvalo dlouho. Čekal nás přechod přes řeku, který naštěstí proběhl bez potíží - a pak se přede mnou objevila ta nádhera.
Na chvíli jsem se posadila na útulné místečko, z kterého jsem viděla celou tu louku. Bylo to tu nádherné. Zima byla nádherná. Ledové květy se natahovaly k obloze, jako by toužily po kapce slunce. Sníh se ale leskl i bez sluníčka, třpytil se jako ten nejkrásnější diamant. Všude ho byly úplné závěje, v kterých se odrážely stopy všech možných živočichů. Příroda si tak z celého světa na pár měsíců udělala plátno. Sněhové vločky všech různých tvarů padaly kolem nás a všemu dodávaly ten pravý nádech. Chvíli jsem tu krásu mlčky pozorovala, ale Dipsi pak zavelela k odchodu, a tak jsem se naposledy rozhlédla kolem a následovala ji. "Je to nádherné," uznala jsem. Bylo mi trochu smutno, že hne spěcháme pryč, ale dobrodružství na nikoho nečekala, co? Jen mě děsilo, že jsme se vydaly do toho nejhoršího kopce.

//Zubatá

11.Popovez někoho na provizorních sáních

Povídaly jsme si a mezitím obě zdobily stromek, který jako by tu na nás čekal. Spokojeně jsem na to společné dílo hleděla a usmívala se, zatímco jsem poslouchala. Kamarádka, zopakovala jsem v duchu. To slovo už pro mě bylo skoro cizí. Jen jako malé vlče jsem dbala na to, aby mezi mnou a tím dalším bylo jasno. Jsme kamarádi? Jsme nejlepší kamarádi? Ka? Neka? Všechny ty vzpomínky mi přišly tak neskutečně daleko. Už jsem si ani nepamatovala, kdy mě někdo naposledy ujistil, že náš vztah má nějaké jméno. Nebo kdy jsem to naposledy pro někoho udělala já. Se zájmem jsem na Dipsi pohlédla. "A teď máš taky kamarádku. Mě. Nevím, jestli jsem úplně skvělá, ále..." pokrčila jsem rameny a uchechtla se. Odhodlaně jsem přikývla a potěšeně zavrtěla ocasem. "Máme. Ten nejhezčí v širém okolí. Jako my," zazubila jsem se na ni.
Vážně jsem pochybovala o svém zdravém rozumu, ale ukázalo se, že si ze mě Dipsi vážně jen dělala dobrý den. Naoko uraženě jsem zakroutila očima, ale musela jsem se tomu všemu jen smát. "Počkej, okoukám, jak to děláš, a jednou tě dostanu zpátky!" Slíbila jsem jí. Nadšeně jsem zalapala po dechu a okamžitě ji následovala. Pořád jsem měla mou představu té louky v hlavě. Jen neměj přehnané očekávání, připomněla jsem si a zavrtěla hlavou. Abych zahnala své fantazírování, čapla jsem ze země do zubů pořádný kus kůry, který tu musel ze stromu sundat nějaký jelen svým parožím. Rozhodně by se na něj vešlo vlče - a někdo tak drobný, jako Dipsi. Doběhla jsem ji a položila jí kůru k nohám. "Pojď, povezu tě!" Nabídla jsem a počkala na její nasednutí, načež jsem ji začala tlačit kupředu.

//Křišťálová louka

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Pobaveně jsem se uchechtla. Nevěděla jsem, jestli vůbec existoval svět, kde by Styx dokázala odejít od někoho v dobrém. Povzdychla jsem si. "Ale chybí mi to. Ty všemožné pocity," přiznala jsem. Tikaly mi biologické hodiny a ta rodina, kterou jsem si vysnila, byla v nedohlednu.
Její rada měla něco do sebe. Možná bych opravdu Nickolase dokázala přesvědčit, aby zavítal do Borůvkového lesa. Ale nebyla jsem si jistá, jestli by to něčemu pomohlo. Možná problém vězel v úplně něčem jiném. "To je pravda," přikývla jsem a vděčně se pousmála. Rozhodně jsem si to zapsala jako prioritu číslo jedna - najít bráchu a promluvit si s ním.
Dipsi vyprávěla a já tak trochu nevědomky začala zdobit stromek opodál. Ještě byl nízký, teprve rostl, a tak jsem jednoduše dosáhla i na špičku, kam jsem opatrně položila větývku, která měla zajímavý tvar. Takový... trojúhelník? Přidala jsem k tomu na větve stromu listí, které vyčuhovalo zpod sněhu, takže ve finále jehličnan vypadal hezky barevně a ozdobeně. Přepadla mě z toho vánoční nálada. Ale to už jsem se musela znovu soustředit na vlčici. "To mě mrzí," vydechla jsem a zavrtěla hlavou. "Nikdo by se neměl takhle k někomu chovat. A už vůbec ne k vlastní krvi."
Vypadalo to, že Dipsi snad jelena neviděla. Zmateně jsem zamrkala. Možná to vážně byl jen přelud? "Copak ty jsi ho neviděla? Toho bílého jelena?" Zakňučela jsem, ale... tohle bylo Dipsi podobné, huh? Ušklíbla jsem se. "Že ty si ze mě děláš zase srandu?" Žďuchla jsem do ní tlapkou a zavrtěla hlavou. "Na tohle ti tedy neskočím!"

1. Zahlédnout bílého jelena (Skvělé místo pro život)

//Kierb přes Převrácenou planinu

Takže nejen že si tu jistí bohové pohrávali s našim životem a smrtí, ale už tu byl i někdo, kdo si zahrával s láskou. Mimoděk jsem si vzpomněla na Styx a naše podivné spojení. Byla to taky vůle Amorka, nebo to s ním nemělo co dočinění? Já si rozhodně pod kouzlem stále připadala, ale ona... hm. Přišlo mi docela ironické, že Dipsi mluvila o vlčici, která jí zmizela ze života. Trochu jsem se pousmála a rychle to vysvětlila, aby si nemyslela, že se snad směju jejímu neštěstí. "Nemám tušení, jestli to tehdy byl Amorek, ale jednou jsem se spojila s jistou vlčicí. Nemohly jsme od sebe odejít, ale jakmile to šlo," zavrtěla jsem nad tím hlavou, "taky mi zmizela ze života. A taky mám trvalý následky." Zakřenila jsem se. Nerada jsem o tom mluvila, protože mi to přišlo jako další zklamání, kterému jsem mohla zabránit - i když to nedávalo smysl. Mluvila jsem o tom podobně jako Dipsi, napůl pobaveně a napůl frustrovaně. "Takže se obávám, že už zlomený srdíčko mám," rozesmála jsem se. Už to nebolelo tak, jako kdysi, a dokázala jsem si z toho udělat srandu.
Měla pravdu. Měla jsem kliku, a byla to jedna z věcí, za kterou jsem byla neuvěřitelně vděčná. Už mi chybí, povzdychla jsem si a zlehka pokrčila rameny. "Nikdy jsem ho v Borůvkové smečce nepotkala - nejspíš došel nejdřív do Sarumenu a hned se mu tam líbilo. To by mu bylo typické," uchechtla jsem se. Nickolas byl možná občas trochu jednodušší, ale za nic bych ho nevyměnila. Naklonila jsem hlavu zvědavě do strany a neodolala otázce. "Tvoji sourozenci byli... soutěživí, či?" Neptala jsem se na nic specifického, aby případně mohla krátce něco odtušit a dál to nerozvádět. Nechtěla jsem být vlezlá, a respektovala jsem její soukromí.
Cítila jsem se trochu trapně. Vlastně hodně. Co jsem to prováděla? Ale ten úsměv na její tváři za to stál. A byl nakažlivý - na tváři se mi rozlil zrovna takový. Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem. Jo. Rozhodně jsme nebyli nikde poblíž Borůvkového lesa, a ani jsem si toho nevšimla. "Dipsi!" Rozesmála jsem se. Vůbec jsem jí to neměla za zlé. Bylo to spíš vtipné než cokoliv jiného. Její slova mě zahřála u srdce natolik, že jsem měla chuť se tam rozbulet jako malé vlče, ale udržela jsem se. "Mám to stejně," vydechla jsem. Do teď jsem měla první sníh spojený s trápením, hladomorem a krutou zimou, ale teď? Teď jsem mohla vzpomínat na Dipsi a naše dobrodružství. "A taky mi budeš chybět. Měly bychom... Hele!" Zalapala jsem po dechu, protože jsem v koutku oka za Dipsi něco zahlédla. Byl to jelen, bílý jako čerstvý sníh. Byla jsem si tím víc než jistá, ačkoliv jsem ho viděla jen na pouhou vteřinu po tom, co jsem k němu zvedla zrak. Mrkla jsem, a on byl pryč. Rozhlédla jsem se kolem, ale... musel zaběhnout někam za stromy. Nebo se snad dočista rozplynul.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Amorek? Překvapeně jsem na vlčici pohlédla. Ani o jelenu jsem nic neslyšela, ale to mi upřímně až tak šílené nepřišlo. Ale rys růžovými očky? "Amorek? A co ten amorek dělal?" Uchechtla jsem se. Všichni něco dělali. Prase? To tu chodilo jako padající hvězda, aby si pobláznění vlci mohli uvědomit svá nejtemnější přání. Život a Smrt, to bylo jasné. Jelen možná přinášel štěstí, ale s Amorkem jsem si nic nedokázala spojit. Vyvalila jsem na Dipsi oči. "Páni. Já viděla koně jednou jedinkrát v životě a ty už jsi viděla i jednorožce? Koukám, že o dost přicházím," vyprskla jsem smíchy. Pravděpodobně jsem o jednorožcích měla zkreslenou představu, ale byla vtipná. Zavrtěla jsem ocasem a zahleděla se mezi stromy, kde prase zmizelo. "Vlastně mám pocit, že už se mi to přání plní," přiznala jsem.
Ukázalo se, že Dipsi je tu sama. Nejdřív jsem jí chtěla politovat, ale já tu prvních pár let také byla sama - a ačkoliv mi rodina někdy chyběla, žila jsem v představě, že si hoví doma v teple. Teď když jsem věděla, že se tu někde pohybuje Nickolas, jsem o něj měla akorát tak strach. A kde byl asi konec Ayshi? "Já tu mám bratra Nickolase. V Sarumenské smečce," pochlubila jsem se, "a kdysi jsem tu potkala svou sestru, ale... nevím. Asi odešla," povzdychla jsem si. "Ale to nevadí. Bráška mi vystačí za tři sourozence. Je trochu... speciální," rozesmála jsem se, ale má slova zněla něžně. Měla jsem ho ráda, ať už to byl trochu blázen či ne.
Napadlo mě, že bych si k letošním Vánocům přála být o trochu víc upřímná. Tedy, já jsem upřímná byla - ale moc jsem toho neřekla nahlas. A to bylo mé přání. Bez cenzury někomu říct, jak se cítím. A Dipsi byla skvělým kandidátem, ne? Koneckonců už jsme si pár osobních věcí sdělily, a... určitě jsem měla co jí říct. "Dipsi?" Prohodila jsem směrem k ní. Nebyl čas ztrácet čas. Teď jsem měla odvahu, a později bych ji určitě ztratila a mé Vánoční přání by se nikdy nesplnilo. "Jenom bych ti chtěla říct, že jsem moc šťastná, že jsem tě potkala. Vážně - ani nevíš jak," vydechla jsem, "mám pocit, že jsi mi trochu otevřela oči. A rozhodně mám co ve svém životě změnit. K lepšímu," usmála jsem se na ni. "Děkuju ti za to." Netušila jsem, jestli si vlčice vůbec uvědomuje, jak moc pozitivní vliv na mě má. Ale ať už ano nebo ne, chtěla jsem k ní být upřímná a dokázat, jak moc jsem vděčná. Naplnění Vánočního přání mě povzbudilo k trochu svižnější chůzi, a nadšeně jsem nás vedla vstříc neznámu.

//Skvělé místo pro život přes Převrácenou planinu

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Přikývla jsem. Dipsi na to měla rozumný pohled, rozhodně rozumnější než já před rokem. Ani teď jsem nebyla moudřejší, ale kdo byl? Všichni jsme ten život koneckonců žili poprvé a nikdo se nenarodil osvícený všemi vědomostmi.
Viděla to zlaté prase stejně dobře, jako já. Zvíře kolem nás prošlo a znovu zmizelo v protějším křoví, kde pravděpodobně mohlo strašit další vlky. Zmateně jsem nad tím zavrtěla hlavou a pohlédla na svou společnici. "Co já tady nezažiju," zasmála jsem se. "Jasně, že jsem si něco přála. To prase mi připomnělo padající hvězdu," vysvětlila jsem svůj myšlenkový pochod. Moc jsem ale na splnění svého přání nevěřila. Štěstí bylo v mém životě velmi vzácné, a já už vzdávala tu nekonečnou honičku za ním.
Sníh padal a padal. Neodolala jsem a na chvíli otevřela tlamu, abych znovu jako vlče pocítila na jazyku studené vločky. Pár jsem jich pochytila, a stejně jako každý rok chutnaly jako ta nejčistší voda. Spokojeně jsem se nad tím pousmála a raději toho nechala, abych se moc neztrapnila. I když na to už asi bylo pozdě - do teď jsme s Dipsi dělaly mnohem šílenější věci.
"Půjdeme dál?" Navrhla jsem a chvilku na vlčici počkala než jsem se rozešla kupředu a do neznáma. Svítalo, a tak se mi cesta hezky vedla - a jak jinak než k řece, která nás do teď věrně vedla.
Přemýšlela jsem, o čem bychom se tak mohli bavit dál, a nakonec došla k dalšímu poměrně osobnímu tématu. "Máš tu nějakou rodinu, Dipsi?" Nemohla jsem si pomoct a pořád jsem myslela na Nickolase v Sarumenu. Musím ho co nejdřív znovu vidět.

//Kierb přes Travnatý oceán

24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

//Tenebrae přes Travnatý oceán

Než se každá vydáme po svém. Trochu mě to rozesmutnilo, ale byla jsem vděčná za to, že jsem Dipsi mohla potkat, a že jsme si tak sedly. Otevřela mi oči, a já zase viděla spoustu životních cest, kterými jsem se ještě mohla vydat. Ještě nebyl všem mým dnům konec, ačkoliv se mi každým rokem hůř a hůř vstávalo. No, nebyla jsem nejmladší. Ale ani nejstarší. Pořád jsem měla dost chuti do života.
Také jsem se rozesmála, když mi došlo, jak plynule jsem z radování se ze zimy přešla k tak pochmurnému tématu. Ale své myšlenkové pochody jsem vysvětlovat nemusela - Dipsi odpověděla jako by nic. Přikývla jsem. "Zažila jsem tu vážně krutou zimu, a téměř žádnou zvěř. Od té doby jsem se každé zimy bála," přiznala jsem, "ale... začínám chápat, že jedna špatná zkušenost neznamená, že je špatné úplně všechno," zazubila jsem se.
Překvapeně jsem sebou trhla, když se v nedalekém křoví cosi zalesklo. Ještě by nám chybělo, aby nás naháněl nějaký divočák, ale... tahle barva? Ta přeci nemohla patřit žádnému praseti. Až na to, že patřila. Zlaté prase se vypotácelo zpoza svého úkrytu a začalo svou cestu kolem nás, jako by se vůbec nebálo o svůj život. A já se zase nebála o to, že by nás mělo nahánět. V míru jsme se navzájem pozorovali, a já dostala neuvěřitelné nutkání si něco přát. Jak by taky ne? To zvíře mi připomínalo padající zlatou hvězdu uprostřed černočerné tmy. Povzdychla jsem si nad tou krásou, a zamyslela se nad svým přáním. Tahle hvězda byla podstatně pomalejší než ty na nebi, a tak jsem si to mohla dobře promyslet. Ale ve finále bylo mé přání stejné jako vždy. Přála bych si, abych byla šťastná. Opravdu šťastná, pomyslela jsem si. Nejistě jsem pohlédla na Dipsi a naklonila hlavu do strany. "Vidíš to, co já, že ano?" Oficiálně jsem zažila všechno.