Příspěvky uživatele

< návrat zpět

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Konečně jsme si rozuměly, i když na tom tolik nezáleželo - směr do obou smeček, jak už jsem zmiňovala, byl stejný. Pokývala jsem hlavou a ochotně ji následovala. Byla jsem trochu nervózní, ale zároveň jsem nepochybovala o tom, že jsem silná a dokáži kdekoho přeprat. Dipsi zajímalo, co mě táhne zpět do smečky. Trochu mě to zarazilo. Byla to pro mě už samozřejmost, vrátit se na zimu do smečky a přečkat ji v teple a pohodlí úkrytu. Ale... o co všechno jsem přicházela?
Zavzpomínala jsem si na svou úplně první zimu. Viděla jsem ji úplně z jiné perspektivy, jakožto maličké vlče, kterému se všechno zdálo být přehnaně velké. Byli jsme tehdy ještě všichni sourozenci pospolu, s rodinou. Zimy jsem se rozhodně nebála - naopak. Milovala jsem ji. Tvořili jsme ze sněhu koule a stavěli vlkuláka, záviděli jsme rodičům, jakého krásného mají zatímco náš se rozpadal. Váleli jsme sudy ze zasněžených kopců, olizovali rampouchy a po celém dni se nám zimou drkotaly zuby, ale smály jsme se a v bezpečí úkrytu se k sobě natiskli, abychom se ohřáli. Byla jsem si jistá, že má první zima byla ta nejlepší. A to jsem si v tu dobu myslela, že život bude jen a jen lepší.
Pousmála jsem se a vytrhla se z myšlenek, abych mohla Dipsi odpovědět. "Vlastně... ano, láká. Možná si nakonec směr mé cesty rozmyslím," zazubila jsem se. "Co navrhuješ? Určitě toho o dobrodružství víš víc než já," uchechtla jsem se. Měla jsem za sebou spoustu dobrodružství, ale většinou za ně mohla kouzla Gallirei. O tom, jak nad tím převzít iniciativu, jsem neměla žádné tušení.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Prosinec 1/12 - Nickolas

Pozorovala jsem své okolí, aniž bych mu věnovala velkou pozornost. Možná bych pak dokázala určit, že ten čvachtající zvuk nepatří žádné rybě v jezeře, ale vlkovi, který se nedaleko ode mě převaloval v mokré trávě. Byla jsem moc zaujatá listím, které se z posledních sil drželo na větvích jen aby ho v další vteřině odfoukl ten nejjemnější vánek. Přicházela zima, o tom nebylo pochyb.
Zaslechla jsem volání, které mne probralo z transu. Možná proto, že volalo mé jméno. To se nestávalo často. Trhla jsem hlavou za zvukem a překvapeně zalapala po dechu. "Nicku!" Vyjekla jsem a nadšeně se rozesmála. Rozeběhla jsem se mu naproti, déšť nedéšť, a vrhla se mu kolem krku. "Tak ráda tě zase vidím," vyhrkla jsem, abych to stihla říct dřív než on. "Povídej, přeháněj! Jak se máš? Co jsi dělal? Nějaká nová známost?" Zazubila jsem se.

Úplně jsem zapomněla, že existuje Mechová smečka. Nakonec má slova nebyla tak trapná, jak jsem si myslela. Věděla jsem, že moje sebevědomí je chatrné, ale že až takhle? Zavrtěla jsem nad tím hlavou.
"Ne, ne. Já patřím do Borůvkové smečky," prozradila jsem. Území Borůvkového lesa nebylo tak daleko od Mechu, ale přesto to byla ještě docela štreka. "Přeřekla jsem se. Nějak jsem zapomněla, jestli mech roste na sever, nebo na jih," uchechtla jsem se. Tak či onak obě smečky byly blízko severu, a tak jsem vlčici nechala, aby mi pomohla.
Zahleděla jsem se směrem, kterým ukazovala. Nebyla jsem si tím tak úplně jistá, vlastně bych přísahala, že sever byl na druhou stranu. Jenže jsem neměla důvod vlčici nevěřit - byla milá, ochotná. Možná jsem došla až moc daleko na jih, a prostě jsem to tu nepoznávala. Gallirea byla tak obrovská, že se mi všechna ta místa pletla do sebe. Anebo se pletla i vlčice a zanedlouho budeme obě ztracené. Nabídla mi totiž, že mě doprovodí. Byla tulákem, za což jsem ji trochu politovala, ale zdálo se, že v jejím kožichu musí být teplo i za té nejstudenější noci. "Já jsem Wizku," představila jsem se, když už bylo jasné, že spolu nějaký ten čas strávíme. "Jasně, přidej se. Veď cestu, průvodkyně," zazubila jsem se.

//Rozkvetlé louky

Konečně jsem došla k místu, kde jsem se mohla po řece vydat na sever a dojít až do Borůvkového lesa. Na tyto místa jsem moc často nezabývala, a tak mi chvíli trvalo určit, jakým že směrem se to mám vydat. Mech roste na sever. Nebo na jih? Sakra. Tolik jsem se spoléhala na svou orientaci, že jsem základní výcvik přežití úplně vypustila z hlavy.
Řeka nedaleko ode mě udělala žbluňk a já překvapeně zvedla pohled, který se setkal s vlčicí. Byla drobounká a díky tomu jsem si ihned vzpomněla na Baghý. Která z nich by byla menší, kdybych je postavila vedle sebe? Napadlo mě. Ale co jí chybělo do výšky, to jí nechybělo do šířky - v dobrém slova smyslu. Měla srst tak huňatou, že bych se do ní nejraději celá zabořila a přečkala tak až do jara. Namodralá srst tomu dodávala šmrnc. Abych kolem toho nekroužila, prostě a jednoduše byla krásná.
Zaváhala jsem, ale v životě už jsem váhala tolikrát, že jsem toho měla tak akorát plné zuby. "Promiň - poradila bys mi, na jakou stranu je mech? Teda, sever," uchechtla jsem se, i když ze všeho nejvíc jsem chtěla samým studem zaúpět. Ale vždycky bylo lepší se chybám postavit čelem a se smíchem. Co se stalo, stalo se.

//Dlouhá řeka přes Vodopády

Pokračovala jsem kolem vodopádů, u kterých jsem se na chvíli zastavila a uhasila žízeň. Voda už byla pěkně ledová - a jak by ne. Stromy všude kolem už shodily všechno listí a zima se neúprosně snažila dostat skrz zimní podsadu kožichu. Ještě nesněžilo, což mě trochu mrzelo. Což byla podivná myšlenka, protože jsem se kdysi zimy bála. Ale teď... teď jsem se vlastně těšila. Doufala jsem, že si ji tentokrát užiju bez úzkosti, která by mi stahovala hrdlo. Spokojeně jsem se pousmála a opět následovala řeku, tentokrát jinou.

//Řeka Mahtaë (jih)

//Ostrov přes úkryt

Cesta zpět byla poměrně snadnější než cesta tam. Už jsem se nebála, že mě cestou spláchne velká voda. Začala jsem se cítit trochu provinile za to, že jsem tam ty dvě nechala tak, jak jsem je tam nechala, ale... za nic jsem nemohla. Za nic jsi nemohla, zopakovala jsem si a snažila se tomu uvěřit. Povzdychla jsem si. V cestě mi překážela smečková území - od kdy tu jsou smečky - a tak jsem se to rozhodla vzít okolo kolem. Jako obvykle jsem následovala řeku, neboť její směr mě nikdy nezklamal.

//Rozkvetlé louky přes Vodopády

Nelíbilo se mi, jak s Agape mluvila, a ačkoliv už jsem se nebála někomu naložit, byla jsem proti násilným trestům pro vlčata. A to před námi koneckonců vlče ještě stále bylo. Její poznámku jsem tak odignorovala a místo toho něžně drcla do Agape, aby věděla, že s těmi slovy vůbec nesouhlasím a stojím při ní.
Bylo mi z toho smutno. Vlče očividně nemělo dobrý život - vždyť bralo jako samozřejmost, že by proti vlčeti někdo použil magii. Ani s ní moc má přehlídka nezatřásla, ačkoliv to musela být podívaná. Zavrtěla jsem hlavou. Stále se vyjadřovala neslušně a bylo mi to proti srsti, a tak jsem se rozhodla celou tuhle sešlost rozpustit. "Tak dost!" Štěkla jsem a zamračila se. "Nechci, aby ses mě bála. A Vlče je velmi nezvyklé jméno, ale dobrá." Zajímalo mě, jestli až vyroste, bude si říkat... Vlčice.
Neměla jsem možnost se v tom dál šťourat, protože se pískle rozhodlo, že chce dělat problémy. Sotva jsem stihla udělat překvapený krok vzad a ty dvě byly v sobě. Chápala jsem, že za to mohla Vlče - napadla mě a Agape jí v tom zabránila, přesto jsem v tu chvíli měla tak akorát dost obou. Oběma jako by zamrzly svaly a přestaly se hýbat. Povzdychla jsem si. "Vážně se musím vrátit domů. Moc mě těšilo, Agape. Doufám, že se ještě uvidíme," zazubila jsem se na ni a stočila přísný pohled na Vlče. "A ty mazej odkud jsi přišla. Nikdo tu na tebe není zvědavý. Dovoluj si na někoho, kdo o to stojí," cvakla jsem jí zuby u nehybného obličeje a obě je obešla směrem k únikové cestě z tohoto ostrova. Začínalo tu být dusno, a nebylo to počasím. Vlčice se opět mohly volně hýbat a pokračovat ve své činnosti. Já už se raději neohlížela. Agape byla starší, zkušenější, větší. Neměla jsem o ni starost.

//Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Listopad 1/10 | Nickolas

Usadila jsem se pod stromem, neboť deště na své srsti už jsem měla dost. Byla jsem pěkně promáčená - a vodu jsem milovala, ale jen do určité meze. Ani jsem nemusela chodit přímo k jezeru, abych shladila hrdlo. Stačilo mi podívat se vzhůru a otevřít pusu. To však nebylo moc efektivní, a tak jsem se tu nakonec opět ocitla. Život byl podivný. Neustálé honění se za jakýmsi pomyslným cílem, a mezitím? Jídlo, pití, základní potřeby. Neustále dokola, abychom se k tomu cíli vůbec dostali. Kdo ten systém vymyslel? Zamyšleně jsem naklonila hlavu do strany a pozorovala kapky deště, které klouzaly po posledním listí na stromech. Do zimy už nezbývala dlouhá doba.

Přitiskla jsem uši k hlavě. Agape byla milá a hodná vlčice, a takové komentáře od duše, co na světě byla sotva rok a pár měsíců - jestli vůbec - si nezasloužila. "Přivolala vánek, který ti pročechral srst. Magie potřebují trénink, dlouho zůstávají slabé. Mistr se z tebe nestane přes noc," vysvětlila jsem ještě vcelku trpělivě a přidala k tomu úsměv.
Vlčice chtěla, abych zůstala. Měla jsem sto chutí odsud odejít, ale... nemohla jsem jí tu nechat napospas té nevychované. Jemně jsem přikývla. "Dobře," uchechtla jsem se. Jenže vlče si jelo takovou, že trocha vody by to všechno leda tak zhoršila. Nikdy jsem nemusela vlčata kárat něčím horším než zvýšeným hlasem. Tohle byla novinka, ale byla jsem připravená.
Agape začala mluvit o bouři a blescích, čímž mi nad čelem rozsvítila žárovku. Nasadila jsem vážný, káravý výraz. Nebe tady na ostrově bylo čisté a bez mráčku, přesto však za mými zády do moře udeřil blesk tak silný, že nám zježila kožichy statická elektřina. Přimhouřila jsem na vlče modrá očka a převzala kontrolu nad jejími hlasivkami, tudíž cokoliv dalšího se snažila říct, vyšlo to z ní jen jako skřeky. Spokojeně jsem se pousmála a střihla ušima. "Víš, taková slova by se neměla používat. Raději si rozmysli, co vypustíš z úst, ano?" Varovně jsem kývla hlavou zpět k moři, aby bylo jasné, že ten blesk nebyl jen náhoda a kdybych chtěla, zajel by přímo do ní. To jsem samozřejmě udělat nechtěla a nikdy bych to nikomu neudělala, ale trochu pohrozit jsem jí za to chování musela. Agape se jí každopádně zeptala na jméno, a tak jsem magii příkazu po chvíli povolila, aby nám ho mohla sdělit.
Pootočila jsem hlavu k vlčici a pokrčila rameny. "To bylo docela dobré, nemyslíš?" Magii loutkář jsem používala jen zřídka, zdála se mi příliš krutá, ale... bylo to vlastně úžasné.

10 kytiček na vzhled 3 omg <3

Pobaveně jsem se uchechtla. Slaná voda opravdu nebyla dobrá, ale moře bylo nádherné. Kéž bych se tu mohla utábořit navěky.
Odrostlé vlče se dožadovalo ukázky. Vánek, který mi připomněl léto, pravděpodobně patřil Agape, a tak byla řada na mně. Jemně jsem se pousmála a vytvořila z vody dvě vodní kuličky, které se chvíli honily nad hladinou a pak se o ni rozprskly. "Zajímá tě něco dalšího?” Pobídla jsem jí. Pořád jsem k neznámé chovala jistou nedůvěru, což jsem nechápala. Měla jsem vlčata ráda.
"Už bych se měla asi vrátit do smečky,” povzdychla jsem si směrem k Agape a natočila hlavu do strany. Chtěla jsem se vrátit domů, očividně mi to cestování už lezlo na mozek, ale zároveň jsem nebyla proti tomu tu ještě chvilku zůstat. "Pokud mě tu tedy nechceš držet rukojmím?” zazubila jsem se a čekala na odpověď. Nikam jsem se hnát nepotřebovala.

Naprosto jsem chápala, že to všechno musí být pro Agape moc. Pamatovala jsem si, že když jsem na Gallireu přišla nově, panikařila jsem. Bála jsem se, že si na takové věci nikdy nezvyknu, ale byla jsem to stále a vlastně už jsem jen pokrčila rameny, kdykoliv se stalo něco magického. Přikývla jsem. "Souhlasím," zazubila jsem se a vděčně na ni mrkla, to za to, že si myslela, že jsem chytrá. Zahřálo to u srdce.
Vrtěla jsem ocasem a nadšeně ve vodě poskakovala. Sledovala jsem kapičky vody, jak všude létají, a se zaujetím jsem pozorovala sůl, která se mi zachytávala v srsti. Agape mi prozradila, že nikdy na pláži nebyla, a tak jsem se šibalsky ušklíbla a natáhla k ní tlapku, kterou jsem měla do té doby ponořenou ve vodě. "Zkus si líznout. Věř mi," pobídla jsem ji a pobaveně to sledovala.
Najednou náš však vyrušil hlas. Trhla jsem hlavou a překvapeně vyjekla, protože jsem byla přesvědčená, že snad nikdo další o tomto ostrově nevěděl. Mýlila jsem se. Asi byl frekventovanější, než jsem si myslela. Ale bylo to jen odrostlé vlče. Pousmála jsem se, ačkoliv mi nějak neseděl její pach. Jako bych ho znala, ale jen tak částečně. Možná něčí rodinný příslušník? Jen jsem si nedokázala vybavit, čí by mohla být - ale uši se mi automaticky přilepily k hlavě. Hm. "Ano. Potřebuješ nějak pomoct?" Natočila jsem hlavu do strany.

Rozesmála jsem se. Ano, nejspíš to vyznělo jako hádanka. Jemně jsem pokrčila rameny. "Pokud v Sarumenu zastihneme Nickolase, tak ti to sama ukážu," zazubila jsem se Bylo to těžké na vysvětlení, takže názorná otázka byla ta nejlepší cesta. Přikyvovala jsem, abych svá slova potvrdila. "Všechno je to asi nějak... magicky očarované," uvažovala jsem nahlas. Nikdy jsem se Baghý nezeptala, jestli jí křídla táhnou k zemi, byla oproti nim úplně maličká. Ale nikdy si nestěžovala, ani nevypadala nějak ve stresu, a tak byla nejspíš lehká jako pírko. "Získala jsem je po návštěvě Života. Zdejší magická bytost," vysvětlila jsem a zavrtěla ocasem. Života jsem měla celkem ráda, i když se mi nelíbilo jak manipulativní občas dokázal být.
Naše cesta skrz krápníky mě vyděsila k smrti, na rozdíl od Agape, která zachovávala mrtvolný klid. Měla samozřejmě pravdu, nic se nám nestalo a brzy jsme se ocitli pod palmovými stromy, tlapky zabořené v písku. Souhlasila jsem s tím, že ti barevní ptáci orlové nebudou. Ale byli krásní. "Jsou nádherní," vydechla jsem a urychleně zavrtěla hlavou. "Rozhodně ne," zasmála jsem a rozkousala se směrem k moři, které se ve vlnách rozbíjelo o břeh. Na ostrově bylo překvapivě teplo, a tak jsem neváhala zabořit tlapky do vody. "Je teplá! Pojď!" Zavrtěla jsem ocasem jako maniak.

//Západní úkryt

Trochu jsem se zastyděla. Mluvila jako moudrá vlčice, ačkoliv nevypadala starší než já, ale zdání mohlo klamat. Já si samozřejmě myslela své a také jsem spoustu svých rozhodnutí odsuzovala, ale když to dělal někdo jiný, byl to úplně jiný příběh. Zavrtěla jsem hlavou. "Ani jedno, ani to druhé. Je to... Hebké jako mech, ale mech to rozhodně není. Neřekla bych, že to je rostlinka. Přišlo mi to jako něco, co do našeho světa nepatří," prozradila jsem jí a pokrčila rameny, "ale takové věci tu nosí víc vlků. Rádi se tím zdobíme, řekla bych. Někdo má čímsi, co vypadá jako kámen, propíchnuté uši, někdo zase nosí něco podobného jako já. Někdo má cosi pověšené kolem krku a třešničkou na vršku je má alfa, která má křídla," uchechtla jsem se. Znělo to neuvěřitelně, ale byla to pravda, na vlastní oči jsem to viděla. "Nemluvě o odznacích, které se objevují v srsti. Sama jsem je měla, modré ornamenty na čele, ale stářím mi modré chloupky pomalu vypadaly," prozradila jsem.
Agape byla důležitým protikladem mě. Zdálo se mi, že se začínám přetvařovat ve flegmatika, ale ta zarytá panika uvnitř mě ne a ne zmizet. Nejistě jsem našlapovala a pokračovala za ní. "No, nevím, možná bychom se měli vrátit..." Neudržela jsem to v sobě, ale to už na mě vlčice volala. Zalapala jsem po dechu a rozeběhla se. "Co? Co se děje, co se ti stalo?" Zavolala jsem a překvapeně zaječela, když se ze stromu vedle mě vzneslo pobouřené hejno modrých ptáků s dlouhými ocasy a nádhernými křídly. Zabrzdila jsem po boku Agape a se staženými oušky se rozhlížela kolem. Tropické rostliny, které jsem v životě neviděla - a jen málo z nich jsem mohla zahlédnout na jihu Gallirei. Ptáci, spousta neuvěřitelně barevných ptáků, které jsem jakbysmet nepoznávala. "Páni," vydechla jsem a zahleděla se na červeného ptáčka, který nás pozoroval. Střihla jsem ušima. "Nikdy jsem neviděla ptáka s tak velkým zobákem... teda, až na orla, ale... tohle není orel, ne?"

Střihla jsem ušima a zaúpěla, ačkoliv jsem se i trochu zasmála, aby bylo jasno, že Agape nemám žádnou radu za zlou. "Ale já nechci!" Dramaticky jsem to protáhla, jako bych sama byla to vlče, které potřebuje do školky. Zavrtěla jsem ocasem, když vlčice souhlasila s naším malým výletem. "Dohodnuto," zazubila jsem se, "a, no, je to takový kus... čehosi, který mám na noze. Našla jsem to a zalíbilo se mi to, tak jsem si to nechala, ale pak jsem to půjčila bráškovi, aby věděl, že se za ním vrátím," vysvětlila jsem.
Čekalo nas nějaké dobrodružství, cítila jsem to v kostech. Agape se očividně hrnula do věcí po hlavě. Pobaveně jsem se rozesmála a rozutekla se do chodby, ale brzy jsem musela trochu zpomalit. Byla plná krápníků a byla... úžasná. "Nemůžu uvěřit, že jsem o tomhle místě nevěděla," vydechla jsem a trochu zmateně zavrtěla hlavou. Cítila jsem jakýsi tlak v uších a pokud jsem správně odhadovala směr... "My... my musíme být pod mořem! Panebože!" Zalapala jsem po dechu. "Kam nás to vede? Co když odejdeme z Gallirei? Co když nás zaplaví voda? Proboha, co když se nepůjde dostat zpátky?" Jop. Rozhodně jsem zůstala v klidu.

//Papouščí ostrov