Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 77

Úzkost mi na chvíli vyrazila skoro všechen vzduch z plic, když jsem dostala kladnou odpověď. Chvíli jsem byla tiše a snažila se na nic nemyslet. Smečka se již jednou rozpadla a mohlo by se to stát podruhé. Nakonec jsem přikývla, také jsem o historii Borůvky věděla. Měla jsem strach, dvojitý po tom, co Makadi prohlásila, že by se to stát mohlo. Ale... možná to tak mělo být. Věřila jsem, že by smečka poté znovu vznikla. A někdy poté se znovu rozpadla, jen, aby mohla vzniknout další. Nebudu sama. Řekla jsem si a trochu se pousmála. Byl to první střípek naděje, kterou jsem za posledních pár dnů cítila. I když na rozpadnutí nebylo nic veselého... nic z toho se zatím nedělo. Blueberryho jsem se navíc jen tak nehodlala vzdát, ani Makadi, ani vlčat. Vlastně ani lesa.
Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem nic dalšího v zásobě a tak se mezi námi, jak už bylo zvykem, rozhostilo ticho. Naslouchala jsem kapající vodě ve vchodu, kde sníh roztával a padal ze stropu v malých kapkách do kaluže pod ním. Měla jsem chuť použít magii, jen tak, abych si připomněla, jaké to je, ale neudělala jsem to. Pořád jsem byla jemně vystresovaná při každém použití čistě kvůli vzpomínce na požár. Nechtěla jsem nikdy svoji magii použít znovu v takovém rozsahu. Mokré dřevo při požáru smrdělo. A pak už nezbylo nic, jen mokrá zem a popel. Odfoukat všechen popel mimo les. Přehrála jsem si slova Lilith a v hlavě jsem se trochu zasmála. Teď mi to vlastně přišlo jako trefná poznámka. Ale tehdy to bolelo.

//LOTERIE 76

Zamyslela jsem se nad jejími slovy. Vnitřní neklid. Trochu to způsobilo můj vlastní vnitřní neklid, i když víc než předtím už to asi nešlo. Nervózně jsem přešlápla a přehrávala si v hlavě nevyřčenou otázku. Zahleděla jsem se směrem k východu. Možná tu smečka nikdy nebyla. Nemusela. Zhluboka jsem se nadechla, abych se nově objeveným strachem neudusila. "Myslíš, že... bychom také mohli zažít vnitřní neklid...?" zeptala jsem se nejistě. Smečka se rozrůstala čím víc členů, tím větší šance na nepokoje. Začínaly takové nepokoje u alfy? Zavrtěla jsem hlavou. Blueberry byl silný a moc hodný, nebyl důvod, aby se proti němu kdokoliv postavil. A kdyby se postavil... určitě by proti tomu alfa něco udělal. Nebo by to nechal jít? Být smutný a naštvaný, předat žezlo a celou smečku tak zničit. Po zádech mi přejel mráz. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Kam bych šla potom?
Znovu jsem zavrtěla hlavou, tentokrát, abych takové myšlenky vyplašila. Neměla jsem jediný důvod takhle přemýšlet. Všechno bylo v pořádku. Nehrozilo nám to. Ucítila jsem na sobě pohled vlčice. "Copak?" zeptala jsem se s úsměvem. Neměla jsem nic jiného, co bych mohla začít probírat, takže mi přišlo lepší se zeptat, i když možná nápady neměla ani Makadi. Trochu jsem přemýšlela. Izumi také moc věcí neřekl, ale s ním to bylo jiné. Často některé věci vyprskl omylem a necítila jsem se kolem něho jako katastrofa, která nemá co říct.

//LOTERIE 75

Přikývla jsem. Naše hlasy se rozléhaly v podobě ozvěny a lehce trhaly uši. Trochu jsem se porozhlédla. Celé to byla jedna velká skála, možná kámen, jeskyně - něco takového. Obrovský prostor všude kolem, alespoň jedna menší smečka by tu rozhodně nestrádala. Ale vypadalo to opuštěně, minimálně ne jako místo, kam vlci chodili tak často. "Asi tu žila smečka," začala jsem nejistě. Nechtěla jsem, aby mým jednoduchým přikývnutím znovu skončila veškerá konverzace a bylo ticho. Připadala jsem si jako kazisvět, navíc tady se nade mnou shýbaly stěny a dělaly ticho nepříjemnějším, než kdy předtím. "Co myslíš, že se s ní stalo?" zeptala jsem se a v hlavě jsem si vytvářela vlastní scénáře. Možná smečka jednoduše odešla, když už jim místo nevyhovovalo. Nebo je vyhnalo množství sněhu, které tady na severu bylo - třeba měli radši zimu. A jako poslední jsem měla v záloze nějakou Gallireiskou klasiku. Magickou katastrofu. Nějaká příšera, chobotnice nebo tak. Možná, že se tu jednoho dne také objevil Grum. Byla jsem ráda, že žádný takový osud nepotkal naši smečku. Poslední možností bylo slitování se něčeho mezi nebem a zemí. Přístřešek pro ty, kteří stále hledali svůj domov. Ne pro nás. Lehce jsem se pousmála. My měly úkryt jinde. Jen jsme měly to štěstí tenhle cizí domov objevit.

//LOTERIE 74
//Sopka

Krátká lesní cestička nás zavedla přímo do úkrytu. Byl obrovský, skoro až nepohodlně. Zavětřila jsem, pro jistotu, ale smečku jsem nikde necítila. Odešla? Možná ji potkal nějaký tragický konec. Možná tu tenhle přístřešek prostě stál, pro všechny vlky, kteří už nevěděli, kam dál. S úlevou jsem prošla vchodem a nechala se obejmout teplem stěn. Vrstvička sněhu na mých zádech ihned roztála a čím hlouběji jsem šla, tím více to vypadalo, jako by žádná zima vůbec nebyla. Posadila jsem se ke stěně a opřela se o ni celou svojí vahou. Nebyla jsem unavená, ani mě nic nebolelo. Jen jsem měla pocit, že kdybych ještě chvíli stála bez opory, zhroutila bych se na zem jako hromádka neštěstí. To jsem rozhodně v plánu neměla, ne na ten den, ne na žádný další.
To není v pořádku. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nebylo v pořádku, že si myslela, že je to v pořádku. Možná to tak bylo vždycky, ale to neznamenalo, že to nemohlo později bolet. Trochu jsem roztála, když řekla, že nás má ráda. "My tebe taky," odpověděla jsem se spokojeným úsměvem a po dlouhé době jsem se cítila alespoň trochu chtěná. Možná nemusela mít ráda mě. Ale měla ráda smečku, a to mi stačilo ke štěstí. Pokud byl šťastný zbytek mojí rodiny, byla jsem šťastná já. Neuměla jsem si představit život bez všech ostatních. Nenechávala jsem si city moc blízko u těla, ale věděla jsem, že z borůvkového kolotoče už nebylo cesty zpět.

//LOTERIE 73

Vlčice mě následovala dolů, což mi trochu ulevilo od nervozity. Do té doby jsem měla trochu pocit, že zůstane, a nechá mě odejít. Nechtěla jsem zmizet ze skály sama, ale kdyby se za mnou nerozešla, neotočila bych se, nepobízela bych ji. Jednoduše proto, že by mi přišlo hloupé se otáčet za někým, kdo o mě nestojí. Když jde za mnou, znamená to, že o mě stojí? Pousmála jsem se, ironicky. Zkoušela jsem najít nějaký důvod - jakýkoliv - proč by o mě měla vlčice stát, ale nedařilo se mi. Zavrtěním hlavy jsem zahnala náhodný příchod pláče a raději jsem se začala soustředit na klouzavou cestu. Vrátily jsme se zpět do hlubokého sněhu a čekal na nás les.
Nebyla to odpověď, kterou jsem slyšela ráda. Byla to přesně ta věc, na kterou nemáte co říct. Až na tři slova. "To mě mrzí," odpověděla jsem tichým hlasem, abych nenarušila nějakou nostalgickou náladu. Zajímalo mě, jestli o ni přišla, nebo jestli odešla. Co se vlastně stalo. Ale nezeptala jsem se, nechtěla jsem působit zvědavě a už vůbec jsem nechtěla, aby vzpomínala na něco, co ji bolelo. "Ale... teď máš nás," prohodila jsem trochu veselejším hlasem, no nebyla jsem si jistá, jestli jsem tím vůbec něčemu pomohla. Spíš jsem všechno jen zhoršila. Ale alespoň jsem nás dostala z podivné skály. Propletla jsem se mezi několika stromy a narazila na zlatý poklad, který jako by čekal jen pro nás. Stejně jsem k ničemu...

//Východní úkryt

//LOTERIE 72

Dostala jsem tichou odpověď. Ulevilo se mi, i když mi přišlo, že je do toho nucena. Možná to bylo tím, že pouze přikývla a nepoužila slova. Ale takhle jsem mluvila i já a snad nikdy to nebylo nuceně. Je to v pořádku. Uklidňovala jsem se. Prostě stačilo najít úkryt a nic neřešit. To byla ta nejlepší možnost. Zvedla jsem se tedy ze svého sedu a rozešla se vpřed, trochu šikmo dolů ze skály, aby to tolik neklouzalo. Doufala jsem, že nás naše kroky zavedou do nějakého úkrytu, nebo minimálně někam do hlubokého lesa, kde by nemuselo být tak nepříjemně. Zem tu sice byla podivně teplá, ale na vzduchu to moc nezměnilo. Sněžilo tu pořád.
Vážně jsem svojí otázkou narazila na nějaký kámen. Provinile jsem se pousmála, i když jsem držela hlavu dole a můj úsměv nejspíš neviděla. Možná to i bylo lepší, alespoň si nemohla myslet, že bych se jí posmívala. Krátce jsem na její odpověď přikývla. "Nemusíš mi to říkat," odpověděla jsem tiše, zatímco kopec přestal být tak hrozný a už jsem viděla i rovinku. Tady to znám. Napadlo mě. Ale určitě jsem nikdy nebyla přímo tady. Nebo... ano? Bylo těžké na cokoliv vzpomínat. Nejspíš to ani nebylo důležité. Nic dalšího jsem neříkala a nechala jsem Makadi, aby se rozhodla sama, zda mi prozradí další svá tajemství, nebo zůstaneme stát v tichu. Sama jsem nedokázala určit, co by bylo lepší. Nechtěla jsem z ní tahat nic vážného. Ale také jsem nechtěla ztratit se ve své pošahané hlavě.

21.1. za posty 5 lístků.
22.1. za posty 5 lístků.
23.1. za posty 5 lístků.
24.1. za posty 5 lístků.
25.1. za posty 5 lístků.
26.1. za posty 5 lístků.
27.1. za posty 5 lístků.

Celkem dalších 35 lístků.
(Dohromady od 14.1. - 27.1. +70 lístků)

//LOTERIE 71

Na moje slova už nic neřekla. Ráda jsem si myslela, že se s tím smířila a uvědomila si, že se jí nic zlého nemůže pod Blueberryho křídlem stát, ale pochybovala jsem, že se jí zrovna tohle honilo hlavou. Poraženě jsem vydechla a trochu povolila napružená ramena. Další den zmizel za horizontem a začal na nás padat sníh. Tentokrát na obloze nebyla vidět jediná hvězda. Nelíbilo se mi to. Možná jsem měla i strach, při vzpomínkách na minulou zimu. Mráz sice nebyl tak hrozný, ale stejně mi hlodal kosti. "Nechceš se schovat?" zeptala jsem se tiše. Nepotřebovala jsem k tomu všemu ještě vypadat jako malé vlče, které se na všechno ptá, aby zastínilo, že to vlastně chce. Ale vždyť vlastně přesně to jsem byla. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, dokud mě to dostane někam daleko od sněhu a vzpomínek, bylo mi to jedno.
Otázka z její strany mě trochu zarazila. Měla jsem, a bolelo na to myslet. "Ani ne," odpověděla jsem zamumláním. Rychle jsem přemýšlela, na co bych se mohla zeptat já, aby už nebyla pozornost na mně. Ne vždycky jsem měla zájem o strasti ostatních - ne vždycky jsem totiž dokázala pomoct a bezmoc byla ještě horší, než úzkost - ale rozhodně jsem nechtěla mluvit o sobě. Tedy, chtěla, ovšem... Ne teď, ne dnes, možná ne dokud bych neležela na smrtné posteli. Nebyl to ten správný čas. "A... co tvá rodina?" zeptala jsem se. Nic lepšího mě nenapadlo a až po tom, co jsem to řekla, mi došlo, jak příšerné to je. Polovina vlčat ve smečce o rodinu přišla a určitě by někomu poděkovala, kdyby se na tohle zeptal. Já. Jsem. Tak. Blbá.

//LOTERIE 70

Neuvědomila si svoji důležitost ani po mých slovech. Povzdechla jsem si. Vážně to bylo jako koukat do zrcadla, ale nebylo o nic jednodušší s ní mluvit. Pokud jsem nebyla smutná předtím, rozhodně jsem byla smutná po jejím prohlášení. Blue by tohle nikdy neudělal. Zavrtěla jsem hlavou. Možná nechal Lilith jít a možná byl občas drsný, ale tohle by nikdy neudělal. Nevěřila jsem tomu, že by kohokoliv nechal jít. Rozhodně ne Makadi. "Protože toho někoho má moc rád," odpověděla jsem obratem a ani u toho nemrkla. Chtěla jsem, aby si vlčice uvědomila, co do života dostala. Kolik vlků umíralo samo, kolik jich šlo životem bez někoho, o koho se opřít. Nestěžovala jsem si. Kdybych chtěla, měla jsem okolo sebe spoustu sloupů, na které jsem se mohla spolehnout. Já si nepřála někoho dalšího. Chtěla jsem jen být schopná udělat za vším tlustou čáru a jít dál. Být šťastná. Trochu jsem se uchechtla nad otázkou, která od Makadi na tohle téma přišla. Neměla jsem na ni odpověď, a tak jsem jen pokrčila rameny. "Já nevím," přiznala jsem a rychle se na ni podívala, snad abych zachytila ten výraz, který jsem si tolik nepřála vidět. Doufala jsem, že moji odpověď vezme vážně, a ne jako něco, co jsem prohodila, abych se o tom nemusela bavit. Protože to byla vážná odpověď. Proč jsem nemohla být šťastná? Nevěděla jsem. Byla to moje vlastní chyba a přesto jsem nevěděla, co mi bránilo. Zahleděla jsem se zpět dolů z kopce. Přála jsem si být schopná se alespoň zvednout a začít se kutálet dolů. Všechno ukončit.

//LOTERIE 69

Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem nutkání jí vynadat, ale jen v hlavě, neboť doopravdy bych si na to netroufla. "A on zase není takový," odpověděla jsem s úsměvem. Ona nebyla hodná a Blueberry by se k ní nikdy neotočil zády. Ale jen jedno z těchto tvrzení byla lež, a to druhé to nebylo. Pokrčila jsem rameny. "On chce jen být šťastný... a, no, je šťastný s tebou. Když odejdeš, on tě půjde hledat... kamkoliv," vykoktala jsem ze sebe a znovu mě polilo horko. Nedokázala jsem určit, jestli to jde od podivné skály nebo jsem ze sebe vysoukala nějaký blábol. Co že jsem to řekla? Připadalo mi, že jsem tím dosáhla nového stupně - už jsem si ani nepamatovala, co jsem ze sebe vyhodila za nesmysl. Možná to nebyla hloupost, ale... tyhle věci jsem většinou neříkala. Možná proto, že jsem pak byla tolik nervózní a ten pocit jsem nesnášela.
Povzdechla jsem si. To byl můj konec. "Prosím," začala jsem tiše. Sklopila jsem hlavu k zemi. Bylo to pro mě děsně nepřirozené, cokoliv takového říkat. Jako kdybych mluvila jiným jazykem, než jsem měla. Vlastně by se to tak možná dalo brát. "Alespoň jedna z nás může být šťastná... nebuď... smutná," zamumlala jsem, oči skoro zavřené, jako kdyby mě ty její zlaté mohly najít i s hlavou málem zabořenou ve sněhu. Jen jsem nechtěla vidět její zhnusený výraz. Nebo zděšený. Nebo naštvaný. Výsměvný. Jakýkoliv výraz.

//LOTERIE 68

Přikývla jsem. Rozmýšlela jsem si, jestli říct něco víc. Nechtěla jsem zažít další příval nervozity a také jsem nechtěla být příliš unešená vzpomínkami. Svět se tehdy zdál mnohem jednodušší. Celé dny jsme si hráli a jediný náš problém byly sourozenecké hádky. Proháněli jsme se po lesích a dělali blbosti, tak, jak by vlčata měla. Nikdy jsme nebyli sami. Chtěla jsem jít zpátky, ale zároveň mi přišlo, jako bych se bála opustit smutek. Kdybych byla šťastná... byla bych vážně šťastná? Co by se změnilo? Posmutněle jsem zahrabala tlapkou ve sněhu, abych se zabavila. Alespoň nějakou zkušební dobu jsem si zasloužila, ne? Nemohla jsem být taková do smrti. Nechtěla jsem. Tak proč s tím něco nedělám? Zatnula jsem čelist. Všechno bylo tak složité. "Bylo," odpověděla jsem tiše, skoro nuceně. Jen, aby nebylo ticho. Abych se neztratila ve své vlastní hlavě. Nutně jsem potřebovala pevnou zem pod nohama.
Vypadalo to, že Makadi má vážně strach. Přehoupla jsem se na přední tlapky, jako bych chtěla udělat krok vpřed, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. "Jsi hodná," vysoukala jsem ze sebe. Nevěděla jsem, čím by to mohlo pomoct, ale potřebovala jsem říct alespoň něco, co by vlčici trochu odlehčilo. Navíc to byla pravda. Byla hodná, a přitom jsem si to nezasloužila. Byla hodná vždycky, i když jí očividně spousta věcí bolela. Nezasloužili jsme si ji.

//LOTERIE 67

Přikývla jsem a nic dalšího k tomu neříkala. Chtěla jsem zůstat mimo Borůvkový les ještě pár dní, ale pak jsem se musela vrátit za vlčaty. Nevadilo mi to, byla to ta jediná stvoření, s kterými jsem se necítila jako nějaký nešikovný skřítek. Potřebovala jsem se ujistit, že jsou všichni v pořádku. Taenarana jsem neviděla celou věčnost, měla jsem pocit, že už musí být dospělý - a jak jsem znala Blueberryho, asi se jen tak vesele nevrátí. I když mi přišlo, že ho měl rád. Stejně jako Gavriila, který... zase spal. A pak tu také byla Heather a Flynn. A nyní i Elora. Kde se berou? Pousmála jsem se. Vlci asi měla minulý rok hodně zábavy.
Její otázka mě trochu zarazila. Sama jsem pořádně nevěděla, kde to místo bylo. Ale přišla jsem do Gallirei ze severu, no nejspíš jsem se netoulala tak daleko jako třeba Gavriil, který mluvil velmi podivně. Ten byl také ze severu, ale nejspíš až úplně někde nahoře. A kde vlastně bylo nahoře? Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem z toho celkem zmatená. "Přišla jsem od severu," odpověděla jsem nakonec. Neznala jsem název toho místa. Vždycky to byla jen moje rodina, stejně jako byla teď moje rodina Borůvková smečka. Ze strany vlčice mě zarazil i její požadavek. "Proč bych mu to říkala?" naklonila jsem hlavu s úsměvem do strany. Neměla jsem důvod cokoliv prozrazovat. Navíc jsem měla pocit, že na to do několika dnů zapomenu.

//LOTERIE 66

Krátce jsem přikývla a pokrčila rameny, jako by mi vlčice mohla rozumět. Ano, z Borůvky. Co se dá dělat, někdy je prostě potřeba utéct. Odolala jsem pokušení si někde omlátit hlavu. Skrz úzkost jsem se trhavě nadechla k delší odpovědi. "Někdy jsem raději sama," vysvětlila jsem, ale obávala jsem se, že by to vlčice mohla vzít urážlivě. Třeba, že ji tu nechci. Chtěla jsem to nějak zachránit a nechtěně jsem mezi svým vysvětlováním nechala až příliš dlouhou trapnou mezeru. Zahnala jsem horko ve tvářích. "Ale ty mi nevadíš..." zamumlala jsem. Dokázala jsem vyjmenovat několik vlků, které bych viděla raději, ale s vlčicí jsem byla také šťastná. Tedy v rámci možností. Šťastná v ohledu na nesamotu. Natočila jsem hlavu do strany. Možná jsem vážně nic necítila - ale stejně jsem nelhala. Makadi mi nevadila. Trochu mi připomínala Izumiho. Ale jen trochu. "Ale vždycky se vrátím. Jen... domů, mimo Gallireu, už se asi nevrátím," přiznala jsem z ničeho nic. Nervózně jsem polkla a přenesla váhu na přední tlapky. Trochu jsem se bála, že bych sebou mohla švihnout o zem. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Nechápala jsem, proč to tak bylo. Proč jsem se jednoduše nemohla otevřít, jako Makadi? U ní to vypadalo tak snadně.
Vlčice přiznala, že se bojí. Byla to jednoduchá věta, kterou by mohl pronést každý, ale v kontextu se vším ostatním jsem musela znovu rychle zamrkat a se skloněnou hlavou rozdýchat náhodný příval pláče. Většinou už jsem vůči všemu zůstávala chladná, ale tohle mě dostalo. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem se vlčici vrhnout kolem krku nebo tak něco. "My tě nenecháme jít," odpověděla jsem o něco hlasitěji, než předtím. Abych působila alespoň trochu přesvědčeně. Abych nevypadala, že bych stejně snadno jako ona mohla kdykoliv prasknout já.

//LOTERIE 65

"Z Borůvky," pokrčila jsem rameny krátce a zahleděla se do dálky. A od všech ostatních. Chtěla jsem ještě dodat, ale mlčela jsem. Znala jsem nepříjemný příval emocí, když jsem řekla něco, co mohlo zůstat skryté. Nechtěla jsem ho zažít. Bylo mi z něho akorát špatně. Vypadalo to, že se vlčice zvedne a odejde, ale nešla nikam dál, než jeden krok vpřed. Sama jsem se posadila do té trošky sněhu, co tady nahoře v teple neroztála. Pořád jsem držela svoje oči na zemi nebo na obzoru, kde na nás čekala část tohohle světa. Chci být šťastná. Chci být šťastná, chci být šťastná. Nechci... já nechci... Polkla jsem knedlík v krku. Myšlenky jsem měla jeden velký chuchvalec nedokončených sítí, které všechny končily u jednoho řešení. Skoč.
Makadi promluvila a znovu mě tak vytáhla z mé hlavy. Byla jsem za to vděčná a prohloubila jsem si nenávist vůči sobě. Zavrtěla jsem hlavou. "To se nestane," namítla jsem něžně a smutně se pousmála. "...neboj," dodala jsem ještě velmi tiše. Chce, abych řekla víc? Naklonila jsem hlavu lehce do strany. Neměla jsem co dál říct. Mimoděk jsem si vzpomněla na něco, co jsem tu jednou někomu řekla a do očí se mi nahnaly slzy, které jsem rychle zamrkala pryč. Všechno bylo jenom horší. Všechno jsem všem dělala jenom horší. Proč tu se mnou ta vlčice stále ztrácela čas? Já jenom chtěla... domů. Někam, kde už by mě nic nebolelo. Podívala jsem se vzhůru. Třeba za babičkou, nebo tak.

//LOTERIE 64

Do vlčice jsem málem znovu narazila, když nečekaně zastavila. Trochu mě to vrátilo zpět mezi živé a zmateně jsem se rozhlédla kolem. Zase až tolik jsme toho svým pomalým krokem neušly. Zabodla jsem pohled do země před sebou a čekala, co mi vlčice poví. Jestli začne křičet, nebo se dožadovat mých slov. Zůstala ještě chvíli tiše, než mi odpověděla na otázku. Přikývla jsem. Vzala jsem její slova na vědomí a snažila se je pochopit, ovšem... Neměla jsem, co k nim říct. Nemyslela jsem si, že ji to dělá špatnou, neviděla jsem jakýkoliv důvod tak myslet. Nemyslela jsem si ani, že je to dobře. Jednoduše jsem nemyslela vůbec na nic. Mysl prázdná, srdce taky. Řekla to a já to přijala. Už jsem se ani nedokázala přimět chtít se starat. Možná pro mě doopravdy bylo lepší, abych všem zmizela ze života. Kdo mi dal právo být taková? Na mně nezáleželo. Měla jsem pomáhat ostatním, měla jsem mít alespoň tu třpytku snahy. "Já taky," řekla jsem nakonec. Nebyla to lež, také jsem byla ráda, že jsem utekla. Pár dní o samotě a mohla jsem se vrátit zpět do služby. Jenže mi tenhle způsob odchodu nevyhovoval, nepomáhal. Pohled se mi stočil zpět dolů. Přesně jaký způsob by mi vyhovoval nejlépe? Povzdechla jsem si. Chtělo se mi brečet, ale nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo, které by trochu ulevilo mému chumlu myšlenek. Byla jsem naprosté zklamání a nic jiného.