Gallirea - Příspěvky uživatele

//LOTERIE 98
//Travnaté výšiny

"Ten je všude," prohodila jsem s jistou pozitivitou v hlase. Nechtěla jsem, aby se vlčice cítila špatně. A vlastně... proč by měla? Jen jsme šli rovnou za nosem. Nic jiného, nic zajímavého a nic závazného. Mrkla jsem na ni, rychle, než jsem si zase hlídala cestu. Vlastně jsem to chápala. Také jsem se občas starala o prkotiny. Možná až moc často. Porozhlédla jsem se kolem nás, jako by mě slova vlčice také znejistila. Dovedla jsem nás do lesa plného borovic. Stromy byly čím dál tím tlustší, nejspíš starší. Nic dalšího. Žádná zajímavost nebo podivnost, která by nás zaujala. Alespoň mně přišlo území stejné jako všechny jiné lesy, které jsem znala. Zastavila jsem a zvědavě jsem natočila hlavu na Makadi. Myslela si, že jsem nás dovedla na zajímavé místo? Nebo myslela nezajímavým i ty má místa? "Kam půjdeme teď?" zeptala jsem se s úsměvem a máchla jsem ocasem ze strany na stranu, abych prokázala nějaké nadšení. Nenudila jsem se. Jen jsem se nedokázala projevit jinak, než jako někdo kdo za chvíli zaklepe bačkorami. Povzdechla jsem si. Jen jsem chtěla najít nějakou lepší cestu životem. Možná bych ji mohla najít s vlčicí, pokud půjdeme dost dlouho? Pousmála jsem se, pro změnu. To by se mi líbilo. Alespoň nějaká kapka štěstí.

//LOTERIE 97
//nad kopci

Bylo ticho, nic neobvyklého. Makadi nás dovedla na otevřenou zemi. Neznala jsem ji, ale tlapka se mi občas zasekla přes moc velký krtinec. Dávala jsem si o něco větší pozor na cestu a o něco méně jsem se užírala myšlenkami na to, co jsem mohla říct lépe.
Další prolomení ticha od vlčice. Začínalo mi jí být líto. Byla jsem strašná společnice. "Hodně míst je zajímavých jen když se na nich něco děje," odpověděla jsem, stále trochu nervózní. Ale chtěla jsem atmosféře zase trochu ulehčit, takže jsem se přemáhala a ignorovala bušící srdce. Nezajímalo mě to. Byl to můj život. Alespoň na pár sekund. "Takže jsem ráda, že jsou nudná," dodala jsem po chvilce s úsměvem. Proto jsem se vyhnula bažinám, posledně se v nich děly divné věci. Možná i proto mě to raději táhlo do středu území, než přímo na jih či sever. Na jihu jsme koneckonců zachraňovali svět. To jsem si zopakovat nechtěla.
Předpokládala jsem, že je řada s vybráním směru na mně. Nezastavovala jsem se a pokračovala jsem dál, doufala jsem, že mě vlčice začne sama následovat. Rozhodla jsem se nás raději zavést zpět mezi stromy, kde nebylo tak těžké probořit se hlubokým sněhem. Navíc ten pohled na otevřených místech byl trochu děsivý. Všude jen bílá a slunce mě oslepovalo mnohem víc, než v létě. Nechtěla jsem být ještě víc slepá. Nechtěla jsem vzpomínat na zimu plnou hladu.

//Borovicová školka

//LOTERIE 96

Den byl slunečný, ale zima byla vtíravá. Často jsem sebou otřásla, abych se udržela i v minimálním pohybu a přešlapovala jsem. Zdálo se mi, že celá země trochu utichla. Musela jsem spolknout úzkost. Snad nás nečekaly ještě horší časy? Další oklepání. Nechtěla jsem ani myslet na to, že ta půlka zajíce mohlo být to poslední, co jsem na další měsíc sežrala. Raději jsem se věnovala Makadi. Přikývla jsem, abych potvrdila její nejistotu. Něco začala, ale nedokončila to. Místo toho se zeptala, zda se mi to také někdy stalo. Pokrčila jsem rameny a celá jsem trochu ztuhla. Musela jsem odpovídat? Musela jsem. Nemohla jsem lhát? I to by ze mě lezlo jako z chlupaté deky. "Hm... jo," byla jsem si svojí odpovědí velmi nejistá a možná má slova vlčice ani nestihla zachytit. Zabodla jsem oči do země a zůstala úplně tiše, skoro jsem ani nedýchala. Veškeré vtipkování a šance na normální konverzaci bylo v háji, ale nevinila jsem z toho vlčici. Měla jsem za to, že to byla moje chyba, protože jsem nedokázala žertovat. Provinile jsem rychle mrkla zpět na Makadi a vrátila svoje oči k zasněžené zemi. Začínala být zima.
Makadi vybrala směr a já se ochotně vydala za ní, v tichosti, samozřejmě. Musela jsem trochu přidat a občas poskočit, abych stačila jejímu rychlému tempu. Cítila jsem se hloupě za to, že jsem s ní ani nedokázala udržet krok. Dech se mi pořád zrychloval nedostatkem odpočinku, ale nestěžovala jsem si. Jen jsem musela s vlčicí držet krok a směr.

//Za Makadi

//LOTERIE 95
//Ještěří lučina

Možná nebyla cesta, kterou jsem vybrala, tak úplně ideální. Ale smířila jsem se s ní a doufala jsem, že se s ní smíří i vlčice, i když jsem se cítila hloupě. Nesnažila jsem se ani vylézt úplně nahoru a zastavila jsem se při prvním náznaku podklouznutí. Zahýbala jsem tlapkou, která stále občas nesla následky zranění, a zadívala jsem se dolů. Nevyšli jsme nikam vysoko. Ale alespoň mohla Makadi vybrat nějaký lepší směr.
Překvapeně jsem pootevřela pusu, když z ní vyšel její úsudek. Nebyla vůbec špatně, jen mě překvapilo, že to řekla nahlas. Líbilo se mi, když se nestyděla. "Přesně," řekla jsem s tichým uchechtnutím. Trochu jsem se nad celou situací zamyslela. Celkově se zdálo, že s letním období se dělo více a více katastrof. Možná v zimě vážně celá zem odpočívala. I příšery. "Ale... tady se pořád něco děje," dodala jsem nakonec, abych snad vlčici neodradila od pobytu zde. Kdyby kvůli mému nepodařenému nakládání se slovy odešla, mohla bych jít rovnou za ní. Co by se mnou udělal Blueberry? Raději jsem se do té myšlenky ani nepouštěla. Makadi byla tady a já uměla situaci zachránit. Snad. Nebyla ani vyděšená. Nebo... ano? Zkoumavě jsem přejela vlčici pohledem, ale nic jsem tou rychlostí zahlédnout nestihla. "Kam teď?" zeptala jsem se narychlo, abych zastínila svoji zvědavost. Měli jsme před sebou ještě celou Gallireu. Klidně jsme se jí mohli toulat do konce svých dnů.

//LOTERIE 94
//Kierb

Čekala jsem, že ta otázka přijde, přesto jsem byla mírně zaskočená. Co jsem na to asi měla říct? Že se v teplém období vlci občas trochu zbláznili a šli po sobě... ne v soubojovém stylu? Alespoň většinou. Zažila jsem to jen dvakrát a nikdy mě ani jeden z nich nenapadl, i když když jsem byla poblouzněná já, věřila jsem, že bych zkopala všechny, kteří by se postavili mezi mě a Duncana. Nakrčila jsem čenich. Nechápala jsem, co mě to tehdy popadlo, a tak jsem všechno sváděla na všemožná kouzla Gallirei. Jinak jsem si to vysvětlit nedokázala - jenže to neřešilo můj problém s tím, co vlastně říct vlčici přede mnou. "No... Gallirea... je magická. Dějou se divy," vykoktala jsem ze sebe a okamžitě jsem zavrtěla hlavou, abych vlčici dala najevo, že to má nechat být. Můj pokus o vysvětlení byl naprostý propadák.
Přišla řada na mě s vybíráním cesty. Kývla jsem na odpověď a rozhlédla se. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem místo znala, nebo mi jen připomínalo nějaké jiné. Každopádně jsem v dálce viděla kopce, třpytící se všemi barvami od sněhu, od kterého se odráželo slunce. Nebylo to nic moc, šplhat se nahoru, ale nic lepšího mě nenapadlo. Všechno kolem vypadalo tak nějak stejně. A na druhé straně byly bažiny, kam jsem odmítala znovu vkročit. "Třeba tam," pronesla jsem, abych narušila ticho a rozešla se vpřed. Nelíbilo se mi mít cestu bez cíle, ale... vcelku pěkně to symbolizovalo celý můj život. Jaký jsem měla cíl?

//Nad kopci

//LOTERIE 93

Místo léta se Makadi soustředila na jaro. Skoro jsem její slova nezachytila, ale podařilo se mi pochytit to nejdůležitější. Jaro? Nevadilo mi mluvit o jaře. Jen jsem nechtěla sypat hlouposti. Nikdy jsem jarnímu období nevěnovala moc pohledů, ale pamatovala jsem si, že jaro a teplo celkově bylo předzvěstí všemožných... věcí. Zamrkala jsem, najednou plná nostalgie. "Jaro je... podivné," uchechtla jsem se, když nával vzpomínek ustal a měla jsem zase trochu čistou hlavu. Spočítala jsem si dny, které se překlopily v měsíce a ty zase v rok. "Vlastně... už teď by věci měly být...jinak," váhala jsem nad každým slovem. Mým posledním přáním bylo chudáka vlčici znovu vyděsit, když už se mi to povedlo u Života a Smrti. Ale měla jsem pravdu. Naposledy to byl Duncan a já. Nedávno bylo něco s Gavriilem. Zavětřila jsem, jako bych snad mohla cítit lásku jen tak ze vzduchu. Ale nic. Lehce jsem se oklepala a přidala jsem do kroku. Raději před tím vším rychle utéct. Byl sotva únor. Neměla jsem zájem o nikoho dalšího, než o vlčata. Neříkej dvakrát. Ušklíbla jsem se, trochu znechucená. Gallirea byla ve všech oblastech tou nejpodivnější zemí.
Makadi vybrala směr a já se ochotně vydala za ní. Našlapovala jsem pomalu, za ní v její vyšlapané cestičce. Možná jsem si tím až moc ulehčovala život, ale... neměla jsem sílu bořit se čerstvým sněhem. Provinile jsem se pousmála, i když to vlčice ve svojí pozici vpředu nemohla vidět.

//Ještěří lučina

//LOTERIE 92
//Východní úkryt

Pokračovala jsem k neurčitému cíli podél řeky. Šla od ní ještě větší zima, než normálně, ale přesto jsem se raději rozhodla jít podél ní. Nechtěla jsem nic přecházet, alespoň ne jako velitel. Sníh byl hluboký a odvykla jsem si v něm chodit od té doby, co jsme zalezli do úkrytu. Začal mi občas docházet dech, takže jsem se při slovech vlčice zastavila, aby mě třeba... lépe slyšela. "Jo... už aby bylo léto," odpověděla jsem. Původně jsem zamýšlela jen přikývnout, ale přišlo mi divné se kvůli tomu zastavovat. Zhluboka jsem se nadechla a posbírala tak ztracený kyslík, načež jsem se vydala zase vpřed. Mohli jsme se vydat všemi možnými směry. Mě nejvíc lákalo to, co bylo na jihu. Bažiny jsem sice přecházet nechtěla, ale Gallirea nám dole třeba mohla poskytnout pro obě nějaké nové místo. Skoro jsem zapomněla, že se vlčice na jihu již pohybovala.
Zastavila jsem se o pár dalších metrů dál a otočila se na Makadi. Chvíli jsem jen tiše čekala a občas přešlapovala, abych si v tlapkách udržela teplo. Nebyla žádná strašná zima, no jeden si mohl odvyknout. Navíc já proti zimě chovala jistý odpor a nedokázala jsem se asi přizpůsobit tolik, jako ostatní. "Kam dál?" zeptala jsem se. Předávala jsem tak velící žezlo zase pro chvíli vlčici. Pořád se mi nelíbila představa plazení se přes řeku, ale byla jsem ochotná udělat i to.

//LOTERIE 91

Nervózně jsem přešlápla. Doufala jsem, že mě vlčice na své oblíbené místo zavede a nebudu muset něco hádat podle popisu či snad jména. Jménem jsem znala minimální počet míst a všechno kolem vypadalo tak nějak stejně. Na každém místě ale občas čekalo jiné nebezpečí a jiné strachy. Když jsem se moc dlouho toulala posledně, bylo to s Flynnem a dopadlo to naprosto katastrofálně. Zlomená tlapka a co hůř - dost polámané vlče. Pořád jsem cítila jisté zklamání sebe sama. Měla jsem být pečovatelka, skvělá pečovatelka, ale... nechala jsem ho jít vpřed. Byla to moje vina, že se zranil.
Její odpověď ale nebyla žádná katastrofa. Lehce jsem se pousmála. Ta slova mi přišla trochu poetická. Poslechla jsem a vydala se pryč z úkrytu. Prošla jsem vchodem, kde na mě odkapával roztátý sníh. Udeřila do mě příšerná zima, ale pouze jsem dvakrát zacvakala zuby, než jsem se více méně přizpůsobila. Všechno na západ jsem alespoň minimálně znala, takže jsem zatočila k východu. Jen jsem doufala, že nás jako nová zkušenost nepřekvapí nějaké nebezpečí. Byla jsem trochu nervózní, raději bych se navrátila do Borůvkového lesa, ale... snad to mohlo počkat. Nechtěla jsem nechávat všechna vlčata na krku Aranel. Tak nějak jsem se ale modlila, že můj alone čas ještě neskončil. Alone čas s Makadi.

//Kierb

Hezkého prvního února všem! ♥

Děkuji Flynnovi, Eloře a Kaye za zúčastnění se akce! ^^ Každý zúčastněný tímto dostává 3 křišťály a už by je měl mít i připsané!

Hlásím se... Za Wizku.

//LOTERIE 90

Nakláněla jsem se blíže ke slunečním paprskům, které si nás našli. Chtěla jsem si dopřát co nejvíce tepla, zimě koneckonců ještě nebyl konec a horší časy teprve mohly přijít. Děsilo mě to. Prolomení ticha tedy přišlo opět ze strany vlčice. Jemně jsem se pousmála. Byl to dobrý nápad, v úkrytu už jsme se ohřáli dost dlouho a venku to vypadalo na svítící slunce. Alespoň něco, když už se jedovatá zima částečně dostávala až sem. Oklepala jsem se, jako bych sotva při té myšlence dostala zimnici, a postavila jsem se. Chvíli jsem čekala, než se mi vyvážily všemožné věci v těle a přestala jsem ze svého rychlého zvednutí vidět černé tečky. "Můžeme," odpověděla jsem po chvíli, když jsem si uvědomila, že bych mohla říct alespoň tak málo. Už jsem se chtěla dostat ven, na druhou stranu jsem se ale trochu zarazila. Bude na mně vymyslet, kam bychom mohli jít dál? Přišli jsme od Galtavarů, kde je jezero, kolem les a... nic zajímavého. Neznám nic zajímavého. Naklonila jsem hlavu do strany. Tohle už jsme jednou řešili. Nadějně jsem se podívala zpět na vlčici, jen krátce, než jsem pohled zase odsunula. "Chceš... na nějaké přesné místo?" zeptala jsem se nejistě. Možná se ode mě očekávalo, že ji prostě někde provedu, ale já vážně nevěděla, kam jít. Neměla jsem tulácké tlapky. Patřila jsem do Borůvkového lesa, ne na dlouhé maratony skrz Gallireu. Ale nevadilo mi to. Jen jsem nechtěla být vpředu.

//LOTERIE 89

Pokývala jsem hlavou, aby se necítila ignorována, když na mě promluvila. Necítila jsem potřebu cokoliv dalšího říkat. Měla jsem pravdu, a pro jednou jsem si jí byla jistá, i když mě štvalo, že jsem si nedokázala nasadit alespoň poloviční růžové brýle. Po její poznámce jsem hlavou znovu pohnula vpřed. Každá magie byla silná, jedna horší než ta druhá. Občas jsem měla trochu strach i z vody, která se zdála skoro neškodná. Ale věděla jsem, že kdybych chtěla, mohla bych Makadi na místě utopit. Nebo polovinu dalších členů naší smečky. Jiné vlky, které jsem znala. Děsila mě představa, že jsem se mezi šílenstvím a realitou držela jen já sama a nic dalšího. Chtěla jsem mít povídání o magiích raději za sebou.
Ticho se znovu těžce rozlehlo jeskyní a zbylo nám jen kapání vzdálené vody a občasná meluzína. Mluvila bych, no nešlo mi do hlavy nic, co bych mohla nakousnout. Počasí, nálada - kdo o tom chtěl mluvit? A všechno ostatní se zdálo moc soukromé buď pro mě, nebo pro Makadi. Takže jsem nic neříkala a naslouchala jsem všemožným zvukům přírody, které mě pobízely, abych se snažila a zachránila situaci, ale já neměla sílu. Možná jsem neměla sílu, možná jsem prostě neměla náladu. Unaveně jsem přivřela oči do světla, které k nám šlo vchodem do úkrytu. Další den. Kolikátý už to byl mimo smečku?

//LOTERIE 88

Magie zmizení se najednou stala středem naší konverzace. Nevadilo mi to, alespoň už nebyl úkryt zaplněný tichem. Ale stejně jsem měla obavy, že bych mohla říct něco hloupého, i když šlo jen o normální debatu ohledně magie. Přikývla jsem. Měla samozřejmě pravdu, ale život mě naučil na všem vidět hlavně ty negativní věci. Zahnala jsem nutkání přesvědčovat chudáka vlčici, jak špatné mizení vlastně je - protože to možná nebylo tak hrozné, možná to bylo dokonce skvělé, jen... jsem měla strach. Ne z nové věci, ne z neznáma. Měla jsem strach, že kdybych si kdykoliv dovolila vidět cokoliv v lepším světle, udělala bych špatný krok a stalo by se něco, co už by nešlo vzít zpátky. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala náhlý příval nervozity. "To jo, ale... stejně bych pak musela počítat s následky," pokrčila jsem rameny a jemně se usmála. Kdybych uprostřed debaty zmizela a odešla, do konce života bych se tomu vlkovi musela vyhýbat. Kdybych uprostřed boje použila neviditelnost a odešla, žila bych hromadu dalších let ve strachu, že mě ten samý vlk znovu přepadne a já již nebudu mít šanci zmizet. "Je trochu děsivé představit si, že je tu někdo třetí s námi," zapřemýšlela jsem nahlas. Stejně snadno jsem kdykoliv mohla zmizet já a odposlouchávat Makadi s dalšími vlky. Nebo kohokoliv jiného. Další magie, kterou jsem nechtěla nikdy použít pro své vlastní potěšení, nedej bože snad pro špehování ostatních.

//LOTERIE 87

Natočila jsem hlavu do strany, sama pořád trochu zmatená. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Zda mi mizí části těla nebo jsem mohla zmizet celá, jestli jsem to mohla ovládat nebo jsem s tím měla žít jako s prokletím. Tajně jsem doufala, že se to už nikdy nestane, a magie ve mně zůstane pohřbená jen pro ty nejhorší scénáře. Jak magie zmizení vůbec fungovala? Kdybych do někoho zmizelou částí těla narazila, cítil by to, nebo bych jím prošla jako duch? Povzdechla jsem si. Neměla jsem koho se zeptat, o nikom s takovou magií jsem nevěděla a na to, abych se zeptala Smrti, jsem rozhodně neměla. "Asi... ano," odpověděla jsem nakonec a pokrčila jsem rameny, abych dala najevo, že vlastně sama nevím. Raději jsem na to nemyslela, kdo ví, co to ve skutečnosti bylo. Třeba bych mohla zmizet podruhé a už se nikdy neobjevit. Odemkla jsem si nový strach a nervózně jsem přešlápla. To mi ještě chybělo.
Makadi ovládala vzduch. Zamyslela jsem se - Aranel ovládala stejnou magii, dokázala vzduch kolem nás ohřát, aby nám při pozorování smečkového lovu nebyla zima. Pousmála jsem se. Kdybych si měla vybrat, také bych brala vzduch, hned po vodě samozřejmě. "Ten je pěkný," pousmála jsem se. Rozhodně bude pěkný, až se vlčice rozhodne navštívit Smrt. A kdyby chtěla tu se zmizením, jak sama říkala, také by musela za ní. Vlastně to bylo trochu nefér. Všechno, co nás mohlo udělat alespoň trochu silné, patřilo Smrti. Proč si to nemohl vzít na starost Život? "Asi... to bude fajn. Snad se to nebude dít často," řekla jsem jako odpověď. Vážně jsem se nechtěla jen tak vymazat.

//LOTERIE 86

Zmateně jsem začala vrtět hlavou. Přišlo mi to trochu jako blbost, ale potom jsem si vzpomněla na svoji poslední návštěvu zříceniny. Bylo to to první, co mě napadlo, i když jsem nikdy o nic takového nežádala. Přemítala jsem v zamlžených vzpomínkách a nakonec všechno tak nějak dávalo smysl. Pokud si přeji být pro všechny neviditelná, budiž. To prohlásila Smrt. Protáhla jsem obličej zmučeným výrazem a s frustrovaným výdechem jsem hlavu poraženě svěsila, až jsem cítila svaly v krku se natáhnout. Když jsem se nad tím zamyslela, nechala jsem tam naposledy skoro všechno. Nejspíš víc než co by vystačilo na to, co jsem si doopravdy přála. Proč já? Narovnala jsem se a podívala se na vlčici se slabým úsměvem. "Ať žije Smrt," prohodila jsem ironicky a pokrčila rameny. Nebylo to nic speciálního a trochu mě děsilo, že mi to začínalo přijít normální. Jenže jsem rozhodně nechtěla, aby mi jen tak mizely části těla. Bylo to stejné, jako s vodou? Nebo jsem s tímhle neuměla zhola nic? A co dalšího jsem v tom případě proboha uměla?
Další ticho. Tentokrát jsem promluvila já, čistě z moc velké zvědavosti. "Co... máš za magii ty?" zeptala jsem se. Doufala jsem, že to nebyla moc vtíravá otázka. Ale její oči byly žluté a když už jsme se bavily o našich schopnostech, chtěla jsem se také přiučit o Makadi něčemu novému.