Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Pobaveně jsem se uchechtla. Nevěděla jsem, jestli vůbec existoval svět, kde by Styx dokázala odejít od někoho v dobrém. Povzdychla jsem si. "Ale chybí mi to. Ty všemožné pocity," přiznala jsem. Tikaly mi biologické hodiny a ta rodina, kterou jsem si vysnila, byla v nedohlednu.
Její rada měla něco do sebe. Možná bych opravdu Nickolase dokázala přesvědčit, aby zavítal do Borůvkového lesa. Ale nebyla jsem si jistá, jestli by to něčemu pomohlo. Možná problém vězel v úplně něčem jiném. "To je pravda," přikývla jsem a vděčně se pousmála. Rozhodně jsem si to zapsala jako prioritu číslo jedna - najít bráchu a promluvit si s ním.
Dipsi vyprávěla a já tak trochu nevědomky začala zdobit stromek opodál. Ještě byl nízký, teprve rostl, a tak jsem jednoduše dosáhla i na špičku, kam jsem opatrně položila větývku, která měla zajímavý tvar. Takový... trojúhelník? Přidala jsem k tomu na větve stromu listí, které vyčuhovalo zpod sněhu, takže ve finále jehličnan vypadal hezky barevně a ozdobeně. Přepadla mě z toho vánoční nálada. Ale to už jsem se musela znovu soustředit na vlčici. "To mě mrzí," vydechla jsem a zavrtěla hlavou. "Nikdo by se neměl takhle k někomu chovat. A už vůbec ne k vlastní krvi."
Vypadalo to, že Dipsi snad jelena neviděla. Zmateně jsem zamrkala. Možná to vážně byl jen přelud? "Copak ty jsi ho neviděla? Toho bílého jelena?" Zakňučela jsem, ale... tohle bylo Dipsi podobné, huh? Ušklíbla jsem se. "Že ty si ze mě děláš zase srandu?" Žďuchla jsem do ní tlapkou a zavrtěla hlavou. "Na tohle ti tedy neskočím!"

1. Zahlédnout bílého jelena (Skvělé místo pro život)

//Kierb přes Převrácenou planinu

Takže nejen že si tu jistí bohové pohrávali s našim životem a smrtí, ale už tu byl i někdo, kdo si zahrával s láskou. Mimoděk jsem si vzpomněla na Styx a naše podivné spojení. Byla to taky vůle Amorka, nebo to s ním nemělo co dočinění? Já si rozhodně pod kouzlem stále připadala, ale ona... hm. Přišlo mi docela ironické, že Dipsi mluvila o vlčici, která jí zmizela ze života. Trochu jsem se pousmála a rychle to vysvětlila, aby si nemyslela, že se snad směju jejímu neštěstí. "Nemám tušení, jestli to tehdy byl Amorek, ale jednou jsem se spojila s jistou vlčicí. Nemohly jsme od sebe odejít, ale jakmile to šlo," zavrtěla jsem nad tím hlavou, "taky mi zmizela ze života. A taky mám trvalý následky." Zakřenila jsem se. Nerada jsem o tom mluvila, protože mi to přišlo jako další zklamání, kterému jsem mohla zabránit - i když to nedávalo smysl. Mluvila jsem o tom podobně jako Dipsi, napůl pobaveně a napůl frustrovaně. "Takže se obávám, že už zlomený srdíčko mám," rozesmála jsem se. Už to nebolelo tak, jako kdysi, a dokázala jsem si z toho udělat srandu.
Měla pravdu. Měla jsem kliku, a byla to jedna z věcí, za kterou jsem byla neuvěřitelně vděčná. Už mi chybí, povzdychla jsem si a zlehka pokrčila rameny. "Nikdy jsem ho v Borůvkové smečce nepotkala - nejspíš došel nejdřív do Sarumenu a hned se mu tam líbilo. To by mu bylo typické," uchechtla jsem se. Nickolas byl možná občas trochu jednodušší, ale za nic bych ho nevyměnila. Naklonila jsem hlavu zvědavě do strany a neodolala otázce. "Tvoji sourozenci byli... soutěživí, či?" Neptala jsem se na nic specifického, aby případně mohla krátce něco odtušit a dál to nerozvádět. Nechtěla jsem být vlezlá, a respektovala jsem její soukromí.
Cítila jsem se trochu trapně. Vlastně hodně. Co jsem to prováděla? Ale ten úsměv na její tváři za to stál. A byl nakažlivý - na tváři se mi rozlil zrovna takový. Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem. Jo. Rozhodně jsme nebyli nikde poblíž Borůvkového lesa, a ani jsem si toho nevšimla. "Dipsi!" Rozesmála jsem se. Vůbec jsem jí to neměla za zlé. Bylo to spíš vtipné než cokoliv jiného. Její slova mě zahřála u srdce natolik, že jsem měla chuť se tam rozbulet jako malé vlče, ale udržela jsem se. "Mám to stejně," vydechla jsem. Do teď jsem měla první sníh spojený s trápením, hladomorem a krutou zimou, ale teď? Teď jsem mohla vzpomínat na Dipsi a naše dobrodružství. "A taky mi budeš chybět. Měly bychom... Hele!" Zalapala jsem po dechu, protože jsem v koutku oka za Dipsi něco zahlédla. Byl to jelen, bílý jako čerstvý sníh. Byla jsem si tím víc než jistá, ačkoliv jsem ho viděla jen na pouhou vteřinu po tom, co jsem k němu zvedla zrak. Mrkla jsem, a on byl pryč. Rozhlédla jsem se kolem, ale... musel zaběhnout někam za stromy. Nebo se snad dočista rozplynul.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Amorek? Překvapeně jsem na vlčici pohlédla. Ani o jelenu jsem nic neslyšela, ale to mi upřímně až tak šílené nepřišlo. Ale rys růžovými očky? "Amorek? A co ten amorek dělal?" Uchechtla jsem se. Všichni něco dělali. Prase? To tu chodilo jako padající hvězda, aby si pobláznění vlci mohli uvědomit svá nejtemnější přání. Život a Smrt, to bylo jasné. Jelen možná přinášel štěstí, ale s Amorkem jsem si nic nedokázala spojit. Vyvalila jsem na Dipsi oči. "Páni. Já viděla koně jednou jedinkrát v životě a ty už jsi viděla i jednorožce? Koukám, že o dost přicházím," vyprskla jsem smíchy. Pravděpodobně jsem o jednorožcích měla zkreslenou představu, ale byla vtipná. Zavrtěla jsem ocasem a zahleděla se mezi stromy, kde prase zmizelo. "Vlastně mám pocit, že už se mi to přání plní," přiznala jsem.
Ukázalo se, že Dipsi je tu sama. Nejdřív jsem jí chtěla politovat, ale já tu prvních pár let také byla sama - a ačkoliv mi rodina někdy chyběla, žila jsem v představě, že si hoví doma v teple. Teď když jsem věděla, že se tu někde pohybuje Nickolas, jsem o něj měla akorát tak strach. A kde byl asi konec Ayshi? "Já tu mám bratra Nickolase. V Sarumenské smečce," pochlubila jsem se, "a kdysi jsem tu potkala svou sestru, ale... nevím. Asi odešla," povzdychla jsem si. "Ale to nevadí. Bráška mi vystačí za tři sourozence. Je trochu... speciální," rozesmála jsem se, ale má slova zněla něžně. Měla jsem ho ráda, ať už to byl trochu blázen či ne.
Napadlo mě, že bych si k letošním Vánocům přála být o trochu víc upřímná. Tedy, já jsem upřímná byla - ale moc jsem toho neřekla nahlas. A to bylo mé přání. Bez cenzury někomu říct, jak se cítím. A Dipsi byla skvělým kandidátem, ne? Koneckonců už jsme si pár osobních věcí sdělily, a... určitě jsem měla co jí říct. "Dipsi?" Prohodila jsem směrem k ní. Nebyl čas ztrácet čas. Teď jsem měla odvahu, a později bych ji určitě ztratila a mé Vánoční přání by se nikdy nesplnilo. "Jenom bych ti chtěla říct, že jsem moc šťastná, že jsem tě potkala. Vážně - ani nevíš jak," vydechla jsem, "mám pocit, že jsi mi trochu otevřela oči. A rozhodně mám co ve svém životě změnit. K lepšímu," usmála jsem se na ni. "Děkuju ti za to." Netušila jsem, jestli si vlčice vůbec uvědomuje, jak moc pozitivní vliv na mě má. Ale ať už ano nebo ne, chtěla jsem k ní být upřímná a dokázat, jak moc jsem vděčná. Naplnění Vánočního přání mě povzbudilo k trochu svižnější chůzi, a nadšeně jsem nás vedla vstříc neznámu.

//Skvělé místo pro život přes Převrácenou planinu

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Přikývla jsem. Dipsi na to měla rozumný pohled, rozhodně rozumnější než já před rokem. Ani teď jsem nebyla moudřejší, ale kdo byl? Všichni jsme ten život koneckonců žili poprvé a nikdo se nenarodil osvícený všemi vědomostmi.
Viděla to zlaté prase stejně dobře, jako já. Zvíře kolem nás prošlo a znovu zmizelo v protějším křoví, kde pravděpodobně mohlo strašit další vlky. Zmateně jsem nad tím zavrtěla hlavou a pohlédla na svou společnici. "Co já tady nezažiju," zasmála jsem se. "Jasně, že jsem si něco přála. To prase mi připomnělo padající hvězdu," vysvětlila jsem svůj myšlenkový pochod. Moc jsem ale na splnění svého přání nevěřila. Štěstí bylo v mém životě velmi vzácné, a já už vzdávala tu nekonečnou honičku za ním.
Sníh padal a padal. Neodolala jsem a na chvíli otevřela tlamu, abych znovu jako vlče pocítila na jazyku studené vločky. Pár jsem jich pochytila, a stejně jako každý rok chutnaly jako ta nejčistší voda. Spokojeně jsem se nad tím pousmála a raději toho nechala, abych se moc neztrapnila. I když na to už asi bylo pozdě - do teď jsme s Dipsi dělaly mnohem šílenější věci.
"Půjdeme dál?" Navrhla jsem a chvilku na vlčici počkala než jsem se rozešla kupředu a do neznáma. Svítalo, a tak se mi cesta hezky vedla - a jak jinak než k řece, která nás do teď věrně vedla.
Přemýšlela jsem, o čem bychom se tak mohli bavit dál, a nakonec došla k dalšímu poměrně osobnímu tématu. "Máš tu nějakou rodinu, Dipsi?" Nemohla jsem si pomoct a pořád jsem myslela na Nickolase v Sarumenu. Musím ho co nejdřív znovu vidět.

//Kierb přes Travnatý oceán

24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

//Tenebrae přes Travnatý oceán

Než se každá vydáme po svém. Trochu mě to rozesmutnilo, ale byla jsem vděčná za to, že jsem Dipsi mohla potkat, a že jsme si tak sedly. Otevřela mi oči, a já zase viděla spoustu životních cest, kterými jsem se ještě mohla vydat. Ještě nebyl všem mým dnům konec, ačkoliv se mi každým rokem hůř a hůř vstávalo. No, nebyla jsem nejmladší. Ale ani nejstarší. Pořád jsem měla dost chuti do života.
Také jsem se rozesmála, když mi došlo, jak plynule jsem z radování se ze zimy přešla k tak pochmurnému tématu. Ale své myšlenkové pochody jsem vysvětlovat nemusela - Dipsi odpověděla jako by nic. Přikývla jsem. "Zažila jsem tu vážně krutou zimu, a téměř žádnou zvěř. Od té doby jsem se každé zimy bála," přiznala jsem, "ale... začínám chápat, že jedna špatná zkušenost neznamená, že je špatné úplně všechno," zazubila jsem se.
Překvapeně jsem sebou trhla, když se v nedalekém křoví cosi zalesklo. Ještě by nám chybělo, aby nás naháněl nějaký divočák, ale... tahle barva? Ta přeci nemohla patřit žádnému praseti. Až na to, že patřila. Zlaté prase se vypotácelo zpoza svého úkrytu a začalo svou cestu kolem nás, jako by se vůbec nebálo o svůj život. A já se zase nebála o to, že by nás mělo nahánět. V míru jsme se navzájem pozorovali, a já dostala neuvěřitelné nutkání si něco přát. Jak by taky ne? To zvíře mi připomínalo padající zlatou hvězdu uprostřed černočerné tmy. Povzdychla jsem si nad tou krásou, a zamyslela se nad svým přáním. Tahle hvězda byla podstatně pomalejší než ty na nebi, a tak jsem si to mohla dobře promyslet. Ale ve finále bylo mé přání stejné jako vždy. Přála bych si, abych byla šťastná. Opravdu šťastná, pomyslela jsem si. Nejistě jsem pohlédla na Dipsi a naklonila hlavu do strany. "Vidíš to, co já, že ano?" Oficiálně jsem zažila všechno.

16. Dováděj ve sněhu

//Ohnivé jezero přes Plamínek

Naše sněhové radovánky ještě nebyly ani zdaleka u konce, ale prozatím jsem nás chtěla dovést někam dál než jen k jezeru. Vedla jsem nás tedy podél řeky, neboť ty zaručeně každého tuláka zavedly kamkoliv chtěl. Milovala jsem vodu. Nebála bych se říct, že byla celý život mým nejdražším přítelem. Každý tok v Galliree jsem dobře znala a věděla, kde se dá snadno přejít, a přesně tím směrem jsem udávala cestu. A i kdyby se voda přejít nedala - ovládala jsem ji natolik, abych nám zaručila bezpečný přechod. Vzpomněla jsem si, jak jsem se poprvé pod vodou nadechla, a najednou jsem se nemohla dočkat léta. Teď bych se potápěla jen těžko, v pomalu zamrzající vodě.
"Můžeme se nechat překvapit. Když se nic nebude dít, zase předám vedení tobě," zazubila jsem se na Dipsi. Tlapka mi najednou podjela a já se téměř po kolena zabořila do sněhu. Pobaveně jsem se uchechtla a vyskočila, načež jsem se zabořila ještě víc. Byly jsme teď daleko od jakýchkoliv stromů, či vyšlapaných břehů, takže před námi i za námi byla jen dlouhá plocha hlubokého sněhu, v kterém se dalo dovádět. Se smíchem jsem poskakovala dopředu, až se sníh rozprskl do všech stran. Nedokázala jsem se zbavit vlčecí radosti, a i přes mé stárnoucí kosti se začala sněhem brodit, honit se za svým vlastním ocasem a smát se. Dovádění mě zahřívalo, což byla po všem tom koulování výhoda. S širokým úsměvem jsem po Dipsi hodila trochu sněhu.
"Zapomněla jsem, jak je zima úžasná," vydechla jsem. Mimoděk jsem si vzpomněla na hlad a vystupující žebra. "Zažila jsi tady v Galliree hladomor?" Napadlo mě.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

21. Zkus postavit Iglú

Vážně nebylo třeba slov. Chápala jsem naprosto přesně, co Dipsi cítí. Ona byla kvůli světu na ostatní nepříjemná, a já ze stejného důvodu byla zase až příliš... příliš. Jemně jsem zavrtěla hlavou, ale usmála se. "Když myslíš. Jen, abys pak nebyla zklamaná," varovala jsem ji. Sotva jsem dokázala uznat, že dobré srdce opravdu mám - ale ty kecy o jedinečnosti? Tomu už bylo těžké uvěřit.
Můj vlkulák dekapitoval toho druhého a bylo to. Dipsi to ještě celé vylepšila a já se znovu rozesmála. Všechno to pak pokračovalo nelítostnou koulovanou - tou nejlepší v mém životě. V žalostném pokusu se ubránit padajícím koulím jsem začala stavě cosi jako... úkryt? Měla jsem pocit, že jsem někde zaslechla slovo iglú, a tohle se tomu náramně podobalo. Rychle jsem hromadila jakési sněhové útvary na sebe, až z toho vznikla zeď, která mě jakž takž bránila - ale chtěla jsem to vytunit. I protější zeď se zdála být vcelku stabilní, a tak jsem si na chvíli dala pauzu, abych mohla útok Dipsi oplatit. Jedna koule za druhou a všechny létaly rovnou na ni. Pak jsem ale udělala osudovou chybu ve snaze postavit tomu svému iglú nějakou střechu - sníh u sebe nedržel dost dobře a... celé se mi to rozpadlo na prašan. Zmateně jsem koukala na tu hromádku sněhu, ale nakonec se jen rozesmála. Co se dalo dělat. Celá promáčená jsem se otočila na vlčici a unaveně vydechla. "Oznamuji remízu," zazubila jsem se.
Byly jsme u jezera už celkem dlouho a docházely nám věci, které jsme tu mohly dělat. Nevadilo by mi strávit s Dipsi hodiny jen povídáním si, ale tohle byl výlet za dobrodružstvím! A tak jsem se tentokrát rozhodla zvednout kotvy já, a vybrala vcelku náhodný směr podél řeky. "Pojďme dál. Třeba nás čeká něco nového," navrhla jsem a zavrtěla ocasem. Ještě jsem počkala na její souhlas, a pak se vydala kupředu.

//Tenebrae přes Plamínek

13. Zúčastni se koulovačky

Překvapeně jsem zamrkala. Bylo těžké si Dipsi představit jinak, než jaká byla se mnou. A ta zmínka o zkažené vlčici? Tomu už jsem nevěřila vůbec. Zavrtěla jsem hlavou a trochu se pousmála. "Pochybuju o tom, že jsi zkažená," namítla jsem, "možná... jsi prostě jen do teď nenašla své vlky," napadlo mě s pokrčením ramen. Byla jsem na tom vlastně dost podobně - jen málokdo byl natolik jako já, abychom si rozuměli. Dipsi byla jedna z mála, a už teď mě mrzelo naše loučení, neb nejednou se stalo, že už jsem pak daného vlka nikdy neviděla. Napadlo mě, kde se asi potuluje Makadi, nebo Jasnava. Styx. Kam je život zavedl? Trochu jsem se začervenala a pobaveně si odfrkla. "Na mě není nic speciálního. Tedy až na hloupé dobré srdce, na které nakonec vždycky doplatím," ušklíbla jsem se. V tomhle bodě ve svém životě jsem si z toho dokázala dělat srandu, ale dřív mě to mrzelo. Nechápala jsem, proč se mezi vlky vyskytovalo tolik zla. Bylo tak těžké být k někomu hodný a chovat se s respektem?
Obě jsme byly naplno ponořené do stavění vlkuláka. Raději jsem po Dipsi výtvoru nekoukala a soustředila se na ten svůj, takže když jsem závod ukončila a podívala se na něj zrovna v tu chvíli, kdy mu upadla hlava, vyprskla jsem smíchy. "No, nevím. Bezhlavý vlkulák by mě nikdy nenapadl," zazubila jsem se a trochu odstoupila, abych si mohla oba naše výtvory prohlédnout najednou. "Řekla bych, že ten tvůj byl mnohem hezčí, a ten můj na něj pak děsně žárlil a useknul mu hlavu," pronesla jsem dramatickým tónem pravého vypravěče.
U tlapek se mi válel kus nahromaděného sněhu, který se musel odloupnout z jedné z našich sněhových koulí, a tak jsem ho podhrábla tlapkou a s šibalským úsměvem ho vrhla po Dipsi. "Jejda. To ne já, to on-" ukázala jsem na svého vlkuláka, ale zároveň po ní hodila další kouli a vyzvala jí tak na souboj v koulování.

5. Postav vlkuláka

Slabě jsem se na vlčici usmála. Nejdřív se mi zdálo, že se mě jen snaží utěšit jako všichni ostatní, ale... ukázalo se, že jsme si velmi podobné. Povzdychla jsem si. "Já se s tebou taky ráda zdržím, Dipsi," povzbudila jsem ji a zavrtěla hlavou. "Jak to děláš, že i s takovým životem jsi tak... pozitivní a svá?" Zajímalo mě.
Můj hlas se smísil s tím Dipsi a já se nemohla přestat usmívat. Hřálo mě to u srdce tak moc, že jsem se málem rozbrečela - radostí, samozřejmě. Naše hlasy společně odletěly do noci. Trochu jsem se začervenala a zavrtěla hlavou. "Ale jdi ty. To jsi jen slyšela samu sebe," uchechtla jsem se.
Vlčice navrhla stavění vlkuláka. Byl na to perfektní sníh, a určitě by nás to přivedlo na jiné myšlenky. "Co z toho udělat další závod?" Navrhla jsem. A protože předtím nečekala Dipsi na mě, nečekala jsem já teď na ni a pouze se ušklíbla. A tak jsem se do toho pustila. Tlapkou jsem ušlapala trochu sněhu a opatrně ho začala válet. Na malou kouličku se začalo nalepovat více a více sněhu, až mi tlapka samotná nestačila a musela jsem si pomoci čenichem. Jakmile byla sněhová koule dost velká a líbila se mi, začala jsem s další. Dostat ji na tu první bylo složité, ale povedlo se mi to, aniž bych ji rozbila. Na třetí už jsem se necítila, ale rychle jsem si sehnala pár klacků - na tlapky - a kamínků - na oči a tlamu. Byl to trochu rozbitý, ale pravý vlkulák. Pyšně jsem se usadila do sněhu a zazubila se. "Mám hotovo! Podívej," pobídla jsem Dipsi a zavrtěla ocasem.

4. Zazpívej někomu koledu.

//Ježčí plácek

Přikývla jsem. "Přijde mi... nebezpečný," přiznala jsem, "co by se stalo, kdyby se tam někdo rozhodl zůstat?" Napadlo mě. Nebylo to poprvé, co se mi tahle myšlenka objevila v hlavě, ale nikdy jsem na ni nedostala odpověď a sama jsem ze sebe zkušební subjekt dělat nechtěla. Zavrtěla jsem nad tou myšlenkou hlavou. Život byl jednoduše podivín, a to se nedalo popřít.
Praštit se smečkou znělo děsivě. Věnovala jsem Dipsi nejistý pohled. "Jo, zimu bych ještě přečkala," uchechtla jsem se, ale byl to nejistý, slabý zvuk. "Ale... nevím. Nemyslím si, že jsem stvořená pro život tuláka dobrodruha. Nejspíš bych byla stejně neschopná i jako tulák," povzdychla jsem si. Znovu jsem jí záviděla tu jistotu a spontánnost, se kterou dělala rozhodnutí.
Pozorovala jsem stejný jev, co Dipsi. U jezera se shromáždilo hned několik vlků a každý si užíval různou záhadu. Nad tím pohledem jsem se pousmála, a u toho vlčici pozorně poslouchala. "Já si připadám osaměle pořád," postěžovala jsem si, "nezáleží na tom, co dělám. Nikdy si nepřijdu dost... dobrá, jako všichni ostatní. Jako bych byla o jeden krok pozadu ať už se snažím jakkoliv." Nejspíš za to mohla chladná noc a mihotavá světýlka na hladině, která m nutila toho vlčici tolik sdělit. Překvapeně jsem zamrkala, když se jedno takové světýlko objevilo i u nás. "Je to krásné," vydechla jsem.
Celá ta situace a atmosféra úplně nabádala ke koledě. Nejdřív jsem si jen tiše pobrukovala, ale nakonec jsem to nevydržela.
"Tichá noc, přesvaté noc, v spánku svém dýchá zem,
půlnoc odbila, svět už šel spát, zdřímli dávno i alfy u nás,
jen Života láska, ta bdí.
Tichá noc, přesvaté noc, náhle v ní jásot zní,
vstávej, vlku můj, tmu z očí střes,
v zemi Galliree Život zrozen dnes,
z lásky se vlkem stal, z lásky se vlkem stal.
Tichá noc, přesvaté noc, stín a mráz vůkol nás,
v hloubi srdce však Gloria hřmí, dík, že hříšník se s důvěrou smí
u svaté rodiny hřát, u svaté rodiny hřát."
Zpívala jsem tichým, sladkým hlasem, který mi občas přeskočil. Nebyla jsem žádná zpěvačka. Ale v tu chvíli jsem nemohla jinak - ačkoliv s posledním veršem mé koledy už začínalo svítat.

//Pahorkatina dlouhých uší

Nadšeně jsem přikývla a souhlasila tak s jejím příslibem. Už teď jsem se jako nedočkavé vlče těšila, až se tam dostaneme, ať už letos nebo příští zimu. Dávalo mi to důvod ještě chvíli s životem bojovat.
Vyprávěla mi o svém setkání s Životem. Zvědavě jsem natočila hlavu do strany. K Životu jsem neměla žádné výrazné sympatie, ale že bych ho nazvala šmírákem a dědkem... přesto jsem se pobaveně zasmála. "Netušila jsem, že Život je až tak špatný. Mně stačilo, že se mi od něj po prvním setkání vůbec nechtělo. To bylo...divný," zamračila jsem se. A po tom, o mi prozradila Dipsi, už jsem k němu nikdy znovu nechtěla. Pokud se mu nelíbilo jak vlčice vede svůj život, ten můj pro něj musel být hotová noční můra. "Život ve smečce je fajn, ale... líbí se mi ta svoboda, co máš teď," pousmála jsem se.
Bobování jsme měly za sebou a vydaly se kupředu, tam, kam nás Dipsi tlapky vedly. Přikývla jsem. "Možná mě tam drží víra v to, že by to mohlo být jako dřív," povzdychla jsem si. Stačí málo a přijde ti, jako by svět pokračoval bez tebe, zopakovala jsem si. Byla to hluboká slova, ale dávala smysl a trochu mě rozesmutnila. "No, nedá se s tím nic dělat," zakončila jsem to s pokrčením ramen.

//Ohnivé jezero

2. Sjet bobovou dráhu

//Potok přes máky

Opravdu mě to nepřekvapilo. Uchechtla jsem se a odhodlaně vlčici následovala. Pomalu jsem se přestávala bát, že by snad mohla znamenat nebezpečí. Sice to pro mě pořád byla nepopsaná stránka listu, ale pochybovala jsem o tom, že by mi chtěla ublížit. Zaujatě jsem poslouchala její vyprávění a v očích se mi zablýsklo. "To zní nádherně," vydechla jsem a představila si to. Pravděpodobně jsem si to všechno představovala trochu moc růžově, ale co byl život bez trochy fantazie? "Někdy mě tam musíš vzít," navrhla jsem. Byla by škoda, kdyby se naše cesty rozdělily moc brzy. Dipsi mě mohla hodně naučit, a toho jsem si vážila.
Ukázalo se, že vlčice už tu pár let je, podobně jako já. Já už jsem ty zimy postupně přestávala počítat, ale určitě jich bylo víc než tři. Čtyři? Pět? Těžko říct. Střihla jsem ušima a zvědavě naklonila hlavu na stranu. "Potřebuješ... proč? Vypadá to, že se skvěle bavíš," namítla jsem s úsměvem. Neviděla jsem jí do života, ale z toho, co jsem stihla odpozorovat, Dipsi naprosto odporovala ležérnímu smyčkovému životu. Zeptala se mne na mou smečku, a já jemně pokrčila rameny. "V podstatě od té doby, co jsem přišla na Gallireu. Měla jsem období, kdy jsem se hodně toulala a už tam ani nepatřila, ale... jsem zpátky. Jen se toho za těch pár let hodně změnilo, a je těžké s tím udržet krok," přiznala jsem.
Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Byla tu úplná sešlost vlků, a všichni tu jezdili z kopce, jako by se nechumelilo. Teda, ono se chumelilo. V tom byla ta pointa. Překvapeně jsem na Dipsi vyvalila oči. Po té děsivé historce jsem si nebyla jistá, jestli s ní chci něco takového absolvovat, ale... Geronimo. "Fajn," zazubila jsem se a rychle ji dohnala. Nebylo to těžké. Jeden můj krok byly dva její. Sotva jsem se otočila a pohlédla dolů, Dipsi už počítala. "Počkat, cože?" Vyjekla jsem a rozesmála se. Nestihla jsem ani mít pochybnosti o tom, jestli je tohle dobrý nápad. Vyskočila jsem, břichem a hrudí se naplácla na sníh a už to jelo. Postupně jsem nabírala na rychlosti, zuby mi drkotaly, jak jsem jela přes všechny možné hrbolky. Tohle je skvělý. Nikdy by mě nenapadlo, že sjet bobovou dráhu je taková zábava. Jen to brždění bylo nedomyšlené - zabořila jsem tlapky do země a udělala pořádné dva kotrmelce než jsem se zastavila. Celý svět se mi točil, ale na tváři mi hrál úsměv. "To byla," potvrdila jsem. Dipsi mi stejně jako na vrcholku kopce nedala ani tady šanci vydechnout. A to semi líbilo. V hlavě jsem neměla žádné černé myšlenky - jen nutkání jít vpřed.

//Ježčí plácek

20. Zkus v sobě najít Vlčíškovu magii

Nebyla jsem si jistá jestli chci zjistit, jak trasa pro začátečníky v provedení Dipsi vypadá. Ale zároveň jsem proti tomu nic nenamítala a jen se pousmála. Vlastně jsem se nějakému dobrodružství spojeného s nebezpečím nebránila. Chtěla jsem něco takového začít - chtěla jsem si život užít tak, jak si ho užívali ostatní. Nechápala jsem, proč mi to nejde, a byla jsem z toho často zoufalá. Vděčně jsem na nabídku vlčice přikývla. I kdyby mě to mělo zabít, alespoň bych odešla ve velkém stylu a nemusela se za sebe stydět.
Napůl jsem očekávala, že Dipsi jídlo odmítne se slovy, že si vystačí sama. Něco takového bych nejspíš udělala já, proto jsem nečekala nic jiného ani od vlčice. Dipsi však mou rybu bez odmlouvání přijala, a to mě potěšilo. Ráda jsem se cítila nápomocná, i pokud šlo o takovou malichernost jako rozdělení se o jídlo. "To není třeba," zazubila jsem se. Dělala jsem to z dobroty srdce - nechtěla jsem, aby byla mým dlužníkem.
Zatímco Dipsi jedla, já koukala po okolí, abych nezírala jenom na ni. Vlčice byla brzy v pohotovosti a už už nás hnala kupředu. Mně na cíli cesty moc nezáleželo, a tak jsem přikývla. "Mám ráda sníh," zasnila jsem se. Jak jsem ho mohla několik let brát jaké svého nepřítele? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Překvapeně jsem pohlédla na pár vloček, které jako by se tu vynořily odnikud a pomalými pohyby se snášely k zemi, kde okamžitě roztály. Udělala jsem to já? Napadlo mě.
Nepocítila jsem žádný závan magie, přesto jsem se pokusila přivolat vločky. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Magie. Představila jsem si, jak se nám nad hlavou hemží sněhové mraky a začíná z nich padat hotová průtrž. Sněhové vločky všemožných tvarů a velikostí nás obklopují, padají na zem a lepí se na sebe, dokud s Dipsi nesedíme v pořádné sněhové přikrývce. Znovu jsem očka otevřela, plná očekávání, ale... nic. Všude bylo jen bláto. Zachmuřeně jsem se zamračila.
Nebyl čas ztrácet čas, a tak jsme se s Dipsi vydaly dál. "Jak dlouho tady na Galliree jsi?" Napadlo mě. Minimálně jednu zimu už určitě, podle toho, co mi vyprávěla. "Nikdy jsi necítila nutkání najít si smečku? Musí být náročné neustále bojovat o přežití sama."

//Pahorkatina dlouhých uší přes Vlčí máky

9. Ulov si kapříka

Dipsi fakt, že bychom mohly nastydnout, v nejmenším nezajímal. Překvapeně jsem zamrkala. "Cože?" Vyhrkla jsem a rozesmála se. To přeci nedávalo smysl! "Já za nic nemůžu," vyplázla jsem na ni jazyk zpátky. Vlčice o tenhle moment očividně stála, a já proti tomu ve finále nic neměla. Vlastně mě to pak bavilo, ačkoliv mě tlapka zábla, až to bolelo. I když jsem prohrála a vlčice vyhrála, ani jedna z nás se tím nechlubila, neboť jsme byly příliš zaměstnané snahou se znovu zahřát. A to rozhodně nebyl jednoduchý úkol.
Dipsi mi vyprávěla o svých zimních zážitcích. Vyvalila jsem na ni oči. "Tak takové věci já dělat nebudu, uchechtla jsem se, i když jsem měla pocit, že by mě vlčice dokázala přesvědčit udělat cokoliv. Zavrtěla jsem ocasem a zvědavě sledovala, jak si počíná. Zvládla ulovit rybu, jako by to nic nebylo. To já jsem si musela vypomoct magií.
Proud řeky se zpomalil, a zmatená ryba spolu s ním. Zabořila jsem do vody čenich a následně hlavu vytáhla se zmítajícím se kaprem v puse. Byl to pořádný kus, a jak tak sebou plácal, tak se mi spolu s ním kývala hlava, až se mi z toho motala hlava. Rybou projel elektrický proud a bylo po ní. Ochabla, a já ji spustila na zem, kde se rozplácla s komickým plesk. Natočila jsem hlavu do strany a podívala se na Dipsi, od které jsem očividně čekala uznání, pochvalu, úsměv. Cokoliv, co by dokázalo, že se mi tenhle lov kapra povedl.
Její byl malý a ten můj zase velký. Skvěle se doplňovali. Přisunula jsem svůj velký úlovek směrem k vlčici a pokrčila rameny. "Já vlastně nemám hlad. Dost jsem se najedla, než jsem ze smečky odešla," odtušila jsem, "dej si, potřebuješ to víc než já." A tentokrát jsem to nedělala proto, že bych byla až přihlouple hodná. Dipsi prostě byla fajn.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

//Jih Mahtae přes Roh hojnosti

Vlčice měla na zimu rozsáhlé plány. A to jsem si myslela, že přes zbytečné plánování jsem tu byla já. Ale vlastně ano, byla. Dipsi měla dobrodružné plány, nápady, které realizovala za pochodu. Těmi já jsem se pyšnit nemohla. Zoufale jsem si povzdychla nad tím, jak moc je ona zajímavá a jak moc jsem já oproti ní nepodstatná. Ale byla jsem vděčná za to, že byla ochotná mě do svých plánů zapojit. Zvesela jsem střihla ouškama a přikývla. "No, moje zima rozhodně lepší bude," zazubila jsem se.
Z nějakého důvodu se mě zeptala na můj jídelníček, a v zápětí jsem pochopila, proč. Vážně se chystá lovit ryby v ledové řece? Překvapeně jsem na ni zamrkala, ale ona to myslela smrtelně vážně. Nejistě jsem natočila hlavu do strany. "Proti rybám nic nemám," přiznala jsem, "ale jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Nenastydneme?" Bylo už v podstatě mou povinností o všem pochybovat. Jenže Dipsi se do toho bez jakýchkoliv zábran pustila. S hrůzou v očích, ale i neskrývaným pobavením jsem sledovala, jak se jí daří. "Počkat, cože?!" Rozesmála jsem se. Udělala z toho výzvu, a ačkoliv jsem se původně nějakého zimního rybolovu zdráhala...
Přistoupila jsem blíž k řece a počkala, než to Dipsi odpočítá. Se zatajeným dechem jsem tlapku strčila do ledové vody. Byla to tak... nesmyslná aktivita. Ale pane bože, pod vším tím chladem to byla vlastně docela zábava. Zatnula jsem zuby. Ledová voda štípala, a štípání se postupně proměnilo v bolest. Naoko pohrdavě jsem si odfrkla. "Mě určitě neporazíš," ušklíbla jsem se. Jenže výdrž mi docházela. Už jsem u toho začínala i klepat zuby.
S poraženeckým zaúpěním jsem tlapku vytáhla a přitiskla si ji k tělu. Nebyla jsem na takovéhle... aktivity zvyklá. Tázavě jsem se na Dipsi zahleděla a v očích se mi odrážel obdiv. "Tímhle se v zimě bavíš? A co dalšího dovedeš?" Pobídla jsem ji.