Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Buk

Srdce mi tlouklo o sto šest z toho, co se dělo v lese. Naštěstí jsem tomu utekla dřív než se to stihlo doopravdy rozjet. Bylo to srabáctví? Pravděpodobně. Ale od určité chvíle jsem se hodně soustředila i na své vlastní přežití, nejen na dobro ostatních. Trochu jsem zpomalila, když se mé tlapky konečně dotkly písku, a spokojeně jsem došla až k vodě, která mě ihned zchladila. Začínalo být vedro a na má černá záda pěkně pražilo. Naštěstí byla voda v moři vždycky studená, ať už to mělo jakýkoliv důvod. O tom, co byla ta velká nekonečná voda na okrajích Gallirei, jsem věděla pramálo. A co bylo za ní? Zvědavě jsem natočila hlavu do strany a zahleděla se na obzor, zda něco neuvidím, ale nic. Jen modro, modro a modro. Nahoře i dole. Perfektní balanc.

Jak jsem tak čekala na Nickolasovu odpověď, nad stromy se začal snášet jakýsi černý opar. Zalapala jsem po dechu. Na mysl mi přiskočily vzpomínky na hořící Borůvkový les - tenkrát bych udělala všechno pro to, abych les zachránila. Ale teď jsem byla starší a tak dobře jsem to tu neznala. Zazmatkovala jsem a raději se vydala mezi stromy mírným poklusem, dřív, než se z oparu začaly vynořovat ti vlci. Pravděpodobně bych utekla rychleji, kdybych je viděla. I tak se mi udělalo úzko, a najednou jsem byla vděčná za tak blízkou přítomnost vody. Jen kousek a budu tam, podporovala jsem své tlapky kupředu.

//Lachtaní pláž přes Kamennou

Červenec 2/10 | Aithér

Ráda jsem tvrdila, že mi nevadí ticho - ale jen málokdy to byla pravda. Ticho mezi vlky často znamenalo něco trapného, napjatého, nehezkého. Ale s Aithérem bylo ticho stejně přirozené jako dýchání. Nebylo potřeba cokoliv říkat. On věděl, já věděla. Stejnak by nám žádná slova nestačila. Překvapeně, tiše jsem zalapala po dechu, když se jeho čenich opřel o můj krk. Byl to tak nepatrný dotek, ale zanechal za sebou váhu celého světa. Nechala jsem ho, aby se ke mně přitulil, zatímco jsem přiblble zírala někam za jeho záda. Nevěděla jsem, jak se tyhle věci dělají. Jaké by měl mít vlk pocity. V hlavě jsem měla zmatek a v srdci ještě větší, nedokázala jsem přemýšlet - a možná to bylo tak správně. Možná to tak mělo být, protože jsem tak udělala jedinou přirozenou věc. Na oplátku jsem se já přitulila k němu a hlubokým nádechem nasála jeho vůni, která mě ve vteřině uklidnila.
Tak dlouho jsem váhala až mě zamrzelo, když Aithér pozvedl hlavu. Já ne. Bylo to takhle jednodušší, mít hlavu zabořenou v jeho srsti a nekoukat se mu do očí. Nejistě jsem přikývla. Štěstí bylo křehké a já ho v životě měla málo. Bála jsem se přiznat ho narovinu, protože co když se lekne a uteče? "Víc než kdy dřív," špitla jsem opatrně, a když se nic nezměnilo a to štěstí zůstalo... "ano."
Když mě upozornil, že mi musí něco říct, konečně jsem také zvedla hlavu. Chtěla jsem, aby věděl, že má veškerou mou pozornost. Ať už jde o cokoliv. Bála jsem se, že se stalo něco vážného, že někdo zemřel nebo zemře nebo... ah. Nebylo to tak hrozné. Tedy, trochu mě zamrzelo, že Aithér našel domov tam kde já ne. Ale hlavně, že byl naživu a v pořádku a šťastný. Pousmála jsem se a přikývla. "To dává smysl. A je to dobře. Rodinu by sis měl držet blízko u těla," uznala jsem. Koneckonců jsem do Bukového lesa odešla s Nickolasem. Jen jsem nečekala, že se to všechno seběhne tak rychle. S povzdychem jsem pokrčila rameny. "Nachází se více méně na sever od Borůvkového lesa. Stačí jít podél řeky a najdeš ji mezi buky," vysvětlila jsem co nejlépe to šlo a zamyslela se nad jeho další otázkou. Domov. Kde byl domov? Tam, kde byla smečka? Rodina? Štěstí? Láska? Střihla jsem pohledem k Aithérovi a rozhodla se, že už jsem promarnila čas přemýšlením až moc. "Možná... že můj domov není místo," uchechtla jsem se, protože to byla krásná myšlenka. "Možná, že je všude, kde jsme my." Ať už spojeni stejnou smečkou či ne.
Upřela jsem modrá očka do těch Aithérových. Tentokrát jsem neměla žádné pochyby, ani myšlenky. Jen ten hezký, lehoučký pocit v těle. "Neboj se. Já nikam neuteču. Nechci."

Červenec 1/10 | Aithér

Aniž bych si to uvědomovala, tak trochu jsem na chudáka Aithéra zírala. Prostě mi přišlo těžké pochopit, že by vůbec někdo dokázal mě takhle obdivovat, ať už kvůli čemukoliv, natož kvůli tak přirozené věci. Ale... asi měl Aithér pravdu. V dnešní době to bylo vzácné, a nejspíš i kvůli tomu jsem si připadala v životě tak mimo mísu. S Aithym jsem si tak nikdy nepřipadala. On prostě věděl, a chápal, a zůstal. To bylo to nejkrásnější. "Děkuju," vydechla jsem a zadívala se do těch očí, které tak zrcadlily ty mé. Možná byly trochu tmavší. Nebo světlejší? Těžko říct. Ale byl to oceán modré, v kterém mi nevadilo plavat.
Trochu jsem se zasmála, ačkoliv stáří nebylo moc zábavné - ale pokud bychom se tomu nezasmáli, museli bychom se zbláznit, a bylo jasné, že volba číslo jedna je ta lepší. Zadívala jsem se na nebe a pokrčila rameny. Cítila jsem se trochu sentimentálně, ale podivně smířeně. "Je to zvláštní, že tu jednou nebudeme. Ale... vlastně ten život není tak špatný," uznala jsem a podívala se na něj, aby věděl, že to je díky němu. Ve stejný moment se on podíval na mě a pronesl ta slova. Cože? Cože co? Nějak jsem nedokázala pochopit, co se děje. Jestli se děje to, co jsem si myslela, že se děje. Nechtěla jsem se vyjadřovat k něčemu, co mohlo znamenat cokoliv - možná jsem si to jen špatně vykládala, a přesto... Prostě něco řekni. Život byl moc krátký. "Myslím si, že by to tu osobu pěkně rozhodilo. Ale pak by si uvědomila, jak moc je šťastná," zašeptala jsem.
Jeho další slova mě natolik překvapila, že jsem se musela zasmát. Trochu to odlehčilo tu nejistou atmosféru, která mezi námi panovala. Zavrtěla jsem hlavou a věnovala Aithymu široký úsměv. "Mě, že by někdo chtěl? Mě bys chtěl snad jen t..." Nechala jsem větu vytratit do ztracena a vyvalila na vlka oči, protože znovu - pořád jsem si nebyla stoprocentně jistá, co svými slovy chce říct. Bála jsem se, že jsem právě způsobila trapas století. Přesto jsem se ihned poté opět dokázala ponořit zpátky do té atmosféry. "Začátek," zopakovala jsem, "to se mi líbí."

Červen 2/10 | Aithér

Dělalo mi to radost, ten obdiv, který ke mně Aithér choval za tak jednoduchou věc. Přesto jsem jemně zavrtěla hlavou a bezradně pokrčila rameny. "Děkuju, vážně, ale... Nemusíš mě za to obdivovat. Nedělám to pro obdiv, ani z žádných dalších sobeckých důvodů. Starat se a být milý... to nic nestojí," pousmála jsem se. Více než obdiv mě u srdce zahřála jeho další slova - že to z vlka nikdy nezmizí. Poslední dobou jsem si připadala hodně ztracená, a ta jistota že ta stará Wizku, ta starostlivá a hodná, že tam pořád někde je? To bylo lepší než cokoliv jiného na světě. "Jeden dobrý skutek vede k mnoha dalším." To bylo trochu idealistické, ale věřila jsem tomu. Možná se ne vždy vyplatilo být na ostatní milý, ale ve většině případů, klidně i roky po tom, co jsem někomu popřála dobrý den... možná ta vzpomínka někomu zlepšila den. Možná se rozhodl popřát dobrý den někomu dalšímu. Možná udělal něco většího. Tak či onak, dobro ve světě nemohlo být dokud na sebe nebyli všichni hodní.
Ze zamyšlení mě vytrhla překvapivá informace o Aranel. Páni. Už i Aranel má vlčata. Znovu. Nejspíš ode mne bylo sobecké žárlit, ale byla to má první pudová reakce. Naštěstí jsem na sobě nedala nic znát a jen se vesele zazubila. "Tak to gratuluju! Je z tebe strýček. Cítíš se staře?" Zažertovala jsem a pobaveně do něj drcla bokem.
Brzy jsem však na žertování neměla ani pomyšlení. Bála jsem se jeho reakce na mou novinku, ale jako obvykle předčil Aithér všechna má očekávání. Vzal můj svět do svých tlapek a obrátil ho vzhůru nohama. Mít u sebe někoho... byly dny, kdy mi ta myšlenka přišla vzdálená jako nekonečně mnoho vesmírů. Byly dny, kdy mi přišlo, že je téměř na dosah, ale ne dost. Ale nikdy nebyly dny, kdy by mi přišlo, že by se ta myšlenka mohla stát mou realitou. A přesto. Přesto tu přede mnou vlk seděl a říkal mi přesně to, že tu pro mě někdo je, že někdo, koho ke mně nevážou rodinné vazby, mě má aspoň trochu rád. Nebul. Hlavně nebul, připomněla jsem si a raději odvrátila zrak. Kdybych se na Aithéra dívala ještě vteřinu, určitě by se hráz přetrhla. "Děkuju, Aithy. Ani nevíš co to pro mě znamená. Hodně. Znamená to pro mě fakt moc," špitla jsem.
S povzdychem jsem se nad svou situací zamyslela. Odešla jsem z Borůvky, protože už jsem se tam necítila doma. Přidala jsem se do smečky s Nickolasem, ale domov to nebyl, ačkoliv tam byl brácha. Tak kam? Co dál? Co teď? Pohled mi znovu sklouzl na vlka po mém boku. "Víš... kdyby ses někdy, někde chtěl usadit... vzal bys mě sebou?" Byla to tak tichá otázka, že by to klidně mohl být jen šum větru. Čekala jsem, že přijde strach z odmítnutí, ale uběhla vteřina, dvě... a nic. Protože Aithér by to neudělal. "Klidně i na konec světa bych šla."

Červen 1/10 | Aithér

Zavrtěla jsem hlavou, neb myslet na chyby minulé akorát vedlo k chybám přítomným a stával se z toho nekonečný cyklus, z kterého šlo jen těžko vystoupit. Navíc se nic tak hrozného nestalo - a Aithérovi na ramenou neležela zodpovědnost za druhé. Naoko přísně jsem na něj přimhouřila oči, ale na tváři mi zůstával úsměv. "Tak už se tím netrap. Nikomu nic nedlužíš. Důležité je, že ty jsi v pořádku. A já také, a Nelly je na tom určitě stejně," ujistila jsem ho. Naštěstí vlček myslel pozitivně i bez toho, a měl pravdu. Po Galliree se pohybovalo spoustu individuí, někteří horší než druzí, ale dali se tu najít i vlci s velkým srdcem. Potěšilo mě, že takhle přemýšlí Aithér právě o mně. Tedy, myslela jsem si to o sobě, že mám velké srdce. Má touha pomáhat nevycházela ze sobeckých důvodů, tak to jistě musela být pravda. Ale slyšet to od někoho jiného než od mé vlastní hlavy, to zahřálo u srdce. "Ano, no... to byly časy," uchechtla jsem se. Vlna nostalgie mě rozesmutnila, protože nic z toho už nebyla pravda. "Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy viděla vlče," povzdychla jsem si.
Překvapeně jsem pozdvihla skleslou hlavu, když se mě Aithér dotkl. Bylo to nečekané, ale jakmile mě opustilo prvotní překvapení, vlastně... to bylo pěkné. Vlastně se mi téměř chtělo brečet, protože poslední dobou mi chyběla vlídná slova a něžný dotek. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Tušila jsem, že by si to chudák Aithér vzal osobně a následovalo by uspěchané vysvětlování, a já nechtěla ničit náš moment. Přesto jsem před jeho pohledem uhnula - ne proto, že bych se na něj dívat nechtěla, ale protože mě to intenzivní dívání znervózňovalo. Na tváři se mi rozlil nejistý úsměv, který se zvětšil, když naznačil, že by mě třeba rád viděl častěji. Co se to sakra děje? Napadlo mě. Přišlo mi, že ztrácím kontrolu nad situací, ale zároveň jsem ji nechtěla zpátky. "No... vlastně... To asi nebude potřeba," vyhrkla jsem spěšně, aby se Aithér náhodou nenadchl pro místo v Borůvkové smečce jen kvůli mně. "S mým bratrem, Nickolasem, jsem tak trochu odešla... Vlastně jsem se tak nějak omylem přidala k jiné smečce," přiznala jsem a přitiskla uši k hlavě v očekávání nějaké výbušné reakce. To bylo poprvé, co jsem to někomu řekla nahlas, a z nějakého důvodu jsem očekávala hněv. Možná proto jsem spěšně položila svou tlapku na tu jeho. "Ale! Ale. Bůh ví jak to bude, víš? Všechno je to tak nějak komplikované a... no, nic není napořád, ne?" Uvědomovala jsem si, že z nervozity blábolím, a cítila jsem se za to ještě hloupěji. S povzdechem jsem opět svěsila hlavu a zavrtěla s ní. "Promiň."

Panovala tu podivná energie. Cítila jsem se z vlků nesvá, ale přisuzovala jsem to tomu, že jsem je moc neznala - a byla jsem zvyklejší na komunikaci s něžným pohlavím. Nedokázala jsem předvídat, co od nich čekat, a to mě znervózňovalo. Raději jsem své pocity nechala plavat a soustřědila se na fakta. Střihla jsem ušima, když jsem zaslechla své jméno, a pozornost stočila k tomu šedivému - Thaum. To on ho řekl. Upřela jsem na něj tmavě modré oči a zamyšleně natočila hlavu do strany. Čekala jsem, jestli bude pokračovat, ale do toho skočil Nickolas a domáhal se návštěvy pláže. Na existenci Thauma jsem okamžitě zapomněla a s úsměvem na bratrova slova přikývla. Nedokázala bych ho odmítnout ani kdybych chtěla. "Jasně, že půjdeme."
Waristood nás varoval před blížícím se lovem a poté nám dovolil rozchod. Pokývala jsem hlavou, aby věděl, že lov beru na vědomí. "Křoviny nebudou problém," ujistila jsem ho. Ukázalo se, že magie země byla velmi užitečná. Potom už jsem se na Nickolase téměř přilepila jenom proto, abych mohla ztišit hlas a nenápadně šeptat. "Co si o tomhle místě myslíš?" Položila jsem zásadní otázku aniž bych si uvědomila, že jsem ze sebe nevydala ani hlásku a svá slova nechala jeho myšlenkám.

Jooo, potvrzuju, ať je drama :D

Nickolas se nadchnul pro místo ve smečce. Pousmála jsem se a chystala se mu to odkývat, ale pak mě zaujalo to množné číslo - my. Zmateně jsem zamrkala a otevřela pusu, abych něco řekla, třeba zaprotestovala nebo si alespoň vyžádala čas na rozmyšlenou. Jenže to už mluvil zdejší vůdce, Waristood pokud jsem si dobře pamatovala. Už vidíte ten problém? Sotva jsem si zapamatovala jeho jméno a už... Jsem byla ve smečce. Třešničkou na dortu bylo, když mě představil Thaumovi. Ale víte co? Vlastně mi to nevadilo. Trochu se mě dotkl fakt, že jsem si nezasloužila žádnou vysokou pozici, ale musela jsem uznat, že jsem poslední půl hodinu nic neřekla, takže jak mohl vědět jestli jsem vůbec v něčem přínosná.
Každopádně mě to pobídlo konečně promluvit. "Ne, žádné dotazy," odtušila jsem s pobaveným úsměvem. Celá tahle scénka mi přišla komická. "A děkujeme." Znovu jsem se obrátila na Nickolase, protože nějakým záhadným způsobem nás sem dostal on aniž bychom umřeli.

//Velká houština přes Mahtaje (zmanipulována Nickolasem <3)

Pořádně jsem svému okolí nevěnovala pozornost a nechala Nickolase, aby za mě mluvil. Koneckonců on dokázal mluvit za nás oba dost - vlastně jsem si byla jistá, že kdyby všichni kromě něj oněmněli, stejně by na světě nebylo nikdy ticho. Trochu jsem se nad tou myšlenkou pousmála a láskyplně na bratra upřela modrá očka. Naneštěstí bylo načase vypadnout z vlastní hlavy a soustředit se na realitu, neb jak se ukázalo, skončili jsme na území smečky. Zvláštní, napadlo mě. Gallirea se opravdu každým dnem měnila. Nevybavovala jsem si, že by zrovna v těchto místech nějaká smečka sídlila. Ať už tu byla jakkoliv dlouho, neměla jsem z ní moc dobrý pocit. Její alfa se zdál být až moc hrdý - na druhou stranu jsem si pravděpodobně až moc navykla na Borůvkový les, kde si byli všichni tak trochu rovni. Raději jsem tak zůstala mlčet a pohlédla na Nickolase a čekala, až znovu promluví on.

Únor 3/10 | Aithér

Cítila jsem se pod jeho pohledem trochu nejistě, ale zároveň jsem nechtěla, aby přestal. Bylo to podivné. Když na mě takhle někdo zíral, většinou to znamenalo něco špatného a já měla chuť utéct. Ale Aithér to dělal s jakousi vřelostí, v které jsem se chtěla zachumlat a nikdy neotevřít oči abych spatřila jak zkažený svět vlastně je. Se stejnou pozorností, jakou vlk věnoval zírání, jsem ho poslouchala. Měli jsme to podobně, ačkoliv já po nikom nepátrala - po štěstí, možná. Také neúspěšně. S lítostí v očích jsem se o něj na pár vteřin letmo opřela a znovu se odtáhla. "Třeba si jednou oni najdou tebe. Kdo ví," prohodila jsem. Jeden hledá a hledá a nikdy nenajde, zatímco mu odpovědi celou dobu kloužou mezi prsty.
Aithy cítil potřebu se omluvit, ale já ho rychle zastavila zavrtěním hlavy. "Jsou i horší věci, no ne?" Pousmála jsem se a tím mu odpustila, i když nebylo co odpouštět, alespoň v mých očích. "Vlastně... jsme se pak rozdělily. Už si přesně nepamatuju, proč," povzdychla jsem si. Cítila jsem se trochu provinile, ale tohle bylo na Galliree běžné, ne? Vlci přicházeli a mizeli, občas bez rozloučení, občas jen tak. Nikdo nikdy nezůstal dlouho stát na jednom místě, ani já ne. "Takže si nejsem jistá, jestli rodiče našla. Ale doufám, že ano," pousmála jsem se. Každé vlče si zasloužilo najít a mít svou rodinu, vyrůstat s ní. Kolik vlčat mi pod tlapkou prošlo, když jsem byla pečovatelkou? A ani jedno nebylo mé, napadlo mě. Rychle jsem nad tou myšlenkou zavrtěla hlavou, protože jsem nechtěla ztrácet čas smutněním. Čas byl vzácný - a já ho chtěla s Aithérem využít co nejvíc, co nejlépe to šlo.
Krátce jsem na jeho otázku přikývla, ale bylo to nejisté gesto. "Vrátila jsem se, ano, jen... už jsem si tam nikdy nepřipadala... doma," přiznala jsem a trochu svěsila hlavu. Bylo mi to líto a nechtěla jsem, aby si snad Aithy myslel něco jiného. "Spousta nových tváří a ty staré nikde. Tedy, některé ano, ale... Je to složité," povzdychla jsem si. Pohled mi znovu padl na bílého vlka po mém boku a neodolala jsem úsměvu, který mi i přes všechny ty zamotané pocity na tvář padl bez jakékoliv snahy. "A ty? Zakotvil si někde, nebo se přidáš k Aranel mezi borůvčí?" Zajímalo mě, a možná... možná by pak návrat mezi borůvkové keře byl snažší.

Únor 2/10 | Aithér

Hleděla jsem na třpytící se led a přemítala nad ničím a nad vším. Myšlenky se mi točily jedna kolem druhé, každá o něčem jiném, kdejaká bez nějakého konce. Nechala jsem se tím proudem strhnout a na chvíli přestala vnímat okolí. Už ani zpěv ptáků nedolehl k mým uším. Ale cítila jsem klid v duši, a to bylo hlavní.
Ztracená ve svých vlastních myšlenkách jsem si ani nevšimla, že mám společnost. Kromě dvou flíčků byl vlk ve sněhu naprosto dokonale skrytý, a tak mě trochu polekalo, když promluvil. Trhla jsem hlavou jeho směrem a svět jako by zpomalil. Přišlo mi, že mi trvá věčnost uvědomit si, koho vidím. Vidět starý známý obličej mi pořádně zakroutilo srdíčkem. Bylo to, jako bych se přenesla o několik let zpátky v čase - do časů, kdy existoval Blueberry, Makadi, Naomi, Aranel, Aithér. Kdy v Borůvkovém lese bylo tak málo členů, že se mezi sebou všichni znali. Jak moc jsem se od toho místa za ten čas odcizila, a přesto... jak jsem si tak prohlížela bílého vlka před sebou, připadala jsem si znovu jako doma.
"Aithy," vydechla jsem něžně. Na pozdrav už jsem se nezmohla, ale doufala jsem, že můj úsměv je dostatečně přívětivý. Při jeho příchodu jsem se totiž rozzářila jako sluníčko, za což jsem se cítila trochu jako blázen, ale nedokázala jsem to zastavit. Proplouvalo mnou tolik emocí, že to bylo nemožné. "Ty, a rušit mě? Víš, jak ráda vidím já tebe?" Zavrtěla jsem hlavou. Bez váhání jsem poklepala tlapkou na místečko po mém boku, na které Aithér ukazoval. "Nemůžeš. Musíš," uchechtla jsem se, "sedni a vyprávěj. Kde jsi byl? Co jsi prováděl? Chci vědět všechno." Protože Aithér mi připomínal domov, a domov mi chyběl.

Použij 3x za měsíc jednu ze svých magií k přežití (1/3)

V tom měl Nickolas naprostou pravdu. A vypadalo to, že bude hůř. Nebe postupně tmavlo, ačkoliv teprve začínal nový den, a z oblohy se snášely velké vločky. Postupně jich bylo víc a víc, ale v houštině jsme byli jakž takž chráněni. Přesto se mi tu nelíbilo. Bylo to tu všelijak prorostlé a sotva dost místa pro nás dva. Pokud jsem si měla vybrat mezi nepohodlným cestováním a odchodem od brášky, vždy bych si vybrala vlastní nepohodlí. "Tak půjdeme," rozhodla jsem.
Překvapeně jsem zamrkala a rázně zavrtěla hlavou, i když jsem se tomu musela smát. "Nemusíš se za mě přimlouvat." Vlastně jsem byla ráda, že se Životem nemám žádný hlubší vztah. Nechtěla jsem tam nahoře v kopcích uvíznout navěky. Ale to ani tady. Postupně jsem se zimou začala klepat a zuby mi o sebe cvakaly o sto šest. "K-krásně jsi se o něj staral, Nicku. Děkuji," vydechla jsem a náramek si od něj převzala. Navlékla jsem si ho na zadní tlapku, tak, jak jsem byla zvyklá. Ale ten pocit byl... nezvyklý. Už jsem si dávno odvykla. Naneštěstí jsem měla jiné věci k řešení, třeba snahu neumrznout.
Z kožichu mi vyletěla elektrická jiskra, která nešikovně dopadla vedle shluku větviček. Zavrtěla jsem podrážděně hlavou a s trochu větším soustředěním vytvořila druhou jiskru, která větvičky zažehla. Bylo načase. Zuby mi o sebe cvakaly a neváhala jsem ani vteřinu - přiblížila jsem se k ohni tak blízko jak to jen šlo. "Pojď, ohřej se taky," pobídla jsem Nickolase. Koneckonců jsme byli sourozenci se stejnou srstí a musel také mrznout. Hlava mi mezitím jela na plné obrátky. Nemohli jsme přežít jako dva potulní mezi keři.
Nezbývalo než jít a doufat. Čapla jsem jednu hořící větvičku do zubů - za tu stranu, která nehořela, samozřejmě - a rozhodla se vést směr tam, kde jsem tušila, že bude les. Tam jsme měli větší šanci než kdekoliv jinde. "Jdeme. Drž se u mě, ano?" Zahuhlala jsem a věnovala Nickovi rázný pohled, aby bylo jasno, že nežertuji. Ještě bych ho někde v té vánici ztratila, a co pak?

//Buk Bukvice přes Mahtajé

Únor 1/10 | Aithér

Sněhová bouře konečně ustala a počasí se trochu umoudřilo - což znamenalo, že jezera roztála natolik, aby se z nich dalo napít. Bylo to úlevné, neb už mě nebavilo polykat studený sníh. Dehydratace by však byla ještě horší, a tak jsem pár dní přežívala s tím lepším zlem. Ale teď... se zatajeným dechem jsem kráčela po břehu jezera a s úsměvem hleděla na led, který se ve světle dne třpytil jako v pohádce. Měla jsem pravdu, u břehu led povolil a odhalil vodu pod ním. Trochu jsem ji ohřála, aby se dala lépe pít, a po dlouhém čekání jsem tak uhasila neutichající žízeň.
Tím byl můj plán dokonán a mohla jsem odejít, ale samozřejmě, že jsem to neudělala. Milovala jsem vodu v každé její formě, i v té ledové. Nedokázala jsem odolat chvilkovému tichému posezení, kdy jsem se mohla utápět ve vlastních myšlenkách. Roztřídit je, některé vyházet a jiné přehodnotit. Bylo to jako restart hlavy - lépe se mi po tom dýchalo a dokázala jsem svět vidět v lepších barvách.

Loterie 23 (1/5)

Leden 6 /10 - Morgoth

Naklonila jsem hlavu do strany a přemítala, jestli tu otázku Morgoth myslí vážně. Ale musela jsem uznat, že když vás jižanský kožich nechránil před zimou, muselo být těžké představit si to nesnesitelné pouštní horko. "Tady? Občas. Na poušti? Pořád," vysvětlila jsem mu. Navíc, kdo stál o zrnka písku zaseknutá mezi prsty? A všude možně kde zrnka písku prostě nemají co dělat. Neplánovala jsem se k Morgothovi do smečky přidat, ale mohla jsem zachránit nějaké nevědoucí zbloudilé duše. Naštěstí jsem nebyla jediná, kdo se snažil vlkovi smečku v poušti vymluvit. "Nic proti tvému nápadu, samozřejmě. Určitě by se ti tam žilo dobře, jen by k vám moc návštěv nezavítalo," uvedla jsem to na pravou míru.
Trochu mi ta jeho negativita vadila, ale na druhou stranu jsem mu musela závidět očividně šťastný život, když ho dokázaly rozhodit takové malichernosti. "To nemůže," odsouhlasila jsem to. "Můžeš se uklidňovat tím, že jsi alespoň nezažil zimu, kdy tu nebylo co žrát." A pak jsem několik dlouhých let při příchodu zimy stresovala.