Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Velká houština

Došli jsme víc na jih, do lesa, ve kterém jsme nebyli sami. To nebylo nic neobvyklého. Na Galliree se nacházelo tolik vlků, že bych to snad nikdy nedokázala spočítat. Tolik čísel jsem pravděpodobně ani neznala. Každopádně tady bylo něco jinak. I Aithér to poznal, neb se vrhnul kupředu a nechal mne čekat. Poplašeně jsem zavrtěla hlavou, ale marně. Co když se mu něco stane? Nedokázala jsem se jen tak dívat. Pomalými kroky jsem ho následovala a proplétala se mezi stromy, kde jsem zůstávala schovaná. Bavil se s vlkem, který vypadal tak staře jako samotný svět. Se zatajeným dechem jsem čekala na útok, na náznak násilí, na cokoliv. Ale ne. V jeden moment se staroušek odvalil a Aithér zůstal sám. A vrátil se ke mně. Vrátil se.
S úlevou jsem vydechla a přikývla. "Co po tobě chtěl? Bavili jste se dlouho," zeptala jsem se zvědavě. To nebyl vlk jako každý jiný.
Aithér se chtěl podívat do Bukového lesa. Trochu jsem znervózněla. Nechtěla jsem, aby potkal Waristooda - vážně jsem z toho vlka neměla dobrý pocit. Ale brášku jsem mu představit chtěla. A tak jsem na to kývla. "Je to jen kousek odsud. Tak pojďme," pousmála jsem se a vedla ho dál.

//Mahtaje jih

//Medvědí jezírka

Ukázalo se, že Aithy o naší schopnosti nevěděl. To já také ne, a jak dlouho. Možná se někdy mezi tehdy a teď něco změnilo, a proto to najednou bylo možné. Byla jsem si totiž celkem jistá, že tehdy jsem pod vodou rozhodně dýchat nemohla. Ale teď to bylo stejně přirozené jako to bylo pro ryby. "No, raději se nepotápěj. Ale když to zkusíš jen na vteřinu s čenichem ve vodě, v nejhorším případě se na chvíli zakuckáš," uchechtla jsem se. Rozhodně jsem nechtěla, aby kvůli mne přišel k úrazu, ale byla to úžasná schopnost a pokud ji měl každý... magie vody nabrala úplně nový směr. Pokrčila jsem rameny a zavrtěla nad tím hlavou. "Bůh ví, co by se stalo. Třeba by tě s tou lodí přejel," podotkla jsem a zatvářila se vystrašeně nad představou, že by mi Aithéra ten dědek převálcoval s tou polorozpadlou lodí.
Na oplátku jeho gest jsem se k němu přitulila a spokojeně se usmála. Tohle. Nic víc jsem nepotřebovala, jen tohle, čas trávený po boku Aithyho bez jediné starosti. Prostřední sourozence? Páni. V Borůvkovém lese jsem chyběla vážně dlouho. Zavrtěla jsem hlavou. "To neznám! Jsou tak úžasní jako ty?" Zazubila jsem se. Ten kompliment vůbec nebyl nenápadný, ale bylo mi to jedno.

//Sekvojový les

Září 2/10 - Lorna

Užívala jsem si klidu a z velké části nevnímala co se děje kolem mě. To se změnilo, jak to tak na Galliree bývá, hodně rychle. Najednou se ozvalo zběsilé šplouchání vody a já spěšně otevřela oči, abych se ujistila, že po mně nejde naštvaná máma kačena nebo něco horšího. Na jednu stranu to bylo lepší, na druhou stranu horší. Zaraženě jsem pár vteřin pozorovala, jak se jakési vlče pokouší vytáhnout z vody rybu, která ale měla jasnou převahu. Přesto se jí malý bojovník odmítal pustit. S rychlým zavrtěním hlavy jsem se vrátila zpět do reality a postavila se na nohy. Z ryby se pomalu vytrácela voda a ona postupně sesychala, až sebou přestala mlátit a téměř celá vyschla. Vlny pak vlčeti pomohly se dostat na břeh. Já ale nechtěla, aby si myslelo, že mu někdo pomohl. Tušila jsem, že v jeho světě by to bylo špatně.
"Páni, to je ale velká ryba. Tu jsi ulovila sama?" Přišla jsem blíž a poznala, že se jedná o mladou vlčici. "To musela být fuška. Gratuluju," pochválila jsem ji, přestože jsem měla podezření, že bez mé pomoci by byla kaput ona a ryba si dál vesele plavala.

//Borůvkový les

S nastraženými oušky, aby mi neuniklo žádné jeho slovo, jsem ho poslouchala. Ukázalo se, že jsem udělala dobře, že jsem od bláznivého mořeplavce utekla. Trochu jsem se divila, že se Aithérovi na moři dělalo špatně - koneckonců jeho očka nesla barvu oceánu stejně jako ta má. Ale já se na rozdíl od něj nikdy neplavila na lodi, a tušila jsem, že to bude o dost jiné než... no, než plavat. Každopádně, přestože Aithy kráčel po mém boku a byl z masa a kostí, tělem mi projel chladivý strach. Strach o něj, strach o to, co by bylo bez něj, strach o mě bez něj. Uklidni se, Wizku. Vždyť je tady. Přímo tady. Srdce se mi opět zpomalilo, ale nedokázala jsem ten pocit tak docela setřást.
Zavrtěla jsem nad jeho historkou hlavou. "To je... šílený, Aithy. Jsem ráda, že jsi to přežil," přiznala jsem naprosto vážně a nepochybovala ani na minutu o žádné části jeho příběhu. "Kdybych byla tebou, asi bych z té lodi vyskočila," uchechtla jsem se, "nedávno jsem totiž zjistila, že... no, že umíme dýchat pod vodou. Já. Možná ty? Tedy, myslím si, že je to spojené s naší vrozenou magií. Ale nemohla jsem se splést. Byla jsem tak dlouho pod vodou, až jsem se musela nadechnout. Bylo to jako dýchat vzduch." Vzpomínala jsem na Agape a náš výlet na ostrov.
Zamrzelo mě, že Aithérovi představy o jeho rodině se ne zcela naplnily. Spěšně jsem zavrtěla hlavou, protože jsem nechtěla, aby si to bral za vinu. "Ty za to nemůžeš, blázínku. Vlčata... často fungují úplně jinak, než bychom čekali. Určitě si k tobě časem najdou cestu, až dospějou a pochopí, jak je rodina důležitá," pokusila jsem se ho ukonejšit.
Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a rozesmála se. "Beztak na tebe nějaká nemoc skočila od toho blázna na moři!" Alespoň, že to nebyly blechy.

//Velká houština

Září 1/10 - Lorna

Cesty a tlapky mě opět zavedly k jezeru. Nebránila jsem se tomu. Koneckonců voda byla nedílnou součástí mně. Nad hladinou se vznášela mlha a už jsem začínala pociťovat lehký chlad, který vládl nad krajinou. Tím jsem ze svého pomyslného listu škrtla plavání. Přesto jsem se u vody rozhodla zůstat. Došla jsem na samotný kraj břehu, tam, kam by voda dosáhla jen kdyby zafoukalo a vytvořily se vlny. Ulehla jsem do trávy, která byla všelijak ušlapaná od jiných vlků, zvěře a již zmíněné vody. Cítila jsem, jak mi vlhkost zmáčela břicho, ale nevadilo mi to. Ještě nebyly takové mrazy, aby to bylo riskantní - spíš jen nepříjemné dokud jsem si na chladivou podložku nezvykla. Spokojeně jsem zavřela oči, ale hlavu nechala zvednutou. Nechtěla jsem usnout, jen si na chvilku odpočinout.

Přikývla jsem. Znělo to jednoduše v teorii, ale tušila jsem, že praxe bude složitější. Avšak přestože jsem měla trochu strach, neměla jsem ani na chvíli pochybení o tom, že spolu to zvládneme. Tohle je napořád, i kdybych se měla jít na kolenou plazit před Smrtí, zapřísáhla jsem se. Aithér a já proti celému světu, nebo... světem pro toho druhého? Jemně jsem se nad tou myšlenkou pousmála a místo odpovědi Aithérovi vděčně olízla čenich. To gesto mi přišlo přirozenější a přirozenější.
Překvapeně jsem zamrkala a brada mi nevědomky spadla. Tak jemu se stalo to stejné? Zmateně jsem zavrtěla hlavou a nevěřícně se té situaci zasmála. "Počkat, počkat. Ty jsi ho taky potkal? Copak měl víc lodí, které potřeboval opravit?" Neubránila jsem se dalšímu uchechtnutí a zvědavě jsem střihla oušky. Z Aithérova postoje a jeho slov jsem odhadla, že celá ta šaškárna s bláznivým mořeplavcem se mu moc nelíbila. "Co se stalo, když jsi mu pomohl?" Vyzvídala jsem bez ostychu.
Aithér se rozhodl naše vyprávění vzít na výlet. Nevadilo mi to. Vůně borůvčí byla vítaná, ale vzhledem k okolnostem mě i trochu dusila. Nebo to možná to bylo tou nejistotou - ale ve finále to vyšlo nastejno. Prostě jsem potřebovala trochu čerstvého vzduchu. A tak jsem se s ním vydala do mlhy. "Zvláštní?" Zopakovala jsem tónem, který ho pobízel k vysvětlení.

//Medvědí jezírka

S hlubokým porozumněním jsem se usmála a přikývla. I já všechno moc komplikovala, ale... s Aithérem bylo jednoduché neztrácet hlavu. Nevím, čím to bylo, ale v jeho přítomnosti jsem cítila klid. Jako by se mi nemohlo nic stát a všechno bylo v pořádku. "Neboj se, Aithy. Mám to úplně stejně," uchechtla jsem se, "musíme jeden druhého hlídat aby si život moc nekomplikoval." Přitulila jsem se k němu a zůstala o něj opřená. Les zahalila mlha, která jako by s sebou nesla i zbytek podzimu. Od hladomoru jsem měla ze zimy strach. I teď jsem ho cítila, ale byl tak nepatrný, že jsem na něj ihned zase zapomněla. Začínala jsem mít podezření, že Aithér je jako droga. A ani v nejmenším mi to nevadilo.
Nad jeho otázkou jsem se zamyslela a nakonec pokrčila rameny. "Vlastně... se toho moc nestalo. Většinu času jsem se prostě toulala, trávila čas s bráškou. Ale jo, v jednu chvíli po mně nějaký blázen u moře chtěl postavit cosi dřevěného, loď. Byl trochu, no, senilní. Raději jsem pak utekla," provinile jsem se pousmála a pokrčila rameny. Na otázku ohledně hladu jsem jen zavrtěla hlavou. Nepotřebovala jsem toho sníst moc abych byla sytá, a nebylo to tak dlouho od té doby, co jsem jedla naposledy. "Spíš mi řekni, jací jsou tví noví sourozenci," pobídla jsem ho s neskrývaným nadšením. Vlčata!

Líbilo se mi, jak pozorně mě Aithér poslouchal. Zajímalo mne, jak jsem mohla být kdysi tak slepá, že jsem jeho lásku ke mně necítila a neviděla dřív. Život, osud, smrt - cokoliv, co nás ovládalo... zvláštně si to s námi a našimi životy hrálo. Ale byla jsem ráda, že to skončilo tak, jak to skončilo. Aneb nejlépe, jak mohlo.
Přikývla jsem. Pro mě bylo i složité rozeznat, co jsou závazky a co touhy. Všechno to tak trochu splývalo do sebe a rozhodování bylo o to složitější. Zatajila jsem dech a na oplátku pozorně poslouchala jeho. Málem jsem se znovu rozbrečela - ta jeho ochota vzdát se Borůvkového lesa jen kvůli mně... "Nemusíš kvůli mne odcházet z domova a od rodiny, Aithy," usmála jsem se, "možná... se nemusím rozhodnout teď. Možná tu prostě mohu zůstat s tebou a užívat si tvou přítomnost. Až se přijde někdo ptát, teprve pak se rozhodnu," navrhla jsem. Bylo to nejlepší řešení pro nás oba. Já si nemusela lámat hlavu s rozhodováním a být z toho akorát tak nervózní a on se nemusel bát, že ho donutím odejít.

Navždy. To slovo nad námi viselo a hrozilo, že nás bude dusit a tlačit. Se zatajeným dechem jsem na to čekala, ale... nic takového se nestalo. Naopak. Cítila jsem se lehčí, šťastnější a v klidu. Na ten pocit jsem si rychle zvykla - a přestože část mě neustále čekala na nějaký háček, na zlomené srdce či špatné zprávy, neovládala mě. Byla jsem v naprosté kontrole a po dlouhé době jsem stála tlapkami pevně na zemi. A středem všeho byl Aithér. Můj Aithér. Srdce mi nad tou myšlenkou poskočilo radostí.
Měl mě rád. Už je asi zbytečné neustále říkat, jaký problém jsem měla tomu všemu uvěřit. Důležité je, že jsem se toho nezalekla a rozhodla se svým strachům čelit. Já proti celému světu. Ne, vlastně ne. Byla jsem to já proti mně a byla jsem odhodlaná ten boj vyhrát. "To jsou ta nejkrásnější slova v celičkém vesmíru," vydechla jsem s nezatajovaným nadšením.
Krása okamžitku trochu - ale ne zcela - pominula další Aithérovou otázkou. Srdce se mi propadlo na zem a pak se zase rychle zvedlo, protože ačkoliv jsem neměla žádnou jednoduchou odpověď, věděla jsem jistě, že od Aithéra odejít nechci. Donutila jsem se zůstat nehnutě, abych se mu nervózně nevrhla kolem krku a nezačala ho prosit, aby neodcházel. Nic takového určitě neměl v plánu, ale víme, jak to mám. "No... já nevím," uchechtla jsem se. Nevědět... na tom nebylo nic tak špatného, jak jsem si myslela. "Chtěla bych zůstat s tebou. Když jsem vešla do lesa... páni, ta nostalgie mě málem dostala do kolen. Ale - no, slíbila jsem svému bratrovi a jakémusi ňoumovi Waristoodovi," zakroutila jsem očima a pousmála se, "že budu žít v jeho smečce. A tady, v Borůvkovém lese... nevím, jestli tu jsem po tolikáté vítána," přiznala jsem, a tím byly všechny mé karty vyloženy a bylo na Aithérovi, jak si s nimi poradí.

Ani za tisíc let bych nedokázala pořádně popsat, jak jsem se v ten moment cítila. Šťastná, dojatá, nejistá ale jistá, živá,... těch slov bylo nespočet a stejně mi žádné z nich nepřišlo dostatečně trefné. Cítila jsem se milovaně a zamilovaně. Všechno to je tak nové, napadlo mne. Většinou jsem z nových věcí měla respekt až strach a špatně mi přirůstaly k srdci. Ale tohle? To bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Užívala jsem si každičkou vteřinu.
Aithy mi olízl tvář a já se na něj s poťouchlým úsměvem zahleděla jako na obrázek. Aniž bych si to uvědomila, začala jsem zvesela houpat ocasem. Jeho slova mě nakonec i rozesmála, ale musela jsem zavrtět hlavou. "Žádný takový! To by pak znělo jako by to bylo něco dočasného... a já po tvém boku chci dýchat navždy," hlesla jsem. Bylo to biologicky nemožné, ale mně přišlo, že před námi byla celá věčnost. Co všechno nás asi čeká? Dobrodružství, klid, možná hádky... rodina? Mnoho lásky. Nemohla jsem se svého nového života dočkat.
Jeho nadšení bylo nakažlivé, ačkoliv já sama už jsem nadšená byla. Zvesela jsem se zasmála a přitiskla mé čelo k tomu jeho. "Mám tě ráda," šeptla jsem. Byla to cizí slova, která jsem za život použila dohromady snad třikrát a dvakrát z toho to bylo dnes, s Aithérem po boku. Začínala jsem si na ně zvykat a vůbec, ale vůbec mi to nevadilo.

Nevěřila jsem mu. Věřila jsem mu? Byla jsem ze svých vlastních pocitů zmatená. Možná, ale jen možná... že jsem jeho slovům nakonec uvěřila. Že jsem věřila, že ho dělám šťastnou, ačkoliv jsem netušila, co na mně vidí. Možná tohle je první krok k tomu, abych uvěřila i tomu zbytku. Po dlouhé době jsem pocítila emoci, která mě téměř znovu rozbrečela. Naděje. Schovala jsem si obličej do jeho srsti a skryla tak i úsměv, který jsem sebevíc nedokázala zastavit. Nic jsem neříkala - nebylo potřeba. Oba jsme si ujasnili, kde je náš zdroj štěstí.
Přikývla jsem. Osobně jsem měla za to, že bych si tohohle všeho vážila i před několika lety - ale kdo ví, co se Osudu honilo hlavou a proč spřádal příběhy tak, jak je spřádal. Možná jsem se nejdřív měla něco naučit a ačkoliv jsem nevěděla co by to mělo být, věřila jsem, že jsem o mnoho moudřejší než dřív. A že vím, že tohle je ten život, po kterém opravdu toužím. Doma, s Aithérem, v bezpečí. "Často... často jsem osudu vyčítala, jaké cesty si pro mě připravil. Ale jestli všechny nakonec vedly k tobě, dlužím mu velkou omluvu," usmála jsem se a vděčně Aithymu olízla bradu. Bylo to moc? Přišlo mi, že své tělo vůbec neovládám. Prostě mi to gesto přišlo přirozené, stejně jako dýchání.
Ne, to gesto nebylo moc. Protože v dalších několika minutách jsem pocítila jeho jazyk na mé tváři a bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy v životě cítila. Srdce se mi rozbušilo tak moc, že jsem se obávala, abych se tu z toho nezhroutila. Ale ne. Sice mi přišlo, že se vznáším, ale tlapkama jsem stála pevně na zemi. Bylo to skutečné. Zavřela jsem oči a tajně doufala, že ten pocit nikdy nezmizí. "Za to se neděkuje," vydechla jsem, protože mě nenapadlo nic lepšího. V hlavě jsem měla vymeteno.
Cítila jsem, jak se mi nervozitou klepou tlapky. Ze zkušenosti jsem věděla, že Aithy to nepozná - ale já z toho znervózněla ještě víc. Bála jsem se, co řekne. Bála jsem se odmítnutí, ačkoliv nic nenasvědčovalo tomu, že by mě odmítnout měl. Bála jsem se, že se těm slovům znovu vyhne a já budu dál žít v nejistotě. V uších mi z toho všeho pískalo a svět se kolem mě točil, všechno se zdálo moc zářivé, moc hlasité, moc, moc. Celý můj život jsem měla pocit, že svět kolem mě plyne moc rychle a já ho nestíhám. Partneři.
Svět zpomalil. Pískání utichlo. Střihla jsem ušima, když ke mě dolehlo klepání datla a štěbetání vrabců na větvích. Vnímala jsem, jak v koruně stromů nad námi veverka loupe ořechy. Srst mi pročechrával vánek a já necítila žádnou úzkost, žádné pochyby. Byla jsem tady, v tento moment, všechno jsem stíhala a měla jsem na všechno ještě dost času. Dílky zapadly do sebe. "Mám tě ráda," potvrdila jsem jeho otázku. Překvapilo mě, jak pevně můj hlas zní. "Já... jo. Ano. Ano, můžeme být partneři. Chci abychom byli partneři," vydechla jsem a po tváři se mi opět začaly koulet slzy. Ale byly to slzy štěstí, ty byly dovolené!
Mohl by tohle opravdu být můj život? Domov. Rodina?

Netušila jsem, jestli mu něco takového mohu naslibovat. Měla jsem sklony k pesimismu a ke strachu z úplně banálních věcí, nebo z věcí, které byly čistě hypotetické až nemožné. Byla jsem skrz naskrz poničená a cítila jsem se zvláštně nečistě. Ale nezačala jsem se za to omlouvat. Pochopila jsem, že Aithér mě začal mít rád přesně takovou, jaká jsem - i se vším tím špatným. A možná, možná to byl ten správný krok k tomu, abych zase začala mít radost ze sebe i ze života. A že už bylo načase. Utřela jsem si slzy do tlapky a přikývla. "Tak dobře. Slibuju, že už to bude jenom štěstím," přitakala jsem, "ale ty nic slibovat nemusíš, Aithy. Ty jsi ten zdroj toho štěstí," šeptla jsem.
Nad jeho polemizující otázkou jsem se zamyslela. Pravděpodobně byla řečnická stejně jako ta moje, ale stejně jako on odpověděl na tu mou, já chtěla odpovědět na tu jeho. Proč se naše cesty neustále míjely a spojily se zrovna teď? Bloudila jsem celý život a po svém boku vždycky potřebovala někoho, kdo by mě podržel. A Aithér... ten přišel v moment, kdy už jsem opravdu nemohla najít cestu zpět, a ukázal mi kudy jít. Jemně jsem pokrčila rameny a pousmála se. "Možná... se některé věci prostě měly stát. Máme to všechno v osudu předepsané," usoudila jsem a stydlivě se zahleděla na zem. Nechtěla jsem tolik zabředávat do filozofie života.
Srdce mi poskočilo, když přísahal, že mě nikdy neopustí. Věřila jsem mu? Ne. Ne, nemohla jsem říct, že bych tomu věřila. Ale cítila jsem, jak se ve mně cosi hnulo - a možná, pokud mi to řekne ještě tisíckrát, tomu jednou i uvěřím. "Já tebe také ne," přísahala jsem, a myslela jsem to smrtelně vážně.
Sice jsem Aithéra nazvala únoscem, ale tajně jsem si myslela, že je to ve skutečnosti princ. Princ, který po sto letech osvobodil princeznu ze zakletí. Zakletí plné smůly, smutku a nenávisti. Teď byla princezna veselá, měla v životě štěstí a ráda žila. "Aithy..." Začala jsem, ale bylo těžké vyjádřit své emoce. "My dva... copak jsme?" Už jsem měla dost té nejistoty.

Aithér měl jistě v úmyslu mě rozesmát - a z části se mu to i povedlo. Začala jsem se smát, ale postupně se můj smích změnil v tiché vzlykání. Byl to zvláštní pocit, být chtěná. A ještě zvláštnější bylo vědět, že mě má někdo rád. Těžko se tomu věřilo. Možná právě ta nikdy nekončící nejistota mohla za slzy, které by jindy do téhle situace vůbec nezapadaly. A také na rozdíl od vlka přede mnou jsem já přecitlivělá byla. Na takovou nálož emocí jsem prostě nebyla připravená. "Omlouvám se," uchechtla jsem se, když jsem se znovu dokázala pořádně nadechnout. Jemně jsem pokrčila rameny a věnovala Aithymu úsměv, aby věděl, že se vlastně nic neděje. Rozhodně ne kvůli němu. "Já jen... jsem vážně ráda, že tě vidím, Aithy. A... rozhodně si ráda na ty lichotky zvyknu," vydechla jsem.
Nastražila jsem uši a poslouchala, co Aithér vymyslí. Byla to spíše řečnická otázka, a tak jsem nečekala, že vážně začne odpovídat. Já na ni odpověď najít nedokázala. Ale on? On to zvládl. A byla to ta perfektní odpověď na tu nejméně dokonalou otázku. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, ne. Já tu pro tebe přeci taky nebyla," přiznala jsem. V jednom však měl pravdu. Teď jsme tu stáli oba a byli jsme tu pro sebe víc než kdy dřív. Pokud mu to dovolím? "Tobě vždycky. Ale... nebudu ti mít za zlé, pokud budeš chtít raději odejít... jinam." K někomu lepšímu, chtěla jsem říct. Ale nechtěla jsem, aby to udělal, a tak jsem to na plnou pusu neříkala.
Dosáhla jsem toho, čeho jsem chtěla. Spokojeně jsem se k Aithymu přitiskla a zabořila mu obličej do srsti na krku, kde jsem se mohla schovat před celičkým světem. "A princezna zase nechce prince," přiznala jsem. "Asi má ráda risk."

To jeho nadšení z mé přítomnosti a neustálé pokašlávání bylo roztomilé. Nemohla jsem se přestat tupě usmívat, ačkoliv jsem měla pocit, že mi úsměvy vůbec nesluší. Ale s Aithérem to prostě jinak nešlo. Jeho aura mě celá obklopila a já si připadala jako na obláčku, lapená ve štěstí a radosti. Ani jsem si to neuvědomila a ocásek se mi také začal pohupovat. "Nelichoť mi, nevím co na to říct!" Uchechtla jsem se. Vlastně mi ale lichotky vůbec nevadily, ba naopak. Kdybych je mohla slýchat pořád, tak buď. Tajně jsem doufala, že jednoho dne jim i uvěřím, pokud je Aithér bude říkat dost často. Ale proč by mi je měl říkat? Nebyla jsem si jistá, jak to mezi námi vlastně je. Všechno to bylo tak zvláštně zamotané a ani jeden z nás nic neřekl naplno, jasně, bez oklik.
Tiše jsem zalapala po dechu když jen zůstal zírat a už už jsem se ho chtěla ptát, jestli jsem řekla něco špatně. Naštěstí to vypadalo, že jsem ho potěšila a nezpůsobila mu aneurysma. To je dobře. Oddychla jsem si. Měla jsem tendenci bát se, že moji nejbližší zemřou nějakou tragickou smrtí. Nebyla jsem si jistá, ale řekla bych, že aneurysma bylo dost tragické. Přivřela jsem oči, když se jeho čenich dotkl mé tváře, a zatajil se mi dech. Tiše jsem se mu zasmála za ten kašel, který tak násilně narušil náš moment. A nebo vlastně ne. Byl toho momentu součástí a bylo to nádherné. "To mně taky," pousmála jsem se a rozhlédla se kolem, "tak trochu nechápu proč jsem odtud vlastně odešla. A od tebe," povzdychla jsem si sklesle. Kupodivu mi ani tak nešlo o Borůvkový les jako právě o vlka přede mnou. Trochu jsem se k němu naklonila, jako by nás pojily magnety a zůstat moc dlouho dál od sebe bylo nesmírně náročné. A taky, že tak trochu bylo.
Přikývla jsem, abych znovu potvrdila fakt, že jsem se do Borůvkového lesa vrátila kvůli Aithymu. Byl tak šťastný, že se mi odsud nechtělo nikdy odcházet, ačkoliv jsem si nebyla jistá, zda jsem tu vítána. Ale nekazila jsem moment ptaním se na detaily. "Takže... jsem tvůj rukojmí?" Uchechtla jsem se. "To je snad poprvé, co mi nevadí být někde lapena. Možná by mě měl vysvobodit nějaký princ," pronesla jsem, a tak trochu tím Aithéra škádlila, neb on v tomhle scénáři byl ten únosce a ne ten statečný princ, co zachrání princeznu. Ale dělala jsem si srandu, samozřejmě.

Bylo zvláštní znovu stát mezi borůvčím a stromy, které mě doprovázely tolik let. Chvíli jsem si ani nedokázala vzpomenout na důvod svého odchodu, ale rámus, který se rozléhal lesem, mi to připomněl. Smečka rostla a mně přišlo, že už v ní své právoplatné místo nemám. Nebo to byla jen bláhová touha po změně? Přišlo mi, že ztracená mezi fialovými keři jsem se cítila nejlépe za posledních několik měsíců. Byl to zvláštní pocit. Jako bych se vrátila domů, ale nebyl to můj domov. Doufala jsem, že mě tu brzy někdo najde. A ani jsem nemusela dlouho čekat.
Vida, přálo mi štěstí. Bylo to tak nečekané, že ačkoliv jsem si příchod Aithéra tolik přála, chvíli jsem na něj jen hleděla s otevřenou pusou. Jakmile jsem si to uvědomila, rychle jsem ji zase zaklapla a nervózně si odkašlala. Málem jsem se z toho objetí odtáhla jak jsem byla roztěkaná, ale nakonec jsem doslova roztála a přitulila se k němu nazpět. Nechtěla jsem, aby se kdykoliv znovu odtáhl, ale bylo to nevyhnutelné. "Aithy! Jsi nemocný?" Napadlo mne okamžitě a starostlivě jsem si ho prohlížela, jestli mu třeba neroste pátá tlapka nebo tak něco. Naštěstí mi to rychle vysvětlil. "To mě mrzí. Snad se ti brzy udělá líp," povzdychla jsem, neb jsem tak moc toužila mu pomoct, ale neměla jsem k tomu potřebné znalosti a dovednosti.
Když už jsme se pozdravili, začala jsem si připadat trochu mimo. Přišlo mi, že bych měla udat důvod své návštěvy, ale nebyl snad jasný? A byl to dostatečný důvod? Nervózně jsem přešlápla a trochu se na Aithéra usmála. "Já... přišla jsem za tebou," špitla jsem, "to je celé. Proto jsem tady. Abych... mohla být s tebou."