Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lucy byla od pohledu stejně utahaná jako já. Její pohled byl smutný a unavený. Možná, že její energii nakonec dorazil ten emocionální záchvat, kterého jsem byl svědkem. Přesně z tohohle důvodu jsem zastával názor, že vlčice se mají ochraňovat a že nemají mit nic společného s bojem nebo velkým rozhodováním. Byly na to moc emotické. Nechaly se snadno strhnout náladou nebo myšlenkou z minulosti. Nebral jsem to jako zlého, nemohly s tím nic dělat, takové už prostě byly. Naštěstí se poměrně rychle uklidnila. Nebral jsem si za to žádné zásluhy, protože ukočírovat vlastní proud pláče musela hlavně ona sama. Mírně jsem se na ni usmál. Chtěl jsem ji povzbudit v tom, aby byla silná.
Lucy se neodtáhla a mě vynechalo srdce jeden úder, protože tohle bylo znamení. Netušil jsem, jestli to bylo znamení něčeho většího, ale evidentně to bylo znamení něčeho. Nebyl jsem schopen odhadnout čeho a ani jsem se o to nepokoušel, ale když si dala hlavu na zem a zavřela oči, přejel mě pocit úlevy, ale i paniky. Bál jsem se, že jsem se blbě zamiloval do první vlčice, která ke mně byla slušná a měla kvality, které jsem od partnerky chtěl. A navíc byla zadaná... byl jsem ohledně věcí lásky celkem bezprizorní, ale nebyl jsem úplnej idiot. Bylo mi jasné, že ona má toho svého Etneyho možná ještě trochu ráda... Ale já úplně nechtěl čekat na to, než si to společně vyřeší. Sledoval jsem jí, jak usnula. Tiše oddechovala a já ji nechtěl vzbudit, takž jsem si prostě jenom lehnul vedle ní. Nechal jsem jí prostor, ale ta malá mezera mezi námi se zdála jako velká propast, kterou nikdy nepřekonám. Usnul jsem.
Vzbudila mě Lucy. Ve spánku sebou škubala, jako na pevninu vytažená ryba. Muselo se jí něco zdát a nebylo to příjemné. Posadil jsem se a chvilku zvažoval, jestli ji probudit nebo ne, ale ona se po chvilce uklidnila. Zvedl jsem se a protáhl se, abych si pak zase hezky lehnul tam, kde jsem ležel. "Dobrý... Jak si se vyspala Polničko?" prohodil jsem s úsměvem. Ani nevím, jak mě tahle přezdívka napadla, ale asi za to mohlo to, že měla ráda zelenou barvu a mě napadl polníček, jako první zelená věc. Mohl jsem samozřejmě zvolit jiné, ale kopřiva mi nepřišla tak... roztomilá. "Jistě, můžeme se po něčem podívat," pronesl jsem s úsměvem, když si prokřupávala záda.
Začal jsem se taky zvedat a oprašovat si kožich, když najednou vypálila otázku. "Jistě že bych chtěl někdy vlčata... Ale to bych musel mít nejdřív takovou, která by chtěla mě a potažmo mít se mnou vlčata," řekl jsem upřímě, protože mě tahle otázka zaskočila a tak jsem nestihl vymyslet nic... přijatelnějšího? Tahle odpověď byla prostě surově reálná a celkem jednoduchá. "Mým snem... zajímavá otázka, na to se mě nikdo nezeptal... Asi bych chtěl jednou umřít obklopený přáteli, rodinou a spokojenou smečkou?" zazubil jsem se na ní. "A co ty, co byl tvůj velký sen? Kromě prozkoumávání světa... smečku a vlčata chtěl Etney, ale cos chtěla ty?" zeptal jsem se a usmál se na ni. Nevím proč, ale ten spánek ve mně probudil jistou něhu. Lítal jsem v tom až po uši.

//Rozkvetlé louky

Kráčel jsem s úsměvem za Lucy. Tahle malá potvůrka si mne otočila kolem ocasu a já ani netušil jak se jí to povodelo? Nebyl jsem nezkušený, co se pletek s vlčicemi jednalo. Nikdy jsem s žádnou nebyl v pelechu, ale nějaké to čumáčkování, flirtování, procházky v dešti nebo rande na osamělých místech už proběhlo. Jenomže Lucy působila, že zažila všechno a že by mohla být nejen dobrou přítelkyní, ale i průvodkyní po světě. Mohla by mne naučit jak vést smečku, jak všechny zajistit a jak být dobrou Alfou tak, jak byla ona sama. Samozřejmě bych jí chtěl hezky pěkně po svém boku. Ona by rozhodovala o vlčicích, já o vlcích a všechno by hezky pěkně klapalo.
Jenže byla zadaná.
Jenomže nešťastně podle toho, co sama tvrdila a to mi popravdě dodalo nějakou naději. Momentálně se radovala z moře, slunce a tepla. "Jestli chceš můžeme tam vyrazit hned, jak si trochu odpočineme," pronesl jsem a ocas mi vesele létal za zadkem. Vypadalo to tu celkem pěkně. Vysoké stromy nabízeli poměrně příjemný pohled. Navíc na nich začínalo být viditelné jaro. Cítil jsem tu taky celkem dost zvěře. "Jestli chceš můžeme si odpočinout a pak jít před výletem na jih něco ulovit?" navrhnul jsem, al rozhodnutí nechal na ní.
Pak jsem si sám sednul na zem, protože jsem začínal být unavený. Lov, magie a pochod. Všechno mě to vyčerpávalo a já si prostě potřeboval sednout a nabrat energii. Seděl jsem a poslouchal. Chvilku to vypadalo, že Lucy už neřekne nic, ale pak se rozvyprávěla. A že to byl příběh, který by stálo za to dát do nějakého příběhu, legendy... tragický příběh jedné vášně, lásky, zrady... Jenže já nebyl žádný zpěvák nebo snad bard, takže mi nezůstalo nic jiného než jen sedět, poslouchat a vše si vkládat do vlastní mysli. Lucy mluvila dlouho a pak se rozbrečela. Mluvila o synovi, který od nich odešel, protože měl moc volnosti. O tom, jak čekala na návrat syna, který se nikdy nevrátil. Taky mluvila o tom, jak její velké srdce našlo útěchu v péči o ztracené vlče, ale jak i to bylo nakonec podupáno jejími vlastními potomky. A když se zmínila o tom, že ji Etney nechal být a odešel, když ho nejvíc potřebovala, propukla v otevřený pláč.
Seděl jsem a nechával jí prostor. Ona si otřela slzy a začala se ptát na můj les. Do toho se omlouvala.
Vstal jsem a udělal k ní pár opatrných kroků.
Pak jsem natáhl tlapku a zvednul jí hlavu pod bradou, aby se mi koukala do očí. "Smutek nad ztrátou, není slabost, není to nic za co by ses měla omlouvat nebo stydět. Měla bys ostatní přimět, aby litovali toho, že tě nechali se takhle cítít," řekl jsem jí a sledoval její pohled. Sám jsem se topil v jejích zelených očích. Pak jsem tlapkou lehce přejel po její tváři a otřel poslední slzu, která se ještě kutálela po vlhkém kožichu. Neodcházel jsem, neodtahoval jsem se, nechal jsem rozhodnutí na ní.

//Lesík topolů

Jen jsem se mírně usmál, protože jsem popravdě netušil, co na to odpovědět. Jak jako vypudila? Prdla by si tak, že by zamořila okolí? Nebo by začala dupat tlapkama, až bych utek? Úplně jsem nechápal, proč použila zrovna tohle slovo. Takže jsem raději nereagoval a jenom ji následoval v kráčení na podivně rozlehlou louku. Byla zima, ale najaře to tu bude vypadat nejspíš hodně pěkně. "Můžeme vyrazit do hor, když chceš," pronesl jsem. "A nebo můžeme zkusit zajít někam na jih, třeba se můžeme válet u moře," dodal jsem s úsměvem. Pokud měla Lucy ráda teplo, tak ležet někde na pláži musel být její sen, no ne? Navíc bych se nemusel ani unavovat tím, že bych používal pro její zahřátí magii. Znělo to jako super nápad a já doufal, že ho neshodí ze stolu, jako nevhodný.
Koukal jsem se kolem, jako bych ani nevěděl, jestli se mi to tu vlastně líbí nebo nelíbí. Bylo to tu zvláštní. To se muselo nechat. Poslouchal jsem při chůzi Lucy, která se rozpovídala. Mluvila celkem rozmně, což mě nezaskočilo. Ona vystupovala celkem inteligentně, narozdíl od parntera, kterého jsem ani nechápal, kde vzala. Možná na ni prostě jenom zbyl? Jako rodič bych nesouhlasil dát takovýmu vemenu svou dceru... Ani náhodou, pokud by z toho nekoukal nějakej dobrej obchod... Ale ten jejich lesíček rozhodně dobrým obchodem nezavání. Byla nejspíše dobrá máma, ale vlčata a partner ji dělaly vrásky starostí. "Pokud můžu říct svůj názor....Já vlčata nemám a partnerku taky ne, takže ti můžu jenom ze zkušenosti říct, že pokud se vlčata nechovají dobře, je to hlavně chyba vlka. Vlčice jsou mámy, jejich děti jim mohou srdce vyrvat z těla a podupat a stejně je budete milovat dokud budete dýchat. Nemůžete za to, je to přirozené. Vlčata ve vás rostla takovou dobu, že už nedokážete myslet ve zlém pokud se o ně jedná... A proto by tu měl být partner, který nastaví hranice, jak se vlčata budou chovat k matce. A taky dohlédne na to, aby se starala o les společně s rodiči. Ne, že si trajdá někde v trapu a všechno nechá na partnerce. Jednou si užil a teď co? Máš se starat o jeho potomky a jeho les a on není ani schopný ti zajistit dostatečný respekt a bezpečí? Promiň mi tu troufalost, ale to není vlk, ale vůl," řekl jsem poměrně rozvášněně. Pro mě byly vlčice pečovatelky v norách, matky a ošetřovatelky. Ne ochránkyně lesa a bojovnice v případě ohrožení. To nebylo jejich místo. A z toho co Lucy říkala se mi zdálo, že kdyby přišel někdo cizí a zaútočil, Etney by si toho ani nevšiml.
Pak se začala ptát mě. Já jsem popravdě nevěděl, co bych jí na to měl povědět. "Chtěl bych takovou, která by chtěla mě..." pronesl jsem. Popravdě jsem nad tímhle ani moc nepřemýšlel. Bylo to něco tajmného. U nás se prostě vlčice dostávaly. Jenže já možná chtěl něco jiného, chtěl jsem aby si mne někdo vybral. Proto jsem šel mimo smečku. "Do budoucna chci nasbírat zkušenosti a pak se vrátit někdy domů," dodal jsem a náseldoval Lucy, které momentálně kručelo v břiše. "Nemáš hlad?"

//za Lucy

//Armanské hory

Byl jsem celkem rád, že se dostáváme do nížin. Už bych si i celkem odpočinul, po lovu a té magii jsem byl celkem unavený, ale doufal jsem, že se za chvilku někde posadíme. Procházel jsem se za Lucy lesíkem, který se probíral do jara poměrně klidně. Bylo to tu zajímavé. Ani pěkné, ani ošklivé, ale zajímavé. Jak se sem asi ty stromky dostaly? Mírně jsem nakrčil čenich až se mi mezi očima udělala malá vráska. Zavrtěl jsem hlavou a přestal přemýšlet o tom, kdo, co, proč a jak. Kráčel jsem prostě za Lucy, jako správný společník.
Ujistila mě, že jí nevadí moje přítomnost. "Dobře, ale kdybych nějak překážel stačí říct a někam se uklidím..." prohodil jsem, ale věděl jsem, že i kdybych odcházel, tak bych se stáhnul jen tak, abych ji mohl pozorovat a hlídat. Vlčice neměl jeden nechávat o samotě i když Lucy vypadala, že se o sebe zvládne postarat, já už byl prostě takový.
"Můžeme vyrazit do hor. Pokud se nepletu, tak kousek za řekou byla vyhlídka v horách, dalo se z ní vidět, po celém kraji. Nebo máš na mysli nějaké větší hory?" zeptal jsem se. Nezpochybňoval jsem její rozhodnutí, i když jsem byl celkem unavený. Chtěl jsem se u ní prostě dobře zapsat. Navíc jsem nebyl žádný kuře, abych se někam schoval, když Alfa leze do kopce. "Ale možná ve vyšších horách bude pořád sníh, tak bychom tam mohli vyrazit až bude víc teplo?" navrhnul jsem, když jsem to trochu promyslel. Zima mi nevadila, ale brodit se sněhem, se mi nechtělo ani náhodou.
Poslouchal jsem, když promluvila o svém partnerovi a konečně jsem na něco kápnul. Etneyho bylo plno všude, ale evidentně ne dost u jeho parnterky. Poslouchal jsem jí a nechával jí sdělit to, co sdělit chtěla. Nesoudil jsem ani jednoho z nich. Ani vlčici, která toužila po kontaktu, ani vlka, který hledal povyražení jinde. Šel jsem kousek za Lucy a trochu mi přišlo, že působím jako její malinkatý filozof, který jí klade otázky, které by si sama nepoložila. "A nechtěla bys někdy začít znovu? Jinak? Jinde?" zeptal jsem se neurčitě. "S někým jiným?" dodal jsem a následoval ji. Trošku jsem chtěl vědět na čem jsem. Jestli se hodlala se svým partnerem rozejít, možná bych měl šanci, abych mu ji přebral. Na druhou stranu, jestli je to pravá láska a ono by si bez něj neuměla představit život, nechal bych ji plavat. Nebyl jsem úplně ten typ, který se někomu vnucuje. Buď vás vlčice chce, nebo vás nechce.

//za Lucy

//Ageronský les

Byly jsme v horách. Bylo to tu celkem zajímavé. Příjemné. Lucy odmítla nabízený kus kořisti, takže jsem ho dojedl na dva hlty a pak pokračoval za ní tam, kam mne vedla. Popravdě to začínala být zajímavá a poučná cesta. Dozvěděl jsem se toho o fungování smečky poměrně dost... Nebo spíše o tom, že fungovala hlavně díky Lucy. Bylo mi ji na jednu stranu hrozně líto. Tohle si nezasloužila... Rozhodně si nezasloužila partnera, který na ni kašlal a nechal ji zasunutou v lese jako nějakou trofej. Já věděl jakým budu Alfou sám. Budu mít partnerku, kterou budou všichni uznávat a bude vždy po mém boku. Když budu ve válce bude se o všechno starat s mými poručíky, ale nikdy ji neopustím když bude mír. Nebyl jsem v tomhle ohledu jako otec, že bych vlčice bral jenom jako levnou pracovní sílu. Měl jsem pro některé z nich jiné, lepší pozice. Ovšem pořád jsem neviděl vlčice jako úplně rovnoprávné s vlky, to rozhodně ne. Výchova byla holt v tomhle silná.
Lucy najednou vypadala, jako by se zamyslela, nad něčím smutným. "Trápí tě něco?" zeptal jsem se. Nechtěl jsem působit vlezle, ale na druhou stranu se to mohlo týkat i mě. Třeba jsem já udělal něco špatně. Pokýval jsem hlavou nad zvláštností těchto hor. A popravdě jsem i chápal, proč by tu chtěl být jeden sám. "Chceš... Chceš být sama?" zeptal jsem se a trochu se zamyslel, jestli jí už třeba nelezu na nervy.
Sledoval jsem jí, jak nakračuje elegantně dolů do údolíčka. Vypadalo to, jako by tu nebyla poprvé. Nebo možná jenom vážně byla tak dobrá stopařka. Poslouchal jsem jí a snažil si všechno zapamatovat. "Jestli chceš, můžeme si někde sednout a rozdělat oheň?" navrhnul jsem. Neměl jsem se svou magií problém, jen bych si u toho rád odpočinul. Už tak jsem byl poměrně dost unavený. Že má ráda zelenou bylo jasné a ohledně masa vybíravá nebyla. Pak byla řada na mě. "Mám rád podzim, když vše hraje barvami. Oblíbenou barvu nemám a z jídla nejraději divočáky," shnrul jsem to poměrně jednodušše. Nebyl jsem moc ukecaný. A popravdě jsem nad těmito otázkami nikdy nepřemýšlel.
Lucy se mi zdála jako perfektní partnerka materiál, fakt jsem nechápal, proč je s Etneym? Ona byla tak devítka a on tak trojka. "Můžu se zeptat? Je to osobní, takže pochopím když neodpovíš, ale... Proč jsi vlastně s Etneym?" zeptal jsem se. "Neber to špatně, ale z toho co mi říkáš mi přijde, že... tě zanedbává."

//za Lucy

//Vůbec nevadí :3

Jezevce jsem nechal na Lucy. "Děkuji... Jsem poměrně dobrý lovec, ale hlavně... Když je jeden silný jako medvěd má pak většina zvěře problém dýchat, když na ně skočím... Ale je pravda, že cokoli rychlejšího, jako třeba zajíc má proti mě větší šanci," dodal jsem a při tom odhalil vlastní slabiny. Chtěl jsem jí tak ukázat, že nejen že vím, jaké jsou moje schopnosti, ale že vím i jaké mám limity. Pokud jsem si dobře pamatoval, tak když je někdo moc dokonalý, inteligentní vlčici to odradí nebo to začne působit až moc hraně. A to jsem nechtěl. Lucy mi přenechala půlku jezevce a já se s chutí pustil do jídla. Snědl jsem většinu své části, ale kus jsem nechal a pohlédl na vlčici. "Vážně nechceš ještě kousek?" zeptal jsem se a pak buď dojedl nebo jí nechal v klidu dojíst to, co z jezevce zůstalo. Nebylo to nejchutnější maso, ale aspoň zasytilo.
Lucy pak mluvila o tom, že by se možná ráda prošla, protože za poslední rok nebyla skoro vůbec mimo les. "Jistě, můžeme se projít," pronesl jsem s úsměvem. "A Lucy vyprávěj mi něco o sobě. Už vím, že jsi dobrá lovkyně, stopařka a Alfa. Že máš smysl pro povinnost a partnera, co je trochu do větru, ale jaká jsi ty. Co máš ráda, co nesnášíš? Jakou máš třeba oblíbenou barvu nebo jídlo?" začal jsem se vyptávat a následoval ji.

//za Lucy

Její smích byl opravdu nakažlivý, takže jsem se taky usmál. Byla to přesně vlčice, podle mého gusta. Nebrala se extra vážně, uměla se ocenit a byla podle všeho i dobrou stopařkou a lovkyní. Až na tu magii, ta mi trochu překážela, ale zkousnul bych to, kdybych si ji mohl odvést k nám jako partnerku. Popravdě jsem byl z tohohle plánu nadšený a ani mi už nevadilo, že je vlastně zadaná. Její partner o ni neprojevoval zájem, kdyby jo, nenechal by ji tak dlouho samotnou se starat o les. "Myslím si, že mi dva jezevce zvládneme," pronesl jsem, když začala vyjmenovávat možné obavy z lovu na takové zvíře. Já lovit uměl, ona podle všeho taky.
Její plán byl prostý. Našla noru a tak se rozhodla, že počkáme až se zvíře uklidní. Já se rozhodl, že to zní celkem dobře, ale musel jsem si počínat opatrně. Když do mě šťouchla projelo mým tělem slabé zachvění. Už dlouho jsem nebyl poblíž vlčice. Cestoval jsem povětšinu zimy sám a tenhle její letmí kontakt probudil dlouho neuspokojenou potřebu. Zavrtěl jsem čenichem a vydal se směrem k noře. Přikrčil jsem se kus od ní a sledoval jezevce, jak se batolí směrem k díře, která byla opravdu jeho domovem. Olíznul jsem se.

A bylo po všem. Skočil jsem po zvířeti. Přirazil ho k zemi a zakousnul, než stihlo vůbec písknout. Moje síla ho trochu rozdrtila, protože jsem ji použil víc, než bylo potřeba, ale koho to zajímalo že? Teď jsme měli potravu. Olíznul jsem si zakrvácený čenich a počkal na Lucy. Ona byla Alfa, měla by žrát první. Ale toho jejího život nehodlám. Ji a děcka, dejme tomu.

Lucy se začala vytahovat tím, jakou vlčicí byla. Trochu jsem jí to záviděl, protože ona byla něčím naprosto dokonalým a vyjímečným. Byla silnou vlčicí, která se uměla postarat nejen o sebe, ale i o smečku. To se moc často nevidělo. Vidět takhle silnou vlčici nechávalo jednoho na pochybách o vlastní mužnosti. Jak to s ní ten její vydrží? To aby pořád dokazoval, že je pořádnej chlap... Ale třeba je to jenom tím, že se o ní dost nestará. Třeba kdyby měla někoho, kdo se o ni bude vzorně starat, tak takováhle není. "Nic, jenom to že jsi dokonalá," povzdechl jsem si, když prohodila, že "co bych k tomu víc chtěl říct". Ujelo mi to. Bylo to nevhodné, ale mě to prostě uklouzlo z tlamy. "To bylo nevhodné, omlouvám se," pronesl jsem potichu a spíše se pokusil zaměřit na to, že jdeme něco lovit.
Lucy v tom byla vážně dobrá, protože jezevce zahlédla a hned věděla, kam se vydat. To já v tomhle celkem plaval. Ne, že bych neuměl lovit, ale rozhodně jsem neměl tak dobrý čenich, abych v zimě vyčuchal jezevce. Mírně jsem se usmál. "Je to jezevec, jakou chcete zvolit strategii?" zeptal jsem se a čekal na pokyn.

//Severní Galtavar

Lucy byla celkem odvařená z toho, že by mohla mít magii ohně. Nedivil jsem se jí, byla to prostě hodně dobrá magie, kterou mi každý záviděl. "Ty už jsi jedna z milionu," prohodil jsem a usmál se na ni laškovně. Trochu jsem ji chtěl oťukat, jestli třeba jenom tu domácí puťku nehraje. Třeba už jí ten její prudí, protože furt není doma a do toho problémy s děckama. Třeba by mu chtěla utéct. A proč ne se mnou? Měla už zkušenosti s vedením smečky, tak by mohla její tlapka být jenom prospěšná u nás doma. Nechával jsem si tyhle možné budoucí plány pro sebe. Nechtěl jsem se o ně podělit, kdybych se náhodou pletl.
"To tě jenom ctí. Celkem tvému partnerovi závidím, že v tobě má oporu, takových vlčic se moc nevidí a měl by si jich každý náležitě vážit," řekl jsem popravdě. Ano záviděl jsem Etneymu, který si ani neuvědomoval, jaký poklad ve vlastním lese má. A poklady se kradou, není-li pravda. Ne. K tomu bych se nesnížil... tedy ne pokud by nebyla ona svolná. Unášení vlčic není nic pro mě.
Jenomže to už mi letěly tlapky vzduchem a pak jsem skončil na zemi s Lucy, protože jsem jí omylem stáhl sebou na zem. "Neuhodila jsi se? Jsi v pořádku?" ptal jsem se vyděšeně. Nerad bych jí ublížil. Ne, proto že byla Alfa, ani pro to, že to byla vlčice. Prostě jsem měl starost, protože to byla druhá bytost, která kvůli mě skončila na zemi. "Omlouvám se," pronesl jsem a koukal do jejích oček, které byly jako dva zelené lesy. Jaro v rozpuku. Mírně jsem se ošil a pak se postavil. Ona taky vstala. "Já... hm... možná," pronesl jsem zaskočeně a trochu se zakoktal, protože jem netušil, co to tu s touhle vlčicí provádím. Tohle nebylo dobře... nebo ano?

Teplo z ohnivé koule bylo vážně příjemné a já udělal pár kroků blíž k Lucy, aby jí bylo teplo taky. Nechtěl jsem se vysílit tím, že bych koulí pohyboval ve vzduchu. Vlčice z toho tepla povzdechla a já cítil, že do stávám kladné pody k dobru. Jestli mě před tím neměla ráda, tak teď jsem možná byl na neutrální vztahové pozici. Ale já chtěl... no trochu víc. Něco mumlala o tom, že oheň vždycky chtěla. "Mohl bych ti pomoct trénovat, třeba v sobě máš oheň schovaný, ale ještě jsem popravdě neviděl vlčici, která by oheň ovládala, asi je na ně moc... agresivní?" pronesl jsem svou teorii. Byla ovšem pravda, že jsem hlavně potkával vlčice, které ovládali zem, vodu nebo vítr. I to bylo divné a nepřirozené, ale aspoň ten oheň zůstával věrný nám.
"Hmm," uniklo mi, když vyjmenovala kolikrát se její partner vydal mimo les a nechal všechno na ní. "A hádám, že ty jsi jako správná Alfa pečovala o les a smečku?" zeptal jsem se, abych si potvrdil svou teorii o tom, kdo je tady tedy vážně Alfa a kdo si to jenom myslí. S příchodem večera začínal led zamrzat. To co povolilo v normální břečku, teď tvrdlo a já si musel dávat pozor při každém kroku, abych náhodou neskončil čenichem na před v ledovém sněhu. Klouzalo to tu opravdu nepříjemným způsobem, takže jsem byl celkem rád, že jdeme do dalšího lesa. "Opatrně, kloužetoooooui," pronesl jsem varování, ale než jsem ho dořekl, podjely mi tlapky a já se snažil zachytit prvního o co šlo. Těžko říct, jestli jsem se chytil stromu nebo Lucy.

//Les, kam šla Lucy

//Cedrový háj

Byla tu kosa. Takže jsem byl celkem rád, že se mě zeptala na mou magii. Z ničeho jsem udělal malinkatý plamínek, který nás příjemným způsobem hřál. "Takhle v zimě je to jedna z nejlepších magií, které bych mohl mít," podotknul jsem s úsměvem a byl jsem popravdě nadšený, že můžu někomu ukázat, jak dobrý v magiích vlastně jsem. Tedy ovládal jsem jenom jednu, ale měl jsem naději, že se mi někdy podaří ovládnout i jinou. Navíc, oheň jsem ovládal opravdu výborně. Mohl bych toho udělat i mnohem víc, ale nebudu se unavovat. Jestli jdeme na lov, tak by se mi energie mohla hodit. Snažil jsem se tedy soustředit na to aby oheň ohříval vzduch kolem a tím zahříval nás, než abych ho nějak zvětšoval. "Oheň je perfektní magie, ale jeden je pak... no trochu víc horkokrevný a snadno se rozehřeje a rozhoří, stejně jako ten oheň," prohodil jsem. Mohl to být dvojsmysl, ale taky nemusel. To na dvojsmyslných frázích bylo to nejlepší. Jeden nikdy nevěděl, jak to ten druhý myslel.
Následoval jsem její kroky a můj plamínek zase následoval mě. Usmál jsem se a zastavil, když se zastavila ona. Bylo tu vážně hodně sněhu. Naštěstí byl zmrzlý, takže jsme se nepropadly dolů. Lucy si nakonec sedla a já začal stopovat. Projel jsem pohledem krajinu, zavětřil, ale k ničemu to nevedlo. Udělal jsem několik kol kolem, ale nic jsem nenašel. Mezitím Lucy vykouzlila maliník, na kterém byly maliny. Chce mě otrávit? Nevypadalo to, ale jen jsem jemně zavrtěl hlavou. "Nene, nabídni si, já vydržím, ale děkuji," pronesl jsem mile a usmál se na Lucy. Byla opravdu kouzelná. Škoda, že zadaná... jaká škoda. Mluvila pak o Etneym. Jak si rozumí, ale moc se nevidí. Když kocour není doma... "Je dobře, že si rozumíte. Jeden potřebuje od vztahu hlavně porozumnění. Ale nechápu, že není víc doma, když tu má tebe a děti, co víc by jeden mohl chtít." Myslel jsem to tak, jak jsem to řekl. Upřímnost byla v každém slově. Za rodinu a potomky bych dal nevím co... nejspíše všechno a rozhodně bych se necoural mimo les, kdybych byl Alfa. Zbytek rodiny Lucy byl evidentně mimo hru, takže jsem jenom soucitně kývnul hlavou. Nevypadalo to, že by se o tom chtěla více bavit.
"Nic jsem necítil ani nevystopoval, ale můžu jít dál a plamínek nechat u vás, aby tu bylo teplo? Nebo se chcete raději vráti zpět," zeptal jsem se a nechal rozhodnutí na ní.

Nikde jsem nic neviděl. Ani necítil. Podle všeho na tom Lucy byla stejně. Nechápal jsem, jak tahle smečka mohla vydržet, když tu nemají ani nic k jídlu? Kdo by se rozhodl mít smečku v pustině, kde se nedá nic ulovit? Ale třeba jsem jim křivdil. Třeba za to mohla zima a v letních měsících tu bylo potravy až nad hlavu. Jenomže, to jsem nemohl vědět. Všechno byly jenom moje vlastní dohady. Následoval jsem vlčici a uvědomoval si, jak je vytáhlá a hubená. Kdyby nebyla zadaná, tak by za to nejspíše stála, ale já se obával, že bych dostal košem. Vypadala jako někdo, kdo si partnerství cení a já nebyl úplně ten, kdo by jinému lezl do zelí, i když to zelí vypadalo přímo k nakousnutí.
Najednou se mi podívala do očí. Měla je zelené jako louku plnou jarní trávy. Magie země jí kolovala v žilách a mě to přišlo... Nevhodné. Za dobu svého putování jsem ovšem pochopil, že vlčice mohou mít magie, ale nikdy v tom nejsou tak dobré, jako samci. "Děje se něco?" zeptal jsem se do trapného ticha, kdy na mě zírala.
Nechtělo se mi odcházet z lesa, který nebyl tak chladný jako pláně kolem. "Nemyslím si, že kolem bude víc potravy," pronesl jsem ale i tak jsem vyrazil v stopách Lucy. Přece nenechám vlčici jenom tak na holičkách. Potřebovala by s lovem určitě pomoct, takže by se jí moje tlapky a zkušenosti mohly hodit. Začala najednou mluvit. Ptát se na partnerku a rodinu. "Ještě jsem nenašel takovou, která by stála za hřích a nebyla zadaná," odvětil jsem a mírně s ní začal flirtovat. Mohl bych tak zjisti, jaká je a jestli jí ten její čumáček už neleze trochu krkem. "Doma mám otce, matku a bratra, jinak nikoho," dodal jsem abych to shrnul. Jak jsme opustili les, zakousla se do mne zima.

//SG

"Máte naprostou pravdu, každý to máme jinak," pronesl jsem a nechal jsem to být. Ona svoje děti evidentně vychovávala ve volnosti a to nebyla úplně nejlepší volba. Mne vychovávali striktně a možná to taky nebylo to nejlepší. Jeden nemohl nikdy tušit, jak se jeho výchova podepíše na jeho vlastních potomcích. Ještě že jako Alfa budu mít svoje kluky pořád u sebe a dohlédnu si na to, aby věděli, jak se má mluvit s rodiči a co jim rozhodně neprojde. Představa, že moje vlče se mnou mluví jako tamta dáma asi bych jí jednu vlepil a nedržel bych se tak moc jako vlčice s vlkem. Lucy a Etney asi nebyli zastánci fyzických trestů, ale jeden by řekl, že jejich vlčata by to potřebovala. Ale co mě bylo do toho? Nic. Nechal jsem to tedy být jenom ve svých představách.
Lucy vypadala jako klidná a milá vlčice. Občas trochu vyjela, ale tak to jsem u vlčic čekal. Žádná nebyla úplně vyrovnanou osobností jako my vlci. "Neřekl bych, že v téhle zimě něco k nalezení bude... Cestou jsem neviděl žádné stopy a ani pořádně nic necítil, ale třeba vy jako zkušená lovkyně budete mít větší štěstí," pronesl jsem s klidem a následoval vlčici, která se začala procházet lesem.

Vypadalo to, že vlčice i vlk se rozhodli bránit před mým nařčením, že mají rodiné problémy. Ale jak to chtěli nazvat? Co růží zvou by zváno jinak vonělo by stejně... A tohle zavání jako roidnný problémy, takže to budou rodinný problémy. Více jsem do toho ale nešťoural. Snažil jsem se neznemožnit si pobyt aspoň do jara v téhle smečce. Nemusel jsem si tedy hned dělat nepřátele z někoho, kdo mi nabídnul, že tu můžu zůstat. "Asi máte pravda a mě do toho nic není," řekl jsem a mírně se na ně usmál. Myslet jsem si mohl, co jsem chtěl. K tomu, že jednou budu mít své vlčata a povedu malou smečku jsem se nevyjadřoval, jen jsem se potutelně ušklíbl. Zaprvé nepovedu malou smečku, ale velkou. No a za druhé o moje vlčata se budou starat jiní, tací kteří z nich vychovají pořádné vlky a ne nějaký drzý spratky. Ale to jsem téhle mamce nemohl říct do očí. Každá vidí svoje vlčata jako ta "nej", možná proto jsou vlčice tak slabé a nevhodné pro to dělat velká rozhodnutí.
"Jistě madam, u nás to chodí tak, že vlčice se učí doma, jak se starat a pečovat. A vlci jdou na zkušenout, aby se naučili jak to funguje jinde, poznali svět a trochu vybili svou přirozenou zvědavost a energii. Když se pak vrátí domů, je jasné, že nikde nenašli nic lepšího než domov a tak budou více loajální. Navíc si pak každý domova více váží, když jednou zažil jaké to je být na všechno sám," shrnul jsem jednoduchou filozofii naší smečky. Bylo to jednoduché, ale účinné.
Etney prohlásil, že obejde les nebo co a já tak zůstal s vlčicí zvanou Lucy sám. Nečekal jsem na její pokyny, nebyl jsem zvyklý na to, aby mi vlčice určovala, co mám nebo nemám dělat. "Můžu se jít podívat po něčem, co by se dalo ulovit, ale hádám, že v téhle zimě nic nebude."

Trochu jsem si připadal jako na divokém západě. Rodiče se hádají s vlastními potomky? Potomci odsekávají rodičům? Byla tohle smečka, ke které jsem se chtěl přidat? Ne... Rozhodně ne. Sice byla zima, ale ani já nebyl takhle zoufalí, abych se k nim přidával. Rozhodl jsem se tu počkat maximálně další měsíc a pak poděkovat a jít. Nebudu se přece přidávat někam, kde nejsou schopni zvládnout ani vlastní děti? Nehodlal jsem to ovšem zatajovat ani Etneymu ani Lucy. "Popravdě... Rád tu s vámi zůstanu nějakou chvilku, ale pak zase půjdu... Nevím jestli teď máte úplně čas na to starat se o smečku, když máte takové rodiné problémy," pronesl jsem. Nebyla to výtka, spíše konstatování faktu. Scéna jejíž jsem byl svědkem rozhodně nenapovídala, že by tu byla nějaká idilka. Chtěl jsem tu zůstat déle, ale tohle je moc...
"Moje smečka se nachází daleko od tohoto kraje, já jsem šel na zkušenou a až se vrátím, mám slíbenou dobru pozici a pěkný úkryt. Ale nejdřív musím nabrat nějaké ty zkušenosti ze světa," pronesl jsem k Lucy. Etney pak mluvil o tom, že jim děti zkazil někdo v nějakém hvozdu. Jen jsem mírně zastříhal ušima. Já bych si děti nenechal plznit nikým."Otec u nás vládne poměrně tvrdou tlapou a rozhodně by nesnesl nějaké s prominutím spratky, aby mu takhle odsekávaly," řekl jsem v odpovědi na Etneyho otázku.