Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem poměrně rád, že jsem narazil na známý pach i tvář. Snad sem si to pamatoval správně, jakmile sem vlka oslovil, na moment se zarazil, ovšem nedal na sobě absolutně nic znát. Trefil sem se, opravdu se jednalo o Rolanda, vlka který patřil do Sarumenské smečky. "Nic se neděje, jmenuji se Tonres, zabydlel sem se v malém lese kousek od Sarumenu. A návštěvu lesa odkládal až moc dlouho," usmál sem se, abych vysvětlil svou situaci. Ovšem ve skutečnosti to bylo možná i trochu jinak. Štvalo mě, že jsem v lese neustále sám. Sic jsem si prvně říkal, že by bylo fajn mít své vlastní místo na bydlení, ale... vlk velmi rychle navykne a spadne do stereotypu. Chtěl jsem být jenom slušný, když už byl tak blízko, pozdrav přece nikomu nikdy neuškodil. Očividně na někoho čekal, proto byl mimo svou smečku. "Ach tak, nerad bych zdržoval od povinností," doplnil sem s úsměvem a naprosto klidným hlasem.
Od posledně se přece jenom něco změnilo. Roland si toho všiml a mě to možná i potěšilo. Bylo to dlouho, co jsem si naposledy s někým opravdu popovídal. "Lehce, není to tak dávno, dar od pana Života. Na podzim jsem u něj byl a říkal sem si, že je už čas na změnu. Žít sám v lese, jak sem si prvně myslel že bude fajn, tak zcela není. Prozradil, že mi s tímto problémem trochu pomůže." Zasmál jsem se nad tím. A teď? Nejenže se mi změnila srst, ale hlavu mi zdobil klobouk, který sem našel v jeskyni. "Je to nezvyk," přiznal jsem s úsměvem. Každopádně Roland naopak vypadal opravdu spokojeně. Bylo fajn vidět vlka ze smečky a že se mu daří dobře. "Zrovna jsem došel ze severu, říkal sem si, že se porozhlédnu, jestli někdo není v nesnázích. Je tam ovšem až pozoruhodný klid, vlci jsou ostražití a schovaní," usmál jsem se. Jak bývalo mým zvykem, jsem víc než výřečný. Na chvíli jsem se k Rolandovi posadil, vyzařovala z něj příjemná přátelská aura, doufal sem, že se nemýlím.

// Ohnivé jezero

Dostal sem se mezi první stromy a ihned nerušeně vklouznul dovnitř. Tahle zima je mnohem krutější, než ta minulá. Proč si na ni nemůžu vzpomenout? Snažil sem se uvědomit si. Možná... nestala se to ta událost s tím medvědem? Kdy jsem byl mrtev. Možná to byl ten důvod, proč mi minulá zima přišla v tomhle směru fajn. Já jí ani nezažil, protože sem byl někde mezi živými a mrtvými. Konečně sem na to dostatečně kápnul. Zavrtěl sem hlavou, na které se mi pohupoval klobouk. Na ten sem si stále zvykal, ale nepochyboval sem o tom, že se s ním za chvíli zžiji. V lese už to bylo mnohem lepší, stačilo jen najít nějaký úkryt. Do svého Houbového lesa už se nestihnu do noci vrátit, už klepala na dveře. Viditelnost už na tom nebyla nejlepší a proto se i můj zrak začínal velmi rychle horšit. Tak jo, tohle bude hračka. Pocházel sem ze severu, nějaká krutější noc mě přece nerozhodí. Uměl sem vybruslit i z horších situací.
Proplétal sem se mezi stromy, na občasných místech ani nebyl sníh. Zdá se, že jsem byl už i blízko pouště. Kromě nepříjemného pachu ve vzduchu jsem cítil ještě pach Sarumenské smečky. Byla opravdu velká, takže sem se nedivil tomu, že její pach doléhal až za mnou. Jak bych se měl, kdybych nebyl... No, raději sem ani nic neřekl. Má hrdost byla jenom jedna a já odmítal udělat ten ústupek, nemohl bych se pak podívat ani na vlastní odraz. Ale Život ti něco naznačil, teď ti daroval klobouk a zlepšil srst. Nechtěl mi tím dát něco najevo? Proč teď? Proč ne hned, co jsem od něj odešel? Nešlo mi to stále do hlavy.
Tím, že jsem byl zahleděný do svých myšlenek sem si ani nevšiml, že mě cesta vedla k vlkovi. Až když sem ho viděl posedávat přede mnou jsem měl pocit, že jsem se nadechl reality. Sarumenská smečka... Bádal sem v hlavě, netrvalo to však dlouho, než sem si to spojil. "Přeji hezký večer," pozdravil sem slušně a mírně při tom sklonil hlavu k letmému pozdravu, z úcty. "Roland, pokud mě paměť nešálí, že ano?" Vzpomínal sem, že jsem ho letmo potkal při odchodu z návštěvy smečky. Ihned sem se na něj přátelsky usmál. "Jak se Vám vede v tento chladný podvečer?" Chtěl sem s ním prohodit aspoň pár slov, rozhodně sem ho nechtěl nijak zdržovat. Já měl času habaděj, ale jakožto smečkového vlka jsem ho nemohl zaneprázdnit na moc dlouho, měl určitě svých starostí a povinností dost.

// Středozemní pláň

Stačil už jenom kousek a já bych se dostal do lesa, kde si snad najdu nějaký úkryt. Tam se skryju před těmi krutými nočními mrazy. Stačilo se jen dostat přes jezero, jehož teplota byla vždy teplá. Dobré vědět, tohle jezero nezamrzá. Přistoupil sem k němu a při tom se napil. Trpěl sem žízní, cesta mi dávala zabrat. Co všechno sem měl už za sebou a já se tady plahočím od severu k jihu a naopak. Jako bych se už nikdy neměl ze svých chyb ponaučit. Nejspíš ne. Přistoupil sem k místu, kde se vlévala do řeky. Pomocí magie sem zastavil tok podobně, jako před chvíli. Chtěl sem se dostat na druhou stranu, výhodu jsem opravdu měl - s magií vody mi to šlo. Ty ostatní na tom byly už ovšem o něco více hůř. Dostal sem se na druhou stranu. A řeku zase volně pustil. Musel sem si oddychnout, tohle mi dávalo víc než zabrat. Ale vítězství sem již měl na dosah a tak sem pokračoval dál, stačil už jen kousek a já bych byl v lese.

// Uhelný hvozd

Zhruba v půlce sem se zastavil. Poslední světlo mi dávalo naději najít ten správný směr, kterým sem se musel vydat. Netušil sem, kam chci dojít. Do Houbového ráje to za světla nestihnu. Jakmile padne tma bude po mě. Musím do lesa. A proto sem hledal ten správný směr. Tak jo, přes poušť už to ráno do lesa nebude tak těžké. Poznamenal sem si pro sebe. A tak sem se vydal tam. Zvedal sem nohy, ale mnohdy to ani nestačilo. Sníh tu byl v takové vrstvě, že mi občas čouhal jenom klobouk na hlavě. Kdyby mě někdo viděl, nejspíš by si poklepal na čelo. Takhle by mě Tristan určitě nechtěl vidět, jako nějakou trosku. Zavrtěl sem hlavou a dostal se myšlenkami ke svému synovi. Jak se asi má? Jak zvládá zimu? Snad lépe než já. Doplnil sem si pro sebe v duchu. Za chvíli už sem viděl jezero, to jediné mě už dělilo od mé vnitřní výhry - lesa.

// Ohnivé jezero

// Velká houština

Dostal sem se na pláň, kde nejvíce ze všeho dominoval vítr. Ten byl právě teď dost zrádný, vzhledem ke chladnému počasí. Proto zdolat tuhle pláň nebude vůbec nic jednoduchého. Každopádně byl sem rád, že jsem z toho posledního lesa pryč. Byl plný keřů a trnů, div že nemám nějakou větev ještě zabodnutou v srsti. A to bych vážně nerad. Sníh tu byl víc než vysoký, takže mi určitě trochu pocuchá srst. Ale takhle sem zdolával pláň i na severu. A že to byla zcela bezvýznamná mise. Zavrtěl sem hlavou.
Pokračoval sem tedy dál, vítr se zvedal a já ho cítil, jak mě žene kupředu. Po tomhle výletu se budu ještě dlouho tlouct do hlavy. Proč sem to já vůbec dělal? Blázen stará. Poznamenal sem si pro sebe. Zdolával sem sníh za sněhem, každý krok mi přišel, jako bych ho ani neudělal. Pláň byla tak obrovská, že pohybovat se v ní nějak rychle díky sněhu prostě nešlo.

// Řeka Mahtaë, jih

Vkročil sem do lesa, který spíše připomínal keře. Tohle místo rozhodně nebylo nic pro mě. Ale musel sem pokračovat dál, snažil sem se proto najít nějakou cestu, kterou bych se mohl vydat. Zastříhal sem ušima a snažil se vlézt do jedné z úzkých cest. Chytl jsem se do bodavých trnů a nešlo to tam, ani zpět. Musel sem zabrat. Tudy to nepůjde. Zavrčel sem potichu, ale tohle přece nebyl můj styl. Zima mě doháněla až do krajních řešení. Škubnul sem a zůstalo tam pár mých zcela nových chlupů. Zavrtěl sem se, klobouk mi stále držel na hlavě. A tak sem hledal další cestu. Další cesta už byla o něco lepší a já se na ni soustředil. Jen ať mě vyplivne na druhé straně a bude to fajn. Povzdychl sem si. Už bych tam mohl být, i když sem ve výsledku vůbec nevěděl, kam že vlastně jdu. Byla to taková sázka do loterie, najednou sem věděl, že mám jít na jih, ale netušil kam. Domů? Nebo někam jinam? Měl bych si najít co nejrychleji úkryt, brzy padne tma. Varoval sem se, viděl sem že tahle noční můra končí.

// Středozemní pláň

// Úzká rokle

Vyšlo to, za chvíli už sem slyšel ovšem burácející řeku. Zdá se, že nějaká řeka nezamrzla, stejně jako ta, která sousedila s Houbovým rájem. Tak teď to bude těžší. Polkl jsem. Vyskočil sem na pevnou půdu a přistoupil k řece. Rozhodně teď sem se necítil na to tam skočit. Proud by mě vzal útokem, vzhledem k tomu, jak všechno proměňovala příroda ve vodu. No, snad mě v tom magie nenechá. Zatím mě vždy podržela, teď v zimě sem měl trochu více svázané tlapy, ale nehodlal sem se vzdávat. Byla to jen jedna z dalších výzev, které musím zvládnout. Pomocí magie vody sem se snažil tok zastavit. Udělat stěnu, přes kterou voda nepoteče. Ucítil sem námahu, ale povedlo se to. Voda mi opravdu udělala možnost přejít na druhý břeh suchou tlapou. Ihned sem na nic nečekal a vydal se vstříc druhému břehu. Jakmile sem byl na druhé straně, vodu sem pustil. Ozval se hlasitý zvuk, jako když žuchne velká vlna vody v moři. Ohlédl jsem se, jestli je vše v pořádku. Vše, krom mého zmrzlého a na půl mokrého kožichu bylo v pořádku. A já se objevil u hranic nějakého lesa.

// Velká houština

// Vodopády

Držel sem se stále řeky, věděl sem, že když se jí budu držet, dovede mě na jih. Směrem, který mi snad ukázal Život, nebo jen moje představivost. Ať už jedno nebo druhé, tenhle výlet na sever končil a já doufal, že na pěkně dlouhou dobu. To že jsem chtěl pomoci vlkům na severu a po nich se slehla zem? Měl bych se raději mnohem více začít starat o sebe. Měl bych se zaměřit na slova od Života. A více tedy dbát o sebe a své štěstí. Povzdychl jsem si a pokračoval dál. Díky zmrzlé řece šla cesta rychleji.
Najednou jsem byl ale v nějaké roklině. Měl sem na výběr se buď od řeky odklonit, nebo jít po ledové ploše. Suše jsem polkl, kdybych to musel nějak obcházet, zabralo by to mnohem víc času a nemusel bych to do večera stihnout. Nebo to risknout a jít po kraji? Nejistě sem přešlápl z tlapy na tlapu. Měl bych se soustředit a jít, nemám moc času. Tohle mě popohánělo dál. A tak sem na nic nečekal a držel se u kraje, kde byl led nejsilnější. Snad mě to podrží a já se nedostanu do vody a někam pod led.

// Mahtaë, jih

// Dlouhá řeka

V létě tu voda burácí, že to chce vlkům utrhnout uši. Teď? Bylo to klidnější, vodopády byly totiž zamrzlé. Z vrchu to byl neodolatelný pohled, měl sem smysl pro detail a dokázal to ocenit na nejvyšší úrovni. Dal sem si na čas, i když sem věděl, že čas mě velmi rychle a agresivně tlačí. Tak jo, kudy dolů? Hledal sem místo, které jsem používal v létě. Teď to bylo ale o něčem jiném. Všude byl sníh, nebo led. Stačil jeden chybný krok a já bych se zřítil z obrovské výšky. Proto sem si dal na čas, abych našel to nejvhodnější řešení. Musel sem si trochu zajít, abych našel stezku, která se zdála být dobrá. Sice sem skákal do sněhových peřin a doufal, že pode mnou nic nepraskne, zatím mi to vycházelo.
V jednu chvíli sem měl na mále. Skočil sem na další sněhovou peřinu a ta se pode mnou propadla. Byl to jen sníh nalepený na sobě a já tak spadl o další metr dolů. Díky sněhu to přistání nebylo tak tvrdé, ale i tak mi to pocuchalo srst a nervy. Zbytek už se celkem dal a já si tak mohl trochu odfrknout. Sakra, proč nepoužiju teleport? Měl sem jich na rozdávání, ale není nad to, abych si dokazoval, že sem ještě mladík, který vše zvládne hravě.

// Úzká rokle

// Západní úkryt

Možná sem právě dělal tu největší blbost, jakou jsem mohl. Zahrával sem si s ohněm, zimu jsem nikdy nepodceňoval, ba naopak. Pocházel sem z dalekého severu, kde zimy byly kruté a vlci venku přicházeli o život. A já si právě s takovými sirkami hrál. Vyšel sem z úkrytu, který sem našel a mohl tam krásně přenocovat. Počkat do rána, než bude počasí lepší, ale ne. Já bral znamení od Života vážně. Na hlavě už sem měl klobouk, který držel a nikam nepadal. Zkrátka sem ho měl zaražený tak skvěle, že i kdybych běžel nejvyšší rychlostí, nejspíš by na té hlavě zůstal. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Nemohl sem si zvyknout, jako by tělo získalo hned o několik dalších kilo na víc. I tak sem nebyl z těch menších, ale teď sem si připadal vážně velký. Budu se muset zaměřit na vlastní údržbu trochu víc. Uchechtl jsem se nad tím a mávl při tom dlouhým ocasem. Během chvíle sem si na ty změny ale zvykl. Došel sem až k řece, která byla spíše zamrzlá, proto se mi bude na jih cestovat velmi snadno. Držel sem se jí a pokračoval dál. Občas mi uklouzla noha na ledu, ale snažil se se držet spíše na sněhu.

// Vodopády

Došel sem s tím na terasu a položil, prohlížel sem si, pěkně dlouho. Co to může být? Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Začínal sem konečně vnímat i něco na sobě. Když sem zavrtěl hlavou, něco na levé straně za uchem se houpalo. Když sem se na to zaměřil, bylo to něco mého. Delší než chlupy a rozhodně těžší než klasická srst. Přední tlapou jsem do toho drbnul, bylo to připletené k mé srsti a zatahat to znamenalo lehkou bolest. Začal sem se prohlížet více. Má srst na krku byla mnohem delší, než bych čekal. Jako bych najednou měl lví hřívu. Díval sem se dolů, směrem k prsům, přední tlapy sem přes tu kupu chlupů ani neviděl. Můj ocas se dotýkal země, cítil sem svoje chlupy na konci.
Až teď sem si všiml, že něco přeletělo přes oblohu. Byl to mžik světla, který mířil na jih. Život? Možná to byl on, nebo jen tak daleko dosahovala jeho moc. Nezapomněl na mě. Prolétlo mi hlavou. Právě teď své slovo dodržel a jako bonus mi nejspíš daroval i tento dar. "Děkuji Vám, drahý Živote," řekl jsem potichu a snažil se ještě tu letmou zář vidět. Ale už pryč. A nechal mi tu tuhle věc a zcela nový kožich na zimu. Tak jo, nejspíš se zdá, že si mě zdejší země opravdu vybrala. Byl sem nadšený a přesunul se zpátky ke svému daru. Vypadalo to jako něco, co by se dalo nosit na hlavě. Uchopil sem to do tlamy a hodil do vzduchu. Padlo mi to na hlavu, jako poklička na hrnec. Úžasné. Zasmál sem se sám sobě, že jsem v tomhle vlastně měl spoustu štěstí. Tak jo, dostanu se do noci na jih, zdá se, že sever o mně nestojí. Život mi dal jasně najevo, že mám jít na jih. Bral sem to jako nějaké znamení, i když to ve výsledku nemuselo znamenat vůbec nic. Každopádně sem na nic nečekal a vydal se na cestu, čas mě tlačil.

// Dlouhá řeka

Měl sem pocit, jako bych v jednu chvíli ucítil vůni Života. Jeho pach, ten sem si pamatoval tak jasně, jako bych právě stál s ním na jeho pískové hoře. Jenomže to byl jenom okamžik, který náhle zmizel. To mě tady někdo tahá za fousky? Napadlo mě jako první. Připadal sem si jako ve snu, až na to že sem byl vzhůru. Jak zvláštní, že jsem se neuměl na nic soustředit. Každopádně něco tam bylo. Natáhl jsem krk, abych tam viděl, ale vzdálenost byla velká. Proto sem se předními tlapkami opřel o skálu a natáhl krk. Něco tam bylo, ve skále, jako kdyby to byla nějaká polička. Díky ještě poslednímu, ne moc silnému světlu se něco zalesklo. Musím tam jenom dosáhnout. Stačilo tak málo, nebylo to tak jednoduché, jak bych si představoval.
Zase sem skončil na všech čtyřech a udělal několik kroků dozadu. Pak sem se rozběhl a vyskočil, předníma tlapama sem se zapřel o stěnu, abych si nenabil čumák. Chňapl jsem, ale mimo. Něco se ovšem na skalnaté poličce zakolíbalo. Tak jo, na druhý pokus už to klapne. Ujistil sem se. Proto sem udělal znova několik kroků zpátky a rozběhl jsem se. Do výskoku jsem tentokrát dal úplně všechno, zuby jsem cvakl o něco, co jsem nedokázal popsat. Mělo to divný tvar i podivuhodný pach. Ale cítil sem z toho klid, pokoj - jako by to bylo něco, co patřilo Životu. Stáhl jsem to na zem a položil. Co to může být? Takový předmět sem ještě nikdy neviděl. Chytl jsem ho a zamířil na terasu úkrytu, abych chytl ještě poslední večerní světlo a mohl si předmět pořádně prohlédnout.

Usnul sem, sem tam sem sebou cukl, nějaký sen mě pravděpodobně vzbudil. Ale na to sem byl zvyklí. Mžouravě sem rozlepil oční víčka a rozhlédl se. Moc světla nebylo, takže sem hádal, že jen padla tma. Z venku se na mě hrnul chladný vzduch, u kterého sem se jen převalil na druhý bok a snažil se usnout znova. Ale bez jakéhokoliv náznaku naděje se mi to nepodařilo. Pomalu sem se teda vyškrábal na nohy a povzdychl si. Tak jo, trochu se projdu, třeba to pomůže. Chodba v jeskyni byla opravdu dlouhá a mohla ukrývat kdejaké tajemství.
A tak sem se do toho dal. Zatím sem na sobě nic nového nepociťoval, i když nového toho na mě bylo dost. Život se činil a během mého krátkého spánku na mě provedl hned několik změn. Těch bylo hned několik, ale nevšiml sem si. Zatím sem byl možná v takovém rozespalém módu, že jsem nic moc nevnímal. Zkrátka sem jenom šel, abych tělo unavil. Cestovat sem zatím nemohl, to chci počkat do rána. Ale možná bych ještě nějakou rychlou venkovní procházku stihl. Zívl jsem a rozhlédl se. Hledal sem něco, čeho bych se mohl chytnout. Protáhl jsem se, byl jsem celkově zatuhlý. V tom sem něco ucítil, nějaký pach, který sem nedokázal identifikovat. Jako by mě k sobě volal a já ho slepě následoval. Něco sem viděl zapadlého za kamenem. Nepřipadalo mi to, jako něco, co by patřilo do jeskyně. Co to asi může být? Prozatím sem jenom odhadoval, ale rozhodně sem se k tomu přiblížil, abych zjistil, co jsem našel.

// Papouščí ostrov

Jelikož sem nebyl daleko, tak sem vchod našel velmi snadno. Chtěl sem se vrátit více do hlubin Gallirei, takže sem se plácal tmou, dokud sem neucítil zase závan větru. Došel sem až k východu a pomalu se zastavil. Jako průchod mezi dvěma světy. Byl sem tím zcela ohromen. Zastříhal sem ušima a zavrtěl při tom ocasem. Byl sem zcela spokojen. Unaveně sem zívnul. Snad se noc přehoupne rychle. Otočil sem se a hledal si nějaké místo na ležení. Žádné kožešiny tu nebyly, což byla škoda. Ale to už bych chtěl opravdu hodně.
Zalezl jsem si do jednoho koutu a lehl si. Položil si hlavu na tlapy a zavřel oči. Díky mé poruše se nejspíš desetkrát vzbudím, ale to nebylo nic, na co bych nebyl zvyklí. Sem tam na mě dolehl studený vítr, ale spíše abych si pročistil plíce. V takovém chladu se většině vlků dobře spí, takže bych nemusel být problematický. Za chvíli už sem nic nevnímal a ponořil se do říše snů. Těch se mi dnes bude zdát asi hned několik.

// Úkryt

Jako by se tady zastavil čas. Nechápal jsem, neboť sem se objevil zcela v jiné zemi, tak sem si aspoň připadal. To je zvláštní. Vykouknul sem ven a rozhlédl se. Všude byla voda. Ostrov? Vážně ta jeskyně dělá průchod na úplně nový ostrov? Fascinovaně sem se rozhlížel. Tak to je paráda! Usmál sem se nad tím. Rozhodně sem ho chtěl prozkoumat. Ještě sem měl nějakou chvíli k dobru, díky světlu večera. A tak sem na nic nečekal a vydal se na krátký průzkum. Nesmím se do toho moc zabrat, jinak ztratím pojem o čase a budu v háji. Chtěl sem se trochu prospat. Byl sem unavený.
Ale ještě sem se držel a zkoumal pláž. Tohle místo určitě skrývá mnoho tajemství, které jen tak někdo nenajde. Pach naznačoval, že tu pěkně dlouho nikdo nebyl. A tak sem tu byl zcela sám. Čichal sem k různým koutům a hledal nějaké vodítka, podle kterých bych se dozvěděl, kde vlastně jsem. Ale nic, čeho by se dalo chytit. Každopádně světlo pomalu zhasínalo a já se tak vydal najít zase vchod do jeskyně. Hodlal sem si tam najít nějaký nocleh.

// Úkryt