Příspěvky uživatele

< návrat zpět

K mému překvapení mi pochválila jméno. To se mi snad ještě nestalo, proto jsem k ní střihl ušima a ještě jednou si ji prohlédl, jestli si ze mě náhodou nedělá dobrý den. Nevypadalo to, mile se usmívala. Nepřišlo mi to podezřelé. Někteří vlci se snad nedokázali neusmívat a byli až otravně optimističtí a sluníčkoví. Třeba byla jedním z nich. na její kompliment jsem tedy jen pokýval hlavou, abych to nenechal úplně bez odezvy.
„Cestou sem jsem žádný úkryt neviděl," střihl jsem ušima. Vlastně jsem ho ani nesháněl. Kdybych okolí zkoumal pozorněji, určitě bych našel nějaké seskupení kamenů, které by jako úkrytu mohlo posloužit. Nebo nějakou opuštěnou noru. Takhle jsem ale vážně nevěděl. „V lese ale tolik nefouká," řekl jsem a poohlédl se po okolí. Někde v dálce jsem lesy viděl. Možná by stačilo jen nestát na otevřeném prostranství. Vítr, který se stupňoval, byl totiž docela otravný.
Naše pohledy se setkaly. Natočil jsem k ní uši a oči trochu přivřel. „Nikam konkrétně," vysvětlil jsem. To ale asi nebyla úplně uspokojivá odpověď, a tak jsem po chvilce dodal: „Nedaleko odsud jsem narazil na zamrzlou řeku a vydal jsem se hledat nějakou vodní plochu, kterou by nepokrýval led, abych se napil." Jenže tady žádná nebyla. Možná bych se musel ještě podívat někam dál. Náš oční kontakt stále nepřerušovala. Sledoval jsem její zlatavé oči a měl jsem pocit, jako bych viděl až někam za ně. Z jejího pohledu mi z nějakého důvodu přejel mráz po zádech. Po několika sekundách jsem zamrkal a natočil hlavu do strany, abych jejím očím utekl. Toho vzájemného sledování už bylo dost.

Pohazoval jsem ocasem ze strany na stranu a sem tam se podíval po siluetě v dáli. Nebyla tak úplně daleko. Tak akorát, abychom oba mohli dělat, že se nevidíme. Očima jsem klouzal po okolí a když jsem se jimi vrátil k vlkovi, zjistil jsem, že je na cestě ke mně. Třeba se ještě stočí, zamyslel jsem se. Možná, že se jeho tělo odkloní a půjde někam jinam. Třeba k řece nebo kdovíkam. Velmi rychle jsem ale zjistil, že dotyčný má namířeno přímo ke mně. A taky jsem podle blížícího se pachu zjistil, že se jedná o vlčici a nikdy předtím jsem ji nepotkal.
Cítil jsem, jak si mě prohlíží. Já ostatně dělal to samé. Nicméně se zastavila v poměrně vhodné vzdálenosti a pozdravila. Vypadala a chovala se slušně, takže jsem ji mínil dát aspoň trochu šanci. S Wizku se jednalo o věcnou domluvu ohledně rozdělení kořisti, tam jsme ani nechtěl mít prostor pro nějaké seznamování se.
„Jsem Thoran," představil jsem se stroze a obezřetně si nově příchozí prohlížel. Ve tváři se mi zdála hrozně, ale hrozně hubená. Možná to bylo tím zbarvením, kdy jí černé kruhy pod očima dělaly ještě propadlejší tvář. Anebo trpěla stejně jako my všichni tou krutou zimou, a to se mi zdálo pravděpodobnější. Nad jejím návrhem jsem se zatvářil zmateně. „Parťáka na cestu," naklonil jsem hlavu na stranu a přimhouřil oči. „A kam chceš jít?" ptal jsem se. Asi bylo pochopitelné, že měla obavu, ale že se s tímhle obracela zrovna na mě. Beztak mě oslovila jen proto, že tu nikdo jiný nebyl, pomyslel jsem si a vzápětí pokračoval: Ale jak se sem dostala? Musela sem přeci dojít sama. Vlčici jsem si pozorně měřil a sledoval každý její krok. Někdy je lepší být nedůvěřivý a držet si odstup.

// Řeka Mahtaë

Zamrzlou řeku, která pohřbila všechny mé optimistické myšlenky, jsem nechal za sebou. Loudavým krokem jsem se vydal opět směrem na nějakou louku. Sníh neubýval, naopak to při pohledu na oblohu vypadalo, že se znovu rozsněží. Ušklíbl jsem se. Víc sněhu snad krajina nepotřebovala, ne? Nemělo by přijít už jaro?
Netrvalo dlouho v dálce jsem zahlédl nějakou siluetu. Byla vlčí, tím jsem si byl naprosto jistý. Tmavá srst byla docela kontrastní s bílým sněhem. Přimhouřil jsem oči. Setkání s dvěma vlčicemi mi stačilo. Byla to docela vyhrocené situace, protože se přeci jen jednalo o konkurenci při lovu. Tady nebyla jediná kořist, o kterou by se dalo soupeřit. Navíc já už byl najedený, více se do mě nevešlo.
Cizince jsem neřešil a posadil se na sníh. Ocas jsem si omotal kolem těla a stále se rozhlížel kolem sebe. Tohle místo jsem bral jako odpočinkovou stanici, než se vydám někam dál. Pořád jsem chtěl nalézt tekoucí vodu, ze které bych se mohl plnými doušky napít. Jenže to nevypadalo, že by v okolí byl jediný zdroj. Zamrzlou řeku, od které jsem právě odcházel, jsem nepočítal. Po očku jsem kontroloval cizí siluetu, zdali jsem jí stejně ukradený, nebo se ke mně naopak přibližuje.

// Východní Galtavar

Když jsem se blížil k řece, přímo jsem dychtil po vodě. Bohužel mě čekalo zklamání. Řeka byla kompletně zamrzlá, takže se k vodě v tekutém stavu nedalo dostat. Ušklíbl jsem se. Musel jsem tedy ve svém hledání pokračovat.
Chvilku jsem se tu ale zdržel. Chodil jsem po zamrzlé řece a hledal nějakou skulinku, kterou tu třeba někdo vyhrabal, aby se dostal k vodě. Bohužel jsem nic takového nenašel, a to jsem chodil sem a tam a zkontroloval snad úplně všechna místa. To ještě nikoho nenapadlo? podivoval jsem se. Kdybych ovládal magii ohně, neváhal bych a něco takového bych udělal. Nenarazil jsem ani na místo, kde by byl led nějak zvlášť tenký, abych jej mohl rozlomit.
Nakonec jsem to vzdal, nic jiného mi nezbývalo. Mrazy tu musely panovat celou zimu a řeka byla zkrátka opravdu zamrzlá, snad až ke dnu. Vydal jsem se někam dál. Třeba narazím na další řeku nebo jinou vodní plochu, zadoufal jsem.

// Západní louky

// Narvinijský les

Mé domněnky se naplnily - na volném prostranství vítr foukal s větší intenzitou než v zákrytu lesa. Přimhouřil jsem víčka, když se sníh přede mnou rozvířil a několik vloček se mi málem dostalo do očí. Sklopil jsem uši k hlavě a nespokojeně si pro sebe zamručel. Snažil jsem se natočit tak, aby mi nefoukalo do obličeje. Zadařilo se mi to, ale kvůli tomu jsem musel změnit kurz své cesty. Chtěl jsem původně jít severně, ale nyní jsem mířil spíše na jihozápad. Byl jsem trochu dezorientovaný vhledem k tomu, že jsem místa absolutně neznal.
V dálce jsem zahlédl břehu jezera, na které jsem napojovala řeka. V duchu jsem zajásal. Měl jsem žízeň. Žaludek jsem měl plný jídla a teď mi k celkové spokojenosti chyběla voda. V krku jsem měl sucho a rozhodně to nebylo nic příjemného. Zrychlil jsem do rychlejšího klusu, abych byl u zdroje pitné vody co nejrychleji.

// Řeka Mahtaë

// Mechový lesík

Pach Wizku jsem už v čumáku necítil, díky bohu. Bylo by docela divné, kdyby se naše cesty znovu sešly, když už jsme se rozloučili. Už poněkolikáté jsem si olízl tlamu, ze které jsem cítil ještě pořád trochu krev. Byl jsem rád, že jsem našel něco k jídlu a byl jsem schopný se najíst dosyta. Ve sněhu se lovilo opravdu špatně, o tom jsem se velmi rychle přesvědčil. Pár dní jsem ale bez lovu dokázal vydržet a má nálada se s plnějším žaludkem zlepšila.
Vešel jsem do jiného lesa. Zatím jsem byl tedy chráněn před větrem, který jistě panoval na otevřeném prostranství. Rozhlížel jsem se kolem a kontroloval, jestli není nikdo na blízku. Tady nebyla ani dušička, což mi nevadilo. Když jsem setkal s těmi vlčicemi, nabyl jsem dojmu, že jsem pro dnešek své kapacity na socializaci vyčerpal. Nešel jsem nijak rychle, protože v takové vrstvě sněhu se cestovalo opravdu špatně. Získanou energii z masa jsem nectě hned vyplácat na přesun na jiné místo.
Už jsem se blížil k hranicím lesa a všiml jsem si, že mě čeká vstup na louku. Střihl jsem ušima. Třeba se tam půjde lépe. Vítr mohl sníh nějak rozptýlit a pohyb nemusel být tak obtížný.

// Východní Galtavar

Netrvalo dlouho a v lesíku jsem osiřel. Vlčice zmizela a bylo mi vlastně úplně jedno kam. Částečně společnými silami jsme ulovili bachyni, oba se nažrali a tím naše společná cesta skončila. Ona z lesa utekla až moc rychle, jako by si myslela, že ji snad chci to, co si odnesla, sebrat.
Já však ještě nějakou dobu zůstal hlídat kostřičku, snad kdyby se někdo v lese objevil, abych si ji mohl chránit. Stejně už tam není tolik masa, aby se jeden vlk najedl dosyta, pomyslel jsem si. Kusy tkáně visely jen kolem žeber a páteře. Ty nejmohutnější svaly už byly dávno pryč. Olízl jsem si zakrvácenou tlamu a sklonil hlavu. Tlamy i celou náprsenku jsem měl od krve. Bylo potřeba se trochu očistit, aby krvavý pach na mém kožichu nelákal nějaké další predátory. Třeba šakali dokázali být opravdu otravní.
Když už jsem měl očištěné tlapky, využil jsem sněhu a vyválel se v něm. Stačilo mi jen několik převalení a už jsem byla zase na nohou. Otřepal jsem se, abych ze sebe setřásl vločky, které se mi zachytily na kožichu. Naposledy jsem se podíval na mrtvou bachyni a poté se vydal někam dál. Nevěděl jsem, kam mě tlapy zavedou, ale třeba mě čeká nějaké dobrodružství.

// Narvinijský les

Vlčice chvilku čekala, než se do kořisti pustila. Jako by si vážně rozmyslela, jestli se společně rozdělíme. Jestli nad tím byť jen trochu zapochybovala, byla snad úplný blázen. V takovém období se hodila jakákoliv kořist, i ta hubená a kostnatá. Aspoň trochu masa totiž z toho v zásadě káplo, a to bylo důležité. Maso jsem si vychutnával, ale zároveň jsem jedl opravdu hladově. Trhal jsem si dost velké kusy, o to víc jsem je musel v tlamě rozžvýkat. Chtěl jsem si ale co nejvíce urvat pro sebe, což bylo pochopitelné.
Vypadalo to, že se vlčice snaží vzít něco do zásoby. Příliš jsem to neřešil. Dokud si ode mě držela decentní vzdálenost, neměl jsem důvod ji varovat zavrčením nebo tak. Hltala stejně jako já. Pak se mi představila - stroze a jasně. „Thoran," odpověděl jsem stejným stylem, stejně suše. Holt ne každý byl nějak zvlášť mluvný. A když se sešli dva nemluvní… vzniklo z toho toto. Zvedl jsem hlavu a na chvilku se podíval, jakým směrem se odebrala. Zlatavá vlčice si kance někam odtáhla. Ta se teda nadře. Stojí jí to za to? krátce jsem se ušklíbl. A Wizku… Ta mířila k nějakému dalšímu vlkovi. Když jsem zaostřil pozorněji, neuniklo mi, že je to vlče. Povzdechl jsem si a trochu trhl hlavou, abych rozehnal nostalgické a dost hořké myšlenky. I když mi už teď bylo jasné, že vzpomínky jen tak neodeženu.
Jedl jsme až dosyta. Byl jsem tu sám za sebe, takž jsem na nikoho nemusel brát ohledy. Když jsem konečně skončil, z bachyně toho moc nezbyl. Nějací mrchožrouti by si na kostře asi ještě pochutnali, ale nikdo v dohledu nebyl. Lehl jsem si do sněhu a zády se opřel o úlovek. Počkám, než mi slehne, pak se vydám zase někam dál. Tentokrát s nově získanou energií.

Upřeně jsem sledoval bachyni, která ode mě stále utíkala. Každým krokem jsem pociťoval bolest, kterou mi způsobila kopáním a pošlapáním. Když ze mě vyprchá adrenalin, bude to ještě bolestivější. Nyní totiž byla ještě poměrně utlumená. Čekal jsem, až bachyně padne na zem. Kdyby to trvalo moc dlouho, samozřejmě, že bych jí k tomu pomohl. Někdo mě ale předběhl.
Kdo ví odkud se objevila černošedá vlčice a mířila si to přímo k bachyni. Rozklusal jsem se rychleji, ale to už jí vlčice visela na krku. Tím dala samici poslední ránu a netrvalo dlouho a složila se k zemi. Já myslel, že loví spolu, pomyslel jsem si a hlavu jsem natočil k druhé vlčici. Ta už hodovala na mrtvém kanci. Přimhouřil jsem oči, protože jsem téhle situaci příliš nerozuměl. Takže nakonec nebyly domluvené a prostě jsme se tu všichni tři náhodně sešli, abychom se pokusili najíst? Nebo byly domluvené, ale zlatavá vlčice ji nakonec přesto od jídla odehnala? Těžko říct, vlastně mi to bylo docela jedno.
Doklusal jsem k vlčici a bachyni, ze které již utekla dušička a ani se nehnula. Ostražitě jsem ji sledoval. Nemohl mi nikdo zaručit, že si úlovek bude přivlastňovat a bude agresivní. Já žádný bojovný postoj nezaujímal, jen byla cizinka, a tak se hodilo být pozornější a nedůvěřivější. „Rozdělíme se," řekla jsem krátce a jasně. Můj hlas byl hluboký a má tvář zůstala nezměněná. Neptal jsem se, prostě jsem jí to oznamoval. Ať bere, nebo nechá být.
Popošel jsem k zadní noze bachyně a zahryzl se jí do stehna. Nebylo mohutné, ale masa tam bylo pořád dost. Ne jako na bocích, kde ji prostupovala žebra. V tlamě se mi rozlinula výrazná chuť masa, zorničky se mi rozšířily a z tlamy mi uniklo spokojené zamručení.

Zůstal jsem v tom sám. Na jednu stranu to bylo dobré, protože kořist jsem si tak mohl přivlastnit. Na stranu druhou jsem ji nejdřív musel zabít, abych si ji mohl přivlastnit. To v tuhle chvíli vypadalo docela naivně. Bachyně se nehodlala vzdát, snažila se utéct a zachránit si krk. Bylo to přirozené, ale nehodlal jsem ji pustit jen ze své „dobroty“. Naopak jsem se ji snažil zastavit. Kousal jsme ji do nohou, aby ze mě konečně slezla.
Přestaň po mně šlapat! hluboce jsem na ni zavrčel. Místo toho mi ale spárkem zase přišpendlila ocas k zemi. Zakňučel jsem a samice se konečně natočila tak, abych měl přístup k jejímu mohutnému krku. Zakousl jsem se do něj a v tlamě jsem cítil další nával krve. Teď už má celá horní část těla byla poskvrněna krví. Stisk jsem uvolnil a hned se zakousl na jiné místo, abych napáchal co nejvíce poškození.
Bachyně se konečně odrazila a přistála někde mimo dělo. Jenže já byl pořád zakousnutý do jejího krku. Prudkým pohybem si ale sama uškodila, protože jsem jí utrhl kus svalu. Krvácela tedy ještě více. Dala se na útěk… Nebo spíše tak pokulhávala a motala se. Rychle jsem se postavil na nohy a velmi rychle jsem zjistil, jak moc mé tělo bolí. Měl jsem po bocích a nohou modřiny a odřeniny. Zkrátka jsem se necítil úplně fit. I tak jsem se vydal za ní. Nešla rychle, naopak jsem čekal, že se každou chvílí sesype k zemi.

Všechno se to událo tak šíleně moc rychle, že jsem to pomalu ani nestíhal vnímat. Bachyně byla najednou nabitá nově naleznou energií a silou, kdo ví, kde se to v ní vzalo. Nicméně tím horší to byla zpráva pro mne. Já totiž žádný reservoár nadbytečné energie neměl. Během sekundy sebou bachyně zamlela, podlomily se jí nohy a spadla na zem. Společně se mnou. Bohužel jsem se k zemi blížil jako první a ona přistála na mě.
Jako první mi vyrazila dech. Lapal jsem po dechu, ale nějakou dobu jsem bez něj ještě musel vydržet. Tlapami jsem se snažil od sebe bachyni odšťouchnout. Její spárky byly totiž dost nebezpečné. Několikrát mi přišlápla nohu, ocas a kopla mi do boku. Už toho bylo tolik, že jsem při bolestivějších úderech zakňučel. Musel jsem se bránit i zuby, takže jsem jí na náhodných místech kousnul.
Snažil jsem se zorientovat, kde vlčice jsou. Tak nějak jsem si myslel, že mi černošedá vlčice pomůže, když bachyni hnala přímo mým směrem. Třeba chtěla, abych bachyni zastavil, a ona j tak mohla dorazit. Ale něco se asi pokazilo. Jinak by to už přeci dávno udělala, ne? A ta druhá, světlejší vlčice… O té jsem neměl ani páru. Ve výhledu do okolí mi pořád překáželo prasečí tělo.

Vlčice se daly do pohybu. Jedna se blížila k samci, druhá k samici. Ačkoliv jsem se k nim chtěl přidat, zatím jsem zůstal stranou. Nevěděl jsem, jakou taktiku vlčice mají, a to, snad, během pár sekund vypozoruji.
Světlejší vlčice se skutečně vrhla po divočákovi. Byl jsem co nejvíce přikrčený, takže jsem všechno z celého aktu neviděl. Až krev, čert ví jestli vlčí nebo prasečí, ve mně vzbudila netrpělivost. Už jsem se chtěl vydat vlčici na pomoc, ale všiml jsem si, že druhá tmavší vlčice má jiné problémy s bachyní. Stočila ji totiž mým směrem a nevypadalo to, že by se do ní chystala zakousnout. Poskládal jsem si nohy tak, abych mohl co nejrychleji vyrazil. Zrak jsem mě přišpendlíkovaný na vyděšeném zvířeti, které funělo jako lokomotiva a sem tam strachem zakvičelo. Adrenalin se mi vyplavoval do krve o to víc, čím byla blíž.
Nebyl jsem tak naivní, abych si myslel, že i když bude velmi blízko, nevšimne si mě a já budu moct jít rovnou po hrdle. Na zemi ležel sníh a můj hřbet byl oproti němu tmavý. Jistě že si mě všimla. Svůj kurz stočila do strany, ale tím mě i tak dostala do výhodné pozice. Rázem jsem byl na nohou, stačilo mi udělat několik cvalových skoků, než jsem se odrazil. Jakmile jsem se samici dostal na hřbet, sklonil jsem hlavu a zakousl se jí do mohutného krku seshora. Držel jsem velmi pevně a do tlamy se mi začala hrnout její krev. Má váha ji jistě musela ochromit, a tak se trochu zapotácela. Bachyně byla hubená, ostatně stejně jako já, a síly na rozdávání taky neměla, stejně jako já. Doufal jsem ale, že boj o život vzdá dřív.

// Nad kopci

Netrvalo dlouho a dvojici vlčic jsem zahlédl. Byly přikrčené a něco zpříma sledovaly. Nebo spíše někoho… Několik metrů mi stačilo na to, abych v ještě trochu větší dálce zahlédl páreček divokých prasat. Srdce se mi rozbušilo a do tlamy se okamžitě nahrnuly sliny. Musel jsem je spolknout, aby mi náhodou nezačaly kapat z lamy ven. Těžko se mi soudilo, jaký mají mezi sebou vlčice vztah. Vypadalo to ale, že jsou na lovu společně. To byla pro mě trochu špatná zpráva.
Váhavě jsem se zastavil a také se přikrčil, abych co nejvíc splynul s okolím. To bylo ale v zářivě bílém sněhu, který byl zcela kontrastní s mým kožichem, trochu složité. Byl jsem kousek stranou, ale jedna z vlčic mě mohl koutkem oka zahlédnout. Byl jsem nerozhodný, nevěděl jsem, co bych měl udělat. Respektive co by bylo správné. Mou mysl zcela zahalila touha po žrádle, které bylo před námi. Už jsem předběžně cítil chuť kančího masa na jazyku.
Tiše jsem zaťal zuby a tyrkysovýma očima přebíhal mezi vlčicemi a prasaty. Po chvilce jsem udělal dva plíživé kroky kupředu. Dal jsem si ale pozor, abych neudělal hluk, který by divočáky vyplašil. Jak moc budou svolné ke spolupráci? dohadoval jsem se. Bylo nad slunce jasné, že by byl lov úspěšnější, kdybychom si vzájemně pomohli. A pak by si každý urval tolik, kolik by sežral.
Bylo dost možné, že pach zvěře přivábí ještě někoho. Pak by to asi byla otázka štěstí, kdybych se dostal ke kořisti. Do boje bych se zrovna dvakrát nehnal, ale zároveň můj hlad byl takový, že i o jedno hloupé sousto by mělo smysl nějakým způsobem bojovat. Takticky jsem vyčkával, jestli si mě vlčice všimnout a popřípadě jak na mě zareagují.

// Odněkud

To by jeden nevěřil, jak moc krutá dokáže zima být. Přísahám, že už jsem několik dlouhých dnů nic nejedl. Od té doby, co jsem opustil smečku, se má váha celkově zhoršila. Neměl jsem dostatečně pravidelný příjem kvalitní stravy, a tak kila šla dolů. Olízl jsem si čenich, když na něm přistála jedna studená vločka. Plahočil jsem se bez konkrétního cíle už opravdu, opravdu dlouho.
Do čenichu mi vniknuly pachy dvou vlčic. Odfrkl jsem si a zakoulel očima. Naštěstí už byly pryč, protože zrovna samičí společnost jsem nepotřeboval. Jistým způsobem mě ale zajímaly. Můj smysl pro orientaci byl v posledních dnech na nule, protože jsem se už dávno nepohyboval na známých územích. Byl jsem v úplném neznámu. Hodilo by se vědět, kde se vlastně pohybuji, ušklíbl jsem se. Ačkoliv jsem nikdy nebyl mluvný, mohl bych se přemluvit, abych z tlamy vypustil jednu jedinou otázku. Někdy vlk potřeboval mluvit, aby mohl přežít, že ano.
Zastavil jsem, abych se vydýchal. Sklonil jsem hlavu ke sněhu a začal ho hltavě požírat. Nevypadalo to, že by v přímé blízkosti tekla řeka, a tak mi jako zdroj vody posloužil sníh. Musel bych sníst opravdu velké množství, abych se necítil žíznivý. Navíc pojídání sněhu nemuselo být nutně to nejzdravější, a tak jsem se omezil jen na nějaké přijatelné množství. Už jsem aspoň neměl takový ten pocit sucha v hrdle.
Po chvilince odpočinku jsem se vydal po pachu vlčic. Ve sněhu jsem viděl i jejich stopy, takže stopování bylo o to snadnější.

// Mechový lesík