Thaum je rozhodně vlk, který nebere ohledy na jiné. Rozhodně ne, pokud v tom nevidí nějaký osobní prospěch. Někdo by řekl, že je sólista a do určité míry by měl pravdu. Rozhodně staví své potřeby nad všechno ostatní. Co mu přinese užitek, to využije.
Nejpřesnější by nejspíš bylo ho označit za hedonistu. Miluje všechno, co mu přináší potěšení. Dřív hltal jídlo jako hladovějící vlče, teď si ale věci vychutnává, užívá. Z kořisti si rád vybírá nejlepší maso, to nejtučnější, nejvýživnější. Proč si to zaslouží? O tom to není. Přináší mu to radost, tak proč ne. Pohodlí je něco, co si užívá a velmi cení. Mít příjemný život je na vrcholu priorit. Krása život obohacuje a naplňuje.
Tato nechuť k pomáhání ostatním nepochází jen z převyšující touhy se starat o sebe. Kdysi byl přesně tím vlkem, co se obětoval a sám se dostal ke korytu až poslední. Smyslem jeho bytí bylo dobro ostatních. Nejspíš právě pro to tak radikálně otočil. Na (skoro) stará kolena si začal užívat svůj život a to znamenalo, že pro něj zbytek vlků přestal být tak důležitý. Jestliže si uvědomí, že začal dělat něco nezištně, okamžitě se cukne.
Snažit se pro někoho přízeň je pro něj naprosto nemyslitelné, jeho akce jsou jen a jen pro vlastní užitek. Jistě, může se několik měsíců snažit se vetřít do něčí přítomnosti, ale pokud za tím neleží nějaký cíl, který se snaží dosáhnout, je zbytečné se ho snažit přesvědčit.
Také za tím stojí hluboko zakořeněný strach z ublížení, který je natolik paralyzující, že se mu snaží vyhnout, jak to jen jde. Z velké části si ho vůbec není vědom – sám před ostatními i sebou říká, že nemá zájem o navazování blízkých kontaktů, že mu na ostatních nezáleží a nechápe, proč by mělo. Někde velmi hluboko je ale pořád vyděšený z představy, že by se měl znova zranit. Nejspíš svoje srdce už ani nedokáže otevřít stejně jako propůjčit někomu důvěru.
Thaum za svůj život dosáhl mnoho milníků, ze kterých si vzal zkušenosti. Inteligence a sebevědomí mu rozhodně nechybí. Je–li to třeba, je schopen zastat velké množství prací, které jsou ve smečce potřeba, ale z větší části svoje znalosti používá k popichování jiných, kritizování nedostatků a celkově, ke svému vlastnímu potěšení. Proč by se měl snažit?
Chce–li, působí charismaticky a šarmantně. Vyzařuje světáckou auru, kterou rád používá ke svému prospěchu. Oslnit někoho? Není problém. Přetvařovat se za účelem dosáhnutí cíle? Kdykoliv. Lhaní není hřích. Jediná nevýhoda lhaní je potřeba si pamatovat, komu co řekl, ale naštěstí má dobrou paměť. Svůj obvykle černý smysl pro humor umí obrátit, hodí–li se to do situace. Takto příjemný ale není vždy.
Většinu času je skoro až přehnaně sarkastický a svými poznámkami někdy až moc drzý i na výše postavené vlky. Není tím vyloženě sebevražedný, ale rozhodně se kolem něj vznáší aura povýšenosti a i když to neřekne nahlas, vlk dokáže vycítit, že se Thaum cítí být lepší jako on
Především v případě vlčic. Na většinu z nich pohlíží zpatra, dle jeho názoru jsou slabší, méně schopné a v mnoha případech příliš hysterické. Tento názor je v něm zakořeněný od dětství a v posledních letech začal nabírat na síle. Všechny jeho názory na něžnější pohlaví ani nemusí být založené na pravdě či logice – potěšení mu přínáší i to, když je dokáže rozlítit.
Provokování ostatních je další věc, které se věnuje z volné chvíle. Nejradši je v pozici toho zkušeného, kte kterému ostatní vzhlížejí a chodí si pro rady a pomoc. On je v tom rozhodně podporuje a pokud mu vzdorují, nemá problém dát komukoliv najevo, že je rozhodně lepší než oni. V určitých případech za tím stojí jen zášť vůči dané osobě, jindy je ve hře i škádlení.
Jeho nechuť se vázat rozhodně nefunguje oběma směry. Velice ho těší, když na něm někdo závisí a vzhlíží. Ostatní si k němu můžou budovat blízký vztah, on sám si všechny drží od těla. U mladších vlků je to jednodušší. Vést je, pomáhat jim, nechat se obdivovat. A on naopak může pozorovat, jak vzkvétají a snaží se mu udělat radost jakýmkoliv způsobem. Hedonismus, pamatujete?

Thaum se narodil ve vzdáleném kraji, který nebyl ničím vyloženě zvláštní. Hornatý reliéf zajistil podmínky nutné k vytvoření odolné smečky, kde se pravidla dodržovala přísně a bez otázek. V tomto prostředí na ně nebyl čas a aby vlci přežili, smekli se do úzkého kruhu, který byl na sebe zvyklý spoléhat. I to fungovalo díky přesně dané hierarchii. Silnější měli přednostní přístup k jídlu, ale tím také mohli ochraňovat slabší. Rozmnožoval se jen hlavní alfa pár, na víc krků nebylo místo. Vlci byli více ceněni než vlčice, které měly také výhodné vlastnosti, ale protože všechny až na jednu nesměly vrhnout potomky, jejich pozice neměla tolik co nabídnout.
I vlčice alfa, Thaumova matka, nejspíše nebyl tak vážená jako ve více nížinných smečkách. Ano, byla partnerkou alfy a měla rozhodovací moc nad zbytkem samic. I když ji vlci měli v úctě a neodvážili by si vůči ní nic nevhodného, její slovo proti tomu jejich nemělo takovou váhu. Byla spíše konkubínou a společnicí než královnou, po boku svého rovnocenného partnera.
Nemálokdy se stávalo, přebývaly-li ve vrhu samice, otec těch pár nejslabších sežral. Nebyly tolik potřebné. Ani slabí samečci nebyli toho osudu ušetřeni, ale dělo se to podstatně méně. Pro to, když se narodil Thaum, bylo to mezi bratry a jedinou sestrou. Tehdy se ale ještě nejmenoval Thaum. Matka mu dala jméno jiné, které jí evokovala jeho temně černá srst. To jméno ale už dlouhá léta nepoužívá, nevidí ho jako svoje vlastní a neexistuje moc, která by ho donutila ho nahlas vyslovit.
Thaumovo dětství bylo příjemné. Relativně klidné. Normální. Navzdory svým přesvědčením o využitelnosti vlčic, smečka v podstatě neměla žádné bizarní nebo extrémní praktiky. A beztak, zabíjeli jen ty, kteří by v tvrdém prostředí hor nepřežili.
Všichni sourozenci byli dobře živení, předávání mezi členy smečky, kteří je učili všemu, co bylo třeba znát. Učili se vyhledávat schůdné cesty, poznat, jak hluboký je sníh, kudy obyčejně chodí zvěř. Tu se pak také učili stopovat, hledat znaky, že se někde v okolí skrývá. A nakonec i její lov. Drobné hlodavce i větší kopytníky a další kořist.
Naučili se i bojovat. Nejmenší sestra ne, ta si sice s bratry jako malá hrála na předstíraný boj, ale když přišlo na opravdovou výuku, neměla by šanci. Thaum byl ze všech sourozenců největší a tak ho přirozeně začali připravovat na následnictví. Ač měli sourozenci spolu zprvu dobré vztahy, postupně ochlazovaly. Nepřešly v nesnášenlivost nebo něco podobného – jen se vzájemně odcizili, každý se začal věnovat jiné funkci ve smečce a jak se z vlčat stali dospělí vlci, skoro i zapomněli, že si kdysi byli blízcí. V Thaumově případě nejspíš šlo i o závist. Kdo by nechtěl být alfou?
Thaum to bral velice vážně. I když v srdci byl pořád ještě trochu hravý mladý vlk, váha povinností jeho bedra začala tížit. Bylo to náročné pro vlka, co jen sotva opustil adolescentní věk. A o to horší bylo, když jeho otec zahynul, když se pod ním sesunul sníh a on propadl do hluboké průrvy. Členové smečky se ho snažili vytáhnout, ale dovnitř se nikdo dostat nedokázal a starý alfa se k povrchu už nevyškrábal. Celé hodiny bylo slyšet jeho naříkání, ale od bolesti zpřelámaných nohou a pohmožděného těla mu nikdo pomoci nedokázal. Utichl až v brzkých ranních hodinách, to se už ale jeho hlas navždy zapsal do paměti vlků.

Tělo obvykle dospěje o něco dříve než mysl. Thaum byl dostatečně velký a silný, aby si zajistil místo alfy. A díky otcově výchově byl také dost ctižádostivý, aby o něj doopravdy stál. Kdo ví, jestli by se, pod jiným vedením, nerozhodl nevyužít všech svých schopností, aby schválně prohrál a propustil tak místo někomu zkušenějšímu. Jenže to se nestalo a ani zkušenosti nepomohly starším vlkům porazit mladého syna alfy. Alfa je mrtev, ať žije alfa.
Thaum nebyl špatným vůdcem. Měl nejen robustní stavbu, byl skutečně i inteligentní, dobrý vůdce a schopný alfa. Jenže zkušenosti se nedají jen tak odepřít. Povedlo se mu vést smečku přes celý podzim i zimu, na kterou se už začal připravovat jeho otec. Byla krutá, stejně jako všechny ostatní. Thaum teprve tehdy pochopil, jak skutečně náročné je mít na svědomí tolik živých duší, tolik hladových krků. To, čemu ho učil otec, bylo málo. Ještě bylo tolik, co nevěděl.
Chladné období přežili skoro zázrakem. Strádali, hubli, mladý alfa se zoufale snažil všechny zaopatřit. Dva vlci zahynuli, když se hnali příliš daleko za kořistí. Smrt ale nebyla této smečce nijak cizí a taková ztráta nebyla úplně nevídaná. A tak, jakmile začaly ledy pomalu tát, cítil Thaum úlevu. Zvládl to. První velkou zkoušku měl za sebou. Když přežili toho, už to zvládne. Pochyby o sobě samém začaly odplouvat. Mohl se soustředit na plánování. Jak se připravit na další zimu. Kde najít partnerku. V té chvíli mu byly všechny vlčice ve smečce příbuzné.
Jenže ta lehkovážnost mu stoupla do hlavy až příliš. Kdo ví, čím to mohlo být. Možná neskutečnou únavou, která ho přiměla polevit na pozornosti. Teď už přece bude všechno lehčí, ne? Spolu s oblevou ale do hor přišly i deště, které velmi nečekaně narušily svah nad úkrytem, kde smečka přebývala. Naštěstí se vlkům podařilo bez zranění uniknout než byl úplně zavalen.
Co ale teď? Vydali se na nebezpečnou cestu, která se zdála být nezbytná pro přežití. Co by se stalo, kdyby vyrazili jiným směrem? Nebo kdyby kladli své nohy jinak? Změnilo by se něco? Nebo byli navždy odsouzeni k záhubě, ať by se rozhodli pro jakoukoliv možnost? Bylo jejich zkázou zvolení příliš mladého, příliš nezkušeného alfy? Nebo umíráček zněl už od té doby, co jiná noha, jiného alfy v jiné době špatně došlápla a roztříštila se pod nárazem na skálu?
Takové otázky Thauma pronásledovaly následující roky. Už předtím slýchal nářky otce, ale křik celé smečky, která zahynula pod sesuvem půdy, bylo něco úplně jiného. Často proklínal osud, který ve své zlomyslnosti zanechal přeživšího jen toho, kdo měl všechny na starost. Většinu detailů z toho dne si nevybavoval. Byly to jen útržky, které se mu obyčejně zjevovaly ve snech a nočních můrách a chvílích velkého napětí.
Nevzpomínal si ani na následující dny. Cítil jen zoufalství a bezbřehou bolest, kterou nemohlo utišit vůbec nic, protože věděl, že za to může jen on sám. Celé měsíce se toulal po krajině, vyhýbal se horám a postupně scházel do nížin.

V jednom z takových území, v jednom lese, který ničím nepřipomínal tvrdý kraj, ze kterého černý vlk vzešel. Neplánoval se tam zdržet. Neplánoval se zdržet a žádném místě, které navštívil. Byl jen dutou, prázdnouch schránkou bez duše, která se pohybovala mechanicky, bez myšlenky, bez touhy. Od smrti ho držel jen pud sebezáchovy, který byl silnější než všechna touha konečně ukončit to utrpení. A také možná pocit, že si to nezaslouží. Nezasloužil si život, ale ani smrt, která by byla pouhým vykoupením.
V té smečce ale našel svou druhou polovinu. Dlouho o tom ale nevěděl, narozdíl od ní. Mladičká vlčice, plná elánu a radosti a naivity, která si vzala do hlavy, že z něj dostane úsměv. Aspoň jeden. Bylo to téměř sisyfovské úsilí. Ale stal se zázrak.
Na Thaumově tmavé tváři se objevil úsměv. A pak ještě jeden. A další. A další. Nepřišly rychle za sebou, ale pomalu, postupně. Diana byla trpělivá. A spontánní, šťastná a plně odhodlaná ho vytáhnout ze schránky, do které se uzavřel.
Nikdo nebyl víc překvapený než Thaum sám, že se jí to nakonec opravdu podařilo. Ta malá holka mu přirostla k srdci způsobem, o kterém si myslel, že se mu se smrtí rodiny navždy uzavřel. A pak už nebylo ani velkým překvapením, když se z nich stal pár. Jejich láska rozkvetla z bolesti a pochopení, které bylo natolik velké, že by i hory přenášelo.
Dianina rodina z toho byla nadšená o něco méně. Tolik nedůvěřovali vlkovi, kterého si jejich dcerka přitáhla domů. Thaum byl mrzoutský, věčně zamračený a vůči většině přímo nepřátelský. S takto antagonistickým vlkem ve smečce bylo těžké pochození. Pod Dianinou něžnou tlapkou se začal měnit, ale nikdy jim k srdci nepřirostl, snad i pro to, že smečce kradl jejich štístko. Říká se, že to, na co jeden myslí, se nakonec vyplní. Někdo tomu dokonce říká sebenaplňující se proroctví. Jelikož Thaumovi dávali neustále najevo, že je stále cizákem, rozhodl se, že cizákem oparvdu bude.
Sebral svou mladou partnerku a odešel ze smečky. Jí to tolik nevadilo – milovala svou rodinu, ale víc milovala Thauma a představa založení nové rodiny a nové smečky se zdála být úžasným dobrodružstvím.

A taky že to dobrodružství bylo. Ač by se o tom černému vlku ještě nedávno ani nezdálo, usadili se zase v horách. Tam to Thaum znal a věděl, jak se má chovat. Teda, ve většině případů. Jejich nový horský příbytek ale nebyl zdaleka tak nehostinný, aby měli opravdu vážné potíže. A doopravdy začali prosperovat. K jejich dvojici se přidali další vlci, tuláci, kterým se zalíbila představa žít v horách.
Thaum pookřál zase o něco víc. Život byl zase dobrý. Měl kolem sebe vlky, kteří ho do určité míry měli rádi a on, i když jim to nedával najevo, také. Jeho náklonnost se projevovala v tvrdých pravidlech, které nejpřísněji dodržoval on sám a v chránění smečky před všemi hrozbami.
Vrchol blaha nastal ve chvíli, kdy se jemu a Dianě narodila vlčata. Uvnitř měl strach, aby se k nim nechoval chladně jako jeho rodiče, ale nenašli byste více milujícího otce. Byly jeho radostí, jeho chloubou, jeho celým životem, spolu s jeho partnerkou.

Vše bylo krásné.
A pak to krásné být přestalo.

Kdo ví, kdy nastal ten zlomový bod v jeho životě. Kdo ví, jestli tam vůbec nějaký zlom byl nebo se všechno spustilo dolů kopcem tak pomalu, že si toho všiml až ve chvíli, kdy se všechno řítilo už takovou rychlostí, že neměl šanci nic zastavit. Víte, co se říká o vaření žáby.
Dianina zrada mu zlomila srdce definitivně. Nepoznal, že vlčice, po jejímž boku žil, nebyla tou, se kterou se před lety setkal. Netušil, kdy se změnila a kdy jí začal být víc než lhostejný. Možná ale to tak plánovala celou dobu? Nevěděl. A nikdy nedostal příležitost se jí zeptat.
V jednu chvíli si žil spokojeným životem, jako pán svého domova, měl pod sebou vlky, o které se staral, partnerku, kterou miloval, děti, které vychovával. A pak najednou přišel o všechno.
Vzpomínky na ten den jsou v jeho mysli podobně zamlžené jako když přišel o svou první smečku. Zjistil, že Diana není tím, za koho ji má. Že se setkávala s jinými vlky, že se mu vysmívala za zády, že už dlouho plánovala, že se ho zbaví. Byl zaslepený hlupák, že to neviděl? Že ho ani nenapadlo hledat za jejími slovy tichou manipulaci, která mu rvala srdce mnohem dřív než se to dozvěděl?
V každém případě přišel o vše. O smečku, o partnerku, o vlčata, která dost možná nebyla ani jeho, ale stihl pochopit, že jím také pohrdají. V té krátké době před odchodem vyrozuměl, že všichni stojí na Dianině straně a on je ten špatný.

Přijít o celý život jednou je zničující. Vědět, že si za to jeden může sám, je něco, co je extrémně těžké rozdýchat a pojmout. Ale dostat se z toho všeho, postavit se na nohy, otevřít svoje srdce, aby se mu stalo to samé znova?
Možná to tentokrát bylo horší. A nebo to prostě bylo jiné, protože se to stalo podruhé. Poprvé se sesypal, uzavřel své vyděšené, mladé já do pevné schránky, obličej se mi zamračil a začal se chránit. I když si to neuvědomoval, měl ještě pořád naději o světě. Věřil v dobro ve vlcích a i když si netroufal doufat, představa šťastného konce nebyla úplně nemožná.
Tato zrada kompletně vymazala tu optimistickou víru v dobro. Po několika týdnech zoufalství střídající se apatií, se objevila nová emoce. Ať tomu budeme říkat nenávist, vztek nebo zášť, výsledek bude stejný. Vyústilo to ve změnu životního přístupu a posílilo to jeho odhodlání žít dál a vše nevzdat.
Rozhodl se, že bude žít jen na sebe. Bez ohledu na ostatní. Beztak si to nikdo nezaslouží. Svět je tvrdé místo a přežije jen ten, kdo dokáže využít to, co se mu nabízí. A když tím ublíží někomu jinému? Jeho problém. Nikdo se nemůže spolehnout na někoho jiného než na sebe.

Po životě, kde se musel neustále omezovat, ať kvůli náročným podmínkám v horách, depresi ze ztráty nebo přenechávání nejlepších příležitostí partnerce a pak i smečce a rodině, byl najednou sám a neměl nikoho, kdo by na něm záležel. Otevřely se mu nové možnosti, Thaum se jich po chvíli váhání chopil a objevil hedonismus. Nic mu nebránilo si užívat tak, jak chtěl. Co hrdlo ráčí. Co tělo ráčí.
Potkával vlky a už nebyl ten zasmušilý morous držící se pravidel. Stále byl odtažitý, ale zároveň když něco chtěl, vzal si to. Používal svůj šarm a výšku ke svému užitku. Chvíli cestoval se skupinou, někdy krátce, jindy dlouho a pak se vzdálil. Žil na sebe.
V té chvíli se vzdal svého rodného jména. Opustil své staré já. Svou minulosti zanechal za sebou jako špínu, která se z kožichu smyje po překonání řeky.
Často nebyl vůči ostatním fér, ale to ho už nezajímalo. Jako plně dospělý vlk objevil nový smysl svého života, touha se mít dobře se ukázala jako to, čemu se může oddát. Žádné závazky, žádné povinnosti, které mu nepřinášejí prospěch. Pro nikoho se nemusel obětovat.

Zajímavosti
Thaum je překvapivě masivní vlk i ve chvílích, kdy není velmi dobře živený. Díky genetické predispozici má silné kosti, dlouhé nohy a velký hrudní koš, který pomáhá v dojmu velikosti.