Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V lese se sešeřilo a vzduch se začal plnit nějakými částicemi, jako když při hoření dřeva odlétávají částečky popela a prachu
Navíc se vzduch začal plnit barvami.
U země to bylo tmavé a čím víc to šlo vzhůru tím to bylo světlejší. Vzduch se navíc měnil jako by cirkuloval. Jak se měnila hustota vzduchu měnily se i barvy. Dole u země byla tmavě modrá až fialová o pár metrů výš to šlo do růžové a nad stromy to šlo do šedé až mléčně Bílé.

Krom toho že jsem si připadal hodně zmateně v těch nepřirozených barvách, se mi dostavila hluboká deprese a pocit samoty a zbytečnosti. Nikdo mě neměl rád a vše co jsem kdy udělal bylo špatně. Měl jsem chuť lehnout si a usnout navěky a už se nikdy neprobudit. Vždyť kdo by o mě stál ? Nikomu bych nechyběl ani by si nikdo nevšiml že tu chybím. Dřepl jsem si na cestě a byl jsem nešťastný ze svého života.

V lese se pomalu sešeřilo. Pořád jsem byl víceméně sám i když mi přišlo že tu alfy pořád někde pobíhají a že se tu pořád trousí další, mě neznámí vlci. Tím že jsem tu byl sotva chvíli jsem byl poněkud omezen svým strachem. Neodvážil jsem se zavýt nebo jít lovit. Prostě jsem se bál nebo možná styděl. Připadal bych si hrozně drze a nevychovaně kdybych se teď měl dožadovat společnosti nebo pozornosti.
Brzy mi přišlo že vzduch zhoustl a nebyl tak čistý jako dřív. Skoro jako by tu unikaly nějaké nebezpečné výpary nějakého plynu. Nevěděl jsem k čemu to přirovnat a o to víc jsem měl dilema jestli jít za tím cosi nebo předtím utéct. Mohl jsem najít zdroj a pak sehnat alfy aby smečku buď evakuovali nebo to zastavily. Takže jsem teď šel šmejdit dál do lesa.
----------> Ellisino údolí

K mému překvapení se po mém verdiktu vlčice uvolnila a přivítala mě. Pak mi ve vší stručnosti shrnula všechno možné a krátce na to už metelila někam dál. Zato její partner teď znejistěl. Omluvil se za tu uspěchanost a řekl mi ještě malé info o lese a hned na to se rozeběhl za svou partnerkou.
Bezva tak teď už vím že se nikdy nechci stát alfou, pokud to obnáší takovouhle uspěchanost. Teď jsem zůstal sám v lese a nevěděl kudy kam. Chtěl jsem to tu prozkoumat nebo aspoň najít někoho kdo bude stejně plachý a divný jako já.
Zvláštní
po jednom rozhovoru a já už si chci hledat kamarády ?! Co se to se mnou děje ? Leze na mě snad jaro či co ? Sebral jsem se a šel někam doprostřed lesa ve snaze že najdu někoho nebo aspoň něco zajímavého. Napadlo mě že bych mohl zkusit zavýt ale nenašel jsem důvod ani odvahu to udělat. Moje dobrá vlastnost bylo to že jsem byl nezajímavý a nebudil jsem moc velkou pozornost takže jsem se tu mohl procházet s vědomím že mě tu nikdo hledat nebude.

Vlčice vážně spěchala ale teď už šlo jen o můj verdikt, jestli chci nebo ne se přidat ke smečce. Její partner byl rozhodně diplomatičtěji založený protože měl tendenci mě utěšovat že ví jaké to je být tulákem a že nemá problém mě přijmout když u nich budu pomáhat. Taky se snažil svou partnerku o něčem přesvědčit, nebo jí možná trochu uklidnit aby tak nespěchala.
Na poznámku o čekání jsem radši nic neodpověděl abych nevypadal jako že si dovoluju i když jsem s ní soucítil protože mě samotného tenhle proces dost unavoval a bral mi energii, ale to bylo spíš z nervů.
Abych dlouho netrpěl, tak jsem se zavřenýma očima a skloněnou hlavou podřízeně a odhodlaně promluvil. "Ano, chci, podmínky přijímám". Čekal jsem na reakci protože i tohle byl na mě docela projev.

Mé nízké sebevědomí mě pomalu ale jistě začínalo zabíjet. Měl jsem strach protože jsem sám sebe vůbec neznal. Jak jsem mohl vědět jestli jsem dobrý lovec nebo ochranář? Vždycky jsem byl všude jen jakýsi podrž-taška a samice se po mě vozily. Ať už jsem něco ulovil nebo ne ať už jsem někoho ze smečky hájil nebo ne vždycky bylo moje snažení buď ignorováno nebo jsem dostal přes čumák. Nikdy jsem nebyl pochválen a ani jsem nevěděl co jsou mé dobré vlastnosti na kterých bych mohl pracovat.
Kdyby použili svou magii mohli mi přečíst mé myšlenky museli to přece umět, bílé oči toho černého vlka přece nebyli bílé jen tak. Vlčice teď působila hodně uspěchaně což mi akorát podráželo nohy. Znovu jsem si vzpomněl na svou matku. Tahle vlčice mi ji svým vystupováním dost připomínala, možná proto se mi teď dělalo tak strašně zle.Proč jsou samice vždycky tak zlé a uspěchané? Kam spěchají ? Do hrobu ? Nemůžou si prostě jen chvíli užívat života ? Musí se pořád po hlavě do něčeho hrnout ? Ať už to byl boj ať už to byla vlčata ať to bylo přijímání, vždycky musely všechny spěchat. Mami, Setio ??
Její tlumený hlas mě do jisté míry uklidnil, zatím nechtěla útočit, ale vynucovala si abych sám sebe obhájil. To byl kámen úrazu. Je snadnější hledat chyby sám na sobě, než na jiných a o to je horší hledat na sobě sama ty dobré věci. Ale jak mám těm dvěma vysvětlit že já sám sebe nemůžu vidět jejich očima a to co bych já považoval za dobrou vlastnost oni můžou považovat na zbytečnou věc? Tak jsem si řekl že půjdu do risku a řekl jsem to co jsem považoval za nejvíc neutrální a výstižnou odpověď.
"Já umím ode všeho trochu, není nic v čem bych vynikal, ale zároveň se dokážu všemu přizpůsobit". Jestli mě předtím nechtěla vlčice vyhnat za to že jí mařím čas tak teď jsem jí nejspíš nahrál do karet.

Jeho slova mi připomněla bolestné vzpomínky. Dokazovat, zasloužit. I vlastní matce jsem musel dokazovat že si zasloužím její lásku a o otci ani nemluvě. A to už vůbec nechci vzpomínat na Morju. Jak té jsem se snažil dokázat svou lásku a že jsem jejího zájmu hoden. Jak té jsem se dvořil jak té jsem dokazoval že si jí zasloužím a přesto jsem odešel s prázdnou. Jak já trpěl.
Slzy se mi při té vzpomínce draly do očí ale musel jsem je udržet takže jsem násilím zavřel oči a odvrátil hlavu směrem dolů. Vrátila se mi ta vtíravá bolest na hrudi a moje úzkost. Jistě mohl jsem říct s chladnou hlavou něco ve smyslu sem s tím dokazováním, co mám udělat, ale místo toho jsem bolestivě vycenil zuby a snažil jsem se rozdýchat. Můj mozek vysílal jen jedinou informaci : ZDRHEJ. Ale já se ani nepohnul. Nemohl jsem. Byl jsem paralyzován vlastním strachem. Co když přijmu výzvu a nebude jim to stačit nedokážu ji splnit podle jejich očekávání ? Už teď mi dávali najevo že tu nemám co dělat.
To bolí, ZDRHEJ, Nemáš na to! a spousta dalších myšlenek mi probíhaly hlavou. Musel jsem vypadat jako zvíře která čeká na zásah z milosti a vlastně jsem i tak trochu čekal. Kéž by mě ta vlčice na místě zakousla, bylo by to jistě lepší a jednodušší. Jen ztěžka jsem o něco nadzvedl hlavu a bolestně jsem se zeptal hlasem umírajícího. "Čím dokázat ... jak?" Čekal jsem že přijde nějaký rozkaz. Jdi a udělej tohle nebo támhleto, případně že mám jít něco ulovit což by dávalo asi největší smysl, krom toho jak jinak chtějí abych jim to dokazoval, vyhrát v souboji s alfou ? Nebo ulovením nepřítele?

Nemusel jsem ani moc hledat, brzy mi pach zvěře přebil pach dalších vlků, mí druzi si mě našli sami. Byl to zjevně alfa pár, jeden byl černý s bílým břichem a vzory po těle, a stavbou těla byl severského typu a jeho družka byla elegantního stříbřitého vzhledu, a na pozdrav mi vycenila zuby a zatvářila se poněkud nevlídně. Překvapilo mě že její partner je vlídnější než ona, vždycky jsem si myslel že to my samci jsme považováni za agresivní a teritoriální ale pak jsem si vzpomněl na svou matku a své sestry, a došlo mi že tohle byl jen mýtus.
Na Arcanusovu otázku, jak se mi černý vlk představil, jsem nebyl pořádně schopný odpovědět, vždyť já sám nevěděl proč jsem tady. Nevěděl jsem jak začít ale zkusil jsem odevzdanou taktiku. ""Já jsem Tesai, a ani nevím co mě přivádí kamkoliv, ale asi za to může můj instinkt dáli se to tak nazvat."
Odmlčel jsem se. Došlo mi že jsem řekl nějakou blbost ale byl jsem sám už tak dlouho že jsem ani nevěděl jak se seznámit nebo jak se obhájit. Nejradši bych teď rychle utekl jak jsem se styděl. Proč jsi sem lezl ty blbče, vždyť víš jak to máš s komunikací, ta vlčice z tebe stáhne kůži zaživa, vždyť už teď tě chce zabít a to jsi se ještě ani nepohnul. SRABE
kdybych neměl srst bylo by vidět jak jsem zrudnul.

Vylezl jsem z křišťálového lesíku a jsem jsem dál do mírného svahu. Byl poněkud nelibý a zhruba od půlky se začala objevovat jílovitá půda do které se mi zamlaskávaly tlapky. Půda byla vlivem sněhu měkká a bahnitá a na sněhu jsem pak dělal bahnitou stopu. Pak se začaly tu a tam objevovat stromy. Došel jsem k dalšímu lesu, ale tenhle vypadal mrtvý. Stromy byly suché a vypadaly že jsou zničené. Zjevně neměly dost živin ani před tím než začala zima. Taky ptáky jsem tu moc neslyšel. Zato jsem tu cítil velké množství vlků. Musela tu žít nějaká smečka hrdlořezů, vždyť kdo jiný by byl na tak nevlídném místě? Procházel jsem lesem, tedy pokud se tomu tak dalo říkat a cestou jsem zjistil že území na kterém se teď nacházím je samý kopec a svah. To mohlo mít pro smečku jisté výhody, ale zároveň tu muselo být těžké lovit. Místy jsem taky cítil hodně vysoké zvěře ale nebyly to srnky ani kolouši bylo to něco co jsem asi ještě nikdy nelovil. Chvíli jsem se motal za pachovou stopou zvěře a chtěl jsem ji zkusit najít a ulovit.

Na moje zavytí žádná odpověď nepřišla. No nevadí aspoň jsem věděl že v něm nikdo není a že se tedy nebudu muset s nikým seznamovat nebo se někomu podřídit.Vešel jsem do lesa. Bylo odpoledne takže to tam celkem žilo. Spousta ptáků tu sídlila a vřeštěli jeden přes druhého. Taky mi přišlo že se udělalo trochu tepleji. Hm tak proto vylezli a je jich tu tolik. uvědomil jsem si když mi pár sýkorek přelétlo nad hlavou. Když jsem zvedl hlavu viděl jsem že se začíná vyjasňovat. Už nebylo jenom šedivé, nudné a depresivní prázdno. Svět se začínal vybarvovat a jasné sluneční světlo rozjasnilo zimní krajinu, tak že vypadala jak z pohádky.Jak jsem kráčel lesem všiml jsem si ve sněhu pár stop mého druha. Vedli někam pryč z lesa ale hlavní bylo že nevedli tam kam jsem chtěl jít. Že by tu byl nějaký vlk autista kterého jsem svým zavytím vyděsil ? Možná měl sociální fóbii a žije jako samotář, protože se mu v dětství něco stalo. No hlavně že už je pryč, nerad bych někoho prudil svou přítomností. Napadlo mě když jsem vycházel na druhé straně lesa.

---------------- Asgaarský hvozd

Poté co jsem se dlouze prošel po zasněžené rovině sem konečně dorazil k lesíku. Vypadal hodně malý a tak akorát pro jednoho našince, nicméně jsem cítil že tu už někdo je. To mě přivedlo k zamyšlení že vlastně nevím jak si hledat kamarády. Své sourozence a rodinu jsem už neviděl ani nepamatuji. A teď jsem byl jen vlk samotář který už téměř zapomněl jak se vlastně navazuje blízký kontakt. A taky mě napadla otázka jestli o nové kontakty vůbec ještě stojím ?
Zvedl jsem hlavu k obloze a chvíli jen civěl na nebe. Užíral jsem se nostalgií a melancholií kterou jsem teď pociťoval když jsem nazdařbůh šel aniž bych dokázal říct proč. Nebylo to typické volání přírody, nebyl to pud lásky ani nějaká potřeba najít si hromadu kamarádů, jen jsem prostě musel něco najít. Nějaký místo nebo nějaký pocit nebo možná někoho kdo by mi pomohl se znovu cítit sám sebou. Znovu jsem se podíval do lesa a váhal jsem do něj vkročit. Pak mě napadla docela stará známá věc, kterou už jsem téměř zapomněl používat. Zhluboka jsem se nadechl a vydral ze sebe táhlé osamělé vytí. Pokud byl někdo na blízku pak možná odpoví. Nebo neodpoví a pak na mě někde z krytu vystartuje. Ale to už byl problém budoucího Tesaie. Teď jsem tam seděl na kraji lesíka a čekal jsem jestli se něco stane.

Seběhl jsem až před velké houští. Zprvu byly křoviska jen prořídlá a bylo zde hodně kamenů. Prolézal sem mezi jednotlivými křovisky a začal jsem se motat stále hlouběji a hlouběji do útrob houští. Brzy se houští začalo zvětšovat a já jsem se musel krčit abych v něm mohl prolejzat. Netrvalo dlouho a objevil jsem spletené větve které vypadaly jako začátek nějaké cesty. Ale nemohl jsem v nich najít vchod takže jsem se jen motal kolem nich a snažil se najít něco jako otvor. Nakonec jsem to po několika marných pokusech vzdal a rozhodl jsem se to obejít a projít skrz křoviska na druhou stranu. Do srst jsem mezitím nabral všechen možný i nemožný bordel, skládající se ze zbytků listí větviček a sněhu. O tom kolik bahna jsem měl na nohách se ani nemusím zmiňovat. Nakonec začaly křoviska ustupovat a já zas mohl normálně chodit. Jak křoví ustupovalo bylo stále víc vidět plošinu za ním. Ta teď byla zasypaná sněhem a tvořila tak bílé prázdno. Sníh byl mokrý a měkký takže se s něm relativně dobře běhalo. Zhruba od půlky už bylo vidět na horizontu nějaké špičky stromů a bylo zřejmé že tam bude nějaký les. Moje měla zas pro jednou jasný cíl.

-------- křišťálový lesík

Brzy mě však válení se v mokrém a špinavém listí opustilo, protože se začala rychle dělat zima.Vstal jsem a otřepával jsem se aby, ze mě spadla ta mokrost, kterou jsem nabral v hromadách listí. začalo foukat a já se rychle snažil dostat někam do závětří. Napadlo mě že bych mohl jít někam kde je více mých soudruhů, třeba by mi mohli říct o nějakém místě kde bych se mohl zašít, než se udělá hezčí počasí. Procházel jsem mezi stromy, a poslouchal jsem zvuky ptáků. Byly dost omezené protože začalo zlehka sněžit a začalo se dělat mrazivo. Otřepal jsem se zimou a přidal do kroku, chtěl jsem zmizet někam kde tolik nebude profukovat.
Brzy jsem přiběhl na konec lesa, a přede mnou se začaly objevovat keře. Probíhal jsem mezi keříky a brzy sem začal sestupovat po příkrém svahu. Země začínala tuhnout a jelikož byla převážně jílovitá vytvořili se na ní malé praskliny. Pomalu ale jistě jsem se dostal zhruba do půlky svahu kde bylo krásně vidět na krajinu pode mnou. Byla tam vidět zamrzající řeka a za ní obrovské pole plné houští. V tom houští by nemuselo foukat a sněžit napadlo mě opatrně jsem začal sbíhat zbytek svahu.

>>>>>>> Velké Houští

úkol č.2
co říct k této hrůznosti ? snad jen to že snaha byla.

https://pre00.deviantart.net/9d22/th/pre/i/2018/336/7/c/winterfresh_by_sarabi_czech-dctfp8x.jpg

Přišel jsem na místo kde rostly samé buky. Líbilo se mi tu, působilo to velice hezky. Listí měnilo všechny možné barvy a byla ho spousta i na zemi. Bylo to skoro až romantické docela mi bylo smutno že jsem tu nemohl být s nikým známým. Dlouho jsem neviděl svou rodinu ani nikoho dalšího a cítil jsem se osaměle. Procházel jsem se mezi červenými a žlutými hromádkami spadaných listů a občas jsem do nich znuděně kopl. Pak mě napadla jedna bláznivost, štěně v mém srdci se probudilo a chtělo si hrát. Nahromadil jsem listí na jednu velkou hromadu což mi zabralo docela dost času, a pak jsem se rozeběhl a skočil do ní. Pořádně jsem se v ní vyválel abych si zlepšil náladu. Sice jsem byl jak dobytek protože listí bylo mokré a zablácené ale byla to neskutečná sranda takže jsem si tam chvíli hrál. Docela jsem zapomněl že tu nemám žádné kamarády ani nikoho s kým bych se mohl bavit ale pro tuhle chvíli jsem si bohatě vystačil sám. Pomalu jsem přestával sledovat okolí kdyby mě teď někdo viděl byl bych pro něj snadnou kořistí ale asi bych dotyčnému přišel spíš jako pomatenec jak jsem si tu hrál.

Toulal jsem se po pláži a po chvíli jsem došel na místo kde už nebyla taková zima a celkem sem svítilo slunce. Dělalo se víc a víc hezky a teplo, mohlo být kolem poledne ? Zkusil jsem vlézt do vody a nebyla špatná, byla od přímého slunce celkem příjemně teplá. Brouzdal jsem se vodou dál a dál. Chtěl jsem dojít na konec pláže, tam končila i skaliska a já doufal že to půjde obejít nebo obeplavat. No nakonec jsem tam našel malou cestu po které jsem mohl vycestovat zpátky nahoru a někam dál. Jak jsem šel začalo se kolem mě všechno zelenat a stoupalo to mírně do kopce. Začínal jsem mít hlad a představa nějakého lesa kde si něco budu moct ulovit se mi velmi zamlouvala.

//Bukový sráz