Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Super akce Morfi Snad příště nebudu takové střevo, co zapomene do kdy akce je a nebo to zapomene poslat... A ještě jednou se omlouvám, že jsem první akci psala jinak než jak to mělo být

Ležela jsem na zemi neschopná pohybu. To že mě zaživa požíraly blechy a vši, jsem ani nevnímala. (//Kdo ještě nebyl nakažen a dotkl se TASY, tak už nakažený je pardon...) Nemohla jsem se pomalu ani udržet při vědomí. Tlapka mi pulzovala bolestí, takže jsem neviděla ani dva vlky nad sebou, kteří koukali do díry na mou mrtvolku, ani jsem si nevšimla vlčete, které do mě šťouchlo. Zaznamenala jsem jen nezřetelný vrčivý hlas Vrány, který ke mně doléhal zpoza stěny nevědomosti. Všechno jsem měla jako ve stínech. Rozmatané a nezřetelné. Tohle není dobrý. Tohle není dobrý. Zvládla jsem si opakovat jen jednu myšlenku. Měla jsem při útěku od toho magiče s modrýma očima dávat větší pozor. Neměla jsem se nazdař vlk potácet mlhou. Byla to pitomost, ale já prostě nebyla na promýšlení plánů. Nejdřív jednat a potom až nad tím přemýšlet, takhle jsem fungovala.
Najednou jsem ucítila podivné teplo u tlapky. Pomalu jsem nadzvedla hlavu. Byla těžká jako kámen, ale najednou jako by všechna bolest a těžkost zmizela. Zmateně jsem zamrkala a podívala se k tlapce. Uviděla jsem podivný plamínek, který byl u mé tlapky. "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" zařvala jsem z plna hrdla. "DEJTE TO PRYČ! DEJTE TU NECHUTNOU ODPORNOST PRYČ!" řvala jsem na plné kolo a poměrně rychle se vydrápala na všechny čtyři. Sice jsem necítila bolest v tlapce, ale bolest po pádu mi zůstávala. Navíc mě pořád mírně pálelo odřené břicho. Snažila jsem se dostat od toho podivného plamínku pryč. Jenomže to moc nešlo.
Udělala jsem několik kroků k Vráně (//Kaya), abych u ní nalezla ochranu, protože kromě plamene se to tu hemžilo i spoustou magičů. Jenomže najednou mě moje nohy přestaly poslouchat. Začaly mne táhnout za tou podivnou věcí. "NENENENENENE!" řvala jsem na celé kolo, protože tohle znamenalo jediné. Tahle věc mě zatáhne zase do nějaké jeskyně, kde mě pomocí magie přikurtuje ke zdi, abych se nemohla hýbat a jen nastavovala zadek. Začala jsem rýt drápy do kamené země. Byla jsem šílenstvím naprosto bez sebe. "NENENNE!" zařvala jsem ještě jednou. Nemůžu! Znovu už ne! Byla jsem rozhodnutá. Jakmile uvidím nějaký ostrý výběžek tak si radši proříznu krk než abych následovala tu odpornost. Obrátila jsem se na Vránu, která se pohybovala taky směrem za světlem. "Prosíííím! Překousni mi tepnu! Dělej!" křikla jsem na vlčici a nastavovala jí krk. Nehodlala jsem se vrátit do jeskyně a být někomu hračkou. Radši umřu důstojně a podle svých podmínek, než znovu trpět. Problém byl, že Vrána ode mě byla daleko. Stejně jako stěny jeskyně nebo jakýkoli jiný vlk, který by mi mohl rozpárat hrdlo. Musela jsem počkat až dostanu šanci.

//Akce byla super, a respekt všem co objevili všechny ušáky Díky Falko za uspořádání téhle oddechovky.

Za scvých 7 nalezených ušáků bych prosila 14 drahých kamenů a 14 oblázků + 1 křišťálek jako bonus. (Snad jsem pochopila způsob odměn správně )

Nahozeno.

//Mahtae sever

Běžela jsem, co mi tlapky stačily. Snažila jsem se dostat od toho vlka s modrýma očima co nejdále. možná jsem tam nechala na pospas tu druhou vlčici, ale byla to magička, takže ji pravděpodobně nic nehrozí. Moje tlapka bolela. Opět byla nateklá a při každém kroku jsem cítila, jako by mi tlapkou projelo něco ostrého. V jeden moment jsem se ohlédla. Nikdo za mnou neběžel. Snažila jsem se dostat do kopce a doufala jsem, že tu najdu úkryt. Tma a mlha mi ovšem znemožnily vidět, kam to vlastně běžím. Nevšimla jsem si díry přímo před sebou.
Pád byl tvrdý. Dopadla jsem na tvrdou kamennou zem s hlasitým ducnutím. "Ach," vyrazilo ze mě. Zůstala jsem ležet. Nemohla jsem se zvednout. Jednu tlapku jsem měla totálně mimo. Byla nateklá od kousnutí Styx a rozhodně nehrozilo, že bych se s ní mohla postavit. Druhým problémem bylo to, že jsem dopadla na bok, který mi sestra pokousala a na kterém byla velká modřina. Dopad na modřinu tak byl velice bolestivý. A poslední věc, která mi bránila v tom se postavit bylo odřené břicho, které dopadem začalo krvácet.
Ve zkratce jsem nebyla schopna fyzicky vstát. To bych ovšem musela být schopná vůbec psychicky přijmout myšlenku toho, že se postavím. Neměla jsem ovšem vůli. Celý tenhle svět byl prohnilý a strašný. Z očí mi tekly slzy. Bála jsem se. Tenhle svět nebyl nic pro mě. V téhle díře jsem snad byla v bezpečí, ale tady nebyl v bezpečí nikdo. Chtělo se mi blinkat. V tomhle světě nebylo místo pro mě.

Byla jsem zamotaná do těsného klubíčka, ze kterého nebylo úniku. Pálilo mě břicho od toho, jak jsem se plazila po zemi a rozedřela se mi na něm kůže. Navíc mě bolela tlapka, kterou jsem při plazení namáhala a to nebylo úplně dobré. Jenomže jsem se nemohla pohnout bála jsem se, že mi ten vlk s modrýma očima ublíží. Nebo hůř, že mi narve to svoje malé nic do zadních končin. Ještě víc jsem přitiskla ocas k tělu a zakňučela jsem. Nemohla jsem se přinutit pohnout nebo myslet. Mé tělo bylo ztuhlé. Vlčice na mě asi dýchala, protože jsem ucítila na části svého těla teplý vzduch jejího dechu. Neodvážila jsem se na ni podívat. Zatím nikam neodešla nebo do mě nekopla, abych vypadla, takže jsme se rozhodla držet u ní. Všechno mluvení jsem taky nechala na ní. Vlk mluvil divným hlasem. Nepostřehla jsem proč, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem jenom, aby odešel. Aby zmizel. Nejlépe aby se utopil v té řece kousek od nás. Sníh padal a padal. Od země to táhlo. Bylo nebezpečné tu takhle ležet... zase... ale já se nemohla přesunout.
Najednou jsem zaslechla hlas. Vlčice mluvila na mě. Pomalu jsem zvedla hlavu ze svého klubíčka a upřela na ni svoje zlatavá očka. "Je nebezpečný... Mušíme se od něj doštat plyč," zakňučela jsem na vlčici. Už jsem zase byla ve fázi malého vlčátka, ze které jsem se nemohla vyhrabat dokud tady bude on.
Vlčice se s ním pořád jenom vybavovala a nevypadalo to, že mě od vlka dostane pryč. Musela jsem se vzchopit a zdrhnout. Poočku jsem se podívala na vlka a pak jsem se rychle zvedla a rozeběhla se pryč. Poraněná tlapa mě bolela a já u běhu kňučela bolestí. Z očí mi tekly sklzy, ale co jsem mohladělat.

//Zrcadlové jeskyně

Omlouvám se že utíkám, ale volá si mě osudovka + ona by Tasa stejně asi zdrhla, protože Aithérovi oči nedává. Děkuju vám za hru

Vybrala jsem si Alastora.
Milý trochu natvrdlý vlček hledající své místo v drsném světě.

Vlk do kterého jsem narazila na mě upíral svoje modré oči. Vykníkla jsem bolestí a strachem. Začala jsem se po zemi plazit pryč, ale bolest v tlapce mi nedovolovala pohybovat se rychle. Sníh mi namáčel břicho a navíc se mi začala rozdírat kůže o studenou zem, jak jsem se snažila dostat pryč... Ale kam? Nikde tu nebylo bezpečno, navíc jsem nemohla od toho vlka utéct. Jeho modré oči mě propalovaly.
Najednou... Záchrana!
Uviděla jsem černou s nazelenalýma očkama, jak se ke mně vrací. "Íííp," vypískla jsem jako malé vlčátko a překotně se začala hrabat po zemi k vlčici. Než stihla zareagovat zaplula jsem jí pod břicho a stočila se do klubíčka. Ona mě určitě ochrání. Ona mi nic neudělá. Snažila jsem se uklinit, ale byla jsem roztřesená a přerývavě jsem dýchala. Ten vlk byl nebezpečný. Jeho oči byly nebezpečné. Já potřebovala pomoc a doufala jsem, že mi vlčice pomůže. I když byla cizí, byla to jedinné, co dělilo tohohle vlka od toho, aby mi ubližoval. Zůstala jsem stočená v těsném klubíčku přímo pod břichem černé vlčice.

//btw Aithér chytnul od Tasy blechy

Neumím psát vtipné básně...

Narodilo se jim uřvaný děcko,
a slavit to začalo lidstvo všecko.
Původně slavili s rodinou a v poklidu,
a všechno to bylo o příjemném pocitu.

V dnešní době však nálady jdou stranou,
pro všechny jsou vánoce jen prodejní reklamou.
Že venku padaj z nebe bílé sra.ky,
nevadí, všichni chtěj pod stromem hračky.

Nikdo už nehledá pohodu a klid,
hlavně co nejvíc darů sklidit.
Všichni se honí a předhání v obchodech.
a to opravdu ve všech krajích a obvodech.

Tak pojďme se všichni zase vrátit zpět,
kdy ještě o pohodě a klidu byl vánoční svět.

//za vlčicí

Sunula jsem se za vlčicí jako smrad. "Zajímavý," broukla jsem jenom, i když to vůbec zajímavé nebylo. Vlčice poměrně stichla, což bylo dobře. "Stačilo mi jenom ukázat cestu, nemusíš mě vodit přímo tam," dodala jsem ještě. Její černý kožich se vlněl před mým čumákem. Byla naprosto černo černá noc. Černý kožich v tmavé noci. Ztrácela se mi z dohledu a musela jsem se velmi soustředit, abych ji neztratila z dohledu. Sněžení tomu navíc moc nepomáhalo. Jak jsem si tak poskakovala po třech nevšimla jsem si věci přímo před sebou. Byl to kámen, který se rozhodl trčet zrovna mě v cestě. Jak jsem byla na třech, moje rovnováha nebyla nijak dobrá. Stačilo tedy malé rozhození tím šutrákem a celá jsem se sesunula k zemi.
Udělala jsem pár roliček po napadaném sněhu, než jsem se zarazila o něco... teplého? (//Aithér) Poplašeně jsem zakňučela a stáhla se od vlka pryč. Překousla jsem bolest a rychle se postavila zpátky na všechny tři. Málem jsem si u toho bolestí překousla jazyk. Snažila jsem se jenom vzdálit od vlka. "Pomoc!" pípla jsem za vlčicí, která mi mizela z dohledu.

Vlčice si něco mumlala, ale já ji neslyšela, takže jsem jen nakrčila čenich a odvrátila pohled někam do pryč. Nehodlala jsem ji poslouchat, pokud mi nenabídne pomoc dostat se k nějakému úkrytu. Ona mi ji ale nabídne. Je to blbá magička. Nakonec se vlčice zvedla a prohlásila, že je to fakt kousek. Ne že bych jí nevěřila, ale spíš mě rozčilovalo, jak to pdala. Mohla to přeci jenom podat trochu jinak... Ani jsem sama nevěděla, co chci. Zatikalo mi v oku. Vlčice se pustila do pochodu směrem k řece.
Začala jsem se zvedat, ale bolest byla silná. Mezi zuby jsem zasyčela, ale čelist jsem neuvolnila ani nepoovolila. Jenom jsem se víc zapřela a zvedla se na všechny čtyři. Jakmile jsem mohla, začala jsem poskakovat po třech za vlčicí. Občas se ta divně černá ohlédla, asi aby se ujistila, že za ní pořád jsem. To je mi nějaký péče... Tiše jsem zavrčela a poskakovala dál. V duchu jsem doufala, že nelhala, když tvrdila, že je to blízko. "A ty se tu hodně vyznáš?" řekla jsem vlčici, kterou jsem si v hlavě pojmenovala na Skvrnu. Nevím proč, ale hodilo se to k ní. Byla jako nepěkná skvrna na téhle nádherné půdě.

//Za Gee

Vlčice se začala nenápadně drbat. Občas tady a občas tam. Občas si poposedla. A máš to magická mrcho. Mírně jsem se usmála. To ji snad naučí, že se nemá motat do cizích záležitostí a otravovat prosté vlky. Zastříhala jsem ušima a pak se na ni podívala s velmi sladkým úsměvem od ouška k oušku. "Protože by na tvůj kožich dopadlo víc tohohle sajrajtu a nevypadáš jako někdo, kdo by byl zrovna nečistotný prase," odvětila jsem jí věcně a jedovatě. Úsměv mi okamžitě z tváře zase zmizel. Uspokojení, že má taky blechy a navíc ode mě, bylo příjemné, ale moc krátké. Pak řekla něco o tom, že nic lepšího na práci nemá. Snažila jsem se nedrbat a vymyslet, jak se odsud dostat. Bylo mi ovšem jasné, že bez toho aby mi vlčice pomohla nebo aby viděla mou pajdavou, potupnou a hlavně bolestivou chůzi, to nepůjde.
Nakonec mi konečně řekla něco rozumného. "Potřebuju se někde schovat před tou zimou, takže pokud nemáš nic lepšího na práci, jak sama tvrdíš, byla bych ráda, pokud bys mě doprovodila, alespoň k nějakému úkrytu," řekla jsem hlasem, který působil jako ledová kra. Rozhodně v něm nebyl prosík ani přívětivost. Spíš dost velká míra odměřenosti a nepřátelství. "Veď mě," řekla jsem vlčici. Pokud půjde vepředu neuvidí jak dementně se zvedám ze země.

Chtěla jsem se podrbat, protože mě některý z mých společníků v kožichu pěkně otravoval, ale nemohla jsem. Moje tlapka mne bolela, takže jsem se nemohla ani poškrábat. Pan brouček se o to postará. Vložila jsem víru do svého malého společníka a doufala jsem, že svědění přestane. Na vlčici a její nevíru v to, že jsem řekla o jejím kožichu, že je perfektní jsem se jenom podívala pohledem "myslíš to vážně". Jako by si nemyslela, že má perfektní kožich ještě než jsem to řekla. Byla celá uhlazená a čistá, narozdíl od mých štětin, které trčely do všech směrů, které zapáchaly a měly v sobě zamotané bůh ví co... A teď navíc i blechy. No hádám, že teď už je má taky jak se přiblížila takhle blízko. Trochu jsem se zazubila.
Naštěstí už jsem přicházela k sobě. Hlava se mi přestávala točit a už jsem i neměla tak moc černé a rozmazané vidění. V podstatě jsem viděla celkem dobře. Vlčice si chtěla ovšem pořád povídat. "A proč tu furt sedíš? Nemáš nic lepšího na práci?" zabručela jsem jejím směrem. Vypadala jako vlčice ze smečky. Byla pěkně obalená masem, ne kost a kůže jako já. Navíc to nevypadalo, že by ji zima extra trápila. "Nevíš o nějakém volném úkrytu v okolí?" zeptala jsem se jí ještě. Návrat na Bobří ostrov byl nemožný, takže jsem musela najít nějaké jiné útočiště.

Vlčice se nakonec rozhovořila o tom, že Apaté tu byla, ale před dlouhou dobou. Mluvila o nějaké sopce a jaru. Už tu není. Smutně jsem trochu svěsila hlavu, ale u mě se to dalo vykládat jako normální nálada. Nikdy jsem nepůsobila extra vesele v přítomnosti cizinců. Navíc když jsem byla v poměrně blbém zdravotním stavu, mohla jsem působit smutně kvůli bolesti. Vlčice začala pak komentovat, že jsem cítit krví a že se tu potulují medvědi. "Hádám, že ti už dávno někam zalezli... Taky by ses měla někam uklidit, než ti ten tvůj perfektní kožíšek zase.e sníh," zabručela jsem jejím směrem. Zima se mi zavrtávala do kůže na břiše, ale nějak jsem se nedokázala zvednout ani do sedu. Pravděpodobně kdyby se mi podařilo se zvednout se zapřením na všechny čtyři, už bych se pohybovat mohla. Neměla jsem si lehat, jsem de.ilní... peskovala jsem sama sebe v duchu. Teď jsem se ovšem zvedat nemohla, dokud tu ta černá okouněla. Musela jsem prostě se zaťatou čelistí vydržet až se někam odporoučí a já se budu moct bolestivě zvednout. Nechtěla jsem jí tu dělat divadélko a prozradit jí, jak moc bídně na tom jsem.
Černá jako by mi četla myšlenky a přišla ke mně. Nastavila bok, abych se mohla postavit. Si jako myslí co? "Ne díky zvládnu to sama," zavrčela jsem na ni, když se ke mně začala přibližovat. Narušovala mou osobní zónu a navíc byla dalším magickým magičem, který svou magickou sílu ukazoval nejen očima, ale i kožichem, takže u mě klesla. Nikdy jsem neměla ráda tyhle parádivé magické pipky, které si myslí, že když mají na kožichu tři proužky jsou něco víc, než ostatní.
Zaťala jsem čelist a začala se zvedat. Neobratně jsem položila tlapku na zem a pak se nadzvedla. Cítila jsem ostrou bolest v tlapce, kterou mi sestra zdemolovala. Snažila jsem se ji, co nejvíce nadlehčovat, ale i sebemenší tlak nebo náraz o zem, mi způsoboval peklo. V oku mi začalo tikat a krčila jsem bolestivě čenich, ale nakonec jsem se zvládla zvednout, alespoň přední částí těla, takže jsem seděla. Zvednout se a odejít už by teď nemusel být takový problém, ale já si musela dát pauzu. Z bolesti jsem měla před očima černé mžitky a potřebovala jsem, aby se mi to srovnalo, než od téhle magické zmije odejdu. "Už ti někdy někdo řek, že jsi nepříjemně vlezlá? Narušuješ normálně vlkům osobní zóny?" zabručela jsem jejím směrem a tím jsem zadoufala, že si dá odchod nebo se aspoň vzdálí.

1x zmrzlé ouško lišky - na Styx přímo do toho zadku, kterej tak ráda nastavuje Duncanovi
2x zmrzlé ouško lišky - Duncan, trefa rovnou za 30 bodů do hlavy, aby se mu konečně rozsvítilo a přestal myslet kulkama
1x zmrtlé ouško lišky - Launee, tu to spíš přejede po hřbetě, aby věděla jaký to je když vám z ní běhá mráz po zádech
1x sobí paroh - Lorenzo, letí mu to přímo na tlamu, aby ji konečně zavřel
1x sobí paroh - Jamie, aby se tak dementně netlemila bráchovi, že ji dostal, ji to sejme mezi uši
1x sobí paroh - Mojo, toho to trefi do krku, jen proto že se mi prostě chce
2x Vlčíškův bobek - Kaya, protože Vránám se mají pravidelně zastřihávat křidélka, jednu ránu do hrudníku a druhou do čenichu
1x pozlacený divočák - Stín přesně do pravého stehna, aby se konečně trochu víc rozradostnil a usmál, když už má tak blbý jméno

Jen jsem zabručela a otočila hlavu, když vlčice prohlásila, že ji Apaté nenakopala zadek. Ve vnitř mi mysl jela na plné obrátky, takže jsem trochu "vypla". Takže Apaté žije a je tady... Nebo tady aspoň byla, ale když tu byla tak tu přeci pořád je ne? Nebo není? Musím z té vlčice dostat, co se s Apaté stalo a pak... Hlas oné černé mě vrátil zpět do reality. "Ehm," odkašlala jsem si, abych si dopřála času pochopit, co to vlastně říkala. Podívala jsem se zpět na vlčici. Momentálně hleděla k nebi, jako by jí sníh děsně lezl na nervy. Mě nevadil, ale i já chápala, že tu nemůžu takhle polehávat dlouho. Ale kam bych šla? S tou tlapkou jsem nemohla jít nikam. "Máme podobný pach, protože... jsme se znávaly, když byla ještě malá. Ale teď už bych ji asi nepoznala,"a ona mě tuplem ne. Já a sestra jsem byly odděleny později než ve vlčkovském věku, jak se mohlo zdát z mých slov. Ale pro mne to v mém utrpení byla celá věčnost. Věčnost od doby, co jsem sestru naposledy viděla. "Potkala jsi jí tu někdy nedávno?" zeptala jsem se ještě se zájmem. Už jsem nedokázala hrát, nezaujatou. Neměla jsem na to mozkovou kapacitu.
Vlčice byla nějak zaujatá mým zdravotním stavem. "Nějak hodně zaujatá mým zdravotním stavem," řekla jsem na hlas, to co jsem si myslela. Tlapku jsem měla podivně barevnou, toho si mohla všimnout už z dálky. Pravděpodobně to přikřla tomu, že jsem ji měla ve vodě. Teď už ovšem byla na souši a hlásila se bolestivě o slovo. Nehodlala jsem jí ovšem nic říct. Jo je to tak blbý, že mám asi přelámaný všechny kosti v pacce, natrženej sval a pravděpodobně tu zmrznu, protože se nemůžu nikam dostat, aniž bych si nevyřvala plíce bolestí... Ale jinak je všecičko v pořádečku. "Bylo to i lepší," řekla jsem nakonec a podívala se směrem zpátky k ostrovu. Dostat se tam, se zdálo jako nadvlčí úkon, ale já musela. Pokusila jsem se zvednou, ale zavadila jsem zraněnou tlapkou o zem a bolest mi vyrazila až k srdci. Nadzvedla jsem se asi o deset centimetrů a pak se se zasyčením svezla zpět na zem.