Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Cedrový háj přes VVJ

Strašně jsem se spletla. Vybrala jsem deb.lní směr a teď jsem za své rozhodnutí trpěla. Neměla jsem ani tušení kolik sněhu napadlo za dobu, kdy jsme byly v té díře. Musím se dostat zpátky k vodě. Bylo mi jasné, že u břehů řek nebo jezer by sněhu nemuselo být tolik. Voda sice bude studená, ale aspoň by se zde mohl sníh trochu umoudřit. Brodila jsem se za velkých obtíží sněhem a za mnou zůstávala oslizlá cestička. Všechen nechutný bordel, který jsem měla na těle se tak nádherně smyl.
Najednou jsem zahlédla řeku, která se podivně vlnila. Můj těžkopádný krok se zvolnil a já se dobrala až k řece. Sněhu tu bylo méně, i když pořád nechutně moc. Mohla jsem ovšem aspoň normálně klusat. Vítr nemilosrdně foukal a tak jsem doufala, že se dostanu co nejrychleji zase do nějakého lesa. Každá řeka proudí do lesa nebo z lesa... pomyslela jsem si následujíc vodní tok.

//Nad kopci přes Kierb

Vlčice zmizeli. Tlustoprdka byla první kdo vzala roha. Byla jsem jí za to celkem vděčná, nerada bych se motala do bitek s nějakou vochechulí. Kaya se nakonec taky spakovala. Sice bych si s ní chtěla promluvit, bylo toho tolik, co bych jí ráda řekla a na co bych se zeptala, ale rozhodně jsem na to neměla rozpoložení. Než odešla vyslovila jen jednu prostou větu. Zkus se nenechat zabít. Znělo mi to v uších. Bylo to snad varování? Věštba? Předpověděla mi snad tahle magička osud? Vrána měla temnou srst a stejně temně zněla její slova, když se rozhodla zmizet do chladného poledního světla.
Byla děsná kosa. Jenomže jsem netušila kde to jsem, abych mohla najít nějaký dobrý úkryt. Potřebovala jsem se někam schovat. Tenhle les byl sice dobrý, ale rozhodně nebyl nic skvělého. Musím vyrazit někam jinam. Do nějakého pořádného lesa a pokusit se schovat jinde... Mohla bych se vrátit do díry, ze které jsem vylezla, ale ... Otočila jsem se jiným směrem a rozeběhla se pryč.

//Východní Galtavar přes VVJ

Sledovala jsem okolní krajinu, která byla podivně tichá. Syrový vítr se mi za řezával do čenichu a já si nemohla odpustit myšlenky na nadcházející události. Slyšet nebylo nic, ale to ticho bylo předzvěstí něčeho nepříjemného. Stejně bych dala přednsost tichu většímu nebo menšímu, tohle bylo ovšem úplně jiné ticho. Seděla jsem na zemi, která mi chladila zádel, a doufala jsem, že už to brzo začne. Stísněnost okamžiku mě nahlodávala a to snižovalo mou míru nadšení a chutě. Sakra, měla jsem se dojít vych.at. Sykla jsem s plným močovým měchýřem, který vždycky jako by se naplnil rychleji, když jsem byla nervózní. Styx pravděpodobně nikdy nic podobného nezažila. Sestru jsem nechala odejít na obhlídku terénu už asi před hodinou, ale věřila jsem tomu, že se jí nic nestalo. Stejné cestičky, kterými měla jít nyní, šla už několikrát, takže jsem měla víru v její schopnosti a znalosti terénu. Strategicky, pro nás bylo důležité vědět, kolik jich je a kde se přesně nacházejí. Střemhlavý útok by nepomohl nikomu.
Syčení, které se ozvývalo v mých uších, patřilo větru, který se proháněl větvemi stromů. Stromů, které stály všude kolem a poskytovaly tak úkryt mě a zbytku bojeschopných vlků naší "smečky". Skupině, která s námi šla do boje se jen z těží dalo říkat smečka. Sešla se nás prostě parta, která už toho měla plné zuby. Stejně myslící jedinci, kteří se rozhodli skoncovat s tímhle vším. Smutně jsem si povzdechla a otočila pohled zpět od lesa směrem na pláně před námi. Styx, kde sakra vězíš. S tichým zavrčením jsem zůstávala sedět, protože teď už jsem mohla jen čekat, až se sestra vrátí.

//Osudovka nás sem hodila

Tunel nás vyprdl všechny najednou. Vykotila jsem se z té směsice pacek a ocásků ven. Netušila jsem vůbec, kam nás tunel zavedl, ale byla jsem ráda, že jsem se z něj dostala ven. Zůstala jsem ležet na zemi a asi jsem se pořádně praštila do hlavy. Protože se mi zdálo, že vidím mámu a tátu, kteří se na mě usmívali. To bylo divné. Naši se nikdy neusmávali. NIKDY! Tiše jsem zavrčela když na mě začaly šahat tlapkami, které byly studené a tvrdé jako led. Je to jenom sen. Zavřela jsem oči a tiše oddechovala, abych se zbavila tohohle divného snu, nebo možná přeludu, který se mi vytvořil v hlavě po tvrdém dopadu.
Když jsem pomalu otevřela očka, bylo to pryč. Asi to byl jenom přelud zpsobený ránou do hlavy. Pomalu jsem se začala zvedat. Tlapku i bok jsem měla zahojené. Jediné co mě momentálně bolelo byla bříška tlapek, která jsem si odřela při marné snaze zastavit náš pád. Zvedla jsem se do sedu a pak na všechny čtyři. Pohledem jsem sledovala vlčice, které to se mnou vyprdlo z jeskyně. Nechtěla jsem se s nima vybavovat, ale nechěla jsem odejít, protože bych se k nim musela otočit zády. Tak pitomá nejsem, abych jim ukázala nekrytá záda! Čekala jsem proto až Vrána a Tlustoprdka odejdou. Byly to magičky deb.lní a já se s nimi odmítala bavit.

//Moc děkuju za oddechovou osudovku Baghý a Nori Bylo to super jako vždycky. A taky děkuju holkám z "týmu", že byly tak akční a hra se netáhla!

Následovala jsem svůj čenich chodbou, která byla slizká. Někdo by si mohl stěžovat, že je to tu nechutné, ale mě to přišlo v pohodě. Aspoň to nejsou zvratky nebo hov.a. Neotáčela jsem se, ale podle čvachtavého zvuku mi bylo jasné, že se za mnou derou i Vrána s Tlustoprdkou. To jejich magické řádění se mi nelíbilo a tak jsem se snažila jít, co nejrychleji. Jenomže cesta byla kluzká a navíc se začala svažovat. No co... Nebyla jiná možnost, než se prostě sklouznout. Nejprve jsem se zastavila. Pak jsem položila své tělo do hmoty, která se mi hned začala lepit na kožich. Já ovšem nebyla jako ostatní vlčice, můj kožich mi byl putna. I kdyby mi všechny chlupy vypadaly, bylo by mi to milejší, než se tu cárat se dvouma magičkama v patách. Přikrčila jsem si hlavu na tlapky a pak se pomalu začala klouzat slizem. Klouz. Klouz. Klouz. Byl to ten nejlepší možný způsob pohybu. Cesta se začala více a více svažovat a já začínala nabírat na rychlosti svým klouzo stylem.
Za mnou se ozval hluk. Slyšela jsem jakési podivné šplouchnutí a pak jako by něco do něčeho narazilo. "No doprde..." nestihla jsem to doříct a "le" zůstalo vyset v mém krku, jako podivná pachuť nepříjemností. Horda Kaya a Tlustoprdka bez jména, se na mě dovalila a pak mě začala násilně tlačit před sebou směrem dolů, rychlostí, kterou jsem úplně nehodlala podléhat. Bála jsem se, že se dole rozmázneme o zem, takže jsem začala používat své tlapky, boky, čumák a cokoliv to šlo, abych nějak zbrzdila náš pád a tak trochu jsem doufala, že ty dvě magičky udělají to samé.

Pomalu jsem s is několika zatáčkami doplula na druhý břeh, kde jsem se shledala s panem broučkem, který se mi usídlil opět v kožichu. Aspoň jsem z té vody venku. Byla jsem mokrá, ale to mi nevadilo. S připitomnělým úsměvem jsem se otočila, abych viděla jak se na druhou stranu dostane Vrána a Tlustoprdka. Obě dvě stály na druhém břehu, tedy na tom prvním, protože já byla na druhém. Najednou jsem uviděla, jak voda kolem pacek Vrány mrzne. Magička! Tiše jsem zavrčela. Bylo mi jasné, že Vrána taky ovládá magie, ale nečekala jsem, že je bude používat kvůli kažfé blbosti. Z hrdla se mi vydralo nas.ané zavrčení. Tahle zrada mě bolela a ani náhodou se mi nelíbil fatk, že bych tu měla zůstávat v přítomnosti dvou magiček. Musím pryč.
Nějak se mi nechtělo čekat na Vránu ani na Tlustoprdku, jelikož se ukázalo, že obě dvě byly magičky, takže jsem se rozeběhla rovnou k otvoru v jeskyni. Bylu to tu slizké, ale mě to bylo jedno. Cítila jsem příjemné závany vzduchu, takže výpary už ke mně nedoléhaly a já mohla zase uvažovat. Rychle jsem vběhla do tunelu a dostala se na druhou stranu, než se ke mně ty dvě vůbec stihly přiblížit. Nechtěla jsem být v jejich přítomnosti ani minutu. Na durhé straně tunelu to vypadalo nadějně.

Ta voda na mě měla nějaký špatný vliv. Najednou jsem měla nepřekonatelnou touhu se smát. Ani jsem nevěděla proč. Najednou se mi na nose objevil pan brouček. Zvedl krovky a odletěl přes vodu někam daleko. "Počkej!" křikla jsem za ním a rozeběhla se směrem k vodě. Samozřejmě jsem se u toho pořád tlemila. Netušila jsem co dělá Kaya za mnou, ale Tlustoprdka předemnou se snažila zběsile plavat. Voda ovšem byla dost tuhá. Její hustota byla celkem nepříjemná. Přestala jsem proto kopat a nechala jsem se nadnášet. Nemusela jsem se ani snažit, hustota tekutiny mne nepouštěla ke dnu. Ocásek jsem používala jako kormidlo a spodní proudy jsem nechávala, aby mne hnaly dopředu za panem broučkem. "Jsem rychlejší!" broukla jsem na Tlustopdrku se smíchem. Ona se pořád snažila kopat tlapkami a plavat. Mě proud nesl dál a dál za panem broučkem.

//Midipidi post z práce :D

Vylezla jsem z tunelu za zbytkem naší skupinky. Naštěstí moje kousnutí pohnulo tou tlustou bečkou a mohla jsem pokračovat z tunelu ven. Čekalo nás tu poměrně příjemné místo. Svažovalo se to tu do vody, která ovšem svítila. "Další magický sviňárny," odfrkla jsem si a pomalu se přiblížila k té vodě. Očichala jsem ji a pak do ní šťouchla tlapkou, takže se mi namočila jen špička tlapky. "Aspoň, že to není studený," broukla jsem k Vráně a té druhé, kterou jsem si pojmenovala na Tlustoprdku. Cesta byla jasná, muselo se pokračovat vodou. Už jsem chtěla udělat krok do svítícího hnusu, ale pak jsem se zastavila. To nemůžu! Pan brouček přece neumí plavat! Představa, že bych svou záchranou měla zabít nejlepšího a jedinného přítele jakého jsem měla, mě od jakéhokoliv záměru přeplavat na druhou stranu odradila. "No tady asi moje cesta končí," řekla jsem s pohledem na Vránu. Nehodlala jsem jí to vysvětlovat, ale ani jsem jí tu nehodlala držet.
Sama jsem se usadila na zem a opřela se hlavou o skálu. Měla jsem v plánu vymyslet jiný způsob, jak se odsud dostat. Prostě vymyslím jinou cestu, která bude bezpečnější pro mě i pro pana broučka. Nejprve jsem ovšem chtěla počkat až vlčice odejdou. Mohla bych se vrátit tunelem zpět a zkusit najít cestu kudy jsme přišli?

Následovala jsem do úzkého tunelu dvě vlčice, které tuhle cestu zvolily předemnou. Bylo to tu hodně těsné a jedině dobře, že jsem neměla klaustrofobii. Neměla jsem problém s těsnými prostory, tmou, nebo vydýchaným vzduchem. Byla jsem na podobné věci zvyklá z nor, kde jsem bydlela dřív. Spíš mi vadily větší jeskyně, které umožňovaly někomu zahnat mě do kouta... No a víte co dál. Tady to bylo bezpečné. Zezadu jsem nic neslyšela, takže jsem se nemusela bát, že mě začne ošmatlávat ten nechutně nepřirozený vlk. Navíc to nevypadalo, že by za námy šla hnědá vlčice nebo to vlče. Byla jsem celkem ráda. Postupovala jsem pomalým plazením se za vlčicí před sebou. Neviděla jsem skoro nic, ale měla jsem dobrý sluch a čich.
Najednou jsem ucítila jak předními tlapkami narážím do tlapek vlčice. "Hni se," zavrčela jsem na vlčici (//Zarraya). Jenomže ona pořád zůstávala na místě. Poslechem mi došlo, že se zasekla, i když jsem neslyšela její hlas. Bylo mi jasné, že mě buď taky neslyší nebo mě slyší špatně, když to tady zacpala. Zpátky se mi nechtělo. Dopoředu to nešlo. Buď jí popoženu tím, že ji kousnu nebo ji zaživa sežeru, abych se dostala ven. Mlsně jsem se olízla při představě masa. Začínala jsem mít hlad. Otevřela jsem čelist a zakousla se Zarraye přímo do zadku. Její půlku jsem pustila až v momentě, kdy jsem ucítila v tlamě trochu krve. Muselo jí to nehorázně bolet, ale pokud se nepohne, tak jí prostě sežeru.

Následovala jsem plamen do nitra jeskyně. Moje tlapky se snažily zachytit všeho, čeho to jen šlo. Jenomže drápky klouzaly po kameni. Talpka, která byla bez drápků, byla potrhána o ostré kameny. Druhá přední tlapka se začala lepšit. Po tajemném dotyku plamínku mě přestala bolet a začala se vracet do původní barvy a velikosti. Něco mě ovšem uklidnilo, abych neřvala nahlas. Dokonce mi ta modrá věc začala mluvit v hlavě. Bylo mi jasné, že na mě použila nějaké kouzelné techtle mechtle, aby mě uklidnila. Moje další emoce převážily. Teď jsem byla spíš znechucená a naštvaná, než ve strachu. Musím se odsud dostat pryč. Podívala jsem se po své společnosti. Byla tu Vrána. Dvě cizinky. Vlče, které bylo moc staré na to, abych ho jedla. No a pak tu byl vlk. "Fuj, nechutný magický svinstvo," řekla jsem s odporem a zavrčením. Bylo jasně poznat, že myslím vlka, jehož kožich byl tak nepřirozený, že se mi z něj obracel žaludek. Kdyby mě bludička neuklidnila bála bych se ho. Tím že mě uklidnila, vypluly na povrch ty další nejsilnější emoce, které jsem pociťovala.
Naše cesta skončila ve velké jeskyni s podzemní řekou, kládou a tunelem. Modrá věc se zvedla do vzduchu a já konečně ucítila, že moje tlapky povolily. Hned v ten moment jsem se rozeběhla a vyskočila po té modré věci, ale byla rychlejší a tak moje zuby klaply jen na prázdno, pár centimetrů pod plamínkem. Stejně jako zmizelo naše vodítko, zmizel i pocit pohody a bezpečí. Najednou jsem se zase cítila nepříjemě. Stěny se kolem mě svíraly. Navíc tu byl ten magický nechutný tvor. A předpokládala jsem, že všichni jsou tu magiči. Rychle jsem se stáhla ke stěně a přimáčkla se na ni. Oči jsem měla vyděšeně rozšířené a můj pohled těkal z jednoho na druhého. Čekala jsem, kdo zaútočí první. Hádala jsem, že to bude ta hnědá. Nějak se měla k tomu nechutnému. Udělá ze mě hračku pro něj, aby se nemusela starat. Přitiskla jsem se ke stěně ještě víc a zděšeně jsem zakňučela. Všichni byli moc blízko a mě bylo jasné, že jim neuteču.

//Abych nemusela psát další post a osud to měl jednodušší tak doplněk...

Musela jsem se rozhodnout, zda jít za Kayou nebo ne. Nakonec jsem se za ní rozeběhla k díře v kamenech. Předemnout se tam nacpala ještě jedna vlčice. Doufala jsem, že zbytek za námi nepůjde. Nerada bych měla toho vlka za zadkem.

// Fajn tím pádem já, Kaya a Zarraya jdeme do tunelu, připravte se na další Tasy výstup... Hádám, že už nemusíme dodržovat celkové pořadí a stačí pořadí ve trojici ne? :)

//Super akce Morfi Snad příště nebudu takové střevo, co zapomene do kdy akce je a nebo to zapomene poslat... A ještě jednou se omlouvám, že jsem první akci psala jinak než jak to mělo být

Ležela jsem na zemi neschopná pohybu. To že mě zaživa požíraly blechy a vši, jsem ani nevnímala. (//Kdo ještě nebyl nakažen a dotkl se TASY, tak už nakažený je pardon...) Nemohla jsem se pomalu ani udržet při vědomí. Tlapka mi pulzovala bolestí, takže jsem neviděla ani dva vlky nad sebou, kteří koukali do díry na mou mrtvolku, ani jsem si nevšimla vlčete, které do mě šťouchlo. Zaznamenala jsem jen nezřetelný vrčivý hlas Vrány, který ke mně doléhal zpoza stěny nevědomosti. Všechno jsem měla jako ve stínech. Rozmatané a nezřetelné. Tohle není dobrý. Tohle není dobrý. Zvládla jsem si opakovat jen jednu myšlenku. Měla jsem při útěku od toho magiče s modrýma očima dávat větší pozor. Neměla jsem se nazdař vlk potácet mlhou. Byla to pitomost, ale já prostě nebyla na promýšlení plánů. Nejdřív jednat a potom až nad tím přemýšlet, takhle jsem fungovala.
Najednou jsem ucítila podivné teplo u tlapky. Pomalu jsem nadzvedla hlavu. Byla těžká jako kámen, ale najednou jako by všechna bolest a těžkost zmizela. Zmateně jsem zamrkala a podívala se k tlapce. Uviděla jsem podivný plamínek, který byl u mé tlapky. "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" zařvala jsem z plna hrdla. "DEJTE TO PRYČ! DEJTE TU NECHUTNOU ODPORNOST PRYČ!" řvala jsem na plné kolo a poměrně rychle se vydrápala na všechny čtyři. Sice jsem necítila bolest v tlapce, ale bolest po pádu mi zůstávala. Navíc mě pořád mírně pálelo odřené břicho. Snažila jsem se dostat od toho podivného plamínku pryč. Jenomže to moc nešlo.
Udělala jsem několik kroků k Vráně (//Kaya), abych u ní nalezla ochranu, protože kromě plamene se to tu hemžilo i spoustou magičů. Jenomže najednou mě moje nohy přestaly poslouchat. Začaly mne táhnout za tou podivnou věcí. "NENENENENENE!" řvala jsem na celé kolo, protože tohle znamenalo jediné. Tahle věc mě zatáhne zase do nějaké jeskyně, kde mě pomocí magie přikurtuje ke zdi, abych se nemohla hýbat a jen nastavovala zadek. Začala jsem rýt drápy do kamené země. Byla jsem šílenstvím naprosto bez sebe. "NENENNE!" zařvala jsem ještě jednou. Nemůžu! Znovu už ne! Byla jsem rozhodnutá. Jakmile uvidím nějaký ostrý výběžek tak si radši proříznu krk než abych následovala tu odpornost. Obrátila jsem se na Vránu, která se pohybovala taky směrem za světlem. "Prosíííím! Překousni mi tepnu! Dělej!" křikla jsem na vlčici a nastavovala jí krk. Nehodlala jsem se vrátit do jeskyně a být někomu hračkou. Radši umřu důstojně a podle svých podmínek, než znovu trpět. Problém byl, že Vrána ode mě byla daleko. Stejně jako stěny jeskyně nebo jakýkoli jiný vlk, který by mi mohl rozpárat hrdlo. Musela jsem počkat až dostanu šanci.

//Akce byla super, a respekt všem co objevili všechny ušáky Díky Falko za uspořádání téhle oddechovky.

Za scvých 7 nalezených ušáků bych prosila 14 drahých kamenů a 14 oblázků + 1 křišťálek jako bonus. (Snad jsem pochopila způsob odměn správně )

Nahozeno.

//Mahtae sever

Běžela jsem, co mi tlapky stačily. Snažila jsem se dostat od toho vlka s modrýma očima co nejdále. možná jsem tam nechala na pospas tu druhou vlčici, ale byla to magička, takže ji pravděpodobně nic nehrozí. Moje tlapka bolela. Opět byla nateklá a při každém kroku jsem cítila, jako by mi tlapkou projelo něco ostrého. V jeden moment jsem se ohlédla. Nikdo za mnou neběžel. Snažila jsem se dostat do kopce a doufala jsem, že tu najdu úkryt. Tma a mlha mi ovšem znemožnily vidět, kam to vlastně běžím. Nevšimla jsem si díry přímo před sebou.
Pád byl tvrdý. Dopadla jsem na tvrdou kamennou zem s hlasitým ducnutím. "Ach," vyrazilo ze mě. Zůstala jsem ležet. Nemohla jsem se zvednout. Jednu tlapku jsem měla totálně mimo. Byla nateklá od kousnutí Styx a rozhodně nehrozilo, že bych se s ní mohla postavit. Druhým problémem bylo to, že jsem dopadla na bok, který mi sestra pokousala a na kterém byla velká modřina. Dopad na modřinu tak byl velice bolestivý. A poslední věc, která mi bránila v tom se postavit bylo odřené břicho, které dopadem začalo krvácet.
Ve zkratce jsem nebyla schopna fyzicky vstát. To bych ovšem musela být schopná vůbec psychicky přijmout myšlenku toho, že se postavím. Neměla jsem ovšem vůli. Celý tenhle svět byl prohnilý a strašný. Z očí mi tekly slzy. Bála jsem se. Tenhle svět nebyl nic pro mě. V téhle díře jsem snad byla v bezpečí, ale tady nebyl v bezpečí nikdo. Chtělo se mi blinkat. V tomhle světě nebylo místo pro mě.