Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Probudilo mě kňourání a já si na malinkatou chvilku myslela, že jsem zase v zajetí a starám se o cizí potěr. Poplašeně jsem zvedla s trhnutím hlavu, očka otevřená co nejvíce to šlo. Tiše jsem doufala, že žádné z vlčat nechcíplo během spánku, protože to bych dostala několik pořádných ran větvý nebo bych se proletěla vzduchem. Rozhlédla jsem se kolem. Žádná vlčata. Jen skoro dospělý vlk, který kňoural. Žádná jeskyně. Jen zkomírající světlo slunce... večer. Pomalu jsem si hlavu zase přikrčila do normální pozice. Mlaskla jsem a začala se protahovat. Alastor se mezitím pustil do mluvení. Protáhla jsem si přední tlapky a pak zadní tlapky.
Když domluvil, znovu jsem mlaskla. "No... Tak dobře," prohodila jsem po menší odmlce. "Stejně si nemyslím, že to budeš brát nějak vážně. V prvním okamžiku, co se ti objeví magie mě pravděpodobně zabiješ, ale tak... Uvidíme," řekla jsem spíše pro sebe, než pro něj. Pak jsem si rozespale položila hlavu na tlapky. Ještě jsem si chtěla na chvilku natáhnout břicho, než se pustím do dalšího případného pochodování pryč odsud. Co ho k tomu asi vede? Neschopnost? Nebo fakt rezignoval na bráchu? V podstatě mě jeho motivy nezajímaly. Intriky a pletichaření bylo spíše parketou mých sourozenců. Já nerýpala v tom, proč někdo něco dělá. "A co by ses chtěl vlastně naučit? Lovit evidentně neumíš moc dobře... A co se týče rvaní na to jsi furt moc mrně," prohodila jsem zkoumavě. "Možná nějaké základní věic bych tě mohla naučit, jak třeba čenichat kořist nebo tak..."

Měl dokonalou šanci pláchnout, ale očividně se mu už domů nechtělo. Otevřela jsem oči a líně se na něj podívala. Už jsem se zvládla celkem uklidnit. "Kdyby tvůj bratr nechtěl, tak by žádný šeredný skutek dělat nemusel. Kdybyste hned vzali tlapky na ramena, nestihla bych se ani zvednout," řekla jsem líně. Jeho plané nesmyly se mne vůbec nedotýkaly. Měla jsem svou pravdu. Zda to byla obecná pravda mne nezajímalo. Jedno bylo jasné určitě, kdyby jeho brácha nebyl ve skrytu duše zlý, tak by se nic nestalo. Pak prohlásil trochu zaskočeně, že mi nepoděkoval. Byla to pravda. Nepoděkoval. (//Fakt, jsem to i kontrolovala, takže pokud jsem to nepřehlídla nepoděkoval.) "Já bych za kus žvance poděkovala vždycky," odsekla jsem mu. To byla pravda stoprocentní. Děkovala jsem všem a za všechno, stejně jako jsem se naučila všem omlouvat, i když jsem ani nevěděla za co.
Sledovala jsem jeho emocionální výlev a spíše mne nudil. "Nerada ti to říkám, ale už dávno nejsi malé vlče," prohodila jsem kousavě a s posměškem. "A pokud se ti tak moc chce odejít tak si běž. Kráčej dál. Za bratrem, který tě prodal a rodiči, kteří tě opustili. Nebo zůstaň tulákem bez šance na přežití, protože si neulovíš ani něco k snědku. A tak škemrej ostatní ať ti něco uloví a nakonec buď chcípni na podchlazení, hlad a nebo ve rvačce," řekla jsem a zývla. Byla jsem fakt utahaná. "Nebo můžeš využít mého přátelství a já tě naučím lovit, rvát se a spoustu dalších životně důležitých věcí," dodala jsem s mlasknutím. Zavřela jsem oči a začala tiše oddechovat. Byla jsem fakt unavená, takže jsem se odkolébala do spánku. Jako vždy nebyl můj spánek nijak tvrdý. V zajetí jsem se naučila spát jen na půl oka, protože vám vždycky mohl ve spánku přijít někdo ublížit. Kdyby se ke mně Alastor dostal moc blízko probudila bych se.

"Já si nezačala," ohradila jsem se, když se do mne pustil v tom, že jsem taky zlá. "Vy jste mne probudili a pak na tebe byl tvůj bratr zlý, prodal tě, a on je magič ne?" řekla jsem již celkem vyrovnaným hlasem, který se ovšem občas ještě zatřásl zbykty pláče. "A pak jsem ti ulovila lasičku a ty jsi ani nepoděkoval. To je taky špatný. No a pak když jsme se procházeli lesem, tak mě nazveš lhářkou a ještě mě hodíš ze srázu dolů, to ti jako zlé nepřijde?" Olízla jsem si tlapku a přetočila se do lepší polohy, aby mne naražená záda tolik nebolela. Rána na krku se pomalu začala hojit. "To jsem jako měla říct. Ach Alastore jak ty jsi na mě hodný, že se o mne staráš, když jsi mě hodil ze srázu na kosti a kameny," řekla jsem zpěvným hláskem a zamrkala jsem na něj jako ta nejvíc naivní pipka. "Takže pokud jsem já podle tebe zlá, tak ty jsi ještě zlejší. Všechno, co jsem udělala bylo reakcí na to co jsi udělal ty nebo tvůj brácha mě," dodala jsem. Hlas se mi pořád trochu třásl, ale už ne tolik. Začínala jsem se opět dávat dohromady. "Já prostě chci kamarády, nic víc," povzdechla jsem si. "Ale zatím jsem to jen já a pan brouček," dodala jsem sklesle.
Nebylo už moc, co bych dodala. Chtěla jsem mu dát prostor, ale zároveň jsem si chtěla odpočinout. Položila jsem si hlavu na tlapky a rozhodla se, že si odpočinu. Když bude chtít může zdrhnout. Nebránila bych mu. Sice by mi to bylo líto, protože jsem se s ním fakt chtěla kamarádit, ale co se dalo dělat. Zavřela jsem oči.

Slzy se přestaly kroutit po mé tváři. Krev přestávala kapat, jak se rána konečně mohla v klidu celit. Snažila jsem se přestat třást, jenomže to tak pěkně nejde, když jste těsně po hysterickém záchvatu. Olízla jsem si čenich, abych se zbavila posledních slz, které na něm ulpěly. Zeptal se, jestli si myslím, že je zlý. Zakývala jsem souhlasně hlavou. Jenomže on začal mluvit dál. Rozváděl svou myšlenku na pěkné květinky a oheň v zimě. Chvilku jsem se pozastavila nad tím, co vlastně říkal a pak jsem se rozhodla, že bych taky měla něco říct. "No... No potom bys, ale určitě udělal něco zlého... Každý magič dělá něco zlého. Na nic se tě neptají a hned používají magie... Chtěla jsem se seznámit se ... Saturnem a Biancou a pak tam přiběhla ta... Linta a začala na mě používat magii ani se nesnažila zjistit, kdo jsem... A to jsem jenom hledala kamarády," řekla jsem potichu. Byla to pravda. Tak trochu. Hledala jsem Lorenza a Jamie, abych je trochu potrápila. Nedalo by se tedy říct, že jsou moji kamarádi, ale rozhodně mezi námi byl jistý vztah.

Plakala jsem. Alastorova slova byla celkem krutá. Mluvil o tom, že mám smůlu a že se mi neděje nic strašného. "Ale... Ale..." broukala jsem celkem rozrušeně. Vzdychala jsem a ňufala. Nemohla jsem si pomoct, byla jsem pořád rozrušená. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Slzičky mi kanuly z očí a já se mírně klepala. Navíc mě bolela zádíčka. Snažila jsem se, abych nemyslela na to zlé, co se mi stalo, ale moc to nešlo. Když Alastor promluvil zvedla jsem k němu uplakaná očka, která jsem do teď upírala na zem.
Mluvil a mluvil. Mě začínala pomalu bolet hlava. Nevím zda to bylo únavou, pláčem nebo tím, že jsem prostě nechápala, co tomu říkáš. "Jenomže magičové jsou zlý už od přírody. Je to dané. Magie je jako jed, který otráví... chňo... otráví jejich mysl," snažila jsem mu to vysvětlit, ale bylo mi jasné, že on to nepochopí. Žádní magičové to nechápali. Nevěřili tomu, že mohou být zkažení a špatní od narození. "Jenom, když se rozhodneš magie zříct a nepoužívat ji... chňo... pak... chňo..." ani jsem netušila, co jsem vlastně chtěla říct. Už jsem se mírně uklidňovala a přestávala jsem plakat. Čenich se mi pořád chvěl.

Plakal jsem opravdu hodně nahlas a hodně usedavě. Slzy mi tekly po čenichu a kapaly do ran, které jsem měla na krku. Smíchaná krev a slzy pak kapaly z mojí srsti na zem a vytvářely menší kaluž, která byla přímo pode mnou. Nechtěla jsem vypadat jako ubrečené škvrně, ale byla jsem prostě strašně zoufalá. Navíc se ve mně něco zase lámalo. Asi za to mohla únava, že mne moje menší já začalo víc a víc přemáhat. Přes uslzené oči a usoplený nos jsem neviděla, jak se ke mně přibližuje, takže když mi položil na tlapku tu svou mírně jsem ucukla. Zamrkala jsem, abych rozehnala slzavé závoje a uviděla Alastora, jak mi klepe na tlapku. Mluvil o tom, že tohle dospěláci nedělají. "Ale... ach... alech... Ale já nechci být dospělá!" vyrazila jsem přes slzy a rozplakala se nanovo. Byla jsem úplně vyřízená. Nemohla jsem dělat nic jiného než plakat.
Občas jsem se nadechla, abych si dodala vzduchu a pak jsem zafrkala. "Já bych chtěla být maličká jako dřív. Mohla si hrát a měla kamarády. A mohla jsem spát a hrát si a hrát si... A pak jsem vyrostla a najednou bum, moc bolesti, moc a moc... A málo kamarádů," popotahovala jsem dál a dál. Plácala jsem páté přes deváté.

S vyplazeným jazykem jsem ho poslouchala a pak jsem ho zatáhla zase zpátky, když mi došla trapnost celý situace. "Jako dospělák nemůžeš takhle mávat tímhle tím všude, víš..." řekla jsem a můj hlas mizel do ticha, když se omluvil s mírnou otázkou. Asi nechápal, co mi přijde tak divné. Pak mi do mozku dorazila jeho slova o tom, že mi nevěří. To bylo logické. Mě se věřit nedalo. Byla jsem asi až moc chaotická pro ostatní. Jenomže já za to nemohla, takovou mě udělali jiní. Dřív jsem měla všech pět pohromadě... Nebo alespoň čtyři pohromadě. Smutně jsem na něj pohlédla. Byla jsem vyčerpaná. Bylo mi jasné, že je to magič, jenomže nebyl na mě zlý nebo tak. Navíc s těma žlutýma očkama se na to snadno zapomínalo.
Koukala jsem do jeho žlutých oček a najednou mi to všechno bylo strašně moc líto. Já chtěla kamarády. Chtěla jsem někam patřit. Ségra s bráchou na mě byli moc hrr a moc se bavili s magičema. Já chtěla svou nemagickou smečku, kde bych mohla být jako dřív. V bezpečí. Užívat si pohody a hrát si, jako dřív. Jako když jsem byla menší, mladší... než se to všechno pokonilo. Začala jsem plakat. A nebyl to tichý pláč. Bylo to naprosto hysterické zhroucení, za které by se nemuselo stydět kde jaké vlčátko. V podstatě mi řekl, že se mnou neka a já tak moc chtěla, aby se mnou ka.

Vysela jsem na římse jako slaneček z vydličky. "Tak můžeme... uf... začít znovu?" zafuněla jsem, zatím co jsem čekala než mi pomůže. Přimáčknul mi tlapky a já se mohla zapřít pořádně nohama. Našla jsem dobré místečko zadníma a pak mu hlavou nazančila, aby mě pustil. Jakmile ze mě slezl, začala jsem se odrážením zadníma nohama a přitahováním předníma plazit dál do bezpečí. Bolela mě záda jako ďas. Funěla jsem u toho jako lokomotiva a tráva pode mnou se barvila do krve, jak se mi z rozšklebené rány na krku začala víc a víc řinout krev. Jakmile jsem byla větší půlkou těla za dírou zvedla jsem se a udělala poslední kroky do bezpečné vzdálenosti. Udýchaně jsem si kecla na zadek... "Díky..." a začala jsem si olizovat ránu, abych jí zase nějak zapatlala, než se to rozteče všude.
Alastor to taky zalomil hned na místě. Asi byl podobně vyřízený jako já. Ovšem z mojí strany odešla všechna agrese pryč. Těžko ovšem říct, co se honilo hlavou jemu. Pak prohlásil, že nemůžeme být kamarádi. "Hmm a když budeš jenom kamarád?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu s jazykem z tlamy ven, protože mě zastihl v půlce olizování. Pohlédla jsem na něj, jak si nonšalantně přerovnává nádobíčko. Zkřivila jsem mírně čenich do úšklebku, který naznačoval "Fujky".

Ze všech sil jsem se snažila zapřít a nepouštět se. Stála jsem v podstatě na bříškách zadních tlapek. Předníma jsem byla opřená o stěnu a snaižila se nehýbat. Musela jsem se udržet v klidu, aby se Alastor mohl pořádně zapřít o můj krk a ramena. Doufala jsem, že sebou hodí, protože moje zadní tlapky se začínaly třást. Udržet na sobě jeho váhu nebylo žádný lehárko. Byl těžkej. Tlustoprd jeden. Bylo jasný, že v zimě netrpěl hladem jako já. Asi ho smečka dobře živila, i když ho neměla čas nalovit lovit. Snažila jsem se přemýšlet nad něčím jiným, než nad tím, že se mi zarývá tlapkami do ramen a že mám jeho smradlavé kulky u čenichu. Snažila jsem se zadržet dech, abych nemusela cítit jeho zádel nebo předel.
Najednou tlak mírně povolil. Ucítila jsem pořádnou tíhu na zádech až jsem trochu popojela od stěny, ale zarazila jsem se drápy na zadních a držela jsem. Pak tíha povolila a já se cítila, jako bych mohla létat. Měla jsem tak moc lehká ramena, že to skoro ani víc nešlo. Dopadla jsem na všechny čtyři. "Ale protikladný kamarádi jsou nejlepší, můžou se od sebe učit," zafrflala jsem, zatím co jsem se připravovala na vlastní skok nahoru. Bolela mě záda a rána pořád kapala. "Když budou kamarádi jen stejní vlci, nikdy nepřijdou na nic novýho nebo se nebudou moc změnit, protože budou furt stejný, bavit se se stejnýma vlkama a ták," dodala jsem. V mojí hlavince to dávalo smysl. Kdyby se spolu bavili jen ti, co jsou si podobní a stjně smýšlející, nikdy by nevznikly všechny srandy světa. "Já tam vyskočím, ale musíš mi zatížit packu," řekla jsem Alastorovi, který trčel přes okraj díry. Už jsem to jednou zvládla, ale bez pomoci bych se nahoru ani tenkrát nedostala. Rozeběhla jsem se a vyskočila do vzduchu. Chytla jsem se okraje díry, ale potřebovala jsem, aby mi Alastor zatížil packu.

Alastor prohlásil, že ho mám vytlačit nahoru. Pak dodal, že už nejsme kamarádi. "Proč ne? Já chci být tvoje kamarádka?" řekla jsem smutně a zatvářila se zhrzeně. Úsměv mi zmizel z tváře. Bylo ovšem potřeba se dostat z díry. Chvilku jsem se zastavila, protože mi bylo jasný, že ho to bude bolet, ale... "Jak si pán přeje," prohodila jsem jenom a narvala mu hlavu přímo mezi nohy. Pak jsem se začala postupně zvedat na zadní. Přední tlapky jsem používala, abych se podepřela o stěnu a mohla se tak zapřít. S každým krůčkem po stěně jsem tlačila Alastora ke hvězdám. Doufala jsem, že to moje záda zvládnou. Rána na krku se zase otevřela a po srsti se mi zase začaly kutálet krvavé slzy.
Moje bolest ovšem nemohla být nic proti bolesti, kterou asi cítil vlk jehož kulky jsem měla zaražené za ušima. Já sice nebyla chlap, ale oni byli celkem choulostiví na ty svoje kuličky. Zafuněla jsem a vysadila ho ještě víš. "Dělej, dělej, dělej," zafuněla jsem. Nebylo proč by měl otálet. Měl by sebou hodit, pokud nechce, abychom spadli zase na zem.

Sledovala jsem nechápavě Alastora před sebou. Mluvil celkem logicky. Vytlačím... Vytlačím ho nahoru... A on? ... Oooo on chytne mou tlapičku a podrží mě?... Ale co když nepodtží tlapičku? Hmm... Nakláněla jsem hlavu ze strany na stranu. Nějak mi to nešmakovalo. Jenomže jsem neměla nápad, co bych jiného mohla taky říct. Neviděla jsem úplně světlo na konci tunelu. Možná bych mohla něco vymyslet... O třeba vykopat díru?! Zamyslela jsem se. Zavrtěla jsem hlavou. Mhe... Tupý nápad.
"Tak jo," řekla jsem po poměrně dlouhé době mlčení a naklánění hlavy ze strany na stranu. Můj hlas byl celkem veselý a po tlamě se mi rozlil radostný úsměv. Pomalu jsem se zase začala zvedat. Pomalu jsem se nadzvedla, abych úplně nehrbila záda. Zaťala jsem čelist. Když jsem konečně byla na čtyřech, už to bylo v pohodě. Jen ten přesun byl děs. "Uf," odfoukla jsem si a zazubila se vesele na Alastora, jako bychom se před chvilkou nervali do krve. Rozešla jsem se směrem ke stěně, která vypadala nejnižší. Otočila jsem se na Alastora. "Už jsme zase kámoši?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.

Mlaskla jsem a sjela do lehu. Záda mne bolela jako ďas. Možná už jsem stará. V jednu chvilku to celkem bodlo, ale držela jsem se. Pořád lepší než porod nebo trhání drápků. Snažila jsem se ležet v rovné pozici. Hlavu jsem si položila na tlapky a sledovala Alastora. Jenom seděl na prdelce a rozhlížel se kolem. "Pff," odfrkla jsem si. Jako by tam mohl něco vykoukat. Byla jsem unavená. Zívla jsem si. V kožichu mne zašimralo a já uviděla pana broučka, jak si to štráduje po mém kožichu. Usmála jsem se na něj.
V ten okamžik mne vyrušilo moje vlastní jméno. Zastříhala jsem ušima a zmateně pohlédla na vlče. Mluvilo hlasem, který zněl divně. Trochu rozechvěle, ale taky tak nějak odevzdaně. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, co z něj vypadne. Mluvil o tom, že si můžeme pomoct vylézt nahoru. Pohlédla jsem na stěny kolem něj. Bylo to celkem vysoko všude. Pak jsem pohledem zamířila zpátky k vlčeti. To, že bych mu měla nějak pomáhat mě nechávalo chladnou. Já byla celkem splachovací. Nedržela jsem v sobě zášť nebo hněv. Když mě někdo štval, dala jsem mu do držtičky a bylo. "Hmm... řekněme, že ti to baštím," řekla jsem po chvilce. "Jak se cheš dostat nahoru?" Ano, byla jsem až tak tupá, že mi do nedocházelo.

Čištění ran bylo něco tak přirozeného jako jíst. Tolik šrámů a bolesti mne naučilo, jak se o sebe postarat. Mírně jsem sebou škubla, když jsem si přejížděla jazykem přímo po otevřené ráně. Bylo to ovšem něco, co se muselo udělat. Jakmile jsem se pustila do čištění srsti kolem rány bylo to v pořádku. Neřekla jsem ani slovo. Ani jsem si nepovzdechla. Uměla jsem držet všechno v sobě. Měla bych přijít na to, co budu dělat až se dočistím. Rozhodně by to chtělo najít tu část, kde půjde vylézt. Netušila jsem, zda to vůbec zvládnu. Bylo to poměrně vysoko a vytáhnout se... Kdyby mi tak mohl někdo nahoře pomoct. Jenomže nahoře nikdo nebyl a pravděpodobně ani dlouho nebude.
Pohlédla jsem na vlče a přestala si čistit ránu. Záda mne bolela snad víc, než ta rána na krku, takže jsem si přesedla, abych je měla v příjemnější pozici a sledovala Alastora. Zvedl se na přední a pak postupně i na zadní. Tlapky se mu ovšem třásly a neušel ani pár metrů, než mu zadek sjel zase zpátky k zemi. Blbeček... Doufám, že se ještě rozbulí, to by bylo dokonalé zakončení perfektního dne. Sledovala jsem, co bude dělat dál. Třeba přijde na to, jak se dostat ven, ale pochybovala jsem o tom. Jak by se mrně jako on mohlo dostat ven. Samozřejmně kdybych ho vyhodila nahoru, pak by mě mohl on pomoct přidržet tlapku bez drápků, jenomže v tom byl háček. Navíc já byla moc tupá, aby mne něco takového vůbec napadlo... Zavrtěla jsem hlavou a čekala, co vymyslí.

Bylo to zvláštní. Lízala jsem si krev, která mi tekla z rány a přitom kousek ode mne ležel na zemi jejich původce. Navíc to byl magič. A já si přitom v klidu seděla a čistila si rány. Opravdu zvláštní. Kdyby byl už dospělý a uměl používat své magie byla bych v háji. V naprostém háji. Jneomže on byl ještě pořád nezkušené mrně, jinak by mi magiemi dal nakládačku už dávno. Měla bych se zvednout a vypadnout. Chtěla jsem se zvednout a odejít. Chtěla. Ale bylo to zbytečné. Na hrudi mi krvácela rána a záda jsem měla v jednom ohni po dopadu do hliněné díry. V tuhle chvíli bych se odsud nevydrápala, i kdybych nakrásně chtěla. Byla jsem v pasti.
Pohledem jsem přeletěla vlče na zemi, které nic neřeklo a snažilo se pohnout. Asi mu to taky nešlo, jinak by se buď vrhlo na mě nebo by zkusilo zdrhnout. Asi bych ho už nechala běžet. Dostal, co si zasloužil. Zabít ho nemělo prostě smysl. Lízala jsem si dál rány. Potřebovala jsem pár chvil odpočinku. Nabrat sílu a pak přijít na to, jak se odsud dostat. Mohla bych použít ten svah, co minule... Vzpomínala jsem, že na jedné straně byl sráz lépe nakloněný a s rozeběhem se dalo vyskočit až k okraji a pak se nahoru vyškrábat. Jenomže jsem netušila kde ten svah je a ani zda bych se nahoru vyškrábala bez cizí pomoci. Moje tlapka bez drápků byla velkým problémem a natlučená záda nepomáhala.

//Sice Tasa ustoupila, ale první část budu popisovat, co se stalo než ustoupila ať to dává nějaký smysl. Část po odstoupení označím.

Skákala jsem vlčeti po tlapkách, které ovšem po chvilce zmizely pod jeho tělem. Mě to nevadilo plnou vahou jsem mu dvakrát skočila po zadní části těla. Můj skok musel mít nějaký vliv na jeho pánev. Náhle se mi vlče zahryzlo do hrudníku. Zavrčela jsem a tlapkou jeho tlamu přirazila k zemi. Těžko říct jestli jsem mu něco přerazila, vyrazila nebo se sám kousnul nárazem. Možná že moje váha na něj nepůsobila. Udělal mi na hrudníku další krvavou stopu, která krvácela o poznání méně než ta první, i když se asi snažil, jeho stisk byl méně pevný než ten první. Rychle jsem ustoupila stranou, aby už na mne nemohl dosáhnout.
Tohle by mu mělo stačit. Došla jsem trochu udýchaná ještě kousek dál a pak jsem si sedla na zem a začala si čistit rány. Tenhle skrček pro mě už nebyl žádným nebezpečím. I kdyby se teď nakrásně zvednul a snažil se mi něco provést, zakousla bych ho. Sice jsem pořád krvácela z krku a hřbet mě bolel jako pes, moje váha na něj musela mít taky nějaký vliv a bez zranění rozhodně neodejde. Pokud vůbec odejde. "Doufám, že ti to stačilo," řekla jsem skrz zaťatě zuby, zatím co jsem pečovala o svou ránu a nabírala energii na odchod z tohohle místa.