Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem přimáčknutá k zemi za Alastorem a schovávala jsem svůj zrak za jeho pravou tlapkou. Když ho nevidím já. On nevidí mě. Začínala jsem upadat víc a víc do vlčkovských sfér a s tím jsem přejímala i jejich ne úplně logickou logiku. Netušila jsem, že vlk odešel, dokud mi to nebylo oznámno. Vykoukla jsem z poza mladého vlčka a přejela očkama okolí. Modrooký vlk byl opravdu pryč. Zavrtěla jsem ocáskem, když nebezpečí pominulo. Jako by ze mne spadl všechen strach najednou a zbyla jenom úleva.
Alastor se uvolnil, ale já zůstávala u země. Přenesla jsem váhu na břicho a lehla si. Pořád jsem trochu nedůvěřivě skenovala okolí, i když to vypadalo, že vlk vážně zmizel. Pak Alastor promluvil. Zastříhala jsem trochu ušima, ale na vlčata jsem jinak nereagovala. "Ne kožíšky, ale očka," broukla jsem trochu zastřeně. "Očka, se rýmují s kočka... jéééj," zasmála jsem se. Moje malinkaté já bylo ještě menší než obvykle. Strach byl asi moc silný. "Kočka malá micinka. Roztomilá tlapinka. Ocásek má huňatý, už nám ťape na patý," broukala jsem si vymyšlenou říkačku. "Máš rád kočky?" zeptala jsem se Alastora a vzhlédla k němu.

Jen jsem se krčila schovaná za mladým vlčkem. Bála jsem se těch modrých očí, které mne pronásledovaly na každém kroku. Připadala jsem si špinavá už jenom tím, že se o mne pohled těcho očí otíral. Slova, která se točila kolem mých uší se ke mně nedonášela. Slyšela jsem je, ale jejich smysl jako by mnou prošel a zase odešel. Nedokázala jsem udržet myšlenky. Tak moc jsem se bála. Cítila jsem se ovšem bezpečněji ukrytá za Alastorem, než kdybych měla utéct. Tlapky se mi navíc mírně třásly úzkostí, takže bych asi ani daleko nedoběhla. Jenom jsem doufala, že ten vlk zmizí a neublíží nám. "Mohl by... Mohl by nám ublížit. Určitě by nám mohl ublížit. Ubližoval už dřív..." šeptala jsem si spíš sama pro sebe, než že bych to někomu sdělovala. Zda mne slyšeli nebo ne jsem netušila. "Moje malinkatá vlčátka... Řekl ať je zapálí, řekl to... Nese stejnou vinu, jako by je zapálil sám. On to řekl. Řekl to... Tak moc to bolelo, tak moc..." šeptala jsem si pořád dokola slova, která nedávala symsl. Okolní svět se pro mne ztrácel a já byla uvězněná ve své hlavičce, která se více a více zmenšovala. Bylo mi jasné, že až se dospělá Tasa pustí otěží bude všechen strach a úzkost pryč. Všechno bude pryč. Ale nechtěla jsem. Moc jsem se bála pustit se reality a ponořit se zpátky.

Mírně jsem se třásla. Amorkova moc byla absolutně pryč a já už jenom cítila strach. Strach a nic jiného. Bála jsem se byť jen pohnout. Vlk by mne roztrhal, kdybych nedělala všechno, co po mně chtěl. Vlk kýval hlavou, na první z Alastorových otázek. Upírala jsem na mladého vlčka pohled a doufala, že pochopí. Chtěla jsem, aby utekl. Magič nemagič u tohohle být nemusel. Jestli mě vlk zabije nebo něco horšího jsem netušila, ale doufala jsem, že bych mohla dát Alastorovi náskok. Přeci jenom to byl můj kamarád. Přítel. Nic takového jsem nikdy neměla. Vždycky jsem měla jenom rodinu nebo spojence, ale neměla jsem přátele. Zoufal jsem kňourla a pak se stáhla ještě víc k zemi. Čekala jsem na vlkovi rozkazy.
Místo toho, aby přišla rána nebo aby mě donutil odtáhnout ocas, se ode mne vlk odtáhnul. Netušila jsem proč. Alastor se navíc pustil do křiku. Vypadal naštvaně. Netušila jsem, zda je naštvaný na mě nebo na vlka. Využila jsem ovšem příležitosti a začala se plazit po břiše dál od zmateného vlka a přímo za Alastora. Schovala jsem se za naježeným vlčkem. "On mi ublížil," kníkla jsem jenom. "On je nechal uhořet za živa. On... On mi vzal drápky. On jim pomáhal," kňourala jsem. Nemohla jsem tušit, že to nebyl tenhle vlk. Ale jako by byl. Byl to vlk s modrýma očima a ty oči mi přinesly zpátky špatné vzpomínky. Minulost byla silná a já vnímala jen ty děsivě modré oči.

Vlk se na chvíli zarazil. Jako by si všiml, jaký vnitřní boj v sobě svádím. Snažila jsem se nějak ovládnout ten pocit, který už odcházel. Byl to pocit chtíče, který mě celou přemohl, ale už odezníval. Jenomže já ho chtěla zadržet. Přitáhnout si ho k sobě a nepouštět ho. Vlk měl sice modré oči, ale já už nebyla tak slabá jako dřív. Zabila jsem magičku a sledovala zabití magického spratka. V podstatě jsem zadupala lásku a naději vlka s modrýma očima. Pořád jsem ovšem byla až moc vyděšená z modrých očí, které se mi zarývaly do duše. Nemohla jsem si pomoct, ale bála jsem se. Chtěla jsem utéct, ale něco mne drželo na místě. Něco mi říkalo, že tenhle vlk... že...
Najednou mávl tlapkou, jako by mne k sobě lákal. Nechtěla jsem jít. Jenomže jsem se bála, co se stanu když se k němu nepřipojím. Byl mohutný a mohl by mě zabít. Pohlédla jsem na Alastora, který se na něco ptal. Nějak jsem nezaznamenala na co. Ty hlupáku, hloupá! Uteč přece! Dělám to pro tebe, aby tě nezabil! Utíkej! Snažila jsem se pohledem pobídnout mladého vlčka, aby vzal nohy na ramena. Tenhle mohutný vlk, by nás zabil oba, kdyby chtěl. Připlazila jsem se k jeho boku a s napětím zůstávala ležet po jeho boku. Chtíč pomalu mizel. Jenže já se pořád bála. Alastor prohlásil něco o trtkání. Pohlédla jsem na vlka a čekala na jeho reakci. Bylo na něm, co se mnou chce dělat. Já se v tenhle moment už na nic necítila. Už jsem se jen bála.

Ležela jsem tiše na zemi. Vlk mě pohladil čenichem. Mírně jsem zatla čelist, ale držela jsem. Cítila jsem jeho dech na srsti a chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Bylo by to zbitečné. Ale no tak už jsem zabila magičku. Jsem silnější! Silnější než dřív. Když se odtáhl přestala jsem se krčit a přesunula se do lehu. Mírně jsem zacouvala. Vlk nic neříkal a ani nic nedělal. Ne všichni s modrýma očima mě budou chtít hned obskočit... I když tenhle magič je fakt hezký. Mírně jsem zavrněla, ale to mohl slyšet jenom ten vlk. Vzadních částehc se zase ozvalo to tepání, které mi až neodbytně připomínalo vlastní choutky. Chtěla jsem se natáhnout po vlkovi a... a...
Co to dělám, však je to magič! Něco jako by ve mně přestalo. Jako by se pomalu nějaká moje část vypařila. Netušila jsem, co se stalo, ale už jsem se necítila tak nadržená. Na druhou stranu tenhle vlk byl pořád stejně hezký a silný a... A proč ne? Však už jsem byla s magiči několikrát a nebudeme si lhát, ne vždycyky to bylo nepříjemné a příšerné. Někteří se starali. Co když by se i tenhle staral? Zůstala jsem ležet na místě a čekala jsem, zda nějak naznačí, co chce nebo tak. Rychle jsem na něj zamrkala. Alastora jsem v pořád nebrala na vědomí.

Sledovat vlka a zároveň poslouchat Alastora a ještě k tomu se nebát a nebýt tak moc nadržená, abych mohla přemýšelt. Bylo to velice náročné. Vlk si dal tlapu na tlamu. CHCE NÁS SEŽRAT! Kníkla jsem a udělala další krok dozadu. Alastor ovšem rozklíčoval jeho gesto jinak. To zní celkem ehm... dementní. Kecá? Kdo by přežil tak dlouho a nemohl by mluvit? "Třeba kecá," prohodila jsem k Alastorovi. I když o kecání se tu moc mluvit nedalo. Vlk ani nepípnul. Pomalu se přemístil do sedu, takže měl hlavu výš než já, protože jsem se pořád krčila. Navíc on byl obrovský. Přímo g-i-g-a-n-t-i-c-k-ý. A já byla maličká.
Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, protože co bych měla dělat. Mohla bych utéct, ale ten vlk by mě určitě dohnal. Rozhodně by mě chytil dřív než bych stihla udělat pár kroků. Byla jsem zraněná a on byl až moc velký. Navíc teď tlapkou mával jako by byl pán, kterému to tu patří. No tak jo ať to máme za sebou... Přitiskla jsem se k zemi a s kňučením se připlazila blíž k vlkovi. Rozhodně jsem si nepředstavovala ukojení vlastních fyziologických potřeb tím, že si na mě kecne nějaký magič, ale co jsem měla dělat, když jsem nemohla utéct. Byla jsem na tlapku daleko od vlka přikrčená k zemi a čekala jsem, co udělá. Bála jsem se, ale zase jsem nebyla až tak moc zoufalá, abych se mu přímo naměstnala pod břicho. Hodila jsem zoufalý pohled po Alastorovi.

Alastor vypadal poplašeně z našeho rozhovoru. "Dělají to protože můžou... Nebo pokud chtějí parchantíky, jako jsi ty. Přece si nemyslíš, že jsi spadnul jen tak z nebe. Tvůj táta pravděpodobně strčil klobásu do tvý mámy," shrnula jsem mu to velice polopaticky, protože mi přišel fakt natvrdlej. Jeho další dedukce nebyla úplně špatná, ale rozhodně ani spárvná. Mírně jsem se zasmála. "No neboj toho tvého malého klásku by se žádná nebála, ale spíš je nechutný s tím takhle pohazovat na veřejnosti s tlapkama do praku. By si pak jeden mohl říct, že už jsi víc dospělej, než na co vypadáš nebo by se nějaká outlocitná vlčice mohla urazit," dořekla jsem. Řekla bych toho i víc, ale to by nás nesměl vyrušit ten vlk, který mne tak rozhodil.
Najednou sebou mrsknul o zem a vrtěl ocasem, jako by mu měl upadnout. Přitáhla jsem si hlavu více ke krku, jako bych ji chtěla zavrtat do sebe. Alastor na mě začal mluvit. Vlk ležel na zemi a páchnul ostružinama. Nemám ráda tyhle vlčicí vůně na vlcích. Otázka mne vytrhla z mírného děsu. Co vlastně chce? Přejela jsem ho pohledem. Byl mohutný s hodně hezkým zbarvením a kožichem. Kdyby neměl modré oči... V zadních partiích mi zatepalo. Polkla jsem. "Co chceš?" zeptala jsem se vlka s mírně zastřeným a roztřeseným hlasem. Těžko říct zda strachem nebo... něčím jiným.

Přejela jsem pohledem Alastora, který byl tupý jako pařez, ale co bych se tomu divila. Byl magickým vlčetem, které neumělo lovit. Bylo jasné, že ani nebude vědět, co to znamená být dospělákem nebo co dospěláci dělají. Nikdo mu pravděpodobně nedal žádnou výchovu ani si s ním nepromluvil o světě vlků. Byl jak nepopsaný list. A já ho mohla pokaňkat. "Hele myslím, že tuhle řeč by s tebou měla mít tvoje máma nebo táta, ale..." Rozhlédla jsem se. "Kašlat na to. Prostě tu ochablou tyčku, co máš mezi nohama a tak okatě sis ji před chvilkou přehazoval, nemáš jen tak pro parádu a crkání, ale i pro trtkání... Prostě se to dá zasunout do různých děr, mnohdy k potěšení sebe i jiného vlka nebo vlčice," prohodila jsem s povzdechem. Nebyla jsem úplně outlocitná k vlčecí dušičce, kterou jsem zasvěcovala do tajů života a rozmnožování. "No a vlčice mají přesně místo tyčky díru, takže už asi víš kam tím mířím... Je tu teda ještě možnost, že bys svou tyčku strkal do díry vlkům pod ocas... Ale nemyslím si že budeš zrovna jeden z nich, i když kdo ví. Já nesoudím, každýmu podle jeho gusta," řekla jsem s klidem a připravovala se k pochodu. Tahle rozmluva mne nijak nezaskočila ani jsem se nezačervenala nebo nezasekla, když jsem mu to sdělovala. Já už byla taková. Tohle byla přirozenost a já měla ráda přirozenosti.
Chtěla jsem se vydat na cestu. Tohle zdržení už zabralo celkem dlouho a já měla podezření, že brzo dostanu hlad. Navíc mne celkem bolela rána na krku a hřbet. Měly bychom se přemístit dál od té smečky. Udělala jsem jeden váhavý krok, když jsem uviděla hlavu, která lezla z houštin. Byl to vlk. Měl modré oči a přímo mě žral pohledem. Zakňučela jsem a stáhla uši k hlavě. Něco jako by se ve mně pralo. Byl to strach z modrých očí, které mne propalovaly, ale zároveň strašná touha. Na jeho poklonu jsem reagovala krokem vzad.

Mlaskla jsem a znovu se začala protahovat, abych se pořádně rozhýbala než vyrazíme. Něco mne najednou bodlo do krku. "Agrha," vyrazilo ze mne, protože to fakt zabolelo. Podívala jsem se na ránu, ale nic v ní nebylo. Hmm... Asi to bylo jenom zatahání strupu, který se protahováním narušil. Pomalu jsem se zvedla na všechn čtyři. Záda mě pořád celkem bolela, ale bylo to lepší, než před spánkem. Alastor najednou začal poskakovat, jako by do něj uhodilo. Zadní tlapky ho evidentně už netrápily. Poskakoval a mluvil o kouzlech. "Spíš ses pořádně vyspal a ty nohy na tom nebyly tak špatně ani před tím," zabroukala jsem a snažila se tak trochu schladit jeho počínání, ale moc to nepomáhalo.
Najednou jsem dostala celkem dilnou touhu s někým si zašpásovat. Ne že bych chtěla vlčata nebo tak. Přes to jsem se nějak přenesla vším tím mučením a tak... Spíš jsem si chtěla prostě jenom trochu upustit páru a uvolnit se. Pohlédla jsem na Alastora, který měl dementní otázky jako vždycky. Začínal mě unavovat a to naše kamarádství teprve začalo. Jo fakt by to chtělo trochu relaxu s někým, kdo nebude pindat."Hmm..." broukla jsem a zapřemýšlela nad jeho dotazy. "Když jsi dospělý už nemusíš poslouchat příkazy ostatních. Děláš si co chceš, kdy chceš a ... s kým chceš, což je přesně to, co asi vyrazím dělat já a cestou tě třeba naučíme čenichat," prohodila jsem a začala si protahovat tlapky, abych se mohla pořádně hýbat.

Hlesl že ví. To bylo dobře. Lepší než kdyby hlesl, že neví. Poslouchala jsem, co mi chce říct. Mluvil o tom, jak smečka má Alfu a delty a funkce. Takové ty obyčejné nesmysly. Takže tu smečky fungujou úplně stejně jako všude jinde? Přitáhla jsem si ocas k tělu, protože mi byla celkem zima. Mraky se zatáhly a začalo foukat. Navíc jsem cítila, jako by na nás něco dopadalo. Ve tmě ovšem těžko říct, co to bylo. Možná sníh? Přeháňky? "Ve smečce je Alfa, Beta, Gamma, Delta... Většina jsou Kappy a na konci jsou Omegy, ty žerou jako poslední a ták... Co se týče tý tvojí funkce pomocníka, tak to je asi nějaký výmysl magičů, páč o té jsem nikdy neslyšela. Ale v podstatě je to stejný jako všude jinde," zhodnotila jsem jeho znalosti smečky. "Alfa žere jako první, pak Bety atd." dodala jsem zamyšleně. Fakt jsem nebyla dobrá v tom, abych mu něco vysvětlovala. "Hranice je důležité si hlídat, proto ochránce. Ten to značkuje. Lovec loví. Pečovatel hlídá vás mrňata... Dost často tam je i někdo, kdo je učí právě lovit a tak, ale toho asi nemáte, když nic neumíš," dodala jsem a pak se odmlčela, abych popřemýšlela, co mu ještě řeknu. "Hmm pak jsou tu boje mezi smečkama o potravu a území, ale to nevím zda se tady provozuje. Všichni jsou tu nějak extra miloučký," řekla jsem. Moc mě nenapadalo co mu mám říct.

"Teď možná ne... Ale... Hmm... Máš k tomu nakročeno," prohodila jsem se zývnutím, které prozrazovalo, že bych nejraději ještě pár chvil strávila povalováním se. A taky jsem se rozhodla to udělat. Pohodlně jsem se uvelebila v leže a přetočila své tělo více na pravý bok s tím, že jsem si ležela na pravých tlapkách. Zvedla jsem hlavu a sledovala Alastora, na kterého jsem díky této pozici dobře viděla. Opět se rozhovořil, ale tentokrát, jako by pronášel nějakou plamenou řeč.
Tiše jsem naslouchala jeho slovům a jeho hlasu. Nakonec jsem si odfrkla. "Navrhuji pustit se nejprve do toho mluvení. Lov a stopování nás stejně dříve nebo později přinutí podstoupit naše prázdné žaludky," rozhodla jsem se nakonec. Nebyla jsem úplně nejlepší na to, abych mu vysvětlovala nějaké fungování vlčího světa. Popravdě jsem zažila život tuláka i život ve smečce, celkem jsem se vyznala, ale nebyla jsem schopná to nějak inteligentně předat. "Ve světě to chodí tak, že slabí umírají a silní vládnou. Smečka je většinou silnější, než tlupa tuláků, ale ne vždycky. Ale ty sám jsi ze smečky, tak asi víš jak to tam funguje ne?" otázala jsem se, abych mu nevyprávěla o zbytečných blbostech, které už zná.

Probudilo mě kňourání a já si na malinkatou chvilku myslela, že jsem zase v zajetí a starám se o cizí potěr. Poplašeně jsem zvedla s trhnutím hlavu, očka otevřená co nejvíce to šlo. Tiše jsem doufala, že žádné z vlčat nechcíplo během spánku, protože to bych dostala několik pořádných ran větvý nebo bych se proletěla vzduchem. Rozhlédla jsem se kolem. Žádná vlčata. Jen skoro dospělý vlk, který kňoural. Žádná jeskyně. Jen zkomírající světlo slunce... večer. Pomalu jsem si hlavu zase přikrčila do normální pozice. Mlaskla jsem a začala se protahovat. Alastor se mezitím pustil do mluvení. Protáhla jsem si přední tlapky a pak zadní tlapky.
Když domluvil, znovu jsem mlaskla. "No... Tak dobře," prohodila jsem po menší odmlce. "Stejně si nemyslím, že to budeš brát nějak vážně. V prvním okamžiku, co se ti objeví magie mě pravděpodobně zabiješ, ale tak... Uvidíme," řekla jsem spíše pro sebe, než pro něj. Pak jsem si rozespale položila hlavu na tlapky. Ještě jsem si chtěla na chvilku natáhnout břicho, než se pustím do dalšího případného pochodování pryč odsud. Co ho k tomu asi vede? Neschopnost? Nebo fakt rezignoval na bráchu? V podstatě mě jeho motivy nezajímaly. Intriky a pletichaření bylo spíše parketou mých sourozenců. Já nerýpala v tom, proč někdo něco dělá. "A co by ses chtěl vlastně naučit? Lovit evidentně neumíš moc dobře... A co se týče rvaní na to jsi furt moc mrně," prohodila jsem zkoumavě. "Možná nějaké základní věic bych tě mohla naučit, jak třeba čenichat kořist nebo tak..."

Měl dokonalou šanci pláchnout, ale očividně se mu už domů nechtělo. Otevřela jsem oči a líně se na něj podívala. Už jsem se zvládla celkem uklidnit. "Kdyby tvůj bratr nechtěl, tak by žádný šeredný skutek dělat nemusel. Kdybyste hned vzali tlapky na ramena, nestihla bych se ani zvednout," řekla jsem líně. Jeho plané nesmyly se mne vůbec nedotýkaly. Měla jsem svou pravdu. Zda to byla obecná pravda mne nezajímalo. Jedno bylo jasné určitě, kdyby jeho brácha nebyl ve skrytu duše zlý, tak by se nic nestalo. Pak prohlásil trochu zaskočeně, že mi nepoděkoval. Byla to pravda. Nepoděkoval. (//Fakt, jsem to i kontrolovala, takže pokud jsem to nepřehlídla nepoděkoval.) "Já bych za kus žvance poděkovala vždycky," odsekla jsem mu. To byla pravda stoprocentní. Děkovala jsem všem a za všechno, stejně jako jsem se naučila všem omlouvat, i když jsem ani nevěděla za co.
Sledovala jsem jeho emocionální výlev a spíše mne nudil. "Nerada ti to říkám, ale už dávno nejsi malé vlče," prohodila jsem kousavě a s posměškem. "A pokud se ti tak moc chce odejít tak si běž. Kráčej dál. Za bratrem, který tě prodal a rodiči, kteří tě opustili. Nebo zůstaň tulákem bez šance na přežití, protože si neulovíš ani něco k snědku. A tak škemrej ostatní ať ti něco uloví a nakonec buď chcípni na podchlazení, hlad a nebo ve rvačce," řekla jsem a zývla. Byla jsem fakt utahaná. "Nebo můžeš využít mého přátelství a já tě naučím lovit, rvát se a spoustu dalších životně důležitých věcí," dodala jsem s mlasknutím. Zavřela jsem oči a začala tiše oddechovat. Byla jsem fakt unavená, takže jsem se odkolébala do spánku. Jako vždy nebyl můj spánek nijak tvrdý. V zajetí jsem se naučila spát jen na půl oka, protože vám vždycky mohl ve spánku přijít někdo ublížit. Kdyby se ke mně Alastor dostal moc blízko probudila bych se.

"Já si nezačala," ohradila jsem se, když se do mne pustil v tom, že jsem taky zlá. "Vy jste mne probudili a pak na tebe byl tvůj bratr zlý, prodal tě, a on je magič ne?" řekla jsem již celkem vyrovnaným hlasem, který se ovšem občas ještě zatřásl zbykty pláče. "A pak jsem ti ulovila lasičku a ty jsi ani nepoděkoval. To je taky špatný. No a pak když jsme se procházeli lesem, tak mě nazveš lhářkou a ještě mě hodíš ze srázu dolů, to ti jako zlé nepřijde?" Olízla jsem si tlapku a přetočila se do lepší polohy, aby mne naražená záda tolik nebolela. Rána na krku se pomalu začala hojit. "To jsem jako měla říct. Ach Alastore jak ty jsi na mě hodný, že se o mne staráš, když jsi mě hodil ze srázu na kosti a kameny," řekla jsem zpěvným hláskem a zamrkala jsem na něj jako ta nejvíc naivní pipka. "Takže pokud jsem já podle tebe zlá, tak ty jsi ještě zlejší. Všechno, co jsem udělala bylo reakcí na to co jsi udělal ty nebo tvůj brácha mě," dodala jsem. Hlas se mi pořád trochu třásl, ale už ne tolik. Začínala jsem se opět dávat dohromady. "Já prostě chci kamarády, nic víc," povzdechla jsem si. "Ale zatím jsem to jen já a pan brouček," dodala jsem sklesle.
Nebylo už moc, co bych dodala. Chtěla jsem mu dát prostor, ale zároveň jsem si chtěla odpočinout. Položila jsem si hlavu na tlapky a rozhodla se, že si odpočinu. Když bude chtít může zdrhnout. Nebránila bych mu. Sice by mi to bylo líto, protože jsem se s ním fakt chtěla kamarádit, ale co se dalo dělat. Zavřela jsem oči.

Slzy se přestaly kroutit po mé tváři. Krev přestávala kapat, jak se rána konečně mohla v klidu celit. Snažila jsem se přestat třást, jenomže to tak pěkně nejde, když jste těsně po hysterickém záchvatu. Olízla jsem si čenich, abych se zbavila posledních slz, které na něm ulpěly. Zeptal se, jestli si myslím, že je zlý. Zakývala jsem souhlasně hlavou. Jenomže on začal mluvit dál. Rozváděl svou myšlenku na pěkné květinky a oheň v zimě. Chvilku jsem se pozastavila nad tím, co vlastně říkal a pak jsem se rozhodla, že bych taky měla něco říct. "No... No potom bys, ale určitě udělal něco zlého... Každý magič dělá něco zlého. Na nic se tě neptají a hned používají magie... Chtěla jsem se seznámit se ... Saturnem a Biancou a pak tam přiběhla ta... Linta a začala na mě používat magii ani se nesnažila zjistit, kdo jsem... A to jsem jenom hledala kamarády," řekla jsem potichu. Byla to pravda. Tak trochu. Hledala jsem Lorenza a Jamie, abych je trochu potrápila. Nedalo by se tedy říct, že jsou moji kamarádi, ale rozhodně mezi námi byl jistý vztah.