Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stín zůstal na břehu, což mi trochu vadilo. Začala jsem se tedy ve vodě cákat sama. Snažila jsem se vydbrat si tlapky a kožich na všech dostupných místech. "Pane broučku, vylezte mi mezi uši," zašeptala jsem instrukce broukovi, který už ovšem samozřejmě věděl, co má dělat. Cestoval se mnou již mnoho mnoho měsíců, takže věděl co a jak, když se přiblížíme k vodě. Drbala jsem se na všech místech, kde to jen šlo.Vytahovala jsem větve a různé smetí, které se na mne přidělalao během celoročního putování. Prostě jsem to vzala jako jarní mytí, které bylo důležité a taky zdravé. Jenomže na záda jsem si nedosáhla.
Pohlédla jsem na břeh na Stína. "Záda, poč...potřebuju umýt záda... Pomůžeš?" zeptala jsem se opatrně. Během mytí jsem se začala vracet ke svému normálnímu já, i když těžko říct zda moje normální já bylo normální. Nejspíše ne. Postup to byl ovšem velice pomalý. Aspoň jsem se už nechovala tak moc jako malinkaté vlče. Na Stínovi otázky jsem ovšem pořád jaksi neodpovídala. Jako bych už na ně zapoměla a pokud mi je nepřipomene odpovědí se nedočká.

//Za Stínem

Kráčela jsem přikrčená jako malá přikrčenka. Krčím! Já se krčím! Následovala jsem. Nikdy jsem nevedla. Vždy následovala. Tak to bylo jednodušší. Tak to bylo lepší. Pro mě i pro ostatní. Následovat. Svět měl řád, směr a cíl, když jste následovali. Nikdy jste se nemuseli bát, protože to za vás dělal někdo jiný. Někdo jiný se strachoval a vymýšlel, promýšlel a riskoval. Vy ne. Vás jenom nesl proud okolního světa.
Vzdalovali jsme se od Toho vlka, který měl modré oči. Mírně jsem se zachvěla jen při vzpomínce na jeho pohled. Ošklivý. Fujky. Fujky. Pohlédla jsem na Stína. Ten měl očka v pořádku. "Hodný Stín," brebentila jsem nahlas vlčkovským hláskem myšlenky, které jsem si chtěla jenom myslet. Stín mluvil o tom že smrdím. "Ty taky smdíš?!" vypískla jsem. Stín mluvil o tom, že tamten už za námi nepůjde. Jenže já už ani nevnímala, že jsem se z někoho takhle zmenšila. Prostě jsem byla už moc malá na to, abych vůbec udržela události před chvílí. "Pojď... Umejeme," začala jsem brebentit a čapla jsem Stína za kožich na boku. Vší silou jsem ho začala tahat směrem k řece. Jenomže Stín seděl a já s ním nemohla pohnout, pokud sám nechtěl. "Umejeme spolu... Budeme voňafí," vypískla jsem když jsem ho pustila a rozeběhla se do řeky, kde jsem začala plácat vodu všude kolem.

Stín se rozhodl být na mojí straně. To byla celkem velká úleva, protože jsem se nemusela strachovat hned dvou vlků na jednou. Čo by tasíček dělal, kdybymu to to... ubli... ubližovali tam dole dva... to moc bolí přeci i jedním na tož když jsou dva... musíme pič. Já Stín a pan Blouček pič pič pič. Nalepila jsem se na Stína, jak jen to šlo. Jenomže ten se rozhodl kráčet. Nejprve se rozešel k tomu bílému a to mě vyděsilo. Nejen, že jsem ztratila ochranu, ale i můj jediný ochránce se začal promenádovat před tím s modrýma očima. Přikrčila jsem se, jako bych chtěla splynout se zemí.
Jak jsem ležela u země můj puch byl opravdu příšerný. "Šmdím," zahuhlala jsem si pro sebe a rozhodla se s vlčkovskou tvrdohlavostí, že se budu muset někde vykoupat, ale to až v momentě, kdy se mi podaří zdrhnout odtud. A to už Stín začal vykračovat pryč. Při zemi, jako když někdo zmlátil a nakopal psa, jsem se táhla za Stínem. Byla jsem takový jeho smrádek a stín. Začal mluvit. Ohlédla jsem se na bílého a nic neříkala, ještě jsem nebyli dost daleko.

//Za Stínem

Schována za Stínem, který popřel jakoukoli spřízněnost s tou zrůdou před námi jsem jenom mírně zavrtěla hlavičkou. Nehodlala jsem se nijak vyjadřovat k tomu, co se děje, protože jsem to sama netušila. Věděla jsem jenom to, že mě neochrání maminka, ale že Stín je kamarád, který by mě ochránit mohl. No pak jsem věděla, že nebezpečí pochází od toho, který na nás upíral svoje modré zraky. "Ubížil," pípla jsem schoulená do kožichu Stína. Tiskla jsem se k němu a klepala se. uši stažené k hlavě, ocas zamotaný pod tlapkami. Bolelo to, ale já nic neříkala. "MUSÍME PIČ," zašeptala jsem velice důrazně Stínovi do kožichu, takže to vyznělo jako podivné huhlání. Pokusila jsem se nadzvednout, ale jakmile se moe břicho odlepilo od země cítila jsem se v ohrožení a zase ho přitiskla zpátky. Dokud se nepohnul Stín nemohla jsem odejít.
Jak jsem se ke Stínovi tiskla v tomhle teple, začínala jsem více a více zapáchat. I mě to začínalo mírně vadit, ale neměla jsem úplně kapacitu na to, abych nějak rozhodně vnímala, že bych se svým smradem měla něco dělat. Prostě jsem se moc bála, ale něco mi napovídalo, že až se nebudu bát, měla bych se umýt. Teď ovšem bylo nutné dostat se pryč od toho nebezpečného vlka. "Pojďme pič," poprosila jsem Stína a zatahala ho zuby za kožich.

Jelikož se k tomu vejci nikdo neměl, sehnula jsem se k němu a uchopila ho do tlamy. Měla jsem v plánu, ho přinést blíž ke Stínovi a tomu jeho loveckýmu kámošovi. Stín jako vždy začal prskat něco v tom, že já jsem velryba. Brala jsem to jako lichotku. Být mezi tuláky brána za tlustou o něčem svědčilo. Došla jsem k nim blíž a vyplivla vejce na zem. "Lepší tlustá než mrtvá," prohodila jsem s hurónským smíchem a začala si pohrávat s vajíčkem, které leželo na zemi. Packou jsem po něm přejížděla sem a zase tam. Stín se nakonec rozhodl odkopnout mi vejce od pacek směrem k tlapkám bílého, na kterého jsem se zatím ani nedívala, protože teprve vylézal z vody. "Divný vejce v divným světě. Jen ať se s nim popere ten tvůj divnej kámoš... nebo je to nějakej teplej bráška?" zeptala jsem se a drsně se zasmála, jak jsem to uměla snad jenom já. Přišla jsem o hračku v podobě vajíčka a tak jsem se konečně odhodlala podívat na nevýznamného bílého, jehož hlas se konečně roznesl kolem. Jeho otázka byla naprosto imbecilní, takže si zasloužila odpověď přímo od plic.
"Jsi nikdy neviděl magický nechutný vejce? Takhle se asi rozmnožujou magiský ču..." nedokončila jsem větu, protože jsem se konečně plně obrátila pohledem na vlka. Jeho oči byly modré jako to nejtmavší nebe před večerem. Stáhla jsem uši dozadu a udělala dva pomalé kroky směrem od něj. Už jsem si tak nějak začínala myslet, že tohle zvládám. Po tom, co jsem se popasovala s tou magičkou a poslala ji na onen svět. Jenže... Nezvládám.
Dvěma rychlými skoky jsem hopkla za stína. Lehla jsem si do trávy a dělala se co nejmenší. Zároveň jsem se k němnu tiskla, jako bych chtěla v jeho kožichu nadobro zmizet. Na toho modrookého jsem se ani nepodívala. Jen jsem se mírně třásla a víc avíc zavrtávala svůj čenich do Stínova kožichu.

//Mahtae jih
(se vám tu sem z dovolením přisejřím)

Moje vlastní tlapky mne nesly dál. Doufala jsem, že teda narazím na někoho, kdo by stál za slovo a kdo by mne vytrhl z vlastních myšlenek o ségře, která si to možná teď někde rozdává s magičkou, což bylo nechutný a zvrácený. Ne, že jsou obě holky, to mi bylo putna. Ale že jedna z nich je nepřirozenej magič. S odporem jsem začala natahovat a málem ze sebe vyklopila toho zajíce. Ne, že by to nebyl příjemný dodatek k mému outfitu. Zakrvácená plec, přední tlapky a k tomu hezká vůně čerstvé šavle... ňamka. Naštěstí jsem zvracení potlačila, takže jedinou vůní bylo moje vlastní jedinečně smrduté pižmo.
Naštěstí jsem uviděla oběť, která mojí epes rádes společnosti nemohla uniknout. Teda byli rovnou dvě, ale jednu z nich jsem znala. "Hej Stíne! Ty tlustej valníku, co to zase žereš?" začala jsem pohoukávat na Stína, který čelem ke mně žral pravděpodobně nějakou rybu. Byla jsem celkem daleko, takže jsem přešla do pomalejší chůze, nehodlala jsem k nim spěchat. Jeho společníkovi jsem neviděla do tváře, ale jeho bílej kožich signalizoval, že bude nějaký magický blbeček. Jak jinak by bílej vlk vydržel takhle čistej a upravenej. Mírně jsem zavrtěla ocasem, protože jsem byla ráda, že Stína vidím. Na zemi se něco válelo, ale to mi bylo celkem putna. Nebo ne? Přišla jsem k tý věci a strčila do toho tlapkou, vypadalo to jako vejce. Jenže bylo divně barevný... Magický. "Nechutný," zabručela jsem a nechala vejce případně dalším zájemcům. Po očku jsem ho ale sledovala, kdyby nikdo neměl zájem hodlala jsem si ho sebrat pro sebe.

//křovinatý svah

Kráčela jsem odhodlaně podél řeky. Pořád jsem měla šíleně zasviněnou náprsenku a tlapky od krve, ale co se dalo dělat. Nehodlala jsem se nijak obtěžovat mytím. Kdo by se taky myl, že jo. Navíc bylo celkem teplo. Teda když na slunci nebyl nějakej ten podivnej mrak. "Mhe," mlaskla jsem s pohledem upřeným na nebe. Celkem mě to sejřilo, že se vždycinky ochladí, když se nějakej ten bílej zmetek přesune před slunce. Jenomže nebylo úniku. Kdo by navíc taky kam utíkal. Šla jsem na sever, tak asi mohlo být jasný, že tam bude zima?
"Jsem fakt tupá," zabručela jsem si pro sebe a kráčela směrem na sever v naději, že narazím na nějakou zábavu. Jenomže nikde nic a nikdo. Musela jsem si tedy vystačit sama se sebou, což zrovna nebylo dvakrát nejlepší. Ne že bych nebyla super čuper epes rádes společnost, ale rozhodně jsem toho měla v hlavě teď moc, co jsem řešit nechtěla, takže nějaký to zpestřeníčko v podobě někoho jinýho by se šiklo. Postupovala jsem postupně směr sever.

//mahtae sever

//Bukový sráz

Rozhodla jsem se vyrazit na sever. Proč? Netušila jsem, prostě se to zdálo jako dobrá cesta a já se popravdě nechtěla moc koupat, hlavně ne v noci. Voda mohla schovávat kde jaký magický sajrajt a já na to aspoň chtěla vidět. Navíc se taky blížila chvíle, kdy budu potřebovat na stranu a to se ve vodě blbě dělá. I když je to praktický, pokud chcete nějak zamaskovat svoji stopu a pach. Voda všechno hezky odnese pryč.
Dupala jsem jako snad nikdy. To bylo tím, jak jsem se cítila těžce. To žrádlo bylo dobrý, ale nějak mi na něm něco nesedělo a já ještě úplně nevěděla, co mi nesedí. "Grrrrck," dlouhé nevábné říhnutí opustilo moje vnitřnosti tlamou a já si konečně uvědomovala, že jsem tam, kde mám být. Na cestě, kterou mám jít. Chtělo to totiž chvilku klidu na přemýšlení, který já jsem ovšem moc dobře nedávala. Hlavně jsem neuměla myslet potichu, což byla hlavní výsada těch, co to uměli. "No takže ségra zabila Alfu lesa... Jop to dává smysl... Takže tam prostě jakože teď nesmíme chodit... To taky dává smysl," začala jsem si rekapitulovat to, co už vím, zatím co jsem se pachtila směrem na sever. "Takže tam nesmíme pane Broučku, to si prosím pěkně pamatujte," dodala jsem po chvilce, kdy jsem jenom mručela podivné souhlasné "hmm". Pan Brouček by asi nikam sám nešel, ale tak chtěla jsem ho varovat.

//Mahtae (jih)

Pohroužena do svýho kusu žvance jsem mírně kývla na Rez, která se rozhodla vykročit někam k hranicím. Říkala, že mě pak zavolá, ale já jí to moc nevěřila. Upřímně jsem se s ní moc nechtěla vykecávat. Ne, že by se nesnažila být milá, ale jednoho ta milota od magičů jenom vytáčí a tak je jí celkem brzo přežranej. Naštěstí se jeden nikdy nepřežre pravýho žrádla. Dlouze jsem si krkla, když jsem dohlodala poslední kost. Zašpiněnou náprsenku, tlamu a přední tlapky jsem neřešila, i když to pravděpodobně taky zapadalo do označení, že bych "se měla umýt", což naznačovala Rez. Jenomže já se mýt nechtěla. Rozhodně jsem se nechtěla mýt teď. Navíc to mohlo být jí k vzteku, že jsem tak zasviněná a to by se mi líbilo. Dělat jí problémky jenom tím, že jsem špinavá a pouštím větry. Tak to ji vyštípu raz dva. Na podporu vlastních myšlenek jsem si sáhodlouze prdla, jako když pomalu došlápnete na led a on začne praskat. Nejdřív je to takové malé a táhlé, ale pak to nabývá na intenzitě. Prd rezonoval okolím, což mě pobavilo. "Hahaha," vydral se mi z krku poměrně řezavý smích.
Moje tlapky vyrazily kdo ví kam dělat kdo ví co. Netušila jsem přesně, kam bych se mohla vrtnout. Ani jsem nějak neměla nic v plánu. Rozhodně se mi ale nechtělo čekat na Rez a její houkání. "Nejsem nějakej vořech, abych za ní běžela když něco zaskuhrá," prohodila jsem si spíše sama pro sebe. Rez byla pryč. Ségra byla pryč. A já se rozhodla jít kdo ví kam. Jestliže tenhle les chtějí obsadit, tak se odsud stejně nehnou. Volání Rez jsem uslyšela, ale to už jsem nechávala les za svými zády. Na její vytí jsem neodpověděla a to se ztratilo ve zvucích noci.

//Křovinatý svah

Snažila se mi promlouvat do duše nebo co, ale jediné čeho se ode mne dočkala v odpovědi bylo krknutí. "Grrrrrckkk," dlouhé a táhlé krknutí, neboli hrdelní prdnutí, se mi vyrdalo z tlamy jako by taky chtělo odpovědět na tu její pitomou otázku. Rozhodla jsem se, že tohle jako odpověď stačí. Nemusela jsem jí tu vykládat, že některý věci se prostě neměněj. Magič je navždycky z.....j magič ať už se přetvařuje, jak chce. A já jí nevěřila ani čenich mezi ušima. Mohla si ségru obmotat kolem špičky ocasu, ale mě to bylo u zádele. Tohle bylo možná její jediný štěstí. To že jí záda kryla Styx. Jinak bych jí oběsila na tom divným kusu, co měla na krku. Jenže pak mi došlo, že ségram i řekla ať jsem milá nebo něco takovýho naznačila a že neodpovídat na otázku by za milé rozhodně nepovažovala. No a já nechtěla skončit na Styxině seznamu zlobivců. "Za tu dobu, co jsem tady, na mě několikrát někdo použil bez dovolení magii, takže ne...nezměnil ," zabručela jsem nakonec. "A ani nemám důvod názor měnit," dodala jsem ještě polohlasem.
Pustila jsem se do žrádla. Nečekala jsem. Ani jsem neměla chuť čekat, na nějaký její povolení. Já nepotřebovala povolení od nikoho. V břiše mi kručelo a lahodná vůně masa mne dováděla skoro k šílenství. Rozhodla jsem se tedy neurvale žrát přímo před ní ač pokračovala v mluvení. "Jsi snad svobodná ne, tak si jdi kam chceš," klidně ke všem čertům, zavšivená magičko. zabručela jsem a dál se ponořovala do jídla. Krev i vnitřnosti létaly kolem a kdo mohl vědět, jestli nezasáhnou i Rez.

Olízla jsem si krev z čenichu. "Mě je fuk s kým se ségra mucká, lepší ty než ten minule. Ale pořád jsi magička," zabručela jsem na ni, protože tohle mi fakt vadilo. Magických s....í tu bylo prostě moc a to že se ségra odchýlila od plánu mě štvalo. Možná v tom měla nějaký větší záměr, ale já ho prostě neviděla. "Ale ségra ví, co dělá," utnula jsem případně další příval slov. Kdyby se o tom chtěla bavit víc, mohla bych říct, že to co jí řeknu dál byla její chyba a neměla se vyptávat. To že by Norox vztah ségry a magičky nějak schvaloval jsem pochybovala. Ne, proto že jsou to holky, ale pro to že jedna je magická... A možná i pro to, že jsou to holky, protože takhle přicházel o možnost kde si užít sám. Je možná že se změnil ale... Těžko. Pochechtla jsem se nad vlastní myšlenkou.
Rez měla evidentně taky úspěch v lovu. Škoda. Jen jsem kývla a popadla svou večeři/oběd/snídani/svačinu do tlamy. Pohlédla jsem na svou společnici, kam teda jako hodláme jít. Popravdě jsem netušila. Mírně mrholilo, ale pomalu přestávalo. Déšť včerejšího dne se vypařil kdo ví kam. Naštěstí tady nás dostatečně kryly stromy, které se začaly obalovat listím. Jaro fakt dorazilo.... konečně.

Sledovala jsem zajíce před sebou a trochu mne štvalo, že Rez pořád mlela pantem. Když ji přestal zajímat můj kožich, začali jí zajímat bráchové a ta Asgaarská smečka, nebo co. "Co já vím, jestli se vrátěj nebo ne," zabručela jsem celkem nafučeně. "Pro tebe by bylo lepší kdyby ne, protože narozdíl ode mě mi vždycky přišlo, že na vlčice, co se točej kolem sebe maj poměrně razantní názory," dodala jsem s úšklebkem, protože jsem si nemohla nedovolit nešťouchnout do ní a toho, co měla s mou ségrou. Mě to bylo putna. I kdyby si to rozdávali nakrásně se srnkama nebo vlčatama bylo by mi to fuk. Dokud někdo neobtěžoval mě, bylo mi v podstatě všechno jedno. Jenomže Rez nemohla mlčet. "Jasně, že vím co ségra udělala. Však jsem jí taky našla po tom, málem jí urvali to nechutný křídlo, což by bylo možná dobře," zabručela jsem. "A co, může si za to sama. Magiče má zabíjet postupně a ne hned si urvat velký sousto, jenomže to by nebyla Styx a teď jsme všichni v těhlech s....ch a já jenom doufám, že se to n.....e moc brzo," zavrčela jsem. Dál jsem se nehodlala o svoje vnitřní pocity dělit.
Zajíčkové hopkali dál a já měla hlad. V břiše mi zakručelo a to byl povel k útoku. Rozeběhla jsem se směrem k nim a skočila po jednom z nich. Srdce mi bušilo jako o závod, adrenalin se hnal mou krví kam bylo třeba. Zajíček se nemohl ani pohnout pod mým pevným sevřením. Jedno škubnutí a byl konec. Dalšího jsem nechala běžet pro Rez. Tlamou se mi rozlilo příjemné horko a krev mi stékala po tlamě i hrudníku.

Procházela jsem lesem s Rez za p.....í. Nebylo to nic příjemného, když se za vás někdo takhle pověsil. Jeden aby se začal bát o vlastní zádel. Mírně jsem se uchechtla nad dvousmyslností toho vtípku. Rez začala dále komentovat můj kožich a že bych se měla očistit. Jako by jí to nějak šíleně vytáčelo. Moje zadní část se proto rozhodla dát věci do pohybu. Ze zadku se mi vydralo podivné pruprupruššššš, které zároveň zápachem přebylo jakoukoli vůni v okolí. Rez to musela cítit i kdyby nechtěla. Pokud jí tolik vadil můj zapáchající kožich, tak tohle ji položí. "Tě můj kožich nějak moc zajímá," odfrkla jsem si a pokračovala jsem v cestě. Ani jsem se za vlastní pšouk neomluvila, taková už jsem prostě byla. Zapáchající, pšoukající, krkající, slintající a neupravená. A nehodlala jsem to měnit.
Cítila jsem kořist před námi. Nebyla daleko. Náhle jsem uviděla párek ušáků, který si poskakoval trávou. "Norox chcípnul a Rigel asi taky," řekla jsem bez obalu. Na bráškách mi záleželo, ale z Noroxe se tu stal celkem magor a Rigela jsem ani nestihla potkat. Zaměřila jsem veškerou svou pozornost na kořist, která hopkala před námi.

Po připojení Rez nabral rozhovor celkem rychlého pádu. A to to šlo tak dobře. Bylo evidentní, že ségra s ní je jen z nějakého zištného důvodu, protože jinak její společnost nevyhledávala ráda. To byla trochu úleva. Na otázku od Rez jsem jen mírně kývla hlavou.
Sledovala jsem odchzející sestru a mírně zakňučela, abych dala najevo velkou nelibost jejího rozhodnutí. Nechtěla jsem být s touhle sama. Sice se mi nezdála, jako magička, ale jeden nikdy nevěděl. Minimálně je zlá, když se tahá s tamtou vochechulí. Obrátila jsem se na Rez a beze slova vyrazila směrem do lesa. Čichala jsem, že by tam mohlo být něco menšího. Možná lasička nebo zajíc. To by mi úplně stačilo. Navíc jako tulačky jsme měly minimální šance na ulovení něčeho většího. Rez při pochodu měla nějaký narážky na můj kožich. "Proč bych měla? Jaro ještě ani nezačalo, ještě by mi byla zima," odsekla jsem v celku logicky na její napomínání, že mám špinavej kožich nebo co. Snažila se mluvit sladce, ale mě bylo jasný o co se snaží. Nebo nebylo? To je fuk, hlavní bylo že mě na kožichu jménech ani jiných prkotinách nezáleželo, takže jakékoli poznámky na toto téma jsem nevnímala. Takhle to holt bylo, když jeden zažil až moc bolesti. Začne pak ignorovat kde jakou lůzu a její kecy.

Styx mi vlastně povolila, že můžu Rez nějak zválet, pokud se bude nějakým způsobem chovat nevhodně. Přikývla jsem hlavou. Bylo to celkem fér. Než jsem stihla říct, cokoli jiného byla tu. Samotná Rez ve vlastní osobě. Mírně jsem se stáhla, protože evidentně mezi ní a ségrou něco bylo. Mě to nijak nezajímalo. Ať si každý má s kým, co chce.
Jen jsem tiše postávala vedle nich a prohlížela si les, svoje tlapky, nebe. Všechno vypadalo jarně a celkem klidně. Mohla bych se jít někam projít nebo jít hledat Stína. Jo jo to by bylo dobrý. Měla bych ho jít najít a říct mu že tady má ségra smečku. Ale to by mohlo ségru nějak ohrozit, kdyby se to rozkřiklo. Ale tak mohla bych ho sem vzít. Náhle jsem zaslechla otázku, která mě celkem vzbudila z mojí vlastní mysli. "Celkem bych si něco dala," prohodila jsem k Rez, i když její otázka nepatřila mě, zaslechla jsem ji. Jak šlo o jídlo... V břiše mi zakručelo. "Půjdeme něco ulovit?" prohodila jsem. Ocas mi lítal ze strany na stranu a mírně jsem poskakovala jako vlčátko na místě.