Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče vypadala dost podrážděně a já úplně nechápala proč. Však jsem ji měla ráda a dala jsem jí tu lásku, kterou jsem sama znala z domova. A ona to vzala celé špatně. Než jsem se stihla k něčemu vyjádřit promluvil ten magič, co si říkal Alfa. Zabručela jsem, ale jinak jsem neudělala nic. Vlk mluvil a já poslouchala, když mne do čenichu praštil pach ve stejném momentě jako zrzka. Byl tu. Stín se vrátil. Ani jsem nečekala na Vlče a rozeběhla se tím směrem s vrtícím ocasem.
Nechala jsem skupinku za sebou.
Stín tu byl. A teď vše vyřeší a půjdeme domů, myslela jsem si naprosto špatně. Už z dálky jsem ho viděla letět na zemi, což by nebylo divné, kdyby nebyla taková zima. "Stíne?" vyjela jsem a brodila se sněhem za ním. Dopadla jsem na zem vedle něj "Co se ti... co to?" nemohla jsem mluvit. Stín byl v mých očích nepřemožitelny a teď tu ležel skoro nehybně.

Amos se prodral ke mně sněhem a konečně tak stanul po mém boku, když se celou cestu táhnul za mnou jako smrad. To, že to dělal, aby ušetřil energii a nemusel se jako ledoborec brodit touhle spouští mi došlo až teď. Hodila jsem po něm očima a mírně zavrčela. Bylo mi jedno, že to viděl ten zrzavej a Vlče. "Hmm," hrklo ve mně, když zrzek řekl, že to tady Stínovi nepatří. Vlče nevypadala, že by chtěla jeho slova rozporovat, takže to musela být pravda. Jenže kde je, když není tady? Kam se poděl? přemýšlela jsem. A že já nepřemýšlela často. Tohle úplně měnilo plány. Jestliže smečku sebral tenhle vlk, tak jsem teď jako byla zase pod magičem? No to ne? Ale... tenhle magič má Vlče, takže tu nemůžu Vlče jen tak nechat ne? "Jestli tu Stín není, tak co tu dělá Vlče?" zeptala jsem se trochu natvrdle a kecla si z toho na zadek. Vůbec jsem nechápala, co se tady děje. Stín byl alfa a najednou nebyl a místo něj tu byl tenhle Alfa, co byl magič. A já v tom měla solidní bordel.

//Sněžné hory

Ptal se jestli ho neklame, divný slovo, ale on mluvil celkově divně. Celej byl divnej pokud šlo o moje soudy, ale ty většinou nikoho nikdy nezajímaly, takže jsem se prostě jenom rozhodla odfrknout si a nechat jeho otázky bez odpovědi. Navíc v horách jsem viděla světlo a tak jsem šla dál. A popravdě jsem měla proč. Do čenichu mne praštil puch toho zrovna, alei známý pach. "Pche to ny nebxla škoda kyby ti ten vocas upad," řekla jsem jí trochu nabroušeně, protože jsem momentálně zkoumala odkud pach Vlčete přichází. Vypadalo to, že že stejného směru jako pach zrzka.Co ta mrška zase provedla... Nepleťte se. Já Vlče opravdu milovala, jen svým dávným způsobem.
Amos přerušil moje myšlenky a já tak ztratila nit a nemohla se k nim vracet. Přemýšlet mne namáhalo. Když mě v této aktivitě přerušil kdokoli, byl to problém. "Magičové ohně tohle umí..." zabručela jsem a pomalu šla k ohni kde seděl zrzek a Vlče. Udělala jsem pár kroků do světla a tepla. Chtěla jsem jít za Vlčetem, ale vypadala vážně a navíc tu byl ten vlk a Amos. "Zdravim, koukám že ses vetřel Stínovi do smečky, kde vlastně je?" oslovila jsem vlka. "Mohli jste nechat lepší značku než blbou šipku."

//Aina

Šla jsem do kopce a zima byla horší a horší. Totální blbost jít do hor v zimě, ale já nebyla známá svou inteligenci. Sliny mi přimrzaly k tlamě. Kam kurňa šli. Byla jsem zmrzla, že jsem ani neměla náladu mluvit. Ten Amos byl vlezlejsí než smůla v srsti, jenže aspoň k něčemu by mohl být. Jeho kožich by mě zahřál, pokud bych se rozhodla, že dál nejdu... rozhodnutí jestli v tom kožichu ještě stále bude nebo se bude válet uvnitř mého žaludku jsem si nechala na později. "Magičové lžou," zachrchlala jsem a doufala, že se brzo dostaneme ke Stínovi, který mu to hezky straně vysvětlí. Šla jsem sněhem a dělala tak cestu, ani mne nenapadlo, že bych měla poslat Amose napřed, aby stopu dělal on. Takhle se tedy mohl v klidu procházet v mých stopách, zatím co já se brodila oo pás. "Hele, " ukázala jsem před nás, kde bylo vidět světlo. Co to sakra je....

//Zubatá

30 květin
Hvězdička do magie pod 5* - 150 květin
3x teleportační lístek
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - jarní magie
50 květin
Vymaxování jedné magie - prosím Vymaxování waristoodovi nové magie
25% sleva na modifikace

Připsáno a děkuji za účast :>

//VVJ

Klouzala jsem po zadku směrem k horám a cítila jsem, jak podemnou let pomalu praská. Jela jsem první a moje váha tedy byla to první, co led zatížilo. Těžko říct, jestli Amos bude mít taky takové štěstí, nebo pod jeho vahou už konečně led povolí a on se utopí. Bylo by to fajn, proletělo mi hlavou, než jsem se konečně rozhýbala a přinutila své tlapky poskočit na břeh. Amos měl štěstí, protože jsem odskočila přímo v momentě, kdy mne chtěl kousnout do ocasu a to by bylo popravdě to poslední, co by v životě udělal. Hodila jsem tlamu do sněhové závěje, která byla na okraji řeky. Tady už led skoro vůbec nebyl, jenom taková sklovatá folie, která potahovala řeku a dál už nebylo nic. Čím blíž k horám, tím míň ledu a sněhu. Řeka divně smrděla, ale to mi nevadilo, na smrádek jsem byla zvyklá.
Otočila jsem se a uviděla vlka, jehož šedé oči na mne koukali. "Sakra, tak ty nedáš pokoj co," zabručela jsem a pomalu se vyhrabala ze sněhu. Asi jsem s ním fakt musela bejt až do soudnýho dne. Ale oni už s ním ve smečce udělají rychlej proces. "Možná nejseš magič. Oči máš šedý, ale takový občas taky ovládají magie a jenom těma očima matou... V tomhle kraji jsou dvě skupiny vlků. Ti jako já, co jsem přirození a v souladu s přírodním řádem. A pak narušení magičové, který neuměj nic jiného, než náš ničit a otravovat magiema," vysvětlila jsem, zatím co jsem ze sebe oklepávala sníh. "A některý jich ovládají víc," dodala jsem ještě a vyrazila do hor.

//Sněžné hory

//Vyválej někoho ve sněhu, MAhtae

Kráčela jsem v předu našeho dvoučlenného průvodu, ale nepřestávala jsem se otáčet na vlka za sebou. Nějak jsem nevětila tomu, že by měl jít někdo za mnou. Ne, že by tenhle vlk byl nějaký pitomec, ale popravdě jsem se obávala, že by to mohl být až moc po čertech mazaný magič. Hrál blbce a tak jsem se rozhodla mu na to popravdě odpvoědět. "Nedělej blbce... seš magič. Vlk, co ovládá magie, nechutný a nepřirozený magič," zavrčela jsem a celou silou do vlka strčila, abych ho tak vyválela ve sněhové závěji, která byla na okraji jezera. To mi aspoň vykouzlilo na tváři úsměv, protože jsem se konečně mohla pobavit nad neštěstím někoho jiného, kdo jsem nebyla já. "Neválej se a pojď," řekla jsem nakonec a pak ještě trochu kopla do sněhu, abych ho zahrabala. Když jsem viděla jeho ksicht bylo to k popukání. Vyprskla jsem smíchy slinu a pak se vydala konečně na zamrzlé jezero.
Klouzalo to, ale co se dalo dělat. Nemohla jsem přece obcházet celé tohle jezero? Nebo mohla, ale trvalo by to dlouho a já se tohohle vlka chtěla zbavit, co nejdříve. Bylo mi jasné, že i když na něj budu hnusná, tak prostě půjde za mnou, protžoe se ho nedalo nijak zbavit. Třeba Stín ocení, že ho vedu jako dobrotu do spíže? Mohli bychom ho sežrat a bylo by na zimu vystaráno. Šla jsem s klidem dál přes zamrzlé jezero a snažila se neuklouznout. Jenže to nebylo tak jednoduché. Najednou mi podjeli nohy a já jela směrem k Aině. "SAKRA!!!!" zařvala jsem na plný koule, když se mi nohy rozjely do všech směrů a já je nemohla zastavit. Led na okrajích byl pevný, naštstí, ale rozhodně to nebylá žádná bezpečná a příjemná projížďka. Spíše jsem si odřela o led polštářky a nevypadalo to, že bych měla brzo zastavit.

//Aina

//Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.
//Buk

Ten vlk byl děsně otravnej. Nejenom, že se rozhodl nějak elegantně neskončit na dně srázu, ale pořád se na něco vyptával, jako by mě to nějak extra zajímalo. Protože nezajímalo. Vůbec. "Seš magič... magičové jsou fuj, žerou hnůj a basta," odsekla jsem, když se začal hrdě prsit tím, že by jeho společnost mohla být fajn nebo něco jiného než přeživatelná. Kráčela jsem sněhem a doufala, že třeba někde zapadne a zahyne. A já ho pak sežeru... Jooo to by bylo bájo. Malé vlče v mém břiše pomalu ukončovalo svou pouť k mému zadku a to zanechávalo žaludek žalostně prázdný.
Vypadal nadšený, že se dostane do smečky. Odplivla jsem si a slina se zaleskla na napadaném sněhu. "Jestli budeš takhle prudit Stína nebo toho kdo to tam teď vede, tak tě maximálně tak nakope do zadku," vyřkla jsem soud, který jsem neměla ničím podložený. Tenhle vlk byl otravnější než Vlče a to bylo co říct. Došli jsem k vodě a já se chvilku zadívala na odraz, který se mi ukázal na vodní hladině. Byla jsem celkem vypelichaná, hubená a dokonce i zuby se mi v mordě divně křivily. Jenže jsem doufala, že uvidím něco jiného. Zářnou budoucnost. Sebe s plným pupkem a kožešinou, která by patřila jenom mě. Místo toho na mě ale furt vejral ten stejně podivný ksicht, jako vždycky. Fajn budu hnusná jako noc a vychrtlá na kost jak letos... výborný, ale co se dá čekat. Mávla jsem tlapkou do vody a rozvířila ji, než jsem se pustila do překování okolí jezera, které jsme museli přejít, pokud se nám nechtělo ho celé obcházet. A že mě se teda fakt nechtělo. "CO já vím co tam je?!" zavrčela jsem na něj a na jeho dotazy. "Ani mi neřekli, že jdou jinam," dodala jsem trochu uraženě. Nebyla jsem napruzená na něj, ale tak nějak na všechny, že se sbalili a vypadli aniž by na mne počkali. Ale asi jsem si za to mohla sama. Nebyla jsem úplně člen smečky, co by za něco stál. Možná se mě tak chtěli zbavit? Nepočítali ovšem s tím, že já měla z prdele štěstí.

//VVJ

Dej si s někým závod na sáňkách *
//Houští

Vylezla jsem z houští a našla cestičku, která vedla přes řeku. Bukov les byl tichý. Možná až moc tichý, moc se mi to nelíbilo a navíc jsem měla za zadkem toho podivného vlka. "Já ale nechci společnost, takže můžeš klidně jít," pronesla jsem trhaně, protože mě začalo trochu brnět v tlamě. Vyplivla jsem slynu a společně s ní i trochu krve a kostičku ryby, která se mi zasekla nejspíše mezi zuby a teď se teprve uvolnila ven. Proradný nanuky. Mírně jsem si odplivla ještě jednou, tentokrát už byl chrchel bez krve, takže to asi nebude nic drastického. Trochu jsem se bála, že mi vypadávají zuby, ale nejspíše nešlo o nic tak děsivého. Věděla jsem, že úkryt je na okraji srázu, kam se muselo jít z kopce dolů. Ale proč bych se tam táhla. Uviděla jsem kus odlomené kůry jednoho ze stromů. Vytáhla jsem ji ze sněhu. Takhle tomu magorovi ujedu dřív, než se ke mně dostane. Vlk byl někde za mnou, protože narozdíl od mé maličkosti si při překonávání řeky musel dávat pozor. Neznal to tu. To byla moje výhoda.
Skočila jsem na kůru a rozjela se z kopce dolů v naději, že se mi podaří mu ujet. Jela jsem opravdu hroznou rychlostí jenž se rovnala sebevraždě, protože dole končila cesta prudkým srázem do moře. Jenže já věděla, kdy zabrzdit. A tak v momentě, kdy jsem to vyhodnotila jako nejlepší, jsem ze svých saní seskočila. Kůra letěla dál a klouzala po sněhové pokrývce k neodvratitelnému konci. Kydž zmizela za okrajem srázu chvíli bylo ticho a pak se rozeznělo šplouchnutí. "Hahahaha," rozesmála jsem se a pak jsem se otočila, abych ke své hrůze uviděla toho blbečka, který se mě ne a ne pustit. Evidentně jsem s ním byla spojená nějakým posláním nebo zásahem osudu, ale lepil se na mne jako smůla. Jenže já neměla jak se ho zbavit. V zimě jsem sice neonemocněla, ale byla jsem kost a kůže. Dost špatný pro kohokoli a hlavně pro mě. "Fajn, vyadá to, že se tě nezbavím," zavrčela jsem. "Já jsem Tasa a hledám svou smečku."
V lese nikdo nebyl. Bylo tu pusto a prázdno. Procházela jsem se kolem úkrytu, který byl opuštěný a zarostlý. Necítila jsem tu ani pach vlčete ani pach Stína. Dokonce ani pach toho hnědáka, co se tu vydával za alfu. Naštěstí mi bylo přáno. Na okraji jednoho stromu jsem uviděla ohořeninu. Zrzek měl očka rudá a tak mne zajímalo, co to je. Kopala jsem a kopala. Ve sněhu jsem nakonec vyhrabala značku. Byly tu hory a byla tu šipka. Smečka se tedy přesunula k horám. Měla jsem štěstí, že jsem si toho všimla. (//použit bonus štěstí) "Jestli chceš jít pojď a nezdržuj," dodala jsem k vlkovi za sebou a rozeběhla se dál. Proč šli sakra do hor?

//Mahtae sever

//rudá řeka

Kráčela jsem poměrně svižně od toho místa, kde se zdálo, že jsem se dopustila naprosto geniálního zločinu. Nejen že jsem se dobře nažrala, ale navíc jsem se najednou dostala i do situace, kdy jsem se dokonale vyvlékla z možných následků mého řádění. Usmála jsem se sama se sebou spokojeně, jenže to jsem se možná usmála předčasně. Začala jsem se prodírat křovím, když jsem uslyšela hlas, který šel za mnou. představil se jako Amos co nevypadá jako kos nebo tak nějak a já jsem se z něj málem leknutím posadila na zádel, páč jsem ho tu nečekala. "Co chceš?" zeptala jsem se s mírným zavrčením, rozhodně jsem neměla v plánu se tu zamotávat do nějakých magických přátelníčkování se. Prodírala jsem se křovím a bylo mi jedno, že mi trochu pocuchalo srst a způsobilo další šrámy na těle. Byla jsem jako bagr, co prostě jde za svým cílem. Les byl kousínek odtud a já doufala, že tam najdu Stín a nebo Vlče aspolečně se tomu všemu zasmějem.

//buk

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích / odvděč se za poskytnutou pomoc *

Přišla jsem evidentně nevhod, protože to vypadalo, že ten vlk se snažil toho potěru zbavit a evidentně se to snažil hodit na mne. "Koho vlastně hledáš mrňousi?" zeptala jsem se a jenom na vlče koukala, jako bych právě padla z marzu. Mluvil a mluvil a mě to přišlo naprosto zbytečný ho poslouchat, páč jsem si tak nějak už dala dvě a dvě dohromady. Ježíš to byl ale divnej pocit být projednou nejchytřejší v místnosti, páč vím, co jiní nevěděj. "Hele nějaký kostičky jsem viděla támhletím směrem," řekla jsem a ukázala tlapkou směr, odkud jsem sama před chvilkou přišla. Jaké štěstí, že sníh hezky zahlazuje stopy, když padá. "Nepůjdu s tebou, páč mám celkem dost vlastní práce, musím dojít domů a v tomhle nečasu to bude peckovní, takže sbohem," řekla jsem nakonec velice stručně a pak ho tím pádem vypoklonkovala z vlastní blízkosti. Nehodlala jsem se tu zahazovat ani s dospělákem, ani s mrnětem. Popravdě jsem měla chvilku úmysl to mrně následovat a sežrat i jeho, ale proč bych to dělala? Abych rodičům dala dvojtou ťafku a magičové se mohli zvencnout? Jo to by mi stačilo. Ale tady byl narozdíl od prvního případu svěděk a já nehodlala riskovat, že po mně půjde celá smečka. Byla jsem idiot, ale ne úplně padlá z višně. "Nazdar," dodala jsem a vyrazila celkem rychlým krokem pryč. Fakt jsem neměla zájem, aby se na mne to mrně nalepilo, nebo mi ho hodil na záda ten vlk.

//Velká houština přes středozemku

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

Koupala jsem se a myla ze sebe tu krvavou spoušť, kterou na mě to malé vlče zanechalo. Neměla jsem mytí ráda, navíc v zimě, to fakt nebylo nic nádhernýho. Jenže i já věděla, že zamatlaný kožich od krve v blízkosti smečky není nic extra. Rozhodla jsem se tedy umýt a tím to končilo. Vydrbala jsem se důkladně a pak schnula kousek od břehu. Věděla jsem, že mi žádné nachlazení nehrozí, protože popravdě, já nikdy nenastydla. Nemoci se mi prostě vyhýbaly. To bylo dobře pro mě, ale blbý pro jiný. Nemohlo se stát, že chcípnu sama od sebe.
Moje schnutí a mytí narušoval hluk, který se stupňoval. Pohledem jsem zabrouzdala tam, kde se dohadovalo nějaké malé mrně s vlkem. Vypadalo dost podobně tomu, co jsem zblajzla k obědu. Mlsně jsem se olízla. Mělo štěstí, že jsem neměla hlad a že tu byl svěděk, ale jinak... mhe. Začenichala jsem a zaježily se mi vousky. Cítila jsem rybu. A tu bych si celkem dala. Zvedla jsem se a vykročila k nim. Kus od nich ležel nakousnutý nanuk z ryby. Já nebyla fajnovka, abych nechala odmítnutý jídlo jen tak se někde válet. Takže jsem ho prostě zblajzla. Bez ptaní. Můj kožich byl trochu vlhký a smrděl. Možná dobrý pozorovatel by i uviděl, že na některých místech jako jsou tlapky, mám pořád trochu špatně umyté krve. "Hele viděla jsem nějaký vlče na louce támhle, pokud ho tak děsně hledáte... ale mělo na mále, tak bych sebou hnula tím směrem," zabručela jsem k nim. A pak jsem mrkla na vlka. Vypadal celkem v pohodě, i když to byl určitě jenom nějakej dementní magič. Já chtěla hlavně trochu počechrat jejich pírka a odliftrovat je z mojí cesty.

//liliový palouk

Louka byla studená a chladná, ale tady byla z nějakého důvodu voda teplejší a nezamrzala ani v těch nejsilnějších mrazech. Nebo to jsem si apsoň pamatovala. Červená voda mi nevadila, šlo hlavně o oto smít ze sebe krvavou špínu. Navíc rudá voda krásně zakryla to, co ze sebe vlastně umývám, takže jsem se nemusela obávat, že nějaký magič začne mít kecy, že jsem sežrala vlče. Pan Brouček se zahnízdil už k zimnímu spánku v nejhustším místě mojí vypelichané srsti, takže jsem si neměla s kým povídat o tom, co se stalo. Ale co už, mohla jsem si aspoň užít vlastního mytí a nemusela jsem přemýšlet. Myšlení bolelo. Někdy dokonce fyzicky. Nejprve se umyju a pak vyrazím směrem k bukovému lesu. Znělo to jako dobrý plán a tak jsem vkročila do teplé řeky a nechala se hezky omývat teplou vodou.

S plným břichem jsem byla celkem spokojená. Vlče chutnalo fakt dobře. Na takovou hostinku by si jeden zvykl. Možná že to bylo tím jak jsem byla zaujata vlastním jídlem, ale nepostehla jsem, že se v mlze objevilo a zase zmizelo další vlče, podobné tomu, na kterém jsem právě hodovala. Rozhodla jsem se kostičky nechat tam kde byly a pomalu se připravila ke spánku. Usnula jsem rychle a hluboce.

Když jsem se vzbudila nastávala zima. Měla jsem pomalu chuť se vrátit domů, protože Stín určitě musel nějak vyřešit ten problém s tím zrzounem s veverkou, kteří nám tam oxidovali. Jenže jsem si nebyla úplně jistá, jestli bych se tam měla ukázat takhle. Mít náprsenku a tlapky od krve vlčete mi nevadilo, ale něco mi říkalo, že moje vlče by s tím mohlo mít problém. Nehodlala jsem se nějak podbízet, ale ani já nebyla pitomá. Nebo aspoň ne tolik. Potřebovala jsem se někde schovat před zimou a tohle se zdálo jako dobré řešeníčko. Vyrazila jsem tedy k řece, kde jsem se plánovala umýt.

//červená řeka

Koukala jsem na to mrně. Jedno bylo jasný. Bylo uřvaný a malý. Pravděpodobně pocházelo ze Sarumenu. S těma jsem žádný problémy nikdy neměla, ale tak já si nedávala moc záležet na budování vztahů. Vlče brečelo a vztekalo se, jak ho nemá nikdo rád a tak. V tenhle moment je fakt asi nejlepší ukončit jeho trápení, ne? Pan Brouček mezi mýma ušima asi věděl, co se chystá a tak se schoval dál do kožichu. Ne, že by s mou filozofijí nesouhlasil, ale nechtěl být plně součástí, zbabělec.
A jaká, že byla moje filozofie, ptáte se? Že ne? Smůla, stejně vám to řeknu. Pokud bylo nějaké vlče slabé nebo neschopné, tak se prostě sežralo. Takový byl zákon mojí milované rodné hroudy. Tohle vlče bylo mimo smečku, takže bylo navíc ještě hloupé. Podle toho, co mi o sobě řekl, byl magič, což bylo jasné jako facka. A pokud jím nebyl teď bude jím v budoucnu. To všechno mi napovídalo, že bych měla fakt zasáhnout. Ale aby toho nebylo málo, bylo mi jasné, že tenhle vlček brzo stejně chcípne a tak může alespoň posloužit mému hladovému žaudku. "Život není fér, ale já si myslím, že tě ráda mít budu," řekla jsem a jako kobra vlčeti ukousla hlavu.
Hodování na jeho malinkatém tělíčku nebylo dlouhé, ale bylo vydatné. Hlad to ukojilo a já se nemusela strachovat, že budu muset pocítit křeče v žaludku. Aspoň na nějakou chvilku klid. Tak a teď bych se měla klidit.