Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//meandry

Mordecai mluvil o nějakém božstvu, víře, ale tohle bylo na můj mozek prostě moc abstraktní. Já byla inteligencí na úrovni malého vlčete, ne miniaturního, ale rozhodně ne dost velkého na to, abych chápala koncepty jako bůh nebo víra. Prostě jsem žila a tak jsem na Mordecaie jenom upřela svoje žlutá očka a nechápavě naklonila hlavu na stranu, když se ptal na nějaké bytí? "No...bydlím všude," odvětila jsem nejistě, protože jsem nechápala na co se vlastně ptá.
Kráčela jsem a udávala tempo našemu pochodu. On to byl možná velký myslitel, tenhle Mordecai, protože se furt na něco ptal, ale ne na normální věci, jako jaké má jeden rád maso nebo co bude jeden dělat odpoledne. Pokládal otázky vyšší úrovně, kterým mo nešlo rozumnět. A mátlo mě to. A to mě nutilo být nabroušenější. Nebyla jsem ráda zmatená. Mluvil pak o tom že pomoc se hodí vždycky a co si myslím já, ale já si o tom nic nemyslela. Já obecně moc nemyslela. "Hmm když to říkáš," odpověděla jsem jenom neurčitě a pak se přikrčila, protože jsem našla stopu v čerstvém bahně. Pršelo a já začínala páchnout. Lovit jsme museli brzo, jinak zvěř před deštěm nebo mým puchem zmizne. Stopovala jsem lišku. Vypadalo to, že má sebou dokonce nějaké mladé. A už jsem jí viděla. Liška a dvě mláďata. Mlsně jsem se olízla a hodila pohled po Mordecaiovi. Jdeme? ptal se můj pohled.

Vlk měl oči jako kytky, co smrdělyna polích na východ od tohohle místa... neznala jsem js a tak jsem netušila, jestli jsem magič nebo není. Na přemýšlení že magič může být i bez barvy oči jsem byla moc tupá. Pan Brouček navíc teď spal v mém kožichu a nehodlal de fo konverzace zapojit, aby mi poradil. Musela jsem tedy tohohle vlka zaškatulkovat sama. Poslouchala jsem, mluvil o krvácení a obětí. "To nechceš sežrat? Plýtvání, " pronesla jsem s úšklebkem. Nebyla jsem dostatečně chytrá ani zvědavá, abych se dál vyptávala na to proč a komu chce obětovat. Nechápala jsem, že nebude chtít kořist sežrat. "Vím o jednom místě, jdem," řekla jeem a vyrazila.
Na jeho otázku jak by se mi mohl revanšovat jsem neodpověděla hned. Moznaproto, že jsem čekala že odmítne. "Pak vymyslíme, " řekla jsem a myslela spíš, že to bude muset vymyslet on. "Mě říkají Tasa, nebo taky jinsk, to je fuk," odvětila jsem na představením. Bylo mi fuk, jak mi kdo říkal. "A ty neumíš lovit nebo co?"

//Středozemní pláň

Bylo těsně nad ránem, když jsem si toho někoho všimla. Byl to vlk a jeho oči jasně prozrazovali, že je to magič, ale tuhle barvu jsem popravdě fakt nikdy neviděla a nebo jsem jenom prostě zapomněla. Netušila jsem, jestli je tedy magičem nebo je jenom divný a jeho oči jsou divné prostě z nějakého přirozeně divného důvodu. Třeba mu je někdo chtěl vypíchnout a tak se to takhle slilo a má je do fialova? Nebyla jsem dostatečně inteligentní, abych si to nějak jinak odůvodnila a tak jsem to nechala být.
No nebylo už nad čím přemýšlet, když na mne tenhle divný vlk promluvil. Byl flekatý až hanba, jak jsem se na něj tak koukala. Jeho hlas byl poměrně klidný a snažil se na mě usmát, což jsem mu oplatila "úsměve" v mém podání, který spíše vypadal jako cenění zubů nebo tik. "Ale nelovím ostatním zadarmo," odvětila jsem. "Chceš rybu nebo jdem na něco většího?" zeptala jsem se. Měla jsem sama hlad, takže bych nějakou tu spolupráci ocenila. Jenže já měla hlad furt, tohle nebylo nic nového u mé maličkosti.
Vlka navíc zaujala packa na mém krku. "Vlčecí," odvětila jsem suše i když se na to neptal. Chtěla jsem prostě, aby věděl, s kým má tu čest. Tak dlouho jsem šakalí tlapku označovala za tlapku malého vlčete, že jsem vlastně zapomněla na to, odkud pochází. Lež se stala pravdou.

//pláž

Nechala jsem tu černou magickou blbku s čenichem nahoru někde za sebou a vyrazila směrem... kam vlastně? Popravdě jsem netušila, kam jít. Jediné kam jsem mohla byl Buk, ale tam byl ten cizak. Ale mohl by se tam vratit Stín... Chyběl mi a to celkem dost. Sedla jsem si k řece a přemýšlela, ale bylo tam prázdno. Moje hlava jako vždy byla jen tmavou prázdnotou ničeho. A tak jsem poslouchala zvuky očkem, myšlení bylo prostě moc náročné. Nechápu, jak se tím někdo může vůbec zabívat myšlením... zvuky kolem byly ovšem zajímavé. Uslyšela jsem krky a zajistila že tu nějaký vlk loví, ale rozhodně ne úspěšně. Vypadal celkem zoufale. "Chceš helfnout?" zeptala jsem se a pohledem vlka sledovala. Oči neměl jako magičové co jsem znala.

Vypadá to, že si jen přišla vyštěkat svije. Magická mrcha... Tiše jsem zavrčela, když mi začala nadávat. Však jsem ji nikdy nic neudělala, ani jsem ji nesnedla, i když jsem chtěla. Mlubila o varování a tak dále a tak dále. "Fajn," řekla jsem a zdedla se. Vmých očích byla furt malá
se strachem, co musí cenit zuby a pusobit děsivě, aby si něco dokázala. Vypadala, že musí mít vše pod kontrolou, jinak se rozpadne jako domek z karet. Čokl co štěká...
Rozhodla jsem se klidit. Nechtěla jsem tu zařvat, protože ten její tu furt byl. Sice bych jí kvuli magii nemohla zabít, měla holt nepřirozenou výhodu magie. Aspoň,že jsem jí to mohla vrátit pšouky do toho jejího čenichu. Rozhodně jsem vypustit mocnou hromovou ránu, ze svého arzenálu, ktera na Vivianne musela pusobit silně, když stála tak blízko. Jestli ovšem usne nebo se jen bude přítomněle chychotat nešlo ovlivnit. Já svou superschopnost nepoužívala záměrně, protože jsem o ní nevěděla. Účinky ovšem byly vždy jisté. No a jelikož nefoukal vítr bylo jisté i to, že Vivianne se toho, co se stane jen tak nezbaví. "Měj se," řekla jsem a nechala ji na místě.

//staré meandry

Ležíte si tak v klidu na pláži. Sluníte si staré kosti, které už nepraskají tak jako za mlada. Kožich vám krásně ovane občasný vítr z moře a roznese tak váš puch kolem. No nádhera. Jenže pak tu začne někdo oxidovat svou magickou nadřazeností. Hned mi začala připomínat, že jsem vypelechaná kostra, která měla být už dávno pod drnem. Ne, že by mne to nějak extra uráželo, ale rozhodně si o mě nebude otírat čumák kde jaká magická čubka. "Aspoň vím, co je to vychování, narozdíl od jiných," odvětila jsem a ještě jsem si u toho nahlas pšoukla, aby to Vivianne a její čenich nahoru dost pocítila. No co, pokud nechtěla pocítit trochu té mojí vůně, neměla ke mně chodit... "A proč jsi vlastně přišla, hmm... Vyvenčit děcka?" pronesla jsem bez zájmu a ani se na její vlče nepodívala. Bylo mi absolutně ukradený, protože jsem momentálně byla po tom všem, co se v zimě dělo líná, se jakkoli angažovat v lovu vlčátek. A navíc tu byly mnohem snadněji dostupná mláďata než tohle.

Válela jsem se na plíži a užívala si konečně klidu a pohody. Hlavně taky tepla, protože v tom podivném zimním království s podivnými ptáky jsem celkem promrzla. Můj kožich schnul, ale i tak kolem zanechával odér mokrého smrdutého psa. Jeden by řekl, že páchnu jako chcíplotina. Když jsem zahlédla Vivianne a její vlče, nemohla jsem si odpustit zavolání. Nehodlala jsem se ovšem do ničeho motat, pokud nemá zájem, může si jít po svém. Pláž byla dle všeho volná všem a tak jsem se tu rozhodla trochu porochnit na slunku. Lehla jsem si na záda, tlapky nestoudně rozhozené do stran a břicho vyvalené ke slunci, které postupně zacházelo až zapadlo.
Najednou jsem uslyšela dusot tlapek v písku. Vivianne se rozhodla poctít mne svou přítomností. Otevřela jsem jedno oko, sjela ji pohledem a pak ho zase s mlasknutím jazyka zavřela. Na noze měla nějakou cetku a v nose kroužek, jako by ji tam někdo mohl připnout na vodítko. Nikdy jsem nechápala tuhle modnost některých magických vlků. My nemagičtí jsme si vystačili s tím, co bylo kolem. "Co by, přišla jsem se ohřát, vidím starou známou, tak jsem slušně pozdravila," odvětila jsem jí.

//magický palouk

Doběhla jsem na pláž a s radostí se vrhla do vln. Bylo hezké, že tu vítr proudil a přinášel kýženou úlovu pro můj čenich. Věděla jsem, že mi to tu pomůže. Sliznice v nose mi splaskávala, ale to jsem nevěděla až tak dopodrobna. Pro mě bylo jednoznačné to, že se mi u moře lépe dýchalo. Možná proto jsem nechtěla bukový lesík opustit, protože jeho pozice a mořský vzduch mi umožňovaly dobře dýchat skoro pořád když jsem byla doma. Bylo divné, že v zimě rýmu nechytnu, ale během jara jsem ji měla vždycky. No, ale nikdo není imunní vůči všemu že. Mořská voda mi hezky obmotala kotníky a tlapky. Měla jsem ji do půl stehen a břicho se mi mírně namáčelo s každou vlnkou. Udělala jsem pár menších ponoření, abych ze sebe smyla všechnu tu nepříjemnou prašnou zátěž z cesty sem. Pak jsem vystoupila na břeh a oklepala se. Voda letěla do všech směrů, ale mě to nevadilo. Konečně se mi dobře dýchalo a byla jsem spokojená. Najedená, umytá, unavená. No prostě bájo.
Slunce začínalo stoupat nahoru na nebesa, když jsem si lehla do písku a začala líně projíždět pohledem okolí. A můj pohled se zastavil na vlčici, kterou jsem si pamatovala jako malé vlčátko, jak se tu potuluje s nějakým malým pískletem. Že by děti měli děti? Zvedat se mi nechtělo, takže jsem jenom svým rachotivým hlasem zařvala. "VIVIANNNNNEEEEE!" jméno magické vlčice jsem nezapomněla. Teď už sice nebyla vlče, ale byla víc magicky nechutná než před tím. Měla jsem ji zakousnout už tenkrát, aspoň bych jí ušetřila tomu, že bude vypadat jako zrůda. Ze země jsem se nezvedla. Pokud se chtěla připojit mohla, pokud ne, nehodlala jsem jí úplně prudit, ale taky jsme se nehodlala z tohohle místa zvednout.

//rozkvetlé louky mahtae jih

Došla jsem kolem řeky směrem na jih a doufala, že najdu nějakou krásnou pláž, na které se budu moct vyloženě vyprdelit a taky se trochu očistit. Byla jsme pořád trochu v obličeji napuchlá. Jídlo se ve mně konečně hnulo a tak jsem cestu využila i k malé zastávce. Došla jsem si do křoví, napila se chladné vody, omylasi ksicht, abych nevypadala úplně jako leprou nakažená a pak jsem se pustila do dalšího pochodu. Tady už bylo příjemněji, i když i tady kvetlo snad všechno, co nějak kvést mohlo. No, rozhodně to nebylo to nejlepší, co bych chtěla zažít, ale slyšela jsem moře a to mne krásně přimělo přidat do kroku a popoběhnout. Ne, že bych se nějak zvlášť radovala z vidiny nekonečného oceánu, ale rozhodně jsem se radovala z toho, že si konečně uvolním čenich. Mořský vzduch mi totiž vždycky pomáhal.

//sluneční pláž

//Dlouhá řeka přes vodopády

Smrdělo to tu jednou kytkou za druhou. Jaro bylo v plném proudu a mě to nepříjemně šimralo v čenichu. Navíc jsem cítila, jak se mi plní hnusem a tak jsem odfrkávala všechno z čenichu do všech stran a házela tak nažloutlou hlenovou stopu po všem, co bylo kolem. Jeden by řekl, že nechutné. Ale mě se nezdálo, že by tohle bylo něco zlváštního. Podobné problémky jsem měla snad každé jaro. Oči se mi zalily slzami a já se nemohla zbavit pocitu, že mám prostě děsnou rýmu. A vždycky se to dělo na rozkvetlých místech na jaře. Kytky... Jak já je nenávidím. Tiše jsem si sama pro sebe zavrčela a přidala do kroku, abych od tohohle květinkového zvěrstva byla co nejdříve pryč. Nechtěla jsem se pouštět do zběsilého běhu, abych nerozvířila všechnu tu květinovou vůni, co mě tak moc ničila. Zamířila jsem k řece.

//magický palouk přes mahtae jih

//Nahi přes Ragar

Slezla jsem z hor a byla ráda, že ten pošuk mne nenásleduje. Ne, že bych se nemohla ubránit, ale rozhodně jsem teď boj nepotřebovala a nechtěla. Spíše jsem se chtěla podívat někam na jih a trochu si rozehřát ztuhnuté svaly. Rozhodla jsem se kráčet tedy vstříct nové teplotní špičce a pokud možno se vyhnout nějaké té konfrontaci. Na jihu by mohla být příjemná pláž. Teď s nažraným břichem se mi kráčelo trochu ztěžka, ale aspoň už jsem neměla vše naplňjící hlad. Na pláži sebou kecnu do písku a budu muset vymyslet co dál. Jako ne, že bych se nechtěla vrátit dom, ale co pak. Budu se muset nějak ke všemu připojit nebo si to vyříkat s tím blbcem v našem lese... Kráčela jsem prostě dál a doufala, že narazím dříve nebo později na nějaké odpočinkové místo.

//Rozkvetlé louky přes vodopády

Vypadal jako bych ho spíše otravovala, než že by se nějak styděl za to, že přišel a zase odešel. "Aha, takže to že jsme ti v zimě dali nějaký místo, kde sis mohl dáchnout a nebo se nažrat je málo, jasný.... pitomče," odfrkla jsem si se zavrčením, které jasně naznačovalo, co si o vlkovi myslím a že mě rozhodně nějaké jeho pohrdání tím, co jsme mu nabídli nedojímá. Hodila jsem p oněm pohledem, když pronesl ty dvě věty a pak ještě dodal, že je jako tulák zkušenej. Protočila jsem panenky v sloup. Jeho natřásání se, jak jako tulák všechno zvládne mě spíše rozčilovalo, protože mi bylo jasné, že má pravdu. Tenhle kraj jako by tuláky miloval a nehodlal jim tedy ublížit. Bylo to děsný.
"Seš naprostej dement," řekla jsem mu napřímo do očí a s těmi slovy se začala vzdalovat. Popravdě mi bylo jedno, jestli mi zkočí zezadu na krk, protože bych mu tak jako tak nakopala zadek. Sestupovala jsem pomalu po úpatí hory směrem do údolí se záměrem vyhnout se té příšeře, co žila dole, pokud to půjde.

//Ragarské pohoří

Corvus začal prskat jako nějaká pošahaná lasička, který by měl někdo pořádně vyprášit kožich. Mluvl o tom, že Stín ví o tom, že se z území zdejchnul, takže je to vlastně jedno. Nakrčila jsem čenich. "Hele jednou jsme se o tebe postarali, tak bys měl bejt aspoň trochu vděčnej!" odsekla jsem až mi od tlamy odletěla slina. Nebyla jsem úplně hotovým diplomatem a na tomhle vlkovi mi pramálo záleželo, ale moje ego trochu pocuchalo, že jsem se jednou obtěžovala někomu aspoň trochu naznačit pomoc a přátelství a on to bral takhle na lehkou váhu. "Abys pravdu věděl, tak nám tam vlez nějakej blbeček..." zahudrovala jsem ještě a tím mu sdělila další informace. Já nebyla ta, co by uměla přemýšlet nad tím, že některá tajemství se neříkají. Tímhle jsem mu mohla sdělit spoustu věcí, které si mohl odvodit, ale taky nemusel. Třeba to, že Stín se v lese taky dlouho neukázal. "A vůbec, doufám, že teď jako tulák někde zkapeš na mor, nic jinýho si ten tvůj prolhanej nevděčněj ksicht nezaslouží!"

Vyškrábala jsem se po tom všem z vody, která výřila a bouřila se. Nelíbil ose mi to, na magické nesmysly jsem neměla náladu a ani čas. Vyškrábala jsem se na led a přerývaně dýchala, protože jsem nemohla popadnout pořádně dech. Stoupla jsem si a oklepala se, protože voda ze mne přímo tekla. Pocítila jsem chlad a nebylo to dobré. Hrozilo, že bych mohla nastydnout. Začala mi být fakt děsná kosa, skoro jsem až zadoufala, aby se tu někde objevilo pořádně slunce, ale ve tmě noci a vstávajícího rána by to byl zázrak. Z jihu se ovšem přivanul poměrně teplý vítr, který mi proletěl kožichem a vysušil ho. Ne teda úplně, ale částečně. Ovanulo mne teplo a já se začínala cítit trochu líp, když už jsem nedrkotala zuby.
Přímo předemnou jsem viděla stopy vlčice, která se vydala pryč. Nehodlala se s nikým bavit a já to taky neměla v plánu. Jenže pak mi došlo, co za vlka se tu plácalo na zemi. Černý kožich a blbou skvrnu na oku jsem znala. Ve vodě ležela spousta mrtvých ptáků, ale to mne teď nezajímalo. Teď jsem vrčela a ježila se na Corvuse. "Co si tu válíš šunky ty zrádče! Řekla jsem ti, že máš hlídat les ne?! A ty ses zdejchnul!" O tom, že Corvus poprosil Stína o odchod jsem netušila.

Poprosím 2* imunitu, 25 květin, 2* do vytrvalosti

Přidáno.