Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím použití bonusu štěstí zde.

Dej si s někým závod na sáňkách *
//Houští

Vylezla jsem z houští a našla cestičku, která vedla přes řeku. Bukov les byl tichý. Možná až moc tichý, moc se mi to nelíbilo a navíc jsem měla za zadkem toho podivného vlka. "Já ale nechci společnost, takže můžeš klidně jít," pronesla jsem trhaně, protože mě začalo trochu brnět v tlamě. Vyplivla jsem slynu a společně s ní i trochu krve a kostičku ryby, která se mi zasekla nejspíše mezi zuby a teď se teprve uvolnila ven. Proradný nanuky. Mírně jsem si odplivla ještě jednou, tentokrát už byl chrchel bez krve, takže to asi nebude nic drastického. Trochu jsem se bála, že mi vypadávají zuby, ale nejspíše nešlo o nic tak děsivého. Věděla jsem, že úkryt je na okraji srázu, kam se muselo jít z kopce dolů. Ale proč bych se tam táhla. Uviděla jsem kus odlomené kůry jednoho ze stromů. Vytáhla jsem ji ze sněhu. Takhle tomu magorovi ujedu dřív, než se ke mně dostane. Vlk byl někde za mnou, protože narozdíl od mé maličkosti si při překonávání řeky musel dávat pozor. Neznal to tu. To byla moje výhoda.
Skočila jsem na kůru a rozjela se z kopce dolů v naději, že se mi podaří mu ujet. Jela jsem opravdu hroznou rychlostí jenž se rovnala sebevraždě, protože dole končila cesta prudkým srázem do moře. Jenže já věděla, kdy zabrzdit. A tak v momentě, kdy jsem to vyhodnotila jako nejlepší, jsem ze svých saní seskočila. Kůra letěla dál a klouzala po sněhové pokrývce k neodvratitelnému konci. Kydž zmizela za okrajem srázu chvíli bylo ticho a pak se rozeznělo šplouchnutí. "Hahahaha," rozesmála jsem se a pak jsem se otočila, abych ke své hrůze uviděla toho blbečka, který se mě ne a ne pustit. Evidentně jsem s ním byla spojená nějakým posláním nebo zásahem osudu, ale lepil se na mne jako smůla. Jenže já neměla jak se ho zbavit. V zimě jsem sice neonemocněla, ale byla jsem kost a kůže. Dost špatný pro kohokoli a hlavně pro mě. "Fajn, vyadá to, že se tě nezbavím," zavrčela jsem. "Já jsem Tasa a hledám svou smečku."
V lese nikdo nebyl. Bylo tu pusto a prázdno. Procházela jsem se kolem úkrytu, který byl opuštěný a zarostlý. Necítila jsem tu ani pach vlčete ani pach Stína. Dokonce ani pach toho hnědáka, co se tu vydával za alfu. Naštěstí mi bylo přáno. Na okraji jednoho stromu jsem uviděla ohořeninu. Zrzek měl očka rudá a tak mne zajímalo, co to je. Kopala jsem a kopala. Ve sněhu jsem nakonec vyhrabala značku. Byly tu hory a byla tu šipka. Smečka se tedy přesunula k horám. Měla jsem štěstí, že jsem si toho všimla. (//použit bonus štěstí) "Jestli chceš jít pojď a nezdržuj," dodala jsem k vlkovi za sebou a rozeběhla se dál. Proč šli sakra do hor?

//Mahtae sever

//rudá řeka

Kráčela jsem poměrně svižně od toho místa, kde se zdálo, že jsem se dopustila naprosto geniálního zločinu. Nejen že jsem se dobře nažrala, ale navíc jsem se najednou dostala i do situace, kdy jsem se dokonale vyvlékla z možných následků mého řádění. Usmála jsem se sama se sebou spokojeně, jenže to jsem se možná usmála předčasně. Začala jsem se prodírat křovím, když jsem uslyšela hlas, který šel za mnou. představil se jako Amos co nevypadá jako kos nebo tak nějak a já jsem se z něj málem leknutím posadila na zádel, páč jsem ho tu nečekala. "Co chceš?" zeptala jsem se s mírným zavrčením, rozhodně jsem neměla v plánu se tu zamotávat do nějakých magických přátelníčkování se. Prodírala jsem se křovím a bylo mi jedno, že mi trochu pocuchalo srst a způsobilo další šrámy na těle. Byla jsem jako bagr, co prostě jde za svým cílem. Les byl kousínek odtud a já doufala, že tam najdu Stín a nebo Vlče aspolečně se tomu všemu zasmějem.

//buk

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích / odvděč se za poskytnutou pomoc *

Přišla jsem evidentně nevhod, protože to vypadalo, že ten vlk se snažil toho potěru zbavit a evidentně se to snažil hodit na mne. "Koho vlastně hledáš mrňousi?" zeptala jsem se a jenom na vlče koukala, jako bych právě padla z marzu. Mluvil a mluvil a mě to přišlo naprosto zbytečný ho poslouchat, páč jsem si tak nějak už dala dvě a dvě dohromady. Ježíš to byl ale divnej pocit být projednou nejchytřejší v místnosti, páč vím, co jiní nevěděj. "Hele nějaký kostičky jsem viděla támhletím směrem," řekla jsem a ukázala tlapkou směr, odkud jsem sama před chvilkou přišla. Jaké štěstí, že sníh hezky zahlazuje stopy, když padá. "Nepůjdu s tebou, páč mám celkem dost vlastní práce, musím dojít domů a v tomhle nečasu to bude peckovní, takže sbohem," řekla jsem nakonec velice stručně a pak ho tím pádem vypoklonkovala z vlastní blízkosti. Nehodlala jsem se tu zahazovat ani s dospělákem, ani s mrnětem. Popravdě jsem měla chvilku úmysl to mrně následovat a sežrat i jeho, ale proč bych to dělala? Abych rodičům dala dvojtou ťafku a magičové se mohli zvencnout? Jo to by mi stačilo. Ale tady byl narozdíl od prvního případu svěděk a já nehodlala riskovat, že po mně půjde celá smečka. Byla jsem idiot, ale ne úplně padlá z višně. "Nazdar," dodala jsem a vyrazila celkem rychlým krokem pryč. Fakt jsem neměla zájem, aby se na mne to mrně nalepilo, nebo mi ho hodil na záda ten vlk.

//Velká houština přes středozemku

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

Koupala jsem se a myla ze sebe tu krvavou spoušť, kterou na mě to malé vlče zanechalo. Neměla jsem mytí ráda, navíc v zimě, to fakt nebylo nic nádhernýho. Jenže i já věděla, že zamatlaný kožich od krve v blízkosti smečky není nic extra. Rozhodla jsem se tedy umýt a tím to končilo. Vydrbala jsem se důkladně a pak schnula kousek od břehu. Věděla jsem, že mi žádné nachlazení nehrozí, protože popravdě, já nikdy nenastydla. Nemoci se mi prostě vyhýbaly. To bylo dobře pro mě, ale blbý pro jiný. Nemohlo se stát, že chcípnu sama od sebe.
Moje schnutí a mytí narušoval hluk, který se stupňoval. Pohledem jsem zabrouzdala tam, kde se dohadovalo nějaké malé mrně s vlkem. Vypadalo dost podobně tomu, co jsem zblajzla k obědu. Mlsně jsem se olízla. Mělo štěstí, že jsem neměla hlad a že tu byl svěděk, ale jinak... mhe. Začenichala jsem a zaježily se mi vousky. Cítila jsem rybu. A tu bych si celkem dala. Zvedla jsem se a vykročila k nim. Kus od nich ležel nakousnutý nanuk z ryby. Já nebyla fajnovka, abych nechala odmítnutý jídlo jen tak se někde válet. Takže jsem ho prostě zblajzla. Bez ptaní. Můj kožich byl trochu vlhký a smrděl. Možná dobrý pozorovatel by i uviděl, že na některých místech jako jsou tlapky, mám pořád trochu špatně umyté krve. "Hele viděla jsem nějaký vlče na louce támhle, pokud ho tak děsně hledáte... ale mělo na mále, tak bych sebou hnula tím směrem," zabručela jsem k nim. A pak jsem mrkla na vlka. Vypadal celkem v pohodě, i když to byl určitě jenom nějakej dementní magič. Já chtěla hlavně trochu počechrat jejich pírka a odliftrovat je z mojí cesty.

//liliový palouk

Louka byla studená a chladná, ale tady byla z nějakého důvodu voda teplejší a nezamrzala ani v těch nejsilnějších mrazech. Nebo to jsem si apsoň pamatovala. Červená voda mi nevadila, šlo hlavně o oto smít ze sebe krvavou špínu. Navíc rudá voda krásně zakryla to, co ze sebe vlastně umývám, takže jsem se nemusela obávat, že nějaký magič začne mít kecy, že jsem sežrala vlče. Pan Brouček se zahnízdil už k zimnímu spánku v nejhustším místě mojí vypelichané srsti, takže jsem si neměla s kým povídat o tom, co se stalo. Ale co už, mohla jsem si aspoň užít vlastního mytí a nemusela jsem přemýšlet. Myšlení bolelo. Někdy dokonce fyzicky. Nejprve se umyju a pak vyrazím směrem k bukovému lesu. Znělo to jako dobrý plán a tak jsem vkročila do teplé řeky a nechala se hezky omývat teplou vodou.

S plným břichem jsem byla celkem spokojená. Vlče chutnalo fakt dobře. Na takovou hostinku by si jeden zvykl. Možná že to bylo tím jak jsem byla zaujata vlastním jídlem, ale nepostehla jsem, že se v mlze objevilo a zase zmizelo další vlče, podobné tomu, na kterém jsem právě hodovala. Rozhodla jsem se kostičky nechat tam kde byly a pomalu se připravila ke spánku. Usnula jsem rychle a hluboce.

Když jsem se vzbudila nastávala zima. Měla jsem pomalu chuť se vrátit domů, protože Stín určitě musel nějak vyřešit ten problém s tím zrzounem s veverkou, kteří nám tam oxidovali. Jenže jsem si nebyla úplně jistá, jestli bych se tam měla ukázat takhle. Mít náprsenku a tlapky od krve vlčete mi nevadilo, ale něco mi říkalo, že moje vlče by s tím mohlo mít problém. Nehodlala jsem se nějak podbízet, ale ani já nebyla pitomá. Nebo aspoň ne tolik. Potřebovala jsem se někde schovat před zimou a tohle se zdálo jako dobré řešeníčko. Vyrazila jsem tedy k řece, kde jsem se plánovala umýt.

//červená řeka

Koukala jsem na to mrně. Jedno bylo jasný. Bylo uřvaný a malý. Pravděpodobně pocházelo ze Sarumenu. S těma jsem žádný problémy nikdy neměla, ale tak já si nedávala moc záležet na budování vztahů. Vlče brečelo a vztekalo se, jak ho nemá nikdo rád a tak. V tenhle moment je fakt asi nejlepší ukončit jeho trápení, ne? Pan Brouček mezi mýma ušima asi věděl, co se chystá a tak se schoval dál do kožichu. Ne, že by s mou filozofijí nesouhlasil, ale nechtěl být plně součástí, zbabělec.
A jaká, že byla moje filozofie, ptáte se? Že ne? Smůla, stejně vám to řeknu. Pokud bylo nějaké vlče slabé nebo neschopné, tak se prostě sežralo. Takový byl zákon mojí milované rodné hroudy. Tohle vlče bylo mimo smečku, takže bylo navíc ještě hloupé. Podle toho, co mi o sobě řekl, byl magič, což bylo jasné jako facka. A pokud jím nebyl teď bude jím v budoucnu. To všechno mi napovídalo, že bych měla fakt zasáhnout. Ale aby toho nebylo málo, bylo mi jasné, že tenhle vlček brzo stejně chcípne a tak může alespoň posloužit mému hladovému žaudku. "Život není fér, ale já si myslím, že tě ráda mít budu," řekla jsem a jako kobra vlčeti ukousla hlavu.
Hodování na jeho malinkatém tělíčku nebylo dlouhé, ale bylo vydatné. Hlad to ukojilo a já se nemusela strachovat, že budu muset pocítit křeče v žaludku. Aspoň na nějakou chvilku klid. Tak a teď bych se měla klidit.

"To má a ty to máš blbý taky," vyprskla jsem na vlče, že mu jedna slina přistála rovnou mezi ušima. Pokud necítil chlad z ní, tak si jí možná ani nevšimnul. Navíc měl teď plná očka slz a naříkání. Choval se jako mrně, kterým byl a konečně upadla ta jeho povýšenecká maska, za kterou se tak schovával. "Tak se na sebe koukni, kdo by chtěl bejt mámou takovýho uřvanýho smrada," procedila jsem skrz zuby. "Bude milosrdenství tě sežrat ne? Abys nemusel řešit žádnou mámu a tááák... asi si jí zkazil život, že tě musela takhle opustit na tvrdo ne?" pronesla jsem dost nesouvisle, ale taková jsem prostě byla. Neudržela jsem myšlenku. "Nebo máš snad nějakej lepší plán?" vyzvídala jsem. Popravdě můj plán byl fajn. Snědla bych ho, nažrala se, zbavila svět magiče a utišila hlad. Ale bylo mi nějak jasný, že on mi dobrovolně do chřtánu nevleze. Mateřský cit jsem neměla a tak moje srdéčko se nad ním neustrnulo, ale spíše dostalo choutky na jeho ouška, která vypadala fakt lahodně.

Přejela jsem škvrně pohledem. Prej že je velkej, prskal jako nakopnutej zajíc. Koukala jsem na něj, zatím co se ptal, co to mám za nohu na krku. "Patří vlčeti. Sunflower se jmenovala nebo tak nějak. Hezké a milounké jméno pro někoho jako je ona... skončila na hezký dva kusy, když ji moji sourozenci roztrhli vejpůl jako kus slámky," zabručela jsem a ukázala mu zuby. Měl by se bát, pokud se nebál teď. mInimálně trochu. Tohle vlče ovšem nebylo zvyklé na nějaké zacházení neurvalého budižkničemu jako jsem byla já. Okřikl mne. "Nepšti mě!" zavrčela jsem a zacvakala zuby u jeho ucha tak těsně, že si musel cvrnknout. Rozhodně mi tu nějaký malý mrně nebude říkat, ať jsem potichu.
Jenže pak začala ta jeho další fáze a tou byla stížnost, že nechce nějakýho NIcose za mámu, že chce mámu. Nicos prý není jeho máma a něco nebylo fér, ale já to nechápala. "Drž zobá a uklidni se." odsekla jsme mu naprosto neempaticky. "Kdo je tvoje máma vůbec?" zeptala jsem se bez nějakého bliřšího specifika proč. To co se malému odehrálo v hlavě jsme nemohla postřehnout. pro mne se jenom zamyslel, ale on si užíval celý dlouhý rozhovor.

Malá koule chlupů jenom k zakousnutí. "No nejseš ty krásnej drobek a já mám docela hlad," proensla jsem k němu a ukázala zubiska. Pokud měl aspoň trochu nějakou snahu přežít, začne okamžitě zdrhat a bude doufat, že ho nedoženu. Zranění se mi po boji s tím pitomým pánbíčkářem zahojila, ale ještě jsem nebyla plně v kondici, abych mu neukousla třeba frňák nebo tak něco, kdyby se dal na ústup. Ale pokud není inteligentní, nebudu si brát žádné servítky a prostě ho odsud odnesu a někde ho buď spapkám nebo vymyslím jiný způsob, co s ním. "Koukám, že rodiče tu nemáš Valarrrrrre," zavrčela jsem jeho jméno podobně, jako to udělal on. Jenže v mém podání to znělo děsivěji a o poznání více výhružně. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři a ukázala mu tak svou, skoro kostru potaženou kůží. Na krku se mi rozhoupala tlapka, která vypadala jako od malého vlčátka. Ani já sama už nevěděla, že to byl šakal a ne vlče, co jsem zabila a dala si jako ozdůbku na krk.

Ležela jsme si v klidu a pohodě na zemi a nehodlala jsem se zvednout. Potřebovala jsem se prospat, takže jsem zůstala na zemi i v momentě, kdy začalo pršet. Bylo mi to putna. Můj kožich mne ochránil už tolikrát, že mne nějaký chlad a voda nevyženou z tohohle místa. Ležela jsem, spala jsem, hojila jsme se po souboji. Krev naštěstí dokázala obnovit svůj počet rychle. Rány se mi postupně začaly zacelovat, ale ještě jsem musela počkat, než se pustím do dalšího krvavého souboje.
Z krásného spánku mne vytrhl až hluk. Někdo tu ťapkal a křičel. Otevřela jsem jedno žluté oko a zavrčela. Bylo to vlče. Malé opuštěné pískle. Koukala jsem na vlče, které stálo předmnou s nakrčeným nosem a připitomnělým výrazem, který jasně ukazoval, že je to ještě malé smrádě. Znovu jsem nepřátelsky zavrčela. Pokud hledalo tohle capartě nějakého kamaráda na hraní, tak tady ho nenajde a bude-li mne ještě chvilku prudit, nebudu se snažit ho nesežrat.

//Středozemk přes ohnivé jezero

DOkodrcala jsem se dost pomlácená a potrhaná na nějakou louku, která tu byla. Bylo mi fuk, jestli tu někdo z těch idiotských magičů je. Byla jsem jen ráda, že si můžu někde v tichosti odpočinout. Necítila jsem tu moc vlků a neviděla ani žádné nebezpečí, takže jsem se prostě jenom uložila k odpočinku tady na té hebké trávě. Ztratila jsem poměrně dost krve, takže bylo jenom na místě, abych si pořádně odpočala. Nebyla mi zima a nehrozilo, že bych se nastydla, takže jsem to mohla naprosto poklidně zalomit i tady, když vítr foukal. S příchodem večera a noci se počasí umoudřilo a já tak mohla konečně zavřít očka a spát. Cítila jsem jak si pan brouček ustlal u mého ucha, aby dával pozor a v případě nouze mne probudil. Byl to hodný brouk. Nevím, co bych bez něj dělala. Chyběl mi Stín. V očku se mi zaleskla slza a utekla zpod víčka. Kutálela se mi po tváři a já dělala, že o ní nevím.

//přechod na kopretinu přes ohnivé jezero

Uháněla jsem za vlkem a zavěsila se mu na zadek. V ten moment vystřelil ze země špinavý a špičaty kus větve. Zabodla se mi do stehna a prorazila ho skrz na skrz. "Auwgrrrhch," zavřeštěla jsem bolestí a zastavila se tak v pohybu. Musela jsem teď zbavit se větve. Nad námi se zatáhla obloha a byla slyšet bouře. V okamžiku začalo i pršet a podukovat vítr. Dokonalé počasí na bitku, ale já se snažila momentálně vyřešit problém probodnutého stehna. Na vlka, který ležel na zemi kus od mé maličkosti jsem nezapomněla. Věděla jsem že na další útok nemá sílu. Popravdě já jich tajy moc neměla a s krví, která ze mě kapala mi jí zůstávalo méně a méně. Jasné bylo, že až se vyprostím z větve sílu na zabití vlka mít ještě budu. Bouře a tma noci ovšem dali vlkovi příležitost. Moje vlastní krev a déšť záhladí jeho pachovou stopu, pokud se někam odplazí mimo území louky. Byla to nejspíše jeho poslední šance od toho jeho pošahaného Božstva.