Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukala jsem na to mrně. Jedno bylo jasný. Bylo uřvaný a malý. Pravděpodobně pocházelo ze Sarumenu. S těma jsem žádný problémy nikdy neměla, ale tak já si nedávala moc záležet na budování vztahů. Vlče brečelo a vztekalo se, jak ho nemá nikdo rád a tak. V tenhle moment je fakt asi nejlepší ukončit jeho trápení, ne? Pan Brouček mezi mýma ušima asi věděl, co se chystá a tak se schoval dál do kožichu. Ne, že by s mou filozofijí nesouhlasil, ale nechtěl být plně součástí, zbabělec.
A jaká, že byla moje filozofie, ptáte se? Že ne? Smůla, stejně vám to řeknu. Pokud bylo nějaké vlče slabé nebo neschopné, tak se prostě sežralo. Takový byl zákon mojí milované rodné hroudy. Tohle vlče bylo mimo smečku, takže bylo navíc ještě hloupé. Podle toho, co mi o sobě řekl, byl magič, což bylo jasné jako facka. A pokud jím nebyl teď bude jím v budoucnu. To všechno mi napovídalo, že bych měla fakt zasáhnout. Ale aby toho nebylo málo, bylo mi jasné, že tenhle vlček brzo stejně chcípne a tak může alespoň posloužit mému hladovému žaudku. "Život není fér, ale já si myslím, že tě ráda mít budu," řekla jsem a jako kobra vlčeti ukousla hlavu.
Hodování na jeho malinkatém tělíčku nebylo dlouhé, ale bylo vydatné. Hlad to ukojilo a já se nemusela strachovat, že budu muset pocítit křeče v žaludku. Aspoň na nějakou chvilku klid. Tak a teď bych se měla klidit.

"To má a ty to máš blbý taky," vyprskla jsem na vlče, že mu jedna slina přistála rovnou mezi ušima. Pokud necítil chlad z ní, tak si jí možná ani nevšimnul. Navíc měl teď plná očka slz a naříkání. Choval se jako mrně, kterým byl a konečně upadla ta jeho povýšenecká maska, za kterou se tak schovával. "Tak se na sebe koukni, kdo by chtěl bejt mámou takovýho uřvanýho smrada," procedila jsem skrz zuby. "Bude milosrdenství tě sežrat ne? Abys nemusel řešit žádnou mámu a tááák... asi si jí zkazil život, že tě musela takhle opustit na tvrdo ne?" pronesla jsem dost nesouvisle, ale taková jsem prostě byla. Neudržela jsem myšlenku. "Nebo máš snad nějakej lepší plán?" vyzvídala jsem. Popravdě můj plán byl fajn. Snědla bych ho, nažrala se, zbavila svět magiče a utišila hlad. Ale bylo mi nějak jasný, že on mi dobrovolně do chřtánu nevleze. Mateřský cit jsem neměla a tak moje srdéčko se nad ním neustrnulo, ale spíše dostalo choutky na jeho ouška, která vypadala fakt lahodně.

Přejela jsem škvrně pohledem. Prej že je velkej, prskal jako nakopnutej zajíc. Koukala jsem na něj, zatím co se ptal, co to mám za nohu na krku. "Patří vlčeti. Sunflower se jmenovala nebo tak nějak. Hezké a milounké jméno pro někoho jako je ona... skončila na hezký dva kusy, když ji moji sourozenci roztrhli vejpůl jako kus slámky," zabručela jsem a ukázala mu zuby. Měl by se bát, pokud se nebál teď. mInimálně trochu. Tohle vlče ovšem nebylo zvyklé na nějaké zacházení neurvalého budižkničemu jako jsem byla já. Okřikl mne. "Nepšti mě!" zavrčela jsem a zacvakala zuby u jeho ucha tak těsně, že si musel cvrnknout. Rozhodně mi tu nějaký malý mrně nebude říkat, ať jsem potichu.
Jenže pak začala ta jeho další fáze a tou byla stížnost, že nechce nějakýho NIcose za mámu, že chce mámu. Nicos prý není jeho máma a něco nebylo fér, ale já to nechápala. "Drž zobá a uklidni se." odsekla jsme mu naprosto neempaticky. "Kdo je tvoje máma vůbec?" zeptala jsem se bez nějakého bliřšího specifika proč. To co se malému odehrálo v hlavě jsme nemohla postřehnout. pro mne se jenom zamyslel, ale on si užíval celý dlouhý rozhovor.

Malá koule chlupů jenom k zakousnutí. "No nejseš ty krásnej drobek a já mám docela hlad," proensla jsem k němu a ukázala zubiska. Pokud měl aspoň trochu nějakou snahu přežít, začne okamžitě zdrhat a bude doufat, že ho nedoženu. Zranění se mi po boji s tím pitomým pánbíčkářem zahojila, ale ještě jsem nebyla plně v kondici, abych mu neukousla třeba frňák nebo tak něco, kdyby se dal na ústup. Ale pokud není inteligentní, nebudu si brát žádné servítky a prostě ho odsud odnesu a někde ho buď spapkám nebo vymyslím jiný způsob, co s ním. "Koukám, že rodiče tu nemáš Valarrrrrre," zavrčela jsem jeho jméno podobně, jako to udělal on. Jenže v mém podání to znělo děsivěji a o poznání více výhružně. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři a ukázala mu tak svou, skoro kostru potaženou kůží. Na krku se mi rozhoupala tlapka, která vypadala jako od malého vlčátka. Ani já sama už nevěděla, že to byl šakal a ne vlče, co jsem zabila a dala si jako ozdůbku na krk.

Ležela jsme si v klidu a pohodě na zemi a nehodlala jsem se zvednout. Potřebovala jsem se prospat, takže jsem zůstala na zemi i v momentě, kdy začalo pršet. Bylo mi to putna. Můj kožich mne ochránil už tolikrát, že mne nějaký chlad a voda nevyženou z tohohle místa. Ležela jsem, spala jsem, hojila jsme se po souboji. Krev naštěstí dokázala obnovit svůj počet rychle. Rány se mi postupně začaly zacelovat, ale ještě jsem musela počkat, než se pustím do dalšího krvavého souboje.
Z krásného spánku mne vytrhl až hluk. Někdo tu ťapkal a křičel. Otevřela jsem jedno žluté oko a zavrčela. Bylo to vlče. Malé opuštěné pískle. Koukala jsem na vlče, které stálo předmnou s nakrčeným nosem a připitomnělým výrazem, který jasně ukazoval, že je to ještě malé smrádě. Znovu jsem nepřátelsky zavrčela. Pokud hledalo tohle capartě nějakého kamaráda na hraní, tak tady ho nenajde a bude-li mne ještě chvilku prudit, nebudu se snažit ho nesežrat.

//Středozemk přes ohnivé jezero

DOkodrcala jsem se dost pomlácená a potrhaná na nějakou louku, která tu byla. Bylo mi fuk, jestli tu někdo z těch idiotských magičů je. Byla jsem jen ráda, že si můžu někde v tichosti odpočinout. Necítila jsem tu moc vlků a neviděla ani žádné nebezpečí, takže jsem se prostě jenom uložila k odpočinku tady na té hebké trávě. Ztratila jsem poměrně dost krve, takže bylo jenom na místě, abych si pořádně odpočala. Nebyla mi zima a nehrozilo, že bych se nastydla, takže jsem to mohla naprosto poklidně zalomit i tady, když vítr foukal. S příchodem večera a noci se počasí umoudřilo a já tak mohla konečně zavřít očka a spát. Cítila jsem jak si pan brouček ustlal u mého ucha, aby dával pozor a v případě nouze mne probudil. Byl to hodný brouk. Nevím, co bych bez něj dělala. Chyběl mi Stín. V očku se mi zaleskla slza a utekla zpod víčka. Kutálela se mi po tváři a já dělala, že o ní nevím.

//přechod na kopretinu přes ohnivé jezero

Uháněla jsem za vlkem a zavěsila se mu na zadek. V ten moment vystřelil ze země špinavý a špičaty kus větve. Zabodla se mi do stehna a prorazila ho skrz na skrz. "Auwgrrrhch," zavřeštěla jsem bolestí a zastavila se tak v pohybu. Musela jsem teď zbavit se větve. Nad námi se zatáhla obloha a byla slyšet bouře. V okamžiku začalo i pršet a podukovat vítr. Dokonalé počasí na bitku, ale já se snažila momentálně vyřešit problém probodnutého stehna. Na vlka, který ležel na zemi kus od mé maličkosti jsem nezapomněla. Věděla jsem že na další útok nemá sílu. Popravdě já jich tajy moc neměla a s krví, která ze mě kapala mi jí zůstávalo méně a méně. Jasné bylo, že až se vyprostím z větve sílu na zabití vlka mít ještě budu. Bouře a tma noci ovšem dali vlkovi příležitost. Moje vlastní krev a déšť záhladí jeho pachovou stopu, pokud se někam odplazí mimo území louky. Byla to nejspíše jeho poslední šance od toho jeho pošahaného Božstva.

Vlk musel pochopit, že trhání ukazuje že se osbobozuji že sevření kořenů. Tentokrát tak použil kolem mých tlap ostnaté větve, které se s každým pohybem zahryzávaly do mého těla. Cítila jsem ve vzduchu krev, která se mi hrnula z tuctu malých ranek, které vznikaly po dotyku ostrých trnů šlahounů na mém těle. Navíc mne větve přidržovaly u země, musela jsem se tedy osvobodit mnohem větším silovým vydáním, než kdyby trny na větvých nebyly. Jeden trn se mi nepříjemně zarazil do vnitřní strany levé zadní nohy a udělal na ní tak silnou díru, že se z ní krev vyřinula v čůrku. Dokud magické šlahouny držel on pomocí své energie utažené na mém těle, neměla jsem šanci. Jenže pak klopýtl. Skoro bych si toho nevšimla, kdyby sevření trnů kolem mého těla najednou mírně nepovolilo. Už jim nepomáhala magie se kolem mého těla otáčet jako had. Ne, teď už je drželo jenom vlastní propletení a žádné magické nepřirozené síly. Zabrala jsem, použila i svoje zuby, abych si vyrvala cestu ven z tohohle magického vězení. Potrhalo mi to kůži a jeden trn se mi bolestivě zasekl v krku. Jenže jsem neměla chuť se jím zaobírat, tenhle magič musel dostat lekci.
Byla jsem unavená, ale zároveň mi adrenalin dodával sílu. Hned co jsem se vyrvala z posledního držení jsem se pustila za utíkajícím vlkem. Jestli si myslel, že ho nechám teď když prolil mou krev zdrhnout, tak byl na omylu. Zatím jsem se jenom bránila, neútočila. Energii na poslední fyzický útok jsem měla, ale i tak jsem si nemohla dovolit chybu. Pokud mne hodí na zem nebo zakopnu, tak už ho nestihnu chytit. Odrazíla jsem se a skočila po něm. Moje drápy se zabořily do jeho zadních nohou. Byl vyčerpaný a asi i normálně by byl pomalejší než já. Vysela jsem mu na zadku a drtila ho směrem k zemi. Vymotá se mi a uteče? Nebo bude nucen snést to, co si pro něj připravím?

Věděla jsem, jaké to je bojovat s magičema. Většina z nich byla přesně jako tenhle tulák, až moc sebejistá, až moc arogantní. Jenže narozdíl od něj já měla jednu dost dobrou vlastnost a tou byla trpělivost. On žvatlal a plácal páté přes deváté, ale já věděla, že stačí vydržet dostatečně dlouho tyhle jeho prvotní snahy o boj a pak ho magie uzemní. Bez energie bude snadná kořist. Nohy jsem měla pohlcené šlahouny, které vyrazily ze země tak snadno, že jsem pomalu ani nestihla postřehnout, že se na ně Mordecai soustředil. Možná byl mocný víc, než jsem očekávala od tuláka, který jenom mele pantem. Je to jenom magická špína! Vrčela jsem a snažila se vyprostit zadní nohy ze šlahounů, ale moc dobře to nešlo. "Taso, uklidni se a nech ho použít magii ještě jednou, pak už bude vyšťavenej," zašeptal mi do ucha hlas rozumu, což byl pan Brouček, který se ukryl do mého zvukovodu. Nemohl tak být viděn ani slyšen, ale nemohl mi ani nijak extra pomáhat. Znovu jsem zavrčela a zabrala a některé šlahouny opravdu začaly praskat. Pokud mě chtěl udržet uzemněnou musel použít magii ještě jednou, ale kdo ví, zda jeho tulácké vyhladovělé tělo takové rozhodnutí ustojí. Pořád mohl utéct a já bych ho asi nepronásledovala, z toho už jsem vyrostla.
Tenhle magič toho namluvil dost a dost ho věci zajímaly. Já byla ale moc hloupá, abych si uvědomila, že mám tuhle jeho tlučhubovskou vlastnost použít proti němu. "Drž pysk!" zavrčela jsem místo odpovědi na otázku. Znovu jsem zabrala tělem a další šlahoun praskl, už jsem skoro byla volná.

Nehnul ani brvou. Jeho ksicht já by se zaseknul a odmítal pohnout jediným svalem. Nakrčila jsem čenich, protože v tenhle okamžik vypadal skoro až uměle. Jako by ho něco nastrčilo nebo si to vlezlo do jeho kožichu. Vypadal divně, strojeně, nepřirozeně. A ty jeho kecy. Ty kecy. V momentě kdy mluvil o důvodech někoho s důvody, se můj mozek bugnul a tím pádem už nepobral žádnou informaci, která následovala. Škoda... a nebo taky ne, jak se to vezme. On mne urážek, ale já tomu nerozuměla, takže mě to ani nemohlo naštvat. Teď jsem vypadala možná jako stoická bohyně já, když se mi na tváři zranilo pořád stejné naštvaní a opovržení, co před tím než mi začal nadávat až moc chytrým způsobem.
Smrt evidentně bral jako něco víc, to mi došlo. "Jo je to nepřirozený, " prskla jsem se zavrčením. "Takže buď se vzdaš tohohle svého pošahání nebo tě pošlu pod zem," sdělila jsem prostě. Nakopat tomuhle tulákovi bude rychlý, jen musím dávat bacha na magie.

Hloupá, Hloupá, Hloupá. Tak moc Hloupá. Naletěla jsem dalšímu magičovi. Vrčela jsem a ježila jsem se. Mordecai mi lhal, byl magič. Technicky nelhal, nikdy jsem se neptala, ale to je maličkost ne. Všechen ten povyk a ježení vzbudilo brouka, který žil v mém kožichu. Hlotonil se mi v srsti. "Už zase," slyšela jsem a pak se pan Brouček zase začal probírat mou srstí.
"Pche, laskavost od magiče. Jediné, co je laskavostí ve vašem případně, je když chcípnete a odstraníte tak svou nepřirozenost z povrchu zemskýho," zavrčela jsem mezi zuby a čelist se mi zaťala. Znovu jsem zavrčela, když se začal přirovnávat ke Smrti. "Ne," řekla jsem najednou chladně. Nesahal té černé bestii ani po kotníky. Ona byla silná a děsivá a nepotřebovala oběti vymyšleným bohům. Ona sama se za boha pokládala. "Smrt by se tomuhle tvýmu pokusu vysmála." Mordedai byl prostě jen magič, kterých tu byla spousta. Mohl být možná silný v magii, ale rozhodně nebyl silný fyzicky. Moc spoléhal na magie, protože jeho tělo bylo slabé. Věděla jsem že lovil snadnou kořist, protože nebyl dost rychlý nebo schopný lovit někoho silnějšího. Zaměřila jsem se na něj i okolí. Připravená na všechno.

"Grrrkc," říhla jsem si, abych odpověděla na jeho poznámku o tom, že mi chutnalo. Jasně že mi chutnalo. Mě chutnalo vždycky. I když on si myslel, že mu sežeru jeho příděl, nestalo se tak. Ne proto, že bych snad nechtěla, ale proto, že mě to nenapadlo. Mít jenom jednu mozkovou buňku byl občas pech. Neuměla jsem vymýšlet úskoky, lupy nebo manipulovat ostatní. Na to jsem měla ségru a bráchu, i když kdo ví kde jim byl konec. Spokojeně jsem se tedy usmála nad svým nažráním a lehla si na zem. Blesky a hrom v dálce men nijak neovlivňovaly k činosti. Spíše naopak, příjemně mne to uspávalo. Byla jsem ten typ, co žije okamžikem. Neplánovala jsem, co bude až přijde bouře, to budu řešit až přijde.
Mordecai se rozhovořil o tom svém božstvu. To mě sice zajímalo, ale fakt jsem po jídle byla utahaná. Mluvil o obětině a bozích a mne to připomínalo jednoho vlka, kterého jsem potkala před dávnou dobou. Nebo možná ne tak dávnou, ale pro mne všechno bylo dávno. "V Asgaarským lese žije jeden pitomec. Vypadá jak pochcaná sláma, ale taky mlel něco o bozích," podotkla jsem. Evidentně tu každý potřeboval něčemu věřit. "Místňáci zase věřej v Smrt, ale mě to přijde jen jako nabušená magička s egem, stejně jako její brácha na jihu. Voba mají takový pitomý jména," uchechtla jsem se a jen mávla tlapkou nad jeho obětinami, bohy a vším. Čekala jsem něco extra, ale bylo to stejné jako u místních magických příšerňáků. Odplivla jsem si až se sliny rozprskly o trávu. Položila jsem si hlavu na zem a zavřela oči.
Mordecai se pustil do magického kouzlení, ale já nedávala pozor. Jeho bohové mne přestaly zajímat v momentě, kdy jsem zavřela očka. Byl to další výmysl. Z krátkého dřímnutí mne probudil rachot, jak se kolem nás blížila bouře, ale i něco jiného. Otevřela jsem oči a uviděla jsem, že kolem nás je konstrukce z kořenů a větví. "Vrrrr," zavčela jsem a naježila se mi srst. Rychle jsem vyskočila na všechny čtyři. "Co to kukuku.....uva je?!" zakoktala jsem svou nadávku, protože tohle rozhodně bylo magický. "Ty seš zavšivenej magič!"

Dala jsem se do jídla, protože proč bych na něco čekala. Mordecai si vzal jedno vlče a někam ho táhnul, moc jsem nevnímala kam. Já byla ponořena do vlastní konzumace lišky. Slyšela jsem jenom jak si něco povídá. Huh to bude asi ta jeho oběť bohům nebo co. Nekomentovala jsem to, zatím. Musela jsem si promyslet, co bych na to řekla a to jsem teď nemohla, protože jsem měla moc myšlenek ohledně jídla. Moje existence tak byla zaměstnána a já ani neviděla, že použil magii. Nevnímala jsem nic, dokud jsem nesežrala poslední sousto. Pak jsem konečně mohla přemýšlet a komunikovat.
Převalila jsem se na bok a vyvalila trlusté nacpané břicho, které na mém kostnatém zevnějšku vypadalo jako přilepené. Nepatřičně se nadouvalo a vypadalo, že brzo praskne, pokud do něj nacpu ještě něco. Já ovšem byla spokojená. Mému spolulovci zůstalo jenom malé vyžle, protože se vrátil bez toho druhého. "Pchk," odfrkla jsem si. To bylo všechno, co jsem mu mohla k tomu jeho plýtvání jídlem říct. Teď mu zůstala porce tak akorát pro malé vlče, než pro dospělého vlka a já už svou lišku sežrala, že skoro ani kost nezůstala. Trochu mne zajímalo, proč to všechno dělá, co ho vede k obětem a bohům, ale byla jsem teď zase moc unavená na to abych myslela a formulovala věty, takže jsem ležela a buď se rozkecá sám nebo ne.

Byl divný a možná magič. Netušila jsem zda mu věřit nebo ne, tak jsem raději byla obezřetná. Tasa neni žádný blbec! "Tohle je vlčecí pacička. Vlčata jsou největší lahůdka," zachrochtala jsem a těžko říct jestli jsem mluvila pravdu nebo ho jen tahala za čenich. "Rvu se když není jina možnost a ta vetsinou není, " dodala jsem s mírným řihnutím.
Před námi byla liška a mláďata. Olizovat jsem se ani nestihla, když se ten vedle mě přesunul. Vypadalo to, že půjde po lišcatech. Na mě zbyla liška. Neviděla jsem v trávě druhého lovce a tak jsem prostě zaútočila. Zakousla jsem se liščí máme do krku. Ta nás nečekala, takže moment překvapení byl náš. Jenže když ji došlo že jde i o mladé, začala se mi cukat v tlamě. Vytrhla se a já měla jen kus masa, krve a srsti. Začala po mě nafat a chtěla mě odejít k mláďatům, kde už snad byl ten druhý. Zabránila jsem jí v tom, i když mě to stálo kousnec do právé plece. Zuby mi odtrhla kůži a ta teď plandala na mém krku a krvácela. Svině! Zavrčela jsem a skočila po ní znovu, tentokrát jsem jí s křupnutim zlomila páteř, zakousnout ji pak byla hračka.
Otočila jsem se na Mordecaie. "Sakra, tohle je na houby, " poznamenala jsem a připravila si plandající kůži zpět na zakrvacene místo, kde se "přilepila". Lov byl jinak úspěšný. On měl dvě mláďata já jednu lišku. Pustila jsem se do jídla.